237.
Vyhláška ministra financí
ze dne 13. prosince 1923,
kterou se uveřejňují úmluvy o likvidaci Rakousko-uherské banky, schválené vládou republiky Československé dne 14. září 1922, jakož i rozhodnutími Reparační komise ze dne 18. června 1921, č. 1373, a ze dne 25. dubna 1922, č. 1904.
(Překlad.)
1. HLAVNÍ PROTOKOL
ze dne 14. března 1922.
Zástupci států:
p. Dr. Dolzani
za království Italské,
J. E. Biliński
za republiku Polskou,
p. Antonesco
za království Rumunské,
p. Dr. Ploj a p. Dr. Novakovič
za království Srbů, Chorvatů a Slovinců,
p. Dr. Roos
za republiku Československou,
J. E. Dr. Reisch a p. Dr. Thaa
za republiku Rakouskou,
J. E. Dr. Popovics
za vládu království Maďarského
s výhradou:
a) schválení Reparační komise a
b) konečného souhlasu vlády italské, jakož i vlád, které si vyhradily ratifikaci usnesení učiněných jich zástupci v poslední instanci sobě, anebo svým parlamentům,
ujednali toto:
Článek I.
Vláda rakouská a maďarská vzdávají se definitivně pro přítomnost i budoucnost veškerých nároků a vymáhání zásoby zlata Rakousko-uherské banky v likvidaci, dále se vzdávají všeho vymáhání a nároků, které podle stanoviska obou vlád vyplývají jak ze smluv sjednaných mezi nimi a Rakousko-uherskou bankou, tak ze zákonů rakouských a uherských a článků 208 a 191 mírové smlouvy St. Germainské a Trianonské.
Článek II.
Rakousko a Maďarsko zavazují se zaplatiti likvidátorům částku 5,000.000 zlatých korun k umoření svých závazků vůči vládám Italie, Polska, Rumunska, státu Srbů, Chorvatů a Slovinců a Československa z titrů uložených u Rakousko-uherské banky vládami bývalého i nynějšího Rakouska a Uherska a sloužících jednak ku krytí bankovek vydaných po 27. říjnu 1918, jednak ku krytí bankovek vydaných před tímto dnem a které byly dne 15. června 1919 na území těchto států, avšak mimo obvod bývalého mocnářství Rakousko-uherského.
Likvidátoři srazí si tuto částku při prvním rozdělení zlatého pokladu takto:
2,500.000 zlatých korun z podílu vypadajícího na Rakousko, a
2,500.000 zlatých korun z podílu vypadajícího na Maďarsko.
Tato částka 5,000.000 bude rozdělena likvidátory mezi těchto pět států: Italii, Polsko, Rumunsko, stát Srbů, Chorvatů a Slovinců a Československo v poměru k obnosu certifikátu o bankovkách vydaných po 27. říjnu 1918, který jim bude vydán.
Obnos bankovek vydaných po 27. říjnu 1918 vypočte se tím způsobem, že se od úhrnné částky přihlášených bankovek odečte číslo, které jest na základě klíče zmíněného článkem VI., považovati za částku udávající obnos bankovek vydaných před 27. říjnem 1918. Tato částka se zvětší nebo zmenší o ryzí zůstatek plynoucí z provádění dohod z června 1921 o převzetí obchodních aktiv a pasiv, kteréžto dohody tvoří podstatnou součást tohoto protokolu.
Státy podpisující uznávají, že zničení titrů zmíněné v § 10 článků 206 a 189 mírových smluv St. Germainské a Trianonské, nemá v zápětí zrušení práv vlád, které jsou v držení bankovek, k jichž krytí tyto titry byly složeny.
Článek III.
Rakouská a maďarská vláda zavazují se po rozumu článku 248, lit. b), a 249, lit. j), mírové smlouvy St. Germainské a článku 231, lit. b), a 232, lit. j), mírové smlouvy Trianonské, že nahradí Likvidaci Rakousko-uherské banky úplně anebo částečně její pohledávky vázané nebo sekvestrované mocnostmi spojenými nebo sdruženými.
Tato náhrada bude odpovídati úhrnu všech částek, kterých nebude použito ku přímému nebo nepřímému uspokojení věřitelů, majících za Rakousko-uherskou bankou v likvidaci pohledávky v cizích měnách anebo devisách, a které budou příslušnými úřady nebo orgány zmíněných mocností spojených nebo sdružených připsány k dobru vládě rakouské nebo maďarské, podle svrchu zmíněných článků mírové smlouvy St. Germainské a Trianonské.
Podíl na této náhradě, vypadající na vládu rakouskou, bude zapraven podle § 12 rak. spolkového zákona ze dne 16. července 1921 (čís. 393 spolk. zák.), jehož text tvoří podstatnou součást této dohody.
Pokud jde o zapravení podílu vypadajícího na vládu maďarskou, zavazuje se tato, že bude postupovati tak jako vláda rakouská.
Rakouská a maďarská vláda zavazují se odškodniti Rakousko-uherskou banku v likvidaci shora uvedeným způsobem i za aktiva Likvidace, která mohou býti realisována jenom prostřednictvím verifikačních a kompensačních úřadů podle ustanovení článků 248 a 231.
Článek IV.
S výhradou, že bude Maďarsku vyplacen ryzí zůstatek plynoucí v jeho prospěch z účtů různých státních pokladen v cizích měnách, prohlašuje rakouská a maďarská vláda, že mohou vůči Likvidaci uplatniti jediné pohledávky, které plynou z bankovek vydaných před 27. říjnem 1918, které mohou předložiti Likvidaci podle rozlišovacího klíče stanoveného v článku VI.
Jinak se vzdávají vlády rakouská a maďarská všech ostatních pohledávek jakéhokoliv druhu, které by mohly míti za Rakousko-uherskou bankou v likvidaci.
Článek V.
Hledíc k tomu, že vláda rakouská a maďarská,
s jedné strany daly vůči Likvidaci souhlas ku svrchu zmíněným koncesím (viz §§ I, II, III a IV), a
že s druhé strany přijaly nižší procento nežli Italie, Polsko, Rumunsko, stát Srbů, Chorvatů a Slovinců a Československo, spokojivše se s rozdělovacím klíčem uvedeným v článku VI.,
prohlásilo pět posléze jmenovaných států, že se své strany souhlasí, aby likvidátoři zprostili Rakousko a Maďarsko všech závazků bývalé a nynější vlády rakouské a uherské vůči Likvidaci anebo vůči jim samým jako majitelům bankovek vydaných před nebo po 27. říjnu 1918.
Toto zproštění závazků je podmíněno provedením této dohody Rakouskem a Maďarskem.
Italie, Polsko, Rumunsko, stát Srbů, Chorvatů a Slovinců, Československo a Rakousko prohlašují, že se vzdávají pohledávky za správou maďarského státu za zůstatek škod, způsobených bance vládou sovětů, jen potud, pokud na nižádném z těchto států nebude požadováno, ani přímo Maďarskem, ani nepřímo úřadem nebo nějakou komisí, placení bankovek sebraných některým z těchto států jakýmkoli způsobem a z jakékoliv příčiny na území maďarském.
Likvidátoři mají právo zadržeti a uzavříti část titrů vlády maďarské, odpovídající výši pohledávky až do té doby, kdy budou míti jistotu, že žádný nárok nebude moci býti vznesen vůči některému ze států podpisujících z důvodů svrchu zmíněných.
Nebude-li tato sporná otázka do konce likvidace upravena, budou míti likvidátoři právo odevzdati titry s připomínkou shora uvedeného ustanovení do rukou třetí osoby nebo úřadu.
Vláda rakouská a maďarská prohlašují, že nepovedou sporu proti Rakousko-uherské bance v likvidaci, který by mohl vzniknouti při upravování záležitostí podle smluv, které uzavřely jednak mezi sebou, jednak s rakouským neb maďarským oddělením (»Österreichische« a »Ungarische Geschäftsführungen«) banky Rakousko-uherské.
Článek VI.
Státy prohlašují, že mohou předložiti Likvidaci tyto obnosy bankovek:
| Rakousko | 7.428 | mil. | K | rak. uh. |
| Maďarsko | 8.500 | „ | „ | „ |
| Italie | 3.500 | „ | „ | „ |
| Polsko | 2.739 | „ | „ | „ |
| Rumunsko | 8.717 | „ | „ | „ |
| Stát Srbů, Chorvatů a Slovinců | 5.686 | „ | „ | „ |
| Československo | 8.357 | „ | „ | „ |
| 44.927 |
Úhrnný obnos bankovek bude předložiti Likvidaci, až na výjimku, kterou Reparační komise Rakousku již povolila.
Aby se zamezila jakákoli ztráta času a jakékoli výlohy Likvidaci, dohodli se zástupci Italie, Polska, Rumunska, státu Srbů, Chorvatů a Slovinců, Československa, Rakouska a Maďarska, že určí vzájemnou dohodou a podle následujícího úhrnného výpočtu, maximální obnos bankovek vydaných před 27. říjnem 1918, který každý z nich může předložiti Likvidaci:
| Rakousko | 4.000 | mil. | K | rak. uh. |
| Maďarsko | 4.000 | „ | „ | „ |
| Italie | 2.500 | „ | „ | „ |
| Polsko | 2.150 | „ | „ | „ |
| Rumunsko | 6.100 | „ | „ | „ |
| Stát Srbů, Chorvatů a Slovinců | 4.270 | „ | „ | „ |
| Československo | 6.100 | „ | „ | „ |
| 29.120 | mil. | K | rak. uh. |
Kdyby některý ze svrchu zmíněných států předložil větší úhrnný obnos bankovek než jak prohlásil, nezměnil by se tím jeho podíl na bankovkách vydaných před 27. říjnem 1918.
Nebude-li však následnický stát s to předložiti úhrnem tolik bankovek, kolik prohlásil, zmenší se poměrně jeho podíl na bankovkách vydaných před 27. říjnem 1918.
Výsledek trojčlenky:B×CA=X dá konečný obnos, který bude možno považovati za obnos bankovek vydaných před 27. říjnem 1918 pro každý stát, který předložil nižší množství bankovek než přihlásil, při čemž značí:
A — úhrnný obnos bankovek, které se některý stát zavázal předložiti;
B — maximální obnos stanovený úhrnně pro jmenovaný stát, který lze považovati za obnos bankovek vydaných před 27. říjnem 1918;
C — úhrnný obnos bankovek, které zmíněný stát skutečně předkládá.
Článek VII.
Zástupci následnických států souhlasí, aby likvidační massa nesla závazek odškodniti držitele bankovek zadržených mimo hranice Italie, Polska, Rumunska, státu Srbů-Chorvatů a Slovinců, Československa, Rakouska a Maďarska.
Toto odškodnění má obsahovati:
a) podíl, na který mají nárok bankovky splnivší podmínky stanovené v mírové smlouvě ve příčině účasti na rozdělení aktiv, zmíněných v § 9 článku 206 a 189 mírové smlouvy St. Germainské a Trianonské;
b) podíl, na který mají nárok bankovky splnivší podmínky stanovené v mírových smlouvách ve příčině účasti na rozdělení titrů vydaných bývalými i nynějšími vládami rakouskou a uherskou a uložených u banky ku krytí emisí bankovek vydaných před anebo po 27. říjnu 1918. Tento podíl bude složen ze 63·6% v korunách německo-rakouských a ze 36·4% v korunách maďarských, v kterémžto poměru dělily se společné výdaje bývalé monarchie Rakousko-uherské.
Likvidátoři se zavazují, že budou pečovati o sjednání nutných dohod s účastníky, pokud jde o rozlišování bankovek podle jednotlivých skupin stanovených mírovými smlouvami, jakož i pokud jde o věřitelská práva zmíněných majitelů bankovek.
Článek VIII.
Státy podpisující tento protokol zůstavují likvidátorům, aby šetříce co nejlépe zájmů Likvidace, zálohou z likvidačních aktiv upravili obchodní záležitosti vyjádřené ve zlatě anebo v cizích měnách a obchodní operace vyjádřené v bývalé měně rakousko-uherské, které nejsou obsaženy ve smlouvách z června 1921, a aby rovněž upravili všecky nerozřešené záležitosti zvláštní nebo otázky podrobné, které v tomto protokole nemohou býti vypočteny.
Po odečtení částek nutných k výplatě bankovek sebraných a předložených vládami jiných států nežli států podpisujících tento protokol a s výhradami učiněnými v předchozím odstavci, budou aktiva banky rozdělena mezi státy následnické v poměru ku částkám bankovek vydaných před 27. říjnem 1918, které budou moci předložiti Likvidaci podle svrchu uvedeného článku VI.
Článek IX.
Státy podpisující prohlašují, že ustanoveními učiněnými v tomto protokole zcela výjimečně za účelem usnadnění likvidace, nezamýšlejí:
ani měniti ustanovení Smluv podepsaných ve Francii po příměří,
ani prejudikovati jakémukoliv výkladu, který by v budoucnosti mohl býti těmto ustanovením přikládán,
ani přistoupiti na kteroukoliv jinou úpravu, dohodu nebo úmluvu, které by snad byly sjednány.
Článek X.
Po ratifikaci této dohody a odevzdání bankovek Likvidaci, státy podpisující obdrží dva certifikáty, jeden na obnos bankovek vydaných před 27. říjnem 1918, druhý na obnos bankovek vydaných po tomto dni, které jim budou přiznány podle článku II.
Tyto certifikáty budou pro státy podpisující tvořiti pohledávkové tituly pro postupná rozdílení, která budou podle klíče ustanoveného v článku VI. v jich prospěch prováděna z pohotových likvidačních aktiv.
Článek XI.
Státy podpisující měly při této dohodě na zřeteli veškerá práva majitelů bankovek stanovená jak smlouvou St.-Germainskou a Trianonskou, tak i stanovami Rakousko-uherské banky, jakož i rozhodnutí likvidátorů, které jim bylo oznámeno.
Práva z bankovek vydaných po 27. říjnu 1918, které snad ještě jsou v rukou jakéhokoliv majitele na území států tuto dohodu podpisujících, jakož i práva z bankovek, které by snad byly za těchže podmínek mimo území států podpisujících, považují se za úplně zaniklá: první, prohlášením států podpisujících, jakož i odevzdáním provedeným státy podpisujícími, druhá, uplynutím poslední lhůty odevzdací, kterou likvidátoři stanovili na den 31. března 1922.
Po uplynutí této lhůty a na základě ustanovení § 7 a následujících článku 206, všechny vlády tuto dohodu podpisující jsou zproštěny všech povinností anebo záruk jakéhokoliv druhu vůči každému nároku, jejž by kterýkoliv majitel bankovek snad učinil.
Článek XII.
Delegáti následnických států vyslovili přání, aby jim likvidátoři co nejdříve vyplatili zálohu na aktiva, která se mají rozděliti a béřou na vědomí závazek likvidátorů vyhověti tomuto přání hned, jakmile tato dohoda bude všemi státy podpisujícími ratifikována.
Ve Vídni, dne 14. března 1922.
DOLZANI v. r.
BILIŃSKI v. r.
ANTONESCO v. r.
PLOJ v. r.
NOVAKOVIČ v. r.
ROOS v. r.
REISCH v. r.
THAA v. r.
POPOVICS v. r.
(Překlad.)
Hlavní dohoda
o převzetí obchodních aktiv a pasiv ve staré měně rakousko-uherské, která byla schválena na vídeňské konferenci dne 7. června 1921 zástupci následnických států a kterou Reparační komise vzala na vědomí ve svém 200. sezení dne 18. června 1921.
I.
(1) Podepsané státy zavazují se převzíti obchodní aktiva a pasiva Likvidace Rakousko-uherské banky vyjádřená ve staré měně rakousko-uherské (t. j.: aktiva: pokladniční poukázky pokladny válečných půjček, soukromý eskompt, soukromé lombardní zápůjčky, kupony a titry k inkasu a různá aktiva; pasiva: žirová konta a různé závazky na viděnou, pokladniční poukázky Rakousko-uherské banky, které byly vydány zúčastněnými filiálkami, jakož i různá pasiva) a účtovaná v ústavech jmenované banky, které jsou na jejich příslušných územích.
(2) Zejména se zavazují s výhradou výjimek zmíněných dále pod č. II., že převezmou všechny soukromé lombardní zápůjčky účtované v ústavech bez ohledu na státní příslušnost nebo bydliště dlužníkovo, nebo místo úschovy zastavených titrů, kteréžto poslednější budou v daném případě vráceny těm ústavům, které je vedly ve svých účtech.
(3) Filiálky Rakousko-uherské banky, které byly uzavřeny a jichž účetnictví bylo převedeno mimo nynější území zúčastněných států, budou považovány, pouze pokud se týče tohoto článku, jako by tam ještě byly.
II.
(4) Do tří měsíců ode dne této dohody předloží následnické státy likvidátorům:
1. seznam pohledávek zaručených jinými titry nežli válečnými půjčkami (předválečné státní půjčky, různé akcie a obligace) bez ocenění platební schopnosti dlužníků;
2. seznam lombardních zápůjček zaručených válečnými půjčkami, při čemž jest tyto lombardní zápůjčky rozlišovati ve tři skupiny:
a) dlužníci neznámí nebo zmizelí (hlavně dlužníci udavší úmyslně nesprávnou totožnost, aby nemusili splniti svých závazků);
b) dlužníci zřejmě insolventní (dlužníci nuzní, jichž úpadek byl prohlášen, atd.);
c) dlužníci pochybné platební schopnosti.
(5) Státy přiloží k těmto seznamům všechny doklady a veškery průkazy, na nichž spočívá jejich ocenění platební schopnosti dlužníků.
(6) Likvidátoři prozkoumají anebo dají prozkoumati tyto seznamy. V důsledku svého prozkoumání zatíží definitivně každý stát lombardními dluhy skupiny II., č. 1, zprostí definitivně státy lombardních dluhů vypočtených pod II., č. 2 a), a povolí jim srážku za lombardní dluhy skupin II., č. 2 b), c).
(7) Ve všech případech, v nichž by nebylo možno sjednati dohodu, bude sporný případ předložen rozhodčímu, ustanovenému panem Gustavem Adorem, hned po konečném sjednání této úmluvy.
(8) Následnické státy se zavazují, že v příčině skupiny lombardních dluhů, kterými budou definitivně zatíženy, zříkají se jakýchkoliv nároků vůči Likvidaci. Likvidátoři se zavazují, že požádají každý ze států tuto úmluvu podpisujících, aby dal svolení k výkonu každého soudního rozhodnutí vyneseného na území některého z podpisujících států proti dlužníku Rakousko-uherské banky, který je příslušníkem některého jiného státu anebo tam bydlí, a to bez újmy každému jinému všeobecnému ustanovení.
III.
(9) Všem filiálkám Rakousko-uherské banky budou dány směrnice, aby poskytly zúčastněným státům, které o to požádají, všechny informace potřebné jim k sestavení seznamů zmíněných shora v č. II.
IV.
(10) Likvidátoři připíší k dobru nebo k tíži každého ze zúčastněných států zůstatek vyplývající z převzetí aktiv a pasiv, podle toho, bude-li anebo nebude-li tento zůstatek ku prospěchu příslušného státu.
(11) Tato pohledávka nebo tento závazek bude podle povahy věci připočten k certifikátu o bankovkách Rakousko-uherské banky vydaných po 27. říjnu 1918, který Reparační komise podle ustanovení annexu ku článkům 206 smlouvy St. Germainské a 189 smlouvy Trianonské má vydati dědickým státům bývalého mocnářství, anebo naopak bude od něho odečten.
Příloha*)
k hlavnímu protokolu ze dne 14. března 1922.
Rakouský spolkový zákon ze dne 16. července 1921 o provedení čl. 248 a 249 mírové smlouvy St. Germainské.
§ 12.
1. Valutovými pohledávkami jsou ty, které původně znějí na zlato, stříbro anebo na některou jinou měnu nežli na koruny; nejsou jimi však pohledávky znějící na měnu státu, který byl za války spojencem Rakousko-uherského mocnářství. Valutové pohledávky Rakušanů vyúčtuje s rakouskými věřiteli zúčtovací úřad (Abrechnungsamt) po odečtení svých režijních příspěvků a jiných výloh onou částkou, kterou byly pohledávky zahraničním výrovnávacím úřadem zúčtovacímu úřadu k dobru připsány, ve měně tohoto dobropisu a zapraví je založenými dluhopisy, které podle volby Spolku budou zúročeny a splaceny v cizozemské měně, anebo v korunách přepočítaných podle kursu v den splatnosti.
2. Dluhopisy znějí na majitele, jsou zúročitelny 5% ročně a budou podle umořovacího plánu, který bude vypracován, splaceny nejdéle do deseti let. Budou vydány buď Spolkem anebo některým peněžním ústavem se zárukou Spolku.
3. Až do výše celkového oběhu dluhopisů budou tvořiti přímé jich krytí pohledávky zúčtovacího úřadu za dlužníky (§§ 11 a 13). V tomto rozsahu budou příjmy z těchto pohledávek přímo upotřebeny ke službě dluhopisů.
4. Zúčtovací úřad je zmocněn, s úchylkou od výše uvedených ustanovení, vypláceti menší částky hotově v korunách podle denního kursu místo v dluhopisech.
5. Lze-li očekávati, že vzniknou vzájemné nároky zúčtovacího úřadu, může dlužná částka, kterou zúčtovací úřad dluží, býti zcela anebo částečně zadržena, anebo může výplata její býti podmíněna poskytnutím záruky, kterou by zúčtovací úřad uznal za dostatečnou. Za tím účelem může zúčtovací úřad požadovati na věřiteli předložení místopřísežně zajištěného seznamu svých dluhů tomuto zákonu podrobených, který dlužno na žádost zúčtovacího úřadu potvrditi přísahou.
(Překlad.)
2. OTÁZKA PENSISTŮ.
Zástupci států:
p. Dr. Dolzani
za království Italské,
J. E. Biliński
za republiku Polskou,
p. Antonesco
za království Rumunské,
p. Dr. Ploj a p. Dr. Novakovič
za království Srbů, Chorvatů a Slovinců,
p. Dr. Roos
za republiku Československou,
J. E. Dr. Reisch a p. Dr. Thaa
za republiku Rakouskou,
J. E. Dr. Popovics
za vládu království Maďarského
s výhradou
konečného schválení „Hlavního protokolu ze 14. března 1922“ všemi příslušnými činiteli a s výhradou jeho provedení,
sjednali toto:
Státy následnické se zavazují převzíti placení pensí připadajících zaměstnancům Rakousko-uherské banky, v činné službě nebo v pensi, kteří se stali jejich příslušníky do 1. června 1921.
Likvidace zaplatí těmto státům v poměru břemene každým z nich takto převzatého, připadající jim podíl pensijního fondu, dosahujícího částky 196,503.253·75 německo-rakouských korun, po odečtení titrů, v nichž je tento fond uložen a které budou rozděleny in natura.
Z důvodů lidskosti doplní následnické státy podle svého vnitřního zákonodárství výši pensí příslušející převzatým zaměstnancům, buďto že jim zajistí po assimilaci pense, které platí svým státním zaměstnancům nebo zaměstnancům svého emisního ústavu (Polsko, Rumunsko, stát Srbů, Chorvatů a Slovinců a Československo), anebo že jim povolí spravedlivý přídavek, jehož výše bude stanovena v Rakousku zákonem a v Maďarsku ministerským nařízením.
Zmíněné povinnosti platí jenom v příčině zaměstnanců již pensionovaných anebo vstoupivších do služeb států anebo jejich emisních ústavů.
Pokud jde o zaměstnance sloužící doposud v bance, kteří by nebyli převzati ani státy následnickými, ani jejich emisními ústavy, jsou likvidátoři oprávněni upraviti jich postavení, šetříce co nejlépe zájmů Likvidace.
Pense, která jim bude poskytnuta, nesmí býti v tomto případě vyšší, než ta, kterou by dostali, kdyby byli převzati státem, jehož jsou příslušníky, anebo emisním ústavem tohoto státu.
Ve Vídni dne 14. března 1922.
DOLZANI v. r.
BILIŃSKI v. r.
ANTONESCO v. r.
PLOJ v. r.
NOVAKOVIČ v. r.
ROOS v. r.
REISCH v. r.
THAA v. r.
POPOVICS v. r.
(Překlad.)
3. OTÁZKA AKCIONÁŘŮ.
Zástupci států:
p. Dr. Dolzani
za království Italské,
J. E. Biliński
za republiku Polskou,
p. Antonesco
za království Rumunské,
p. Dr. Ploj a p. Dr. Novakovič
za království Srbů, Chorvatů a Slovinců,
p. Dr. Roos
za republiku Československou,
J. E. Dr. Reisch a p. Dr. Thaa
za republiku Rakouskou,
J. E. Dr. Popovics
za vládu království Maďarského
s výhradou
konečného schválení „Hlavního protokolu ze dne 14. března 1922“ všemi příslušnými činiteli a s výhradou jeho provedení,
sjednali toto:
Jediné z důvodů slušnosti zmocňují následnické státy likvidátory, aby vyloučili z podstaty aktiv, jež mají býti mezi ně rozdělena podle výše uvedeného hlavního protokolu, tyto nemovitosti a tato zařízení za účelem jich přenechání akcionářům Rakousko-uherské banky:
1. Nemovitosti a zařízení rakouských filiálek Rakousko-uherské banky, které jsou mimo Vídeň.
2. Nemovitost, která jest v Bankgasse, č. 3, se zařízením.
3. Veškerý materiál a úplné zařízení tiskárny bankovek.
Rozumí se, že toto zmocnění stane se účinným jenom tehdy, budou-li závazky Likvidace vůči následnickým státům a jejím ostatním věřitelům úplně splněny a přijmou-li akcionáři toto rozhodnutí jako konečnou úpravu všech svých domnělých nároků vůči Likvidaci.
Toto zmocnění bude považováno za neplatné a neučiněné, kdyby se akcionáři snažili jakýmkoli jiným způsobem uplatňovati své nároky.
Ve Vídni dne 14. března 1922.
DOLZANI v. r.
BILIŃSKI v. r.
ANTONESCO v. r.
PLOJ v. r.
NOVAKOVIČ v. r.
ROOS v. r.
REISCH v. r.
THAA v. r.
POPOVICS v. r.
Bečka v. r.
*) Překlad z původního znění § 12 rak. spolk. zák. č. 393 z r. 1921.