Pl. ÚS 16/2000

Odlišné stanovisko — Ústavního soudu JUDr. Vladimíra Čermáka

Nálezem ze dne 3. 7. 2000, sp. zn. Pl. ÚS 16/2000, zamítl Ústavní soud návrh Okresního soudu v Hradci Králové na zrušení části ustanovení § 1 zákona č. 308/1999 Sb., o odejmutí dalšího platu za druhé pololetí roku 1999 a za druhé pololetí roku 2000 představitelům státní moci a některých státních orgánů, soudcům, státním zástupcům a členům prezídia Komise pro cenné papíry, a to ve slovu "soudcům".Citovaný nález se odchyluje od právního názoru Ústavního soudu vysloveného v nálezu publikovaném pod č. 233/1999 Sb., totiž že obdobný napadený zákon je v rozporu s principem soudcovské nezávislosti zakotveným v čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR, jakož i čl. 1 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud v nálezu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 16/2000 dospěl k opačnému závěru, totiž že napadeným ustanovením zákona nebyl porušen princip nezávislosti soudců a návrh zamítl, ačkoli se pro tento nález nevyslovila kvalifikovaná většina 9 přítomných soudců ve smyslu ustanovení § 13 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Jinými slovy, Ústavní soud rozhodl tímto nálezem v situaci, kdy nemohla pominout závaznost jeho předchozího nálezu ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR.

V Brně dne 3. července 2000

Odlišné stanovisko — JUDr. Vlastimila Ševčíka, stran nálezů Ústavního soudu ze dne 3. července 2000 ve věcech návrhů na z

Ve věci Pl. ÚS 18/99 bylo po hlasování o zpravodajské zprávě prostou většinou hlasů (s ohledem na nález č. Pl. ÚS 13/99) přijato rozhodnutí, že v této věci nebudou aplikovány zásady pro přijetí rozhodnutí na základě právního názoru, který se odchyluje od právního názoru vysloveného v nálezu (sc. nálezu ve věci Pl. ÚS 13/99 publ. pod č. 233/1999 Sb.), ve věci Pl. ÚS 16/2000 bylo (s výsledkem již zmíněným) hlasováno jen o zpravodajské zprávě.

V odůvodnění nálezu ze dne 15. září 1999, publikovaném pod č. 233/1999 Sb., jímž bylo v ustanovení § 1 zák. č. 268/1998 Sb. zrušeno slovo "soudcům", Ústavní soud, "vědom si mimořádné závažnosti projednávané věci", vyložil rozhodovací důvody, pro které "zákonodárce, stejně jako exekutiva musí ve všech svých aktech respektovat prioritu (sc. demokratického) hodnotového řádu, a to dokonce i ve vztahu k etickému a právnímu normativnímu systému"; Ústavní soud tak své rozhodovací důvody založil na významu svrchovanosti a nezávislosti soudní moci a z toho plynoucí nutnosti tuto její svrchovanost a nezávislost jako podstatnou podmínku ústavnosti státu chránit.

S takto zřetelně a jednoznačně vyjádřeným právním názorem jsou oba nálezy, vůči nimž moje

Odlišné stanovisko — směřuje, ve výrazném rozporu, což ostatně nález ve věci Pl. ÚS 18/2000 výslovně, nález ve věci Pl. Ú

Protože této kvalifikované většiny v hlasování ani jeden z dotčených nálezů nedosáhl, mělo být o návrzích s nimi spojených rozhodnuto v intencích zásad vyložených v (předcházejícím) nálezu ze dne 15. září 1999, jimiž se mělo plénum Ústavního soudu cítit vázáno (čl. 89 odst. 2 úst. zák. č. 1/1993 Sb.).

Závěr většinového názoru, že (ve věci Pl. ÚS 16/2000) "argumentace odpůrců tohoto zákona (sc. zák. č. 308/1999 Sb.) byla překonána", nemá tak oporu ani v procesním stavu věci ani v zákoně, zatímco rozhodovací důvody vyložené v odůvodnění nálezu Pl. ÚS 18/99, odhlédnuto od toho, že nejsou vnitřně konzistentní, se s procesní podstatou věci zcela míjí, když ani případné odkazy za střet konkurujících si principů nejsou pro procesní povahu posuzované otázky na místě.

II. Oba nálezy vydané ve věcech Pl. ÚS 18/99 a Pl. ÚS 16/2000 - stručně shrnuto - vycházejí při posuzování ústavnosti napadených zákonů z "možností rozpočtu a ekonomické situace státu" (Pl. ÚS 16/2000), případně své závěry odvíjejí "od sociální a ekonomické reality České republiky" (Pl. ÚS 18/99) a z nich pak vyvozují legitimitu cíle, jehož má (mělo) být dosaženo; rozhodovací důvody vyložené v odůvodnění nálezu Pl. ÚS 18/99 odkazují též na "intenzitu zásahu do fundamentálních principů ústavnosti" a za podmínku derogace zákona pokládají "míru neústavnosti napadeného zákona reálně porušující základní ústavní principy", případně s vyznačeným důrazem vyžadují, aby "napadený legislativní akt byl bezprostřední a aktuální" (neboť jinak "by případné zrušení napadeného zákona bylo zjevně neefektivní") a dále, aby "užitek plynoucí z případné derogace převážil nad nežádoucími důsledky z ní plynoucími".

S takto vyloženými hledisky pojímanými jako kritéria ústavnosti nesouhlasím, neboť a)plénum Ústavního soudu v řízeních o podaných návrzích neučinilo ani pokus o objasnění skutkových okolností, z nichž by bylo možno důvodně usoudit na skutečný stav "ekonomické situace státu" ("sociální a ekonomické reality České republiky"), a zejména jak se objem dalších platů soudců obecných soudů v ekonomické situaci státu a v jaké míře projevuje, resp. nakolik a zda vůbec představuje vážnější zátěž státního rozpočtu v tom kterém rozhodném období; protože skutečnosti s tímto tématem spojené lze jen stěží pokládat za notoriety (§ 63 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, § 121 o. s. ř.), je většinový názor stran legitimity cíle posuzovaných zákonů v obou nálezech podložen pouhou hypotézou, nikoli však dostatečně zjištěnými skutečnostmi, které, přestože skutková stránka při abstraktní kontrole právních norem není zpravidla rozhodná, v posuzovaných věcech jako výlučný základ učiněného závěru jsou podstatné. Ostatně - a to zejména nález Pl. ÚS 16/2000 zcela přehlíží - údaje Českého statického úřadu a prognózy vývoje české ekonomiky vztažené ke konci roku 2000 zdají se nasvědčovat jejímu růstu (a tím i zvýšení fiskálních příjmů), pod jehož aspektem odejmutí dalších platů soudcům obecných soudů by se mohlo jevit jako ústavně nepřípustná libovůle zákonodárce, zejména jestliže z obecně přístupných informací se podává, že ekonomika České republiky překonala kritický bod;

b)za zcela nepřijatelné pokládám v odůvodnění nálezu (Pl. ÚS 18/99) vyložené podmínky pro derogaci (protiústavní) právní normy, jako výsledku zkoumání "míry neústavnosti", vztažené k "bezprostřednosti a aktuálnosti zásahu", příp. poměřování užitku z derogace s nežádoucími důsledky z ní plynoucími" apod.

Odhlédnuto od toho, že bližší kritéria tohoto, až dosud v rozhodovací praxi Ústavního soudu neaplikovaného způsobu abstraktního přezkumu právních norem, v odůvodnění nálezu (Pl. ÚS 18/99) podána nejsou, a že tak až příliš připomínají v trestním právu opouštěnou konstrukci (stupně) společenské nebezpečnosti (trestného činu), jako zužující limity přezkumné činnosti Ústavního soudu, pokládám za nepřípustná.

Jsem totiž přesvědčen, že, obdobně jako demokracie nesnáší jakékoli (obdobně vymezující) přívlastky, které vždy vytěsňují její obsah, také ústavnost státu, resp. její přezkum jsou neslučitelné s jakýmikoli omezujícími či zužujícími podmínkami.

I když změna právního názoru, včetně přehodnocení dříve nálezem přijatých a vyložených zásad, je možná a koneckonců v jistých případech nezbytná, musí být pro takovou změnu přesvědčivé a dostatečně podložené důvody a musí být pro ni splněny jisté podmínky, k nimž - alespoň podle mého přesvědčení - náleží též proměna významu posuzovaných otázek (zásad) v čase, a to - s výjimkou kritických či katastrofálních situací - v čase poměrně dlouhém, rozhodně však delším než je doba několika měsíců.

Ustálenost rozhodovací praxe Ústavního soudu střežená zpřísněnými zásadami (v posuzované věci porušenými) pro její změnu - jak občas Ústavní soud připomíná - jako interpretační a aplikační směrnice pro rozhodovací činnost orgánů veřejné moci, je současně také výrazem respektu Ústavního soudu k vlastním rozhodnutím a jako taková je také podmínkou pro jeho autoritu.

Jakkoli lze mít vůči nálezu ze dne 15. září 1999 a rozhodovacím důvodům v něm vyloženým výhrady, pokládám - též pro následnou judikaturu Ústavního soudu - za nepřípustné, aby dříve nálezem pléna Ústavního soudu vyložené zásady jako "dominantní principy", přijaté plénem Ústavního soudu u "vědomí mimořádné závažnosti věci", byly opuštěny pro kritéria přijatá ad hoc, nadto ve vztahu k soudní moci, která - jak zkušenosti ukazují - je ze všech veřejných mocí nejslabší.

V Brně dne 13. 7. 2000

Odlišné stanovisko — Ústavního soudu JUDr. Vladimíra Paula

Ústavní soud dne 3. července 2000 rozhodoval o odejmutí dalšího platu, tzv. čtrnáctého platu, za druhé pololetí roku 1997, roku 1999 a roku 2000, jak bylo stanoveno zákonem č. 287/1997 Sb. a zákonem č. 308/1999 Sb., když Městský soud v Brně a Okresní soud v Hradci Králové, každý v jím projednávaném případě, navrhly zrušení příslušného zákona o odejmutí tzv. čtrnáctého platu představitelům státní moci a soudcům.

Ústavní soud zamítl oba návrhy na zrušení zákonů o odejmutí čtrnáctého platu, třebaže svým nálezem, který byl publikován ve Sbírce zákonů č. 233/1999 Sb. již předtím částečně zrušil zákon č. 268/1998 Sb., o odejmutí dalšího platu za druhé pololetí roku 1998, a to právě pokud jde o odejmutí dalšího platu soudcům. Postavil se na stanovisko, že odejmutí dalšího platu soudcům je ohrožením soudcovské nezávislosti, která je zvlášť zdůrazněna v Ústavě ČR v čl. 82 odst. 1: "Soudci jsou při výkonu své funkce nezávislí. Jejich nestrannost nesmí nikdo ohrožovat" a v čl. 81, že soudní moc je vykonávána jménem republiky nezávislými soudy.

Zdůvodnění současných rozhodnutí jsou podrobně uvedena v obou nálezech a není nutno je podrobně analyzovat, protože se soustřeďují na to, že toto peněžité plnění nelze chápat jako hmotné zajištění soudců, jehož snížení by mohlo mít za následek porušení principu nezávislosti soudců. Uznávají dopad finančních potíží státu též na soudcovské platy, vytýkají odlišné posuzování pouze jedné skupiny státem placených osob apod. Nejde v zásadě o argumenty, které by vůbec zdůvodňovaly, proč se Ústavní soud věcně odchýlil od hodnocení svého nálezu za stejné situace v roce 1999 (č. 223/1999 Sb.), zejména když argumentaci o finančních potížích státu protiřečí obecně známá realita, že stát v blízkém období poté financoval miliardovými částkami ztráty bank a velkých průmyslových podniků, a že tedy finanční prostředky v mnohonásobně vyšších částkách byly k dispozici, aby původní ustanovení zákona mohla být dodržena.

Na druhé straně je však zřejmé, že si zastánci odejmutí čtrnáctých platů byli vědomi toho, že do budoucna by trvale opakovaná taková metoda zásahu státu mohla negativně ovlivňovat povinnost státu vzdát se stejných či obdobných nouzových zásahů. Je třeba vyloučit, aby plat soudců se stal pohyblivým faktorem podle okamžitých představ toho či onoho vládního seskupení. Tuto zásadu ostatně vyjadřuje nejlépe ustanovení jedné ze známých a významných ústav, v níž se uvádí, že soudci za svou službu dostávají ve stanovených termínech náhradu, která nesmí být během trvání jejich služby snížena. Stát si musí být vědom, že by tím znehodnotil jednu ze základních demokratických hodnot, jakou představuje soudcovská nezávislost. A právě k tomu je zaměřena další část tohoto odlišného stanoviska.

V připomínkách i v diskusích k tomuto tématu, jak z odůvodnění nálezu vyplývá, se účastníci zaměřují především na právo soudců na plat v té či oné výši a domnívají se, a to správně, že i přes tyto zásahy, změnami zákonů provedené, nebudou ovlivněny charaktery soudců a jejich rozhodování. Opomíjejí však, že takové zásahy mají dopad daleko širší a že při konkrétním rozhodování v tomto případě se jedná o něčem jiném. Pokud jde o institut nezávislosti soudů a soudců, který, jak již řečeno, má své místo i v Ústavě ČR, byl zde devalvován jeho význam zásahy moci zákonodárné do působnosti moci soudní, což se markantně projevilo i vydáním zákona č. 308/1999 Sb., který si charakter nouzového zásahu podržel.

Pokud ve svých odůvodněních Ústavní soud vycházel z toho, že odmítnutí nároku soudců na čtrnáctý plat je zanedbatelným zásahem, který závažnou újmu soudcům nezpůsobil, jde o rozhodnutí nesprávné, o rozhodnutí o něčem jiném, o rozhodnutí, které v rámci evropských poměrů i působnosti OSN je třeba pokládat za odsouzeníhodné, protože jde o rozhodnutí zásadní s širokým dosahem, které porušuje uznávané principy pro nezávislost soudnictví, jak jsou obsaženy již v rezoluci Valného shromáždění OSN ze dne 13. 12. 1985.

Postoj Rady Evropy k soudnictví, který je formulován v Doporučení Výboru ministrů Rady Evropy č. 12 z roku 1994, nemá o nic menší význam, ba naopak postulát nezávislosti účinně podporuje a rozvíjí. Formuje řadu předpokladů pro nezávislost, efektivitu a roli soudců, které spatřuje v právním zakotvení záruk, jako zákaz revize soudního rozhodnutí mimo soudní soustavu, funkční období a platy zaručené zákonem, neodvolatelnost po dobu funkčního období, zákaz zásahu do pravomoci soudu, zabezpečení proti zásahům do nezávislosti soudů ze strany exekutivy a legislativy, rozhodování soudce oproštěné od všech vlivů a zásahů a nepodléhající žádné kontrole zvnějšku a další.

Závažným dokumentem v této problematice je v rámci Rady Evropy připravená Charta statutu soudce v Evropě z roku 1998, která se zaměřuje na posílení pozice práva a ochrany svobod jednotlivce v demokratických státech větší účinností soudní nezávislosti a na zajišťování nejlepších záruk působnosti, nezávislosti a nestrannosti soudců. V jejím čl. 6.1 shledali tvůrci Charty zřejmě nezbytným i zdůraznit vlastní důvody, proč platy soudců musí být podrobeny určitým zárukám stability, rovnováhy a ochrany proti libovůli. V textu se zdůrazňuje, že soudci, vykonávající soudcovskou funkci jako profesi, mají právo na plat, jehož výše je stanovena tak, aby je chránila před tlakem (nátlakem), směřujícím k ovlivnění jejich rozhodnutí a všeobecně k ovlivnění jejich chování při výkonu nalézání práva, jež by mohlo poškozovat jejich nezávislost a nestrannost.

Obecně je možno říci, že Charta zaměří statut pro soudce podle cílů, které mají být dosaženy; zajištění kompetentnosti, nezávislosti i nestrannosti, které všichni členové veřejnosti jsou oprávněni očekávat od soudu a soudců pověřených chránit jejich práva. Charta tak nebude cílem sama od sebe, ale bude spíše prostředkem záruky, že jednotlivci, jejichž práva mají být chráněna soudy a soudci, budou mít nezbytnou a skutečnou záštitu v nezávislých soudech.

Závěrem je třeba si povšimnout i toho, že je někdy zdůrazňováno, že uvedené postuláty nejsou zakotveny v mezinárodních smlouvách a nejsou pro státy závazné. Někteří je naopak pokládají za smyšlenky soudců, kteří si chtějí prosazovat jednostranně své zájmy. Ani jedno ani druhé však není správné. V mezinárodním právu je známé a je přijímáno, že zejména nové myšlenky a instituty se prosazují pomalu a s obtížemi. A tak, dříve než mezinárodní společenství se sjednotí natolik, aby bylo možno připravovat tu kterou mezinárodní smlouvu, objevují se takové myšlenky a instituty např. v rezolucích Valného shromáždění, které je přijímá většinovým hlasováním. Rezoluce nejsou sice právně závazné, ale jsou obvykle projednávány všemi členskými státy a přijímány i respektovány. Jejich politická, morální a etická síla či závaznost je v praxi všeobecně uznávána, mnohdy bez ohledu na výsledky původního hlasování. Obdoba jednání států v Radě Evropy jako vývojového trendu v zájmu mezinárodního společenství je nasnadě a nedostatek smluvní úpravy nemůže být vzniku obecného přesvědčení na překážku.

V Brně dne 11. července 2000

Odlišné stanovisko — JUDr. Jiřího Malenovského k odůvodnění nálezu

Ztotožňuji se s výrokem nálezu, podle něhož se návrh na zrušení části ustanovení § 1 zák. č. 308/1999 Sb., a to ve slovu "soudcům", zamítá, a ztotožňuji se rovněž se základní argumentací jeho odůvodnění, podle níž "nevyplacení tzv. dalšího platu nemůže ohrozit nezávislost soudců, zejména proto, že nejde ani o překvapivý ani o hluboký zásah do materiálního zabezpečení soudců". Domnívám se ovšem, že zákon č. 308/1999 Sb. není v souladu s Ústavou, Listinou základních práv a svobod i s mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy z jiných důvodů. Vzhledem k tomu, že "podle ustáleného názoru Ústavního soudu ČR je tento soud při svém rozhodování rozsahem a obsahem podaného návrhu vázán a ve svém rozhodnutí z jeho hranic (ultra petitum) vykročit nemůže" (Pl. ÚS 16/94), nestaly se tyto jiné důvody, které sám navrhovatel neudával, předmětem posouzení Ústavního soudu, ani nebyly zohledněny ve výroku jeho nálezu. Domnívám se nicméně, že se Ústavní soud měl s nimi vypořádat nad rámec návrhu alespoň v odůvodnění svého nálezu.

Odlišné stanovisko — k odůvodnění nálezu opírám o následující skutečnosti a argumenty

Zákonodárce má plnou svobodu zohlednit negativní rozpočtovou realitu státu při úpravě platů jeho zaměstnanců. Omezení, případně odnětí dalšího platu za takových okolností lze považovat za legitimní cíl (dosažení úspor ke kompenzování rozpočtových problémů).

Je nepochybné, že zákonodárce svým opatřením chtěl snížit plnění ze státního rozpočtu v souvislosti s dalšími platy na polovinu individuálních nároků. Rozhodl tedy, že místo dvou dalších platů, má být v letech 1999 a 2000 vyplacena vždy odměna pouze ve výši jednoho dalšího platu. To vyplývá např. z vyjádření Senátu Parlamentu ČR, v němž zaujal postoj k návrhu na zrušení zák. č. 268/1998 Sb. tak, jak byl shrnut v odůvodnění příslušného nálezu Ústavního soudu ČR (viz č. 233/1999 Sb., str. 3843). Rovněž zástupce Senátu Parlamentu ČR, jeho místopředseda J. Musial se dne 3. 7. 2000 při veřejném jednání pléna ve věci, v souvislosti s níž se podává toto

Odlišné stanovisko — JUDr. Ivany Janů k odůvodnění nálezu

S odůvodněním nálezu nesouhlasím. Jsem toho názoru, že Ústavní soud měl návrh zamítnout z důvodů, které jsem uvedla v odlišném stanovisku ve věci sp. zn. Pl. ÚS 13/99 (14. plat za II. pololetí 1998), především proto, že napadený zákon nezasahuje do soudcovské nezávislosti, není retroaktivní, ani nevedl k zásahu do nabytých práv. Nezávislost soudce spatřuji v souboru předpokladů, z nichž nejsilnější jsou odborná úroveň a ty povahové vlastnosti, které ze soudce činí integrovanou osobnost. Jde zejména o smysl pro odpovědnost a odvahu k hledání spravedlnosti v rámci právního státu. Je jisté, že k nezávislosti rovněž patří i dostatečné ekonomické zabezpečení a dostatečně dlouhý či doživotní mandát soudce. Platové otázky týkající se soudců nemohou být ponechány libovůli; soudce nesmí být postaven do pozice, že si "svoji mzdu" od toho, kdo mu ji určuje zákonem, musí zasloužit. Proto se základní otázka koncentruje do posouzení, zda odnětí možnosti získat další, tzv. 14., plat za druhé pololetí roku 1997 je zásahem takové intenzity, aby byla ohrožena ochrana ústavního principu nezávislosti soudcovské moci, a to vše za situace, kdy soudcům byla jejich odměna v r. 1995 za trvání jejich mandátu zákonem č. 236/1995 Sb., tedy zákonem, jehož se napadený předpis stal integrální součástí, podstatně zvýšena, minimálně na dvojnásobek. Další plat, čtrnáctý, je svým charakterem bonusem vypláceným jednou za pololetí k běžnému měsíčnímu příjmu soudců. Právo na jeho výplatu totiž nevzniká stejným způsobem jako právo na výplatu mzdy, avšak je vázáno na splnění speciálních, dodatečných, podmínek. Za této situace setrvávám na svém stanovisku, že v posuzovaném případě nejde o situaci, která by vedla k ohrožení soudcovské nezávislosti v míře dosahující intenzity porušení ústavního principu obsaženého v čl. 82 odst. 1 Ústavy.

Dále namítám, že při rozhodování v této věci se Ústavní soud měl vypořádat s právním názorem vysloveným v nálezu týkajícím se 14. platu za II. pololetí 1998 uveřejněném pod č. 233/1999 Sb., a to postupem podle § 13 zákona o Ústavním soudu. Tvrzení o odlišnosti obou případů založené na bezprostřednosti či časovém odstupu návrhů na zrušení zákonů posuzovaných ke dni jejich účinnosti považuji za neadekvátní a nevhodné. Konstrukce obou předpisů o odnětí 14. platů v různých letech je naprosto shodná, a pokud dospívá Ústavní soud ve výroku ke zcela protichůdnému závěru (byť na základě jiných úvah a argumentů, což ani jinak nepřichází v úvahu), než vyjádřil ve výroku dřívějšího nálezu, jde evidentně o změnu právního názoru vyžadující respektování zákonem stanovené procedury. Potřebné většiny 9 soudců však při hlasování v tomto případě dosaženo nebylo, čímž došlo, podle mého názoru, k porušení § 13 zákona č. 182/1993 Sb.,o Ústavním soudu.

3. července 2000

Odlišné stanovisko — JUDr. Evy Zarembové

Vzhledem k tomu, že teprve a pouze skutečně nezávislá soudní moc (která je právě tou státní mocí, jež s konečnou platností v praxi právo naplňuje) vede k nestrannému poskytování soudní ochrany a dodržování ústavně zaručených práv vždy a všem, jsem, stejně tak jako v době posledního rozhodování Ústavního soudu řešícího stejnou problematiku, i nyní přesvědčena o tom, že Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti měl z důvodů již uvedených v jeho nálezu, sp.zn. Pl. ÚS 13/99, i v této věci nadále trvat na zachovávání všech prostředků nezávislost soudů reálně zajišťujících, tedy i na takovém prostředku ji garantujícím, jako je nemožnost zásahem jiné státní moci snížit již jednou stanovenou odměnu soudců. Jakkoli si nemyslím, že samotné odnětí jednoho z přiznaných platů nezávislost soudců ovlivnilo, je z mého pohledu především způsob, jakým tak zákonodárce činí, totiž způsob jednorázový, za stavu, kdy pro takový zásah nejsou předem stanovená pravidla, ústavně nepřípustný.

K zaujetí odlišného stanoviska mne dále vede nejen přesvědčení o tom, že v této věci nejsou dány jiné poměry, než zde byly v době předchozího rozhodování Ústavního soudu, resp. není dána taková změna poměrů, která by byla způsobilá odůvodnit změnu názoru již Ústavním soudem vysloveného v nálezu, sp.zn. Pl. ÚS 13/99, ale také to, že k odklonu od již jednou v nálezu vyjádřeného názoru Ústavního soudu jeho plénem, je třeba podle mého názoru ve smyslu § 13 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, kvalifikované většiny 9 hlasů, kterážto podmínka v souzeném případě splněna nebyla. Tomuto výkladu uvedeného ustanovení nasvědčuje nejen jeho gramatický a systematický výklad, ale také, s přihlédnutím k důvodové zprávě, i zákonodárcem při tvorbě zákona o Ústavním soudu předpokládaný požadavek a potřeba zachování kontinuity rozhodování Ústavního soudu.

Odlišné stanovisko — omezil pouze na odůvodnění nálezu. V Brně dne 3. července 2000