Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje), soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Elišky Procházkové, zastoupené JUDr. Lubošem Hejcmanem, advokátem, sídlem Konviktská 297/12, Praha 1 - Staré Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. ledna 2025 č. j. 6 As 129/2024-29, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. dubna 2024 č. j. 30 A 16/2023-52 a rozhodnutí rektorky Univerzity obrany ze dne 11. října 2022 č. j. MO 416453/2022-2994, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Brně a Univerzity obrany, sídlem Kounicova 156/65, Brno, jako účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí. Tato rozhodnutí dle jejího tvrzení porušila její ústavně zaručená práva na vzdělání, na řádný proces a na rovnost v řízení (čl. 33 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod). Stěžovatelka se rovněž odvolává na čl. 1 Listiny (Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné.), nesprávně jej však označuje jako čl. 1 Ústavy České republiky. 2. Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a připojených listin plyne následující. Děkan Fakulty vojenského leadershipu Univerzity obrany rozhodnutím ze dne 10. 8. 2022 rozhodl, že stěžovatelka nesplnila požadavky studijního programu podle Studijního a zkušebního řádu Univerzity obrany. Ukončil proto kombinované studium stěžovatelky v doktorském studijním programu Ekonomika a management. Rektorka Univerzity obrany napadeným rozhodnutím zamítla stěžovatelčino odvolání a potvrdila rozhodnutí děkana. Proti tomuto rozhodnutí se stěžovatelka bránila žalobou u Krajského soudu v Brně. Krajský soud žalobu napadeným rozsudkem zamítl. Věnoval se především námitce nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí a z vnitřního předpisu univerzity zjistil, že standardní doba doktorského studia činila tři roky. Správní rozhodnutí stojí na relevantních podkladech a neobsahují nepodložené či překvapivé závěry. 3. Nejvyšší správní soud se ztotožnil s krajským soudem a kasační stížnost napadeným rozsudkem zamítl. Upozornil, že proti zamítnutí žádosti o výjimku spočívající v prodloužení maximální doby studia stěžovatelka žalobními námitkami nebrojila, proto se tím krajský soud zabývat nemohl. Obdobná kasační argumentace pak byla v řízení před Nejvyšším správním soudem nepřípustná (§ 104 odst. 4 soudního řádu správního).
4. V ústavní stížnosti stěžovatelka nejprve obsáhle reprodukuje průběh jejího studia a opakuje pochybnosti, které měla vůči správním rozhodnutím a které již uplatnila před správními soudy. Jako důvod ústavní stížnosti tvrdí jednak to, že správní soudy bez dalšího převzaly odůvodnění napadeného rozhodnutí rektorky. Rektorka a správní soudy porušily její právo na vzdělání, protože jí neumožnily "dokončit studium konáním opravné zkoušky". Správní soudy porušily právo stěžovatelky na rovnost v řízení, protože dostatečně nevzaly v úvahu její právo konat opravu obhajoby disertační práce.
5. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatelka je řádně zastoupena (§ 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Vyčerpala též všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je přípustná.
6. Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nezasahuje do rozhodovací činnosti správních soudů. Není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti. Nepřehodnocuje skutkové a právní závěry správních soudů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Ústavní soud zasahuje do výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže aplikace tohoto práva v daném konkrétním případě byla neústavní [srov. již nález ze dne 25. 11. 2003 sp. zn. I. ÚS 504/03 (N 138/31 SbNU 227) a navazující judikatura].
7. V nynější věci v podstatě chybí jakákoli argumentace ústavního významu. Porušení práva na vzdělání (čl. 33 odst. 1 Listiny) se stěžovatelka nemůže úspěšně dovolat, protože toto právo jí rozhodně nezaručuje dokončit doktorské studium v libovolně dlouhém čase. Naopak, tohoto práva se lze domáhat jen v mezích zákonů, které sociální práva, jako je též právo na vzdělání, provádějí (čl. 41 odst. 1 Listiny). Tímto zákonem je v nynějším případě zákon č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách), který dále odkazuje na vnitřní předpisy (např. v § 98 odst. 4). Takovým vnitřním předpisem je též Studijní a zkušební řád Univerzity obrany.
8. Správní soudy jednaly s oběma účastníky rovným způsobem, námitky, které zmiňuje stěžovatelka, nijak nepominuly. Je to naopak právě stěžovatelka, která argumentaci obou správních soudů buď zcela opomíjí či dezinterpretuje. Nejvyšší správní soud výslovně upozornil, že zamítnutí žádosti o výjimku spočívající v prodloužení maximální doby studia stěžovatelka žalobními námitkami nezpochybnila, proto se touto otázkou krajský soud zabývat nemohl. Logicky se pak touto problematikou nemohl zabývat ani Nejvyšší správní soud. To plyne ze zákonného omezení přezkumné činnosti krajského soudu jen na včas a řádně uplatněné žalobní body (viz § 75 odst. 1 soudního řádu správního), čemuž odpovídá omezení Nejvyššího správního soudu, který nemůže přezkoumat námitky včas a řádně neuplatněné v žalobě (viz § 104 odst. 4 soudního řádu správního).
9. Ústavní soud nezjistil žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky. Odmítl proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. dubna 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu