IV. ÚS 994/24

Odůvodnění

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Stěžovatelka tvrdí, že napadená rozhodnutí porušují její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a Ústavním soudem vyžádaného spisu vyplývá, že stěžovatelka se domáhala po vedlejší účastnici obchodní společnosti X (v té době X) zaplacení náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti, bolestného, ztížení společenského uplatnění a náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. Újma jí měla vzniknout jako důsledek pracovního úrazu, který vedl k její pracovní neschopnosti. Okresní soud v Uherském Hradišti (dále jen "okresní soud") stěžovatelce napadeným rozsudkem přiznal náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti (výrok I.) a ve zbytku její žalobu zamítl. Uzavřel, že mezi účastníky nebylo sporu o vzniku odpovědnosti za újmu způsobenou pracovním úrazem, otázkou bylo pouze, které dílčí nároky vznikly a jaká je jejich výše. Okresní soud (zejména) za účelem zjištění, zda zdravotní potíže stěžovatelky byly v příčinné souvislosti s pracovním úrazem i poté, co jí již nebyla hrazena náhrada za ztrátu na výdělku, a stanovením bodového hodnocení bolestného a ztížení společenského uplatnění, pověřil znalce MUDr. Miloslava Pinka, CSc. (dále jen "znalec") vypracováním znaleckého posudku. Znalec stanovil bodové ohodnocení bolestného i ztížení společenského postavení. Z tohoto znaleckého posudku okresní soud nakonec nevycházel. Znalec při bodovém ohodnocení použil nesprávný právní předpis a vzhledem k ukončení činnosti již nemohl vyhovět výzvě okresního soudu k doplnění a upřesnění znaleckého posudku. Okresní soud nechal nový znalecký posudek vypracovat znalkyní MUDr. Irenou Landeckou (dále jen "znalkyně"). Ta ohodnotila bolestné, dospěla však k závěru, že ztížení společenského uplatnění v souvislosti s úrazem nevzniklo. Znalkyně následně dodatkem znalecký posudek doplnila a došlo i k jejímu výslechu. Okresní soud s odkazem na posudek znalkyně posoudil nárok stěžovatelky na doplacení bolestného a ztížení společenského uplatnění jako nedůvodný.

3. Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud") výrokem I. napadeného rozsudku potvrdil rozhodnutí okresního soudu v části výroku II., kterým bylo stěžovatelce přiznáno bolestné, ztížení společenského uplatnění, náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti a po jejím skončení. Uvedl, že zákon nestanoví předpoklady pro nařízení vypracování revizního znaleckého posudku. Záleží proto vždy na konkrétní situaci a úvaze soudu, zda bude mít pochybnosti o správnosti znaleckého posudku za odstraněné. Při rozporu mezi dvěma znaleckými posudky lze rozhodnout o přezkoumání těchto posudků dalším znalcem, případně znaleckým ústavem, pokud soud sám tento rozpor po slyšení znalců neodstraní. Okresní soud provedl výslech znalkyně a ve svém rozhodnutí vysvětlil, z jakého důvodu nezadal revizní znalecký posudek. Krajský soud také zdůraznil, že znalecký posudek znalce výslovně nehodnotil dobu pracovní neschopnosti, pokud jde o souvislost s pracovním úrazem. Znalecký posudek znalce ani neodpovídá požadavkům na odbornost podle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, která pro tyto situace předpokládá jeho vypracování znalci z oboru ortopedie ve spolupráci se znalcem z oboru pracovního práva. Z provedeného dokazování a ze závěrů znalkyně vyplynulo, že zdravotní potíže stěžovatelky po skončení pracovní neschopnosti nebyly důsledkem pracovního úrazu a po skončení pracovní neschopnosti byla zdravotně způsobilá k výkonu původní profese.

4. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelky odmítl. Podle něj je podstatou dovolání nesouhlas se skutkovými závěry soudů. Hodnocení důkazů odvolacím soudem ale nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Nejvyšší soud zároveň neshledal extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými závěry odvolacího soudu, ani znaky nepřípustné libovůle při hodnocení důkazů. Přípustnost dovolání nezaložilo ani nevyhovění návrhu stěžovatelky na vypracování revizního znaleckého posudku k posudku znalkyně. Závěry krajského soudu týkající se problematiky vypracování revizních znaleckých posudků za účelem odstraňování rozporů mezi znaleckými posudky jsou v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.

Argumentace stěžovatelky

5. Podle stěžovatelky jsou závěry obsažené v napadených rozhodnutích v extrémním nesouladu se skutečnostmi, které vyplývají z důkazů předložených stěžovatelkou. Jde o pochybení v podobě tzv. opomenutého důkazu. Znalkyně ve znaleckém posudku i jeho doplnění uvedla, že si stěžovatelka převzala lékařský posudek o pracovněprávní lékařské prohlídce u MUDr. Radka Koláčného (dále jen "lékařský posudek o pracovněprávní lékařské prohlídce"), dle kterého byla posouzena jako zdravotně způsobilá k výkonu dosavadní profese, přestože odkazovaný posudek dospívá k opačnému závěru. Veřejný ochránce práv v závěrečné zprávě upozornil na toto pochybení znalkyně, které konstatovalo i Ministerstvo spravedlnosti. Soudy i přes četné výhrady stěžovatelky ani neodstranily rozpory mezi v řízení vypracovanými znaleckými posudky, nenechaly vypracovat revizní znalecký posudek a vycházely ze znaleckého posudku znalkyně, přestože ten nezohledňuje všechny skutečnosti obsažené ve zdravotnické dokumentaci stěžovatelky v soudním spise, resp. obsahuje nesprávné skutečnosti. Nezohlednily ani, že znalecký posudek znalce obsahoval odlišné medicínské závěry o trvalých následcích stěžovatelky. Podle krajského soudu stěžovatelkou uváděné citace z lékařských zpráv nemají vliv na závěry okresního soudu. Krajský soud však vůbec neuvedl, na základě čeho k tomuto úsudku dospěl. Znalkyně se během svého výslechu nebyla schopna vyjádřit ke zprávě Kroměřížské nemocnice, ortopedického oddělení, jíž došlo k upřesnění vstupní diagnózy tak, že nález na koleni odpovídal úrazu s trvalými následky. Nebyla ani schopna vysvětlit, proč předchozí znalec uznal u stěžovatelky ztížení společenského uplatnění.

6. Znalkyně a soudy dostatečně nezohlednily ani další stěžovatelčiny námitky. Ačkoliv znalkyně citovala ze zprávy MUDr. Pavla Nováka o vyšetření na magnetické rezonanci s výsledkem natažených vazů, žádným způsobem ji nekomentovala ani z ní neučinila závěry. Vyšetření o vazech uváděl také MUDr. Knybel, což znalkyně také opominula. MUDr. Vrána pak ve své zprávě uvedl bolestivé pnutí s drásotami a učinil doporučení. Při kontrole v kroměřížské nemocnici u MUDr. Marka Frajta byly poprvé přiznány srůsty a nebyla doporučena další operativní revize kloubu. MUDr. Jan Bíla popsal omezený rozsah pohybu kolene a vrátil stěžovatelku k doléčení jejího zdravotního stavu na ortopedii. V lékařské zprávě MUDr. Kudělková uvedla výpis z poslední návštěvy na ortopedii, kde byly popisovány bolesti, dále že nedošlo ke zlepšení rozsahu pohybu a přetrvávala vadná chůze. Závěr soudů o tom, že stěžovatelka nemá trvalé následky, je tak v rozporu s jinými důkazy ze soudního spisu.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla napadená rozhodnutí vydána. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83 a čl. 90 Ústavy). V řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) proti rozhodnutí obecných soudů tedy není další přezkumnou instancí.

9. V právě posuzované věci stěžovatelka obecným soudům vytýká pochybení při dokazování, a zejména při hodnocení znaleckého posudku. Dokazování je zásadně věcí obecných soudů. Ostatně zejména před soudem nalézacím a soudem odvolacím jsou důkazy bezprostředně prováděny, a mají tak nejlepší podmínky pro jejich hodnocení. I proto přichází zásah do tohoto procesu v úvahu až při zásadních pochybeních. Tak tomu je zejména pokud vyvozené právní závěry nelze o zjištěný skutkový stav jednoznačně opřít, eventuálně lze-li konstatovat extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a z něho vyvozenými skutkovými a právními závěry [srov. např. nálezy ze dne 24. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 761/06 (N 169/47 SbNU 221) nebo ze dne 7. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1604/13 (N 78/73 SbNU 387), body 20 až 21].

10. Stěžovatelka opakovaně poukazovala na rozpor mezi oběma znaleckými posudky. V ústavní stížnosti zároveň vyjádřila pochybnosti o způsobu, jakým se s touto situací okresní soud vypořádal. Ústavní soud se však s argumentací stěžovatelky v tomto ohledu nemůže ztotožnit. Již z výše popsaného průběhu řízení vyplývá, že během něj vznikla potřeba doplnění u obou znaleckých posudků. Nešlo tak o situaci, ve které by vedle sebe stály dva bezvadné a pro účely řízení dostatečné znalecké posudky, o jejichž správnosti by (v mezích hodnocení důkazů) nevznikaly důvodné pochybnosti, a které by dospěly k protichůdným závěrům. Okresní soud musel řešit situaci, kdy ani jeden ze znaleckých posudků v určité fázi nebyl dostatečný pro účely řízení. U obou z nich se přitom pokusil nedostatky odstranit. Vzhledem k ukončení činnosti znalce však byl úspěšný pouze u znaleckého posudku znalkyně. Její posudek navíc částečně reaguje na závěry učiněné znalcem. K výzvě soudu znalkyně znalecký posudek doplnila. Okresní soud následně k odstranění pochybností provedl i výslech znalkyně, při kterém se vyjádřila i k námitkám stěžovatelky a srozumitelně zdůvodnila, jakým způsobem dospěla ke svým závěrům. Takovým postupem okresní soud dostál požadavkům řádného procesu.

11. Stěžovatelka se v průběhu řízení zároveň domáhala, aby soud nechal vypracovat revizní znalecký posudek. Z judikatury Ústavního soudu přitom vyplývá, že soudy nemají povinnost bez dalšího vyhovět návrhům účastníků na vypracování revizního znaleckého posudku. Ve svém rozhodnutí ale musí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl [srov. např. nález ze dne 10. 3. 2015 sp. zn. II. ÚS 2172/14 (N 54/76 SbNU 747), bod 19]. Okresní soud neprovedení zdůvodnil dostatečnou přesvědčivostí znaleckého posudku znalkyně, která pro své závěry měla podklad ve vyjmenovaných vyšetřeních. Okresní soud tak důvody pro neprovedení revizního znaleckého posudku dostatečně vysvětlil (srov. bod 25 napadeného rozsudku).

12. Znalkyně podle stěžovatelky dostatečně nezohlednila některé lékařské zprávy a mj. i lékařský posudek o pracovněprávní lékařské prohlídce, jež ve svém posudku nesprávně interpretovala. Jde podle ní o pochybení v podobě opomenutých důkazů. Ústavní soud již v minulosti konstatoval porušení práva na spravedlivý proces v situaci, kdy obecné soudy vyšly ze znaleckého posudku postaveného na nesprávných východiscích [srov. nález ze dne 24. 3. 2015 sp. zn. II. ÚS 415/14 (N 62/76 SbNU 849), bod 26]. Uvedené vadě se krajský soud ani Nejvyšší soud výslovně nevěnovaly a Ústavní soud tak ověřil podobu stěžovatelkou využitých opravných prostředků. V podaném dovolání stěžovatelka výše zmíněná pochybení žádným způsobem nenaznačila. Své dovolání zaměřila zejména na otázku potřebné odbornosti znalců a potřebu vypracovat revizní znalecký posudek. Ústavní soud mnohokrát konstatoval, že stěžovatel musí příslušný procesní prostředek nejen podat, ale také v něm uplatnit námitky, jež eventuálně zamýšlí později uplatnit v řízení o ústavní stížnosti. Ochrana ústavnosti totiž není úlohou jen tohoto soudu, ale všech orgánů veřejné moci a v tom rámci především obecné justice, přičemž ústavní stížnost je ve vztahu k procesním prostředkům ochrany práv prostředkem subsidiárním, a své uplatnění tak nachází až v tom okamžiku, kdy ostatní možnosti selžou (srov. např. usnesení ze dne 30. 5. 2024 sp. zn. III. ÚS 401/24, bod 10). Aniž by Ústavní soud zpochybňoval, že znalecký posudek vychází z nesprávných východisek, resp. nesprávně interpretuje některé z podkladů, na kterých stojí, vzhledem k nikoliv řádnému vyčerpání opravných prostředků nemůže stěžovatelčině návrhu vyhovět.

13. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, odmítl její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. ledna 2025

Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu