Pl. ÚS 40/06

Odůvodnění

Navrhovatelé v podání, doručeném Ústavnímu soudu dne 12. 5. 2008, ohlásili – ve smyslu § 37 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákona o Ústavním soudu“) – že odmítají soudce Jiřího Nykodýma, neboť jej v dané věci považují za podjatého.

K tomuto závěru dospěli na základě skutečnosti, že jmenovaný Jiří Nykodým se zúčastnil dne 3. 4. 2008 v Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky odborného semináře, v němž vystoupil s příspěvkem, jenž byl tematicky vymezen jako „Právní postavení českého lékaře, povinnost léčit lege artis a ekonomické limity z pohledu soudce Ústavního soudu“. Navrhovatelé v této souvislosti zdůraznili, že 1/ šlo o „akci pořádanou ČLK“, 2/ přednáška „rozvíjela názory ČLK, které jsou v příkrém rozporu s návrhem navrhovatele ve věci“, a že 3/ „hlavní právník ČLK“ JUDr. Jan Mach je „dobrým přítelem“ soudce Jiřího Nykodýma a „v minulosti spolu úzce spolupracovali“. Z toho pak dovozují, že pokud „všechny tylo okolnosti zapůsobí v jeden okamžik a na jednom místě, ... jsou způsobilé pochybnosti o nepodjatosti soudce vyvolat u každého logicky uvažujícího člověka“.

Ve vyjádření k námitce podjatosti soudce Jiří Nykodým v první řadě upřesnil, že inkriminovaný seminář pořádal Výbor pro zdravotnictví Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, a to – pouze – „ve spolupráci s Českou lékařskou komorou“. Uvedl dále, že názory, jež zde vyjádřil, zastává dlouhodobě, „neboť byl od počátku roku 1990, s výjimkou jednoho volebního období, nepřetržitě členem představenstva České advokátní komory“, a v tomto postavení se podílel na přípravě napadenému zákonu obdobného „prvního zákona o advokacii po roce 1989“. Zásady, na nichž „byla postavena přednáška“, čerpal z podkladů, které soustředil již tehdy a pro uvedený legislativní účel. S JUDr. Janem Machem, na něhož navrhovatelé pokazují, byl „přibližně do roku 1999“ společníkem v advokátní kanceláři, má k němu vztahy i nadále „dobré“, avšak jde o vztahy „čistě profesní“.

Podle § 36 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákona o Ústavním soudu“), je soudce vyloučen z projednávání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti; dále též tehdy, jestliže byl v téže věci činný při výkonu jiné funkce nebo povolání, než je funkce soudce Ústavního soudu. Tyto podmínky v posuzovaném případě naplněny nejsou.

K otázce podjatosti soudce se Ústavní soud opakovaně (srov. kupř. sp. zn. II. ÚS 105/01, I. ÚS 342/06 a I. ÚS 371/04) vyjadřuje tak, že nestrannost soudce je třeba posuzovat jednak z hlediska subjektivního, jež vychází z osobního fóra soudce ve vztahu k účastníkům řízení či k věci, jednak z hlediska objektivního, tj. zda soudce skýtá veřejně dostatečné záruky, vylučující – o jeho nepodjatosti – legitimní pochybnosti. Aby byly naopak založeny, musí existovat racionálně opodstatněná obava, že soudce není zcela nestranný; pouhé osobní přesvědčení účastníka řízení sice nepostačí, na druhé straně se soudce jako nestranný také musí veřejně „jevit“, resp. nesmí zde být relevantní námitka, že tomu tak není (avšak i ta předpokládá existenci „objektivní“ základny).

Nepřípustný poměr k věci může být založen především možností přímého právního zájmu soudce na projednávané věci, tj. mohl-li by být následným rozhodnutím event. i zprostředkovaně dotčen ve svém právním či jiném společenském postavení, případně může takový poměr vyplývat ze soudcova působení v různých stadiích a funkcích v řízení, resp. z jakékoli situace, kdy se mu dostávají poznatky o projednávané věci neregulérně, mimoprocesním způsobem, jakož i tehdy, když obdobně „mimoprocesně“ zveřejňuje předem (předsudečně) svůj názor na projednávanou věc a očekávatelný výsledek.

Poměr k účastníkům nebo k jejich zástupcům ve smyslu citovaného § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je založitelný především příbuzenským nebo jemu obdobným vztahem (srov. § 116 obč. zák.), jemuž se na roveň klade vztah jakékoli přízně, resp. vztah přátelský či naopak vztah nepříznivý (hostilní), ať se ustavil bez souvislosti s daným procesem (dříve) nebo až v jeho rámci, coby důsledek procesních postupů soudu a reakcí účastníka řízení na ně.

Platí dále, že k vyloučení soudce z projednání a rozhodnutí věci může dojít teprve tehdy, když je evidentní, že vztah soudce k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům, dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem mu stanovené povinnosti (coby právě soudci) nelze opodstatněně, na rozumných základech, očekávat, že bude schopen nezávisle a nestranně rozhodovat. Ve smyslu výše řečeného je obdobně relevantní, že jako taková může být situace rozhodujícího soudce zvnějšku reflektována.

Vztah soudce J. Nykodýma k dané věci – významný ve výše uvedených souvislostech – navrhovatelé nedoložili.

Ústavní soud v usnesení ze dne 18. 6. 2002, č.j. Pl. ÚS 7/02-41, vycházel z toho, že s ohledem na povahu řízení o zrušení zákonů a jiných právních předpisů, upraveného v oddílu prvním hlavy druhé části druhé zákona o Ústavním soudu v ustanoveních § 64 až § 71 (v němž není poskytována ochrana subjektivním právům účastníků řízení, jelikož jde o obecnou, abstraktní kontrolu právních norem), je namístě ustanovení § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu vykládat přiměřeně restriktivně. Tam posuzované vystoupení napadených soudců, učiněné na semináři, pořádaném ústavně-právním výborem Senátu Parlamentu České republiky na téma návrhu zákona o soudech a soudcích a zákona o státním zastupitelství, kvalifikoval Ústavní soud jakožto „účast na přípravě a projednávání právních předpisů“, jež podle § 36 odst. 3 zákona o Ústavním soudu důvod pro vyloučení soudce nepředstavuje (in Filip, J., Holländer, P., Šimíček, V.: Zákon o Ústavním soudu. Komentář, 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, str. 179). Jestliže důvod pro vyloučení soudce nepředstavuje účast na přípravě, projednávání a schvalování právních předpisů, včetně formulování jejich celkové ideové koncepce, pak není důvod k výtce soudci, který na obdobném fóru zopakoval právní názory veřejně prezentované v minulosti (rovněž v rámci přípravy zákona, zde zákona č. 128/1990 Sb., o advokacii), byť v nových, případně širších či analogických souvislostech. I v dané věci je pak přiléhavé uplatnit názor, vyslovený Ústavním soudem již ve zmíněném usnesení sp. zn. Pl. ÚS 7/02, že veřejná prezentace názorů soudcem Ústavního soudu k odborným právním otázkám, vyjádřená v rovině obecné, pro řízení podle § 64 až § 71 zákona o Ústavním soudu nezakládá důvod pro jeho vyloučení pro podjatost ve smyslu § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

Navrhovatelé přitom sami připouštějí, že soudce J. Nykodým dal v přednášce zřetelně najevo odstup od nyní projednávané věci, když výslovně konstatoval, že „bude vyjadřovat čistě své osobní názory, a to v rovině obecné, bez vazby na konkrétní případy, které jsou nebo mohou být předmětem rozhodování Ústavního soudu“.

Ani z toho, že s Poslaneckou sněmovnou při pořádání inkriminovaného semináře blíže nespecifikovaným způsobem „spolupracovala“ Česká lékařská komora, nelze vyvodit nic, co by absenci rozhodného vztahu k věci v osobě soudce J. Nykodýma relevantně problematizovalo.

Nepřípustný poměr k projednávané věci soudce tudíž dán není.

Jestliže se navrhovatelé námitkou blízkého vztahu „hlavního právníka ČLK“ JUDr. Jan Macha a soudce J. Nykodýma mínili přiblížit úsudku, že je dán osobní vztah soudce k účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům, je případné – coby rozhodné – konstatovat, že Česká lékařská komora účastníkem ani vedlejším účastníkem předmětného řízení není. Ústavní soud ji k podání stanoviska vyzval (jakož i jiné subjekty) jen ve snaze získat co nejúplnější informaci o možném (existujícím) nazírání na reálné dispozice napadeným zákonem upravené lékařské samosprávy, čímž se do okruhu relevantních subjektových vztahů (k soudci) samozřejmě Česká lékařská komora nezačlenila.

Ustanovení § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu se proto ani v části, jež se týká nepřípustného vztahu k rozhodným subjektům řízení, uplatnit nemůže.

Opačný subjektivní názor navrhovatelů co do podmínek vyloučení soudce je z vyložených hledisek adekvátně potlačen, a důsledkem řečeného je pak celkový závěr, že zde o nestrannosti jmenovaného soudce legitimní pochybnosti není (srov. kupříkladu rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 167/94, II. ÚS 105/01, I. ÚS 370/04 a další).

Námitce podjatosti proto plénum Ústavního soudu nevyhovělo, a naopak tímto usnesením deklaruje, že soudce J. Nykodým z projednávání a rozhodování dané věci vyloučen není.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. srpna 2008

Pavel Rychetský v. r. předseda Ústavního soudu