Ústavní soud České republiky rozhodl v plénu ve složení JUDr. Iva Brožová, JUDr. Vojtěch Cepl, JUDr. Vladimír Čermák, JUDr. Vojen Güttler, JUDr. Miloš Holeček, JUDr. Vladimír Jurka, JUDr. Zdeněk Kessler, JUDr. Vladimír Klokočka, JUDr. Vladimír Paul, JUDr. Antonín Procházka, JUDr. Vlastimil Ševčík, JUDr. Pavel Varvařovský, JUDr. Eva Zarembová, v právní věci stěžovatele J.B., zastoupeného JUDr. Z.K., o návrhu na zrušení § 89 odst. 14 trestního zákona ve znění přijatém zákonem č. 290/1993 Sb., článku IV bod 2. zákona č. 175/1990 Sb., kterým se mění a doplňuje trestní zákon, který obsahuje zmocnění pro vládu, aby obecně závazným předpisem stanovila nejnižší měsíční mzdu, a na vyslovení, že nařízení vlády ČSFR č. 464/1991 Sb., o stanovení nejnižší měsíční mzdy pro účely trestního zákona, současně pozbývá platnosti, takto:
Výrok
Návrh se odmítá .
O d ů v o d n ě n í :
Stěžovatel J.B. podal dne 23. února 1996 ústavní stížnost proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. 11. 1995, sp. zn. 9 To 494/95, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Kladně sp. zn. 1 T 34/95, jímž byl uznán vinným trestným činem podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a) a odst. 2 trestního zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců a peněžitému trestu Kč 5 000,--.
Porušení svých ústavních práv spatřoval v tom, že byla porušena jeho práva na spravedlivý proces, případně že byla porušena rovnost účastníků řízení, ale zejména skutečnost, že bylo porušeno jeho základní právo uvedené v čl. 39 Listiny základních práv a svobod, že jen zákon může stanovit, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku lze za jeho spáchání uložit.
Spolu se svým podáním podal stěžovatel návrh na zrušení § 89 odst. 14 trestního zákona ve znění přijatém zákonem č. 290/1993 Sb., článku IV bod 2. zákona č. 175/1990 Sb., kterým se mění a doplňuje trestní zákon, který obsahuje zmocnění pro vládu, aby obecně závazným předpisem stanovila nejnižší měsíční mzdu, a na vyslovení, že nařízení vlády ČSFR č.64/1991 Sb., o stanovení nejnižší měsíční mzdy pro účely trestního zákona, současně pozbývá platnosti.
Na základě toho bylo řízení o ústavní stížnosti přerušeno a návrh na zrušení ustanovení obou zákonů a na vyslovení, že prováděcí předpis současně pozbývá platnosti, byl postoupen k rozhodnutí plénu Ústavního soudu podle § 78 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
Ústavní soud se seznámil s námitkou stěžovatele, že právní postavení stěžovatelů proti rozhodnutím v trestních věcech, která nabývají právní moci vyhlášením, je v podstatné disproporci oproti postavení stěžovatelů proti rozhodnutím vydaným v občanském soudním řízení, kde podmínkou pro nabytí právní moci rozhodnutí je doručení jeho písemného vyhotovení.
Ústavní soud konstatoval, že návrh stěžovatele na zrušení uvedených právních předpisů byl sice podán spolu s ústavní stížností podle ustanovení § 74 citovaného zákona, ale pokládal za rozhodující, že ústavní stížnost nebyla podána v předepsané šedesátidenní lhůtě od právní moci napadeného usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. 11. 1995 ve smyslu § 72 odst. 2 citovaného zákona.
Ústavní soud proto neshledal možnost, aby se takovým návrhem zabýval, a dospěl k závěru, že návrh na zrušení citovaných právních předpisů je třeba podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným odmítnout. Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 18. března 1997 JUDr. Zdeněk K e s s l e r předseda Ústavního soudu ČR