Pl. ÚS 2/14

Odůvodnění

I. 1. Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka, Česká pirátská strana, domáhala zrušení v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího správního soudu, kterým byl zamítnut její návrh na neplatnost volby všech kandidátů zvolených do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky ve volbách, které proběhly ve dnech 25. a 26. října 2013. Současně podala návrh na zrušení § 49 odst. 2, § 26 věty druhé zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "volební zákon"), a přílohy č. 2 k volebnímu zákonu.

2. Stěžovatelka tvrdí, že zamítavým rozhodnutím Nejvyššího správního soudu byla porušena její ústavní práva zaručená v čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), vyjadřujícím princip rovnosti ve spojení s čl. 22 Listiny, a čl. 5 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), zakotvujícími volnou soutěž politických stran, v čl. 6 Ústavy zaručujícím ochranu menšin, v čl. 21 odst. 1 a odst. 3 Listiny garantujícím právo občana podílet se na správě veřejných věcí zejména výkonem všeobecného a rovného volebního práva za podmínek poměrného volebního systému (čl. 18 odst. 1 Ústavy), v čl. 20 Listiny zakotvujícím právo na svobodné sdružování a v čl. 36 Listiny zaručujícím právo na spravedlivý proces.

II. 3. Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí podrobně rozebírá stížnostní námitky stěžovatelky, které se v mnohém kryjí s argumentací obsaženou v navazující ústavní stížnosti. Ve svém rozhodnutí po důkladném historickém i komparativním rozboru těchto námitek a zejména s odkazem na judikaturu Ústavního soudu [srov. nález ze dne 2. dubna 1997, sp. zn. Pl. ÚS 25/96 (N 37/7 SbNU 251, č. 88/1997 Sb.), nález ze dne 24. ledna 2001, sp. zn. Pl. ÚS 42/2000 (N 16/21 SbNU 113, č. 64/2001 Sb.) nebo např. usnesení ze dne 23. září 2004, sp. zn. II. ÚS 59/03] konstatuje, že pětiprocentní uzavírací klauzule, tj. umělý práh pro získání mandátů ve volbách do Poslanecké sněmovny, je ústavně přípustná. Pokud tedy stěžovatelka brojila proti pětiprocentní uzavírací klauzuli, není její argumentace s ohledem na závěry Ústavního soudu ve výše zmiňovaných věcech důvodná.

4. Nejvyšší správní soud se rovněž vyjádřil k otázce struktury volebních krajů. I přes negativa související s rozdělením volebních krajů vyslovil Nejvyšší správní soud přesvědčení o ústavnosti současného nastavení volebního systému. Argumentaci tvrdící protiústavnost se ostatně již judikatura věnovala (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. června 2006, č. j. Vol 50/2006-53, č. 945/2006 Sb., v němž se opět odkazuje na nález sp. zn. Pl. ÚS 42/2000). Nejvyšší správní soud považuje za klíčové zejména svoje usnesení ze dne 29. června 2006, v němž byl vysloven závěr, že i v rámci systému poměrného zastoupení vedle sebe existují prvky integrační a dezintegrační povahy, přičemž "proces diferenciace může plnit svou základní funkci hnací síly a tvůrčího elementu historického vývoje a pokroku jen tehdy, realizuje-li se na půdě kontinua mezi krajními tendencemi, jejichž funkční napětí vylučuje zaujímání extrémních pozic". Poukazuje přitom i na názory Evropského soudu pro lidská práva, který pestrost volebních modelů nepovažuje za nepřijatelnou. K tomu Nejvyšší správní soud dále dodal, že z citovaného usnesení č. j. Vol 50/2006-53 se podává, že v rámci systému poměrného zastoupení je myslitelná celá řada možností uspořádání volebního území, pohybujících se od varianty jediného území až k variantám rozdělení tohoto celku do většího počtu volebních krajů. Právě počet a velikost těchto krajů představuje jeden z nejdůležitějších prvků volebního systému, výrazně ovlivňujících jeho praktické fungování. Úkolem soudu přitom není hodnotit vhodnost či účelnost tohoto rozdělení, nýbrž - s ohledem na podstatu vznesených námitek - jeho ústavní konformitu. Nejvyšší správní soud uzavřel, že ačkoliv přetrvávají jeho pochyby o vhodnosti rozdělení volebních krajů ve volbách do Poslanecké sněmovny zejména z hlediska principu rovnosti volebního práva, přesvědčení stěžovatelky o protiústavnosti napadených ustanovení volebního zákona však nesdílí.

III. 5. Ústavněprávní argumentace stěžovatelky obsahuje dva podrobně rozvedené okruhy námitek. První okruh se týká protiústavnosti stávajícího nastavení uzavírací klauzule ve výši 5% pro vstup do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky. V druhém okruhu námitek se pak stěžovatelka vymezuje proti současnému uspořádání volebních krajů.

6. Ve vztahu k prvnímu okruhu námitek stěžovatelka vychází z toho, že pětiprocentní hranice zisku volebních hlasů nutných pro vstup do Poslanecké sněmovny kromě rovnosti volebního práva odporuje i svobodné soutěži politických stran a zásadám poměrného zastoupení. V úvodu rozebírá psychologické účinky uzavírací klauzule spočívající zejména v neochotě voliče riskovat propadnutí hlasu pro malé strany, které pak následně demonstruje na příkladech. Podle stěžovatelky volební zákon neobsahuje žádné kompenzační mechanismy, které by zmírňovaly, popř. odstraňovaly, tento psychologický efekt. Výsledkem je zásah do práva každého občana podílet se na správě veřejných věcí svobodnou volbou svých zástupců (v tom spatřuje porušení čl. 21 odst. 1 Listiny), jakož i porušení rovnosti kandidujících politických stran, neboť volební úspěch není ovlivněn pouze mírou podpory voličů, nýbrž i strachem z možného vyřazení politické strany. Podle názoru stěžovatelky odporuje uzavírací klauzule i zásadám poměrného zastoupení, které je zakotveno v čl. 18 odst. 1 Ústavy, neboť tento poměr nereflektuje hlasy všech voličů a navíc je dále modifikován přepočtem podle volebních krajů. V této souvislosti podává historický výklad vzniku systému poměrného zastoupení v České republice vycházející již z tradic první Československé republiky. Dle názoru stěžovatelky bylo účelem poměrného zastoupení a mělo by být i nadále dosažení pokud možno maximální spravedlnosti i ve vztahu k menšinám.

7. Za vybočující z mezí čl. 20 odst. 3 Listiny považuje stěžovatelka i tzv. aditivní uzavírací klauzuli podle § 49 odst. 1 volebního zákona spočívající v tom, že pro koalice volebních stran je stanovena zvýšená uzavírací klauzule (10%, 15%, 20% v závislosti na počtu stran v koalici). Tuto aditivní klauzuli považuje stěžovatelka za protiústavní omezení sdružovacího práva, které zahrnuje i sdružování do politických stran (čl. 20 odst. 2 Listiny).

8. Stěžovatelka posléze podává statistický rozbor hlasů, které v důsledku uzavírací klauzule propadly, přičemž při volbách do Poslanecké sněmovny v roce 2013 se jednalo o 12,58% hlasů. Z uvedeného dovozuje, že pro přijetí rozhodnutí z vůle většiny by bylo zapotřebí více než 57,2% hlasů poslanců. Podle názoru stěžovatelky je třeba zvažovat, zda tzv. integrační funkce uzavírací klauzule je nezbytná a zda zamýšleného účelu skutečně dosahuje. Vyslovuje přesvědčení, že v současnosti svoji funkci fakticky neplní a jejím jediným skutečným efektem je vyřazení menšin ze zastoupení v Poslanecké sněmovně.

9. Stěžovatelka dále rozebírá volební systémy v různých zemích (příkladmo uvádí Finsko, Nizozemí, Dánsko, Německo) a dospívá k závěru, že absence uzavírací klauzule popř. stanovení její hranice na nižší úrovni (např. 2%) není ve vyspělých zemích neobvyklé a ani nutně nevede k nestabilitě vlád.

10. Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu stěžovatelka dále vytýká, že na danou věc nepřiléhavě aplikoval závěry vycházející ze stanovisek Ústavního soudu vyjádřených v předchozích rozhodnutích, v nichž Ústavní soud akcentoval skutečnost, že s ohledem na počet voličů a počet volených zástupců nemůže být nikdy proporcionalita zcela přesná. Nesouhlasí rovněž s názorem Nejvyššího správního soudu, že uzavírací klauzule slouží k ochraně před "přemnožením" politických stran. Podle stěžovatelky není počet politických stran v Poslanecké sněmovně legitimním kritériem pro jejich omezení uzavírací klauzulí. Nesdílí ani historické odkazy na Výmarskou republiku nebo čtvrtou francouzskou republiku, jimiž Nejvyšší správní soud hájil potřebu uzavírací klauzule.

11. V rámci prvního okruhu námitek stěžovatelka uzavírá, že Nejvyšší správní soud nezhodnotil všechny namítané výhrady v jejich souhrnu a společném účinku. Aditivní uzavírací klauzule pro koalice bez úlev pro zastoupení menšin nebo volení některých přímých zástupců je raritou mezi demokratickými zeměmi, které mají zakotveno poměrné zastoupení. Současný volební přepočet není způsobilý přispět ke stabilitě vlády a naproti tomu významně zasahuje do ústavou předvídaného poměrného zastoupení a rozhodování většiny, aniž by dbal ochrany menšin.

12. Co se týče námitek ohledně rozdělení volebních krajů, stěžovatelka zdůrazňuje, že rozdělení mandátů ve spojení s matematickým přepočtem volebních hlasů působí ve prospěch velkých stran. Z důvodu různé velikosti krajů se vytvářejí přirozené volební prahy, které mohou dosáhnout až hodnoty 15% (např. v Karlovarském kraji). Teritoriální hledisko by ale nemělo být primárním hlediskem, na němž je vybudován volební systém. Stěžovatelka se opětovně vrací k uzavírací klauzuli, která je na celostátní úrovni pětiprocentní, avšak v několika volebních krajích přesahuje hranice pro získání mandátu výše 10%, z čehož vyplývá, že hlas voliče v jednom kraji má jinou váhu než hlas voliče v jiném kraji. Tento fakt naráží i na závěry obsažené v nálezech Ústavního soudu (např. sp. zn. Pl. ÚS 25/96), podle nichž zvyšování uzavírací klauzule nemůže být neomezené, takže například 10% klauzuli již lze považovat za takový zásah do poměrného systému, který ohrožuje jeho demokratickou substanci. Bez existence kompenzace tohoto nepoměru dochází k nedůvodnému porušování rovnosti volebního práva, které není vyváženo žádným legitimním cílem.

13. Stěžovatelka sice uznává určité výhody teritoriálního hlediska, avšak prvořadým kritériem pro rozdělování mandátů v unitárním státě musí být podle jejího názoru stranické hledisko. Zdůrazňuje, že způsobem přepočtu hlasů na mandáty je porušena zásada poměrného zastoupení, která vychází z čl. 18 odst. 1 Ústavy. V této souvislosti polemizuje s názory obsaženými v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, kterými odmítl závěry komparativní metody výkladu Ústavy předestřené stěžovatelkou. Stěžovatelka zpochybňuje argumentaci Nejvyššího správního soudu ústavními systémy v různých zemích (konkrétně uvádí Španělsko, Polsko a Německo). Stěžovatelka zdůrazňuje, že nenapadá rozdělení země na jednotlivé kraje, ale skutečnost, že toto členění bylo použito pro jiný účel (přepočet volebních hlasů na mandáty), k němuž je zcela nevhodné. V souvislosti s druhým okruhem námitek stěžovatelka uzavírá, že současné nastavení volebního systému je nejenže nevhodné, nýbrž vzhledem k podstatnému zvýšení volebního prahu v některých volebních krajích i protiústavní. Stanovisko Ústavního soudu k uzavírací klauzuli a k problematice volebních krajů nelze podle názoru stěžovatelky s ohledem na změněnou situaci v zemi považovat za neměnné a zasluhuje si přehodnocení.

14. Spolu s ústavní stížností podává stěžovatelka návrh na zrušení § 49 odst. 2, § 26 věty druhé volebního zákona a přílohy č. 2 k uvedenému zákonu z důvodu jejich protiústavní aplikace.

IV. 15. Nejvyšší správní soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti akceptoval některé z výhrad stěžovatelky, avšak domnívá se, že není věcí moci soudní, aby tyto námitky, resp. argumenty, vyřešila. Podle názoru Nejvyššího správního soudu si lze jistě představit celou škálu modelů volebních systémů, ale je na zákonodárci, aby vybral ten nejvhodnější. Opakovaně přitom odkazuje na judikaturu Ústavního soudu zmiňovanou shora, která se dané problematice podrobně věnuje.

16. Stěžovatelka na vyjádření Nejvyššího správního soudu zaslaného jí k replice ve stanovené lhůtě nereagovala.

17. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

18. Podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánů veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.

19. Ačkoliv se projednávaná materie týká voleb a volebního soudnictví, uplatněný návrh stěžovatelky je - právě - takovou ústavní stížností, nikoliv opravným prostředkem určeným pro přezkum volebního výsledku podle čl. 87 odst. 1 písm. e) Ústavy (viz § 85 a násl. zákona o Ústavním soudu), který je spjat s volbou poslance či senátora. Oba zmíněné typy řízení se od sebe odlišují jak podstatou otázky přezkoumávané Ústavním soudem, tak i procesními podmínkami, jakými jsou otázky aktivní legitimace navrhovatele, vymezení okruhu účastníků řízení apod. (viz nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 768/06 a další). Účelem ústavní stížnosti je individuální ochrana před zásahem orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod fyzických nebo právnických osob, a posláním Ústavního soudu při jejím posouzení tudíž - oproti tomu - není ochrana obecného podústavního volebního práva v objektivním smyslu. Návrh stěžovatelky na zrušení některých ustanovení volebního zákona je akcesorickým návrhem na konkrétní ústavní přezkum v něm označených norem a nedovoluje proto Ústavnímu soudu zabývat se těmi z uplatněných námitek, k nimž stěžovatelka v tomto typu řízení není aktivně legitimována, totiž těmi, které směřují proti ustanovením volebního zákona, jež neměla žádný vliv na volební výsledek stěžovatelky [a contrario § 74 zákona o Ústavním soudu "(...) jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti"], jako např. námitkou brojící proti tzv. aditivní klauzuli.

20. Jak vyplývá z postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti, Ústavní soud není primárně povolán k přezkumu správnosti aplikace a interpretace podústavního práva a do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout jen tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím orgánů veřejné moci současně porušena stěžovatelova základní práva či svobody. Ústavní soud dále podotýká, že nemůže hodnotit výsledek voleb optikou toho, že proběhly podle pravidel, která se mu nutně nemusí jevit jako nejlepší. Zajímá ho, zda byly dodrženy pokyny ústavodárce, tedy zda ve volbách rozhodla vůle většiny při respektování menšiny a zda nebyla účelovými kroky deformována vůle voličů a rovnost jejich hlasů.

21. K ústavním principům, kterými je třeba poměřovat práva politických subjektů účastnících se volební soutěže (čl. 5 Ústavy a čl. 22 Listiny), se Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi opakovaně vyjádřil, přičemž zdůraznil [výslovně v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 30/98, (N 137/16 SbNU 27, č. 243/1999 Sb.)], že jakékoli přímé nebo nepřímé omezování rovnosti stran ve volební soutěži nesmí jednotlivě ani v kumulaci opatření, jež diferencovaně postihují nebo zvýhodňují určité strany, potlačovat apriorně již samotnou účast politických stran ve volební soutěži.

22. Z výše uvedených hledisek přezkoumával Ústavní soud i stávající ústavní stížnost a neshledal porušení ústavně zaručených práv či principů. Obsahově představuje ústavní stížnost z velké části pouze opakování argumentace uplatněné již v řízení před Nejvyšším správním soudem a v zásadě jde o polemiku se závěry vyslovenými v dřívějších výše citovaných rozhodnutích, ať již Nejvyššího správního soudu nebo Ústavního soudu.

23. První okruh námitek stěžovatelky se týká ústavněprávní konformity uzavírací klauzule pro zisk volebních mandátů. K nastolené otázce se Ústavní soud vyslovil ve svých jak Nejvyšším správním soudem, tak i stěžovatelkou výše citovaných nálezech a usneseních (zejména sp. zn. Pl. ÚS 25/96 a sp. zn. Pl. ÚS 42/2000). Od závěrů v nich obsažených se Ústavní soud nemíní odchylovat ani ve stávající věci, a proto na ně ve stručnosti odkazuje, přičemž zdůrazňuje z těchto rozhodnutí pouze některé z nosných myšlenek: - je připuštěno jisté omezení diferenciace při rozdělování mandátů; - cílem voleb není pouze vyjádření politické vůle jednotlivých voličů a pořízení jen diferencovaného zrcadlového obrazu politických postojů voličů, nýbrž volby a volební systém musí mít na zřeteli i schopnost přijímat taková rozhodnutí na základě vůle parlamentní většiny; - z hlediska principu reprezentativní demokracie je přípustné zabudovat do volebního mechanismu určité integrační stimuly; -zvyšování hranice omezovací klauzule nesmí ohrozit demokratickou substanci voleb.

24. Ústavní soud si je vědom významu komparativní jurisprudence a v této souvislosti by sice mohl zmínit judikaturu Spolkového ústavního soudu (viz rozhodnutí Spolkového ústavního soudu z 29. září 1990, BVerfGE 82/322), který uzavírací klauzuli ve výši 5% při volbách do Spolkového sněmu považuje v zásadě za ústavně konformní, přestože tato klauzule představuje zásah do rovnosti volebního práva, neboť uměle upírá zastoupení určité části voličů. To však samo o sobě ještě neznamená, jak tento soud dovodil, že by nemohla obstát v přezkumu ústavnosti - musí být ale ospravedlněna tím, že sleduje legitimní cíl a je schopná jej dosáhnout. Takovým legitimním cílem je v případě voleb do vnitrostátního parlamentu snaha omezit jeho fragmentaci, čímž se usnadňuje vytvoření parlamentní většiny, o kterou se může opřít stabilní vláda. Ústavní soud si je nicméně vědom, že nemůže mechanicky kopírovat argumentaci soudů jiných států bez přihlédnutí k příslušnému společenskému (v tomto případě stranicko-politickému) kontextu, a pokud dospěje k obdobným či shodným závěrům, pak vždy na základě vlastního hodnocení konkrétních okolností případu. Bere při tom v úvahu některé rozdíly ve stavu politické kultury v dané zemi oproti tuzemsku, což ale nevylučuje relevanci dílčích tam uplatněných nosných důvodů ústavního přezkumu i v domácích podmínkách. Navíc, fungování volebních systémů na vnitrostátní úrovni už nelze posuzovat jen samo o sobě. Postupně se stává nedílnou součástí působení principu zastupitelské demokracie ve víceúrovňovém svazku Evropské unie a jejích členských států, jehož funkceschopnost jako celku je zároveň podmínkou řádného průběhu demokratických procesů na vnitrostátní úrovni. Prospektivní úloha ústavního soudnictví v posouzení ústavnosti volebního zákonodárství, využívající možností přeshraničního sdílení zkušeností přezkumu ("cross-fertilization"), je nezastupitelná.

25. Stěžovatelka sice poukazuje na to, že se oproti době, v níž byly závěry týkající se otázky ústavnosti uzavírací klauzule (viz zejména nález sp. zn. Pl. ÚS 25/96) vysloveny, situace změnila, když se ukázalo, že požadavek na vytvoření a zachování stabilní a akceschopné vládní většiny, kterým byla tato uzavírací klauzule odůvodněna, je s ohledem na stávající politický vývoj značně iluzorní. Ústavní soud však tento názor vyslovený opakovaně stěžovatelkou nesdílí. Zachování integračního prvku, který v sobě nese uzavírací klauzule, je aktuální a žádoucí i v současné době. Skutečnost, že se z různých důvodů, které však neměly svůj původ ve volebním výsledku, nýbrž daleko více vyplývaly z celkového stavu politické kultury, nedařilo v nedávné minulosti vytvářet stabilní a funkční vlády, je z pohledu opodstatněnosti uzavírací klauzule irelevantní. Ostatně i z komparativního srovnání různých volebních systémů vyplývá, že existují různé přístupy, přičemž volební systém v České republice žádným způsobem nevybočuje z modelu aprobovaného v různých demokratických zemích. Stěžovatelce sice nelze v jistém směru upřít logičnost jejích argumentů, avšak skutečně není ambicí Ústavního soudu, aby měnil stávající volební systém. Naopak při respektování principu dělby moci ve státě je především věcí moci zákonodárné, aby nalezla nejvhodnější ústavně konformní model volebního systému.

26. Stěžovatelka dále namítá porušení zásady rovnosti volebních hlasů. K tomu lze podotknout, že Ústavní soud v žádném ze svých rozhodnutí nevyslovil, že rovnost musí být absolutní. V usnesení ze dne 16. srpna 2007, sp. zn. III. ÚS 220/07, Ústavní soud naopak konstatoval, že zásadu rovného volebního práva je nutno chápat tak, že každý volič má stejný počet hlasů jako jakýkoliv jiný, nikoliv však, že každý odevzdaný hlas má - ve vztahu ke konečnému volebnímu výsledku (počtu získaných mandátů) - nutně i zcela stejnou váhu. Princip rovnosti volebního práva nemá tedy absolutní (abstraktní) charakter, jedná se toliko o rovnost relativní. V určitých případech je dokonce přípustné i určité omezení rovnosti volebního práva (srov. výše citovaný nález sp. zn. Pl. ÚS 25/96). Tato specifická rovnost se projevuje konkrétně zejména v takových otázkách, jako jsou např. uzavírací klauzule, podmínky podávání kandidátních listin, volební kampaň, volební geometrie a volební aritmetika. Jde tedy v podstatě o nalezení ústavní hranice přijatelnosti či přibližné rovnosti v počtu aktivně legitimovaných voličů ve vztahu k počtu mandátů. Ve volební aritmetice přitom platí pravidlo, že se snižující se velikostí volebního obvodu, tedy snižujícím se počtem přidělovaných mandátů, se ztěžuje přístup k nim pro strany s nižší voličskou podporou. To je přímý důsledek zvyšujícího se přirozeného volebního prahu. Nicméně tento obecný závěr sám o sobě nestačí k možnosti konstatovat, že práva politických menšin nebyla řádně chráněna. Totiž pouze relevantní menšina se bude podílet na činnosti toho kterého zastupitelského orgánu. Jejich ochranu tedy nelze zaměňovat s nárokem na mandát. Velikost takové relevantní menšiny je proměnlivá a záleží na politické přízni voličů, kdo jí právě je. Samotná existence volebních krajů ještě nedokládá, že je namířena proti konkrétním subjektům účastnícím se politického boje, neboť jejich skutečný volební výsledek není předem známý.

27. Stěžovatelce lze dát zapravdu v tom, že díky rozdělení České republiky do různě velkých volebních krajů dochází k tomu, že hlasy mají různou váhu v přepočtu na získané mandáty, což může vyvolávat zdání porušení rovnosti hlasů a zásahu do poměrného systému. Je třeba si však uvědomit, že přestože v jednotlivých krajích může docházet a nutně dochází ke zvýšení i přirozeného prahu pro zisk mandátu, volby do Poslanecké sněmovny jsou celostátní a z tohoto pohledu je třeba uzavírací klauzuli v kombinaci s volebními kraji včetně zvýšených přirozených prahů v některých krajích posuzovat. Prakticky si totiž lze jen stěží představit situaci, kdy by politická strana při volbách do Poslanecké sněmovny získala na celostátní úrovni více než 5% hlasů, ale díky existenci vyšších přirozených prahů v menších volebních krajích by nedosáhla na žádný mandát.

28. Závěrem Ústavní soud shrnuje, že ústavní stížností napadené rozhodnutí v testu ústavnosti bezezbytku obstálo, přičemž v podrobnostech na ně lze odkázat a navíc je třeba dodat, že v něm vyložené právní úvahy jsou propracovány velmi podrobně a argumentačně vyčerpávajícím způsobem, a to nejen v rovině podústavního práva. Podstata argumentace stěžovatelky přitom brojí výhradně proti aplikaci napadených zákonných ustanovení na její situaci, kdy ani netvrdí, že by Nejvyšší správní soud tato ustanovení aplikoval nedůvodně, chybně, či jakkoliv jinak excesivně. Přitom však, jak plyne ze shora uvedeného, ústavností těchto norem se Ústavní soud v minulosti již zabýval a jejich protiústavnost neshledal. Od tohoto závěru se Ústavní soud, respektuje zájem na stabilitě a předvídatelnosti vlastní judikatury, nehodlá v nyní projednávané věci jakkoliv argumentačně odchýlit.

29. Podle § 64 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu je návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy oprávněn podat ten, kdo podal ústavní stížnost za podmínek uvedených v § 74 zákona o Ústavním soudu. Z citovaného ustanovení vyplývá, že návrh na zrušení zákona i jiného právního předpisu má akcesorickou povahu, protože jej lze podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, vydanému na základě aplikace napadeného právního předpisu či jeho části. Z toho důvodu je-li ústavní stížnost sama zjevně neopodstatněná, je zjevně neopodstatněný i zmíněný akcesorický návrh. Nelze totiž požadovat zrušení zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení jen proto, že jeho aplikace byla v neprospěch stěžovatele, aniž by zasáhla do jeho základních práv a svobod.

30. Na tomto základě a shrnutím řečeného je namístě úsudek, že námitky stěžovatelky efektivně ústavněprávní roviny nedosahují a není důvod k zásahu Ústavního soudu. Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu plénum usnesením odmítlo. O návrhu na zrušení v záhlaví uvedených ustanovení volebního zákona včetně jeho přílohy rozhodl Ústavní podle § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. srpna 2014

Pavel Rychetský předseda Ústavního soudu