Pl. ÚS 39/24: Obnovené řízení po rozsudku ESLP ve věci Crites a Rabinovitz proti ČR

Odůvodnění

Vymezení věci

1. Ústavní soud v této věci stěžovatelů rozhodoval už podruhé. Evropský soud pro lidská práva (ESLP) totiž v rozhodnutí ve věci C. a R. proti České republice, č. 54651/20, konstatoval, že Ústavní soud usnesením sp. zn. I. ÚS 1193/20 v části, v níž byla ústavní stížnost odmítnuta pro nepřípustnost, porušil právo stěžovatelů na přístup k soudu zaručené čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ústavní soud odmítl stížnost jako nepřípustnou se zdůvodněním, že stěžovatelé nepodali dovolání k Nejvyššímu soudu. Dovolání však bylo ze zákona nepřípustné, neboť výše plnění, kterého se stěžovatelé domáhali, nedosahovala hodnotového censu stanoveného v § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu ve výši 50 000 Kč.

2. Plénum Ústavního soudu proto usnesením sp. zn. Pl. ÚS 39/24 vyhovělo návrhu stěžovatelů, zrušilo usnesení sp. zn. I. ÚS 1193/20 v části, v níž byla ústavní stížnost odmítnuta pro nepřípustnost, a ve stejné části řízení před Ústavním soudem obnovilo.

3. Podstatou posuzované ústavní stížnosti je námitka stěžovatelů, že obecné soudy při zadávání znaleckého posudku a jeho následném hodnocení porušily jejich právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (Listina).

Shrnutí dosavadního průběhu řízení

4. Předchozí průběh řízení už je popsán v původním usnesení sp. zn. I. ÚS 1193/20 a je stěžovatelům znám, není proto třeba jej podrobněji rekapitulovat. Ve stručnosti lze shrnout, že stěžovatelé (a dříve jejich právní předchůdkyně) se před obecnými soudy domáhali, aby jim vedlejší účastník zaplatil částku 42 381,60 Kč s příslušenstvím jakožto náhradu za užívání nemovitosti v rozsahu spoluvlastnického podílu. Podobně se různých vyšších částek domáhali také další čtyři žalobci. Obvodní soud napadeným rozsudkem stěžovatelům vyhověl jen co do částky 3 217,50 Kč s příslušenstvím, ve zbytku žalobu zamítl (obdobně poměrně i ve vztahu k dalším žalobcům).

5. Obvodní soud vyhověl stěžovatelům co do základu nároku. Výši a rozsah finančního plnění obvodní soud určil na základě revizního znaleckého posudku EQUITA Consulting s.r.o. Obvodní soud nejprve zadal znalecký posudek, který zpracoval Institut regionálních informací, s.r.o., k němuž měli žalobci výhrady pro jeho nepřezkoumatelnost. Žalovaný i žalobci (včetně stěžovatelů) poté předložili vlastní znalecké posudky. Protože byly v řízení předloženy znalecké posudky tří znalců, kteří se ve svých závěrech podstatně rozcházeli, a některým z nich byla vytýkána též metodologická vadnost, obvodní soud zadal zpracování revizního znaleckého posudku, který zpracoval znalecký ústav EQUITA Consulting s.r.o. Z něj nakonec obvodní soud vycházel.

6. Městský soud v Praze napadeným rozsudkem rozhodnutí obvodního soudu ve věci samé potvrdil.

Argumentace stěžovatelů

7. Stěžovatelé namítají, že obecné soudy porušily jejich právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny ze tří hlavních důvodů. Za prvé, revizní znalecký posudek EQUITA Consulting s.r.o. obvodní soud zadal dříve, než požádal znalce Ing. Kubíka o vysvětlení, čímž podle stěžovatelů porušil § 127 odst. 2 občanského soudního řádu. Rozhodnutí obvodního soudu tak podle stěžovatelů stojí na nepoužitelném důkazu. Za druhé, stěžovatelé zpochybňují samotný obsah znaleckého posudku a rozsáhle vysvětlují, proč odporuje logickému myšlení a je v rozporu s tím, jak bylo určeno jednotkové nájemné v jiných obdobných sporech, které stěžovatelé před soudy proti témuž žalovanému vedli. Soudy podle stěžovatelů v rozporu s § 13 občanského zákoníku přesvědčivě nevysvětlily, proč v této věci postupovaly odlišně než v jiných věcech. A za třetí, napadená rozhodnutí jsou podle stěžovatelů nepřezkoumatelná, protože zejména odvolací soud zcela přešel některé jejich námitky týkající se nepoužitelnosti znaleckého posudku. Stěžovatelé proto navrhují napadená rozhodnutí zrušit.

Vyjádření účastníků a replika stěžovatelů

8. Ústavní soud poté, co vyhověl návrhu na obnovu řízení, dal účastníkům a vedlejším účastníkům možnost aktualizovat své procesní stanovisko k věci.

9. Obvodní soud pro Prahu 1 uvedl, že napadené rozsudky jsou řádně odůvodněny a vypořádávají se s námitkami stěžovatelů. Muzeum hlavního města Prahy zopakovalo, že obecné soudy při zadávání ani hodnocení revizního znaleckého nepochybily a postupovaly v souladu se závěry judikatury i odborné literatury. Ostatní účastníci ani vedlejší účastníci se již dále nevyjádřili. Stěžovatelé v replice zopakovali, že považují závěry znalce za vnitřně rozporné a neopírající se o podkladové materiály. Soudy se podle stěžovatelů schovávají za odborný názor ve znaleckém posudku.

Posouzení Ústavním soudem

10. Ústavní soud po posouzení ústavní stížnosti, jejího doplnění a napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

11. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti a k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů přistupuje pouze v případě porušení základních práv jednotlivce (čl. 83, čl. 87 odst. 1 a čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky). Není to přitom jen prázdná fráze. Ústavní soud skutečně není další soudní instancí a porušení jiné než ústavní normy nezakládá pravomoc k jeho kasačnímu zásahu.

12. Intenzita přezkumu Ústavního soudu je pak nižší v tzv. bagatelních věcech, v nichž občanský soudní řád ani nepřipouští dovolání. V bagatelních věcech mohou zásah Ústavního soudu odůvodnit jen mimořádné okolnosti, typicky přesah vlastního zájmu stěžovatele (viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 157/16, bod 11;. III. ÚS 3725/13, body 29 až 35; a nedávná usnesení např. sp. zn. IV. ÚS 3460/24, bod 7; IV. ÚS 321/25, bod 9; I. ÚS 3169/24, bod 5).

13. Stěžovatelé v ústavní stížnosti vysvětlují, jak obecné soudy porušily některá ustanovení občanského soudního řádu či občanského zákoníku a poukazují na nelogičnost znaleckého posudku. To jsou ale námitky v rovině podústavního práva; ústavněprávní argumentace téměř chybí. Stěžovatelé se navíc nijak nevyjadřují k existenci mimořádných okolností, které by odůvodňovaly zásah Ústavního soudu do rozhodování o jejich bagatelním nároku (domáhají se zaplacení částky nižší než 50 tisíc Kč).

14. Stěžovatelům lze přisvědčit, že ústavněprávní relevanci může obecně mít námitka nepřezkoumatelnosti. Právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny vyžaduje, aby soudy svá rozhodnutí řádně zdůvodnily. Soudy musí srozumitelně vysvětlit, proč rozhodly, jak rozhodly. Námitky stěžovatelů však směřují především k tomu, že městský soud v naraci napadeného rozsudku nezmínil jejich námitku o nepoužitelnosti revizního znaleckého posudku. Stěžovatelé následně sami uvádějí, že městský soud neshledal důvodnými jejich námitky k reviznímu znaleckému posudku a ztotožnil se s podrobným odůvodněním obvodního soudu. Městský soud se tedy s námitkou stěžovatelů vypořádal odkazem na rozsudek obvodního soudu, který tuto námitku srozumitelně vypořádal (viz bod 21 napadeného rozsudku městského soudu a především bod 31 rozsudku obvodního soudu). Takové odůvodnění je ústavně konformní a nelze ho označit za nepřezkoumatelné.

15. K dokazování a práci se znaleckým posudkem v řízení před obvodním soudem v této věci se Ústavní soud již věnoval v usnesení sp. zn. I. ÚS 3351/20, v němž posuzoval napadené rozsudky poté, co podali ústavní stížnost ostatní čtyři žalobci v řízení (tj. všichni kromě stěžovatelů). Stěžovatelé v tamní ústavní stížnosti uplatnili obdobné námitky jako stěžovatelé v nynější věci. Ústavní soud v citovaném usnesení shledal, že soudy provedly velmi podrobné dokazování. Obvodní soud podle Ústavního soudu objasnil, že přistoupil k vypracování revizního posudku, neboť dosud předložené tři znalecké posudky se ve svých závěrech podstatně rozcházely. Vysvětlil, že zpracovatelé posudků byli řádně vyslechnuti. Zpracování revizního posudku zadal ještě před výslechem jednoho ze znalců s ohledem na zásadu hospodárnosti řízení, neboť potřeba vypracování posudku vznikla již dříve a výslech znalce nemohl na věci nic změnit. Stejně tak bylo podle Ústavního soudu řádně objasněno, z jakého důvodu soudy čerpaly své závěry o výši obvyklého nájemného v rozhodném období právě z tohoto důkazu. Stěžovatelům se nepodařilo znalecké závěry znaleckého ústavu EQUITA Consulting s.r.o. znevěrohodnit do té míry, aby nebylo možné tento znalecký posudek použít jako podklad pro soudní rozhodnutí. Ústavní soud dále ve shodě s městským soudem podotkl, že žádné z předcházejících (jiných) rozhodnutí nevylučuje odlišný způsob rozhodnutí o výši plnění, pokud je revizním znaleckým posudkem za jiné konkrétní období stanovena výše plnění jiná.

16. Ústavní soud v citovaném usnesení také souhlasně odkázal na závěry Nejvyššího soudu v usnesení č. j. 28 Cdo 1957/2020-646, který dovolání tamních stěžovatelů odmítl pro nepřípustnost. Poukázal na závěr Nejvyššího soudu, podle kterého obecné soudy postupovaly v souladu s jeho judikaturou o hodnocení znaleckých posudků.

17. Ústavní soud v nynější věci neshledal důvod se od závěrů usnesení sp. zn. I. ÚS 3351/20 odchýlit a s jeho nosnými závěry se ztotožňuje. Podobně jako v citovaném usnesení ani v nynější věci Ústavní soud žádné ústavněprávní nedostatky neshledal a posuzování správnosti znaleckého posudku mu nepřísluší.

18. Ústavní soud tak stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. června 2025

Josef Baxa, v. r. předseda Ústavního soudu

Odůvodnění

Vymezení věci

1. V posuzované věci navrhovatelé žádají o obnovu řízení o ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. I. ÚS 1193/20 po rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) ve věci C. a R. proti České republice, č. 54651/20, ze dne 20. 6. 2024.

Shrnutí dosavadního řízení před Ústavním soudem

2. Navrhovatelé se ve věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 1193/20 domáhali společně s dalšími čtyřmi stěžovateli zrušení rozsudků Městského soudu v Praze č. j. 12 Co 237/2019-606 a Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 42 C 231/2013-499. Namítali porušení svého práva na spravedlivý proces a ochranu vlastnictví.

3. Ústavní soud v usnesení sp. zn. I. ÚS 1193/20 rozhodl, že ústavní stížnost navrhovatelů byla přípustná pouze v části směřující proti nákladovým výrokům. Jinak byla nepřípustná, neboť stěžovatelé podle Ústavního soudu nevyčerpali všechny dostupné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) - nepodali dovolání k Nejvyššímu soudu. Ve vztahu k meritorním výrokům napadených rozhodnutí tak Ústavní soud ústavní stížnost navrhovatelů odmítl pro nepřípustnost, ve zbytku pro zjevnou neopodstatněnost.

Řízení před Evropským soudem pro lidská práva

4. Navrhovatelé podali proti usnesení Ústavního soudu v části, která se týká odmítnutí jejich ústavní stížnosti pro nepřípustnost, stížnost k ESLP. Ten v rozsudku C. a R. proti České republice shledal, že Ústavní soud nesprávně odmítl ústavní stížnost navrhovatelů pro nepřípustnost, čímž porušil jejich právo na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (Úmluva).

5. Před ESLP nebylo mezi navrhovateli a českou vládou sporu o tom, že výše plnění, kterého se stěžovatelé domáhali u obecných soudů, nedosahovala hodnotového censu stanoveného v § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu ve výši 50 000 Kč. Stěžovatelé se domáhali zaplacení částky 42 381,60 Kč s příslušenstvím, obecné soudy jim nevyhověly co do částky 39 164,10 Kč. Dovolání proto bylo ex lege nepřípustné a ústavní stížnost představovala jediný dostupný procesní prostředek nápravy.

6. Nesprávná aplikace příslušných procesních pravidel Ústavním soudem proto podle ESLP zbavila navrhovatele jejich práva na přístup k soudu zaručeného čl. 6 Úmluvy.

Vyjádření účastníků, vedlejšího účastníka a replika navrhovatelů

7. Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky, aby se k návrhu na obnovu řízení vyjádřili. Tuto možnost využily Obvodní soud pro Prahu 1, Městský soud v Praze a Muzeum hlavního města Prahy. Další účastníci možnosti vyjádřit se k návrhu na obnovu řízení nevyužili.

8. Obvodní soud pro Prahu 1 ve vyjádření zrekapituloval své rozhodnutí a dodal, že navrhovatelé se v listopadu 2022 domáhali u obvodního soudu obnovy řízení s ohledem na existenci nového znaleckého posudku. Obvodní soud žalobu na obnovu řízení usnesením č. j. 42 C 231/2013-723 zamítl.

9. Městský soud v Praze uvedl, že ponechává věc na rozhodnutí Ústavnímu soudu.

10. Muzeum hlavního města Prahy navrhlo, aby Ústavní soud návrh na obnovu řízení odmítl jako zjevně neopodstatněný. Obecné soudy podle něj při zadání a hodnocení znaleckého posudku nepochybily a věc rozhodly v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.

11. Navrhovatelé v replice považují vyjádření Muzea hlavního města Prahy za mimoběžné - v předstihu se podle nich vyjadřuje k navazující fázi řízení po povolení obnovy. Ztotožňují se s vyjádřením městského soudu a setrvávají na svém původním návrhu.

Posouzení návrhu Ústavním soudem

12. Podle § 119 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, rozhodoval-li Ústavní soud ve věci, v níž mezinárodní soud shledal, že zásahem orgánu veřejné moci bylo v rozporu s mezinárodní smlouvou porušeno lidské právo nebo základní svoboda, lze proti takovému rozhodnutí Ústavního soudu podat návrh na obnovu řízení za podmínek stanovených tímto zákonem.

13. Evropský soud pro lidská práva je mezinárodním soudem, jehož rozhodnutí jsou pro Českou republiku závazná [srov. čl. 1 odst. 2, čl. 87 odst. 1 písm. i) Ústavy, § 117 zákona o Ústavním soudu a čl. 46 odst. 1 Úmluvy].

14. Návrh byl podán včas, osobami oprávněnými a řádně zastoupenými advokátem (§ 119 odst. 2, 3 a § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Návrh na obnovu řízení je přípustný, neboť následky porušení práva navrhovatelů vysloveného ESLP i nadále trvají a nápravy v této věci může být dosaženo připuštěním původní ústavní stížnosti navrhovatelů k opětovnému přezkumu Ústavním soudem (a contrario § 119a odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

15. Návrh na obnovu řízení byl podán ve věci, v níž mezinárodní soud shledal porušení základního práva v důsledku zásahu orgánu veřejné moci. Usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1193/20 ze dne 26. 5. 2020 je v části, v níž Ústavní soud odmítl stížnost navrhovatelů pro nepřípustnost, v rozporu s rozhodnutím mezinárodního soudu.

16. Ústavní soud tak dospěl k závěru, že všechny podmínky pro obnovu řízení jsou splněny. Návrhu proto vyhověl, obnovu řízení v části, v níž byla ústavní stížnost stěžovatelů odmítnuta pro nepřípustnost, povolil a ve stejné části usnesení sp. zn. I. ÚS 1193/20 zrušil.

17. Ústavní soud upozorňuje, že rozsudek ESLP se vztahoval výlučně k původní ústavní stížnosti navrhovatelů (nikoliv tedy k stížnostem dalších stěžovatelů v řízení sp. zn. I. ÚS 1193/20) a týkal se výlučně té části usnesení, v níž Ústavní soud odmítl stížnost stěžovatelů pro nepřípustnost. V části, v níž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost (tj. ohledně nákladů řízení), se řízení neobnovuje a usnesení sp. zn. I. ÚS 1193/20 se neruší. V této části totiž neexistuje rozpor rozhodnutí Ústavního soudu s rozhodnutím mezinárodního soudu ve smyslu § 119 odst. 3 a § 119b odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ostatně i argumentace navrhovatelů směřuje pouze k části odmítnutí pro nepřípustnost.

18. Vzhledem k tomu, že na obnovené řízení nelze s ohledem na zvláštnosti koncentrovaného ústavního soudnictví uplatnit obecné zásady podle občanského soudního řádu (§ 63 zákona o Ústavním soudu), rozhodlo plénum Ústavního soudu, že v obnoveném řízení o ústavní stížnosti, vedeném původně pod sp. zn. I. ÚS 1193/20, bude pokračováno pod sp. zn. Pl. ÚS 39/24 [§ 11 odst. 2 písm. j) zákona o Ústavním soudu].

19. Původní ústavní stížnost navrhovatelů bude tedy na základě povolené obnovy řízení projednána znovu postupem podle § 119b odst. 2 až 4 zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 23. dubna 2025

Josef Baxa, v. r. předseda Ústavního soudu