kterým se mění zákon České národní rady č. 576/1990 Sb., o pravidlech hospodaření s rozpočtovými prostředky České republiky a obcí v České republice (rozpočtová pravidla republiky), ve znění pozdějších předpisů

„(3) Ze státního rozpočtu se mohou poskytovat

a) dotace a návratné finanční výpomoci právnickým osobám a fyzickým osobám vyvíjejícím podnikatelskou činnost,⁴)

b) návratné finanční výpomoci obcím a okresním úřadům a jejich prostřednictvím též organizacím jimi založeným nebo zřízeným,

c) dotace občanským sdružením⁵) a politickým stranám,⁶)

d) dotace právnickým osobám, které jsou založeny k poskytování zdravotních, vzdělávacích, kulturních a sociálních služeb, a fyzickým osobám, které takové služby poskytují, a to výhradně na tyto účely,

e) dotace státním fondům republiky ve výši stanovené pro jednotlivé fondy zákonem o státním rozpočtu,

f) příspěvky fyzickým osobám podle zvláštních předpisů.⁷)“.

㤠36

(1) Ministr financí je oprávněn

a) provádět opatření potřebná k překonání dočasné neshody mezi příjmy a výdaji státního rozpočtu, zejména opatřovat prostředky úvěrem až do výše nákupní hodnoty 16 mld. Kč na peněžním trhu; k tomu může vydávat pokladniční poukázky České republiky,

b) poskytovat státní záruky k zajištění splátek úvěrů a obdobných forem finanční výpomoci a úroků z nich, upravených o případné kurzové rozdíly, a dalších výdajů spojených s úvěry a obdobnými formami finanční výpomoci určených k financování vládou schválených rozvojových programů.

(2) Státní záruky lze poskytnout pouze do výše, v níž souhrn splátek podle odstavce 1 písm. b) splatných v jednotlivých kalendářních rocích nepřekročí v těchto rocích 8 % předpokládaných příjmů státního rozpočtu republiky.

(3) Osoba, jejíž závazek je zajištěn státní zárukou, je povinna uhradit České republice vše, co Česká republika vynaložila v souvislosti s přípravou státní záruky a na základě ručení při uspokojení závazku. Při poskytnutí státní záruky může Ministerstvo financí k zajištění úplné nebo částečné úhrady vyplývající z ručení zřídit zástavní nebo podzástavní právo k majetku osoby, jejíž závazek má být státní zárukou zajištěn.“.