308.
Smlouva
o státním občanství
mezi republikou Československou a říší Německou.
Říše Německá a republika Československá uzavírají k úpravě otázek státního občanství tuto smlouvu:
Vymezení pojmů.
Článek 1.
(1) Podle předpisů čl. 84, 85 mírové smlouvy Versailleské a této smlouvy jest za místo, kde určitá osoba má bydliště nebo jest usazena, pokládati místo, ve kterém osoba ta se usídlila s prokazatelným úmyslem trvale se tam zdržovati.
(2) Má-li nějaká osoba více než jedno bydliště v tomto smyslu, bude rozhodným místo, kde jest převážné těžiště hospodářských a ostatních životních poměrů oné osoby.
(3) Nelze-li zjistiti převážného těžiště v tomto smyslu, rozhoduje pro použití citovaných čl. 84, 85, jakož i čl. 7 této smlouvy přání dotčené osoby. Tato jest povinna prohlásiti se v tom směru písemně do šesti měsíců ode dne, kdy tato smlouva nabude působnosti, u ministerstva vnitra státu, v jehož území jest bydliště rozhodné dle přání účastníkova. Toto prohlášení jest bez průtahu sděliti s vládou druhého státu.
Článek 2.
Obě smluvní strany shodly se v tom, že za Čechoslováky příslušníky německé podle článku 85, odst.1., věta 2. a odst.5., mírové smlouvy pokládati jest říšskoněmecké příslušníky československé rasy a československého jazyka. Za hlavní znak bude se tu pokládati, zda ta která osoba od dětství mluvila jazykem československým jakožto jazykem mateřským. Za Čechoslováka příslušníka říšskoněmeckého nebude pokládán, kdo pochází od otce německé rasy a německého jazyka, leda že otec již zemřel nebo žije odloučeně od své rodiny.
Článek 3.
Státní příslušnost obyvatelů Hlučínska.
Obě smluvní strany se shodují v tom, že říšskoněmečtí občané, kteří v čas, když mírová smlouva Versailleská nabyla působnosti, měli své bydliště na území uznaném za součást Československa článkem 83, odst. 1., této smlouvy, stali se příslušníky československými a jsou oprávněni optovati podle čl. 85 pro německé státní občanství.
Článek 4.
Státní příslušnost obyvatelů kraje Hlubčického.
Bude-li území označené v čl.83, odst. 4., mírové smlouvy přikázáno Československé republice, nabudou říšskoněmečtí příslušníci, kteří v čas přikázání tam budou bydliti, týmž okamžikem československé státní příslušnosti. Opční lhůta (čl. 85, odst. 1.) plyne tu ode dne přikázání.
Článek 5.
Státní příslušnost obyvatelů jiných území československých.
(1) Osoby, které byly říšskoněmeckými příslušníky v čas, kdy smlouva Versailleská nabyla působnosti, a měly své bydliště v jiných částech Československé republiky, než v těch, o nichž mluví články 3 a 4, zůstaly říšskoněmeckými příslušníky.
(2) Odst. 1. se obdobně vztahuje na osoby, jež mají bydliště na územích, která snad připadnou Československé republice teprve po tom, až tato smlouva nabude působnosti, na základě mírové smlouvy Versailleské nebo na základě některé z ostatních mírových smluv ukončujících válku z r. 1914.
Státní příslušnost osob narozených na území československém.
Článek 6.
Obě smluvní strany shodují se v tom, že osoba, jež se narodila nebo narodí na území Československé republiky po tom, kdy smlouva sjednaná mezi Čelnými mocnostmi spojenými a sdruženými a mezi Československou republikou nabyla působnosti, nabude narozením československého státního občanství jen tehdy, nemá-li na základě původu jiné státní příslušnosti.
Článek 7.
Obě smluvní strany shodují se v tom, že státní příslušnost osob, které dříve, než smlouva sjednaná mezi Čelnými mocnostmi spojenými a sdruženými a mezi republikou Československou nabyla působnosti, narodily se na území, jež na základě mírové smlouvy Versailleské připadlo nebo připadne Československé republice, jakožto děti říšskoněmeckých příslušníků tehdy tam bydlivších, a které byly, když mírová smlouva nabyla působnosti, říšskoněmeckými příslušníky, určují se tímto způsobem:
a) o osobách, které měly v čas, kdy mírová smlouva nabyla působnosti, své bydliště na území, jež bylo nebo bude přikázáno podle čl. 83, odst. 1. a 4., Československu, platí předpisy čl. 3 a 4;
b) o osobách, které měly v uvedené době bydliště v některém z ostatních území přiznaných Československu mírovou smlouvou, platí předpisy čl. 5;
c) osoby, jež měly v uvedené době bydliště v Německé říši vyjma území označená pod a), zůstanou říšskoněmeckými příslušníky;
d) všechny ostatní osoby dotčeného druhu uznávají obě smluvní strany výhradně za československé státní občany. Tyto osoby mohou však ve dvou letech ode dne, kdy smlouva sjednaná mezi Čelnými mocnostmi spojenými a sdruženými a mezi Československou republikou nabude působnosti, prohlásiti v zemi svého bydliště u úřadů, které určí československá vláda, že se vzdávají československého státního občanství, a nebudou pak již považovány za československé státní občany; prohlášení manželovo platí i pro manželku, prohlášení rodičů i pro děti mladší 18 let.
Článek 8.
Účinek opčního prohlášení.
Obě smluvní strany shodují se v tom, že opční prohlášení, vyhovující ustanovením mírové smlouvy Versailleské a této smlouvy, jest jednostranným, právo zakládajícím aktem optantovým, a že úřední osvědčení, které jest o něm vydati, má význam toliko deklarativní.
Článek 9.
Jak se opční prohlášení podávají.
(1) Obě smluvní strany shodují se v tom, že rozhodnutí o opčních prohlášeních přísluší výlučně tomu státu, v jehož prospěch se v tom kterém případě optuje.
(2) Opční prohlášení jest podati u příslušného úřadu. Příslušno jest, pokud běží o prohlášení osob, jež chtějí optovati pro československé státní občanství, diplomatické zastupitelství republiky Československé v Berlíně a pro opční prohlášení osob, jež hodlají optovati pro německé státní občanství, diplomatické zastupitelství říše Německé v Praze.
(3) Československá vláda souhlasí s tím, že po dobu opční lhůty bude ustanoven plnomocník německého diplomatického zastupitelství pražského se sídlem v Opavě, jenž bude oprávněn přijímati opční prohlášení z území označených v čl. 83, odst. 1. a 5., ve prospěch říše Německé a povinen bez průtahu je sdělovati s vládou československou. Československá vláda může tento ústupek kdykoliv odvolati.
(4) Německá a československá vláda budou si vzájemně zasílati diplomatickou cestou každý měsíc seznamy opčních prohlášení podaných u jejich úřadů jmenovaných v odst. 2. Příslušné ústřední úřady obou stran dohodnou se, jak budou tyto seznamy upraveny a co budou obsahovati.
Článek 10.
Forma opčního prohlášení a osvědčení o něm.
Opční prohlášení jest podati písemně nebo protokolárně u příslušného úřadu. O podání tohoto prohlášení vydá úřad je přijavší osvědčení, v němž uvedeni buďtež také členové rodiny, na které se vztahuje účinek opce.
Článek 11.
Opční prohlášení za osoby mladistvé a za jiné osoby, jejichž způsobilost k jednání jest omezena.
(1) Za osoby nedosáhnuvší osmnáctého roku, které nemají rodičů, za nezletilé starší osmnácti let, při kterých jsou podmínky pro zbavení svéprávnosti, jakož i za osoby, které byly zbaveny svéprávnosti nebo svěřeny prozatímní péči (zatímnímu poručenstvu), vykonávají opci jich zákonní zástupci.
(2) Osobám, za které optovali rodiče, poručníci nebo jiní zákonní zástupci, přísluší, dokud lhůta opční trvá, právo odvolati opci za ně takto vykonanou, jestliže dovršily před uplynutím této lhůty osmnáctý rok, nebo odpadl-li před uplynutím této lhůty důvod zákonného zastoupení. Na takové odvolání vztahují se obdobně předpisy čl. 9 této smlouvy.
Článek 12.
Ochrana práv optantův.
(1) Obě smluvní strany neomezí ustanovení, dle něhož smějí optanti podržeti nemovité jmění ve státě, z něhož optují, žádnými zákony, nařízeními nebo jinými předpisy, které nejsou zcela všeobecné povahy a nevztahují se též na vlastní státní občany, jakož i na všechny příslušníky cizích států ve státě bydlící.
(2) Osoby, které podle čl. 85, odst. 3., mírové smlouvy přeložily své bydliště do státu, pro který optovaly, nesmějí býti omezovány v právu vzíti s sebou movitý majetek, který jim zaručuje čl. 85, odst. 4., věta 2., smlouvy, nižádnou zápovědí vývozu nebo jinakými zákonnými nebo správními opatřeními státu dosavadního pobytu. Nebudou zejména povinny platiti vývozních dávek nižádného druhu. Smluvní strany si vyhrazují dohodnouti se o zdanění těchto optantů.
(3) Osoby, jež přeložily své bydliště do území státu, pro který optovaly, a zanechaly podle čl. 85, odst. 4., věta 1., mírové smlouvy na území státu, ze kterého se vystěhovaly, nemovitý majetek, jsou oprávněny zdržovati se dočasně na území opuštěného státu za správou majetku tam zanechaného. K nemovitému majetku podle tohoto článku a podle čl. 85, odst. 4., věta 1., jest počítati také jakákoliv práva k živnostenským podnikům.
Článek 13.
Přijímání do státního svazku.
Obě smluvní strany se zavazují, že příště, přijímajíce státní občany druhého státu do svého státního svazku, pokud se toto nové přijetí nezakládá na předpisech mírové smlouvy Versailleské, neprovedou takového přijetí dříve, dokud druhý stát nepropustí ze svého svazku osob, které mají býti do státního svazku nově přijaty. Propuštění ze státního svazku nelze odepříti tomu, kdo prokáže, že přeložil své bydliště do území druhého státu, nebo je na odchodu tam. Má-li propuštěný po uplynutí šesti měsíců od vydání propouštěcí listiny své bydliště ještě nebo opětně na území státu dosavadního pobytu, má se za to, že propuštění nenastalo.
Vyřizování sporů.
Článek 14.
K urovnání růzností v názorech nebo sporů při výkladu a provádění předpisů obsažených v této smlouvě zřídí se:
1. smíšená komise a
2. stálý rozhodčí soud.
Článek 15.
Smíšená komise se skládá ze zástupců, jež určí po dvou každá z obou vlád.
Článek 16.
(1) Komise jedná pouze o případech, jež jí přikázala jedna z obou vlád svou delegací.
(2) Komise jedná o případech jí přikázaných písemně.
(3) Nedosáhne-li se dohody touto cestou, sejde se komise ku společným schůzím za střídavého předsednictví, aby se takové dohody dosáhlo. O místě schůze se shodnou oba předsedové. Nedojde-li ku shodě, budou schůze konány střídavě v Praze a v Berlíně, po prvé v Praze.
Článek 17.
Neurovná-li smíšená komise sporného případu, postoupiž jej rozhodčímu soudu.
Článek 18.
(1) Rozhodčí soud se skládá z rozhodčích, z nichž po jednom ustanoví každý z obou států, a z třetího rozhodčího jakožto předsedy.
(2) Rozhodčí volí si předsedu. Nedohodnou-li se, bude dočasný diplomatický zástupce království Nizozemského v Praze nebo v Berlíně požádán vládou státu, v němž se rozhodčí soud sejde, by sám předsedal nebo ustanovil předsedu.
Článek 19.
Rozhodčí soud jest stálý a schází se střídavě v Berlíně a v Praze, po prvé v Berlíně.
Článek 20.
Oba smluvní státy se zavazují, že poskytnou rozhodčímu soudu veškerou podporu potřebnou pro jeho vyšetřování a všecky nutné pomůcky; zavazují se dále, že jejich soudy a úřady poskytnou rozhodčímu soudu všemožnou právní pomoc, zejména pokud jde o doručování a provádění důkazů.
Článek 21.
(1) Rozhodčí soud sám si upraví řízení a jednací řád.
(2) Rozhodčí soud rozhoduje většinou hlasů. Předseda hlasuje poslední; je-li rovnost hlasů, rozhoduje jeho hlas.
Článek 22.
Každá vláda zaplatí požitky rozhodčích od ní ustanovených ze svého úplně a požitky předsedovy, které budou upraveny zvláštní úmluvou, z polovice.
Článek 23.
Ratifikace.
(1) Tato smlouva bude ratifikována a listiny ratifikační budou co nejdříve vyměněny v Praze.
(2) Smlouva nabude působnosti v den výměny ratifikačních listin.
(3) Smlouva vyhotovuje se ve dvou stejnopisech, a to každý v jazyku československém a německém. Oba texty jsou autentické. Oba státy uveřejní ratifikovanou smlouvu ve svých úředních sbírkách zákonů, a to v obou textech.
Dáno v Praze dne 29. června roku tisícího devítistého dvacátého.
Za republiku Československou:
Prof. dr. Hobza v. r.
Smlouva tato se vyhlašuje s podotknutím, že byla na základě usnesení Národního shromáždění ze dne 12. srpna 1921 schválena ratifikační listinou ze dne 30. listopadu 1921, která byla podepsána presidentem republiky Československé a ministrem zahraničních věcí.
Dne 12. září 1922 byl sepsán v Praze protokol o výměně ratifikačních listin, čímž smlouva nabyla mezinárodní působnosti.
Národní shromáždění usneslo se zároveň, že se ukládá ministru věcí zahraničních, aby v dohodě se všemi zúčastněnými ministry učinil další opatření, jichž je potřeba ku provedení této smlouvy.
T. G. Masaryk v. r.
Dr. Beneš v. r.