Dříve, než Ústavní soud přikročil k posouzení obsahu napadeného ustanovení zákona z hledisek vymezených ustanovením
§ 68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, tj. z hlediska souladu ustanovení
§ 24 odst. 4 zákona
o konkursu a vyrovnání s ústavními zákony, přezkoumal splnění formálních požadavků přijetí příslušné právní normy.
Návrh zákona, kterým se mění a doplňuje
zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, byl předložen Poslanecké sněmovně jako poslanecký návrh dne 29. 4. 1999. Z těsnopisecké zprávy o 21. schůzi Poslanecké sněmovny, 3. volební období, Ústavní soud zjistil, že dne 28. 1. 2000 vyslovila Poslanecká sněmovna podle sněmovního tisku 219, ve znění schválených pozměňovacích návrhů, s tímto návrhem souhlas, když z přítomných 152 poslanců jich pro návrh hlasovalo 128 a jeden poslanec hlasoval proti návrhu.
Z těsnopisecké zprávy o 16. schůzi Senátu, 2. funkční období, bylo prokázáno, že dne 1. 3. 2000 byl návrh zákona s přijatými pozměňovacími návrhy vrácen Poslanecké sněmovně, když z přítomných 53 senátorů hlasovalo 52 pro a jeden senátor se hlasování zdržel.
Z těsnopisecké zprávy o 24. schůzi Poslanecké sněmovny, 3. volební období, Ústavní soud zjistil, že Poslanecká sněmovna přijala dne 4. 4. 2000 návrh zákona, kterým se mění
zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, ve znění schváleném Senátem, a to tak, že z přítomných 181 poslanců hlasovalo 98 pro a 81 proti.
Ústavní soud proto ve smyslu ustanovení
§ 68 odst. 2 zákona
o Ústavním soudu shledal, že
zákon č. 105/2000 Sb., kterým bylo do zákona
o konkursu a vyrovnání vloženo ustanovení
§ 24 odst. 4, byl přijat a vydán v mezích Ústavou stanovené zákonodárné kompetence Parlamentu České republiky a ústavně předepsaným způsobem, jak ostatně již Ústavní soud konstatoval ve věci sp. zn. Pl. ÚS 36/01 (č.
403/2002 Sb.).
V. A
Ustanovení
§ 24 odst. 4 bylo do zákona
o konkursu a vyrovnání vloženo jeho novelou v podobě
zákona č. 105/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, s účinností od 1. 5. 2000. Napadené ustanovení
§ 24 odst. 4 dopadá na situace, kdy správce podstaty či konkursní věřitel popřeli v rámci přezkumného jednání nevykonatelný nárok věřitele vyplývající z pohledávky přihlášené do konkursního řízení. V případě, že konkursní věřitel uplatnil před prohlášením konkursu jakoukoliv část tohoto nároku v řízení, které bylo prohlášením konkursu přerušeno, je nepřípustné zahájit nové incidenční řízení, ale řízení o určení pravosti, výše nebo pořadí přihlášené pohledávky se má provádět před soudem, který vedl řízení, jež bylo prohlášením konkursu ze zákona přerušeno.
Jak vyplývá z důvodové zprávy k
zákonu č. 105/2000 Sb., bylo v daném případě úmyslem zákonodárce racionalizovat a zhospodárnit incidenční řízení vyvolávaná konkursními řízeními. Cílem zákonodárce bylo redukovat dosavadní počet incidenčních řízení tak, že by zákon umožňoval využít výsledků řízení přerušených v důsledku prohlášení konkursu, a navázat tak na řízení o nároku, jež probíhalo před prohlášením konkursu.
Z důvodové zprávy k zákonu a z vyjádření účastníků řízení je rovněž evidentní, že zákonodárce konstruoval ustanovení
§ 24 odst. 4 zákona
o konkursu a vyrovnání v přesvědčení, že do budoucna nebude nutné zahajovat o určení popřené pohledávky řízení nová, ale že v původních řízeních se naváže na jejich dosavadní stav a zejména se využijí všechna skutková a další zjištění.
Ústavní soud souhlasí s názorem navrhovatele, že zákonodárce dostatečně nedocenil okruh všech procesních situací, na něž může ustanovení dopadat, praktické důsledky takové koncepce, ale rovněž i samotný její ústavněprávní rozměr.
V. B
Čl. 96 odst. 1 Ústavy zakotvuje jako jednu z klíčových zásad fungování a realizace soudní moci v České republice procesní zásadu rovnosti práv účastníků řízení před soudem. Tento ústavní princip tak garantuje rovné procesní postavení účastníků soudního řízení co do práv, jež účastníkům určitého typu řízení přiznává právní řád. Z této zásady lze mimo jiné dovodit, že pro určitý typ řízení musí být dána jediná příslušnost soudu, chápaná v rozměru věcném a funkčním, přičemž taková úprava musí být provedena zákonem.
Ústavní ustanovení má garantovat institut rovnosti v jeho procesní podobě, který má ovšem dopady hmotněprávní. Úlohou obyčejných zákonů, a to procesních předpisů, je Ústavou chráněný a takto chápaný institut rovnosti převést do procesních záruk, které naplnění takto chápané rovnosti zajistí.
Je přitom zřejmé, že pro různé typy řízení lišící se svým předmětem může zákonodárce stanovit různý rozsah procesních práv a povinností. Jinými slovy rovnost účastníků řízení je třeba vykládat tak, že musí být respektován stejný rozsah procesních práv a povinností v řízeních shodujících se stejným předmětem řízení. Je však nepřípustné, aby rozlišovacím kritériem byl namísto předmětu řízení účastník sám - byť například definovaný svým procesním postavením v jakémkoliv předchozím řízení.
Od tohoto výkladu ustanovení
čl. 96 odst. 1 Ústavy se odvíjí i výklad
čl. 38 odst. 1 Listiny, neboť určení zákonného soudce musí předcházet ústavně konformní zákonné stanovení příslušnosti soudu. Zásada, podle níž je právní úprava příslušnosti soudu vyhrazena zákonu, zahrnuje nejen postulát, podle něhož pouze zákon může stanovit pravomoc a příslušnost soudu k projednání určité věci, ale také požadavek, aby zákon takovou pravomoc a příslušnost vymezil pro všechny typově shodné případy stejně, a nečinil neodůvodněný rozdíl v příslušnosti soudů pojímané věcně a funkčně.
Věcná příslušnost soudů k projednávání sporů vyvolaných konkursem nebo vyrovnáním je upravena v ustanovení
§ 9 odst. 3 o. s. ř. tak, že je svěřena krajským soudům jako soudům prvního stupně. Těmito spory jsou mimo jiné spory o určení pravosti, výše a pořadí přihlášených pohledávek, které byly v průběhu konkursního řízení popřeny. V takových situacích je konkursní věřitel nucen svůj nárok uplatnit v předepsaných lhůtách a při dodržení dalších formálních náležitostí ve zvláštním (incidenčním) řízení, které bylo vyvoláno konkursem. V takových případech je podle shora uvedených ustanovení
§ 9 odst. 3 o. s. ř. a
§ 23 odst. 2 zákona
o konkursu a vyrovnání věcně příslušný konkursní soud, tj. zásadně krajský soud.
Návrhem napadené ustanovení
§ 24 odst. 4 zákona
o konkursu a vyrovnání však představuje zvláštní vymezení věcné příslušnosti soudu, když vůbec zamezuje vedení zvláštního incidenčního řízení u konkursního soudu a konstruuje pro daný typ sporů, tj. sporů o určení pravosti, výše a pořadí pohledávky, zvláštní věcnou příslušnost soudu, který dříve vedl řízení zahájené k žalobě současného věřitele popřené pohledávky, jehož předmět souvisel s popřenou nevykonatelnou pohledávkou.
Důsledkem ustanovení
§ 24 odst. 4 je skutečnost, že se jím konstruuje dvojí režim věcné příslušnosti soudů. Lze usuzovat, že vztah mezi ustanovením
§ 9 odst. 3 o. s. ř.,
§ 23 odst. 2 a
§ 24 odst. 4 zákona
o konkursu a vyrovnání je vztahem mezi předpisem obecným (lex generalis) a předpisem zvláštním (lex specialis), přičemž byl respektován ústavní požadavek zákonného založení příslušnosti soudu. Jak však již bylo výše uvedeno, nelze připustit, aby zákon činil neodůvodněný rozdíl ve vymezení věcné příslušnosti pro případy, jež jsou svým předmětem shodné. Koncepce právní úpravy
§ 24 odst. 4 zákona
o konkursu a vyrovnání vytváří dualitu věcné příslušnosti ve sporech o určení pravosti, výše a pořadí pohledávek popřených v rámci konkursního řízení. Přitom jde co do předmětu řízení o shodné spory. Aplikace ustanovení
§ 24 odst. 4 zákona
o konkursu a vyrovnání tak způsobuje rozdíl ve věcné a případně funkční příslušnosti, kdy v jednom případě rozhoduje krajský soud v incidenčním řízení jako soud konkursní, v jiném případě pak soud okresní, pokud vedl řízení zahájené k žalobě současného věřitele popřené pohledávky, jehož předmět souvisel s popřenou pohledávkou a které bylo prohlášením konkursu přerušeno. V takovém případě se pak rozhodování o určení pravosti, výše nebo pořadí popřené pohledávky koncentruje u soudu, který byl věcně a místně příslušný k původnímu přerušenému řízení, tedy u soudu, který není soudem konkursním. Věcná a místní příslušnost založená podle
§ 24 odst. 4 zákona
o konkursu a vyrovnání se tak odvíjí od věcné, místní a popřípadě funkční příslušnosti soudu v předcházejícím řízení, jež bylo prohlášením konkursu podle
§ 14 odst. 1 písm. c) zákona
o konkursu a vyrovnání přerušeno; ve skutečnosti se však odvíjí od postavení věřitele jako žalobce v původním řízení.
Taková koncepce vyvolává ve svém důsledku nerovnost v procesním postavení jednotlivých věřitelů, kteří soudně uplatňují svou popřenou nevykonatelnou pohledávku v různých procesních režimech.
To proto, že
§ 24 odst. 4 zákona
o konkursu a vyrovnání stanoví okruh účastníků řízení ex lege (tj. účastníky řízení se stávají ti, které zákon za účastníky označuje), a soudu tak vzniká povinnost, aby sám nově označil účastníky řízení, aby sám odstranil vady návrhu na pokračování řízení, nemá-li příslušné náležitosti (např. označení účastníků, petit atd.), a to i v situaci, kdy původní návrh na zahájení řízení o nároku, který souvisel s popřenou pohledávkou, trpěl vadami, jež žalobce neodstranil. V incidenčním řízení má naopak věřitel povinnost podle
§ 23 zákona
o konkursu a vyrovnání ve vymezené lhůtě přesně určit účastníky řízení a přesně specifikovat celý nárok. Z toho je tedy zřejmé, že účastník řízení (věřitel), který podal návrh na pokračování řízení podle
§ 24 odst. 4 zákona
o konkursu a vyrovnání, se ocitá ve zvýhodněném postavení ve srovnání s účastníkem řízení (věřitelem), který podává návrh na zahájení zvláštního (incidenčního) řízení u konkursního soudu podle
§ 23 odst. 2 zákona
o konkursu a vyrovnání.
Procesní nerovnost věřitelů, kteří uplatňují svou popřenou nevykonatelnou pohledávku v různých procesních režimech, je dále dána i různým režimem poplatkové povinnosti. V případě, že původní řízení bylo přerušeno za situace, kdy věřitel jako účastník řízení ještě nesplnil zákonnou poplatkovou povinnost, a poté podal návrh na jeho pokračování podle
§ 24 odst. 4 zákona
o konkursu a vyrovnání, bude oproti věřiteli, o jehož pohledávce se zahajuje incidenční řízení, neodůvodněně zvýhodněn. Návrhem na pokračování přerušeného řízení totiž účastníku nevzniká podle
zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, poplatková povinnost a soud i přesto, že poplatek nebyl uhrazen ani v původním řízení, bude povinen věc rozhodnout. Důsledkem nezaplacení soudního poplatku v incidenčním řízení bude naopak zastavení tohoto řízení. V situaci, kdy účastník v původním řízení zaplatil vyšší soudní poplatek, než by byl povinen zaplatit v řízení incidenčním, nelze tuto diskrepanci odstranit, což vyplývá z nemožnosti činit úkony v řízení, které je ze zákona přerušeno.
Uvedená koncepce s důsledky nerovných práv a povinností účastníků řízení o určení pravosti, výše a pořadí popřené pohledávky je v rozporu s
čl. 96 odst. 1 Ústavy, jehož obsah co do rozsahu jeho dopadu byl vyložen výše. Zákonodárce nepřípustně přiznává různá procesní práva a povinnosti účastníkům řízení se shodným předmětem řízení, což vede někdy ke zvýhodnění, jindy ke znevýhodnění těch kterých účastníků řízení. Přitom odlišný procesní režim se odvíjí pouze od procesního postavení věřitele v předchozím řízení, jehož předmět jen souvisel s popřenou pohledávkou.
Současná rozhodovací praxe soudů při aplikaci
§ 24 odst. 4 zákona
o konkursu a vyrovnání ukazuje, že neústavnost tohoto ustanovení nelze překonat ani takovou interpretací, jež by byla ústavně konformní.
Neústavní důsledky úpravy totiž neodstraňuje ani výklad zaujímaný některými obecnými soudy (viz například usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 9. 2002 sp. zn. 4 Cmo 305/2002), podle něhož ustanovení
§ 24 odst. 4 zákona
o konkursu a vyrovnání zakládá zvláštní typ tzv. „řízení v řízení“, tj. řízení, které se liší od původního řízení svým předmětem a okruhem účastníků a které je s původním řízením pouze ex lege spojené, přičemž obsah předchozího řízení se řízením podle
§ 24 odst. 4 zákona
o konkursu a vyrovnání nekonzumuje, a je možné v něm po ukončení konkursu pokračovat. Tímto výkladem se shora popsané diskrepance v právech a povinnostech účastníků „řízení v řízení“ a incidenčních řízení neodstraňují.