Ústavní soud rozhodl dne 25. května 2005 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Pavla Holländera a Miloslava Výborného ve věci navrhovatele J. H. o návrhu ze dne 3. března 2005, takto:
Výrok
Návrh se odmítá.
Odůvodnění
Navrhovatel se svým návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 7. března 2005 domáhá, aby Ústavní soud "opravil" ustanovení § 1 nařízení vlády č. 165/1997 Sb., o vyplacení jednorázové náhrady ke zmírnění některých křivd způsobených komunistickým režimem, jakož i ustanovení § 1 nařízení vlády č. 622/2004 Sb., o poskytování příplatku k důchodu ke zmírnění některých křivd způsobených komunistickým režimem v oblasti sociální. Navrhovatel uvádí, že nynější znění předmětných ustanovení je zmatečné a diskriminační a způsobuje mnohým rehabilitovaným občanům nové křivdy, a proto navrhuje nové znění předmětných ustanovení. Podle ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy Ústavní soud rozhoduje o zrušení zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním pořádkem. Podle odstavce prvého písmeno b) téhož ustanovení Ústavní soud rozhoduje o zrušení jiných právních předpisů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním pořádkem nebo zákonem. Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stanovuje, kdo a za jakých podmínek je oprávněn podat návrh na zahájení řízení, a další pravidla o řízení před Ústavním soudem (čl. 88 odst. 1 Ústavy). Podle ustanovení § 64 odst. 2 zákona o Ústavním soudu jsou k podání návrhu na zrušení jiného právního předpisu nebo jeho jednotlivých ustanovení oprávněni:
a) vláda, b) skupina nejméně 25 poslanců nebo skupina nejméně 10 senátorů, c) senát Ústavního soudu v souvislosti s rozhodováním o ústavní stížnosti, d) ten, kdo podal ústavní stížnost za podmínek uvedených v § 74 zákona o Ústavním soudu, e) zastupitelstvo kraje, f) Veřejný ochránce práv, g) ministr vnitra, jde-li o návrh na zrušení obecně závazné vyhlášky kraje a hlavního města Prahy a jde-li o návrh na zrušení právního předpisu obce, h) věcně příslušný ministr, jde-li o návrh na zrušení nařízení kraje a hlavního města Prahy, i) zastupitelstvo obce, jde-li o návrh na zrušení právního předpisu kraje, do jehož územního obvodu obec náleží.
Navrhovatel jako fyzická osoba tedy není subjektem aktivně legitimovaným k podání návrhu na zrušení jiného právního předpisu nebo jeho jednotlivých ustanovení podle § 64 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Ve smyslu ustanovení § 64 odst. 2 písm. d) zákona o Ústavním soudu je fyzická osoba oprávněna podat takový návrh současně se svou ústavní stížností, která splňuje podmínky uvedené v ustanovení § 74 zákona o Ústavním soudu. Podle ustanovení § 74 může být spolu s ústavní stížností podán návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu, anebo jejich jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, jestliže podle tvrzení stěžovatele jsou v rozporu s ústavním zákonem, popřípadě se zákonem, jedná-li se o jiný právní předpis. Navrhovatel však není osobou, která by v konkrétní věci byla účastníkem řízení o ústavní stížnosti, s níž by předmětný návrh eventuálně mohl spojit. Navrhovatele je proto nutno považovat za osobu zjevně neoprávněnou k podání takového návrhu. Jelikož návrh na opravu výše uvedených ustanovení nařízení vlády ve smyslu § 64 odst. 2 zákona o Ústavním soudu byl podán osobou zjevně neoprávněnou, nezbylo Ústavnímu soudu, než návrh odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s ustanovením § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu. Za uvedených okolností považoval Ústavní soud již za nadbytečné navrhovatele vyzývat k odstranění vad návrhu (ve smyslu § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. května 2005
Jan Musil v. r. předseda senátu Ústavního soudu