Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy soudu Josefa Baxy a soudkyň a soudců Lucie Dolanské Bányaiové, Josefa Fialy, Milana Hulmáka, Jaromíra Jirsy, Veroniky Křesťanové, Zdeňka Kühna, Tomáše Langáška, Jiřího Přibáně (soudce zpravodaje), Kateřiny Ronovské, Dity Řepkové, Pavla Šámala, Jana Wintra a Daniely Zemanové o návrhu Jany B. (jedná se o pseudonym), zastoupené JUDr. Danielem Bartoněm, LL.M., Ph.D., advokátem, sídlem Ječná 505/2, Praha 2 - Nové Město, na obnovu řízení vedeného před Ústavním soudem pod sp. zn. IV. ÚS 707/21, za účasti Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního ředitelství policie Prahy III, Služby kriminální policie a vyšetřování, 3. oddělení Odboru obecné kriminality, jako účastníků řízení, a P. J., zastoupeného JUDr. Janem Choděrou, advokátem, sídlem Malá Štěpánská 8, Praha 2, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Výrok
Povoluje se obnova řízení ve věci ústavní stížnosti vedené před Ústavním soudem pod sp. zn. IV. ÚS 707/21 a usnesení Ústavního soudu ze dne 12. října 2021 sp. zn. IV. ÚS 707/21 se ruší.
Odůvodnění
Vymezení věci
1. V posuzované věci navrhovatelka žádá o obnovu řízení o ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. IV. ÚS 707/21 po rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ("ESLP"), rozsudek ze dne 12. prosince 2024 ve věci Y. proti České republice, stížnost č. 10145/22 (dále též "rozhodnutí ESLP").
Shrnutí dosavadního řízení před Ústavním soudem
2. Navrhovatelka se ústavní stížností ve věci původně vedené pod sp. zn. IV. ÚS 707/21 domáhala zrušení vyrozumění Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 20. ledna 2021 č. j. 3 KZN 1114/2020-13 a usnesení Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha III, Služby kriminální policie a vyšetřování, 3. oddělení Odboru obecné kriminality, ze dne 25. července 2017 č. j. KRPA-175834-210/TČ-2015-001373-THON.
3. Tvrdila, že je obětí trestného činu sexuální povahy. Vedlejší účastník jí údajně svým jednáním, které mělo probíhat od léta 2002 do října 2014, měl způsobit těžkou újmu na zdraví s dlouhodobými dopady na kvalitu jejího života. Navrhovatelka před orgány činnými v trestním řízení měla vznést i otázku, zda se vedlejší účastník nedopouštěl obdobného jednání i vůči jiným osobám. Rozsáhle brojila i proti nedostatečnému vyhodnocení charakteru dlouhodobého vztahu vedlejšího účastníka k ní v jeho komplexnosti a proti nepodřazení jeho jednání pod příslušnou právní kvalifikaci.
4. Navrhovatelka podotkla, že proti usnesení o odložení věci policií nepodala stížnost, protože jí obvodní státní zástupkyně údajně sdělila, že by neměla šanci na úspěch. Proto podala až žádost o výkon dohledu. Dohledové Městské státní zastupitelství v Praze se její žádostí meritorně zabývalo a shledalo ji částečně důvodnou. Tento fakt navrhovatelka vnímá jako určité zadostiučinění. Konečné vyřízení její žádosti však u ní vyvolalo pocit nedosažení spravedlnosti, neboť případ nebyl dotažen do konce. Městské státní zastupitelství se totiž výše uvedeným aspektům oznámeného jednání nevěnovalo. V případě, kdy Městské státní zastupitelství úvahy o trestněprávní odpovědnosti vedlejšího účastníka připustilo, navrhovatelka nesouhlasí s jeho závěrem, že trestní stíhání takového jednání je promlčené.
5. Orgány činné v trestním řízení údajně svým postupem spočívajícím v nezahájení trestního stíhání porušily její právo na účinné vyšetřování plynoucí z práva na nedotknutelnost osoby, zákazu nelidského a ponižujícího zacházení a práva na soukromí zaručených v čl. 7 a 10 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 3 a 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva").
6. Ústavní soud usnesením ze dne 12. října 2021 sp. zn. IV. ÚS 707/21 tuto ústavní stížnost odmítl zčásti jako zjevně neopodstatněnou (vůči vyrozumění Městského státního zastupitelství) a zčásti jako nepřípustnou (vůči usnesení Policie ČR).
Řízení před Evropským soudem pro lidská práva
7. Navrhovatelka podala stížnost k ESLP. Ten rozsudkem Y. proti České republice konstatoval, že došlo k porušení čl. 3 a 8 Úmluvy a přiznal navrhovatelce 25 000 € jako náhradu nemajetkové újmy a 4 000 € jako náhradu nákladů řízení.
8. ESLP zamítl námitku vlády, že nebyly vyčerpány všechny vnitrostátní prostředky nápravy, a stížnost prohlásil za přijatelnou.
9. ESLP považoval sexuální napadení tvrzená navrhovatelkou za natolik závažná, že mají být posuzována v rozsahu článku 3 a 8 Úmluvy. Vyšel z toho, že pozitivní závazky zakotvené v článcích 3 a 8 Úmluvy vyžadují především vytvoření legislativního a regulačního rámce poskytujícího jednotlivcům odpovídající ochranu před útoky na jejich fyzickou a morální integritu, zejména v případě tak závažných skutků, jako je znásilnění, a to přijetím účinné trestněprávní úpravy a jejím efektivním uplatňováním v praxi (body 57 a 59 rozhodnutí ESLP).
10. Při vyhodnocení, zda v projednávané věci orgány státu jednaly v souladu s pozitivními závazky vyplývajícími ze zmíněných článků Úmluvy tak, aby poskytly účinnou ochranu navrhovatelce před nekonsenzuálními sexuálními akty, dospěl ESLP k závěru, že k porušení pozitivních povinností státu došlo. Podstata problému nespočívala podle ESLP v tehdejší právní úpravě, ale v jejím příliš restriktivním výkladu.
11. Ve vztahu k právní úpravě ESLP uvedl, že státy jsou povinny přijmout a účinně uplatňovat ustanovení trestního práva za účelem kriminalizace a stíhání všech nekonsenzuálních sexuálních aktů, a to i případů, kdy oběť nekladla fyzický odpor (k tomu ESLP v rozhodnutí odkázal na tyto rozsudky: rozsudek ze dne 15. března 2016 M. G. C. proti Rumunsku, č. 61495/11, § 59; dále rozsudek ze dne 28. května 2020 Z proti Bulharsku, č. 39257/17, § 67; rozsudek ze dne 27. května 2021 J. L. proti Itálii, č. 5671/16, § 117, bod 53). ESLP odkázal na obecné zásady zakotvené v rozsudku ze dne 4. prosince 2003 M. C. proti Bulharsku (č. 39272/98), z nichž lze vycházet.
12. ESLP dále připomněl, že články 3 a 8 Úmluvy státům ukládají rovněž pozitivní procesní povinnosti. Pokud je zde hájitelné tvrzení o jednání, které může být v rozporu s těmito ustanoveními, musí vnitrostátní orgány provést účinné oficiální vyšetřování vedoucí ke zjištění skutkového stavu, identifikaci odpovědných osob a případně k jejich potrestání. Jedná se tedy o povinnost realizovat určité prostředky, nikoliv o povinnost dosáhnout určitého výsledku. Přestože tento požadavek neznamená, že by všechna trestní řízení musela vést k odsouzení, nebo dokonce uložení konkrétního trestu, nesmí vnitrostátní soudní orgány v žádném případě ponechat nepotrestané útoky na fyzickou a morální integritu osob, aby byla zachována důvěra veřejnosti v zásadu legality a aby se vyvarovaly jakéhokoliv náznaku spoluúčasti či tolerování protiprávního jednání (viz mimo jiné J. L. proti Itálii, cit. výše, § 118; rozsudek ze dne 9. února 2021 N. Ç. proti Turecku, č. 40591/11, § 96).
13. ESLP uvedl, že navrhovatelka nezpochybňuje znění trestněprávních předpisů, ale napadá způsob, jakým byla právní úprava v jejím případě aplikována. Podle ESLP Městské státní zastupitelství uznalo, že navrhovatelka nejednala svobodně a vytklo policejnímu orgánu, že se nezabýval otázkou, zda byly naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu sexuálního nátlaku s ohledem na stav závislosti (odkázanosti) navrhovatelky a zneužití postavení vedlejšího účastníka, jeho důvěryhodnosti či vlivu. Státní zástupkyně však nerozhodla o vrácení věci k novému projednání a rozhodnutí, protože ve vztahu k tomuto trestnému činu již stejně uplynula promlčecí doba.
14. Navrhovatelka u ESLP tvrdila, že orgány činné v trestním řízení vykládaly pojem odporu příliš restriktivně a u některých skutků se měly přiklonit k trestnému činu znásilnění. ESLP zdůraznil, že ačkoliv orgány trestního řízení věrohodnost navrhovatelky ohledně líčení průběhu jednání vedlejšího účastníka nezpochybnily, k důkladějšímu prošetření konkrétních skutečností i komplexnímu zhodnocení otázky, zda a do jaké míry se navrhovatelka mohla nacházet v postavení zvláštní zranitelnosti a odkázanosti na vedlejšího účastníka, nepřistoupily. Nevěnovaly pozornost ani vývoji vztahu mezi vedlejším účastníkem a navrhovatelkou v průběhu času a posuzování ukončily konstatováním, že kladený odpor nebyl natolik dostatečný, aby jej mohly zohlednit. Navrhovatelka přitom situace ve vztazích s vedlejším účastníkem líčí nejprve jako vynucené styky a následně jako určitou rezignaci. Přístup orgánů činných v trestním řízení dostatečně nezohlednil situaci, kdy souhlas navrhovatelky jako oběti mohl být neplatný z důvodu zneužití mimořádné zranitelnosti, a obecněji z důvodu psychologické reakce obětí sexuálního napadení. Orgány činné v trestním řízení se rozhodly věc odložit, aniž by vzaly v potaz hledisko, podle nějž k naplnění znaku násilí u nekonsenzuálních sexuálních aktů není nezbytné překonání odporu (ve smyslu rozsudku M. C. proti Bulharsku, rozsudek ze dne 4. prosince 2003, č. 39272/98,).
15. Česká republika tak podle ESLP nedostála svým pozitivním závazkům, které zavazovaly smluvní státy k tomu, aby zavedly a účinně uplatňovaly trestněprávní systém způsobilý kriminalizovat nekonsenzuální sexuální akty (bod 70 rozhodnutí ESLP s odkazem na výše uvedený rozsudek M. C. proti Bulharsku).
Tvrzení navrhovatelky
16. Navrhovatelka kromě rekapitulace základních argumentů uvedených v původní ústavní stížnosti a následných závěrů ESLP uvádí, že k plné nápravě zásahu do jejích základních práv zatím nedošlo. Stále totiž nedošlo k účinnému vyšetření, tj. pojmenování protiprávního jednání podezřelého.
Vyjádření účastníků řízení a vedlejšího účastníka
17. Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejšího účastníka řízení, aby se k návrhu na obnovu řízení vyjádřili.
18. Obvodní ředitelství policie Praha III, SKPV, odbor obecné kriminality, 8. oddělení uvedlo, že v rámci prověřování trestního oznámení navrhovatelky provedlo dokazování jejím výslechem, výslechem podezřelého, svědků, posudkového lékaře a vzhledem k duševnímu stavu stěžovatelky i znaleckým posudkem. Proběhlo i jednání na Pražské arcidiecézi s dalšími církevními hodnostáři, při němž se ukázalo, že je téměř nemožné prolomit zpovědní tajemství. Konkrétně zpovědník podezřelého byl nucen odmítnout sdělit, o čem s ním při zpovědi podezřelý hovořil. Shromážděné dokazování vedlo policejní orgán k závěru, že jednáním podezřelého nebyla naplněna skutková podstata zvlášť závažného zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) trestního zákoníku, neboť odmítnutí "praktik" podezřelého navrhovatelkou neproběhlo způsobem, který by byl zjevný. Ze znaleckého posudku vyplynulo, že navrhovatelka se léčila na psychiatrii již od věku 8 let, trpí závažnými duševními poruchami, pro které jí byl přiznán invalidní důchod a které nevznikly v příčinné souvislosti s jednáním podezřelého. Ani dalším dokazováním, provedeným po změně právní kvalifikace skutku na přečin sexuálního nátlaku podle § 186 odst. 2 trestního zákoníku, se nepodařilo zjistit důkazy, které by policii opravňovaly k zahájení trestního stíhání. Navrhovatelka si proti odložení věci nepodala stížnost. Vzhledem k tomu, že úkony trestního řízení byly zahájeny dne 6. 5. 2015 a přečin sexuálního nátlaku se dle § 34 odst. 1 písm. d) trestního zákoníku promlčuje za pět let, trestní stíhání již nelze zahájit. Navrhovatelka měla po celu dobu údajné trestné činnosti možnost obrátit se na orgány trestního řízení. Oznámení však za ni podala s velkým časovým odstupem její sestra. Sama by jej údajně nepodávala. Z V. oblasti, kde jí a její rodině podezřelý zajistil bydlení, měla možnost kdykoliv odejít a požádat o přidělení bytu. Této možnosti nevyužila a přijala byt, který jí zařídil podezřelý. Ten byl dle spisového materiálu údajně odvolán z funkce duchovního ve V. farnosti, byly mu odňaty pravomoci faráře, nesmí provádět zpověď svatou ani nesmí sloužit církevní obřady. Jeho věc byla předána Diecéznímu soudu litoměřické diecéze se sídlem v Liberci. Policejní orgán se domnívá, že by Ústavní soud neměl nařídit obnovu řízení, neboť navrhovatelka nepodala proti odložení věci stížnost. Navíc uplynula promlčecí doba a s ohledem na časový odstup od ukončení skutku by beztak nebylo možné zajistit žádné použitelné stopy.
19. Městské státní zastupitelství v Praze uvedlo, že z výslovného znění odůvodnění rozhodnutí ESLP vyplývá, že tento nevolá po revizi realizovaného trestního řízení. Je zřejmé, že mezinárodní soud konstatoval porušení práva na účinné vyšetřování, současně ale přiznal náhradu nemajetkové újmy v nezanedbatelné výši. Navrhovatelce se tím dostalo značné morální satisfakce a přiměřené finanční kompenzace. Ohledně úvah o satisfakci oběti uplatněním trestní represe státní zastupitelství odkazuje na deklaratorní nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 17/24. Pozitivní závazky státu směřující k postihu projevů sexuální agrese byly definitivně naplněny novelou trestního zákoníku provedenou zákonem č. 166/2024 Sb. Porušení práva stěžovatelky na účinné vyšetřování konstatovalo Městské státní zastupitelství i v rámci vyřízení podnětu k výkonu dohledu. V rámci trestního řízení však již nelze toto pochybení napravit. Podmínky pro další vedení trestního řízení tak státní zastupitelství v případě navrhovatelky neshledává a návrh na obnovu řízení podle něj není přípustný.
20. Vedlejší účastník uvádí, že ESLP sice konstatoval porušení navrhovatelčiných základních práv, které však výlučně postupem orgánů činných v trestním řízení, nikoli tím, že nedošlo k dovození trestněprávní odpovědnosti. Návrh si proto vedlejší účastník vysvětluje jako nepochopení odůvodnění rozsudku ESLP. K náhradě poškození práv navrhovatelky již došlo vyplacením přiznané částky odškodnění. ESLP výslovně v rozsudku uvedl, že mu nepřísluší rozhodovat o trestní odpovědnosti údajného útočníka a toto konstatování nelze vykládat jako výzvu k obnovení věci. Té brání uplynutí promlčecí doby, a to i k újmě vedlejšího účastníka, který by v opačném případě mohl být obvinění ze strany navrhovatelky soudem zproštěn.
21. Navrhovatelka v replice nesouhlasila s tím, že by nápravě porušení jejích práv mělo bránit promlčení. Posouzení této otázky vyžaduje další skutková zjištění a jakákoli konstatování jsou předčasná. Nerozumí tomu, proč policie setrvala na restriktivní interpretaci skutkové podstaty znásilnění a stále spatřuje limity v možnostech dalšího zjišťování skutkového stavu. Její vyjádření obsahuje formulace, které svědčí o přístupu obviňujícím navrhovatelku (tzv. victim blaming). To samo o sobě svědčí o nedostatcích ve vzdělávání a aplikaci poznatků z oboru viktimologie. Podle názoru navrhovatelky policie závěry vyslovené v rozsudku ESLP dosud nezohlednila.
Posouzení návrhu Ústavním soudem
22. Podle § 119 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, rozhodoval-li Ústavní soud ve věci, v níž mezinárodní soud shledal, že zásahem orgánu veřejné moci bylo v rozporu s mezinárodní smlouvou porušeno lidské právo nebo základní svoboda, lze proti takovému rozhodnutí Ústavního soudu podat návrh na obnovu řízení za podmínek stanovených tímto zákonem.
23. ESLP je mezinárodním soudem, jehož rozhodnutí jsou pro Českou republiku závazná [srov. čl. 1 odst. 2, čl. 87 odst. 1 písm. i) Ústavy České republiky, § 117 zákona o Ústavním soudu a čl. 46 odst. 1 Úmluvy].
24. Návrh na obnovu řízení podala navrhovatelka ve věci, v níž mezinárodní soud shledal porušení lidského práva v důsledku přístupu orgánu veřejné moci. Návrh byl podán včas, oprávněnou osobou a v zastoupení advokátem (srov. § 119 odst. 2, 3 a § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
25. Následně Ústavní soud přikročil k posouzení přípustnosti (§ 119a zákona o Ústavním soudu) a důvodnosti (§ 119b zákona o Ústavním soudu) návrhu na obnovu řízení.
VI. a) Posouzení přípustnosti návrhu
26. Návrh na obnovu řízení by byl nepřípustný, pokud by již netrvaly následky porušení práva navrhovatelky vysloveného ESLP a nebyly by dostatečně napraveny poskytnutím spravedlivého zadostiučinění podle rozhodnutí mezinárodního soudu, případně bylo-li nápravy dosaženo jinak (§ 119a odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
27. Ústavní soud se tedy nejprve zabýval otázkou, zda stále trvají následky porušení práv navrhovatelky, která ESLP České republice vytkl.
28. ESLP spatřoval porušení práv navrhovatelky v přístupu orgánů činných v trestním řízení, které restriktivně vyložily tehdy platné skutkové podstaty sexuálních deliktů. U trestného činu znásilnění orgány činné v trestním řízení nedostatečně zohlednily, že i podle judikatury z roku 2014 není nezbytné, aby oběť znásilnění kladla fyzický či verbální odpor a že od něj může upustit z důvodu vyčerpání, strachu, beznadějnosti či psychického bloku (bod 68 rozsudku ESLP). Pro trestný čin sexuálního nátlaku je charakteristický pojem závislosti, který relevantní judikatura vyložila jako stav, v němž se určitá osoba nemůže svobodně rozhodovat a pachateli podlehne, protože je na něj v některém směru odkázána. Přestože naznačená skutková zjištění byla pro právní posouzení věci navrhovatelky klíčová, orgány činné v trestním řízení na ně své prověřování nezaměřily buďto vůbec nebo nedostatečně.
29. Ačkoli navrhovatelka líčila dynamiku svého chování při kontaktech s vedlejším účastníkem od obrany po rezignaci, orgány trestního řízení se blíže vývojem vztahu, širších souvislostí a specifických okolností, za nichž po celou dobu svého trvání probíhal, nezabývaly. ESLP přihlédl i ke konstatování Městského státního zastupitelství, které připustilo, že jednání vedlejšího účastníka mohlo naplňovat znaky trestného činu sexuálního nátlaku, k němuž jej vedly závěry prověřování, které samo označilo za nedostatečné.
30. ESLP dospěl k závěru, že popsaným přístupem orgány činné v trestním řízení nedokázaly zaručit navrhovatelce náležitou ochranu, čímž došlo k porušení Úmluvy. Nedostály závazku účinně uplatňovat trestněprávní systém, který by měl být způsobilý kriminalizovat nekonsensuální sexuální akty, k nimž mělo podle opakovaných tvrzení navrhovatelky dojít. V tomto směru k nápravě následků porušení práv navrhovatelky nedošlo, neboť orgány činné v trestním řízení se dosud nezabývaly jejími tvrzeními, která lze považovat i ve vztahu k tehdejší právní úpravě za hájitelná.
31. Ústavní soud konstatuje, že z podkladů, na jejichž základě o obnově řízení rozhoduje, neplyne žádná skutečnost, která by možnost nápravy porušení navrhovatelčina práva na účinné vyšetření jí tvrzených skutečností jednoznačně vylučovala. Na žádnou takovou skutečnost neupozornily ani orgány činné v trestním řízení v nyní poskytnutých vyjádřeních k návrhu na obnovu řízení. Jejich tvrzení, že jednání vedlejšího účastníka nelze podřadit pod skutkovou podstatu žádného trestného činu, nebo že je protiprávní jednání promlčeno, jsou za daných okolností předčasná. Takové závěry je možno vyslovit poté, kdy budou řádně zjištěny a vyhodnoceny všechny relevantní skutkové okolnosti. Pokud byl znak bezbrannosti součástí skutkové podstaty a tehdejší judikatura soudů ukládala orgánům činným v trestním řízení jej vyhodnotit (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 995/2010 ze dne 1. 9. 2010, zmíněné ESLP pod bodem 24), nelze požadavek na vypořádání se s tvrzením navrhovatelky o naplnění tohoto znaku považovat za překvapivý či dokonce nepřípustný.
32. Ústavní soud podotýká, že otázky týkající se např. případného promlčení trestního stíhání a podobných skutečností, které by vylučovaly další průběh prověřování a činily jej tak nepřípustným, není možno ze strany Ústavního soudu v řízení o povolení obnovy řízení posoudit. I zodpovězení těchto skutečností vyžaduje skutková zjištění týkající se období od údajného spáchání činu do dnešní doby.
33. Navrhovatelce bylo ESLP přiznáno odškodnění ve výši 25 000 €. Jedná se bezesporu o relativně vysokou částku. Ústavní soud však vzhledem k závažnosti výše uvedených porušení povinností orgánů činných v trestním řízení nedospěl k závěru, že poskytnutím této částky jsou následky porušení navrhovatelčiných práv dostatečně napraveny. Přihlédl i k tomu, že navrhovatelka svým procesním postupem dosáhla konstatování částečné důvodnosti svých námitek ze strany státního zastupitelství, další úkony trestního řízení však přesto neprobíhaly.
34. Ústavní soud tedy neshledal nepřípustnost návrhu na obnovu řízení a dále podle § 119b odst. 1 zákona o Ústavním soudu posuzoval jeho důvodnost. Pro ni je klíčová odpověď na otázku, zda je usnesení sp. zn. IV. ÚS 707/21 v rozporu s rozhodnutím ESLP či nikoliv.
VI. b) Posouzení důvodnosti návrhu
35. Jak je již zmíněno výše, Ústavní soud usnesením sp. zn. IV. ÚS 707/21 odmítl ústavní stížnost navrhovatelky částečně jako zjevně neopodstatněnou (vůči vyrozumění Městského státního zastupitelství) a částečně jako nepřípustnou (vůči usnesení Policie ČR). Ústavní soud dospěl k závěru, že Městské státní zastupitelství se v rámci výkonu dohledu řádně vypořádalo s námitkami navrhovatelky, která se na základě hájitelného tvrzení o tom, že se stala obětí trestného činu, domáhá vůči státu, aby jí prostředky trestního práva poskytl ochranu proti zásahům do její svobody a důstojnosti, k nimž mělo dojít jednáním vedlejšího účastníka. Ve vztahu k naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu znásilnění se Ústavní soud ztotožnil se závěrem, že naplněny nebyly, neboť z provedeného dokazování nevyplynulo, že by vůči ní vedlejší účastník použil násilí k překonání fyzického odporu. Uzavřel, že Městské státní zastupitelství se nedopustilo žádného pochybení, s nímž by bylo možné spojovat zásah do základních práv a svobod navrhovatelky, což platí i pro závěr, že i kdyby se vedlejší účastník skutečně dopustil trestného činu, jeho trestnost již v mezidobí z důvodu uplynutí promlčecí doby zanikla. Ústavní soud v uvedeném usnesení dospěl k závěru, že právě vyrozuměním Městského státního zastupitelství bylo navrhovatelce současně poskytnuto určité zadostiučinění, a to tím, že bylo zjištěno pochybení policejního orgánu, který rozhodl o odložení věci navzdory tomu, že zjištěné skutečnosti nasvědčovaly spáchání trestného činu sexuálního nátlaku podle § 186 odst. 2 trestního zákoníku, jehož obětí měla být navrhovatelka. Tím bylo nepřímo zjištěno, že policejní orgán v rozporu s čl. 7 odst. 2 a čl. 10 odst. 1 Listiny a čl. 3 a 8 Úmluvy nedostál své povinnosti provést účinné vyšetřování. Protože napadeným vyrozuměním, kterým Městské státní zastupitelství posoudilo podnět k výkonu dohledu, již uvedené pochybení bylo zjištěno, nelze učinit závěr, že tímto vyrozuměním byla porušena uvedená základní práva navrhovatelky (bod 48 usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 707/21).
36. ESLP však ve svém rozhodnutí dospěl k závěrům, podle nichž orgány činné v trestním řízení pochybily při zjišťování všech podstatných skutečností a při náležitém výkladu skutkových podstat sexuálních deliktů. Nezohlednily platnou judikaturu týkající se projevení odporu oběti vztahující se k trestnému činu znásilnění. U trestného činu sexuálního nátlaku, dostatečně nesoustředily pozornost na stav závislosti, který byl pro posuzovanou věc relevantní, stejně jako vývoj vztahu mezi vedlejším účastníkem a navrhovatelkou v průběhu času. Orgány činné v trestním řízení podle názoru ESLP nezkoumaly vliv širších okolností, např. zneužití postavení, důvěryhodnosti a vlivu vedlejšího účastníka, psychický stav navrhovatelky, její pokusy o sebevraždu a hmotnou nouzi, které mohly pomoci konkrétně posoudit stěžovatelčinu mimořádnou zranitelnost. ESLP si povšiml, že Městské státní zastupitelství konstatovalo pochybení policejního orgánu při vyhodnocení skutkových zjištění a právní kvalifikace trestného činu sexuálního nátlaku. Poznamenal však i to, že státní zástupkyně nerozhodla o vrácení věci k novému projednání a rozhodnutí z důvodu promlčení. Uzavřel, že příslušné orgány nepostupovaly při výkonu své pravomoci a z úřední povinnosti tak, aby byla navrhovatelčina hájitelná tvrzení prověřena, zhodnocena, vyvozena z nich odpovídající skutková zjištění a případně přiřazena správná právní kvalifikace jednání podezřelého. Orgány státu tím neposkytly účinnou ochranu navrhovatelce, což považoval za stav, který je v rozporu s pozitivními závazky vyplývajícími z čl. 3 a čl. 8 Úmluvy. Podstata problému nespočívala podle ESLP v tehdejší právní úpravě, ale v její aplikaci.
37. Usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 707/21 je ve smyslu § 119b odst. 1 zákona o Ústavním soudu v rozporu s rozhodnutím mezinárodního soudu. Rozsudek ESLP na rozdíl od usnesení Ústavního soudu nastínil řadu dalších nedostatků v postupu příslušných orgánů státu při zjišťování všech podstatných skutečností a při náležitém výkladu skutkových podstat sexuálních deliktů. Odpovědi na otázky týkající se např. případného promlčení nelze nyní s ohledem na konstatované pochybnosti v řízení o povolení obnovy řízení zodpovědět. Částečné uznání pochybení policejního orgánu ze strany Městského státního zastupitelství nepředstavuje za tohoto stavu dostatečné zadostiučinění, jak jej konstatovalo usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 707/21. Takový závěr u navrhovatelky mohl vedle určité satisfakce, zároveň vyvolat i pocit frustrace z toho, že přes veškerou snahu její i příslušných orgánů státu k pojmenování protiprávního jednání, určení jeho viníka s příslušnou včasnou reakcí dosud (z pohledu okamžiku vyrozumění Městského státního zastupitelství i oznámení usnesení Ústavního soudu zřejmě i definitivně) nedošlo. Ústavní soud tímto nijak nepředjímá vývoj případu navrhovatelky, jakékoli úvahy v tomto směru by byly předčasné. Důvody pro zrušení usnesení sp. zn. IV. ÚS 707/21 Ústavní soud shledal. V novém řízení bude mít prostor vycházet z právního názoru mezinárodního soudu (§ 119b odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Závěr
38. Ústavní soud tak dospěl k závěru, že všechny podmínky pro obnovu řízení jsou splněny. Proto návrhu vyhověl, obnovu řízení povolil a usnesení sp. zn. IV. ÚS 707/21 zrušil.
39. Ústavní soud pro úplnost dodává, že toto rozhodnutí není v rozporu se sdělením ESLP uvedeným v závěru odůvodnění jeho rozhodnutí (bod 70), podle něhož mu nepřísluší rozhodovat o trestní odpovědnosti údajného útočníka, a jeho závěry nelze vykládat jako výrok o vině nebo jako výzvu k obnovení vyšetřování věci. Je otázkou členských států, jakým způsobem upraví v rámci národní legislativy postup k provedení rozhodnutí mezinárodního soudu. Je zcela zřejmé, že ESLP tímto konstatováním nijak nevykládal podmínky stanovené § 119a zákona o Ústavním soudu.
40. Vzhledem k tomu, že na obnovené řízení nelze s ohledem na zvláštnosti koncentrovaného ústavního soudnictví uplatnit obecné zásady podle občanského soudního řádu (§ 63 zákona o Ústavním soudu), v obnoveném řízení o ústavní stížnosti vedené původně pod sp. zn. IV. ÚS 707/21 bude pokračováno pod sp. zn. Pl. ÚS 27/25 [§ 11 odst. 2 písm. j) zákona o Ústavním soudu].
41. Původní ústavní stížnost navrhovatelky bude tedy na základě povolené obnovy řízení projednána znovu postupem podle § 119b odst. 2 až 4 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. září 2025
Josef Baxa v. r. předseda Ústavního soudu
Odlišné stanovisko — soudců Tomáše Langáška, Josefa Fialy, soudkyně Dity Řepkové a soudce Jana Wintra
Odlišné stanovisko soudců Tomáše Langáška, Josefa Fialy, soudkyně Dity Řepkové a soudce Jana Wintra1. Ústavní soud v krátkém čase opět rozhodoval o návrhu na povolení obnovy řízení v případu týkajícím se účinného vyšetřování ve věci sexualizovaného násilí po odsuzujícím rozsudku Evropského soudu pro lidská práva (viz rozsudek ve věci Z proti České republice ze dne 20. 6. 2024, stížnost č. 37782/21 a na něj navazující usnesení sp. zn. Pl. ÚS 2/25 ze dne 7. 5. 2025 a nález sp. zn. Pl. ÚS 2/25 ze dne 9. 7. 2025). Nyní posuzovaný rozsudek Y proti České republice se tomu předešlému podobá jen zdánlivě. Ve skutečnosti jde o případ zásadně odlišný. I zde je do určité míry přítomno riziko eroze ústavního pravidla nullum crimen sine lege, na které ve věci Pl. ÚS 2/25 upozorňovalo
Odlišné stanovisko — Tomáše Langáška. Kauza Y proti České republice a dnešní usnesení Ústavního soudu však přináší další
odlišné stanovisko soudce Tomáše Langáška. Kauza Y proti České republice a dnešní usnesení Ústavního soudu však přináší další závažná rizika oslabení ústavních garancí presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) a z ní vyplývajícího pravidla dokazování v trestním řízení in dubio pro reo (v pochybnostech ve prospěch obviněného, resp. obžalovaného, viz § 2 odst. 5 trestního řádu).2. Aby nám bylo správně rozuměno - netvrdíme, že tyto elementární ústavní garance Ústavní soud pošlapal svým dnešním usnesením, jímž povolil obnovu řízení a poněkud zbrkle zrušil své usnesení sp. zn. IV. ÚS 707/21 ze dne 12. 10. 2021, kterým dříve odmítl ústavní stížnost stěžovatelky (nyní navrhovatelky) Y zčásti pro nepřípustnost, zčásti pro zjevnou neopodstatněnost. Varujeme však před tím, že takovým následkům většina pléna Ústavního soudu neprozřetelně, vedena snad dobrými úmysly, dláždí cestu. Tomuto riziku jsme přitom mohli předejít, pokud bychom rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Y proti České republice vzali jako jeho oprávněnou kritiku tuzemského trestněprávního systému, jenž do nedávné doby neumožňoval účinný postih nejrůznějších nekonsenzuálních sexuálních aktů, který Evropský soud pro lidská práva vyžaduje na základě výkladu pozitivních závazků plynoucích z čl. 3 Úmluvy. Návrh na povolení obnovy tohoto konkrétního řízení jsme však pro nepřípustnost měli odmítnout, popřípadě pro nedůvodnost zamítnout. Nebylo třeba se obávat toho, že bychom se dostali do nežádoucího konfliktu s Evropským soudem pro lidská práva. Přiléhavě v duchu konceptu kriminalizace nekonsenzuálních sexuálních styků "Ne znamená ne" (viz bod 32 rozsudku Y proti České republice) totiž stačilo vzít vážně jeho vzkaz v bodě 70 jeho rozsudku, že jej nelze vykládat "jako výzvu k obnovení vyšetřování v této věci."
3. Uplatňujeme proto podle § 14 zákona o Ústavním soudu
Odlišné stanovisko — k výroku a odůvodnění usnesení, jímž Ústavní soud obnovu řízení o ústavní stížnosti, s perspektivou
odlišné stanovisko k výroku a odůvodnění usnesení, jímž Ústavní soud obnovu řízení o ústavní stížnosti, s perspektivou opětovného obnovení vyšetřování, v této věci povolil.Evropský soud pro lidská práva není nalézacím ani kasačním soudem
4. Snad netřeba zdůrazňovat, že Evropský soud pro lidská práva je mezinárodním soudem se zcela odlišnou rolí, funkcí a pravomocí oproti soudům vnitrostátním. Jeho úkolem není rozhodovat spory o právo nebo rozhodovat o vině a trestu za trestné činy ani v těchto věcech provádět instanční přezkum rozhodnutí vnitrostátních soudů, včetně ústavních soudů, s kasační pravomocí vůči jejich rozhodnutím, nýbrž dozírat na plnění závazků, které na sebe členské státy Rady Evropy, resp. signatáři Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod převzaly. V souladu s tímto vymezením sám Evropský soud pro lidská práva opakovaně zdůrazňuje, že se zásadně nezabývá výkladem vnitrostátního práva (to je doménou vnitrostátních soudů), nýbrž pouze dopady takového výkladu, a teprve ty poměřuje se závazky plynoucími z Úmluvy pro stát jako celek (viz např. rozsudek velkého senátu Rohlena proti České republice z 27. 1. 2015, č. 59552/08, bod 51, či poradní posudek velkého senátu k žádosti arménského kasačního soudu č. P16-2021-001 z 26. 4. 2022, bod 70). Proto ani Evropský soud pro lidská práva nemůže zavázat vnitrostátní soudy k tomu, aby určité ustanovení zákona interpretovaly konkrétním způsobem. Stejně tak Evropský soud pro lidská práva opakovaně sám zdůrazňuje, že jeho úkolem zásadně není nahrazovat činnost vnitrostátních soudů jako další přezkumná instance a přezkoumávat detailně skutková zjištění a hodnocení důkazů (viz např. rozsudek Kohen a další proti Turecku z 10. 10. 2022, č. 66616/10, bod 59, či rozsudek velkého senátu Murtazaliyeva proti Rusku z 18. 12. 2018, č. 36658/05, bod 149). Za případné porušení práv garantovaných Úmluvou pak činí odpovědným stát jako celek bez ohledu na to, který vnitrostátní orgán konkrétně porušení způsobil, jak k tomu došlo a kdo z toho měl či neměl prospěch.
5. Pro stát je samozřejmě rozsudek Evropského soudu pro lidská práva závazný a je povinen jej respektovat a vykonat. Koneckonců je ku prospěchu všech osob v jurisdikci České republiky, aby - pokud je to možné - byly i vnitrostátně následky porušení základních práv a svobod napraveny, systémově i v individuální rovině. Pro ten účel Ústava České republiky svěřuje právě Ústavnímu soudu pravomoc rozhodnout o opatřeních nezbytných k provedení rozhodnutí mezinárodního soudu, které je pro Českou republiku závazné, pokud je nelze provést jinak [čl. 87 odst. 1 písm. i) Ústavy České republiky], což může být podle příčiny buď zahájení řízení o kontrole norem (tedy o zrušení zákona nebo jiného právního předpisu) na návrh vlády, anebo právě rozhodnutí o návrhu stěžovatele o obnově řízení a zrušení rozhodnutí Ústavního soudu, jež se ocitlo v rozporu s rozhodnutím Evropského soudu pro lidská práva.
6. Tento nezbytný mezikrok není samoúčelný. Ústavní soud, který je uvnitř státu nejvyšším garantem ústavnosti a ústavně zaručených základních práv a svobod, nese vlastní nedělitelnou odpovědnost za to, jak se závěr mezinárodního soudu promítne do právního řádu České republiky a do osudů fyzických a právnických osob nacházejících se v jeho jurisdikci, v systémové i individuální rovině. Vzhledem k jejich komplexnosti a provázanosti se totiž základní práva a svobody mohou ocitat v kolizi s jinými základními právy a svobodami jiných osob či s ústavou chráněnými veřejnými statky. Tento aspekt přitom Evropský soud pro lidská práva nemůže dost dobře v úplnosti postihnout, neboť se zabývá jen tvrzeným porušením Úmluvou garantovaných práv a svobod stěžovatele, který se na něj obrátí se stížností, tedy primárně z jeho perspektivy, proti níž oponentně klade toliko vyjádření vlády jako reprezentantky žalovaného státu. Nemá k dispozici kompletní spisovou dokumentaci z vnitrostátního soudního řízení, nemá ani znalost vnitrostátního práva (pokud jde o ně, na evropský soud se neuplatní zásada iura novit curia, tedy soud zná právo), leccos se navíc může takříkajíc "ztratit v překladu" do jednacích jazyků Evropského soudu pro lidská práva a další riziko zkreslení přirozeně přináší rozhodování soudců z odlišných právních systémů a kultur. S účastníky, stranami či vedlejšími účastníky vnitrostátních řízení, z nichž vzešla stížnost, Evropský soud pro lidská práva nijak nejedná (nejsou účastníky řízení před ním) a jejich perspektivu, natožpak jejich práva v zásadě nebere v potaz (jen abstraktně či zprostředkovaně prostřednictvím oponentury vlády), přestože mohou být v důsledku jeho rozhodnutí, promítnou-li se dále dovnitř právního řádu, zásadním způsobem dotčena. Je to tedy právě rozhodování Ústavního soudu o opatřeních nezbytných k provedení rozhodnutí mezinárodního soudu (zde Evropského soudu pro lidská práva), při němž se dotčení jejich práv, často také základních práv a svobod, zhmotňuje.
7. Role Ústavního soudu proto nesmí spočívat v mechanickém "překlopení" odsuzujícího rozsudku Evropského soudu pro lidská práva do vnitrostátního práva či v automatickém dodání kasační pravomoci, kterou evropský soud disponovat nemůže, nýbrž v jeho "překladu", tedy zprostředkování jeho významu a smyslu tak, aby v tuzemském právním řádu působil kladně a přirozeně, nikoli jako cizorodý import, a nenapáchal víc škody než užitku. Máme za to, že Ústavní soud uvedeným způsobem v tomto případě nepostupoval.
Důkazní nouze a presumpce neviny
8. Zejména skutkové rozsudky Evropského soudu pro lidská práva, jakým je i Y proti České republice, bychom měli při rozhodování o opatřeních k jejich provedení interpretovat a aplikovat obezřetně v souladu s jeho odlišnou rolí mezinárodního, nikoli vnitrostátního ústavního a již vůbec ne nalézacího trestního soudu. A byť by si některé formulace evropského soudu v této věci - izolovaně a mimo kontext posuzováno - mohly vysloužit kritiku, že je jeho přístup pokrytecký, protože mu jde o spravedlivý proces jen verbálně, ve skutečnosti však vyvíjí tlak na odsouzení konkrétního pachatele nekonsenzuálního sexuálního styku bez ohledu na hmotné právo a zjištěný skutkový stav, měli jsme se přiklonit k interpretaci, která odlišnou roli Evropského soudu pro lidská práva respektuje a přiznává mu správný význam.
9. Když tedy Evropský soud pro lidská práva ve svých rozsudcích říká že "jeho judikatura od roku 2003 zavazuje státy k tomu, aby účinně uplatňovaly trestněprávní systém způsobilý kriminalizovat nekonsenzuální sexuální akty tvrzené stěžovatelkou" a že vnitrostátní soudní orgány "nesmí v žádném případě ponechat nepotrestané útoky na fyzickou a morální integritu osob" (body 58, 59 a 70 rozsudku Y proti České republice), byl by zásadní omyl číst tyto věty doslova a bez kontextu jako pokyn či tlak na odsouzení domnělého pachatele za každou cenu. Evropský soud pro lidská práva zde nepochybně toliko vyslovuje existenci pozitivního závazku státu k přijetí odpovídajícího trestního zákona, který takové útoky umožní kriminalizovat, jako primárního předpokladu pro uplatňování celého trestněprávního systému. Odpovídající definice skutkových podstat trestných činů jsou s ohledem na zásadu legality jeho nezbytným předpokladem (čl. 7 Úmluvy nullum crimen sine lege praevia et certa), bez nich nikoho kriminalizovat nelze.
10. Většina pléna Ústavního soudu však s rozsudkem Evropského soudu pro lidská práva zachází, jako by šlo o rozhodnutí trestního odvolacího soudu, a redukuje význam Ústavního soudu na instančně podřízený soud, který jen jeho závěry mechanicky překlápí do nižších pater systému. Svědčí o tom zejména body 28 a 36 odůvodnění usnesení, rekapitulující skutková a právní zjištění evropského soudu, z nichž se zdá, jakoby tuzemské orgány zavázal k jiné interpretaci vnitrostátního práva (což mu, jak uvedeno výše, i podle jeho vlastní judikatury nepřísluší), a dokonce přímo k určitému hodnocení provedených důkazů, aniž by je sám (v souladu se zásadami přímosti, bezprostřednosti a ústnosti) provedl a vyhodnotil.
11. Přitom jak osvědčil již Ústavní soud v usnesení sp. zn. IV. ÚS 707/21, vyšetřování tohoto případu se jednoduše ocitlo v důkazní nouzi - nepodařilo se prokázat, že by vedlejší účastník vůči navrhovatelce (za dobu cca 12 let, kdy k sexuálním kontaktům mezi nimi docházelo) vůbec kdy použil sílu či pohrůžku síly k překonání jejího odporu či zneužil její bezbrannosti. Tvrzení navrhovatelky o použití násilí nebo agrese i o tom, že projevovala slovní nebo fyzický odpor k sexuálním stykům, vedlejší účastník při výslechu popřel (viz bod 8 rozsudku Y proti České republice). Jiné důkazy (ani přímé, ani nepřímé) podporující verzi navrhovatelky se orgánům činným v trestním řízení navzdory jejich opakovanému úsilí, i s ohledem na dlouhou dobu, která mezitím uplynula, získat nepodařilo. Kromě výslechu vedlejšího účastníka (i tím se tento případ odlišuje od kauzy Z proti České republice) byl v tomto případě vypracován i znalecký posudek z odvětví klinické psychologie a psychiatrie (dokonce na opakovanou žádost policie dvakrát doplněný), týkající se osoby navrhovatelky a následků tvrzeného jednání: znalkyně u navrhovatelky nezjistily syndrom týrané ženy ani duševní poruchu, jež by se rozvinula na podkladě vnějších stresových faktorů či v jejímž důsledku by byla výrazně manipulovatelná, ani posttraumatickou stresovou poruchu. Naopak znalkyně dospěly k závěru, že i když byl vztah navrhovatelky k vedlejšímu účastníkovi ambivalentní, byla schopna jasně projevit nesouhlas s jeho jednáním (body 9 a 11 rozsudku Y proti České republice).
12. Ve skutečnosti zde tedy vůbec nejde o případ, v němž by hrála hlavní roli nedostatečná úprava trestního zákona, která trestný čin znásilnění donedávna podmiňovala aktivní fyzickou obranou oběti (tedy znásilnění definovaného jako vykonání soulože nebo jiného obdobného pohlavního styku násilím, pohrůžkou bezprostředního násilí nebo zneužitím bezbrannosti dle § 241 odst. 1 trestního zákona platného do konce roku 2009), zatímco trestní zákon měl - podle požadavku Evropského soudu pro lidská práva - kriminalizovat jakýkoliv nekonsenzuální sexuální akt (v duchu konceptu "Ne znamená ne"). Ke vznesení obvinění z trestného činu znásilnění orgánům činným v trestním řízení scházely nejen důkazy o tom, že vedlejší účastník použil násilí či pohrůžku bezprostředního násilí či jiné těžké újmy nebo zneužil bezbrannosti navrhovatelky (ve smyslu definice znásilnění před rokem 2010 i po něm), ale vůbec o tom, že nešlo o konsenzuální sexuální styk. Proto ani nemohou být relevantní odkazy evropského soudu na pozdější judikaturu Nejvyššího soudu týkající se rozšiřujícího výkladu znaků skutkové podstaty trestného činu znásilnění.
13. Jinými slovy, případ pro nedostatek důkazů ustrnul na mrtvém bodě. Orgány činné v trestním řízení měly v podstatě jen tvrzení proti tvrzení, přitom není žádný právní důvod, který by je bez dalších důkazů opravňoval upřednostnit tvrzení domnělé oběti proti tvrzení domnělého pachatele. Ústavněprávní pravidlo presumpce neviny a důkazní standard in dubio pro reo (v pochybnostech ve prospěch pachatele) to ani neumožňují (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1624/09 ze dne 5. 3. 2010, bod 50).
14. Na tom nic nemění pochopení pro obtížnou situaci obětí sexualizovaného násilí ani odborné poznatky o příčinách a následcích primární a sekundární viktimizace. Vina musí být konkrétnímu pachateli i tak bez rozumných pochybností prokázána. Právní řády našeho civilizačního okruhu stojí na zásadě "raději zprostit deset viníků, než nechat trpět jednoho nevinného" (takto W. Blackstone. Commentaries on the Laws of England in Four Books. Vol. 2. Book IV. Philadelphia: J. B. Lippincott, 1893, s. 357: the law holds that it is better that ten guilty persons escape than that one innocent suffer); podobně římskoprávní zásada citovaná Ulpiánem satius enim esse inpunitum relinqui facinus nocentis quam innocentem damnari - je vhodnější ponechat čin viníka nepotrestán než odsoudit nevinného [Digesta Iustiniani D. 48, 19, 5pr (Ulp. de off. procons.)], převzatá i Pavlem Kristiánem z Koldína v jeho Právech městských království českého z konce 16. stol. (viz M. Skřejpek. Římskoprávní zásady v Koldínově díle "Práva městská království českého". Všehrd, 2010, ISSN 1210-5740, s. 13-21, pozn. 64).
15. Pokud Evropský soud pro lidská práva, a nyní i Ústavní soud, zmiňují závěr městského státního zastupitelství při výkonu dohledu z roku 2021, které konstatovalo pochybení policejního orgánu při vyhodnocení skutkových zjištění a právní kvalifikace tvrzeného jednání, nutno zdůraznit, že se to netýkalo zločinu znásilnění (ani postaru, ani ponovu), nýbrž nového trestného činu (přečinu) sexuálního nátlaku, který zavedl trestní zákoník až od roku 2010 (§ 186 trestního zákoníku). Ten už (při potlačení významu konsensu) umožňoval postihnout pachatele, který přiměje jiného k sexuálnímu styku zneužívaje jeho závislosti nebo svého postavení a z něho vyplývající důvěryhodnosti nebo vlivu, tedy - i s ohledem na limitovaná skutková zjištění v dané věci - nevylučoval vznesení obvinění vůči vedlejšímu účastníku z tohoto přečinu (nikoli však mnohem závažnějšího zločinu znásilnění). Jak však uvedlo městské státní zastupitelství v roce 2021 i Ústavní soud v usnesení sp. zn. IV. ÚS 707/21 v témže roce, i při takové kvalifikaci (s výhradou, že byla stále jen teoretická) již došlo k zániku trestnosti uplynutím promlčecí doby pěti let.
16. Bylo-li promlčeno v roce 2021, tím spíše je promlčeno teď, v roce 2025. Nynější závěr Ústavního soudu, že "odpovědi na otázky týkající se např. případného promlčení nelze nyní s ohledem na konstatované pochybnosti v řízení o povolení obnovy řízení zodpovědět" (bod 37 a podobně i bod 32 usnesení pléna), je zjevně alibistický. Stejně tak nelze bagatelizovat význam povolení obnovy řízení s tím, že o nic zásadního nejde a že se pouze otevírá prostor pro nové přípravné řízení, přičemž Evropský soud pro lidská práva ani Ústavní soud nerozhodují o vině s konečnou platností. To jistě ne. Jestliže však věc byla již třikrát, při aktivním dozoru státního zastupitelství, pro nedostatek důkazů policií odložena, naposledy v roce 2017, nadto dohledové městské státní zastupitelství konstatovalo zánik trestnosti, další otevření případu bez jakýchkoli nových důkazů může být nejen orgány činnými v trestním řízení chápáno jako nepřímý (a neupřímný) tlak na kýžený výsledek.
17. Není přitom zřejmé, co dalšího by při obnovení vyšetřování po dalších 8 letech měla policie zjišťovat a objevit. Důkazy proti domnělému pachateli si jednoduše vymyslet nesmí. I domnělý pachatel má svá základní práva, i jemu svědčí požadavky na právní jistotu, mimo jiné nebýt opakovaně popotahován kvůli podezření ze spáchání trestného činu. Svědčila a svědčí mu presumpce neviny. Jakkoli Ústavní soud jindy a jinak poukazuje na oprávněné zájmy obětí sexuálně motivovaných násilných trestných činů i systémové dluhy vůči nim, měl by si dát velký pozor na to, aby ani v nejmenším nevyvolával dojem, že se nyní za každou cenu hledají možnosti, jak domnělé pachatele odsoudit nebo alespoň obvinit.
18. Domnělého pachatele nelze obvinit, natož obžalovat, v pochybnostech, bez důkazů, či za zjevně promlčený trestný čin (viz § 2 odst. 5, § 160 odst. 1, § 176 odst. 1 trestního řádu); i Evropský soud pro lidská práva uznává, že právo obětí na účinné vyšetřování nelze účinně prosadit proti promlčení trestního stíhání s ohledem na právní jistotu a práva obviněného podle článku 7 Úmluvy (viz cit. poradní posudek č. P16-2021-001, bod 66). Sám Ústavní soud by se měl důsledně vyvarovat formulací, které by mohly být chápány jako předpojaté a jimiž by mohl zpochybnit svou nestrannost, jako např. v bodě 37 usnesení pléna, že "částečné uznání pochybení policejního orgánu ze strany městského státního zastupitelství nepředstavuje za tohoto stavu dostatečné zadostiučinění, jak je konstatovalo usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 707/21. Takový závěr u navrhovatelky mohl vedle určité satisfakce zároveň vyvolat pocit frustrace z toho, že přes veškerou snahu její i příslušných orgánů státu [sic!] k pojmenování protiprávního jednání, určení jeho viníka s příslušnou včasnou reakcí dosud ... nedošlo." Neblahý dojem z této formulace nezachrání ani navazující disclaimer, že "Ústavní soud tímto nijak nepředjímá vývoj případu navrhovatelky, jakékoli úvahy v tomto směru by byly předčasné.".
19. Dlužno dodat, že představa navrhovatelky, že by mohla dosáhnout satisfakce "pojmenováním protiprávního jednání podezřelého" (viz bod 16 usnesení pléna rekapitulující její argumentaci), aniž dojde k jeho pravomocnému odsouzení, je nerealizovatelná právě pro kardinální význam presumpce neviny garantované ústavně (čl. 40 odst. 2 Listiny) i v Úmluvě (čl. 6 odst. 2), jak nás ostatně Evropský soud pro lidská práva zcela nedávno upozornil - viz rozsudek Machalický proti České republice ze dne 10. 10. 2024, č. 42760/16, zejména body 48 a 49. Ústavní soud by neměl navrhovatelku, resp. jejího právního zástupce, v této nereálné naději utvrzovat.
"Ne" Evropského soudu pro lidská práva znamená "ne"
20. Nicméně, Evropský soud pro lidská práva shledal porušení práva navrhovatelky na účinné vyšetřování a tento závěr je třeba tak jako tak respektovat. Co se stalo, nelze odestát, a někdy jsou vskutku situace, které již napravit nelze vůbec nebo jen zcela obtížně (či jen za cenu vytvoření nových křivd či škod, lidských anebo právních). Pro takové situace má i Evropský soud pro lidská práva nástroj v podobě konstatování porušení Úmluvy za současného přiznání peněžitého spravedlivého zadostiučinění (čl. 41 Úmluvy). Evropský soud pro lidská práva přitom logicky, i podle výslovného znění tohoto článku, přihlíží k tomu, jak může být s věcí dále naloženo, zda je možné porušení práva, resp. újmu jím způsobenou, ještě nějak účinně v navazujícím vnitrostátním řízení odčinit (viz např. rozsudek Scozzari a Giunta proti Itálii z 13. 7. 2000, č. 39221/98, bod 250). V této souvislosti lze poukázat na to, že Evropský soud pro lidská práva navrhovatelce (stejně jako o půl roku dříve v případu Z proti České republice) za porušení pozitivních závazků státu přiznal 25 000 € (oproti požadovaným 30 000 €). Pro srovnání, v rozsudcích, na něž odkazoval v bodě 56, přiznal dotčeným osobám 8 000 € (M. C. proti Bulharsku ze 4. 12. 2003, č. 39272/98), 9 000 € (M. G. C. proti Rumunsku z 15. 3. 2016, č. 61495/11), 12 700 € (Z proti Bulharsku z 28. 5. 2020, č. 39257/17), 12 000 € (J. L. proti Itálii z 27. 5. 2021, č. 5671/16), a 20 000 € (B. V. proti Belgii z 2. 5. 2017, č. 61030/08). Je zřejmé, že zadostiučinění přiznané navrhovatelce bylo nad poměry velmi vysoké, což podporuje závěr, že Evropský soud pro lidská práva nepředpokládal, že v tomto konkrétním případě lze na vnitrostátní úrovni ještě něčeho účinně dosáhnout nad rámec konstatování porušení a přiznání zadostiučinění, a to navzdory tomu, že v České republice máme zakotvenu obecnou možnost obnovy řízení před Ústavním soudem, jejímž prostřednictvím dokonce lze znovu otevřít již pravomocně skončená trestní řízení.
21. Ostatně to Evropský soud pro lidská práva i jednoznačně vyjádřil v bodě 70 rozsudku Y proti České republice, že "mu nepřísluší rozhodovat o trestní odpovědnosti údajného útočníka (viz M. C. proti Bulharsku ...), a jeho výše uvedené konstatování tak nelze vykládat jako výrok o vině P. J. nebo jako výzvu k obnovení vyšetřování této věci."
22. Tento vzkaz našeho evropského partnera jsme přitom měli vzít doslovně a vážně. Nejde totiž o obvyklé konstatování či obecné vyjádření samozřejmého, tedy že Evropský soud pro lidská práva není trestním soudem a nerozhoduje o vině a trestu domnělého pachatele. Evropský soud pro lidská práva tak samozřejmě neukládá (ani nemůže), jak má být s věcí v členském státě dále naloženo, nicméně občas to alespoň "diplomaticky" naznačí a zde to přitom učinil adresně. Navíc v žádném z citovaných rozsudků, na něž v této věci odkazoval, obdobně konkrétní vzkaz k možnosti obnovit vyšetřování nevyslovil (ve věci M. C. proti Bulharsku uvedl jen v obecné rovině, že se nevyjadřuje k vině pachatelů), identická formulace se objevuje pouze v rozsudku Z proti České republice, které Ústavní soud již přiznal jiný význam. Vynikne to i ve srovnání s jinými případy, kdy naopak Evropský soud pro lidská práva indikoval, že by bylo namístě využít vnitrostátní mechanismy k nápravě porušení Úmluvy, jichž si je samozřejmě vždy vědom (viz např. rozsudek Melgarejo Martinez De Abellanosa proti Španělsku ze 14. 12. 2021; č. 11200/19, bod 48), či naopak kdy podobně jako v našem případě po obnově vyšetřování výslovně nevolal (viz např. rozsudek Henryk Urban a Ryszard Urban proti Polsku z 30. 11. 2010, č. 23614/08, body 56 a 66).
23. Většina pléna Ústavního soudu má nepochybně pravdu v tom, že svým konstatováním v bodě 70 rozsudku Y proti České republice Evropský soud pro lidská práva nevykládal podmínky pro obnovu řízení stanovené § 119a zákona o Ústavním soudu (viz bod 39 usnesení pléna). Škoda jen, že Ústavní soud nebyl stejně důsledný, když nekriticky považoval jeho závěry za závazný výklad konkrétních ustanovení trestního zákona a trestního zákoníku.
24. Ústavní soud měl vzít v úvahu i to, že v mezidobí nálezem sp. zn. II. ÚS 424/25 ze dne 26. 8. 2025 vyhověl navrhovatelce ve věci promlčení náhrady újmy způsobené odložením dané trestní věci. Jak je zřejmé z rozsudku Y proti České republice (viz jeho body 22 a 43), skutečnost, že se pro zmeškání promlčecí lhůty stěžovatelka nemohla domoci náhrady této újmy, považoval Evropský soud pro lidská práva za relevantní. Tím, že Ústavní soud citovaným nálezem otevřel navrhovatelce možnost uplatnit tento svůj další nárok (vedle již spravedlivého zadostiučinění přiznaného rozsudkem evropského soudu), jsou tvrzené následky porušení jejího práva na provedení účinného vyšetřování dalším způsobem napraveny.
Spravedlnost pro oběti nesmí být nespravedlností vůči obviněným
25. Shrnuto a podtrženo, většina pléna Ústavního soudu rozsudek Y proti České republice interpretuje způsobem, který ve skutečnosti jde proti ustálené judikatuře Evropského soudu pro lidská práva a jeho roli a funkci jakožto mezinárodního soudu. Pokud by je vzala náležitě v úvahu, dospěla by k závěru, že obnova řízení je ve smyslu § 119a zákona o Ústavním soudu nepřípustná, neboť následky porušení lidského práva nebo základní svobody (zdůrazňujeme, že nikoli tvrzeným skutkem domnělého pachatele, ale nesplněním pozitivního závazku státu) byly dostatečně napraveny poskytnutím spravedlivého zadostiučinění navrhovatelce a vedle toho bylo nápravy dosaženo dodatečným splněním pozitivního závazku státu přijmout odpovídající trestní zákon, který již umožňuje efektivní postih typově obdobných jednání, které popsala navrhovatelka, jakkoli v jejím případě to už nebylo pro absenci důkazů možné vzhledem ke kardinálnímu významu ústavní garance presumpce neviny a z ní vyplývajícího důkazního standardu in dubio pro reo a koneckonců i pro nepochybné promlčení trestní odpovědnosti domnělého pachatele. Spravedlnost pro oběti nelze stavět na nespravedlnosti vůči obviněným.
26. Ve světle všeho uvedeného se může jevit už jen jako podružnost, že plénum Ústavního soudu ani nezohlednilo, že původní ústavní stížnost stěžovatelky, jak je zřejmé z usnesení sp. zn. IV. ÚS 707/21, byla zčásti, v níž směřovala proti usnesení policie z roku 2017 o odložení věci, nepřípustná, protože stěžovatelka proti němu nepodala stížnost podle § 159a odst. 7 trestního řádu, tedy nevyčerpala procesní prostředek k nápravě (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Evropský soud pro lidská práva sice tuto skutečnost nepovažoval za významnou z hlediska posouzení přijatelnosti stížnosti k evropskému soudu, nicméně i v tomto případě platí, že podmínky přijatelnosti stížnosti podle Úmluvy si posuzuje Evropský soud pro lidská práva autonomně, stejně jako si autonomně posuzuje Ústavní soud podmínky přípustnosti ústavní stížnosti podle zákona o Ústavním soudu. Není to zjevně totéž a nehledě na to, Evropský soud pro lidská práva není oprávněn interpretovat vnitrostátní zákon, který nadto ani nijak neaplikuje (zákon o Ústavním soudu). Závěr Ústavního soudu o částečné nepřípustnosti ústavní stížnosti Evropský soud pro lidská práva ostatně z hlediska Úmluvy nijak neposuzoval, natož aby v něm shledal její porušení.
27. Pokud tedy Ústavní soud obnovu řízení povolil a zrušil své usnesení sp. zn. IV. ÚS 707/21 jako celek, šel nad rámec toho, v čem shledal Evropský soud pro lidská práva porušení práv stěžovatelky. Její ústavní stížnost, o které nyní bude Ústavní soud v obnoveném řízení znovu rozhodovat, nepřestala být vůči usnesení policejního orgánu nepřípustnou. Návrh na obnovu řízení proto ani nebyl důvodný.
V Brně 10. 9. 2025
Tomáš Langášek Josef Fiala Dita Řepková Jan Wintr