260.
Vyhláška ministra zahraničních věcí
ze dne 15. listopadu 1948
o Úmluvě mezi republikou Československou a republikou Polskou o spolupráci na poli sociální politiky a správy.
Mezi republikou Československou a republikou Polskou byla ve Varšavě dne 5. dubna 1948 sjednána Úmluva o spolupráci na poli sociální politiky a správy se Závěrečným protokolem.
Tato Úmluva a Závěrečný protokol byly schváleny vládou v její schůzi konané dne 13. dubna 1948 a dne 27. července 1948 byly ratifikovány presidentem republiky.
Výměna ratifikačních listin byla provedena v Praze dne 15. září 1948.
Úmluva se Závěrečným protokolem nabyla podle svého čl. 15. účinnosti prvním dnem měsíce, jenž následoval po výměně ratifikačních listin, t. j. dne 1. října 1948.
Text této Úmluvy a Závěrečného protokolu se vyhlašuje v příloze ke Sbírce zákonů.*)
Dr. Clementis v. r.
Příloha k vyhlášce ministra zahraničných věcí ze dne 15. listopadu 1948, č. 260 Sb., o Úmluvě mezi republikou Československou a republikou Polskou o spolupráci na poli sociální politiky a správy.
Úmluva
mezi republikou Československou a republikou Polskou o spolupráci na poli sociální politiky a správy.
JMÉNEM REPUBLIKY ČESKOSLOVENSKÉ!
JMÉNEM REPUBLIKY ČESKOSLOVENSKÉ
A REPUBLIKY POLSKÉ
BYLA SJEDNÁNA
TATO ÚMLUVA SE ZÁVĚREČNÝM PROTOKOLEM:
Úmluva
mezi republikou Československou a republikou Polskou o spolupráci na poli sociální politiky a správy.
President republiky Československé s jedné strany a president republiky Polské se strany druhé, vedeni přáním upraviti vzájemný styk na poli sociální politiky a správy v duchu smlouvy o přátelství a vzájemné pomoci mezi republikou Československou a republikou Polskou, rozhodli se uzavříti k tomu cíli Úmluvu a jmenovali k tomu své zmocněnce, kteří, vyměnivše si své plné moci a shledavši je v dobré a náležité formě, dohodli se na těchto ustanoveních:
Článek 1.
(1) Oba státy budou spolupracovati ve všech otázkách a na všech úsecích sociální politiky a správy, zejména k prohloubení sociálního pokroku jak ve svých vlastních zemích, tak i na poli mezinárodním.
(2) K tomu cíli oba státy budou podporovati na poli sociální politiky a správy výměnu zkušeností, všestranné vzájemné poznávání, jakož i spolupráci mezi příslušnými úřady, institucemi, odborovými a jinými organisacemi.
Článek 2.
(1) Oba státy budou podporovati - po případě i poskytováním hmotných prostředků - vzájemné návštěvy organisované úřady, institucemi, odborovými a jinými organisacemi na poli sociální politiky a správy.
(2) Oba státy budou podporovati vzájemnou zotavnou péči o děti, mladistvé a pracující, prováděnou státem, odborovými, veřejnoprávními nebo jinými organisacemi; rovněž tak léčebnou péči, zejména v lázních a léčebných místech. K tomu účelu budou též oba státy podporovati budování a rozvoj vlastních i společných zařízení na území druhého státu.
(3) Oba státy se zavazují, že budou navzájem spolupracovati na úkolech mezinárodně sociální služby, týkající se občanů obou států, na př. při pátrání po nezvěstných, při opatřování dokladů a podávání zpráv, při řešení jednotlivých otázek z oblasti osobních a rodinných poměrů atd.
Článek 3.
(1) S příslušníky jednoho státu, zaměstnanými na území státu druhého, jakož i s jejich rodinami, bude se nakládati z hlediska pracovně právních předpisů toho státu, ve kterém pracují, stejně jako s vlastními příslušníky tohoto státu.
(2) Pro příslušníky jednoho státu, zaměstnané na území státu druhého na podkladě dohody mezi příslušnými správními úřady obou států v určitých podnicích nebo oborech, platí ustanovení odstavce 1, není-li v příslušné dohodě stanoveno jinak. V příslušné dohodě může býti zejména ujednáno, že pro příslušníky jednoho státu, zaměstnané na území státu druhého v určitých podnicích nebo oborech, nebudou platiti vnitrostátní předpisy, týkající se nucené změny pracovního místa či druhu povolání.
(3) Příslušníci jednoho státu, zaměstnaní na území druhého státu, mají stejná práva a povinnosti jako vlastní příslušníci tohoto státu, pokud jde o odborné školení, o členství v odborové organisaci a o používání všech zařízení určených pro blaho zaměstnanců.
Článek 4.
Výuční listy, vysvědčení a diplomy, platné pro území jednoho státu, budou uznávány na území druhého státu k účelům zařadění zaměstnanců do mzdových nebo platových skupin.
Článek 5.
(1) Pokud jde o výhody ze starobního (invalidního) zaopatření, rodinných přídavků (dávek rodinného pojištění) a jiných přídavků peněžitých a naturálních (zaopatření potravinami, oděvem a otopem, tarifní výhody v dopravě atd.), kladou se příslušníci druhého státu na roveň vlastním státním příslušníkům.
(2) Je-li pobyt na území jednoho státu podmínkou pro poskytování požitků peněžitých nebo naturálních, nepovažuje se pobyt na území druhého státu za pobyt v cizině.
(3) Ustanovení odstavce 2 platí také pokud jde o příjemce veřejných odpočivných (zaopatřovacích) platů, včetně platů povolených podle volné úvahy, jakož i o příjemce platů ze zaopatřovacích nebo nadlepšovacích zařízení zaměstnavatelů.
(4) Nejvyšší správní úřady obou států mohou vzájemnou dohodou v rámci obecných předpisů o platebním styku určiti způsob výplaty požitků a platů uvedených v odstavcích 1 a 3 a jiných přídavků peněžitých nebo přiměřené náhrady v penězích za naturální dávky, jakož i části výdělku z jednoho státu na území státu druhého.
Článek 6.
Sociální pojištění je upraveno zvláštní úmluvou.
Článek 7.
(1) Příslušníkům jednoho z obou států, zdržujícím se na území státu druhého, zaručí stát místa pobytu nezbytnou pomoc a péči, budou-li ji potřebovati, a to nejméně v takovém rozsahu a za takových podmínek, jako svým vlastním občanům.
(2) Pomoc a péče budou zahrnovati buď pomoc hmotnou, buď péči o pomoc léčebnou, umístění ve veřejných ústavech léčebných a ošetřovacích, ústavech pro invalidy, pro osoby přestárlé a podobně. Podle okolností a skutečné potřeby může býti poskytováno více druhů pomoci a péče současně.
Článek 8.
(1) Poskytnutá pomoc a péče podle článku 7 nebude důvodem, aby druhý stát požadoval náhradu výloh, jestliže pobyt jeho občana v prvním státě trvá již nejméně 5 let.
(2) Požívá-li občan jednoho státu na území státu druhého pomoci a péče podle článku 7 po dobu přesahující nejméně 1 rok, a doba jeho pobytu nečiní ještě 5 let, počítaje od doby, kdy mu byla poskytnuta pomoc či péče, pak může stát pobytu požádati druhý stát o náhradu výdajů za dobu, v níž pomoc nebo péče byla poskytována, pokud převyšuje zmíněnou dobu jednoho roku.
(3) Při stanovení pětiletého pobytu se nepřihlíží k nepřítomnosti způsobené válkou.
(4) Ustanoveními odstavců 1 a 2 není dotčena možnost požadovati náhradu od osoby, které pomoc nebo péče byla poskytována, nebo od osob povinných k alimentaci.
Článek 9.
(1) Každý z obou států bude do doby repatriace pečovati o děti mladistvé ve věku do 18 let občanů druhého státu, zdržující se na jeho území, jejichž rodiče nežijí, jsou nepřítomni nebo nemohou jim zajistiti patřičnou péči nebo existenční podmínky. Výdaje na tuto pomoc a péči nebudou druhým státem požadovány.
(2) Každý stát bude v tříměsíčních obdobích uvědomovati příslušný konsulární úřad druhého státu o rozsahu péče o děti nebo mladistvé, kteří jsou občany druhého státu.
(3) Příslušný konsulární úřad rozhodne, po dohodě s úřady nebo ochrannými činiteli (poručenskými) své země, o době repatriace dětí nebo mladistvých do jejich vlasti.
(4) Náklady repatriace na hranice mateřského státu uhradí stát pobytu.
Článek 10.
Oba státy zřídí Smíšenou komisi složenou ze 6 členů. Tato komise bude působiti jako iniciativní a poradní sbor. Jejím hlavním úkolem bude, aby navrhovala opatření zásadní povahy k provádění této Úmluvy.
Článek 11.
Tuto úmluvu budou prováděti příslušní ministři, přihlížejíce k podnětům a návrhům Smíšené komise. Příslušné nejvyšší správní úřady obou států budou se uvědomovati o opatřeních vydaných k provedení této úmluvy.
Článek 12.
Konsulům obou států přísluší bez zvláštní plné moci jednati osobně nebo osobou jimi zmocněnou jménem občanů svého státu ve všech záležitostech vyplývajících z této úmluvy a souvisících s jejím prováděním. Vnitrostátní předpisy, podle nichž se vyžaduje zastoupení advokátem nebo jinou osobou znalou práv, nejsou tím dotčeny.
Článek 13.
(1) Písemnosti a úřední výkony potřebné výhradně k provádění této úmluvy, jsou osvobozeny od poplatků a dávek.
(2) Písemnosti vydané v souvislosti s prováděním této úmluvy nepodléhají legalisaci míst diplomatických nebo konsulárních.
Článek 14.
Styk spojený s prováděním této úmluvy bude veden bezprostředně mezi příslušnými úřady a institucemi.
Článek 15.
(1) Tato úmluva bude ratifikována v době co nejkratší. Ratifikační listiny budou vyměněny v Praze bez odkladu po provedení ratifikace. Úmluva nabude účinnosti prvním dnem měsíce, jenž následuje po výměně ratifikačních listin.
(2) Každý z obou států může vypověděti tuto úmluvu ke konci kalendářního roku alespoň 6 měsíců předem.
Sepsáno ve dvou vyhotoveních, každé v jazyce českém i polském; obě znění jsou považována za autentická.
Čemuž na svědomí zmocněnci tuto úmluvu podepsali a opatřili svými pečetěmi.
Ve Varšavě dne 5. dubna 1948.
E. ERBAN L. S.
K. RUSINEK L. S.
Závěrečný protokol.
Při podpisu úmluvy mezi republikou Československou a republikou Polskou o spolupráci na poli sociální politiky a správy shodly se obě smluvní strany na tomto:
I.
Každý stát poskytne státním příslušníkům druhého státu tutéž zotavnou a léčebnou péči, jakou poskytuje příslušníkům vlastním. Oba státy využijí zotavné a léčebné péče vzájemnými výměnnými akcemi k soustavnému sbližování obou národů. V lázeňských a zotavovacích střediscích budou vyhražena potřebná místa příslušníkům druhého státu. Oba státy budou podporovati budování jednak vlastních objektů pro zotavnou a léčebnou péči, jednak společných zařízení tohoto druhu.
II.
Pracovně-právními předpisy se rozumějí předpisy o plánování a řízení práce, o pracovní smlouvě, o pracovní době a dovolené, předpisy o mzdách a platech, o ochraně života a zdraví, včetně ochrany mladistvých a žen, jakož i o zajištění pracovní výkonnosti a kázně.
III.
Do doby 5 let se započítává i doba strávená na území, které po skončení druhé světové války se stalo územím toho kterého z obou smluvních států.
IV.
Smíšená komise se bude skládati ze tříčlenné delegace jmenované československou vládou a ze tříčlenné delegace jmenované polskou vládou. Jedním z členů delegace každého státu bude jmenován zástupce odborových organisací.
Smíšená komise se bude scházeti podle potřeby, nejméně jednou ročně, a to střídavě v republice Československé a v republice Polské. Předsedou toho kterého zasedání Smíšené komise bude předseda delegace toho státu, na jehož území se bude zasedání konati.
K jednání smíšené komise mohou zástupcové jednoho i druhého státu si přibrati poradce. Smíšená komise může zříditi ze svých členů nebo i z jiných osob podvýbory, v nichž každý stát bude zastoupen stejným počtem členů. Předsedy takovýchto podvýborů bude jmenovati československý ministr sociální péče, budou-li zasedati v Československu, a polský ministr práce a sociální péče, budou-li zasedati v Polsku.
Smíšená komise bude jednati podle jednacího řádu, na kterém se sama usnese.
V.
V republice Československé je pro provádění této úmluvy především příslušný ministr sociální péče, v republice Polské ministr práce a sociální péče.
VI.
Cestovní listiny se nepovažují za písemnosti potřebné výhradně k provádění této úmluvy.
Tento závěrečný protokol tvoří nedílnou součást úmluvy mezi republikou Československou a republikou Polskou o spolupráci na poli sociální politiky a správy a byl sepsán ve dvou vyhotoveních, každé v jazyce českém i polském; obě znění jsou považována za autentická.
Ve Varšavě dne 5. dubna 1948.
E. ERBAN L. S.
K. RUSINEK L. S.
PROZKOUMAVŠE TUTO ÚMLUVU SE ZÁVĚREČNÝM PROTOKOLEM SCHVALUJEME A POTVRZUJEME JE.
TOMU NA SVĚDOMÍ JSME TENTO LIST PODEPSALI A K NĚMU PEČEŤ REPUBLIKY ČESKOSLOVENSKÉ PŘITISKNOUTI DALI.
NA HRADĚ PRAŽSKÉM DNE 27. ČERVENCE LÉTA TISÍCÍHO DEVÍTISTÉHO ČTYŘICÁTÉHO OSMÉHO.
PRESIDENT REPUBLIKY ČESKOSLOVENSKÉ:
GOTTWALD v. r.
MINISTR ZAHRANIČNÍCH VĚCÍ:
Dr. V. CLEMENTIS v. r.
*) Na straně 19.