o sjednání Smlouvy mezi Československou socialistickou republikou a Německou demokratickou republikou o právní pomoci ve věcech občanských, rodinných a trestních

(1) Cílem spolupráce smluvních států při poskytování právní pomoci v občanských, rodinných a trestních věcech je napomáhat orgánům smluvních států v jejich činnosti při uskutečňování socialistické zákonnosti a občanům smluvních států při zajišťování jejich práv a oprávněných zájmů.

(2) Ústředními justičními orgány podle této smlouvy jsou na straně Československé socialistické republiky Generální prokuratura Československé socialistické republiky, ministerstvo spravedlnosti České socialistické republiky a ministerstvo spravedlnosti Slovenské socialistické republiky, na straně Německé demokratické republiky ministerstvo spravedlnosti a generální prokurátor.

(3) Justiční orgány podle této smlouvy jsou soudy, prokuratury a státní notářství smluvních států.

(1) Ústřední justiční orgány smluvních států si budou vyměňovat zkušenosti z oblasti zákonodárství a právní praxe v rámci své působnosti a budou rozvíjet nové formy spolupráce a koordinace.

(2) Ústřední justiční orgány smluvních států mohou uzavírat ujednání na základě této smlouvy a k jejímu provádění.

(1) Státní občané jednoho smluvního státu požívají na území druhého smluvního státu stejné právní ochrany jako jeho vlastní občané. Mají volný přístup k orgánům druhého smluvního státu, jejichž pravomoc je dána v občanských, rodinných a trestních věcech; mohou před nimi vystupovat a podávat žádosti a návrhy a vykonávat i jiné procesní úkony za stejných podmínek jako jeho vlastní občané.

(2) Státním občanem jednoho smluvního státu je každá osoba, která má podle právního řádu tohoto státu jeho státní občanství.

(3) Ustanovení této smlouvy platí obdobně pro právnické osoby zřízené podle právního řádu jednoho ze smluvních států.

(1) Státním občanům jednoho smluvního státu poskytují justiční orgány na území druhého smluvního státu osvobození, jakož i další výhody, pokud jde o náklady řízení, za stejných předpokladů a ve stejném rozsahu jako vlastním státním občanům.

(2) Osvobození podle odstavce 1 se vztahuje na všechna stadia řízení, která budou provedena v tomto řízení před justičními orgány druhého smluvního státu včetně řízení o výkonu rozhodnutí.

(1) Osvědčení o osobních a majetkových poměrech, které je třeba k povolení osvobození podle článku 5, vystaví příslušný orgán smluvního státu, na jehož území má žadatel bydliště nebo pobyt.

(2) Nemá-li žadatel bydliště nebo pobyt na území žádného smluvního státu, stačí potvrzení diplomatické mise nebo konzulárního zastoupení smluvního státu, jehož je státním občanem.

(3) Příslušný justiční orgán, který rozhoduje o žádosti o osvobození podle článku 5, může požádat orgán, který vystavil potvrzení, o doplňující údaje.

(1) Žádost o osvobození podle článku 5 lze podat u příslušného justičního orgánu smluvního státu, jehož je žadatel státním občanem. Tento orgán zašle žádost s osvědčením podle článku 6 a s ostatními doklady předloženými žadatelem příslušnému justičnímu orgánu druhého smluvního státu podle článku 11 odstavec 1.

(2) Současně s žádostí o osvobození podle článku 5 lze podat návrh na zahájení řízení ve věci, na kterou se vztahuje osvobození, jakož i žádost o ustanovení právního zástupce nebo jiné v úvahu připadající žádosti.

(1) Justiční orgány si vzájemně poskytnou právní pomoc v občanských, rodinných a trestních věcech.

(2) Justiční orgány poskytnou právní pomoc i dalším orgánům, kreré mají pravomoc v občanských, rodinných a trestních věcech.

(1) Právní pomoc zahrnuje i zjišťování pobytu osob na území jednoho smluvního státu, proti kterým uplatňují nebo mají uplatňovat občanskoprávní nebo rodinněprávní nároky osoby, které mají bydliště na území druhého smluvního státu. Dožadující orgány jsou povinny k tomu poskytnout údaje ke zjištění pobytu.

(2) Právní pomoc dále zahrnuje zjišťování zaměstnavatele dlužníka výživného, které je nebo má být uplatněno oprávněným, který má bydliště nebo pobyt na území druhého smluvního státu. Tato povinnost zahrnuje i zjištění výše měsíčního příjmu dosaženého dlužníkem v posledních třech letech.

(1) Při poskytování právní pomoci se justiční orgány smluvních států stýkají přímo, pokud se dále v jednotlivých případech nestanoví jinak.

(2) Orgány uvedené v článku 8 odstavec 2 se stýkají s justičními orgány smluvních států přímo, pokud se dále v jednotlivých případech nestanoví jinak.

(3) Ve věcech uplatňování a prosazování nároků na výživné nezletilých dětí se přímo stýkají ze strany Československé socialistické republiky Ústředí pro mezinárodní právní ochranu mládeže v Brně a ze strany Německé demokratické republiky ministerstvo lidového školství, odbor pomoci mládeži, výchovy v domově a zvláštních škol.

(4) Ve věcech vydávání a převzetí trestního stíhání se stýkají ministři spravedlnosti a generální prokurátoři smluvních států v rámci své pravomoci.

(5) Osoby uvedené v odstavci 4 se mohou dohodnout, že při převzetí trestního stíhání se soudy nebo prokurátoři smluvních států stýkají přímo.

(1) Dožádání o právní pomoc musí obsahovat tyto údaje:

(2) Žádost o doručení písemností musí mimo údaje podle odstavce 1 obsahovat přesnou adresu příjemce a označení písemností, které je nutno doručit.

(3) Dožádání o provedení jednotlivých procesních úkonů musí dále obsahovat skutečnosti, které mají být dokazovány, nebo úkony, které mají být provedeny, stav věci, pokud je to nutné, a v trestních věcech i popis skutkových okolností spáchaného soudně trestného činu a jeho právní kvalifikaci.

(4) Dožádání o právní pomoc musí být podepsáno a opatřeno otiskem úředního razítka dožadujícího orgánu.

(5) Justiční orgány smluvních států použijí při dožádání o právní pomoc dvoujazyčné formuláře, jejichž vzory si smluvní státy vzájemně vymění.

(1) Není-li dožádaný justiční orgán příslušný k vyřízení dožádání, postoupí je příslušnému justičnímu orgánu a informuje o tom dožadující orgán.

(2) Dožádaný justiční orgán sdělí dožadujícímu orgánu na jeho žádost včas dobu a místo provedení dožádání.

(3) Nelze-li nalézt na uvedené adrese osobu označenou v dožádání, dožádaný justiční orgán učiní podle vnitrostátních právních předpisů nutná opatření ke zjištění adresy.

(4) Nebylo-li možno právní pomoc poskytnout, dožádaný justiční orgán sdělí důvody, které brání vyřízení dožádání, a současně vrátí písemnosti dožadujícímu orgánu.

(1) Veškeré písemnosti v řízení s účastníky, kteří se zdržují na území druhého smluvního státu, se doručují podle ustanovení článků 13, 14 a 15.

(2) Není-li doručovaná písemnost sepsána v jazyce smluvního státu dožádaného justičního orgánu a není-li k ní připojen ověřený překlad, předá dožádaný justiční orgán písemnost příjemci jen tehdy, je-li ochoten ji přijmout. V případě nepřijetí platí doručení jako neuskutečněné.

(1) Smluvní státy jsou oprávněny doručovat písemnosti svým vlastním státním občanům, kteří se zdržují na území druhého smluvního státu, prostřednictvím své diplomatické mise nebo konzulárního zastoupení.

(2) Smluvní státy jsou oprávněny vyslýchat vlastní státní občany, kteří se zdržují na území druhého smluvního státu, prostřednictvím své diplomatické mise nebo konzulárního zastoupení.

(3) V případech uvedených v odstavcích 1 a 2 není možno použít donucovacích prostředků ani jimi hrozit.

(1) Svědek nebo znalec jakéhokoliv státního občanství, který se na základě předvolání dožádaného justičního orgánu dostaví k orgánu dožadujícího smluvního státu v občanských, rodinných nebo trestních věcech, nesmí být na území tohoto státu stíhán, vzat do vazby nebo být potrestán pro porušení práva, ke kterému došlo před překročením státní hranice dožadujícího smluvního státu. Stejně tak nesmí být tyto osoby stíhány, vzaty do vazby nebo být potrestány v souvislosti s jejich svědeckou výpovědí nebo se znaleckým posudkem, jakož i pro trestní věc, která je předmětem řízení.

(2) Svědek nebo znalec ztratí ochranu uvedenou v odstavci 1, jestliže neopustil i přes dané možnosti území smluvního státu dožadujícího justičního orgánu do sedmi dnů ode dne, kdy mu bylo sděleno, že jeho přítomnost již není nutná. Do této lhůty se nezapočítává doba, během níž svědek nebo znalec nemohl z důvodů na něm nezávislých toto území opustit.

(3) Předvolání svědka nebo znalce nesmí obsahovat hrozbu donucení pro případ nedostavení se.

(1) Dožádaný justiční orgán nebude požadovat za poskytnutí právní pomoci náhradu. Smluvní státy hradí všechny náklady vzniklé při poskytování právní pomoci na jejich území.

(2) Dožádaný justiční orgán oznámí dožadujícímu orgánu výši vzniklých nákladů. Pokud dožadující orgán vymůže tyto náklady od povinného, zůstanou tomu smluvnímu státu, jehož orgán je vymohl.

(1) Smluvní státy se průběžně informují o pravomocných rozsudcích v trestních věcech, které jejich soudy vynesly proti státním občanům druhého smluvního státu.

(2) Na žádost může být v odůvodněných případech poskytnuta informace podle odstavce 1 o osobě, která není státním občanem dožadujícího smluvního státu.

(3) Smluvní státy si na žádost zasílají podle možnosti otisky prstů osob uvedených v odstavcích 1 a 2.

(1) Listiny, které na území jednoho smluvního státu vyhotovil nebo ověřil a opatřil otiskem úředního razítka státní orgán nebo právním řádem zmocněná osoba v rámci své pravomoci ve formě stanovené právním řádem, nevyžadují na území druhého smluvního státu ověření. To platí i pro ověřování podpisů, opisů a překladů listin.

(2) Listiny uvedené v odstavci 1 mají na území druhého smluvního státu stejnou platnost jako odpovídající listiny tohoto smluvního státu.

(1) Příslušné orgány smluvních států si vzájemně zašlou bezprostředně po provedeném zápisu a dodatečně provedených doplněních nebo změnách výpisy z matrik, jež se týkají státních občanů druhého smluvního státu.

(2) Matriční úřady smluvních států zašlou na žádost justičních orgánů a jiných orgánů druhého smluvního státu bezplatně výpisy z matrik pro úřední potřebu.

(3) Výpisy podle odstavců 1 a 2 se zašlou diplomatickou nebo konzulární cestou.

(1) Státní občané jednoho smluvního státu mohou zasílat přímo příslušným orgánům druhého smluvního státu žádosti o vystavení a zaslání listin o osobním stavu nebo jiných listin, které se týkají osobních práv a zájmů těchto osob (listiny o trvání pracovního poměru apod.). Není-li dožádaný orgán k vyřízení žádosti příslušný, postoupí ji příslušnému orgánu a vyrozumí o tom žadatele.

(2) Tyto listiny se zašlou diplomatickou nebo konzulární cestou.

(1) Soudy jednoho smluvního státu zašlou na žádost bezplatně sdělení o rozhodnutích orgánů o osobním stavu státních občanů druhého smluvního státu.

(2) Při zasílání a vyřizování žádostí podle tohoto článku postupují orgány podle článku 11.

(1) Zjistí-li justiční orgán jednoho smluvního státu, že u státního občana druhého smluvního státu, který má bydliště na jeho území, jsou důvody pro zbavení nebo vrácení způsobilosti k právním úkonům, uvědomí o tom příslušný justiční orgán druhého smluvního státu. V naléhavých případech může justiční orgán učinit předběžná opatření k ochraně této osoby nebo jejího majetku, o čemž uvědomí příslušný justiční orgán druhého smluvního státu.

(2) Jestliže justiční orgán druhého smluvního státu po vyrozumění podle odstavce 1 nezahájí do tří měsíců řízení ani se v této lhůtě nevyjádří, může řízení o zbavení nebo vrácení způsobilosti k právním úkonům provést justiční orgán smluvního státu, na jehož území má bydliště osoba, o jejíž způsobilosti se má rozhodnout.

(3) Zbavení nebo vrácení způsobilosti k právním úkonům podle odstavce 2 může být vysloveno jen z důvodů, které jsou určeny právními řády obou smluvních států. Rozhodnutí se zašle příslušnému justičnímu orgánu druhého smluvního státu.

(1) K prohlášení za mrtvého je dána pravomoc soudu smluvního státu, jehož státním občanem byla osoba v době, kdy podle posledních zpráv ještě žila.

(2) Soud jednoho smluvního státu může prohlásit státního občana druhého smluvního státu za mrtvého:

(3) Prohlášení nezvěstného za mrtvého se řídí právním řádem smluvního státu, jehož státním občanem byl v době, kdy byl podle posledních zpráv ještě živ.

(4) Ustanovení odstavců 1 až 3 se užijí obdobně na prohlášení za nezvěstného a na důkaz smrti.

(5) Rozhodnutí vydaná podle odstavce 2 mají právní následky jen na území smluvního státu, jehož soud ve věci rozhodl.

(1) Forma právního úkonu se řídí právním řádem smluvního státu, kterým se řídí právní vztah. Forma se také zachová, dodrží-li se příslušné právní předpisy smluvního státu, na jehož území byl právní úkon učiněn.

(2) Forma právního úkonu týkajícího se nemovitosti se řídí právním řádem smluvního státu, na jehož území nemovitost leží.

(1) Právní vztahy k nemovitostem se řídí právním řádem smluvního státu, na jehož území nemovitost leží.

(2) K řízení o právních vztazích podle odstavce 1 je dána pravomoc justičního orgánu smluvního státu, na jehož území nemovitost leží.

(3) Určení, zda se jedná o movitost nebo nemovitost, se řídí právním řádem smluvního státu, na jehož území se věc nalézá.

(1) Předpoklady uzavření manželství se řídí pro každého, kdo uzavírá manželství, právním řádem smluvního státu, jehož je státním občanem; pokud jde o překážky uzavření manželství, je nutno dodržet právní řád smluvního státu, na jehož území se manželství uzavírá.

(2) Forma uzavření manželství se řídí právním řádem smluvního státu, na jehož území se manželství uzavírá.

(1) Osobní a majetkové vztahy manželů se řídí právním řádem smluvního státu, na jehož území mají společné bydliště.

(2) Má-li jeden z manželů bydliště na území jednoho a druhý na území druhého smluvního státu a jsou-li oba manželé téhož státního občanství, řídí se jejich osobní a majetkové vztahy právním řádem smluvního státu, jehož jsou státními občany.

(3) Je-li jeden z manželů státním občanem jednoho a druhý státním občanem druhého smluvního státu a má-li jeden z nich bydliště na území jednoho a druhý na území druhého smluvního státu, řídí se jejich osobní a majetkové vztahy právním řádem smluvního státu, na jehož území měli své poslední společné bydliště.

(4) Pokud neměli manželé uvedení v odstavci 3 společné bydliště, užije se právního řádu smluvního státu, u jehož soudu byl podán návrh na zahájení řízení.

(1) Rozvod manželství se řídí právním řádem smluvního státu, jehož státními občany jsou oba manželé v době podání návrhu na zahájení řízení.

(2) Je-li jeden z manželů státním občanem jednoho a druhý státním občanem druhého smluvního státu, užije soud, před nímž se koná řízení o rozvod, právního řádu svého státu.

(1) K řízení o rozvod manželství podle článku 41 odstavec 1 je dána pravomoc soudů smluvního státu, jehož státními občany jsou manželé v době podání návrhu na zahájení řízení. Mají-li oba manželé v době podání návrhu bydliště na území druhého smluvního státu, je dána pravomoc i soudu tohoto státu.

(2) K řízení o rozvod manželství podle článku 41 odstavec 2 je dána pravomoc soudů smluvního státu, na jehož území mají oba manželé bydliště. Má-li jeden z manželů bydliště na území jednoho a druhý na území druhého smluvního státu, je dána pravomoc soudů obou smluvních států.

(1) K rozhodnutí o neplatnosti manželství a k určení, zda tu je, či není manželství, se užije právních řádů smluvních států podle článku 38.

(2) Pravomoc soudů k rozhodnutí o neplatnosti manželství a k určení, zda tu je, či není manželství, se stanoví podle článku 42.

(1) K určení, uznání nebo popření otcovství se užije právního řádu smluvního státu, jehož státní občanství má matka v době narození dítěte. Není-li státní občanství matky známé, užije se k určení, uznání nebo popření otcovství právního řádu smluvního státu, na jehož území se dítě narodilo.

(2) K formě uznání otcovství postačí zachování právního řádu smluvního státu, na jehož území k uznání došlo.

(1) Ostatní právní vztahy mezi rodiči a dětmi se řídí právním řádem smluvního státu, na jehož území má dítě bydliště.

(2) Je-li s řízením o rozvod manželství spojeno řízení o úpravě právních vztahů podle odstavce 1, použije soud právního řádu svého státu.

(1) K rozhodování o právních vztazích mezi rodiči a dětmi mimo řízení o rozvod je dána pravomoc orgánů smluvního státu, na jehož území má dítě bydliště v době zahájení řízení.

(2) Je-li v řízení o rozvodu manželství třeba rozhodnout o právních vztazích mezi rodiči a dětmi, je dána příslušnost soudu smluvního státu, který k řízení o rozvod má pravomoc.

(1) Vyživovací povinnost mezi manžely, rozvedenými manžely, prarodiči, rodiči a vnuky se řídí právním řádem smluvního státu, jehož státním občanem je osoba uplatňující nárok na výživné.

(2) K řízení podle odstavce 1 je dána pravomoc soudu smluvního státu, na jehož území má bydliště osoba, proti níž je uplatněn nárok na výživné.

(1) Osvojení dítěte nebo jeho zrušení se řídí právním řádem smluvního státu, jehož státním občanem je osvojitel v době podání návrhu.

(2) Je-li dítě státním občanem druhého smluvního státu, je nutno při osvojení dítěte nebo při jeho zrušení předložit souhlas zákonných zástupců a příslušného státního orgánu a souhlas dítěte, pokud je to nutné podle právního řádu státu, jehož občanem dítě je.

(3) Osvojí-li manželé dítě, z nichž jeden je státním občanem jednoho a druhý druhého smluvního státu, musí být osvojení nebo jeho zrušení v souladu s právním řádem obou smluvních států.

(1) K řízení o osvojení dítěte nebo jeho zrušení je dána pravomoc orgánu smluvního státu, jehož státním občanem je osvojitel v době podání návrhu. Mají-li osvojitel a osvojený bydliště na území druhého smluvního státu, je dána pravomoc i orgánu tohoto smluvního státu.

(2) V případě článku 48 odstavec 3 je dána pravomoc orgánu smluvního státu, na jehož území mají nebo naposledy měli manželé společné bydliště nebo pobyt.

(1) Ustanovení nebo zrušení poručnictví nebo opatrovnictví se řídí právním řádem smluvního státu, jehož státním občanem je osoba, které má být ustanoven poručník nebo opatrovník.

(2) Právní vztahy mezi poručníkem nebo opatrovníkem a osobou, které byl ustanoven poručník nebo opatrovník, se řídí právním řádem smluvního státu, jehož orgán ustanovil poručníka nebo opatrovníka.

(3) Povinnost převzít poručnictví nebo opatrovnictví se řídí právním řádem smluvního státu, jehož státním občanem je osoba, která má být ustanovena jako poručník nebo opatrovník.

(4) Poručníkem nebo opatrovníkem občana jednoho smluvního státu může být ustanoven občan druhého smluvního státu, má-li bydliště na území smluvního státu, kde musí vykonávat funkci poručníka nebo opatrovníka.

(1) Je-li nutné ustanovit na území jednoho smluvního státu poručníka nebo opatrovníka občanu druhého smluvního státu, jehož bydliště, pobyt nebo majetek se nachází na území tohoto smluvního státu, orgán tohoto smluvního státu uvědomí bezodkladně orgán uvedený v článku 51.

(2) V naléhavých případech učiní orgán druhého smluvního státu nutná předběžná opatření podle právního řádu svého státu, o čemž neprodleně uvědomí orgán uvedený v článku 51. Předběžná opatření zůstanou v platnosti až do jiného rozhodnutí příslušného orgánu druhého smluvního státu. O tom je nutno uvědomit orgán, který učinil předběžná opatření.

(1) Orgán uvedený v článku 51 může přenést svou působnost k péči o osobu, které byl ustanoven poručník nebo opatrovník, na orgán druhého smluvního státu, má-li tato osoba bydliště na území tohoto smluvního státu. Přenesení péče nabude účinnosti, jakmile dožádaný orgán převzal péči o tuto osobu a uvědomil o tom dožadující orgán.

(2) Orgán, který převzal péči o osobu podle odstavce 1, postupuje podle právního řádu svého státu.

(1) Dědění věcí movitých se řídí právním řádem smluvního státu, na jehož území měl zůstavitel bydliště v době smrti.

(2) Dědění věcí nemovitých se řídí právním řádem smluvního státu, ne jehož území nemovitost leží.

(1) Způsobilost zřídit nebo zrušit závěť nebo listinu o vydědění, jakož i právní následky vad projevu vůle se řídí právním řádem smluvního státu, jehož státním občanem byl zůstavitel v době projevu vůle. Toto právo se užije i na přípustné druhy pořízení pro případ smrti.

(2) Forma zřízení nebo zrušení závěti anebo listiny o vydědění se řídí právním řádem smluvního státu, jehož státním občanem byl zůstavitel v době projevu vůle, nebo právním řádem státu, na jehož území k tomuto projevu došlo.

(1) K projednání movitého dědictví je dána pravomoc justičního orgánu smluvního státu, na jehož území měl zůstavitel bydliště v době smrti.

(2) K projednání nemovitého dědictví je dána pravomoc justičního orgánu smluvního státu, na jehož území nemovitost leží.

(3) Odstavce 1 a 2 se užijí obdobně na spory o dědictví.

(1) Nalézá-li se dědictví státního občana jednoho smluvního státu na území druhého smluvního státu, učiní justiční orgán tohoto smluvního státu opatření k zajištění a ke správě dědictví podle právního řádu svého státu.

(2) Diplomatická mise nebo konzulární zastoupení musí být neprodleně informovány o opatřeních učiněných podle odstavce 1; mohou se na provádění těchto opatření podílet. Na žádost diplomatické mise nebo konzulárního zastoupení lze opatření učiněná podle odstavce 1 změnit nebo zrušit.

(3) Na žádost justičního orgánu, jehož pravomoc je dána k řízení o dědictví, je možno opatření učiněná podle odstavce 1 změnit nebo zrušit.

(1) Připadne-li movité dědictví nebo výtěžek z prodeje movitého nebo nemovitého dědictví po provedení dědického řízení dědicům s bydlištěm nebo pobytem na území druhého smluvního státu a nelze-li je jim nebo jejich zplnomocněncům přímo vydat, odevzdá se diplomatické misi nebo konzulárnímu zastoupení tohoto smluvního státu.

(2) Podle odstavce 1 se bude postupovat, jestliže:

(1) Smluvní státy se zavazují, že na žádost druhého smluvního státu provedou podle svého právního řádu trestní stíhání proti svým státním občanům, kteří jsou podezřelí, že se dopustili soudně trestného činu na území dožadujícího smluvního státu.

(2) Povinnost k převzetí trestního stíhání se vztahuje i na taková trestná jednání, která jsou podle právního řádu dožadujícího smluvního státu soudně trestnými činy a podle právního řádu dožádaného smluvního státu postižitelná jinak než soudně.

(3) Dožádaný smluvní stát vyřídí žádost podle svého právního řádu.

(4) Vyplynou-li v převzatém řízení občanskoprávní nároky poškozených vzniklé trestným jednáním a jsou-li k dispozici příslušné návrhy na náhradu škody, stanou se součástí řízení.

(1) Žádost o převzetí trestního stíhání musí obsahovat přiměřeně náležitosti podle článku 13.

(2) K žádosti se připojí:

(3) Je-li obviněný v době žádosti o převzetí trestního stíhání ve vyšetřovací vazbě nebo byl-li předběžně zadržen, předávající stát zařídí návrat obviněného na území dožádaného smluvního státu.

(4) Dožádaný smluvní stát je povinen informovat dožadující smluvní stát o konečném rozhodnutí. Na žádost dožadujícího smluvního státu se musí zaslat jedno vyhotovení konečného rozhodnutí.

(1) Smluvní státy si v souladu s ustanoveními této smlouvy vydají na žádost osoby k provedení trestního řízení nebo k výkonu trestu odnětí svobody.

(2) Vydání k provedení trestního řízení se povolí pro činy, jež jsou trestné podle právních řádů obou smluvních států a za které je možno uložit trest odnětí svobody.

(3) Vydání k výkonu trestu se povolí pro činy uvedené v odstavci 2, pokud byla osoba, jejíž vydání se žádá, odsouzena k trestu odnětí svobody.

(1) K vydání nedojde, jestliže:

(2) Vydání může být odmítnuto, jestliže soudně trestný čin, pro který se žádá o vydání, byl spáchán na území dožádaného smluvního státu.

(3) Nedojde-li k vydání, bude dožadující smluvní stát informován o důvodech odmítnutí.

(1) Žádost o vydání musí obsahovat:

(2) K žádosti o vydání k trestnímu řízení se připojí zatýkací rozkaz nebo jeho ověřený opis s uvedením skutkového stavu. K žádosti o vydání k výkonu trestu se připojí jedno vyhotovení pravomocného rozsudku a znění trestního předpisu, podle něhož došlo k odsouzení. Rovněž se sdělí údaj o tom, jakou část trestu již odsouzený vykonal.

(1) Na žádost může být osoba vzata do vazby i před doručením žádosti o vydání, odvolá-li se příslušný orgán dožadujícího smluvního státu na zatýkací rozkaz nebo na pravomocný rozsudek a sdělí-li, že neprodleně zasílá žádost o vydání. Žádost o předběžné zatčení lze zaslat poštou, telefonicky, telegraficky nebo jiným způsobem.

(2) Příslušné orgány smluvního státu mohou vzít do vazby osobu, která se nachází na jeho území, i bez žádosti podle odstavce 1, je-li známo, že se tato osoba dopustila soudně trestného činu, pro nějž má být podle článku 78 vydána.

(3) Druhý smluvní stát musí být neprodleně informován o zatčení podle odstavců 1 a 2.

(1) Dožádaný smluvní stát zastaví řízení o vydání a propustí osobu zatčenou podle článku 82 na svobodu, nebudou-li během lhůty stanovené podle článku 81 doručeny požadované dodatečné údaje.

(2) Osoba zatčená podle ustanovení článku 83 se propustí na svobodu, nedojde-li žádost během jednoho měsíce ode dne, kdy druhý smluvní stát byl informován o zatčení této osoby.

(1) Koná-li se proti osobě, jejíž vydání se žádá, trestní řízení nebo byla-li odsouzena pro jiný soudně trestný čin na území dožádaného smluvního státu, lze vydání odložit až do skončení trestního řízení nebo výkonu trestu.

(2) Pokud by odklad vydání vedl k promlčení trestního stíhání nebo ke ztížení trestního řízení proti osobě, jejíž vydání se žádá, lze vyhovět odůvodněné žádosti o dočasné vydání k provedení trestního řízení. Dožadující smluvní stát je povinen vrátit vydanou osobu nejpozději do tří měsíců ode dne tohoto vydání. Tato lhůta může být v odůvodněných případech prodloužena.

(1) Vydaná osoba nesmí být pro jiný soudně trestný čin, kterého se dopustila před vydáním a který není zahrnut do souhlasu s vydáním, bez souhlasu dožádaného smluvního státu ani vzata k trestně právní odpovědnosti, potrestána nebo vydána třetímu státu k provedení trestního řízení nebo k výkonu trestu.

(2) Souhlasu dožádaného smluvního státu není třeba, jestliže:

(1) Dožádaný smluvní stát, který vyhověl žádosti o vydání, oznámí druhému smluvnímu státu místo a dobu vydání osoby.

(2) Osoba, jejíž vydání bylo povoleno, bude propuštěna na svobodu, nepřevezme-li ji dožadující smluvní stát během patnácti dnů ode dne, který byl stanoven jako den vydání.

(1) Smluvní stát požádaný o vydání předá na žádost dožadujícímu smluvnímu státu věci, které byly užity k spáchání soudně trestného činu podle článku 78, důkazní předměty i věci, které byly získány soudně trestným činem. Tyto věci lze předat i tehdy, nedojde-li k vydání pro úmrtí osoby nebo z jiných důvodů.

(2) Dožádaný smluvní stát si může dočasně ponechat věci uvedené v odstavci 1, pokud je potřebuje k jinému trestnímu řízení.

(3) Práva třetích osob k věcem předaným dožadujícímu smluvnímu státu zůstávají nedotčena. Po skončení řízení se tyto věci vrátí smluvnímu státu, který je předal. Nacházejí-li se osoby, mající práva k věcem, na území dožadujícího smluvního státu, mohou být se souhlasem dožádaného smluvního státu vráceny přímo jim.

(1) Smluvní stát povolí na žádost přes své území průvoz osob, které jsou vydány třetím státem druhému smluvnímu státu.

(2) Žádost o průvoz musí být podána a vyřízena jako žádost o vydání.

(3) Smluvní státy nejsou povinny povolit průvoz osob, pokud by jejich vydání nebylo podle této smlouvy přípustné.

(4) Dožádaný smluvní stát povolí průvoz způsobem, který považuje za nejúčelnější.