142.
Mezinárodní úmluva
o přepravě cestujících a zavazadel po železnicích.
JMÉNEM REPUBLIKY ČESKOSLOVENSKÉ.
JMÉNEM REPUBLIKY ČESKOSLOVENSKÉ,
NĚMECKA, RAKOUSKA, BELGIE, BULHARSKA, DÁNSKA, SVOBODNÉHO
MĚSTA GDANSKA, ŠPANĚLSKA, ESTONSKA, FINSKA, FRANCIE, ŘECKA,
MAĎARSKA, ITALIE, LOTYŠSKA, LITVY, LUCEMBURKU, NORSKA,
NIZOZEMÍ, POLSKA, PORTUGALSKA, RUMUNSKA, KRÁLOVSTVÍ SRBŮ,
CHORVATŮ A SLOVINCŮ, ŠVÉDSKA A ŠVÝCARSKA
BYLA SJEDNÁNA TATO ÚMLUVA S PŘÍLOHAMI I., II.
A PROTOKOLEM:
(Překlad.)
Mezinárodní úmluva
o přepravě cestujících a zavazadel po železnicích
(M. Ú. C.)
sjednaná mezi Německem, Rakouskem, Belgií, Bulharskem, Dánskem, Svobodným městem Gdanskem, Španělskem, Estonskem, Finskem, Francií, Řeckem, Maďarskem, Italií, Lotyšskem, Litvou, Lucemburskem, Norskem, Nizozemím, Polskem, Portugalskem, Rumunskem, královstvím Srbů, Chorvatů a Slovinců, Švédskem, Švýcarskem a Československem.
Vlády shora vyjmenovaných států, shledavše užitečným, aby sjednána byla Úmluva o přepravě cestujících a zavazadel,
rozhodly se za tím účelem sjednati Úmluvu, jejímž základem jest návrh, který ve společné dohodě daly vypracovati, a který jest obsažen v protokolu, podepsaném 8. června 1923 v Bernu, a jmenovaly svými plnomocníky:
Německo:
pana Eduarda Hoffmanna,
chargé ďaffaires ve Švýcarsku.
Rakousko:
Jeho excelenci pana Leo di Pauliho,
mimořádného vyslance a zplnomocněného ministra ve Švýcarsku.
Belgie:
Jeho excelenci pana Fernanda Peltzera,
mimořádného vyslance a zplnomocněného ministra ve Švýcarsku.
Bulharsko:
Pana Dimitrije Mikoffa,
chargé ďaffaires ve Švýcarsku.
Dánsko:
Jeho excelenci pana Andrease de Oldenburga,
mimořádného vyslance a zplnomocněného ministra ve Švýcarsku.
Svobodné město Gdansko:
Jeho excelenci pana Jana de Modzelewskiho,
mimořádného vyslance a zplnomocněného ministra polského ve Švýcarsku.
Španělsko:
Jeho excelenci pana Emilia de Palacios y Fau,
mimořádného vyslance a zplnomocněného ministra ve Švýcarsku.
Estonsko:
Pana Karla Menninga,
chargé ďaffaires v Německu a ve Švýcarsku.
Finsko:
Pana Urho Toivola,
ředitele finského sekretariátu u Společnosti Národů.
Francie:
Jeho excelenci pana Henri Allizé,
velvyslance ve Švýcarsku;
pana Maurice Sibille,
poslance;
pana Clémenta Colsona,
vicepresidenta státní rady.
Řecko:
Pana Vassili Dendramise,
chargé ďaffaires ve Švýcarsku.
Maďarsko:
Pana Félixe Parchera de Terjékfalva,
chargé ďaffaires ve Švýcarsku.
Italie:
Jeho excelenci pana Carlo Garbasse,
mimořádného vyslance a zplnomocněného ministra ve Švýcarsku.
Lotyšsko:
Jeho excelenci pana Oskara Voita,
mimořádného vyslance a zplnomocněného ministra v Německu a ve Švýcarsku.
Litva:
Jeho excelenci pana Václava Sidzikauskasa,
mimořádného vyslance a zplnomocněného ministra v Německu, chargé ďaffaires ve Švýcarsku.
Lucembursko:
Pana Antonína Leforta,
státního radu, prvního vládního komisaře pro železnice.
Norsko:
Jeho excelenci pana Jana Irgense,
mimořádného vyslance a zplnomocněného ministra v Italii a ve Švýcarsku.
Nizozemí:
Jeho excelenci pana Viléma I. Doude van Troostwijka,
mimořádného vyslance a zplnomocněného ministra ve Švýcarsku.
Polsko:
Jeho excelenci pana Jana de Modzelewskiho,
mimořádného vyslance a zplnomocněného ministra ve Švýcarsku.
Portugalsko:
Jeho excelenci pana Antonína M. B. Ferreira,
mimořádného vyslance a zplnomocněného ministra ve Švýcarsku.
Rumunsko:
Jeho excelenci pana Mikuláše Petresco-Comnène,
mimořádného vyslance a zplnomocněného ministra ve Švýcarsku.
Království Srbů, Chorvatů a Slovinců:
Jeho excelenci pana Milutina Jovanoviče,
mimořádného vyslance a zplnomocněného ministra ve Švýcarsku.
Švédsko:
Jeho excelenci pana barona Jonáše M. Alströmera,
mimořádného vyslance a zplnomocněného ministra ve Švýcarsku.
Švýcarsko:
Pana Giuseppe Motta,
spolkového radu, přednostu politického spolkového departement.
Československo:
Pana Otakara Lankaše,
přednostu departement ministerstva železnic.
Tito v přítomnosti a za účasti pana Jana Morize, zástupce vládní komise Saarského území,
sdělivše si své plné moci, jež byly shledány v dobré a náležité formě, dohodli se o těchto článcích:
ODDÍL PRVNÍ.
Věc a rozsah Úmluvy.
Článek první.
Železnice a přepravy, pro které platí Úmluva.
§ 1. Tato Úmluva platí pro veškerou přepravu cestujících a zavazadel s mezinárodními lístky přepravními po území nejméně dvou smluvních států, koná-li se výlučně po tratích, zapsaných v seznamu, sestaveném podle článku 58. této Úmluvy.
§ 2. Úmluva tato však neplatí:
1. Pro přepravy, při nichž stanice nástupní a stanice cílová leží na území téhož státu, a které územím druhého státu jen procházejí:
a) když trati průvozní jsou v provozu železnice státu odjezdu;
b) i když trati průvozní nejsou v provozu železnice státu odjezdu, jestliže zúčastněné železnice sjednaly zvláštní úmluvy, podle kterých tyto přepravy nejsou považovány za mezinárodní.
2. Pro přepravu mezi stanicemi dvou států sousedních, koná-li se celá přeprava po železnicích jednoho z těchto států a jestliže žádný z těchto států tomu neodporuje.
§ 3. Tarify určují spoje, pro které se vydávají mezinárodní jízdenky a zavazadlové lístky.
Článek 2.
Účast jiných podniků než železnic.
§ 1. Kromě železnic mohou býti zapsány v seznamu, zmíněném v článku prvním, trati s pravidelným provozem automobilním nebo plavebním, které doplňují přepravu železniční, a na kterých se koná mezinárodní přeprava pod odpovědností buď jednoho ze smluvních států nebo jedné železnice, zapsané v seznamu.
§ 2. Pro podniky, které provozují přepravu na těchto tratích, platí všechny závazky a všechna práva plynoucí pro železnice z této Úmluvy s výhradou odchylek, nutně vyplývajících z různosti přepravy. Tyto odchylky nesmějí však měniti předpisů o ručení, stanovených touto Úmluvou.
§ 3. Každý stát, který si přeje, aby byla zapsána v seznamu jedna z tratí, o nichž je řeč v § 1, musí se vhodným způsobem postarati o to, aby odchylky, zmíněné v § 2, byly uveřejněny týmž způsobem jako tarify.
Článek 3.
Přípoj.
§ 1. Úmluva platí rovněž pro přepravu cestujících a zavazadel ze stanice, která není v mezinárodním tarifu, do přípojné stanice téhož státu, která je v tomto tarifu, a odtud do stanice cílové, která je v témže tarifu, buď s mezinárodní jízdenkou nebo se zavazadlovým lístkem, ve kterých jsou sečteny sazby za přepravu přímou a přípojnou, nebo s dvěma jízdenkami přípojnými. Jsou-li vydány dvě jízdenky, musí býti na druhé poznamenána původní stanice nástupní.
§ 2. Železnice určují, pokud a za jakých podmínek lze požadovati tuto přípojnou přepravu z určitých stanic. Tyto stanice jsou vyjmenovány v seznamu, který se oznámí ostatním zúčastněným železnicím.
Článek 4.
Přepravní povinnost železnice.
Je-li tu mezinárodní tarif, nebo je-li přípojná přeprava dovolena podle článku 3., nelze přepravu odmítnouti, pokud:
a) cestující vyhoví předpisům této Úmluvy;
b) přeprava je možná pravidelnými prostředky přepravními;
c) přeprava není zakázána v jednom ze zúčastněných států zákonnými předpisy nebo z důvodů veřejného pořádku;
d) přepravě nebrání okolnosti, kterých železnice nemohla odvrátiti, a které zdolati nebylo v její moci.
ODDÍL II.
Smlouva přepravní.
KAPITOLA PRVNÍ.
Přeprava cestujících.
Článek 5.
Právo na přepravu.
§ 1. Cestující musí míti jízdenku na počátku jízdy. Tarify mohou v té příčině stanoviti výjimky.
§ 2. Cestující jest povinen uchovati svoji jízdenku po celou dobu jízdy. Na požádání musí ji předložiti každému zaměstnanci, pověřenému kontrolou a odevzdati na konci jízdy.
Článek 6.
Jízdenky.
§ 1. Jízdenky, vydané pro mezinárodní přepravu, pro kterou platí tato Úmluva, musí míti znamení .
§ 2. Na jízdenkách jsou povinné tyto údaje:
a) název stanice nástupní a cílové;
b) přepravní cesta; je-li dovoleno použíti různých cest nebo různých přepravních prostředků, musí to býti v jízdence poznamenáno;
c) druh vlaku a vozová třída;
d) jízdné;
e) den počátku platnosti;
f) doba platnosti.
§ 3. Tarify nebo dohody mezi železnicemi určují, v jakém jazyku musí býti jízdenky tištěny a vyplňovány, jakož i jejich úpravu a obsah.
§ 4. Jízdenky knižní, které obsahují lístky kontrolní, jakož i jízdenky sestavné, tvoří podle této Úmluvy jedinou jízdenku.
Spojí-li úřední nebo soukromé cestovní kanceláře jízdenky pod jednou obálkou, tvoří každá z nich zvláštní jízdenku, pro kterou platí podle okolností vnitřní předpisy zúčastněného státu nebo tato Úmluva.
§ 5. Kromě výjimek, stanovených tarify, nelze jízdenku postoupiti leč, nezní-li na jméno a nebyla-li jízda započata.
Obchodování s jízdenkami a jejich další prodej za jinou cenu než tarifní podléhá v každém státě zákonům a řádům toho státu.
Článek 7.
Sleva pro děti.
§ 1. Děti až do dovršeného čtvrtého roku se přepravují zdarma bez jízdenky, není-li žádáno pro ně zvláštního místa.
§ 2. Děti starší 4 let až do dovršeného desátého roku a děti mladší, pro které je žádáno zvláštního místa, přepravují se za ceny zlevněné, které nemohou převyšovati polovinu ceny jízdenek pro dospělé.
Poskytnutí této slevy není povinné u jízdenek již zlevněných vzhledem k normálnímu tarifu.
Článek 8.
Doba platnosti jízdenek.
§ 1. Doba platnosti jízdenek musí býti určena tarify.
§ 2. Tato platnost musí býti nejméně:
U jízdenek jednoduchých:
| za každých započatých 150 kilometrů | 1 den. |
U jízdenek zpátečních:
| na vzdálenost menší nebo rovnou 50 kilometrům | 2 dny; |
| od 51 do 100 kilometrů | 3 dny; |
| za každých dalších započatých 100 kilometrů | 1 den. |
§ 3. Zvláštní jízdenky za zlevněnou cenu mohou míti jinou dobu platnosti.
Článek 9.
Přidělení a objednávka míst.
§ 1. Přidělení míst se řídí předpisy platnými na každé železnici.
§ 2. Tarify nebo jízdní řády určují, zda a za jakých podmínek mohou býti objednána místa u určitých vlaků.
Článek 10.
Přerušení jízdy ve stanicích na cestě.
Tarify určují, zda a za jakých podmínek má cestující právo přerušiti jízdu ve stanicích na cestě po dobu platnosti své jízdenky.
Článek 11.
Změna třídy nebo vlaku.
Cestující může zaujmouti místo ve vyšší třídě nebo přestoupiti do vlaku vyššího druhu, než které jsou označeny na jízdence, za podmínek určených tarify a zaplatí-li stanovený doplatek.
Článek 12.
Cestující bez platné jízdenky.
Cestující, který nemůže předložiti platnou jízdenku, jest povinen zaplatiti kromě jízdného za projetou trať ještě přirážku, nehledě k trestním následkům; tato přirážka se vypočítává podle řádu železnice, na které bylo žádáno předložení jízdenky; není-li v tom směru žádných předpisů, musí cestující zaplatiti přirážku, která se rovná jízdnému za projetou trať.
Článek 13.
Osoby z jízdy vyloučené nebo podmínečně k ní připuštěné.
§ 1. Nejsou připuštěny do vlaku nebo mohou býti vyloučeny během cesty:
a) osoby opilé, osoby, které se chovají neslušně nebo nezachovávají zákonných předpisů a řádů; tyto osoby nemají nároku na vrácení ani jízdného, ani poplatku, které zaplatily za přepravu svých zavazadel;
b) osoby, které pro nemoc nebo z jiných důvodů by mohly býti svým sousedům na obtíž, leda že by byl pro ně zvláštní oddíl předem objednán, nebo jim mohl býti dán k použití po zaplacení. Osoby onemocnělé cestou musí však býti vždy přepraveny nejméně až do první stanice, kde jest možné jim poskytnouti potřebného ošetření; jízdné a poplatek vybraný za zavazadla se jim vrátí po odečtení částky, připadající na trať projetou.
§ 2. Přeprava osob, stižených nakažlivou nemocí, řídí se mezinárodními úmluvami nebo, není-li jich, ustanoveními platnými v každém státě.
Článek 14.
Předměty vyloučené z osobních vozů.
§ 1. Do osobních vozů nemohou býti s sebou brány předměty nebezpečné, zejména nabité zbraně, látky výbušné, snadno zápalné nebo žíravé, jakož i předměty takové, které by mohly býti na obtíž nebo k nepohodlí cestujícím.
Osoby, které při výkonu veřejné služby nosí střelnou zbraň, jakož i lovci a střelci, jsou však oprávněni vzíti s sebou střelivo až do nejnižší meze váhy, stanovené řády, platnými v příslušných zemích. Strážím, které doprovázejí vězně a s nimi ve zvláštních vozech neb oddílech jedou, jest dovoleno vzíti s sebou nabitou střelnou zbraň.
§ 2. Železniční zaměstnanci mají právo přesvědčiti se v přítomnosti cestujících o povaze předmětů, vzatých s sebou do vozů, jsou-li tu vážné důvody k podezření, že byla porušena ustanovení § 1.
§ 3. Ten, kdo ustanovení § 1 nedbá, ručí za veškerou škodu z toho vzniklou a propadá kromě toho trestům, stanoveným zákony a řády.
Článek 15.
Braní ručních zavazadel a zvířat do osobních vozů.
§ 1. Cestující jsou oprávněni bráti s sebou do vozů zdarma předměty snadno přenosné (ruční zavazadlo), nebrání-li tomu předpisy celní, berní, finanční nebo policejní nebo předpisy jiných správních úřadů a nemohou-li tyto předměty poškoditi vozy. Každý cestující má pro svá ruční zavazadla nárok pouze na prostor nad místem, které zaujímá a pod ním; tarify mohou stanoviti jiná omezení.
§ 2. Živých zvířat není dovoleno bráti s sebou do vozů. Malí psi a jiná malá zvířata domácí jsou však přece připuštěni, nebrání-li tomu policejní předpisy různých států a nenamítá-li proti tomu nic žádný z cestujících.
Tarify nebo jízdní řády mohou zakázati nebo dovoliti připuštění zvířat do určitých druhů vozů nebo vlaků.
Tarify stanoví, zda, a za která zvířata musí býti zaplacen poplatek přepravní.
§ 3. Dohled na ruční zavazadla a zvířata, která cestující bere s sebou, přísluší jemu samému.
Článek 16.
Zpoždění. Ztráta připojení. Zrušení vlaků.
Bylo-li zpožděním vlaku zmeškáno připojení k jinému vlaku, nebo byl-li zrušen vlak na celé nebo na části trati, a chce-li cestující pokračovati v jízdě, jest železnice povinna, pokud je to možné, přepraviti jej s jeho zavazadly bez jakéhokoli doplatku vlakem, jedoucím do téže stanice cílové po téže trati nebo po jiné trati, patřící týmž správám, který mu umožní, že přijede do cílové stanice s menším zpožděním. Přednosta stanice nechť stvrdí, podle okolností na jízdence ztrátu připojení nebo zrušení vlaku, prodlouží, pokud je to nutné, dobu platnosti, a učiní ji platnou pro novou trať, pro vyšší třídu nebo pro vlak s vyššími sazbami. Železnice jest však oprávněna v tarifech nebo jízdních řádech vyloučiti užití určitých vlaků.
KAPITOLA II.
Přeprava zavazadel.
Článek 17.
Pojem zavazadel. Předměty vyloučené z přepravy.
§ 1. Za zavazadla považují se pouze předměty, určené k osobní potřebě cestujícího na cestu, jež jsou uloženy v cestovních kufrech, koších, v tlumocích, v cestovních brašnách, v krabicích na klobouky a v jiných obalech toho druhu.
§ 2. Kromě toho připouštějí se jako zavazadla s podmínkou, že jich cestující potřebuje:
a) lenošky přenosné nebo pojezdné pro nemocné;
b) dětské kočárky;
c) cestovní kufry se vzorky zboží;
d) hudební nástroje přenosné v bednách, pouzdrech nebo jiných obalech;
e) nářadí pro představení artistů, pokud jejich úprava, objem a váha dovoluje rychle je naložiti a umístiti v zavazadlovém voze;
f) nástroje měřičské až do délky 4 metrů a příruční nářadí;
g) jízdní kola a motorová kola s jedním sedadlem s podmínkou, že jsou s nich sňaty volné součástky, a že nádržky na benzin jsou úplně prázdné a opatřeny kohoutky vypouštěcími, jakož i rohačky s jedním nebo dvěma místy, lyže a plachty pro bruslaře.
§ 3. Jiné předměty, které nejsou určeny k osobní potřebě cestujícího, jakož i zvířata, uzavřená v dostatečně bezpečných schranách, mohou býti přijaty jako zavazadla, dovolují-li to tarify.
§ 4. Jako zavazadla jsou z přepravy vyloučeny předměty, které podle Mezinárodní úmluvy o přepravě zboží po železnicích jsou z přepravy vyloučeny, nebo které jsou připuštěny jen podmínečně.
Článek 18.
Ručení cestujícího za zavazadla. Přirážky.
§ 1. Držitel zavazadlového lístku ručí za zachovávání předpisů článku 17.; nese všechny důsledky porušení těchto předpisů.
§ 2. Železnice je oprávněna, domnívá-li se, že byly předpisy porušeny, zjistiti, zda obsah zavazadel vyhovuje předpisům. Držitele zavazadlového lístku jest přizvati ke zjišťování; nedostaví-li se, nebo nelze-li ho stihnouti a není-li tu jiných zákonných předpisů nebo řádů ve státě, kde se zjišťování koná, je nutné je vykonati v přítomnosti dvou svědků, cizích dráze. Je-li zjištěno porušení předpisů, jest držitel zavazadlového lístku povinen zaplatiti výdaje, způsobené zjišťováním.
§ 3. Jsou-li porušena ustanovení § 4 článku 17., jest povinen držitel zavazadlového lístku zaplatiti přirážku nehledě na doplatek a, je-li třeba, nehledě na náhradu škody, jakož i na trestní následky.
Jako přirážka se platí 15 franků za každý kilogram hrubé váhy předmětů vyloučených z přepravy, obsahují-li tyto předměty látky vyloučené z přepravy podle odst. 4. článku 3. Mezinárodní úmluvy o přepravě zboží po železnicích nebo zařaděné do I. a II. třídy Přílohy I. k Mezinárodní úmluvě o přepravě zboží po železnicích, nejméně však 30 franků, a v ostatních případech 5 franků, nejméně 10 franků.
Stanoví-li předpisy, platné pro vnitřní přepravu železnice, na které byla tato závada zjištěna, nižší celkovou přirážku, vybere se tato.
Článek 19.
Obal a úprava zavazadel.
§ 1. Zavazadla, jejichž obal jest nedostatečný, nebo jejichž úprava je vadná, mohou býti odmítnuta. Jestliže jsou přece přijata, je železnice oprávněna poznamenati jejich stav na zavazadlovém lístku.
§ 2. Jednotlivé kusy musí býti označeny způsobem dostatečně trvanlivým, jménem a adresou cestujícího a stanicí určení. Kusy, které nemají těchto označení, mohou býti odmítnuty.
§ 3. Staré štítky, adresy nebo jiná označení, vztahující se na dřívější přepravy, musí cestující odstraniti.
Článek 20.
Podej. Zavazadlový lístek.
§ 1. Zavazadla mohou býti podávána pouze na předložení jízdenky, platné nejméně až do stanice určení zavazadel.
Tarify určují, zda a za jakých podmínek mohou býti zavazadla připuštěna ku přepravě bez předložení jízdenky.
§ 2. Při podeji zavazadel vydá se cestujícímu zavazadlový lístek.
§ 3. Jinak řídí se úkony při podeji zavazadel podle řádů, platných ve stanici odesílací.
§ 4. Zavazadlové lístky, vydávané pro mezinárodní přepravy, musí býti vyhotoveny podle vzorce, který jest v Příloze I. této Úmluvy.
§ 5. Na zavazadlových lístcích jsou povinné tyto údaje:
a) název stanice odesílací a stanice určení;
b) přepravní cesta;
c) den podeje a vlak, ke kterému bylo zavazadlo podáno;
d) počet jízdenek (vyjma v případě podle odstavce 2. § 1);
e) počet a váha kusů;
f) výše zavazadelného a jiných případných poplatků;
g) v daném případě slovy částka zájmu na dodání, opověděného podle článku 35.
§ 6. Tarify nebo dohody mezi železnicemi určují, v jakém jazyku musí býti zavazadlové lístky tištěny a sepisovány.
Článek 21.
Výdej.
§ 1. Zavazadla se vydají, odevzdá-li se zavazadlový lístek. Železnice není povinna zkoumati, je-li držitel zavazadlového lístku ku převzetí oprávněn.
§ 2. Držitel zavazadlového lístku má právo požadovati u výdejny stanice určení výdej zavazadla, jakmile uplynula po příjezdu vlaku, k němuž bylo zavazadlo podáno, doba potřebná pro přichystání, jakož i, třeba-li toho, pro splnění předpisů celních, berních, finančních, policejních a jiných úřadů správních.
§ 3. Nepředloží-li se zavazadlový lístek, není železnice povinna vydati zavazadel, leč prokáže-li žadatel své oprávnění; nezdá-li se tento průkaz dostatečným, může železnice žádati složení jistoty.
§ 4. Zavazadla vydávají se ve stanici, do které byla podána. Na včasnou žádost držitele zavazadlového lístku mohou však býti zavazadla, dovolují-li to okolnosti a nebrání-li tomu předpisy celní, berní, finanční, policejní, nebo jiných úřadů správních, vrácena ve stanici odesílací nebo vydána v některé stanici na cestě, vrátí-li se zavazadlový lístek, a kromě toho, žádá-li tak tarif, předloží-li se jízdenka.
§ 5. Držitel zavazadlového lístku, jemuž nebylo vydáno zavazadlo za podmínek, uvedených v § 2 shora uvedeném, může žádati, aby mu byl na zavazadlovém lístku potvrzen den a hodina, kdy žádal o výdej.
§ 6. Jinak se řídí výdej předpisy, platnými pro železnici dodací.
KAPITOLA III.
Společná ustanovení pro přepravu cestujících a zavazadel.
Článek 22.
Vlaky. Jízdní řády. Výtahy z tarifů.
§ 1. Pro přepravu jsou určeny vlaky, jezdící pravidelně podle jízdních řádů a vlaky jezdící podle potřeby.
§ 2. Železnice jsou povinny vyvěsiti včas ve stanicích jízdní řády vlaků svých tratí. V jízdních řádech musí býti vyznačen druh vlaků, vozová třída a doba odjezdu vlaků; u významnějších stanic přestupních a u stanic konečných musí býti vyznačena též doba příjezdu, jakož i důležitější připojení vlaková.
Jízdní řády již neplatné musí býti neprodleně odstraněny.
§ 3. V každé stanici, otevřené pro mezinárodní přepravu, musí býti cestujícímu umožněno nahlédnouti do tarifů nebo do výtahu z tarifů, z nichž jest patrna cena mezinárodních jízdenek tam prodávaných a příslušné poplatky za zavazadla.
Článek 23.
Zásady pro výpočet přepravních poplatků. Tarify.
§ 1. Přepravní poplatky se vypočítávají podle tarifů, které v každém státě jsou pravoplatné a byly řádně uveřejněny. Tyto tarify musí míti všechny údaje, nutné pro výpočet přepravních a vedlejších poplatků, a stanoviti, je-li třeba, podmínky pro přepočet měn.
§ 2. Z tarifů musí býti zřejmy zvláštní podmínky přepravní.
Tarifů musí býti užíváno pro všechny zájemníky stejným způsobem; jejich ustanovení platí, pokud neodporují této Úmluvě; jinak jsou pokládána za neúčinná a neplatná.
Mezinárodní přímé tarify a jejich změny vstupují v platnost dnem, určeným při jejich uveřejnění; zvýšení těch tarifů nebo jiná ztížení přepravních podmínek musí býti uveřejněna nejméně osm dní přede dnem, určeným pro vstoupení v platnost.
Jsou-li vydány jízdenky nebo zavazadlové lístky mezinárodní, aniž by tu byl přímý tarif, a některá železnice provede změnu ve svém tarifu, může býti žádáno použití této změny na ostatních železnicích nanejdřív osm dní po té, kdy byly tyto o tom zpraveny.
Tarify pouze dočasné pozbývají platnosti uplynutím lhůty, stanovené pro jejich platnost.
Článek 24.
Zákaz zvláštních úmluv.
Každá zvláštní úmluva, která by měla za účel přiznávati slevu z tarifních sazeb jednomu nebo více cestujícím, jest výslovně zakázána a neplatná.
Dovoleny jsou však slevy ze sazeb, jsou-li náležitě uveřejněny a všem za týchž podmínek stejně přístupny, jakož i slevy poskytnuté buď ve prospěch služby železniční nebo veřejné správy nebo ve prospěch účelů dobročinných, výchovných a vzdělávacích.
Článek 25.
Předpisy celní, berní, finanční, policejní a jiných úřadů správních.
Cestující jest povinen říditi se předpisy celními, berními, finančními, policejními a jiných úřadů správních, jak pokud se týče jeho osoby, tak i pokud se týče prohlídky zavazadel a zavazadel ručních. Jest povinen býti přítomen této prohlídce, není-li tu výjimek, dovolených řády. Železnice neručí cestujícímu za následky vzniklé z toho, že nedbal těchto povinností.
Článek 26.
Návratky.
§ 1. Nebylo-li jízdenky použito, může býti žádáno vrácení zaplaceného jízdného po srážce částek, zmíněných v §§ 3 a 4 níže uvedených.
§ 2. Bylo-li pro úmrtí, onemocnění nebo nehodu přihodivší se cestujícímu na cestě nebo z jiných nutných příčin podobného rázu použito jízdenky jen částečně, bude vrácen po srážce částek, zmíněných v §§ 3 a 4, rozdíl mezi celkem zaplaceným jízdným a jízdným za projetou trať, vypočítaným podle normálních tarifů.
§ 3. Z návratků jsou vyloučeny daně, příplatky za objednaná místa, poplatky za zhotovení knižních jízdenek a provise, zaplacené za prodej jízdenek.
§ 4. Z částky, která má býti vrácena, sráží se poplatek 10%, nejméně 0·50 fr. a nejvýše 3 fr. za jízdenku, jakož i případné poštovné.
Tento poplatek se nesráží, jestliže nepoužitá jízdenka se vrátí výdejně, ze které pochází, týž den, kdy byla vydána.
§ 5. Vzdá-li se cestující, jemuž bylo znemožněno pokračovati v jízdě podle jízdního řádu pro ztrátu připojení, způsobeného zpožděním vlaku, zrušením vlaku nebo přerušením přepravy, další jízdy, jest oprávněn žádati, aby bylo použito ustanovení paragrafu 2, aniž by si železnice mohla sraziti poplatky, zmíněné v § 4.
§ 6. U jízdenek zlevněných možno poskytnouti návratky jen v případech a s omezeními, která jsou stanovena v § 5; zlevněné jízdenky pro děti, vydané podle prvního odstavce § 2. článku 7., nepovažují se za zlevněné jízdenky podle tohoto paragrafu.
§ 7. Za jízdenky ztracené neposkytuje se náhrady.
§ 8. Jsou-li zavazadla vzata zpět dříve, než opustila stanici odesílací, jest možné žádati za vrácení zavazadelného.
Jsou-li zavazadla vzata zpět v některé stanici na cestě, poskytne se návratek jen v případech a podle ustanovení shora uvedených §§ 2. a 5.
V obou případech sráží se s částky návratku poplatek 0·50 fr. za zavazadlový lístek, a v daném případě daně.
§ 9. Tarify mohou míti odchylná ustanovení, pokud ovšem nemají za následek ztížení pro cestující.
§ 10. Nárok na návratek, odůvodněný ustanoveními §§ 1, 2, 5, 6 a 8, zanikne, nebyl-li uplatněn u železnice ve lhůtě 6timěsíční po uplynutí doby platnosti jízdenky.
§ 11. Bylo-li tarifu užito nesprávně nebo stala-li se chyba při výpočtu přepravních a různých poplatků, musí býti přeplacený nebo nedoplacený rozdíl nahrazen.
§ 12. Přeplatky, zjištěné železnicí, přesahují-li 0·50 fr. za každou jízdenku nebo každý zavazadlový lístek, musí býti oznámeny, pokud je to možné, z úředního podnětu zúčastněnému a vyrovnány co nejdříve.
§ 13. Ve všech případech, které nejsou uvedeny v tomto článku a není-li zvláštní dohody mezi železnicemi, platí vnitřní řády.
Článek 27.
Rozepře.
Rozepře mezi cestujícími nebo mezi cestujícími a zaměstnanci urovnává prozatímně ve stanicích dozorčí úředník a za jízdy vůdce vlaku.
ODDÍL III.
Ručení železnic. Žaloby.
KAPITOLA PRVNÍ.
Ručení.
Článek 28.
Ručení za přepravu cestujících, ručních zavazadel a zvířat.
§ 1. Železnice ručí za smrt cestujícího nebo za zranění, vzniklé železniční nehodou, jakož i za škody, způsobené zpožděním nebo zrušením vlaku nebo ztrátou připojení, podle zákonů a řádů státu, kde se případ stal. Následující články tohoto oddílu neplatí pro tyto případy.
§ 2. U ručních zavazadel a u zvířat, o které jest pečovati cestujícímu podle článku 15, § 3, ručí železnice pouze za škody, které sama zavinila.
§ 3. V těch případech není společného ručení.
Článek 29.
Společné ručení železnic za zavazadla.
§ 1. Železnice, která přijala k přepravě zavazadla a vydala mezinárodní zavazadlový lístek, ručí za provedení přepravy na celé cestě až do výdeje.
§ 2. Každá následující železnice vstupuje již tím, že převzala zavazadla, ve smlouvu přepravní a přijímá závazky z toho vznikající, bez újmy ustanovení článku 42, § 2., která se týkají železnice určení.
Článek 30.
Rozsah ručení.
§ 1. Železnice ručí za podmínek stanovených v této kapitole za škodu vzniklou buď úplnou nebo částečnou ztrátou jakož i poškozením zavazadel, která vznikne od přijetí zavazadla k přepravě až do jeho výdeje nebo zpožděným výdejem.
§ 2. Je zbavena tohoto ručení při úplné nebo částečné ztrátě nebo poškození zavazadel, dokáže-li, že škoda byla způsobena zaviněním cestujícího, vlastní vadností zavazadel nebo vyšší mocí.
Neručí za škodu, vzniklou zvláštní povahou zavazadla, vadností obalu nebo tím, že předměty z přepravy vyloučené byly nicméně podány k přepravě jako zavazadlo.
Mohla-li vzhledem ke skutečným okolnostem vzniknouti škoda z nebezpečí, které souvisí buď se zvláštní povahou zavazadla nebo s vadností obalu nebo s tím, že obsahovalo předměty, jejichž přeprava jako zavazadlo jest zakázána, platí domněnka, že škoda vznikla skutečně z jedné z těchto příčin, nedokáže-li oprávněný příkazce opak.
§ 3. Rovněž jest zbavena ručení za škodu vzniklou zpožděným výdejem, dokáže-li, že zpoždění bylo způsobeno okolnostmi, kterých železnice nemohla odvrátiti, a které zdolati nebylo v její moci.
Článek 31.
Výše náhrady za úplnou nebo částečnou ztrátu zavazadel.
Musí-li železnice podle ustanovení této Úmluvy dáti náhradu za úplnou nebo částečnou ztrátu zavazadel, je možné požadovati:
a) je-li dokázána výše škody:
částku rovnající se dokázané škodě, která však nemůže převyšovati 20 franků za každý chybějící kilogram hrubé váhy;
b) není-li dokázána výše škody:
úhrnnou částku ve výši 10 franků za každý chybějící kilogram hrubé váhy.
Kromě toho se nahradí přepravné, clo a jiné výdaje, zaplacené za ztracené zavazadlo, bez náhrady další škody, kromě výjimek, o nichž je řeč v článcích 35 a 36 níže uvedených.
Článek 32.
Domněnka o ztrátě zavazadla. Jeho nalezení.
§ 1. Scházející zavazadlový kus jest považován za ztracený, uplynulo-li čtrnáct dní ode dne, kdy bylo žádáno za výdej.
§ 2. Byl-li zavazadlový kus, považovaný za ztracený, nalezen do roka po tom, kdy bylo žádáno o jeho výdej, je železnice povinna zpraviti o tom cestujícího, je-li jeho bydliště známo, nebo může-li býti vypátráno.
§ 3. Po obdržení této zprávy může cestující ve lhůtě třicetidenní žádati, aby mu byl tento zavazadlový kus vydán zdarma, podle vlastní volby, ve stanici určení nebo ve stanici odesílací, vrátí-li náhradu, kterou obdržel, s výhradou všech nároků na náhradu pro zpoždění, stanovenou podle článku 34 a případně článku 35, § 3.
§ 4. Nebyl-li zavazadlový kus nalezený požadován ve lhůtě třicetidenní, stanovené ve shora uvedeném § 3, nebo byl-li tento zavazadlový kus nalezen teprve po roce od doby, kdy bylo žádáno za jeho výdej, naloží s ním železnice podle zákonů a řádů svého státu.
Článek 33.
Výše náhrady za poškození zavazadel.
Za poškození musí železnice zaplatiti částku, o niž zavazadlo bylo znehodnoceno bez náhrady další škody, kromě výjimek, o nichž je řeč v článcích 35. a 36.
Náhrada nemůže však převyšovati:
a) je-li celá zásilka poškozením znehodnocena, částku, která by byla bývala vyplacena za úplnou ztrátu;
b) je-li pouze část zavazadla poškozením znehodnocena, částku, která by byla bývala vyplacena za ztrátu znehodnocené části.
Článek 34.
Výše náhrady za zpožděný výdej zavazadel.
§ 1. Při zpožděném výdeji, nedokáže-li cestující, že z tohoto zpoždění vznikla škoda, je železnice povinna zaplatiti náhradu deset centimů za kilogram hrubé váhy zavazadel zpožděně vydaných a za každých započatých dvacetčtyři hodin, počítaných od doby, kdy bylo žádáno o jeho výdej, nejvýše za čtrnáct dní.
§ 2. Byl-li podán důkaz, že ze zpoždění vznikla škoda, budiž zaplacena za tuto škodu náhrada, která nemůže převyšovati čtyřnásobnou úhrnnou náhradu, stanovenou v § 1 tohoto článku.
§ 3. Náhrady, poskytované podle obou předcházejících paragrafů, nemohou býti požadovány vedle těch, které by příslušely za úplnou ztrátu zavazadel.
Při částečné ztrátě buďtež zaplaceny v daném případě za část zavazadla, která nebyla ztracena.
Při poškození poskytují se v daném případě vedle náhrady stanovené v článku 33.
Článek 35.
Opověď zájmu na dodání.
§ 1. U každého zavazadla může býti opověděn zájem na dodání a poznamenán na zavazadlovém lístku.
Není-li jiných ustanovení v tarifech, musí býti částka opověděného zájmu vyjádřena ve měně státu odesílacího.
§ 2. V tom případě vybírá se z opověděné částky poplatek 1⁄4‰ za každých započatých 10 kilometrů.
Tarify mohou tyto poplatky snížiti a stanoviti jejich nejmenší částku.
§ 3. Byl-li opověděn zájem na dodání, může býti žádáno při zpoždění:
a) nebylo-li dokázáno, že vznikla z toho zpoždění škoda, a v mezích opověděného zájmu, 0·20 fr. za kilogram hrubé váhy zavazadel zpožděně vydaných a za každých započatých dvacetčtyři hodin, počítaných od doby, kdy bylo žádáno za výdej, nejvýše za čtrnáct dní;
b) je-li podán důkaz, že vznikla ze zpoždění škoda, může náhrada dosahovati výše opověděného zájmu.
Je-li částka opověděného zájmu menší než náhrady stanovené v článku 34, mohou býti tyto žádány místo náhrad, určených písmeny a) a b) tohoto paragrafu.
§ 4. Je-li podán důkaz, že škoda vznikla úplnou nebo částečnou ztrátou, nebo poškozením zavazadel, u nichž byl opověděn zájem na dodání, může býti přiznána další náhrada plné škody až do výše opověděné částky. Tyto náhrady připočítávají se k náhradám, určeným podle článků 31 a 33.
Článek 36.
Náhrada při zlém úmyslu nebo hrubé nedbalosti železnice.
Ve všech případech, kdy železnice zavinila úplnou nebo částečnou ztrátu, poškození nebo zpoždění zavazadel zlým úmyslem nebo hrubou nedbalostí, budiž cestujícímu plně nahrazena dokázaná škoda až do dvojnásobné výše nejvyšších částek, stanovených v článcích 31, 33., 34. a 35.
Článek 37.
Zúrokování náhrady.
Cestující může požadovati 6% úroky z přiznané náhrady, převyšuje-li tato náhrada při jednom zavazadlovém lístku deset franků.
Tyto úroky počítají se ode dne reklamace, zmíněné v článku 40, nebo, nebylo-li reklamace, ode dne podání žaloby.
Článek 38.
Vrácení náhrady.
Náhrada přijatá neprávem musí býti vrácena.
Při podvodu má železnice kromě toho nárok na zaplacení částky rovnající se částce neprávem vyplacené, nehledě k trestním následkům.
Článek 39.
Ručení železnice za její zaměstnance.
Železnice ručí za zaměstnance ve své službě a za jiné osoby, kterých užije k vykonání přepravy, kterou na se vzala.
Jestliže však na žádost cestujících železniční zaměstnanci činí úkony, které nepříslušejí železnici, jest za to míti, že jednají na vrub cestujícího, jemuž takovou službu prokazují.
KAPITOLA II.
Reklamace. Žaloby, řízení a promlčení ve sporech, vznikajících ze smlouvy přepravní.
Článek 40.
Reklamace.
§ 1. Reklamace ze smlouvy přepravní musí býti podány písemně u železnice označené v článku 42.
§ 2. Právo reklamovati mají osoby, které jsou podle článku 41 oprávněny žalovati železnici.
§ 3. Jízdenky, zavazadlové lístky a jiné listiny, oprávněným příkazcem snad k reklamaci připojené, musí býti předloženy buď v prvopisech nebo v opisech, na žádost železnice řádně ověřených.
Při vyřizování reklamace může železnice požadovati vrácení jízdenek nebo zavazadlových lístků.
Článek 41.
Osoby, které mohou podati žalobu na železnici.
Žaloba na železnici, která vzniká ze smlouvy přepravní, přísluší pouze osobě, která předloží podle případu jízdenku nebo zavazadlový lístek, nebo nemá-li jich, prokáže svůj nárok.
Článek 42.
Železnice, na které mohou býti žaloby podány. Příslušnost.
§ 1. Žaloba na vrácení částky zaplacené podle přepravní smlouvy může býti podána pouze na železnici, která ji vybrala.
§ 2. Ostatní žaloby vznikající ze smlouvy přepravní, mohou býti podány jen na železnici odesílací, železnici určení nebo na tu železnici, na níž se udála příhoda, opravňující k žalobě.
Nedostala-li železnice určení zavazadlo, může býti nicméně žalována.
Žalobce má právo volby mezi jmenovanými železnicemi; jakmile je žaloba podána, právo volby zaniká.
§ 3. Žaloba může býti podána jen u příslušného soudu státu žalované železnice, není-li jinak stanoveno úmluvami mezistátními nebo koncesemi.
Má-li některý podnik v provozu samostatné železniční sítě v různých státech, je každá z těchto sítí považována za zvláštní železnici podle tohoto paragrafu.
§ 4. Žaloba může býti podána na jinou železnici, než které jsou shora označeny v paragrafech 1 a 2, když je podána jako žaloba navzájem nebo jako námitky ve sporu, na který se vztahuje žaloba železnice z téže přepravní smlouvy.
§ 5. Ustanovení tohoto článku neplatí pro vzájemný postih železnic, který jest upraven v kapitole III. tohoto oddílu.
Článek 43.
Zjištění částečné ztráty nebo poškození zavazadla.
§ 1. Objeví-li železnice částečnou ztrátu nebo poškození, nebo domnívá-li se toho, nebo tvrdí-li tak cestující, jest železnice povinna bez průtahu, a pokud je to možné, v přítomnosti cestujícího zjistiti zápisem stav a váhu zavazadel, a pokud je to možné, výši škody, její příčinu a dobu, kdy vznikla.
Opis tohoto zápisu budiž dán cestujícímu, žádá-li o to.
§ 2. Neuzná-li cestující zjištění v zápisu, může žádati za soudní zjištění stavu a váhy zavazadel, jakož i příčin a výše škody, podle zákonů a řádů státu, kde bylo zavazadlo vydáno.
§ 3. Při ztrátě zavazadlového kusu jest cestující povinen k usnadnění železničního pátrání popsati ztracené kusy tak přesně, jak je to možné.
Článek 44.
Zánik nároků proti železnici ze smlouvy o přepravě zavazadel.
§ 1. Odběrem zavazadel zanikají všechny nároky proti železnici, vzniklé ze smlouvy přepravní.
§ 2. Nároky však nezaniknou:
1. dokáže-li cestující, že škoda byla způsobena zlým úmyslem nebo hrubou nedbalostí železnice;
2. jde-li o nároky za zpoždění, byly-li uplatněny u jedné ze železnic, označených v článku 42, § 2 ve lhůtě nepřesahující čtrnáct dnů, nečítajíc v to den odběru;
3. jde-li o nároky z částečné ztráty nebo z poškození:
4. jde-li o nároky ze škod zevně neznatelných, které byly zjištěny po odběru, za těchto podmínek:
a) když železnice nenabídla cestujícímu přezkoumání zavazadel ve stanici určení;
b) když byla žádost za zjištění podle článku 43 podána hned po objevení škody a nejpozději ve třech dnech po odběru zavazadel;
c) když cestující dokáže, že škoda vznikla v době mezi přijetím zavazadla ku přepravě a jeho výdejem;
5. jde-li o nároky na vrácení zaplacených částek.
§ 3. Cestující může odmítati odběr zavazadel, dokud nebude vyhověno jeho žádosti, aby byla zjištěna škoda jím tvrzená.
Výhrady, které by učinil ač zavazadla přijal, nemají účinku, neuzná-li je železnice.
§ 4. Chybí-li při výdeji některé z kusů uvedených v zavazadlovém lístku, může cestující žádati, dříve než přijme ostatní, aby mu železnice vydala o tom potvrzení.
§ 5. Ručení za úplnou ztrátu zaniká, nebyla-li zavazadla ve lhůtě šesti měsíců po příjezdu vlaku, kterým měla býti přepravována, požadována ve stanici určení, nehledě k tomu, že cestující musí býti vždy zpraven, bylo-li zavazadlo nalezeno a lze-li z jeho označení zjistiti adresu cestujícího.
Článek 45.
Promlčení nároků ze smlouvy přepravní.
§ 1. Nároky ze smlouvy přepravní se promlčují v jednom roce, nebyla-li dlužná částka již na jisto postavena uznáním, smírem nebo soudním rozsudkem.
Promlčení však nastane až ve třech letech, jde-li o nároky ze škody, způsobené zlým úmyslem nebo hrubou nedbalostí nebo podvodem podle článku 38.
§ 2. Promlčení se počíná:
a) při nárocích na náhradu za částečnou ztrátu, poškození nebo zpožděný výdej:
dnem výdeje;
b) při nárocích na náhradu za úplnou ztrátu:
dnem, kdy mělo býti vydáno;
c) při nárocích na doplacení nebo vrácení přepravních poplatků, vedlejších poplatků nebo přirážek, nebo při nárocích na opravu přepravních poplatků, bylo-li tarifu užito nesprávně nebo stala-li se chyba při výpočtu:
dnem zaplacení přepravních poplatků, vedlejších poplatků nebo přirážky nebo, nebylo-li placeno, dnem, kdy mělo býti placeno;
d) při nárocích na zaplacení doplatku ke clu požadovaného celním úřadem:
dnem uplatnění nároku celním úřadem;
e) při ostatních nárocích, týkajících se přepravy cestujících:
dnem, kdy jízdenka pozbyla platnosti.
Den označený jako počátek promlčení nepočítá se nikdy do lhůty.
§ 3. Promlčení se staví písemnou reklamací podanou u železnice podle článku 40. Promlčení pokračuje dnem, kdy železnice zamítla reklamaci písemně a vrátila doklady, které k ní byly připojeny. Důkaz o přijetí reklamace neb odpovědi a o vrácení dokladů přísluší tomu, kdo se toho dovolává.
Další reklamace nestaví promlčení.
§ 4. S výhradou předcházejících ustanovení řídí se stavení a přetržení promlčení zákony a řády státu, ve kterém byly nároky vzneseny.
Článek 46.
Nepřípustnost uplatňování nároků zaniklých nebo promlčených.
Nároky zaniklé nebo promlčené podle ustanovení článků 26, § 10, 44 a 45 nemohou býti uplatňovány ani žalobou navzájem ani námitkami.
KAPITOLA III.
Pravidla pro vyúčtování a vzájemný postih železnic.
Článek 47.
Pravidla pro vyúčtování mezi železnicemi.
Každá železnice je povinna zaplatiti ostatním zúčastněným železnicím podíl, který jim připadá z poplatků přepravních, jež vybrala nebo měla vybrati.
Článek 48.
Postih při náhradě za úplnou nebo částečnou ztrátu nebo za poškození.
§ 1. Železnice, která zaplatila náhradu za úplnou nebo částečnou ztrátu nebo za poškození zavazadla podle ustanovení této Úmluvy, má právo postihu proti železnicím, které se zúčastnily přepravy, podle těchto ustanovení:
a) železnice, která škodu způsobila, ručí sama;
b) byla-li škoda způsobena několika železnicemi, ručí každá z nich za škodu, kterou způsobila. Není-li v daném případě rozlišení možné, rozdělí se náhrada mezi ně podle zásad uvedených pod písmenem c);
c) nemůže-li býti dokázáno, že byla škoda způsobena jednou nebo několika železnicemi, rozdělí se příslušná náhrada mezi všechny železnice zúčastněné na přepravě s výjimkou těch, které dokáží, že se škoda nestala na jejich tratích. Rozdělení se provede v poměru k počtu kilometrických vzdáleností podle použitých tarifů.
§ 2. Je-li některá železnice neschopna platiti, rozdělí se podíl na ni připadající a jí nezaplacený mezi všechny ostatní železnice, které byly zúčastněny na přepravě, v poměru k počtu kilometrických vzdáleností podle použitých tarifů.
Článek 49.
Postih při náhradě za zpožděný výdej.
Předpisy uvedené v článku 48 platí též při náhradě placené za zpoždění. Bylo-li zpoždění způsobeno závadami, které byly zjištěny na několika železnicích, rozdělí se náhrada mezi tyto železnice v poměru ke zpoždění na jejich tratích.
Článek 50.
Řízení při postihu.
§ 1. Železnice, proti které je veden některý z postihů, o nichž je řeč ve shora zmíněných článcích 48 a 49, nemá naprosto práva vzíti v odpor řádně odůvodněné zaplacení, učiněné správou, která vede postih, byla-li náhrada stanovena soudně a byl-li jí spor řádně oznámen a dána zároveň příležitost do sporu vstoupiti. Soudce, který vede hlavní spor, určí podle okolností případu lhůty stanovené pro oznámení sporu a pro vstoupení do něho.
§ 2. Železnice, která chce vésti postih, musí svůj požadavek vznésti v jediné žalobě proti všem zúčastněným železnicím, s nimiž nebylo dosaženo narovnání, jinak ztratí právo postihu proti těm, které nežalovala.
§ 3. Soudce je povinen rozhodnouti v jediném rozsudku o všech postizích, které naň byly vzneseny.
§ 4. Žalované železnice nemohou vésti dodatečný postih.
§ 5. Není dovoleno předem spojiti postih se žalobou na náhradu.
Článek 51.
Příslušnost v řízení postihovém.
§ 1. Soudce v sídle železnice, proti které se vede postih, jest výhradně příslušným pro všechny postihové nároky.
§ 2. Má-li býti žaloba podána proti několika železnicím, má žalující železnice právo voliti mezi soudci, příslušnými podle předcházejícího paragrafu, toho, u kterého podá žalobu.
Článek 52.
Zvláštní ujednání o postizích.
Železnicím je vyhrazeno sjednati zvláštní ujednání buď předem pro různé postihy, které by mohly mezi sebou míti, nebo pro zvláštní případ.
ODDÍL IV.
Různá ustanovení.
Článek 53.
Platnost práva tuzemského.
Pokud není v této Úmluvě žádných ustanovení, platí v každém státě pro přepravu předpisy tuzemských zákonů a řádů.
Článek 54.
Všeobecná pravidla o řízení.
Řízení ve všech sporech, vznikajících z přeprav, pro které platí tato Úmluva, má pokračovati podle příslušného soudce s výhradou opačných ustanovení v této Úmluvě.
Článek 55.
Vykonání rozsudků. Zabavení a jistoty.
§ 1. Jakmile rozsudky, podle ustanovení této Úmluvy vynesené příslušným soudcem po provedeném řízení s oběma stranami nebo pro zmeškání, staly se vykonatelnými podle zákonů, kterých bylo použito tímto soudcem, stávají se vykonatelnými v každém z ostatních států smluvních ihned po splnění předpisů předepsaných v tom státě. Přezkoumání podstaty sporu není přípustné.
Toto ustanovení neplatí pro rozsudky, které jsou vykonatelné pouze prozatímně, ani pro odsuzující výroky, jimiž byla vyslovena povinnost žalobcova k náhradě škody, kromě útrat sporu, byla-li jeho žaloba zamítnuta.
§ 2. Pohledávky, vzniklé z mezinárodní přepravy ve prospěch jedné železnice proti železnici, která není v témže státě jako první železnice, mohou býti zabaveny jen podle rozsudku vyneseného soudem státu, ve kterém jest železnice věřitelka.
§ 3. Železniční vozidla, jakož i movité předměty všeho druhu železnici náležející a v těchto vozidlech obsažené, mohou býti zabaveny na jiném území než na území státu, ve kterém jest železnice, která jest jejich vlastnicí, jen podle rozsudku vyneseného soudem onoho státu.
§ 4. Při soudních žalobách, které se zakládají na mezinárodní přepravní smlouvě, nemůže býti požadováno poskytnutí jistoty, aby bylo zabezpečeno zaplacení soudních útrat.
Článek 56.
Měna. Přepočítací nebo přijímací kurs cizích měn.
§ 1. Jsou-li v této Úmluvě nebo v jejích Přílohách vyjádřeny částky ve francích, jest je považovati za zlaté franky, v hodnotě15,18 zlatého dolaru Spojených států amerických.
§ 2. Železnice je povinna uveřejňovati ve vývěscích na pokladnách nebo jiným vhodným způsobem kursy, podle nichž přepočítává částky, vyjádřené v jednotkách cizí měny, jsou-li placeny ve měně tuzemské (přepočítací kurs).
§ 3. Železnice, která přijímá placení v cizí měně, je též povinna uveřejňovati kursy, podle nichž je přijímá (kurs přijímací).
Článek 57.
Zřízení Ústředního úřadu pro mezinárodní železniční přepravy.
§ 1. Aby bylo usnadněno a zajištěno provádění této Úmluvy, je zřízen Ústřední úřad pro mezinárodní železniční přepravy, jehož úkolem jest:
a) přijímati oznámení každého smluvního státu a každé zúčastněné železnice a oznamovati je ostatním státům a železnicím;
b) sbírati, pořádati a uveřejňovati zprávy všeho druhu důležité pro mezinárodní přepravy;
c) na žádost stran projevovati dobrá zdání o sporech, které by mohly vzniknouti mezi železnicemi;
d) usnadňovati finanční vztahy mezi železnicemi vzešlé z provádění mezinárodních přeprav, jakož i dobývání pohledávek nezaplacených a zajišťovati tímto způsobem bezpečnost vzájemných vztahů mezi železnicemi;
e) připravovati ku projednání žádosti o změnu této Úmluvy a navrhovati v daném případě svolání konferencí, o nichž je řeč v článku 60.
§ 2. Zvláštní řád, jímž jest Příloha II této Úmluvy, určuje sídlo, složení a organisaci tohoto úřadu, jakož i to, čeho potřebuje pro svou činnost. Tento řád a jeho změny smluvené dohodou mezi všemi smluvními státy mají stejnou platnost a trvání jako Úmluva.
Článek 58.
Seznam tratí, pro které platí Úmluva.
§ 1. Úkolem Ústředního úřadu, o němž je řeč v článku 57, jest sestaviti a přesně vésti seznam tratí, pro které platí tato Úmluva. K tomu účelu dostává oznámení smluvních států o zápisu do tohoto seznamu neb o výmazu tratí některé železnice nebo některého z podniků, zmíněných v článku 2.
§ 2. Účast nové trati na mezinárodní přepravě počíná teprve za měsíc ode dne, kdy Ústřední úřad oznámil ostatním státům její zápis.
§ 3. Výmaz trati vykoná Ústřední úřad ihned, jakmile mu oznámil smluvní stát, na jehož žádost tato trať byla zapsána do seznamu, že tato trať nemůže nadále dostáti závazkům Úmluvou uloženým.
§ 4. Již přijetí oznámení Ústředního úřadu opravňuje každou železnici přerušiti hned s tratí, která byla vyškrtnuta, veškerý mezinárodní přepravní styk, pokud nejde o přepravy na cestě, v nichž musí býti pokračováno až do stanice určení.
Článek 59.
Připuštění nových států.
§ 1. Chce-li stát, který nepodepsal tuto Úmluvu, k ní přistoupiti, pošle svou žádost vládě švýcarské, která ji oznámí všem zúčastněným státům se zprávou Ústředního úřadu o stavu železnic žádajícího státu se stanoviska mezinárodní přepravy.
§ 2. Neoznámí-li ve lhůtě šesti měsíců, počínaje od rozeslání této zprávy, nejméně dva státy švýcarské vládě své námitky, jest žádost pravoplatně přijata, o čemž vláda švýcarská zpraví stát, který žádost podal, i všechny státy zúčastněné.
V případě opačném oznámí vláda švýcarská všem státům a státu žádost podávajícímu, že zkoumání žádosti se odročuje.
§ 3. Připuštění stává se účinným měsíc ode dne oznámení rozeslaného vládou švýcarskou.
Článek 60.
Revise Úmluvy.
K revisi Úmluvy sejdou se zástupcové smluvních států svolaní vládou švýcarskou nejpozději pět let poté, kdy vešly v platnost změny, přijaté poslední konferencí.
Konference svolá se dříve, požádá-li o to nejméně třetina smluvních států.
Článek 61.
Doplňující ustanovení.
§ 1. Doplňující ustanovení, která by některé smluvní státy nebo zúčastněné železnice pokládaly za vhodné uveřejniti ku provádění Úmluvy, buďtež oznámeny Ústřednímu úřadu.
§ 2. Úmluvy o přijetí těchto ustanovení mohou vejíti v platnost na železnicích, které k nim přistoupily, způsobem stanoveným zákony a řády každého státu, nesmí však odporovati Mezinárodní úmluvě.
Jejich uvedení v platnost budiž oznámeno Ústřednímu úřadu.
Článek 62.
Doba platnosti závazku vyplývajícího z přistoupení k Úmluvě.
§ 1. Doba platnosti této Úmluvy je neomezena. Každý zúčastněný stát může ji však vypověděti za těchto podmínek:
První závazek platí až do 31. prosince pátého roku po vstoupení této Úmluvy v platnost. Každý stát, který by ji chtěl vypověděti po uplynutí této doby, musí oznámiti svůj úmysl nejméně jeden rok před tím švýcarské vládě, která o tom zpraví všechny zúčastněné státy.
Nebylo-li oznámení učiněno v naznačené lhůtě, závazek se pravoplatně prodlužuje na další tři leta a tak dále, od tří do tří let, nebyla-li dána výpověď nejméně jeden rok před 31. prosincem posledního roku jednoho z těchto tříletí.
§ 2. Nové státy, připuštěné k účasti na Úmluvě během pětiletí nebo během jednoho z tříletí, jsou zavázány až do konce tohoto období, pak až do konce každého následujícího období, dokud nevypovědí svůj závazek nejméně jeden rok před uplynutím jednoho z nich.
Článek 63.
Texty Úmluvy a jejich vzájemná platnost.
Tato Úmluva byla podle diplomatických zvyklostí sjednána a podepsána v jazyku francouzském.
Textu francouzskému jest připojen text v jazyku německém a text v jazyku italském, které mají platnost oficiálních překladů.
Při rozporu rozhoduje text francouzský.
Tomu na svědomí podepsali tuto Úmluvu plnomocníci shora jmenovaní a zástupce vládní komise Saarského území.
Dáno v Bernu, třiadvacátého října roku tisícího devítistého dvacátéhočtvrtého v jediném exempláři, který zůstane uložen v archivu švýcarské spolkové vlády, a jehož jeden autentický výtisk bude dodán každé z podepsavších Mocností.
Za Německo:
EDUARD HOFFMANN.
Za Rakousko:
Dr. LEO DI PAULI.
Za Belgii:
FERNAND PELTZER.
Za Bulharsko:
D. MIKOFF.
Za Dánsko:
A. OLDENBURG.
Za svobodné město Gdansko:
J. MODZELEWSKI.
Za Španělsko:
EMILIO de PALACIOS.
Za Estonsko:
K. MENNING.
Za Finsko:
URHO TOIVOLA.
Za Francii:
H. ALLIZÉ.
MAURICE SIBILLE.
C. COLSON.
Za Řecko:
VASSILI DENDRAMIS.
Za Maďarsko:
F. PARCHER de TERJÉKFALVA.
Za Italii:
GARBASSO.
Za Lotyšsko:
Dr. O. VOIT.
Za Litvu:
V. SIDZIKAUSKAS.
Za Lucembursko:
LEFORT.
Za Norsko:
J. IRGENS.
Za Nizozemí:
W. DOUDE VAN TROOSTWIJK.
Za Polsko:
J. MODZELEWSKI.
Za Portugalsko:
A. M. BARTOLOMEU FERREIRA.
Za Rumunsko:
N. P. COMNÈNE.
Za vládní komisi Saarského území:
J. MORIZE.
Za království Srbů, Chorvatů a Slovinců:
M. JOVANOVIČ.
Za Švédsko:
ALSTRÖMER.
Za Švýcarsko:
MOTTA.
Za Československo:
Dr. LANKAŠ.
Příloha I. (Článek 20.)
Vzorec zavazadlového lístku.
Dáno v Bernu, třiadvacátého října roku tisícího devítistého dvacátéhočtvrtého.
Za Německo:
EDUARD HOFFMANN.
Za Rakousko:
Dr. LEO DI PAULI.
Za Belgii:
FERNAND PELTZER.
Za Bulharsko:
D. MIKOFF.
Za Dánsko:
A. OLDENBURG.
Za svobodné město Gdansko:
J. MODZELEWSKI.
Za Španělsko:
EMILIO de PALACIOS.
Za Estonsko:
K. MENNING.
Za Finsko:
URHO TOIVOLA.
Za Francii:
H. ALLIZÉ.
MAURICE SIBILLE.
C. COLSON.
Za Řecko:
VASSILI DENDRAMIS.
Za Maďarsko:
F. PARCHER DE TERJÉKFALVA.
Za Italii:
GARBASSO.
Za Lotyšsko:
Dr. O. VOIT.
Za Litvu:
V. SIDZIKAUSKAS.
Za Lucembursko:
LEFORT.
Za Norsko:
J. IRGENS.
Za Nizozemí:
W. DOUDE VAN TROOSTWIJK.
Za Polsko:
J. MODZELEWSKI.
Za Portugalsko:
A. M. BARTOLOMEU FERREIRA.
Za Rumunsko:
N. P. COMNÈNE.
Za vládní komisi Saarského území:
J. MORIZE.
Za království Srbů, Chorvatů a Slovinců:
M. JOVANOVIČ.
Za Švédsko:
ALSTRÖMER.
Za Švýcarsko:
MOTTA.
Za Československo:
Dr. LANKAŠ.
Příloha II. (Článek 57.)
Řád Ústředního úřadu pro mezinárodní železniční přepravu.
Článek 1.
§ 1. Ústřední úřad pro mezinárodní železniční přepravu má své sídlo v Bernu. Jeho organisací v mezích ustanovení článku 57 Úmluvy, jakož i dohledem na jeho činnost jest pověřena Spolková rada švýcarská.
§ 2. Výdaje Ústředního úřadu budou hrazeny smluvními státy v poměru k délce železničních tratí nebo tratí, které jsou v provozu jiných podniků, připuštěných k účasti na přepravách, konaných za podmínek, stanovených Mezinárodní úmluvou. Trati, na nichž se provozuje plavební doprava, účastní se však na výdajích jen v poměru k polovině délky svých tratí. Příspěvek činí pro každý stát nejvýše 0·80 franku za kilometr. Částka ročního úvěru, připadající na kilometr železniční sítě, bude stanovena pro každý správní rok švýcarskou spolkovou vládou po vyslechnutí Ústředního úřadu se zřetelem k nynějším okolnostem a potřebám. Bude vybírána vždy v celku. Nedosáhnou-li skutečné výdaje Ústředního úřadu úvěrové sumy, vypočtené podle této zásady, bude užito zbytku, který nebude vydán, pro provisní a pensijní fondy, jejichž úroky jsou určeny k poskytování podpor nebo náhrad úředníkům a zaměstnancům Ústředního úřadu, kdyby pro pokročilý věk, nehody nebo nemoc se stali trvale neschopnými, aby nadále zastávali svou práci.
Rozesílaje smluvním státům výroční zprávu a každoroční rozpočet výdajů, požádá je Ústřední úřad, aby zapravily příslušný podíl na výdajích za uplynulý správní rok. Stát, který do 1. října nezaplatí svůj příspěvek, bude po druhé požádán, aby tak učinil. Bude-li toto vyzvání bez výsledku, obnoví je Ústřední úřad na počátku příštího roku při tom, když rozesílá výroční zprávu o uplynulém správním roku. Nebylo-li do příštího 1. července vyhověno tomuto vyzvání, bude po čtvrté zakročeno u státu, který je v prodlení, aby byl přiměn k zaplacení obou prošlých splátek; nebude-li to míti úspěchu, zpraví jej Ústřední úřad tři měsíce později o tom, že nebude-li očekávané placení do konce roku uskutečněno, bude jeho zdráhání vykládáno jako mlčky vyjádřený projev jeho vůle Úmluvu vypověděti. Nebude-li tomuto poslednímu zákroku vyhověno do 31. prosince, přikročí Ústřední úřad, bera na vědomí mlčky vyjádřenou vůli dluhujícího státu, že chce Úmluvu vypověděti, k výmazu tratí tohoto státu ze seznamu tratí, připuštěných k mezinárodní přepravě.
Částky nezaplacené mají býti, pokud je to možné, uhrazeny řádnými úvěry, kterými Ústřední úřad disponuje, a mohou býti rozvrženy na čtyry správní roky. Část schodku, která nemohla býti tímto způsobem uhrazena, bude převedena ve zvláštním zúčtování na vrub ostatních států v poměru k počtu kilometrických vzdáleností tratí, pro něž platí Úmluva v době zúčtování, a pro každý stát do té míry, jak během období dvou let, které se končí vystoupením státu dluhujícího, byl s ním účasten na Úmluvě. Stát, jehož trati budou vymazány za podmínek stanovených v předchozím odstavci, nebude moci dáti je znovu připustiti k mezinárodní přepravě, leč zaplatí-li nejprve částky, které zůstal dlužen za příslušná léta, a to s 5% úroky, které se počítají od konce šestého měsíce, který uběhl ode dne, kdy Ústřední úřad po prvé jej vyzval, aby zaplatil příspěvky naň připadající.
Článek 2.
§ 1. Ústřední úřad vydává měsíčník, který bude obsahovati zprávy, potřebné k používání Úmluvy, zejména zprávy o seznamu tratí železničních a jiných podniků a o předmětech, které jsou vyloučeny z přepravy nebo k ní připuštěny jen podmínečně, jakož i údaje o rozhodnutích soudních a o statistice, jejichž uveřejnění tam uzná za účelné.
§ 2. Časopis bude vydáván v jazyku francouzském a německém. Jeden výtisk bude zasílán zdarma každému státu a každé ze zúčastněných správ. Další vyžádané výtisky budou se prodávati za cenu, stanovenou Ústředním úřadem.
Článek 3.
§ 1. Účty a pohledávky z mezinárodních přeprav, které zůstaly nezaplaceny, může věřitelská správa oznámiti Ústřednímu úřadu, aby usnadnil jejich zaplacení. Za tím účelem požádá Ústřední úřad dluhující přepravní podnik, který jest v prodlení, aby vyrovnal dlužnou částku, nebo aby oznámil důvody, proč se zpěčuje platiti.
§ 2. Uzná-li Ústřední úřad, že důvody pro odmítnutí platby jsou dostatečně odůvodněné, odkáže strany na rozhodnutí příslušného soudce.
§ 3. Uzná-li Ústřední úřad, že celá suma nebo její část jest řádným dluhem, může, poradiv se se znalcem, prohlásiti, že dluhující přepravní podnik jest povinen zaplatiti Ústřednímu úřadu celou pohledávku nebo její část; částka takto zaplacená zůstane uložena až do věcného rozhodnutí příslušného soudce.
§ 4. Nevyhoví-li přepravní podnik do 14 dnů vyzvání Ústředního úřadu, zašle se mu nová upomínka s upozorněním na důsledky jeho odmítnutí.
§ 5. Deset dní po této nové upomínce, zůstala-li bez účinku, zašle Ústřední úřad státu, kterému podléhá přepravní podnik, odůvodněnou zprávu se žádostí, aby uvážil, jaká opatření dlužno učiniti a zejména, aby zkoumal, má-li dluhující přepravní podnik ponechati v seznamu tratí.
§ 6. Prohlásí-li stát, kterému podléhá dluhující přepravní podnik, že přes to, že nebylo placeno, nepokládá za nutné tento podnik dáti vyškrtnouti ze seznamu, nebo nechá-li zprávu Ústředního úřadu šest neděl bez odpovědi, bude beze všeho platiti o něm právní domněnka, že přejímá záruku za platební schopnost toho podniku, pokud jde o pohledávky z mezinárodních přeprav.
Dáno v Bernu, třiadvacátého října roku tisícího devítistého dvacátéhočtvrtého.
Za Německo:
EDUARD HOFFMANN.
Za Rakousko:
Dr. LEO DI PAULI.
Za Belgii:
FERNAND PELTZER.
Za Bulharsko:
D. MIKOFF.
Za Dánsko:
A. OLDENBURG.
Za svobodné město Gdansko:
J. MODZELEWSKI.
Za Španělsko:
EMILIO de PALACIOS.
Za Estonsko:
K. MENNING.
Za Finsko:
URHO TOIVOLA.
Za Francii:
H. ALLIZÉ.
MAURICE SIBILLE.
C. COLSON.
Za Řecko:
VASSILI DENDRAMIS.
Za Maďarsko:
F. PARCHER de TERJÉKFALVA.
Za Italii:
GARBASSO.
Za Lotyšsko:
Dr. O. VOIT.
Za Litvu:
V. SIDZIKAUSKAS.
Za Lucembursko:
LEFORT.
Za Norsko:
J. IRGENS.
Za Nizozemí:
W. DOUDE VAN TROOSTWIJK.
Za Polsko:
J. MODZELEWSKI.
Za Portugalsko:
A. M. BARTOLOMEU FERREIRA.
Za Rumunsko:
N. P. COMNÈNE.
Za vládní komisi Saarského území:
J. MORIZE.
Za království Srbů, Chorvatů a Slovinců:
M. JOVANOVIČ.
Za Švédsko:
ALSTRÖMER.
Za Švýcarsko:
MOTTA.
Za Československo:
Dr. LANKAŠ.
Protokol.
Přistupujíce k podpisu Úmluvy o přepravě cestujících a zavazadel po železnicích, sjednané dnešního dne, prohlásili a smluvili podepsaní plnomocníci v přítomnosti a za účasti zástupce vládní komise Saarského území toto:
Úmluva bude ratifikována, ratifikační doklady mají býti co možná nejdříve uloženy v Bernu; úmluva vstoupí v platnost mezi státy, které ji schválí, jakmile vlády těchto států se o tom dohodnou.
Tento protokol, který bude ratifikován v týž čas jako Úmluva sjednaná dnešního dne, bude považován za podstatnou její část a bude míti touž platnost a trvání jako tato Úmluva.
Tomu na svědomí podepsali plnomocníci a zástupce vládní komise Saarského území tento protokol.
Dáno v Bernu, třiadvacátého října roku tisícího devítistého dvacátéhočtvrtého v jediném exempláři, který zůstane uložen v archivu švýcarské spolkové vlády, a jehož jeden autentický výtisk bude dodán každé z podepsavších Mocností.
Za Německo:
EDUARD HOFFMANN.
Za Rakousko:
Dr. LEO DI PAULI.
Za Belgii:
FERNAND PELTZER.
Za Bulharsko:
D. MIKOFF.
Za Dánsko:
A. OLDENBURG.
Za svobodné město Gdansko:
J. MODZELEWSKI.
Za Španělsko:
EMILIO DE PALACIOS.
Za Estonsko:
K. MENNING.
Za Finsko:
URHO TOIVOLA.
Za Francii:
H. ALLIZÉ.
MAURICE SIBILLE.
C. COLSON.
Za Řecko:
VASSILI DENDRAMIS.
Za Maďarsko:
F. PARCHER de TERJÉKFALVA.
Za Italii:
GARBASSO.
Za Lotyšsko:
Dr. O. VOIT.
Za Litvu:
V. SIDZIKAUSKAS.
Za Lucembursko:
LEFORT.
Za Norsko:
J. IRGENS.
Za Nizozemí:
W. DOUDE VAN TROOSTWIJK.
Za Polsko:
J. MODZELEWSKI.
Za Portugalsko:
A. M. BARTOLOMEU FERREIRA.
Za Rumunsko:
N. P. COMNÈNE.
Za vládní komisi Saarského území:
J. MORIZE.
Za království Srbů, Chorvatů a Slovinců:
M. JOVANOVIČ.
Za Švédsko:
ALSTRÖMER.
Za Švýcarsko:
MOTTA.
Za Československo:
Dr. LANKAŠ.
PROZKOUMAVŠE TUTO ÚMLUVU S PŘÍLOHAMI I., II. A PROTOKOLEM A VĚDOUCE, ŽE NÁRODNÍ SHROMÁŽDĚNÍ REPUBLIKY ČESKOSLOVENSKÉ S NIMI SOUHLASÍ, SCHVALUJEME A POTVRZUJEME JE.
TOMU NA SVĚDOMÍ JSME TENTO LIST PODEPSALI A K NĚMU PEČEŤ REPUBLIKY ČESKOSLOVENSKÉ PŘITISKNOUTI DALI.
NA HRADĚ PRAŽSKÉM, DNE 24. ČERVNA LÉTA TISÍCÍHO DEVÍTISTÉHO DVACÁTÉHO SEDMÉHO.
PRESIDENT REPUBLIKY ČESKOSLOVENSKÉ:
T. G. MASARYK v. r.
MINISTR ZAHRANIČNÍCH VĚCÍ:
Dr. EDVARD BENEŠ v. r.
Vyhlašuje se s tím, že dohoda o tom, kdy úmluva tato vstoupí v platnost, obsažena jest v zápisu (procѐs verbal) zároveň uveřejňovaném.
Dr. Beneš v. r.