zákon č. 435/2004 Sb.

 

 

ČÁST PRVNÍ

 

K § 1:

 

Ustanovení definuje předmět zákonné úpravy, kterým je v souladu s úmluvami Mezinárodní organizace práce (dále jen "MOP"), zejména úmluvou č. 168 o podpoře zaměstnanosti, zabezpečování státní politiky zaměstnanosti, s cílem dosažení plné zaměstnanosti v duchu závěrů vrcholného zasedání Rady EU v Lisabonu v roce 2000.

 

K § 2:

 

Státní politika zaměstnanosti je zabezpečována Ministerstvem práce a sociálních věcí (dále jen "MPSV") a úřady práce a je zaměřena na dosažení plné zaměstnanosti a na ochranu před nezaměstnaností. Okruh úkolů a činností spadajících pod politiku zaměstnanosti se stále vyvíjí v souvislosti se situací na vnitrostátním trhu práce, jakož i s požadavky a podněty ze strany ES. Jsou do ní zahrnuty pouze nejdůležitější oblasti, aby tento výčet odpovídal základním potřebám. Navrhovaná úprava je rovněž v souladu s mezinárodními normami, zejména úmluvami MOP (č. 88 o službách zaměstnanosti, č.122 o politice zaměstnanosti, č.150 o správě práce - úkoly, oprávnění a organizace, č. 159 o pracovní rehabilitaci a zaměstnávání invalidů, č. 168 o podpoře zaměstnanosti a ochraně proti nezaměstnanosti) a úpravou v členských státech EU. Navrhovaný obsah politiky zaměstnanosti umožňuje rovněž účast na programech a projektech podporovaných EU a reflektuje na požadavek rovného zacházení s muži a ženami, neboť Smlouva o založení ES v čl. 2 prohlašuje rovnost zacházení s muži a ženami za jeden z hlavních cílů Společenství a čl. 3 stanoví, že při provádění politiky zaměstnanosti ES usiluje o odstranění nerovností a podporuje rovné zacházení s muži a ženami. Další skupiny osob, které mají ztížené postavení na trhu práce, jsou skupiny uvedené v § 33 tohoto návrhu a úřady práce jsou povinny jim věnovat zvýšenou péči při zprostředkování zaměstnání. Jedná se např. o osoby se zdravotním postižením, mladé lidi do 25 let, fyzické osoby pečující o děti do 15 let věku atd. Rovněž Evropská sociální charta stanoví povinnost státu snažit se o dosažení co nejvyšší úrovně zaměstnanosti a povinnost státu poskytovat bezplatné služby zaměstnanosti.

 

V souladu s Evropskou sociální chartou se deklaruje úlohu státu při zabezpečování práva na zaměstnání. Vedle státu je podstatné, aby se na realizaci politiky zaměstnanosti podílely i další složky trhu práce, tj. fyzické osoby na straně nabídky pracovních sil, především jako zaměstnanci reprezentovaní odborovými organizacemi, a zaměstnavatelé. Garantována je i spolupráce se sdruženími osob se zdravotním postižením, s krajskými a obecními úřady a profesními organizacemi. Tento systém je zabezpečen institucionálně zejména Radou sociální a hospodářské dohody na úrovni nejvyšší a poradními sbory na úrovni regionální.

 

K § 3:

 

Navrhuje seuvést účastníky právních vztahů. Způsobilost fyzické osoby být zaměstnancem vychází z definice dané zákoníkem práce (§ 11). S ohledem na účast cizinců ve vztazích podle tohoto zákona se dosavadní pojem "občan" nahrazuje pojmem "fyzická osoba", který je významově širší.

 

Definice zaměstnavatele je upravena vyčerpávajícím způsobem v zákoníku práce a zahrnuje jak podnikatelské subjekty, tak veškeré další zaměstnavatele a navrhuje se ji převzít a doplnit o zaměstnavatele podle zvláštních právních předpisů, tak jak tomu je v současné době. Zvláštními předpisy upravujícími oprávnění zahraniční právnické nebo fyzické osoby podnikat na území ČR se rozumí zejména obchodní zákoník a zákon o živnostenském podnikání.Účastníkem právních vztahů v postavení zaměstnavatele se rozumí rovněž stát, který je právnickou osobou a zaměstnavatelem ve smyslu § 8b zákoníku práce; v právních vztazích podle tohoto zákona za stát podle zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů, jednají příslušné organizační složky, tj. Ministerstvo práce a sociálních věcí a úřady práce.

 

Okruh účastníků právních vztahů podle tohoto zákona se rozšiřuje o další subjekty, které vykonávají činnost v oblasti zaměstnanosti a na úseku trhu práce, např. územní samosprávné celky, ale i zařízení provádějící rekvalifikaci, pracovní rehabilitaci a pod.

Právní úprava obsažená v odstavci 2 vychází zejména z Nařízení Rady 1612/68 EHS o volném pohybu pracovníků v rámci Společenství, směrnice Rady 90/365/EHS o právu pobytu zaměstnance a osoby samostatně výdělečně činné po skončení její pracovní činnosti a z Nařízení komise (EHS) 1251/70 o právu pracovníků zůstat na území členského státu poté co byli v tomto státě zaměstnáni a zajišťuje občanům z členských států EU a jejich rodinným příslušníkům stejné právní postavení při uplatňování na trhu práce ČR jako občanům ČR. Znamená to, že oproti občanům států, které nejsou členy EU, jde o odlišnou právní úpravu spočívající např. v tom, že k výkonu práce na území ČR nebudou muset mít povolení k zaměstnání od úřadu práce.

 

Uvedený návrh dále zapracovává do zákona o zaměstnanosti čl. 39 Smlouvy o založení ES, který umožňuje volný pohyb pracovníků uvnitř Společenství a dává možnost např. ucházet se o zaměstnání, pobývat v některém z členských států za účelem výkonu zaměstnání apod.

 

Stejné právní postavení vyplývá i pro rodinné příslušníky občana členského státu EU, kteří sami nejsou občany členského státu EU. Vzhledem k tomu, že Nařízení rady jsou přímo aplikovatelná, odkazuje se na definici rodinného příslušníka v Nařízení rady (EHS) 1612 o volném pohybu pracovníků v rámci Společenství.

K § 4:

 

Jedná se o ustanovení, které zakazuje diskriminaci při přístupu osoby k zaměstnání a které bylo zakotveno od samého počátku v preambuli zákona. Od roku 1999 bylo pojato jako normotvorné, na jehož základě lze osobě poskytovat ochranu a postihovat prostřednictvím úřadů práce toho, kdo ustanovení poruší. Do návrhu tohoto ustanovení byl v souladu s čl. 2 směrnice Rady 76/ 207/ES a čl. 2 odst.4 směrnice Rady 2000/43/ES zapracován zákaz tzv. nepřímé diskriminace a navádění k diskriminaci. Obdobné ustanovení obsahuje zákoník práce a zákon o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku a zákon o platu a odměně za pracovní pohotovost. Zároveň se doplňuje i zákaz obtěžování a sexuálního obtěžování a právo domáhat se, aby bylo upuštěno od diskriminačního jednání, a právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích.

 

K § 5:

Toto ustanovení upravuje vymezení základních pojmů pro účely tohoto zákona.Taxativně se uvádí, co se rozumí identifikačními údaji fyzické osoby, právnické osoby, fyzické osoby, která je podnikatelem a zahraniční osoby.

 

Bydliště je definováno pro účely tohoto zákona jak pro občana ČR, tak pro cizince, neboť od místa bydliště fyzické osoby se v tomto zákoně odvozuje místní příslušnost úřadu práce pro účely zprostředkování zaměstnání, popř. další služby úřadu práce.

 

Ustanovení uvádí výčet nejčastěji se vyskytujících vážných osobních (rodinných) důvodů, které se mohou u uchazeče o zaměstnání vyskytnout a které mohou být skutečně vážnou překážkou nejen pro přijetí vhodného zaměstnání, ale např. i pro odmítnutí nástupu na rekvalifikaci.

 

Oblast soustavné přípravy na povolání se vymezuje tak, aby bylo zřejmé, kdo může být zařazen do evidence uchazečů o zaměstnání. Pro účely zprostředkování se přihlíží pouze ke studiu, které je "denní", neboť jiné formy studia, jako dálkové nebo distanční nebrání fyzické osobě v tom, aby pracovala a tudíž ani v tom, aby jí zaměstnání bylo zprostředkováváno. Z téhož důvodu se za soustavnou přípravu pro povolání nepovažuje doba přerušení studia. Jinými školami, na kterých se podle zvláštních právních předpisů soustavná příprava pro povolání provádí, se rozumí zejména ty školy, které jsou uvedeny v příloze vyhlášky č. 183/1998 Sb., kterou se stanoví, které další studium, popřípadě výuka se pro účely státní sociální podpory a důchodového pojištění považuje za studium na středních nebo vysokých školách, ve znění pozdějších předpisů.

Nově se právní úprava navrhuje doplnit o ustanovení týkající se tzv. nelegální práce a tímto způsobem přispět k odhalování negativního jevu v naší ekonomice, který má rovněž dopad do pracovněprávních vztahů a do sociální oblasti.

 

K § 6:

 

V souvislosti se spojením dosavadních dvou právních předpisů na úseku zaměstnanosti, obsahuje toto ustanovení kompetence ministerstva při zabezpečování státní politiky zaměstnanosti, které se upřesňují a rozšiřují, např. v souvislosti s vývojem spolupráce a financování ve vztahu k EU, nebo o rozvoj lidských zdrojů na úseku trhu práce, jehož součástí je i oblast dalšího profesního vzdělávání, o úkoly v oblasti diskriminace a o zabezpečení tvorby národní soustavy povolání. Národní soustava povolání popisuje aktuální strukturu světa práce, odráží reálnou dělbu práce a je uspořádána podle složitosti, specializace a druhu práce. Národní soustava povolání je vytvářena ve spolupráci se sociálními partnery.

 

K § 7:

 

Ustanovení definuje postavení úřadů práce jako správních úřadů zabezpečujících státní správu na úseku zaměstnanosti ve správních obvodech vymezených územím okresů. Jejich výčet včetně sídel je uveden v příloze č. 1 k tomuto zákonu. Místní příslušnost se řídí podle místa výkonu práce, což nejvíce vyhovuje potřebám praxe z hlediska řešení situace na trhu práce. Zákon v některých případech stanovuje odlišnou místní příslušnost, např. pro evidenci uchazečů o zaměstnání, pro posouzení zdravotního stavu fyzické osoby pro účely zaměstnanosti apod.

Pro provádění státní politiky zaměstnanosti zřizují úřady práce poradní sbory na tripartitním základě. Nově po dohodě se zástupci zdravotně postižených se navrhuje rovněž zřízení odborných pracovních skupin pro otázky spojené s posuzováním vhodných forem pracovní rehabilitace osob se zdravotním postižením.

 

K § 8:

Kompetence úřadu práce jsou ve většině převzaty z dosavadní právní úpravy. Nově se upřesňuje možnost zabezpečování a podpory programů a projektů souvisejících s rozvojem lidských zdrojů včetně mezinárodních projektů a programů financovaných z Evropských strukturálních fondů.

 

Programy se rozumějí operační programy schválené Českou republikou a Evropskou komisí nebo národní programy přijaté Českou republikou. Projekty se rozumí akce, kterými se tyto programy naplňují.

 Vybrané úřady práce vykonávají kromě běžných kompetencí úřadu práce ještě koordinační činnost k zabezpečení státní politiky zaměstnanosti ve správních obvodech, složených ze správních obvodů několika úřadů práce. Úřady práce, které jsou pověřeny tzv. koordinační činností, a jejich správní obvody jsou uvedeny v příloze č. 2 k tomuto zákonu.Vybrané úřady práce již v současné době mají rozšířené kompetence, nově se navrhuje zakotvit tyto kompetence přímo v zákoně.

Evropské služby zaměstnanosti jsouinformační systém, který shromažďuje, poskytuje a aktualizuje informace o volných pracovních místech, životních a pracovních podmínkách v jednotlivých státech EU, o mobilitě pracovní síly a o stavu a vývoji na trhu práce.

K § 9:

 

Posouzení zdravotního stavu fyzické osoby pro potřeby zaměstnanosti má úzkou návaznost na provádění politiky zaměstnanosti, zejména při zprostředkování zaměstnání nebo při volbě vhodných nástrojů aktivní politiky zaměstnanosti. V souvislosti s tím, že úřad práce nemá vlastního lékaře, pro posouzení zdravotního stavu fyzické osoby spolupracuje s dalšími lékaři a zdravotnickými zařízeními a z toho důvodu je v zákoně upravena jejich vzájemná součinnost a její podmínky.

  

K § 10:

Návrh ustanovení je formulován tak, aby byla dána garance státu při získávání zaměstnání fyzickou osobou. Za zaměstnání se podle návrhu zákona považuje pracovněprávní vztah tj. základní pracovněprávní vztah (pracovní poměr a právní vztahy založené dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr) a další právní vztahy účasti na práci, na které se zákoník práce vztahuje, pokud to výslovně stanoví (přímá působnost) nebo pokud to stanoví zvláštní předpisy a dále ty vztahy, které se řídí zákoníkem práce, pokud zvláštní právní předpis nestanoví jinak.

Součástí práva na zaměstnání je rovněž možnost požádat o zprostředkování zaměstnání podle tohoto zákona prostřednictvím úřadů práce nebo agentur práce. Tyto subjekty mohou občanům poskytovat i další služby a informace vztahující se k orientaci na trhu práce a zabezpečení zaměstnání.

 

K § 11:

Návrh tohoto ustanovení garantuje možnost volby zaměstnání fyzické osoby na základě jejího svobodného uvážení na území ČR nebo v zahraničí a klade odpovědnost při hledání zaměstnání především na fyzickou osobu. Pokud fyzická osoba si neobstará zaměstnání sama, může se obrátit na úřad práce, který ji za podmínek dále stanovených tímto zákonem zaměstnání zprostředkovává.

  

K § 12:

 

Toto ustanovení souvisí s ustanovením § 4 a zakazuje takovou inzerci pracovních míst, která je z uvedených důvodů diskriminační nebo jinak nevhodná. Nedodržení tohoto ustanovení lze postihnout a sankcionovat úřady práce. Do předpisů o zaměstnanosti bylo zapracováno v roce 1999. Článek 3 Směrnice Rady 76/207/EEC o realizaci zásady rovného zacházení pro muže a ženy, pokud jde o přístup k zaměstnání, odborné přípravě a postup v zaměstnání a o pracovní podmínky, požaduje, aby zaměstnavatel nevyžadoval ani jinak nezjišťoval informace o fyzických osobách zajímajících se o zaměstnání, týkající se manželského a rodinného stavu, aby výběrové řízení bylo formulováno neutrálně a neodrazovalo fyzické osoby z hlediska pohlaví, rasy, víry, věku apod. a rovněž výběr zaměstnanců byl prováděn tak, aby nedocházelo k diskriminaci zaměstnanců.

 

K § 13:

 

Návrh ustanovení téměř přebírá dosavadní právní stav. Vychází ze zásady, že zaměstnavatel je povinen plnění běžných úkolů vyplývajících z předmětu jeho činnosti zajišťovat svými zaměstnanci, které k tomu účelu zaměstnává v pracovněprávních vztazích. Z této zásady zákon povoluje určité výjimky, např. výkon činnosti pro právnickou osobu prostřednictvím jeho společníků nebo členů anebo o plnění běžných úkolů dočasně přidělenými zaměstnanci agentury práce. Toto ustanovení umožňuje i svěřit plnění všech běžných úkolů nebo jen některého jiné právnické nebo fyzické osobě za podmínky, že svěřené činnosti má ve svém předmětu činnosti a bude je zajišťovat zaměstnanci v pracovněprávním vztahu podle zákoníku práce.

Návrh tohoto ustanovení i nadále vytváří legislativní zábrany k rozšiřování tzv. švarcsystému, který by jinak umožnil zneužití ochrany zaměstnanců, zvýšil riziko zneužití trhu práce cizinci a měl by negativní dopad do oblasti odvodů pojistného na sociální zabezpečení a státní politiku zaměstnanosti, pojistného na veřejné zdravotní pojištění a znemožnil by provádění kontroly závislé práce vykonávané mimo pracovněprávní vztah úřady práce.

 

 

ČÁST DRUHÁ

 

K § 14:

 

Tato definice vychází z úmluvy MOP č. 88 o službách zaměstnanosti a je v souladu s úmluvou MOP č. 181 o soukromých agenturách práce, která definuje, co všechno se rozumí zprostředkováním zaměstnání a s úmluvou č. 150 o správě práce. Pojem zprostředkování je poněkud širší, než bylo stanoveno předchozími úmluvami MOP č. 34 a č. 96 upravujícími tuto oblast, což je dáno novými formami smluvních vztahů a požadavky zaměstnavatelů na větší flexibilitu pracovní síly. K ochraně zaměstnanců pak slouží zejména to, že každý subjekt, který má zájem o některou z forem zprostředkování zaměstnání, musí mít povolení k této činnosti a vykonávat ji v souladu se stanovenými podmínkami.

 

Ustanovení zakotvuje zprostředkování zaměstnání jako činnost, která vzhledem ke své důležitosti, co do společenského významu a též ochrany fyzické osoby, vylučuje jinou úpravu, než stanoví tento zákon a která může být vykonávána kromě úřadů práce také agenturami práce, pokud k této činnosti mají povolení. Úřady práce však nemohou zprostředkovávat zaměstnání formou dočasného přidělení zaměstnanců k výkonu práce u jiného zaměstnavatele, tato forma je výhradně v kompetenci agentur práce.

 

V tomto ustanovení i následujících, která do návrhu zapracovávají právní akty ES, se jedná o návrh směrnice EU ke zprostředkování zaměstnání.

 

Spolupráce mezi subjekty zprostředkovávajícími zaměstnání je velmi prospěšná a předpokládá ji i úmluva MOP č. 181. Základním cílem úřadů práce i agentur práce je umístění osoby do zaměstnání. Nejedná se tedy o konkurenty v pravém slova smyslu a je proto žádoucí, aby tyto subjekty spolu vzájemně spolupracovaly a informovaly se o předpokládaném vývoji na trhu práce, o počtech umístěných osob apod.

 

Ustanovení zaručuje podle článku 49 Smlouvy o založení ES právo příslušníkům členských států EU, usazených za účelem zprostředkování zaměstnání v jiném členském státě EU v souladu s jeho právními předpisy, poskytovat v ČR služby v oblasti zprostředkování zaměstnání ojediněle a dočasně bez nutnosti založení organizační složky nebo pobočky.

 

K § 15:

 

Poradenství jako takové nebylo dosud výslovně v předpisech o zaměstnanosti upraveno. Vzhledem k tomu, že na základě úmluvy MOP č. 181 lze zprostředkování zaměstnání vykonávat na ziskovém i neziskovém základě a že tedy poradenství poskytují i jiné subjekty než úřady práce, je třeba, aby zákon upravil okruh činností, které poradenství zahrnuje. Poradenství poskytuje v souladu s úmluvou MOP č. 142 o poradenství pro volbu povolání a odborné výchově pro rozvoj lidských zdrojů, ucelené služby nezbytné k profesní orientaci. Do činnosti poradenství pro volbu povolání je zahrnuto řešení problémů spojených s rozvojem osobnosti fyzických osob, s jejich pracovním zařazením a s vytvářením souladu mezi jejich osobností a nároky vykonávané nebo navrhované profese, souvisejících s odborným výcvikem (odbornou výchovou) a rekvalifikací, s výkonem, výkonností a optimalizací profesního zaměření fyzické osoby, s vyhledáváním vhodných pracovních příležitostí a se sociální a pracovní adaptací.

 

K § 16:

 

Ustanovení shodně s dosavadní praxí vymezuje činnosti, které se nepovažují za zprostředkování zaměstnání a tudíž je lze vykonávat bez povolení ke zprostředkovatelské činnosti.

 

K § 17:

 

Ustanovení zpřesňuje dosavadní princip spočívající v ochraně osoby před tím, aby její osobní údaje nemohly být zneužity a sloužily pouze k účelu, ke kterému byly získány. Na ochranu osobních údajů se vztahuje zákon č. 101/2000 Sb. Ve smyslu § 27 odst. 2 písm. g) citovaného zákona se navrhuje, aby zpracování a předávání osobních údajů v rámci členských států ES bylo možné realizovat bez povolení Úřadu pro ochranu osobních údajů, ale se souhlasem osob, jichž se osobní údaje týkají.

 

Navrhovaná právní úprava je v souladu s Nařízením Rady 1612/68 i se směrnicí 95/46/ES.

 

K § 18:

 

Návrh ustanovení o bezplatném zprostředkování je v souladu s úmluvou MOP č. 88 o službách zaměstnanosti, na základě které jsou státy povinny zabezpečit bezplatné zprostředkovatelny práce. Úřady práce od svého vzniku bezplatné služby poskytují. V souladu se změnami v rámci mezinárodního trhu práce je již dnes umožňováno, aby úřady práce prováděly zprostředkování i v mezinárodním rozsahu. Do budoucna se toto zprostředkování předpokládá realizovat zejména prostřednictvím i u nás dnes připravovaného systému EURES se státy ES, kde tato forma zprostředkování je běžně využívána.

 

K § 19:

 

Fyzická osoba se může zajímat o zprostředkování zaměstnání za pomoci úřadu práce buď jako zájemce o zaměstnání, což je v podstatě forma shodná s postavením fyzické osoby ve zprostředkovatelnách práce, nebo jako uchazeč o zaměstnání, kdy mu vznikají při splnění stanovených podmínek nároky na dávky podle tohoto zákona, jakož i podle dalších právních předpisů. Zájemce o zaměstnání má pouze právo na zabezpečení zaměstnání, popřípadě rekvalifikace podle tohoto zákona, nikoliv na podporu v nezaměstnanosti a na podporu při rekvalifikaci.

 

K § 20:

 

Stávající definici vhodného zaměstnání, která odpovídá požadavkům úmluvy MOP

č. 168, a která se v uplynulých letech ukázala jako vyhovující pro zprostředkovávání vhodného zaměstnání uchazečům o zaměstnání, se navrhuje doplnit o hledisko "dopravní dosažitelnosti" zaměstnání. Toto hledisko je rovněž jedním z kritérií, která se v Doporučení k úmluvě MOP č. 168 doporučují akceptovat. Takováto dikce doplnění se navrhuje z toho důvodu, že není dost dobře možné v zákoně stanovit, do jaké vzdálenosti v km je možné považovat zprostředkované zaměstnání za vhodné - např. dopravní vzdálenosti v Praze mohou být značné, ale vzhledem k vhodnému spojení městskou hromadnou dopravou nečiní problém, na rozdíl od většiny regionů, kde vzdálenosti nemusí být až tak velké, ale vzhledem k dopravní obslužnosti je dojížďka do zaměstnání vyloučena. Pro zajištění účasti na důchodovém pojištění a větší právní jistoty fyzických osob, kterým úřady práce zprostředkovávají zaměstnání, se považuje za vhodné zaměstnání pouze takové, ze kterého vyplývá plátci povinnost odvádět pojistné na důchodové pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti.

 

Nově se navrhuje doplnit i možnost zprostředkovávat zaměstnání i na kratší pracovní úvazek nebo časově omezené, neboť tato varianta zvyšuje flexibilitu pracovního trhu a napomáhá umístění většího počtu fyzických osob. Stanovenou týdenní pracovní dobou se rozumí pracovní doba uvedená v zákoníku práce v § 83a s tím, že pracují-li zaměstnanci na pracovištích uvedených v odst. 2 tohoto ustanovení, vychází se z týdenní pracovní doby stanovené pro jednotlivá pracoviště.

 

K § 21:

 

Je potřebné vymezit oblast součinnosti fyzické osoby jako nezbytného předpokladu pro poskytování služeb podle tohoto zákona. Proto se nově navrhuje povinnost fyzické osoby informovat úřad práce o všech okolnostech souvisejících s jejími zdravotními omezeními, které ovlivňují zprostředkování vhodného zaměstnání. Nově je také dána povinnost sdělit a doložit, že je osobou se zdravotním postižením. Povinnost podrobit se lékařskému vyšetření je stanovena v taxativně uvedených případech, a to ve smluvním zdravotnickém zařízení určeném úřadem práce nebo příslušným lékařem závodní preventivní péče.

 

K § 22:

 

Definice zájemce o zaměstnání umožňuje fyzické osobě, aby se u úřadu práce zajímala o zaměstnání, které si sama z nejrůznějších osobních, rodinných, profesních a dalších důvodů zvolí. Návrh tohoto ustanovení rovněž zakládá povinnost součinnosti zájemce o zaměstnání s úřadem práce, např.reagovat na informace a výzvy úřadu práce související s nabízenými místy. S případným ukončením evidence nejsou spojeny žádné sankce v oblasti dávek v nezaměstnanosti ani v oblasti jiných systémů, např. zdravotního a důchodového pojištění. Zprostředkovatelské služby úřadu práce jsou poskytovány bezplatně.

 

K § 23:

 

Ustanovení uvádí údaje, které jsou pro vedení v  evidenci nutné, aby bylo možno zájemci o zaměstnání zprostředkovávat vhodné zaměstnání.

 

K § 24:

 

Z hlediska potřeb fyzické osoby se ukázalo v praxi jako nejvhodnější, aby jí zaměstnání zprostředkovával a při jejím zapojení na trhu práce poskytoval pomoc úřad práce příslušný podle místa bydliště. Tento úřad práce má rovněž možnost poskytovat informace i dalším subjektům, jestliže jejich služby souvisejí s vedením fyzické osoby v evidenci uchazečů o zaměstnání (např. pro účely dávek státní sociální podpory, sociálního zabezpečení apod.).

K § 25:

Stávající definice uchazeče o zaměstnání již delší dobu nevyhovuje dnešnímu spektru právních forem výdělečné činnosti, proto je třeba stanovit taxativním výčtem, kdo může být uchazečem o zaměstnání. Vedle fyzických osob, které vykonávají zaměstnání v pracovněprávním vztahu nebo v rámci služebního poměru, je vhodné, aby jako uchazeči o zaměstnání byly eliminovány další fyzické osoby, které svoji výdělečnou činnost realizují podle jiných právních předpisů.

 

Okolnosti uvedené v odst. 2  tohoto ustanovení brání fyzické osobě v nástupu do zaměstnání, a proto ji nelze v těchto případech zařadit do evidence uchazečů o zaměstnání. Fyzické osoby plně invalidní, u kterých poklesla schopnost soustavné výdělečné činnosti nejméně o 66 %, nemohou být zařazeny do evidence uchazečů o zaměstnání. Tímto opatřením se zabezpečuje, aby výkon zaměstnání zprostředkovaného úřadem práce nezhoršoval zdravotní stav těchto osob. Postavení osob s těžším zdravotním postižením jim však podle § 67 náležet bude, tzn. že budou moci např. uplatňovat své právo na pracovní rehabilitaci podle tohoto zákona.

 

Možnost určitého výdělku v  pracovněprávním vztahu nebo ve služebním poměru v rozsahu omezeném polovinou stanovené týdenní pracovní doby se připouští v odst. 3, neboť se jedná o vztahy, které mají sice formu pracovněprávního vztahu nebo služebního poměru, ale jejich rozsah je tak malý, že jsou ve své většině vykonávány vedle běžného zaměstnání, např. roznáška sobotních novin v malých místech, zřízená veřejná telefonní stanice, úklid společných prostor v domě apod. Výkon tohoto zaměstnání neslouží ani nemůže sloužit jako hlavní zdroj příjmů fyzické osoby, tím je hlavní zaměstnání, které fyzická osoba ztratila. Maximální hranice možného výdělku je tady stanovena proto, aby se zamezilo nežádoucímu zvýhodňování určité skupiny uchazečů o zaměstnání. Obdobně je možnost přivýdělku upravena v odst. 1 u jednotlivých dalších výdělečných činností. Ve světě je běžně známa kategorie tzv. "částečné zaměstnanosti", jsou dány prahové hodnoty týkající se výdělku nebo časového rozsahu v takovémto omezeném zaměstnání, které připouští výkon i vedle zaměstnání řádného. Bývá proto pravidlem, že při částečné zaměstnanosti jsou fyzické osoby zabezpečovány dávkami v nezaměstnanosti a mají nárok na zprostředkování řádného zaměstnání. Za současného vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání se nepřipouští žádný další výkon jakéhokoliv zaměstnání nebo činnosti, což vede v řadě případů k neodůvodněné tvrdosti zákona, jeho obcházení, popř. ztráty motivace nalézt si alespoň nějakou činnost v době, kdy je uchazeč o zaměstnání veden v evidenci.

 

Opatření, které zákon již dnes umožňuje, je zprostředkování činností úřadem práce uchazeči o zaměstnání, kdy je uchazeč o zaměstnání po určitou dobu zaměstnán při výkonu nárazových, časově omezených prací, např. při sklizni zeleniny nebo ovoce, při odstraňování následků živelných pohrom apod.(tzv. krátkodobé zaměstnání). Tento systém se navrhuje zachovat i nadále. Aby se zvýšila motivace k těmto často velice potřebným a naléhavým činnostem, navrhuje se dále, aby souběžně s výdělkem při takovémto zaměstnání byla uchazeči o zaměstnání poskytována podpora v nezaměstnanosti.

 

V souvislosti s tím, že pro vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání a pro zprostředkování zaměstnání je nezbytné zpracovávat osobní údaje, je jejich neposkytnutí nebo neposkytnutí souhlasu nebo jeho zrušení překážkou zařazení a vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání.

 

K § 26:

 

Právní úprava zařazování do evidence v praxi vyhovuje. Navrhuje se však oproti dosavadní úpravě rozšířit okruh fyzických osob, kterým se evidence předřazuje o 3 dny, i na další skupiny, aby nebyli zvýhodňováni pouze ti uchazeči, kteří před zařazením do evidence ukončili zaměstnání. O zařazení do evidence uchazečů o zaměstnání se nerozhoduje ve správním řízení, neboť o žádosti uchazeče se v plném rozsahu vyhovuje; úřad práce však ve správním řízení rozhodne v případě nezařazení fyzické osoby do evidence uchazečů o zaměstnání, neboť praxe ukázala, že v případě sporů o oprávněnost vzetí do evidence je současné neformální nezařazení problémem.

Ustanovení uvádí údaje, které obsahuje žádost o zprostředkování zaměstnání.Tyto údaje jsou pro zprostředkování vhodného zaměstnání bezpodmínečně nutné.

 

K § 27:

 

Ustanovení vymezuje údaje, které obsahuje evidence uchazečů o zaměstnání a jejich účelové určení. Skutečnosti rozhodné pro vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání musí uchazeč osvědčit při podání žádosti o zprostředkování zaměstnání. Krajní formou osvědčování je čestné prohlášení osoby o ukončení pracovního poměru, event. i o dalších skutečnostech, které fyzická osoba nemůže při první návštěvě na úřadu práce doložit a jsou rozhodné pro její zařazení do evidence uchazečů o zaměstnání.

 

Toto ustanovení stanoví uchazeči o zaměstnání lhůtu, ve které je povinen oznámit úřadu práce změny skutečností rozhodných pro vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání, změnu svého bydliště, a stanovuje povinnost úřadu práce převést evidenci uchazeče o zaměstnání na úřad práce příslušný podle jeho nového bydliště.

 

K § 28:

 

Případy, kdy uchazeč o zaměstnání má vážné osobní nebo rodinné důvody, které odůvodňují jeho zájem o zprostředkování zaměstnání jiným než místně příslušným úřadem práce, jsou v praxi poměrně časté, dosavadní právní úprava je však neřešila. Bylo by neúčelné vyžadovat od takového uchazeče o zaměstnání plnění povinností vůči úřadu práce místně příslušnému podle jeho trvalého pobytu, když se v jeho územním obvodu z vážných důvodů skutečně nezdržuje. Nově se proto navrhuje možnost uchazeče o zaměstnání požádat místně příslušný úřad práce o přenesení zprostředkování zaměstnání na úřad práce v místě, kde se skutečně zdržuje.

 

K § 29:

 

Toto ustanovení nově upravuje způsoby ukončení evidence v případech, kdy uchazeč o zaměstnání ze subjektivních nebo objektivních příčin přestal splňovat podmínky pro vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání. V těchto případech se nerozhoduje ve správním řízení, neboť jde o situace vzniklé na základě určité právní skutečnosti, která je dána.

 

K § 30 a 31:

V odstavci 1 jsou taxativně vyjmenovány důvody, kdy je ukončena evidence uchazeče o zaměstnání na základě rozhodnutí úřadu práce o vyřazení z evidence. Jedná se o důvody, které brání uchazeči ve spolupráci s úřadem práce, např. proto, že jeho zdravotní stav se natolik zhoršil, že mu podle lékařského posudku vůbec neumožňuje plnit povinnosti uchazeče o zaměstnání. Výjimka týkající se uchazečů o zaměstnání v době jejich dočasné pracovní neschopnosti nebo v době pobírání peněžité pomoci v mateřství je odůvodněna tím, že k této situaci nedošlo jejich zaviněním. Ukončení evidence z důvodu nástupu výkonu trestu odnětí svobody nebo výkonu vazby je řešeno samostatně. Nově se jako důvod pro vyřazení z evidence zavádí též skutkový stav výkonu nelegální práce, definované v § 5. O vyřazení se rozhoduje ve správním řízení, tj. občan má právo se v případě nesouhlasu s rozhodnutím úřadu práce odvolat.

 

V odstavci 2 jsou taxativně vyjmenovány důvody, kdy bude ukončena evidence uchazeče o zaměstnání na základě rozhodnutí úřadu práce o vyřazení z evidence. Jedná se o případy, kdy uchazeč o zaměstnání zaviněně přestal plnit své povinnosti vyplývající mu ze zákona o zaměstnanosti. Upřesňuje se tak dosavadní právní úprava podle poznatků z praxe úřadů práce. V případech vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání podle tohoto ustanovení může být fyzická osoba opět zařazena do evidence uchazečů o zaměstnání po uplynutí zákonem stanovené doby jen na základě nové písemné žádosti. Pro vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání z důvodu maření součinnosti s úřadem práce stačí i jednání z nedbalosti. Současně se navrhuje rozšířit okruh důvodů pro sankční vyřazení z evidence o neplnění podstatných povinností při rekvalifikaci, neplnění podmínek stanovených v individuálním akčním plánu a odmítnutí podrobit se vyšetření zdravotního stavu lékařem úřadu práce nebo lékařem nebo zdravotnickým zařízením určeným úřadem práce. Vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání z důvodu odmítnutí nástupu na rekvalifikaci bude přicházet v úvahu tehdy, pokud uchazeč o zaměstnání po dobrovolném uzavření dohody o rekvalifikaci odmítne do sjednaného kurzu nastoupit. Právo smluvní volnosti tím tedy není dotčeno.

 

Nově se rovněž definuje, jaké jednání uchazeče o zaměstnání se považuje za maření součinnosti s úřadem práce.

   

K § 32:

 

Doba vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání a doba poskytování podpory v nezaměstnanosti a podpory při rekvalifikaci jsou započitatelnými dobami pro některé nároky v oblasti sociálního zabezpečení. Je proto žádoucí, aby fyzická osoba obdržela potvrzení o existenci těchto dob.

Ve smyslu zákona o ochraně osobních údajů navržené ustanovení stanoví úřadům práce, ve kterých případech jsou povinny zablokovat a nepoužívat údaje týkající se uchazeče o zaměstnání.

 

K § 33:

 

V návrhu jsou vyjmenované skupiny fyzických osob, kterým má být věnována zvýšená péče při zprostředkování zaměstnání. Navrhuje se věnovat zvýšenou péči fyzickým osobám do 25 let věku, kteří nemají dostatečné pracovní návyky ani praxi, která by byla pro zaměstnavatele motivující k jejich přijímání. Vedle absolventů středních škol a vyšších odborných škol se týká i těch, kteří buď vůbec neabsolvovali přípravu pro povolání nebo neukončili úspěšně studium nebo studia zanechali. U absolventů vysokých škol se vzhledem k délce studia navrhuje zvýšená péče maximálně do 30 let věku. Pojem " fyzická osoba do 25 let věku" byl použit v souvislosti s podklady vypracovanými pro statistiky EU, pro informace a opatření v rámci evropské strategie zaměstnanosti a koresponduje rovněž s přístupem MOP k plnění úmluv MOP, např. Úmluvy č. 44. V ČR je takto věkově omezená kategorie uváděna v Národním akčním plánu zaměstnanosti, aby opatření zde přijatá korespondovala s požadavky EU. U osob se zdravotním postižením došlo k nové úpravě cílené činnosti úřadů práce, směřující k začleňování těchto osob do zaměstnání prostřednictvím nástrojů upravených v samostatné části zákona. Okruh fyzických osob, kterým je věnována zvýšená péče, zahrnuje např. i kojící ženy a ženy v období 9 měsíců po porodu, což je v souladu se Směrnicí Rady ES 92/85/EEC.

 

Individuální akční plán je používán v rámci EU pro zvýšení zaměstnatelnosti uchazečů o zaměstnání na trhu práce. Jeho cílem je zvýšení aktivity uchazeče o zaměstnání formou individuálního přístupu ze strany úřadu práce. Uvedený nástroj je v současné době zkoušen některými úřady práce. Řada úřadů práce podobný postup s úspěchem využívala neformálně již dříve. Navrhuje se proto motivace uchazečů o zaměstnání použitím tohoto nástroje, jestliže však neplní dohodnutá opatření, navrhuje se postih spočívající ve vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání, neboť je nutno vycházet z toho, že pro použití tohoto nástroje se rozhodl dobrovolně a použití tohoto nástroje znamená pro úřad práce vynaložení zvýšeného úsilí a prostředků. V zájmu zvýšené péče o mladé lidi včetně absolventů je úřad povinen jim nabídnout uzavření individuálního akčního plánu ke zvýšení možnosti jejich uplatnění na trhu práce, záleží však na nich, zda této nabídky využijí.

 

K § 34:

 

Každý zaměstnavatel má právo na výběr zaměstnanců v potřebném počtu a struktuře sám podle svých potřeb a předpokladů fyzických osob, které se o místo u zaměstnavatele ucházejí. Tato svoboda výběru musí být zachována. Rovněž se doporučuje ponechat stávající službu úřadů práce zaměstnavatelům v oblasti poskytování informací, nově se navrhuje doplnit i poradenskou činnost, která se v praxi osvědčila.

 

K § 35:

 

Oznamovací povinnost zaměstnavatele, pokud se týká volných pracovních míst a jejich obsazování, by měla zůstat zachována, aby byla zajištěna informovanost úřadů práce o možnostech pracovních míst u zaměstnavatelů; úřad práce může nabízet uchazečům o zaměstnání pouze pracovní místa, která mu byla nahlášena. Prostřednictvím nahlášených volných míst je úřad práce zároveň informován o nabídce na trhu práce, může směřovat svoji činnost na zabezpečování rekvalifikací pro nedostatkové profese, získává přehled o místech vhodných pro zaměstnávání cizinců apod. Lhůta pro splnění oznamovací povinnosti se na základě poznatků z praxe prodlužuje z dosavadních pěti na deset pracovních dnů.

 

K § 36:

 

Spolupráce úřadů práce se zaměstnavateli se v činnosti úřadů práce v uplynulých letech osvědčila, neboť přispívá k pracovnímu uplatnění fyzických osob, které jsou na trhu práce obtížněji umístitelné.

 

K § 37:

 

Návrh tohoto ustanovení obsahuje vedle údajů nezbytných pro charakteristiku pracovního místa, která odpovídá podstatným náležitostem pracovní smlouvy a základním informacím o vykonávané práci a pracovních podmínkách, i další fakultativní údaje, které jsou pro nabízené zaměstnání významné. Ponechává se nově na zaměstnavateli, aby upozornil na některé další okolnosti spojené se zaměstnáváním.

 

K § 38:

 

Praxe ukázala, že je nemorální, aby úřady práce nabízely a zveřejňovaly pracovní místa u těch zaměstnavatelů, kteří neplní vůči zaměstnancům základní povinnosti, tj. nevyplácejí mzdu, nebo vyplácejí, ale v částkách nižších, než by náleželo, nedodržují právní předpisy o pracovní době, podmínky stanovené pro uzavírání a ukončování pracovních poměrů apod.

 

K § 39:

 

Navrhuje se, aby o podpoře v nezaměstnanosti bylo rozhodováno na základě žádosti uchazeče o zaměstnání. Rozhodování o hmotném zabezpečení z moci úřední přinášelo v praxi značné problémy, zejména proto, že nebylo možno přerušovat správní řízení v souladu se správním řádem pro absenci potřebných dokladů; o hmotném zabezpečení muselo být navíc mnohdy rozhodováno i v případech, kdy uchazeč o zaměstnání z určitých osobních důvodů o něj neměl zájem. Možnost ovlivnit podáním samostatné žádosti počátek doby poskytování podpory v nezaměstnanosti je pro uchazeče o zaměstnání výhodnější. Doba zaměstnání, potřebná pro nárok na podporu v nezaměstnanosti, tj. alespoň 12 měsíců v posledních třech letech, je upřesněna tak, že toto zaměstnání musí zakládat povinnost odvádět pojistné na důchodové pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, což odpovídá principu, že ten, kdo přispíval na státní politiku zaměstnanosti, má nárok na to, aby mu z těchto prostředků byla hrazena podpora v nezaměstnanosti v době, kdy zaměstnání nemá. Ten, kdo do tohoto systému zapojen nebyl nebo byl, ale po kratší než stanovenou dobu, má nárok na služby ze strany úřadu práce, ale podporu v nezaměstnanosti nepobírá. Tato právní úprava umožní i započítání doby pravidelného výkonu prací osob ve výkonu trestu odnětí svobody jako doby zaměstnání, neboť se jedná o činnost zakládající povinnost odvádět pojistné na důchodové pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti. Vyloučení nároku na podporu v nezaměstnanosti u toho uchazeče o zaměstnání, který je poživatelem starobního důchodu, je podloženo skutečností, že tento uchazeč je finančně zabezpečen z jiného systému. Podpora v nezaměstnanosti nenáleží také uchazeči o zaměstnání, který je zabezpečen výsluhovým příspěvkem nebo příspěvkem za službu podle zvláštních předpisů a tento příspěvek je vyšší než podpora v nezaměstnanosti, které by jinak uchazeči o zaměstnání náleželo. Uchazeč o zaměstnání, který byl uznán plně invalidním a který je schopen pro zdravotní postižení soustavné výdělečné činnosti jen za zcela mimořádných podmínek, bude mít i nadále při splnění zákonných podmínek nárok na podporu v nezaměstnanosti.

K § 40:

 

O podpoře při rekvalifikaci se rozhoduje ze zákona a poskytuje se po celou dobu rekvalifikace. Podmínkou pro její přiznání je skutečnost, že rekvalifikaci zabezpečuje úřad práce a že uchazeč o zaměstnání není ke dni, od něhož má být podpora při rekvalifikaci přiznána, poživatelem starobního důchodu, neboť ten je finančně zabezpečen z jiného systému. V případě fyzických osob uznaných plně invalidními platí stejná zásada jako při rozhodování o nároku na podporu v nezaměstnanosti.

 

K § 41:

 

Rozhodným obdobím pro posuzování nároku na podporu v nezaměstnanosti jsou poslední tři roky před zařazením do evidence uchazečů o zaměstnání. Pro uznání doby předchozího zaměstnání je rozhodující skutečnost, zda toto zaměstnání zakládalo povinnost odvádět pojistné na důchodové pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti. Pokud fyzická osoba před zařazením do evidence uchazečů o zaměstnání na státní politiku zaměstnanosti přispívala, má nárok na započtení této doby pro účely podpory v nezaměstnanosti. Nepřihlíží se pouze ke krátkodobému zaměstnání a  zaměstnání nebo jiné výdělečné činnosti, které byly vykonávány v souběhu s evidencí uchazečů o zaměstnání, i když zakládají povinnost odvádět pojistné na důchodové pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti.

 

Ustanovení dále taxativně vypočítává okruh činností, které se považují za tak závažné, aby byly rovnocenné době zaměstnání. Péče o dítě do čtyř let věku koresponduje s právní úpravou poskytování rodičovského příspěvku podle zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů. Výkon vojenské služby formou základní nebo náhradní služby nemusí být prováděn pouze v Armádě ČR, která je podle zákona č. 219/1999 Sb., o ozbrojených silách České republiky, jednou ze složek ozbrojených sil. Základní nebo náhradní službu je také možno podle zákona č. 218/1999 Sb., o rozsahu branné povinnosti a o vojenských správních úřadech (branný zákon), vykonávat i v ozbrojených silách jiných států.

 

Oproti dosavadní právní úpravě je z náhradních dob zaměstnání vyloučena doba soustavné přípravy pro povolání. Zkušenosti z praxe ukázaly, že řada mladých lidí splní obecnou podmínku doby zaměstnání (tj. 12 měsíců v předchozích třech letech) během studia a nárok na podporu v nezaměstnanosti jim vznikne z tohoto titulu. Opatření by mělo motivovat mladé lidi k uzavírání řádných pracovněprávních vztahů vedoucích k zápočtu dob pro podporu v nezaměstnanosti. Rovněž vyloučí případy rodin, kdy rodiče přimějí dítě, aby zanechalo přípravy pro povolání a pobíralo podporu v nezaměstnanosti. Podle Úmluvy MOP č. 168 je stát povinen chránit alespoň tři kategorie osob. Tato povinnost je i při vyloučení doby soustavné přípravy pro povolání z náhradních dob splněna.

 

K § 42:

 

Vzhledem k tomu, že uchazeč o zaměstnání bude o podporu v nezaměstnanosti žádat, bude poskytováno ode dne podání žádosti. Přiznání podpory v nezaměstnanosti ode dne následujícího po ukončení zaměstnání v případech, kdy je žádost podána nejpozději do tří pracovních dnů od ukončení zaměstnání, se v praxi osvědčilo, a proto se navrhuje tento postup zachovat. Dosavadní praxe, kdy se o přiznání hmotného zabezpečení rozhoduje bez žádosti uchazeče o zaměstnání, se ukázala jako ne zcela vyhovující. Proto se navrhuje, aby o přiznání podpory v nezaměstnanosti bylo rozhodováno na základě žádosti uchazeče o zaměstnání, který by tímto způsobem měl možnost ovlivnit počátek běhu podpůrčí doby.

Toto ustanovení přebírá dosavadní praxi týkající se dokládání skutečností rozhodných pro přiznání a poskytování podpory v nezaměstnanosti, kdy je na uchazeči o zaměstnání, aby si příslušné doklady obstaral (zejména od zaměstnavatele nebo okresní správy sociálního zabezpečení) a úřadu práce je doložil. Lze to prokázat například pracovní smlouvou, dohodou o pracovní činnosti, mzdovým vyúčtováním, potvrzením o zaměstnání, potvrzením o výdělku, výpovědí nebo dohodou o skončení pracovního poměru atd.

 

K § 43:

 

Uchazeči o zaměstnání vyšších věkových kategorií obtížněji hledají uplatnění na trhu práce, proto se navrhuje odstupňovaná délka podpůrčí doby podle jejich věku a podle doby účasti na důchodovém pojištění. U těch uchazečů o zaměstnání, kteří splňují podmínku celkové doby účasti na důchodovém pojištění v trvání alespoň 25 let, lze předpokládat, že v předchozích letech vykonávali činnosti, které zakládají účast na důchodovém pojištění a jsou spojeny s odvodem příspěvku na státní politiku zaměstnanosti. Vzhledem k tomu, že u věkové kategorie od 55 let věku se podpůrčí doba prodlužuje na dvojnásobek, stanoví se zde podmínka účasti na důchodovém pojištění v trvání alespoň 30 let.

Smyslem podpory v nezaměstnanosti je poskytnout tuto dávku uchazeči o zaměstnání v době, kdy je zpravidla v sociálně tíživé situaci, neboť jeho uplatnitelnost na trhu práce je obecně obtížnější. Nedoloží-li uchazeč o zaměstnání celkovou dobu zaměstnání do jednoho měsíce, rozhodne úřad práce při splnění všech zákonem stanovených podmínek o přiznání podpory v nezaměstnanosti po podpůrčí dobu 6 měsíců. Jestliže doloží uchazeč o zaměstnání doby dodatečně ve lhůtě šesti měsíců od podání žádosti, což je dostatečně dlouhá lhůta k tomu, aby si uchazeč o zaměstnání obstaral příslušné doklady, úřad práce mu podpůrčí dobu prodlouží. K doložení celkové doby zaměstnání po uplynutí 6 měsíců se nebude přihlížet z důvodu poskytování dávek z dalších systémů (zejména ze sociálního zabezpečení, státní sociální podpory), které by mohlo vést k přeplatkům a duplicitnímu plnění. Po propojení informačních systémů se předpokládá, že uchazeč o zaměstnání již nebude muset výše uvedené skutečnosti sám dokládat.

 

K § 44:

Ustanoveníupravuje případy, kdy za trvání evidence uchazeče o zaměstnání nastane skutečnost, která brání poskytování podpory v nezaměstnanosti a podpory při rekvalifikaci. Jeho výplata se zastavuje rozhodnutím vydaným ve správním řízení. Zároveň se vylučuje souběh podpory v nezaměstnanosti a při rekvalifikaci.

 

K § 45:

 

Ustanovení vychází ze skutečnosti, že podpora v nezaměstnanosti náleží pouze fyzické osobě, která se stala uchazečem o zaměstnání. V případě ukončení evidence nebo vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání přestane fyzická osoba splňovat tuto základní podmínku pro poskytování podpory v nezaměstnanosti. Nově se navrhuje upřesnit zánik nároku na podporu v nezaměstnanosti uplynutím podpůrčí doby; tento způsob zániku nároku zcela logicky vyplývá z povahy věci, ale činil potíže, a proto byl uplatňován pouze ve výkladové praxi.

 

K § 46:

 

Ustanovení taxativně vyjmenovává doby, které se nezapočítávají do podpůrčí doby a její plynutí fakticky staví. Jedná se o skutečnosti, při kterých se poskytování podpory v nezaměstnanosti rozhodnutím zastaví, a poté co pominou, se v poskytování podpory v nezaměstnanosti pokračuje a plynutí podpůrčí doby se obnoví.

 

K § 47:

 

Toto ustanovení stanovuje, kdy se podpůrčí doba nestaví, ale tato doba plyne, přestože podpora v nezaměstnanosti není poskytována.

 

K § 48:

 

Jedná se o úpravu, která byla do zákona o zaměstnanosti zařazena v roce 1999, osvědčila se, a  proto je vhodné ji zachovat. Navrhuje se pouze prodloužit podmínku odpracované doby zaměstnání mezi jednotlivými evidencemi na dobu tří měsíců, která je shodná s maximální délkou zkušební doby podle zákoníku práce tak, aby se v  co největší míře zamezilo spekulativnímu navazování krátkodobých pracovněprávních vztahů.

 

K § 49:

 

Ustanovení řeší případy opětovného poskytování podpory v nezaměstnanosti, ke kterému dochází v navazujících evidencích. Aby nemohlo docházet ke spekulativnímu vstupu a výstupu z evidence uchazečů o zaměstnání a uplatňování nároku na podporu v nezaměstnanosti, je tímto ustanovením zaručeno, že běh nové podpůrčí doby může nastat až po určité době, kdy uchazeč o zaměstnání skutečně pracoval a podílel se na vytváření zdrojů pro financování státní politiky zaměstnanosti. Pokud se jedná o zdravotní důvody, mají se na mysli důvody uvedené v § 46 odst. 1 písm. d) zákoníku práce, organizačními důvody se rozumí důvody uvedené v § 46 odst. 1 písm. a) až c) zákoníku práce.

 

Splnění povinnosti odvádět pojistné na důchodové pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti po dobu šesti měsíců se nebude vyžadovat rovněž v případech, kdy uchazeč o zaměstnání skončil zaměstnání z důvodu porušení podstatné povinnosti, která vyplývá z právních předpisů, kolektivní smlouvy nebo sjednaných pracovních podmínek. Jde např. o nároky na delší dovolenou na zotavenou, další pracovní volno apod.

 

K § 50:

 

Stanovení výše podpory v nezaměstnanosti a podpory při rekvalifikaci z průměrného měsíčního čistého výdělku z posledního zaměstnání, používaného u uchazeče o zaměstnání naposledy pro pracovněprávní účely se přebírá z dosavadní právní úpravy.

 

Stanovení výše podpory v nezaměstnanosti a podpory při rekvalifikaci z  posledního vyměřovacího základu v rozhodném období u uchazeče, který před zařazením do evidence uchazečů vykonával samostatnou výdělečnou činnost, se přebírá z dosavadní právní úpravy.

 

Toto ustanovení se při stanovení výše procentní sazby opírá o úmluvu MOP č. 168 o podpoře zaměstnanosti a o ochraně proti nezaměstnanosti. Rozdílná výše sazby má motivovat uchazeče o zaměstnání k hledání zaměstnání v počátečním období nezaměstnanosti. Celková výše podpory v nezaměstnanosti má být rovněž motivační, avšak přiměřená k předchozím příjmům tak, aby umožnila překlenout přechodné období nezaměstnanosti.

 

Vyšší procentní sazba při stanovení výše podpory při rekvalifikaci se navrhuje z důvodu motivace uchazeče o zaměstnání ke změně zaměstnání v případech, kdy v oboru, ve kterém získal kvalifikaci, není na trhu práce pracovní uplatnění.

 

Ustanovení upravuje řešení těch případů, kdy posledním zaměstnáním uchazeče o zaměstnání je více zaměstnání, včetně jiné výdělečné činnosti, která skončila v jeden den. Při stanovení výše podpory v nezaměstnanosti a výše podpory při rekvalifikaci je třeba vycházet ze všech dosažených příjmů ze zaměstnání a z jiné výdělečné činnosti, ze kterých bylo odváděno pojistné na důchodové pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti.

 

Zvýšení maximální výše podpory v nezaměstnanosti a podpory při rekvalifikaci koeficientem 2,5 a 2,8 násobku částky životního minima platné pro jednotlivého občana staršího 26 let věku bylo provedeno na základě poslaneckého návrhu v souvislosti s přijetím zákona č. 167/1999 Sb. Podle dlouhodobých statistických údajů Ministerstva práce a sociálních věcí je hmotné zabezpečení v maximální výši vypláceno necelému 1 % uchazečů o zaměstnání z celkového počtu uchazečů o zaměstnání, kteří pobírají hmotné zabezpečení. Z celkového počtu uchazečů o zaměstnání, kteří pobírali hmotné zabezpečení při rekvalifikaci, bylo v maximální výši vypláceno necelé 0,1 % uchazečů o zaměstnání.

 

V návaznosti na ustanovení § 40 je upravena výše podpory v nezaměstnanosti těch uchazečů o zaměstnání, kterým vznikl nárok na podporu v nezaměstnanosti v souběhu s nárokem na výsluhový příspěvek nebo příspěvek za službu.

 

K § 51:

 

Jako kriterium pro stanovení výše podpory v nezaměstnanosti a podpory při rekvalifikaci u taxativně vyjmenovaných skupin uchazečů o zaměstnání se i nadále navrhuje ponechat životní minimum platné pro jednotlivého občana staršího 26 let věku. Toto ustanovení se použije pouze v případě, když fyzická osoba splnila podmínku předchozí doby zaměstnání započtením náhradní doby nebo, ačkoliv prokazatelně pracovala, nemůže svůj příjem doložit, a je třeba ji přechodně zabezpečit alespoň touto minimální částkou. V případě, že fyzická osoba dodatečně doloží potvrzení o svých příjmech, úřad práce podporu v nezaměstnanosti a podpory při rekvalifikaci doplatí, pokud nárok na ni bude vyšší než poskytovaná částka. Jestliže uchazeč o zaměstnání ukončil více zaměstnání nebo zaměstnání a jinou výdělečnou činnost v jeden den a je-li znám měsíční příjem alespoň z jednoho z nich, stanoví se výše podpory v nezaměstnanosti a podpory při rekvalifikaci pouze z tohoto příjmu.

 

K § 52:

 

Dosavadní právní úprava neumožňovala poskytnout hmotné zabezpečení těm uchazečům o zaměstnání, kteří např. sice naposledy pracovali v cizině, ale před tímto posledním zaměstnáním vykonávali výdělečnou činnost, ze které bylo odváděno pojistné na důchodové pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti. Ustanovení vychází z toho, že pokud uchazeč o zaměstnání v posledních třech letech přispíval na důchodové pojištění a státní politiku zaměstnanosti, nemůže být skutečnost, že jeho posledním zaměstnáním byla výdělečná činnost nezakládající povinnost odvádět příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, např. práce v cizině, překážkou pro poskytování podpory v nezaměstnanosti.

 

K § 53:

 

Ustanovení vychází z dosavadní právní úpravy, pro posílení právní jistoty uchazečů o zaměstnání však upřesňuje splatnost podpory v nezaměstnanosti a podpory při rekvalifikaci nejpozději v následujícím kalendářním měsíci.

K § 54:

 

Ustanovení řeší situace, kdy je třeba uchazeči o zaměstnání později podporu v nezaměstnanosti a podporu při rekvalifikaci buď doplatit, nebo dodatečně přiznat, aby nebyl zkrácen ve svých nárocích. Dosavadní praxe ukázala, že doba tří let, ve které bylo možno uplatnit nárok na přiznání a poskytnutí hmotného zabezpečení, je nedostatečná, a byla proto prodloužena na pět let.

 

K § 55:

 

Ustanovení umožňuje řešit situace, kdy při výplatě podpory v nezaměstnanosti nebo podpory při rekvalifikaci došlo k neoprávněnému zvýhodnění uchazeče o zaměstnání bez jeho zavinění (např. chybou zaměstnavatele při výpočtu průměrného měsíčního výdělku). Jestliže úřad práce takovou skutečnost zjistí ještě v době, kdy je podpora v nezaměstnanosti nebo podpora při rekvalifikaci poskytována, rozhodne o zastavení její výplaty nebo o snížení poskytované částky. Vzhledem k tomu, že uchazeč o zaměstnání pobíral podporu v nezaměstnanosti nebo podporu při rekvalifikaci v dobré víře, přeplatek nevrací.

 

Ustanovení upravuje rovněž situace, kdy dojde k neoprávněnému poskytování prostředků úřadem práce zaviněním uchazeče o zaměstnání. V těchto případech je spravedlivé, aby uchazeč o zaměstnání měl povinnost neoprávněně získané částky vrátit. Nárok na vrácení podpory v nezaměstnanosti a podpory při rekvalifikaci zaniká uplynutím pěti let.

 

K § 56:

 

Toto ustanovení řeší vrácení podpory v nezaměstnanosti a podpory při rekvalifikaci úřadu práce v případech, kdy fyzická osoba jeho přiznání a neoprávněné poskytování svým jednáním nezavinila. Vzhledem k tomu, že starobní důchod je v některých případech přiznáván zpětně, navrhovaná úprava by měla zabránit duplicitnímu poskytování prostředků z obou systémů. Nárok na vrácení podpory v nezaměstnanosti a podpory při rekvalifikaci zaniká uplynutím pěti let.

   

K § 57:

Uchazeč o zaměstnání má při poskytování podpory v nezaměstnanosti a podpory při rekvalifikaci vyvíjet potřebnou součinnost s úřadem práce, která spočívá zejména ve snaze najít si nové pracovní uplatnění. Jestliže je uchazeč o zaměstnání v cizině, tato součinnost nemůže fakticky existovat, rovněž zasílání podpory v nezaměstnanosti a podpory při rekvalifikaci do ciziny je komplikované, a není naplňován účel, pro který je uchazeč o zaměstnání evidován a hmotně zabezpečován.

Mezinárodní smlouvy mohou zabezpečit vzájemnou spolupráci úřadů práce nebo obdobných orgánů, které v zahraničí provádějí ochranu osob v nezaměstnanosti. V případech, kdy se fyzická osoba stala nezaměstnanou na území ČR a je vhodné jí v souladu s mezinárodními úmluvami poskytovat podporu v nezaměstnanosti a podporu při rekvalifikaci z prostředků ČR v době, kdy se na jejím území nezdržuje, umožňuje zákon zvláštní smluvní úpravu.

 

K § 58:

 

Tato forma zprostředkování zaměstnání a odměny za zprostředkování zaměstnání právnickým a fyzickým osobám, které tuto činnost provádějí, odpovídá úmluvě MOP č. 181. Odpovídá též dosavadní praxi v ČR, která se osvědčila a neměla by být měněna. Poslední právní úprava týkající se agentur práce byla uskutečněna v roce 2000  zákonem č. 155/2000 Sb.

 

K § 59:

 

V souvislosti s plněním úkolů ministerstva v oblasti státní politiky zaměstnanosti je nezbytná jeho informovanost o zprostředkování zaměstnání agenturami práce.

 

K § 60, § 61 a § 62:

 

Tato právní úprava byla přijata v roce 1999 a plně se osvědčila. Z uvedeného důvodu se navrhuje její přijetí i v novém zákoně o zaměstnanosti. Vzhledem k nutnosti splnění podmínky pětileté odborné praxe je dosavadní minimální hranice 18 let nedostatečná, a proto se zvyšuje na 23 let.

 

Nově se v souladu se směrnicí Rady 89/48/ES navrhuje pro účely vydávání povolení k zaměstnání uznávat u občanů EU nebo jejich rodinných příslušníků, kteří sami žádají o vydání tohoto povolení nebo plní funkci odpovědného zástupce žádající právnické osoby, pokud nesplňují podmínky stanovené tímto zákonem, doklady o plnění odborné kvalifikace a praxe, které jsou pro tuto činnost nezbytné v členském státě EU.

 

Ministerstvu se dává oprávnění v odůvodněných případech přezkoumat způsobilost právnických nebo fyzických osob usazených za účelem zprostředkování zaměstnání v jiném členském státě EU v souladu s jeho právními předpisy, poskytovat v ČR služby v oblasti zprostředkování zaměstnání.

 

K § 63:

 

Tato právní úprava byla přijata v roce 1999 a plně se osvědčila. Z uvedeného důvodu se navrhuje její převzetí do nového zákona o zaměstnanosti. Navíc se návrh rozšiřuje o dodržování dobrých mravů, jak si vyžádala praxe, čímž by se mělo přispět k určité kultivaci vztahů souvisejících s nabídkami zaměstnání, popř. s nabídkami zaměstnanců. V ustanovení se nově taxativně vyjmenovávají skutečnosti, které způsobují zánik povolení ke zprostředkování zaměstnání. Nově se také navrhuje možnost postihu v případech, kdy zprostředkování zaměstnání bylo prováděno v rozporu se zákonnými podmínkami.

 

K § 64:

 

V souladu s Úmluvou MOP č. 181 o soukromých agenturách práce se umožňuje stanovit prováděcím právním předpisem druhy prací, které nemohou agentury práce zprostředkovávat.

 

K § 65:

 

Evidence agentur práce, kterým bylo vydáno povolení ke zprostředkování zaměstnání, obsahuje základní údaje o agentuře, včetně seznamu jejích pracovišť.

 

K § 66:

 

Uvedený způsob zprostředkování zaměstnání je obvyklý v průmyslově vyspělých zemích, včetně států EU, v souvislosti s novými formami smluvních vztahů a požadavky zaměstnavatelů na větší flexibilitu pracovní síly. Obsah dohod uzavíraných mezi agenturou práce a zaměstnavatelem, u kterého bude dočasně přidělený zaměstnanec agentury práce vykonávat práci (uživatel) a obsah pokynu, na základě kterého agentura práce svého zaměstnance přiděluje k uživateli, upravuje novela zákoníku práce. Tato novela zákoníku práce rovněž upravuje společnou odpovědnost agentury práce a uživatele za to, že pracovní a mzdové podmínky dočasně přiděleného zaměstnance nebudou horší než pracovní a mzdové podmínky srovnatelného zaměstnance uživatele, což je nejen v zájmu ochrany dočasně přidělených zaměstnanců, ale i v zájmu ochrany stálých zaměstnanců uživatele, aby nedocházelo k jejich nahrazování hůře placenými a nedostatečně chráněnými pracovními silami.

 

 

ČÁST TŘETÍ

 

 

K § 67:

Zohlednění zdravotního postižení jako funkční poruchy zdravotního stavu odpovídá mezinárodně uznávaným a používaným hlediskům, stejně jako hlavní zásada, že fyzickým osobám, které jsou zdravotně handicapovány, se při přístupu k zaměstnání i při zaměstnávání samém poskytuje zvýšená pomoc a péče. Definice a úprava pro oblast zaměstnanosti je obsažena v tomto zákoně, ochranu v pracovněprávních vztazích zakotvuje zákoník práce.

 

Doposud platný pojem "občan se změněnou pracovní schopností" byl překonán mimo jiné i z důvodů neslučitelnosti terminologie s pojmy používanými v EU. Zároveň jsou respektovány závazky a dohody našeho státu vůči MOP (úmluva č. 159 o pracovní rehabilitaci a zaměstnávání invalidů), WHO a EU z hlediska zvýšené pomoci osobám se zdravotním postižením při jejich  integraci do pracovního a veřejného života.

 

Novou úpravou se precizněji vymezuje okruh fyzických osob, kterým bude poskytována zvýšená péče na trhu práce. Vazbou na plnou a částečnou invaliditu se respektuje společensky uznaná tíže zdravotního postižení a její nesporný dopad na výdělečnou schopnost a z toho vyplývající následné podpory na trhu práce. Zvýšená podpora bude poskytována rovněž fyzickým osobám, které jejich zdravotní stav znevýhodňuje na trhu práce.

 

Za osoby s těžším zdravotním postižením se budou oproti dosavadní právní úpravě považovat i fyzické osoby, které byly uznány plně invalidními podle § 39 odst. 1 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění.

 

Navržené řešení zajišťuje potřebnou kontinuitu se současným stavem, zejména z pohledu hodnocení podílu zaměstnávání osob se zdravotním postižením a plnění stanovených kvót u zaměstnavatelů. Nepředpokládá se výrazné navýšení počtu fyzických osob, kterým bude přiznán statut osoby zdravotně znevýhodněné.

K § 68:

 

Evidence osob se zdravotním postižením, kterým jsou poskytovány služby podle tohoto zákona, je žádoucí pro provádění politiky zaměstnanosti. Na údaje z této evidence se vztahuje zákon č. 101/ 2000 Sb., o ochraně osobních údajů.

 

K § 69:

 

Pracovní rehabilitace je souvislá péče poskytovaná osobě se zdravotním postižením s cílem umožnit jí získat a zachovat si vhodné zaměstnání a usnadnit její zapojení nebo opětovný návrat na trh práce. Představuje nástroj politiky zaměstnanosti ve vztahu k  osobě se zdravotním postižením, k vyrovnání jejích příležitostí na trhu práce a součást komplexu činností a opatření vedoucích k plné integraci zdravotně postiženého do pracovního procesu. Může se uskutečňovat různými formami, vhodnými s ohledem na zdravotní stav osoby se zdravotním postižením, jako např. vhodným studiem nebo jinou formou přípravy na povolání (podle školských předpisů), teoretickou a praktickou přípravou pro zaměstnání, vyhledáváním vhodného zaměstnání úřadem práce apod. Jednotlivé formy pracovní rehabilitace jsou podrobně popsány v tomto návrhu zákona s výjimkou poradenství, které bude podrobněji upraveno prováděcím právním předpisem. Pracovní rehabilitace je jednou z částí rehabilitace definované "Standardními pravidly pro vyrovnání příležitostí pro fyzické osoby se zdravotním postižením", které vydalo Valné shromáždění OSN v roce 1993. Pracovní rehabilitace se všem kategoriím fyzických osob se zdravotním postižením poskytuje přímo na základě jejich žádosti, náklady spojené s pracovní rehabilitací hradí úřad práce.

 

Stanovení vhodné formy pracovní rehabilitace pro osobu se zdravotním postižením v individuálním plánu musí vycházet z objektivního posouzení jejího zdravotního omezení, pracovních schopností a dalších osobních faktorů, zároveň je však také důležitá situace na trhu práce. Pro posouzení vhodné formy pracovní rehabilitace si úřady práce vytváření odborné pracovní skupiny.

 

Ustanovení upravuje i možnost zařazení fyzické osoby do pracovní rehabilitace již v době, kdy je fyzická osoba ještě v pracovní neschopnosti, ale některá z forem pracovní rehabilitace je již vhodná. Úřad práce je povinen oznámit tuto skutečnost příslušné okresní správě sociálního zabezpečení.

 

Ministerstvo stanoví vyhláškou obsah individuálního plánu pracovní rehabilitace, druhy nákladů spojených s jejím prováděním a způsob jejich úhrady.

  

K § 70:

 

Příprava na budoucí povolání probíhá podle školských předpisů, příprava k práci jakož i specializované rekvalifikační kurzy probíhají podle tohoto zákona. Jedná o osvědčené rozdělení mezi vzdělávací zařízení a úřady práce.

 

K § 71 a 72:

 

Základní charakteristika tohoto nástroje přebírá dosavadní stav, kdy příprava k práci slouží k postupnému přizpůsobování se osoby se zdravotním postižením k pracovnímu výkonu. Tento nástroj lze realizovat nejen u zaměstnavatele, u kterého tato fyzická osoba je nebo po absolvování přípravy k práci bude v pracovním poměru, ale i u jiných subjektů, které mohou vhodný zácvik fyzické osoby provádět. Rovněž je vhodné, aby osoba se zdravotním postižením byla po dobu přípravy k práci hmotně zabezpečena; nemá - li proto jiné zdroje, úřad práce jí poskytne podporu při rekvalifikaci, které je shodné, jako kdyby fyzická osoba byla uchazečem o zaměstnání a absolvovala rekvalifikaci.

 

Ustanovení obsahuje náležitosti dohod, které jsou uzavírány k zabezpečení přípravy k práci a řeší rovněž otázku náhrady škody. V případě pracovní rehabilitace prováděné zaměstnavatelem osoby se zdravotním postižením na jeho pracovišti je možno dohodnout i dobu, po kterou bude příprava k práci prováděna s podporou asistenta.

 

K § 73:

 

Toto ustanovení umožňuje zabezpečovat přípravu k práci i prostřednictvím jiného subjektu, než je úřad práce. Zejména pro osoby s těžším zdravotním postižením trh práce nenabízí dostatek vhodných pracovních míst, a proto úřad práce může využít rovněž služeb subjektu, který na základě dohody s úřadem práce bude nejen zajišťovat přípravu k práci, ale případně i vyhledání vhodného pracovního místa pro osobu se zdravotním postižením a její nástup do vhodného zaměstnání.

 

K § 74:

 

Pro osoby se zdravotním postižením mohou být zabezpečovány i specializované rekvalifikační kurzy, a to za stejných podmínek jako rekvalifikace podle tohoto zákona. Pokud osoba se zdravotním postižením není zabezpečena z jiných systémů (např. dávkami nemocenského pojištění, starobním důchodem atd.)., náleží jí podpora při rekvalifikaci, a to i v případě, kdy není vedena v evidenci uchazečů o zaměstnání.

 

K § 75:

 

Navrhovaná právní úprava na základě předchozích zkušeností umožňuje hmotně stimulovat zaměstnavatele vytvářejícího nová pracovní místa pro osoby se zdravotním postižením. Ustanovení obsahuje podmínky pro uzavření dohody o vytvoření chráněného pracovního místa a maximální výši příspěvku na jeho vytvoření. Konkrétní výše příspěvku je uvedena v dohodě. Příspěvek na vytvoření chráněného pracovního místa je možno na základě dohody poskytnout i osobě se zdravotním postižením, která začne vykonávat samostatnou výdělečnou činnost. Tím se umožní její uplatnění na trhu práce.

 

Jestliže to bude vyžadovat situace, může úřad práce poskytnout i finanční příspěvek na částečnou úhradu provozních nákladů, aby provozování takovéhoto místa nebylo pro zaměstnavatele nebo pro osobu samostatně výdělečně činnou ztrátové.

 

K § 76:

 

Zákon upravuje vymezení pojmu chráněná pracovní dílna, základní podmínky pro její vytvoření a maximální výši příspěvku. Příspěvek na vytvoření pracovních míst v chráněné pracovní dílně je podmíněn tím, že chráněná pracovní dílna je vytvářena po dohodě s úřadem práce. Cílem chráněných pracovních dílen je zařazování do pracovního procesu zejména těch fyzických osob, které nelze umístit na trhu práce, tj. osob s těžším zdravotním postižením. Aby takto obsazená chráněná pracovní dílna měla možnost fungovat a prosperovat, je nutné, aby v dílně nepracovaly pouze osoby se zdravotním postižením, ale je žádoucí, aby těchto osob v chráněné pracovní dílně byla alespoň nadpoloviční část; proto se navrhuje spodní hranice ve výši 60 % osob se zdravotním postižením. Tyto dílny ve své většině nebývají ziskové a je společensky potřebné podporovat jejich činnost i tehdy, jestliže jsou ztrátové, k čemuž slouží příspěvek na provoz.

 

K § 77:

 

Prováděcí předpis bude upravovat charakteristiku chráněných pracovních míst a chráněných pracovních dílen, způsob výpočtu ročního přepočteného počtu zaměstnanců, druhy provozních nákladů, na které lze přispívat, a způsob poskytování příspěvků.

 

K § 78:

 

Zaměstnavatelé osob se zdravotním postižením byli od roku 1993 do roku 2000 podporováni formou dotací ze státního rozpočtu prostřednictvím Ministerstva financí. Od roku 2001 v souvislosti s účinností zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, byly finanční prostředky vyčleněné na tyto dotace převedeny do rozpočtové kapitoly MPSV. V roce 2001 byly tyto nenárokové dotace poskytovány na základě příkazu ministra práce a sociálních věcí, s účinností od 1.1.2002 byly novelou zákona o zaměstnanosti změněny na nárokový příspěvek, náležející zaměstnavatelům, kteří přizpůsobili svůj výrobní program a pracovní podmínky zaměstnávání osob se zdravotním postižením. Tato právní úprava je nedostatečná, protože umožňuje různé výklady pojmu zaměstnavatele, který má na příspěvek nárok, a nestanoví přesně účel poskytování příspěvku. Proto se navrhuje přesná definice zaměstnavatele zaměstnávajícího více než 50% osob se zdravotním postižením, přičemž se vychází z průměrného čtvrtletního přepočteného počtu zaměstnanců. Procentní hranice zaměstnávání osob se zdravotním postižením vychází z textu úkolu 7d Národního plánu vyrovnání příležitostí pro občany se zdravotním postižením, předloženého Vládním výborem pro zdravotně postižené občany a schváleného usnesením vlády č. 256/98. Ustanovení obsahuje podmínky poskytování příspěvku a jeho výši.

 

Způsob zjišťování průměrného čtvrtletního přepočteného počtu zaměstnanců stanoví ministerstvo prováděcím právním předpisem.

 

K § 79:

 

Toto ustanovení umožňuje, aby úřad práce prostřednictvím svých služeb napomáhal zaměstnavatelům při vyhrazování a vytváření vhodných pracovních míst pro osoby se zdravotním postižením a poskytoval poradenskou činnost zaměstnavatelům při vytváření vhodných pracovních podmínek pro tyto fyzické osoby.

 

K § 80:

 

V tomto ustanovení jsou vyjmenovány jen základní povinnosti zaměstnavatelů, které jsou podstatné pro provádění politiky zaměstnávání osob se zdravotním postižením a její usměrňování. Vedení evidence zaměstnanců se zdravotním postižením je podstatné zejména pro plnění povinnosti zaměstnávat osoby se zdravotním postižením ve výši povinného podílu a pro kontrolu plnění této povinnosti. Evidence obsahuje zejména identifikační údaje o zaměstnancích a doklad o tom, že jsou osobami se zdravotním postižením. Ochrana osobních údajů se řídí zákonem č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů.

 

K § 81:

 

Povinný podíl byl zaveden v roce 1991 jako povinnost zaměstnavatele přijímat do zaměstnání občany se změněnou pracovní schopností až do výše povinného podílu, stanoveného nařízením vlády. V r. 1999 na základě zákona č. 167/1999 Sb. došlo ke změně spočívající v povinnosti každého zaměstnavatele naplnit povinný podíl zaměstnáváním osob se změněnou pracovní schopností nebo odebíráním výrobků nebo zadáváním výrobních programů; jako významná změna se objevila další možnost plnění, a to formou odvodu do státního rozpočtu.

S účinností od 1.1.2002 pak došlo k další změně právní úpravy, která se v podstatě přebírá. Ustanovení upřesňuje, že pro zápočet lze uznat pouze odebírání výrobků nebo služeb od přímých výrobců nebo poskytovatelů služeb. Způsob zjišťování průměrného ročního přepočteného počtu zaměstnanců pro účely výpočtu povinného podílu a jeho plnění, stanoví ministerstvo prováděcím právním předpisem.

 

K § 82:

 

Výše odvodu se navrhuje v takovém rozsahu, aby jeho placení nebylo kontraproduktivní a nevedlo zaměstnavatele k obcházení nebo neplnění této povinnosti, zároveň však musí být tak vysoká, aby motivovala zaměstnavatele k většímu využívání formy plnění povinného podílu přímým zaměstnáváním nebo odebíráním výrobků. Po zkušenostech z praxe se navrhuje odvod ve výši 1,5 násobku průměrné mzdy v národním hospodářství za 1. až 3. čtvrtletí kalendářního roku, za který povinnost zaměstnávat osoby se zdravotním postižením ve výši povinného podílu vznikla. Odvod má co do celkového odvedeného objemu značný význam pro vytváření nových pracovních příležitostí pro osoby se zdravotním postižením. Ustanovení rovněž určuje termín pro zaplacení odvodu, místní příslušnost úřadu práce a postup úřadu práce v případě, že zaměstnavatel svou povinnost nesplní.

 

K § 83:

 

Ustanovení zakládá oznamovací povinnost zaměstnavatele o plnění povinného podílu.

 

K § 84:

 

Ustanovení zakládá povinnost součinnosti správních úřadů (zejména okresních správ sociálního zabezpečení) při zjišťování plnění povinného podílu zaměstnavateli, neboť úřad práce často nemá k dispozici potřebné údaje o skutečném počtu zaměstnanců zaměstnavatele.

 

 

ČÁST ČTVRTÁ

 

K § 85:

Toto ustanovení, v souladu se stávající právní úpravou, zajišťuje ochranu trhu práce v ČR tak, aby cizinci mohli být zaměstnáváni pouze na místech, na která nelze přijmout uchazeče o zaměstnání evidovaného na úřadu práce. Výslovně se v něm uvádí, že za cizince se nepovažují občané České republiky, občané EU ani jejich rodinní příslušníci.

Ustanovení zároveň upravuje základní náležitosti žádosti zaměstnavatele a jednoznačně stanoví, že rozhodnutí se vydává na dobu určitou, a to z důvodů ochrany trhu práce.

 

Stávající právní úprava, kdy je zpoplatňováno pouze kladné rozhodnutí úřadu práce, nevyhovuje. Administrativní náročnost procesu povolování získávání zaměstnanců ze zahraničí je poměrně značná a jeví se proto vhodné zpoplatnit již samu žádost.

 

K § 86:

  

Ustanovení taxativně vymezuje, ve kterých případech zaměstnavatel nemusí mít povolení k získávání zaměstnanců ze zahraničí. Jedná se zejména o situace, kdy zaměstnáváním cizinců nemůže dojít k ohrožení situace na trhu práce v ČR.

 

K § 87:

 

Toto ustanovení oproti stávající právní úpravě časově posouvá informační povinnosti ke dni nástupu cizince do zaměstnání. V současné době je plnění oznamovací povinnosti následné a úřad práce tak nemůže posoudit oprávnění zaměstnávání cizince v tomto zjednodušeném režimu.

 

K § 88:

 

Navrhované ustanovení odstraňuje nedostatek stávající právní úpravy, podle níž nemá zaměstnavatel povinnost informovat příslušný úřad práce o ukončení pracovního poměru cizince před uplynutím doby povolení, na kterou bylo vydáno. I když platnost povolení k zaměstnávání ze zákona zaniká, nemohou nastat zákonné důsledky ve vztahu k právu pobytu cizince na území ČR, není-li tato skutečnost příslušným orgánům známa. Důsledkem toho je zvyšující se možnost nelegálního zaměstnávání.

 

K § 89:

 

Cizinci jako účastníci právních vztahů vznikajících podle tohoto zákona mají stejná práva a povinnosti jako občané ČR. Pro nástup do zaměstnání však ve většině případů potřebují povolení k zaměstnání a povolení k pobytu. Tento systém se navrhuje zachovat s tím, že je zdůrazněna skutečnost, že povolení k zaměstnání je podkladem pro vydání povolení k pobytu a že obě povolení musí být platná nejen při vzniku pracovněprávního vztahu, ale po celou dobu jeho trvání.

 

Toto ustanovení má rovněž zamezit nežádoucím jevům na trhu práce. Ze zkušeností úřadů práce, správ sociálního zabezpečení, živnostenských úřadů a cizinecké policie vyplynulo, že v současné době činí v praxi problém účelové zakládání obchodních společností o velkém počtu společníků - cizích státních příslušníků, kteří se tímto postupem vyhýbají povinnosti získat pro zaměstnání na území ČR povolení a účelově tak obchází zákon o zaměstnanosti. Z těchto důvodů se navrhuje, aby povinnost získat povolení k zaměstnání se vztahovala i na cizí státní příslušníky, kteří jsou společníky obchodní společnosti, statutárními orgány nebo členy statutárních orgánů obchodní společnosti nebo členy družstva nebo členy statutárního nebo jiného orgánu družstva a zajišťují pro obchodní společnost nebo družstvo plnění běžných úkolů vyplývajících z předmětu činnosti obchodní společnosti nebo družstva.

 

K § 90:

 

Stávající právní úprava, podle které je povolení k zaměstnání vydáváno na základě žádosti, zůstává beze změny, navrhuje se však možnost, aby cizinec mohl podat žádost prostřednictvím zaměstnavatele, u kterého by měl pracovat. Zaměstnavatel tak bude na řízení více zainteresován a zároveň osvědčí úřadu práce skutečnosti rozhodné pro udělení povolení k zaměstnání; totéž by mělo být i u prodloužení tohoto povolení.

 

K § 91:

 

Ustanovení nově upravuje základní náležitosti žádosti a vyjmenovává doklady, které je třeba k žádosti přiložit. Jedná se o doklady, které mají osvědčit základní skutečnosti nezbytné pro zaměstnávání cizince na území ČR. Stanoví se zde rovněž povinnost předkládat tyto doklady nejen v originálním znění, ale i v úředně ověřeném překladu do českého jazyka.

 

K § 92:

 

Toto ustanovení upravuje podmínky pro vydání povolení k zaměstnání a náležitosti povolení vzhledem k právní jistotě cizince i za účelem kontroly na úseku zaměstnávání cizinců ze strany úřadu práce, popřípadě jiných správních úřadů (cizinecká policie, finanční úřady, okresní správy sociálního zabezpečení apod.). Rovněž se stanoví maximální doba jednoho roku, na kterou může být povolení k zaměstnání vydáno.

 

K § 93:

 

V praxi dochází k účelovému získávání povolení k zaměstnání u úřadů práce, kde situace na regionálním trhu práce umožňuje povolení získat, a zaměstnavatelé pak cizince vysílají k výkonu práce do regionů, kde by toto povolení s ohledem na situaci na trhu práce nezískali. Proto se navrhuje časově omezit dobu, po kterou může být cizinec vyslán na do jiného místa výkonu práce tak, že bez vědomí úřadu práce je toto vyslání možné do 7 kalendářních dnů a s vědomím úřadu práce, kam je cizinec vyslán, do 30 kalendářních dnů. Při pracovní cestě nad 30 kalendářních dnů je třeba povolení k zaměstnání vydaného úřadem práce místně příslušným podle nového místa výkonu práce. Doba 30 dnů vychází z povinnosti cizince hlásit změnu svého pobytu na území ČR, pokud tato změna bude delší než 30 dnů (zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců, ve znění pozdějších předpisů).

 

K § 94:

 

Oproti stávající právní úpravě přijaté v roce 1999 (zákon č. 167/1999 Sb.) se navrhuje, aby cizinec měl možnost pokračovat v zaměstnání u dosavadního zaměstnavatele na základě prodloužení platného povolení k zaměstnání a nemusel žádat o vydání nového povolení. Podmínkou pro prodloužení povolení k zaměstnání je aktuální situace na trhu práce, tj. nedostatek volných pracovních sil na trhu práce v ČR. Navrhovaná právní úprava by měla odstranit problémy, které má ČR při sjednávání mezinárodních dohod, neboť i ve státech EU je obvyklé prodlužování pracovních povolení, nikoliv opakované vydávání nových.

 

K § 95:

 

Projednání vstupu cizinců na území ČR před uzavřením smlouvy umožní lépe reagovat na aktuální situaci na trhu práce, doporučit umístění části občanů ČR, zejména uchazečů o zaměstnání, na práce, které český subjekt potřebuje, a vyhnout se nepříjemnostem spojeným s eventuálními následky vzniklými neudělením povolení k zaměstnání cizincům po sjednání smlouvy.

 

Je nutno trvat na tom, aby za cizince žádal o povolení k zaměstnání český subjekt, což ve většině případů situaci urychlí. Z hlediska odpovědnosti za cizince na trhu práce není vhodné zprošťovat český subjekt odpovědnosti, neboť zahraničního zaměstnavatele lze jen velmi obtížně postihnout za neplnění povinností vyplývajících z tohoto zákona. Uvedený aspekt je rovněž v zájmu tuzemského subjektu, neboť má záruku, že cizinci splňují předpoklady pro výkon práce, a nevznikne jim újma eventuelním vypovězením cizinců nesplňujících tyto předpoklady.

V souvislosti s právní úpravou tzv. agenturního zaměstnávání je v případech, kdy je obsahem smlouvy mezi zahraničním zaměstnavatelem a českým subjektem pronájem pracovní síly, podmínkou pro udělení povolení k zaměstnání cizinci skutečnost, že zahraniční zaměstnavatel cizince získal od ministerstva povolení ke zprostředkování zaměstnání podle § 60 odst. 1 písm. b) formou dočasného zapůjčování svých zaměstnanců uživateli.

 

K § 96:

 

Ustanovení upravuje podmínky pro zaměstnávání cizinců v příhraničních okresech a při sezónních pracích. Při rozhodování o povolení k zaměstnání musí úřad práce přihlížet k situaci na trhu práce.

 

K § 97:

 

Toto ustanovení zjednodušuje vstup na trh práce těm skupinám cizinců, které nemohou ohrozit tuzemský trh práce.

 

Stávající právní úprava ve své většině vyhovuje, v souvislosti s novou právní úpravou povolování pobytu cizinců na území ČR a udělování azylu je však třeba výčet těchto případů rozšířit o cizince, kterým bylo uděleno vízum za účelem strpění pobytu.

 

K § 98:

 

Stanovení okruhu cizinců, kteří nepotřebují povolení k zaměstnání, upravuje současný zákon o zaměstnanosti a v praxi vyhovuje. Navrhuje se proto zachovat tento výčet i nadále. Za cizince s povoleným trvalým pobytem se považuje i cizinec, kterému bylo uděleno vízum za účelem dočasné ochrany podle zákona č. 221/2003 Sb., o dočasné ochraně cizinců. Výčet se rozšiřuje ještě o cizince, kteří mají na území České republiky vykonávat práce v rámci přípravy na povolání ve školách a školských zařízeních zařazených do sítě škol, předškolních a školských zařízení. Pokud se v tomto ustanovení mluví o "vzájemnosti" na základě mezinárodních smluv, rozumí se tím stejný přístup k cizincům v ČR jako k našim občanům v cizině. Zvláštním zákonem se rozumí zákon č. 310/1999 Sb., o pobytu ozbrojených sil jiných států na území České republiky (konkrétně § 5).

 

K § 99:

 

Navrhuje se zachovatsoučasnou právní úpravu, která umožňuje, aby žadateli o azyl nemohlo být vydáno povolení k zaměstnání po dobu 1 roku ode dne podání žádosti o udělení azylu. Benevolentnější přístup by vedl k účelovému obcházení povolení k zaměstnání a ke zneužívání institutu azylu. Řeší i případy, kdy cizinec nesplňuje některou ze zákonných podmínek pro vydání povolení k zaměstnání.

 

K § 100:

 

Ustanovení stanoví okolnosti, za kterých platnost povolení k zaměstnání zaniká a vymezuje případy, kdy úřad práce může povolení k zaměstnání odejmout.

 

K § 101:

 

Stávající právní úprava, kdy je zpoplatňováno pouze kladné rozhodnutí úřadu práce, nevyhovuje. Administrativní náročnost procesu povolování zaměstnání cizincům je poměrně značná a jeví se proto vhodné zpoplatnit již samu žádost.

 

K § 102:

 

Toto ustanovení ukládá úřadům práce vedení evidence vydaných povolení k zaměstnání a evidence cizinců, u nichž se nevyžaduje povolení k zaměstnání a o jejichž nástupu do zaměstnání je zaměstnavatel povinen úřad práce informovat, a zaměstnavatelům vedení evidence cizinců, které zaměstnává nebo kteří k němu jsou vysláni k výkonu práce zahraničním zaměstnavatelem. Údaje jsou shromažďovány zejména pro účely sledování a vyhodnocování situace na trhu práce a pro účely kontroly.

 

K § 103:

S ohledem na harmonizaci našeho právního řádu s právem EU se výslovně uvádí, že občan členského státu EU se nepovažuje za cizince a zároveň umožňuje přijetí odpovídajících opatření v případech, kdy členský stát Evropské unie úplně nebo částečně pozastaví uplatňování čl. 1 až 6 nařízení EHS 1612/68.

 

Smlouva o přistoupení České republiky k Evropské unii obsahuje i detailní úpravu přechodného období na volný pohyb pracovníků, kdy je možno odchýlit se od možnosti volného přístupu na trh práce členských zemí.

 

Tuto komplikovanou právní úpravu není nutné přejímat do českého práva, postačí forma mezinárodní smlouvy podle čl. 10 Ústavy. Je ale nutné upravit způsob, kterým se použije přechodné období ze strany České republiky, a to buď

1. jako reciproční reakce na zavedení přechodného období ze strany členského státu, nebo

2. jako samostatné zavedení přechodného období vůči novým členským státům, pokud budou jeho státní příslušníci představovat vážné narušení trhu práce v ČR nebo pokud se předvídá takové narušení, které by mohlo vážně ohrozit životní úroveň nebo úroveň zaměstnanosti v dané oblasti nebo povolání.

 

Právní rámec pro možnost České republiky upravit přechodné období je dán smlouvou o přistoupení, faktický obsah odchýlení se od volného pohybu pracovníků je ale předem nejasný a závisí v případě a) na rozsahu, v jakém přechodné období vůči ČR použije členský stát a v případě b) na rozsahu, v jakém bude český trh práce narušen nebo ohrožen. Přechodné období je možno používat jen na nezbytnou dobu a v minimálním nezbytném rozsahu, základní podmínkou proto je i rychlost, se kterou se přechodné období zavede nebo zruší jako okamžitá reakce na zavedení nebo zrušení přechodného období ze strany členského státu.

 

Nařízení vlády je jediný dostatečně flexibilní nástroj, kterým je možno přechodné období pro volný pohyb pracovníků jako prostředek k regulaci přístupu na český trh práce použít. Úprava formou zákona není dostatečně rychlá, úprava formou mezinárodní smlouvy záleží i na dobré vůli druhé smluvní strany a cesta výkladem smlouvy o přistoupení není podle názoru předkladatele dostatečně detailní.

 

Nařízení vlády případně také upraví ve smyslu smlouvy o přistoupení a v rámci poskytování služeb společnostmi usazenými v Rakousku nebo Spolkové republice Německo dočasný pohyb pracovníků, jejichž právo na přístup k zaměstnání v České republice bude recipročně podléhat národnímu režimu.

 

Znění článků 1 až 6 Nařízení Rady (EHS) 1612/68 ze dne 15. října 1968 je pro informaci uvedeno v příloze této důvodové zprávy.

  

 

ČÁST PÁTÁ

 

K § 104:

 

Vzhledem k absenci definice aktivní politiky zaměstnanosti v současné právní úpravě je nutné tento termín jakožto nedílnou součást státní politiky zaměstnanosti náležitě upravit. Je žádoucí ponechat většinu těchto činnosti na regionální úrovni, aby bylo možno pružně reagovat na problémy regionu, nevylučuje se však ani centrální úroveň (investiční pobídky). Navrhované ustanovení vyjmenovává jednotlivé nástroje aktivní politiky zaměstnanosti.

 

K § 105:

 

Ustanovení blíže určuje další součásti aktivní politiky zaměstnanosti, jejímž cílem je nalézt fyzickým osobám vhodné zaměstnání, a to včetně osob se zdravotním postižením, jakož i reagovat pružně na potřeby trhu práce. Pro volbu zaměstnání a rekvalifikace u fyzických osob, jakož i pro vhodné nasměrování osob se zdravotním postižením je třeba co nejlépe rozpoznat jejich schopnosti a možnosti a sladit jejich osobní předpoklady s nabídkou na trhu práce. K tomuto účelu slouží poradenství, které provádějí úřady práce svými kvalifikovanými zaměstnanci, popř. za pomoci jiných specializovaných subjektů, a hradí náklady s touto činností spojené. Ustanovení upravuje rovněž náležitosti dohod uzavíraných mezi úřadem práce a výše uvedeným specializovaným subjektem. Pro řešení situace trhu práce v několika sousedících regionech (např. Ostravsko, severní Čechy apod.) nebo řešení nezaměstnanosti určité skupiny osob (např. absolventů) se umožňuje využívat cílených programů.

Poskytování příspěvku podle § 78 je vyjmuto z aktivní politiky zaměstnanosti, protože se jedná o nárokový příspěvek, který je mandatorním výdajem státního rozpočtu.

K § 106:

 

Zkušenosti ukazují, že trh práce se vyvíjí a potřebuje nové nástroje, které by přispěly k zaměstnávání osob. Ne vždy je vhodné, aby úprava nových nástrojů byla nejdříve zakotvena v právních předpisech, neboť řada poznatků vedla k tomu, že zahraniční zkušenosti nejsou použitelné. Ve spolupráci a za financování  PHARE byly některé projekty odzkoušeny a pouze ty, které se osvědčily, jsou realizovány (např. příspěvek na dopravu). Do budoucna by proto úřady práce měly mít možnost odzkoušení těchto nástrojů financovat z prostředků určených na aktivní politiku zaměstnanosti. Nástroje, které se osvědčí, je vhodné následně promítnout do právní úpravy (zákona nebo vyhlášek), tak jak je tomu např. nyní s příspěvkem na dopravu.

 

K § 107:

 

Vedle dosavadní praxe úhrady nástrojů aktivní politiky zaměstnanosti se umožňuje rovněž přispívat na jiné programy, např. programy regionálního rozvoje, jestliže tyto programy slouží ke zvýšení zaměstnanosti. S postupnými kroky při začleňování do evropských struktur je nezbytné umožnit  zákonné využití prostředků z evropských fondů. Zamezuje se rovněž poskytování příspěvků na stejný účel a poskytování příspěvků organizačním složkám státu a státním příspěvkovým organizacím.

 

K § 108:

 

Toto ustanovení definujepojem rekvalifikace a rozšiřuje možnost zabezpečit rekvalifikaci i pro zájemce o zaměstnání, pokud jsou např. ohroženi ztrátou zaměstnání, neboť potom mohou nastoupit do nového zaměstnání, aniž by byli v evidenci úřadu práce.

 

O provedení rekvalifikace uzavírá úřad práce dohodu s akreditovaným zařízením. Akreditace vzdělávacích zařízení obecně je v kompetenci Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy. Podmínky pro získání akreditace stanoví  Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy v dohodě s Ministerstvem práce a sociálních věcí prováděcím právním předpisem. Zdravotnická zařízení, která budou provádět rekvalifikaci, mohou získat akreditaci Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy za podmínek stanovených Ministerstvem zdravotnictví.

 

Ustanovení dále obsahuje i náležitosti dohod, uzavíraných mezi úřadem práce a akreditovaným zařízením.

K § 109:

 

Rekvalifikace se uskutečňuje stejně jako doposud na základě dohody uzavírané mezi úřadem práce a uchazečem o zaměstnání, resp. zájemcem o zaměstnání. Ustanovení vymezuje místní příslušnost úřadu práce a upřesňuje náležitosti dohody. Formy rekvalifikace, druhy nákladů rekvalifikace a druhy nákladů s ní spojených budou stanoveny v dohodě s Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy prováděcím právním předpisem.

 

K § 110:

 

Úřady práce mohou na základě dohody se zaměstnavatelem přispívat i na rekvalifikaci jeho zaměstnanců, kterým se tak vytvoří podmínky pro jejich další pracovní uplatnění. Pokud pro zaměstnavatele zabezpečuje rekvalifikaci jeho zaměstnanců akreditované zařízení, stává se toto akreditované zařízení účastníkem dohody a tím je úřadu práce dána možnost sjednat v dohodě poskytování úhrady nákladů na rekvalifikaci a nákladů s ní spojených přímo akreditovanému zařízení.

 

K § 111:

 

Investiční pobídky jako nástroj aktivní politiky zaměstnanosti byly do právního řádu zakotveny v souvislosti s přijetím zákona č. 72/2000 Sb., o investičních pobídkách a o změně některých zákonů, v roce 2000. Navrhuje se převzít tuto právní úpravu, oproti které došlo pouze k upřesnění náležitostí dohod a k zamezení souběhu s ostatními příspěvky z prostředků aktivní politiky zaměstnanosti.

 

K § 112:

 

Jedná se o klasický nástroj aktivní politiky zaměstnanosti, který se doporučuje zachovat vzhledem ke skutečnosti, že na veřejně prospěšné práce jsou mnohdy umísťováni velmi obtížně zaměstnatelní uchazeči o zaměstnání a tato činnost tudíž zamezuje ztrátě pracovních návyků těchto osob. Z těchto důvodů se nově navrhuje možnost opakovaného vytváření veřejně prospěšných prací. Ustanovení nově definuje, co se rozumí veřejně prospěšnými pracemi a stanoví maximální výši příspěvku, který může být zaměstnavateli poskytnut.

 

 

K § 113:

 

Jedná se o modifikovanou formu současných společensky účelných pracovních míst, která je v praxi často využívána a je proto vhodné ji zachovat. Umožňuje se zároveň, aby se jednalo nejen o místa nová, ale i místa vyhrazená pro určitý okruh uchazečů o zaměstnání (např. pro absolventy); na těchto místech by mohli být uchazeči o zaměstnání obměňováni. Maximální výše příspěvku se stanoví v závislosti na míře nezaměstnanosti v daném okrese a na počtu zřízených nebo vyhrazených účelných pracovních míst. Úřadům práce se obdobně jako podle současné právní úpravy ve vyhlášce č. 35/1997 Sb. ukládá povinnost vyžádat si vypracování odborného posudku v případech, kdy má být zřízeno více než 5 pracovních míst.

 

K § 114:

 

Překlenovací příspěvek slouží při zahájení samostatné výdělečné činnosti osobě, která se rozhodla řešit svou nezaměstnanost zahájením samostatné výdělečné činnosti. Praxe ukazuje, že úřad práce sice poskytne dotaci na zřízení pracovního místa, ale fyzická osoba často nemá prostředky na běžné denní potřeby. Předpokládá se, že nejdéle během 3 měsíců by již tato fyzická osoba mohla svojí činností základní prostředky na obživu získat. Stanoví se i maximální výše příspěvku.

 

K § 115:

 

Příspěvek se poskytuje zaměstnavateli pro řešení situace jeho zaměstnanců, nikoli dopravci, který dopravu provozuje. Výjimkou jsou dopravci, kteří mají zřízen závazek veřejné služby. Závazek veřejné služby vyplývá ze zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění pozdějších předpisů a ze zákona č. 266/1994 Sb., o drahách, ve znění pozdějších předpisů. Jedná se o závazky provozní, přepravní a tarifní ve veřejné linkové dopravě, které je dopravce ve veřejné linkové dopravě povinen přijmout ve veřejném zájmu za účelem zajištění dopravní obslužnosti území, i když by je jinak ve svém obchodním zájmu nepřijal nebo přijal jen zčásti. Tím nemůže dojít k situaci, že jsou ze státního rozpočtu poskytovány prostředky na dopravní obslužnost z jiných zdrojů než předpokládají kompetence územních samosprávných celků a Ministerstva dopravy. Cílem tohoto nového opatření je napomoci řešení zaměstnanosti osob, jejichž hlavní překážkou v přístupu k zaměstnání je nedostatečné dopravní spojení. Příspěvek je určen k zabezpečení dopravy zaměstnanců zejména z odlehlých obcí, zaměstnanců pracujících ve druhých směnách a zaměstnanců v nepřetržitém provozu. Poskytnutí příspěvku by mělo rozšířit možnosti pro zaměstnávání osob a zároveň vytvářet zaměstnavatelům příhodnější podmínky pro jejich podnikání. Tento nástroj aktivní politiky zaměstnanosti byl již úspěšně testován z prostředků poskytnutých PHARE-PALMIF a očekává se, že přinese zlepšení mobility pracovních sil. Ustanovení upravuje i maximální výši příspěvku.

 

K § 116:

 

Příspěvek na zapracování je novým nástrojem aktivní politiky zaměstnanosti. Má zabezpečit, aby uchazečům o zaměstnání, kterým úřad práce věnuje zvýšenou péči, byla tato péče věnována i u zaměstnavatelů v počátcích jejich začlenění na trhu práce. Ustanovení upravuje i maximální výši příspěvku.

 

K § 117:

 

Jedná se o nástroj aktivní politiky zaměstnanosti upravený již v současné době; není sice využíván příliš často, ale je vhodné v zájmu předejití nebo omezení propouštění zaměstnanců tento nástroj zachovat.

Nový podnikatelský program představuje takovou změnu výroby, služeb nebo jiné obdobné činnosti zajišťované právnickou nebo fyzickou osobou, při které dochází v podniku nebo jeho části k zásadním technologickým změnám, a to buď z důvodu celkové situace a modernizace stávající výroby, služeb nebo jiné obdobné činnosti, nebo z důvodu změny předmětu podnikání zapsaného v obchodním rejstříku nebo v živnostenském oprávnění. Přechodem na nový podnikatelský program se rozumí období od ukončení nebo omezení stávající provozní činnosti s bezprostředně navazující etapou výměny technologického zařízení do doby zahájení provozní činnosti nové. Přechodem na nový podnikatelský program naopak není omezení provozní činnosti dané finančními potížemi zaměstnavatele, nezájmem o výrobek ze strany odběratelů nebo nasyceností trhu, kdy po přechodné období dojde k zastavení výroby, aby posléze byla zahájena výroba téhož výrobku.

Ustanovení upravuje i maximální výši příspěvku.

 

K § 118:

 

Navrhuje se, aby byly jako doposud příspěvky na jednotlivé nástroje aktivní politiky zaměstnanosti poskytovány na základě žádosti. Ustanovení vyjmenovává podstatné náležitosti žádosti a doklady, které je třeba k žádosti přiložit. Nově se na základě požadavků úřadů práce, České správy sociálního zabezpečení, zástupců zaměstnavatelů a dalších navrhuje, aby žadatel osvědčil, že nemá daňové nedoplatky a nedluží pojistné na sociální zabezpečení ani na zdravotní pojištění. Za dluh se nepovažuje splácení ve splátkách, pokud žadatel není v prodlení se splácením těchto splátek.

 

K § 119:

 

Dohody upravované tímto zákonem byly již v době vzniku předpisů o zaměstnanosti součástí právní úpravy. Toto ustanovení obsahuje základní náležitosti dohod a možnost sjednat podle charakteru jednotlivých příspěvků další ujednání. Formy příspěvků a způsob jejich poskytování upraví ministerstvo prováděcím právním předpisem.

K § 120:

 

Pro řešení určitých specifických situací je žádoucí mít zákonnou možnost operativního postupu. V případech, kdy se situaci na trhu práce nedaří zvládnout ostatními nástroji aktivní politiky zaměstnanosti, nebo kdy je vhodné spolupracovat i s dalšími subjekty při řešení problémů určitého regionu nebo vybrané skupiny osob, je nejvhodnějším nástrojem ucelený program, zahrnující všechny aspekty. Tyto programy byly využívány i doposud. Navrhuje se, aby celorepublikové programy schvalovala vláda, obecní, okresní a krajské programy ministerstvo. Cílené programy mohou být zabezpečovány přímo, spoluprací s jinými subjekty nebo na základě dohody prostřednictvím jiných subjektů a jsou určeny např. i pro absolventy škol.

Cíleným programem je i program na podporu obnovy nebo technického zhodnocení hmotného investičního majetku, který slouží k pracovnímu uplatnění osob se zdravotním postižením. Stanoví se maximální výše příspěvku, který může být v rámci tohoto cíleného programu poskytnut. Doposud byla tato oblast podporována formou investičních dotací poskytovaných Ministerstvem práce a sociálních věcí.

ČÁST ŠESTÁ

 

 

K § 121 až § 124:

 

Podle navrhované úpravy bude moci dítě ve věku do 15 let nebo dítě starší 15 let do doby skončení povinné školní docházky vykonávat jen činnost uměleckou, kulturní, sportovní a reklamní (dále jen „výkon činnosti“) na základě povolení úřadu práce. O tomto povolení bude úřad práce vydávat rozhodnutí, a to na základě písemné žádosti osoby odpovědné za výchovu dítěte. Uvedená ustanovení upravují postup zúčastněných stran (subjektu, pro něhož bude činnost dítěte vykonávána- dále jen „provozovatel činnosti“ a dítěte - zákonného zástupce) při rozhodování o vydání povolení k výkonu činnosti.

Práce dětí ve věku do 15 let dětí starších 15 let do doby skončení povinné školní docházky bude zakázána. Tento zákaz je upraven v doprovodném zákoně- v novele zákoníku práce. Děti budou moci vykonávat práci po získání pracovněprávní způsobilosti jen v pracovněprávním vztahu.

Uvedené řešení vyplývá z článku 4 Směrnice č. 94/33/ES o ochraně mladých lidí v práci, který umožňuje členským státům, aby přijaly opatření k zákazu práce dětí. Členské státy mohou rovněž přijmout opatření, podle kterých se zákaz práce dětí nebude vztahovat na činnosti umělecké, kulturní, sportovní a reklamní, případně na tzv. lehké práce.

Návrh tohoto zákona využívá oprávnění dané směrnicí a připouští činnost dětí v uvedených oblastech jen na základě individuálního předchozího schválení příslušným orgánem, kterým je úřad práce.

Postup uvedený v návrhu zákona vedoucí k vydání povolení se nebude vztahovat na činnost zájmovou v uvedených oblastech, pokud nepůjde o výkon činnosti za odměnu.

Obsahem písemné žádosti, kterou podává zákonný zástupce dítěte nebo jiná osoba odpovědná za výchovu dítěte, do jejíž péče bylo dítě svěřeno rozhodnutím soudu (návrh na povolení může podat např. ústav sociální péče), budou všechny údaje potřebné pro rozhodnutí o vydání povolení, včetně posudku lékaře o vhodnosti činnosti pro dítě. Bude se zpravidla jednat o lékaře, v jehož zdravotní péči dítě je. Rozhodující bude konkrétní a objektivní lékařský posudek o tom, zda dítě může ze zdravotnického hlediska vykonávat zvolené úkony při uvedené konkrétní činnosti.

V návrhu se stanoví provozovateli činnosti povinnosti k zajištění bezpečných podmínek při výkonu činnosti. Jde např. o zajištění bezpečnosti s ohledem na možná rizika, která mohou být zejména u malých dětí vysoká. Odpovědnost za dodržení těchto povinností budou mít všichni vedoucí zaměstnanci provozovatele činnosti v rozsahu svých funkcí, jako je tomu v pracovněprávním vztahu.

Předmětem výkonu činnosti dětí rovněž nemohou být práce, které jsou jim zakázané podle § 167 zákoníku práce a podle vyhlášky č.261/1997 Sb., o zakázaných pracích pro mladistvé.

Na výkon činnosti dítěte se dále přiměřeně použijí ustanovení § 133 až 135 zákoníku práce. Zejména se jedná o prevenci rizik, zajištění osobních ochranných pracovních prostředků, zajištění vhodného prostředí, v němž bude činnost probíhat, možnost kontroly odborových orgánů a orgánů státního odborného dozoru apod. Přiměřenost použití bude pro provozovatele znamenat povinnost přihlédnout ke konkrétním a individuálním podmínkám prostředí, kde se bude činnost uskutečňovat i k osobě dítěte, jeho věku, charakteru a náročnosti úkonu, které bude vykonávat.

Mezi ochranné podmínky pro činnost je i její vymezení v časovém období v denní i noční době. V návrhu je stanovena horní týdenní hranice pro výkon činnosti na 20 hodin. Je však limitována denním výkonem v maximálním rozsahu 4 hodiny. Teoreticky by to znamenalo, že dítě může vykonávat tuto činnost 5 dnů v týdnu, maximálně po 4 hodinách denně. To je však maximální rozsah, který přichází v úvahu u dětí vyššího věku blížící se hranici pracovněprávní způsobilosti a s prokazatelnou fyzickou a duševní vyspělostí. Tyto okolnosti bude hodnotit lékař ve svém posudku k rozsahu zamýšlené činnosti. Bude-li dítě vykonávat činnost pro více provozovatelů činnosti, bude se doba výkonu sčítat a nemůže překročit stanovený denní, případně týdenní limit.

Činnost dítěte je zakázána v noční době, tedy od 22 do 6 hodin. Výjimka je pouze pro dny, po nichž následuje odpočinek dítěte a neexistuje v následující den povinnost dítěte ke školní docházce. Jedná se např. o dny, po nichž následuje sobota a neděle nebo svátky (případně školní prázdniny).

Náhrada škody je řešena jednak povinným pojištěním, které musí sjednávat provozovatel činnosti a podle občanskoprávní úpravy (občanský zákoník) s určitými modifikacemi. Podle navrhované úpravy se např. v případě úrazu dítěte při výkonu činnosti bude hodnotit, zda ke škodě došlo porušením právní povinnosti ( protiprávním úkonem) ze strany osob, které za provozovatele činnosti jednaly nebo činnost dítěte prováděly a za tuto činnost byly odpovědny. Dále musí být splněny další podmínky: vznik škody, příčinná souvislost mezi porušením právní povinností a vznikem škody a zavinění ve formě úmyslu nebo nedbalosti. Přitom bude platit, že odpovědnost provozovatele činnosti bude i v případech, kdy dodržel všechny předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci.

Podle občanského zákoníku bude posuzován i způsob a rozsah náhrady škody. Za skutečnou škodu se podle tohoto zákoníku považuje majetková újma vyjádřitelná v penězích, která spočívá v důsledku škodní události ve zničení, ztrátě, zmenšení, snížení či jiném znehodnocení již existujícího majetku poškozeného, jeho věcí a jiných práv, jakož i hodnot ocenitelných penězi, jako jsou pohledávky, duševní vlastnictví apod. a jež představuje majetkové hodnoty nezbytné k uvedení věci v předešlý stav. Ve vztahu k zákoníku práce je takový pojem náhrady škody podle občanského zákoníku nesporně širší a pro potřeby uplatnění náhrady škody v případě činnosti dětí také plně použitelný. Jde např. o pojem „duševní vlastnictví“, nebo jiné majetkové hodnoty, které zákoník práce nezná.

Pro zvolenou úpravu podle občanského zákoníku svědčí i další skutečnost. Lze-li část škody zjistit jen s nepoměrnými obtížemi či nelze-li ji zjistit vůbec (např. při úrazu dítěte ve velmi nízkém věku), určí ji v těchto výjimečných případech soud podle své volné (nikoli libovolné) úvahy (§ 136 občanského soudního řádu). V tomto případě by soud pro určení výše škody nebo pro ztrátu hodnoty ocenitelné penězi hodnotil objektivní i subjektivní okolnosti (např., věk dítěte, jeho vlohy, nadání, schopnosti apod.), což pracovněprávní úprava neumožňuje.

Kromě uvedeného může být podle občanského zákoníku dítěti hrazen i ušlý zisk (podle zákoníku práce jen náhrada za ztrátu na výdělku, která v případě úrazu dítěte neexistuje). Tuto úpravu je možno plně aplikovat i na náhradu škody způsobenou provozovateli činnosti např. malým dítětem, u něhož by se dalo předpokládat, že nebýt škodní události, došlo by v budoucnosti ke zvětšení jeho majetku.

Ve smyslu uvedených zásad bude řešena i náhrada škody, kterou dítě způsobí provozovateli činnosti s navrženým omezením. Vychází se ze situace, kdy dítě ještě nemá žádný výdělek a postup při uplatňování náhrady škody v plné výši by byl neodůvodnitelný.

V návrhu se rovněž uvádí, že obsah, forma smluv i nároky z nich plynoucí zůstávají nedotčeny,pokud byly sjednány podle jiných předpisů k provádění uvedených činností. Jestliže např. dítě sjednalo smlouvu podle občanského zákoníku nebo podle autorského zákona k výkonu umělecké nebo kulturní činnosti, nároky z toho plynoucí jsou nedotčeny. Podle navrhované úpravy musí však k této činnosti být vydáno povolení, aby byly zajištěny ochranné podmínky při výkonu činnosti.

ČÁST SEDMÁ

 

K § 125:

 

Toto ustanovení přebírá dosavadní stav, kdy kontrolu vykonává MPSV a úřady práce. Kontrolní činnost v navrhovaném rozsahu zůstane v kompetencích těchto správních úřadů do doby, než bude zřízena inspekce práce, která by měla převzít kontrolu dodržování určité části pracovněprávních předpisů.

 

K § 126:

 

Nově se rozlišuje rozsah kontrolních oprávnění ministerstva a úřadů práce. Ministerstvo bude oprávněno kontrolovat plnění dohod o poskytnutí hmotné podpory na vytváření nových pracovních míst a hmotné podpory na rekvalifikaci (§ 111) a plnění cílených programů celostátního charakteru (§ 120).

Rozsah kontrolních oprávnění úřadů práce je v podstatě shodný s dosavadní právní úpravou, která se osvědčila. Upřesňuje se pouze, že jsou oprávněny kontrolovat i kolektivní smlouvy nebo vnitřní předpisy, a to v těch částech, ve kterých mohou být nároky zaměstnanců upraveny výhodněji od pracovněprávních předpisů. Okruh subjektů, které úřad práce může kontrolovat, se výslovně rozšiřuje i na právnické a fyzické osoby, které vykonávají činnosti podle tohoto zákona. Jedná se zejména o agentury práce, při jejichž činnosti by mohlo docházet k diskriminaci osob při zprostředkování zaměstnání. Kontrolní oprávnění úřadů práce je zde proto významné.

Zákon nově umožňuje kontrolovat i fyzické osoby, kterým úřady práce poskytují určité služby podle zákona o zaměstnanosti; službami se rozumí např. zprostředkování zaměstnání, poskytování podpory v nezaměstnanosti, rekvalifikace nebo pracovní rehabilitace, poskytování příspěvků v rámci aktivní politiky zaměstnanosti apod.

 

K § 127:

 

Pracovněprávními předpisy se pro účely tohoto zákona rozumí zejména zákon o zaměstnanosti, zákoník práce, zákon o kolektivním vyjednávání, zákony upravující mzdy, platy a cestovní náhrady, zákon o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele a další právní předpisy, z nichž účastníkům vznikají práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů, jako např. zákon o úřednících územních samosprávných celků.

 

Aby předmět kontroly úřadů práce, kterým je podle § 126 dodržování pracovněprávních předpisů, nebyl omezen jen na předpisy výslovně v zákoně uvedené, uvádí se obecně všechny právní předpisy, včetně předpisů prováděcích, z nichž účastníkům budou vznikat práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů.

 

K § 128:

 

Ustanovení umožňuje kontrolní činnost i u podnikatelských subjektů, které sice nezaměstnávají žádné zaměstnance, ale přesto by u nich mohlo docházet k porušování pracovněprávních předpisů, např. nelegálním zaměstnáváním.

 

K § 129:

 

Postuppři provádění kontroly zůstává stejný jako doposud. Zvláštním právním předpisem je zákon č. 552/1991 Sb., o státní kontrole, ve znění pozdějších předpisů. Pro finanční kontrolu je zvláštním právním předpisem zákon č. 320/2000 Sb., o finanční kontrole, ve znění pozdějších předpisů.

 

K § 130:

 

Toto ustanovení upravuje možnost vykonávat kontrolní činnost operativněji, než tomu bylo dosud, kdy bylo při zahájení kontroly nutno předložit pověření ke kontrole zaměstnavateli nebo jeho statutárnímu zástupci. Tím bylo znemožněno zjištění skutečné situace na pracovišti, zvláště v případech nelegální práce. Z toho důvodu mohou zaměstnanci orgánu kontroly prokazovat oprávnění ke kontrolní činnosti pouze služebním průkazem.

 

K § 131:

 

Dosavadní právní úprava se doplňuje o výslovné oprávnění požadovat informace k předmětu kontroly nejen od zaměstnanců zaměstnavatele, ale i od zaměstnavatelů samotných.

  

K § 132:

 

Návrh tohoto ustanovení je prvním krokem k legislativnímu řešení stále se rozšiřujícího negativního jevu na trhu práce – výkonu nelegální práce.

V tomto ustanovení jsou navržena oprávnění orgánů kontroly a tomu odpovídající povinnosti kontrolovaných osob. Podle § 13 návrhu zákona je zaměstnavatel povinen (kromě v zákoně uvedených výjimek) plnění běžných úkolů vyplývajících z předmětu jeho činnosti zajišťovat svými zaměstnanci, které k tomu účelu zaměstnává v pracovněprávních vztazích. Půjde-li o cizince musí mít i povolení úřadu práce (§ 89). Fyzické osoby uvedené v tomto ustanovení jsou povinny osvědčit před kontrolním orgánem svou totožnost a prokázat, že vykonávají práci v pracovněprávním vztahu nebo na základě jiné smlouvy. Půjde např. o prokázání existence tohoto vztahu pracovní smlouvou, dohodou o práci konané mimo pracovní poměr nebo smlouvou sjednanou osobou samostatně výdělečně činnou podle obchodního zákoníku nebo jiného předpisu. Jelikož nelze předpokládat, že by fyzické osoby měly výše uvedené doklady s sebou denně na pracovišti, je možné je doložit kdykoliv v průběhu kontroly.

K § 133:

 

Toto ustanovení definuje, co se rozumí pracovištěm zaměstnavatele, což doposud v právní úpravě zaměstnanosti nebylo pregnantně vyjádřeno a působilo problémy zejména při výkladu spojeném s dodržováním tohoto ustanovení a kontrolní činností.

 

K § 134:

 

Toto ustanovení umožňuje zajistit nápravu zjištěných nedostatků ve lhůtách stanovených orgánem kontroly a zpětné ověření účinnosti kontroly.

 

K § 135:

 

Toto ustanovení rozšiřuje možnosti způsobu provedení kontroly. Zvláště u malých zaměstnavatelů, kteří nemají např. vlastní provozovnu, je to přitom jediný možný způsob provedení kontroly. V případě zaměstnavatelů s omezenými prostorovými možnostmi jedině takto nedojde k narušení jejich běžné činnosti kontrolou. Stanovení povinnosti kontrolované osobě uposlechnout v odůvodněných případech výzvy orgánu kontroly je nutné z toho důvodu, aby ze strany kontrolované osoby nedocházelo k maření kontroly. Za nesplnění této povinnosti nebude považováno, prokáže-li kontrolovaná osoba vážnou překážku, která ji neumožnila povinnost splnit.

 

K § 136:

 

Tímto ustanovením je zajištěna ochrana před zneužitím skutečností zjištěných při kontrole.

 

K § 137:

 

Povinnost písemně informovat byla upravena zákonem č. 167/1999 Sb. a navrhuje se ji zachovat i nadále. Ustanovení nově upravuje v souladu s požadavky EU informační povinnost speciálně pro případy, kdy se jedná o oblast diskriminace.

 

Zavedení principu rovného zacházení s muži a ženami současně předpokládá fungování institucí, u kterých se zaměstnanci mohou účinně domáhat odstranění diskriminace praktikované vůči nim zaměstnavateli. Na základě dlouholetých zkušeností se členské státy EU nespoléhají v tomto ohledu pouze na soudy, ale zřizují nebo posilují orgány pracovního dozoru, případně podporují odbory nebo jiné zainteresované veřejné instituce, které ověřují oprávněnost podnětů a stížností zaměstnanců na diskriminaci v zaměstnání, přispívají k nápravě nežádoucího stavu a vyvozují příslušné důsledky. Tento trend má původ v závazném požadavku, "aby členské státy EU zavedly nezbytná opatření k tomu, aby se umožnilo všem osobám, které se v zaměstnání cítí být poškozeny nerovným zacházením z důvodu příslušnosti k pohlaví, domáhat se svých nároků soudní cestou poté, co se mohly uchýlit k jiným kompetentním orgánům" (čl. 2 směrnice 75/117/EHS o sladění zákonů členských států týkajících se rovné odměny pro muže a ženy a čl. 6 směrnice 76/207/EHS o rovném zacházení s muži a ženami v zaměstnání). Záměry posilovat instituce zajišťující prosazení rovnosti mužů a žen byly v konkrétní formě oficiálně Evropské komisi potvrzeny též vládou ČR, a to schválením Programu přípravy ČR na členství v EU, Národního plánu zaměstnanosti (opatření bodu 4.1.) a Priorit a postupů vlády při prosazování rovnosti mužů a žen. Stejná právní ochrana se zajišťuje i pro další skupiny fyzických osob, které mohou být diskriminovány z jiných důvodů než z důvodu pohlaví (směrnice Rady 2000/43/ES a směrnice Rady 2000/78/ES). Svým posláním a územním rozmístěním jsou k naplnění zmíněných vládních záměrů nejvhodnější kontrolní orgány zaměstnanosti, tj. úřady práce a ministerstvo.

  

K § 138:

 

Ustanovení respektuje zvláštní postavení některých organizací a orgánů. 

 

K § 139 až 141:

 

V zákoně se nově navrhuje odpovědnost fyzické osoby a právnické osoby za porušení pracovněprávních předpisů, kolektivních smluv a vnitřních předpisů v souladu s nově navrhovanou koncepcí správního trestání.Ustanovení definují, jaké jednání se považuje za přestupek nebo správní delikt, a stanoví peněžité sankce. Rovněž se upravuje postup při ukládání pokut a stanoví orgán příslušný pro jejich vybírání a vymáhání, kterými jsou finanční úřady.

 

  

ČÁST OSMÁ

 

K § 142:

 

Postup podle správního řádu zabezpečuje účastníkům právních vztahů podle tohoto zákona dostatečnou právní ochranu jejich práv a povinností.

 

K § 143:

Odejmutí odkladného účinku odvolání se navrhuje pouze u těch rozhodnutí, která podmiňují nároky fyzických osob v oblasti sociální, která souvisí s legálností pobytu cizince na území ČR nebo s povolováním činnosti dítěte.

 

K § 144:

 

Ustanovení by mělo v praxi přinést pro účely zaměstnanosti jednoznačnou úpravu počítání času tak, aby nedocházelo k rozdílným výkladům a aplikacím.

 

K § 145:

 

Místní příslušnost úřadu práce je obecně dána místem výkonu práce. Toto ustanovení řeší jednodušší postup v případech, kdy má mít cizinec více míst výkonu práce a tato místa se nacházejí ve správních obvodech několika úřadů práce.

 

K § 146:

 

Toto ustanovení upravuje způsob a termíny vyúčtování prostředků poskytovaných ze státního rozpočtu a povinnost vrátit ve stanovené lhůtě nevyčerpanou část příspěvku poskytovateli.

 

K § 147:

 

Právní úprava týkající se výjimek ze zákona o zaměstnanosti je obsažena i v dosud platném zákoně č. 1/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Má se za to, že některé složky, které působí jako zaměstnavatelé, by neměly být podřízeny obecnému režimu, neboť jsou natolik specifické, že vyžadují určité výjimky. Rovněž pracovní místa obsazovaná volbou nebo jmenováním musí splňovat určitá kriteria a nelze je podřadit obecně platné právní úpravě v plném rozsahu.

  

K § 148:

 

Přechod na novou právní úpravu v oblasti poskytování podpory v nezaměstnanosti a podpory při rekvalifikaci se navrhuje upravit tak, aby ode dne účinnosti tohoto zákona se všem uchazečům o zaměstnání, kterým v té době bude poskytováno hmotné zabezpečení, přepočítala částka podpory v nezaměstnanosti a podpory při rekvalifikaci v nové procentní sazbě. Rovněž délka podpůrčí doby bude těmto uchazečům o zaměstnání prodloužena podle tohoto zákona, pokud ve stanovené lhůtě prokáží splnění podmínek pro její prodloužení. Zároveň je řešena i situace, kdy uchazeč o zaměstnání, kterému byl přiznán nárok na hmotné zabezpečení přede dnem účinnosti tohoto zákona, nebude ode dne účinnosti tohoto zákona již podmínky nároku splňovat. V těchto případech nárok na podporu v nezaměstnanosti dnem nabytí účinnosti tohoto zákona zaniká.

 

V případech, kdy nebylo uchazeči o zaměstnání podle dosavadních předpisů přiznáno hmotné zabezpečení a z toho důvodu mu plynula podpůrčí doba, její běh se dnem účinnosti tohoto zákona zastaví.

 

V současné době zprostředkovává zaměstnání necelých 300 právnických nebo fyzických osob, kterým MPSV vydalo povolení ke zprostředkování zaměstnání maximálně na dobu tří let. Z tohoto důvodu se navrhuje, aby původní platnost povolení ke zprostředkování zaměstnání vydaných před účinností tohoto zákona zůstala zachována. Pokud však bude agentura práce mít zájem o zprostředkování zaměstnání formou dočasného přidělení svých zaměstnanců k výkonu práce k jinému zaměstnavateli, může tak na základě povolení vydaného před účinností tohoto zákona činit maximálně po dobu čtyř měsíců od účinnosti tohoto zákona. Po uplynutí tohoto období může tuto činnost vykonávat již jen na základě povolení ke zprostředkování zaměstnání vydaného podle tohoto zákona.

 

Rozhodnutí o přiznání změněné pracovní schopnosti a změněné pracovní schopnosti s těžším zdravotním postižením budou platit po přechodnou dobu, maximálně tří let od nabytí účinnosti nového zákona. Doba tří let je jak z hlediska občana, tak z hlediska zaměstnavatelů dostatečně dlouhým obdobím, aby se na novou situaci připravili po všech stránkách.

 

Dle návrhu ustanovení § 89 se za zaměstnání u cizince bude považovat i plnění běžných úkolů zajišťovaných společníkem, statutárním orgánem nebo členem statutárního nebo jiného orgánu obchodní společnosti pro obchodní společnost a plnění běžných úkolů družstva členy družstva a členy statutárního nebo jiného orgánu družstva. Z toho důvodu se stanovuje 3 měsíční lhůta pro podání žádosti o povolení k zaměstnání.

 

Práva a povinnosti vyplývající z dohod sjednaných v rámci aktivní politiky zaměstnanosti přede dnem účinnosti tohoto zákona se posuzují podle dosavadních předpisů.

 

V přechodných ustanoveních je rovněž řešena možnost zániku některých starších pohledávek, které vznikly podle zákona č. 1/1991 Sb. a zákona č. 9/1991 Sb. a které jsou tzv. nedobytné proto, že dlužník zanikl bez právního nástupce. Tím by se měla zpřehlednit evidence pohledávek.

K § 149:

 

V zájmu potvrzení právní kontinuity se konstatuje, že jde o úřady práce podle zákona č. 9/1991 Sb.

 

K § 150:

 

Návrh zákona o zaměstnanosti obsahuje komplexní právní úpravu na úseku zaměstnanosti a odstraňuje dosavadní duálnost právní úpravy. Vzhledem k tomu se navrhuje dosavadní zákony o zaměstnanosti č. 1/1991 Sb. a č. 9/1991 Sb. zrušit. Dále se jedná o prováděcí právní předpisy, které upravují podrobnosti realizace jednotlivých nástrojů aktivní politiky zaměstnanosti. Vzhledem k tomu, že navrhovaná právní úprava okruh těchto nástrojů rozšiřuje a dosavadní nástroje upravuje tak, aby odpovídaly současným potřebám trhu práce, je třeba dosavadní prováděcí předpisy zrušit. Rovněž se navrhuje zrušit vyhlášku

č. 242/2002 Sb., která upravuje bližší podmínky poskytování příspěvku zaměstnavatelům zaměstnávajícím více než 50% zaměstnanců se změněnou pracovní schopností, protože návrh zákona o zaměstnanosti staví podporu těchto zaměstnavatelů na jiných principech.

 

K § 151:

 

Účinnost zákona se navrhuje od 1.května.2004, a to v návaznosti na vstup České republiky do Evropské unie.

 

 

K příloze č. 1: