Důvodová zpráva k zákon č. 45/2020 Sb.

Práva a povinnosti v oblasti daní z příjmů ve vztahu k Tchaj-wanu nejsou v současné době speciálně upraveny, neboť území Tchaj-wanu není Českou republikou uznáno za stát, a proto s ním není možné uzavřít mezinárodní smlouvu o zamezení dvojímu zdanění. Příjmy daňových rezidentů České republiky plynoucí ze zdroje na území Tchaj-wanu jsou proto v souladu s § 2 odst. 2 a § 17 odst. 3 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o daních z příjmů“), podle kterého se daňová povinnost daňových rezidentů České republiky vztahuje jak na příjmy plynoucí ze zdrojů na území České republiky, tak na příjmy plynoucí ze zdrojů v zahraničí, daněny v České republice bez ohledu na to, jestli podléhají zdanění i na území Tchaj-wanu. Daň zaplacenou na Tchaj-wanu si poplatník může pouze uplatnit jako výdaj za podmínek uvedených v § 24 odst. 2 písm. ch) zákona o daních z příjmů, resp. v případě příjmů ze závislé činnosti za podmínek uvedených v § 6 odst. 13. Příjmy daňových nerezidentů, kteří jsou daňovými rezidenty Tchaj-wanu, plynoucí ze zdrojů na území České republiky, zde podléhají bez omezení zdanění v souladu s § 2 odst. 3 a § 17 odst. 4 zákona o daních z příjmů.

Současná právní úprava nemá dopad ve vztahu k zákazu diskriminace ani ve vztahu k rovnosti mužů a žen.

Jedním z cílů české zahraniční politiky je rozvoj všestranných a vzájemně výhodných hospodářských vztahů s ostatními státy i jinými jurisdikcemi, tedy včetně území Tchaj-wanu.

Některé formy hospodářských, obchodních, kulturních a jiných styků a z nich plynoucí příjmy mohou obecně zakládat daňovou povinnost daňových rezidentů České republiky (fyzických i právnických osob) na území Tchaj-wanu a naopak. Přitom dochází, bez existence daňové smlouvy, k mezinárodnímu dvojímu zdanění příjmů.

Takové dvojí zdanění je nežádoucí, neboť snižuje příjmy, které daňovým rezidentům jedné jurisdikce plynou z jurisdikce druhé. Může se jednat zejména o příjmy z provádění stavebních, montážních, výzkumných a jiných činností, z poskytování obchodního, technického nebo jiného poradenství, z využívání patentů a jiných průmyslových práv, z úroků, majetkových účastí a z jiných zdrojů. Dvojí zdanění rovněž tak postihuje např. příjmy ze závislé činnosti, penze, příjmy výkonných umělců a sportovců a příjmy z využívání autorských práv k dílům literárním, uměleckým či vědeckým.

Protože příčinou vzniku mezinárodního dvojího zdanění příjmů je kolize daňových zákonů dvou jurisdikcí, je toto zdanění zpravidla vylučováno takovým opatřením těchto jurisdikcí, které je vzájemně koordinováno mezinárodní smlouvou. S územím Tchaj-wanu však nelze mezinárodní smlouvu o zamezení dvojímu zdanění uzavřít, neboť Tchaj-wan není ze strany České republiky uznáván za stát. Navrhovaná právní úprava proto do právního řádu České republiky jednostranně zavádí opatření, která jsou typicky obsahem mezinárodních smluv o zamezení dvojímu zdanění připravovaných na základě vzorových modelů OECD a OSN, přičemž se předpokládá, že Tchaj-wan zavede obdobná opatření vůči České republice. Návrh zajišťuje objektivní rozdělení práva na vybrání daní z příjmů mezi obě jurisdikce v těch případech, kdy příjmy mají zdroj na území jedné jurisdikce a plynou příjemci se sídlem nebo bydlištěm na území jurisdikce druhé.

Mezinárodní dvojí zdanění se bude na základě navrhované úpravy vylučovat v České republice metodou tzv. prostého zápočtu tchajwanské daně, přičemž je zajištěna, za splnění všech zákonných podmínek, i aplikace metody vynětí v souvislosti s ustanovením §  odst. 4 zákona o daních z příjmů (kontext příjmů pobíraných z titulu výkonu závislé činnosti). Návrh dále upravuje základní formy spolupráce při správě daní. Umožňuje řešení sporů vzniklých při výkladu a provádění tohoto návrhu, výměnu informací ohledně daní všeho druhu a pojmenování a rovněž umožňuje koordinaci činností příslušných úřadů obou jurisdikcí směřující k omezení případných daňových úniků a podvodů. Navrhovaná právní úprava nemá dopad ve vztahu k zákazu diskriminace ani ve vztahu k rovnosti mužů a žen.

Česká republika má zájem na rozvoji hospodářských vztahů s Tchaj-wanem. Nástrojem k rozvoji těchto vztahů s ostatními státy je mimo jiné uzavírání mezinárodních smluv o zamezení dvojímu zdanění, kterými se odstraňuje jedna z překážek hospodářské spolupráce s dotčenými státy. Protože Tchaj-wan není ze strany České republiky uznáván za stát, nelze s ním takovou smlouvu uzavřít, a proto je problematika dvojího zdanění ve vztahu k němu řešena jednostranným přijetím vnitrostátního zákona s tím, že se předpokládá reciproční opatření ze strany Tchaj-wanu.

Obecně je třeba uvést, že Tchaj-wan se řadí mezi průmyslově vyspělé země a patří do skupiny tzv. „asijských tygrů“. K hlavním průmyslovým odvětvím na Tchaj-wanu patří především informační technologie, zpracování kovů a elektrotechnický a chemický průmysl. Tchaj-wan se také řadí mezi TOP 10 největších světových výrobců a TOP 5 největších vývozců v sektoru obráběcích a tvářecích strojů na světě. Z hlediska strategických nerostných surovin je však zemí téměř stoprocentně závislou na dovozu.

Ve vzájemných hospodářských a obchodních vztazích s Českou republikou dominuje tchajwanská strana, a to především díky svým investicím do elektrotechnického průmyslu a s tím souvisejícímu dovozu tohoto zboží do České republiky. Bilance vzájemné obchodní výměny je tedy vzhledem k poměrně vysokému vývozu z Tchaj-wanu výrazně ve prospěch této jurisdikce. V roce 2017 však dosáhl český vývoz historického maxima ve výši 5,4 mld. Kč, kdy hlavními vývozními položkami byly osobní automobily, traktory, kola, mikroskopy a pneumatiky. Celkový obrat v rámci obchodní výměny v roce 2017 mezi Českou republikou a Tchaj-wanem činil již téměř 30 mld. Kč.

Ve vzájemné výměně v oblasti služeb převažuje sektor turistiky a cestovního ruchu. Jako perspektivní pro uplatnění českých firem na tchajwanském trhu a pro další možný rozvoj vzájemné spolupráce se jeví mimo jiné oblast energetiky, bio-/nano-technologií, leteckého průmyslu, zelené technologie, národní obrany nebo inovativního zemědělství.

Návrh upravuje daňová práva a povinnosti, tedy oblast, kterou lze podle čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) upravovat pouze zákonem, případně mezinárodní smlouvou podle čl. 49 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“). Zamezení dvojímu zdanění na mezinárodní úrovni se zásadně řeší prostřednictvím mezinárodních smluv, avšak vzhledem k tomu, že mezinárodní smlouvu s územím Tchaj-wanu z výše uvedených důvodů uzavřít nelze, je navrhováno daňová práva a povinnosti ve vztahu k Tchaj-wanu upravit zákonem.

Problematika, která je tedy standardně upravována mezinárodními smlouvami, je tedy v tomto případě předmětem zákonné úpravy. Na mezinárodní smlouvy o zamezení dvojímu zdanění se vztahuje čl. 49 Ústavy, to znamená, že k jejich ratifikaci je potřeba souhlas obou komor Parlamentu. Smlouvu poté ratifikuje prezident republiky. Přijetí navrhovaného zákona bude, jako v případě každého zákona, také v pravomoci Parlamentu, a v Poslanecké sněmovně bude dokonce projednáno ve více čteních oproti mezinárodní smlouvě (ve třech místo dvou). Po schválení v Parlamentu je zákon předložen k podpisu prezidentu republiky.

Zachována je i role Ústavního soudu. V případě zákona sice Ústavní soud nemůže rozhodovat o jeho souladu s ústavním pořádkem před jeho přijetím, jako je to v případě mezinárodní smlouvy před ratifikací podle čl. 87 odst. 2 Ústavy, ale má tuto pravomoc po přijetí zákona podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy. V případě přezkumu souladu zákona s ústavním pořádkem stanoví zákon o ústavním soudu širší okruh možných navrhovatelů tohoto posouzení, takže v tomto ohledu je možnost přezkumu ústavnosti dokonce širší než v případě mezinárodní smlouvy. Z věcného hlediska lze navíc k navrhovanému zákonu konstatovat, že pravděpodobnost jeho prohlášení za odporující ústavnímu pořádku je vzhledem k tomu, že jeho text odpovídá textu mezinárodních smluv, které Česká republika běžně uzavírá, velmi nízká.

Vzhledem k tomu, že se jedná o specifický případ a Česká republika dosud nikdy neřešila situaci, jak vytvořit právní úpravu, která by nahrazovala mezinárodní smlouvu o zamezení dvojímu zdanění v případě, kdy je třeba upravit daňová práva a povinnosti ve vztahu k jurisdikci, kterou neuznává za stát, neexistuje k této problematice žádná ustálená praxe ani judikatura Ústavního soudu.

Navrhovaná právní úprava je tedy plně v souladu s ústavním pořádkem České republiky.

Navrhovaná právní úprava je plně slučitelná s právem Evropské unie a ustanovení navrhované právní úpravy nezakládají rozpor s primárním právem Evropské unie ve světle ustálené judikatury Soudního dvora Evropské unie.

S poukazem na sekundární právo Evropské unie lze konstatovat, že také v tomto ohledu předkládaná právní úprava respektuje závazky, které pro Českou republiku v této oblasti z členství v Evropské unii vyplývají.

V daňové oblasti je nutné zdůraznit, že třebaže legislativa přímých daní zůstává v pravomoci členských států a obecně nepodléhá na úrovni Evropské unie celkové harmonizaci, čl. 115 Smlouvy o fungování Evropské unie (dále jen „SFEU“) stanovuje, že „Rada na návrh Komise [...] přijímá směrnice o sbližování právních a správních předpisů členských států, které mají přímý vliv na vytváření nebo fungování vnitřního trhu.“ Vzhledem k absenci jiných ustanovení SFEU, která by Evropské unii svěřovala pravomoc v oblasti legislativy zdanění příjmů, je zde pravomoc Rady přijímat směrnice podle čl. 115 SFEU dána pouze v rozsahu, v jakém je nezbytné odstranit překážky při vytváření nebo zajištění fungování vnitřního trhu.

Kromě článku 115 SFEU jako základu pro harmonizaci v oblasti přímých daní jsou členské státy povinny při výkonu svých pravomocí respektovat principy dané SFEU (zejména články 19 SFEU, 45 SFEU, 49 SFEU, 56 SFEU, 63 SFEU) a dbát na to, aby nedocházelo k neodůvodněné diskriminaci na základě státní příslušnosti nebo neodůvodněnému omezování volného pohybu osob, služeb a kapitálu nebo svobody usazování, jak bylo opakovaně potvrzeno Soudním dvorem EU. Navrhovanou právní úpravou budou tyto principy plně respektovány. Články 45, 49 a 56 SFEU se týkají pouze omezení ve vztahu ke státním příslušníkům členských států Evropské unie a nedopadají tedy na úpravu práv a povinností ve vztahu k Tchaj-wanu. Článek 63 SFEU zakazuje veškerá omezení pohybu kapitálu a plateb jak mezi členskými státy Evropské unie, tak mezi těmito státy a třetími zeměmi; vzhledem k tomu, že navrhovaná úprava má za cíl zamezit dvojímu zdanění mezi Českou republikou a Tchaj-wanem, je v souladu i s tímto ustanovením neboť pohyb kapitálu a platby mezi Českou republikou a Tchaj-wanem nejen neomezuje, ale naopak snížením daňové zátěže podporuje.

Vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána (tzv. prezidentské mezinárodní smlouvy), mají z hlediska hierarchie právních předpisů aplikační přednost před zákony a právními předpisy nižší právní síly. Mezinárodní smlouvy upravující daně přitom mají vždy povahu tzv. prezidentských mezinárodních smluv /čl. 49 písm. e) Ústavy ve spojení s čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod/.

Problematika zamezení dvojímu zdanění na mezinárodní úrovni je tradičně řešena mezinárodními smlouvami o zamezení dvojímu zdanění. S územím Tchaj-wanu však takovou smlouvu z důvodu, že jej Česká republika neuznává za stát, uzavřít nelze, a proto jsou práva a povinnosti, která jsou tradičně obsahem takové mezinárodní smlouvy, obsahem přílohy k tomuto zákonu. Navrhovaná právní úprava tedy, stejně jako mezinárodní smlouvy o zamezení dvojímu zdanění, není v rozporu s jinými mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána.

Navrhovaný zákon nebude mít přímý dopad na státní rozpočet. Jeho celkový přínos bude záviset na tempu budoucího rozvoje jednotlivých forem hospodářské spolupráce s Tchaj-wanem.

V navrhovaném zákonu nedochází k věcnému rozšíření množiny údajů, které jsou dotčené právní subjekty oprávněny využívat. Z navrhované právní úpravy tudíž neplynou nepříznivé důsledky pro ochranu soukromí a osobních údajů poplatníků, plátců ani jiných osob.

Obecně lze k navrhované úpravě ve vztahu ke vzniku korupčních rizik uvést následující:

Pokud jde o rozsah působnosti správního orgánu, je rozhodující jak zákonný okruh působností jako takový, tak míra diskrece, kterou zákon při výkonu jednotlivých působností správnímu orgánu umožňuje, resp. jakou míru diskrece zákon předpokládá. Jakýkoli normativní text zakotvující určitou míru diskrece sám o sobě představuje potenciální korupční riziko. Proto se při přípravě takového ustanovení vždy poměřuje nutnost zavedení takové diskrece daného orgánu s mírou zásahu do individuální sféry subjektu, o jehož právech a povinnostech by se v rámci této diskrece rozhodovalo. Navržená právní úprava mění kompetence správních orgánů pouze způsobem, který zužuje rozsah kompetencí stávajících, a zavádí kompetenci novou, a to pouze v rozsahu nezbytném pro úpravu vztahů, které mají být právní úpravou nově regulovány, přičemž míra diskrece je vzhledem k vymezení povinností minimální.

Z hlediska efektivity lze k předložené úpravě poznamenat, že ke kontrole a vynucování splnění povinností stanovených zákonem bude příslušný správce daně. Tento správce daně obvykle disponuje podklady pro vydání daného rozhodnutí, ale i potřebnými odbornými znalostmi, čímž je zaručena efektivní implementace dané regulace i její efektivní kontrola, případně vynucování. Nástroje kontroly a vynucování jsou upraveny jako obecné instituty daňového řádu.

Zvolená právní úprava vždy jasně reflektuje požadavek čl. 79 odst. 1 Ústavy, podle něhož musí být působnost správního orgánu stanovena zákonem.

Odpovědnou osobou na straně správce daně, resp. jiného správního orgánu je v daňovém řízení vždy úřední osoba. Určení konkrétní úřední osoby je prováděno na základě vnitřních předpisů, resp. organizačního uspořádání konkrétního správního orgánu, přičemž popis své organizační struktury je správní orgán povinen zveřejnit na základě zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů. Totožnost konkrétní úřední osoby je přitom seznatelná zákonem předvídaným postupem (srov. § 12 odst. 4 daňového řádu); úřední osoba je povinna se při výkonu působnosti správního orgánu prokazovat příslušným služebním průkazem.

Z hlediska opravných prostředků existuje možnost účinné obrany proti nesprávnému postupu správce daně v první řadě v podobě řádného opravného prostředku, kterým je odvolání, resp. rozklad (srov. § 109 a násl. daňového řádu). V souladu s § 102 odst. 1 písm. f) daňového řádu má správce daně povinnost v rozhodnutí uvést poučení, zda je možné proti rozhodnutí podat odvolání, v jaké lhůtě je tak možno učinit, u kterého správce daně se odvolání podává, spolu s upozorněním na případné vyloučení odkladného účinku. Neúplné, nesprávné nebo chybějící poučení je spojeno s důsledky pro bono daného subjektu uvedenými v § 110 odst. 1 daňového řádu. Existuje také možnost užití mimořádných opravných prostředků dle daňového řádu (srov. § 117 a násl. daňového řádu). Vedle opravných prostředků daňový řád připouští rovněž jiné prostředky ochrany, kterými je třeba rozumět: námitku (srov. § 159 daňového řádu), stížnost (srov. § 261 daňového řádu), podnět na nečinnost (srov. § 38 daňového řádu).

Nad rámec opravných prostředků podle daňového řádu poskytuje návrh poplatníkům možnost tzv. řešení případů dohodou. Poplatník tak může v případě, že se domnívá, že je zdaněn způsobem, který není v souladu s tímto návrhem, předložit svůj případ ministru financí, a to bez ohledu na to, zda využil opravné prostředky podle daňového řádu. Ministr financí potom případ bude řešit buď sám, nebo dohodou s ministrem financí Tchaj-wanu.

Z hlediska systému kontrolních mechanismů je nutno uvést, že oblast daňového práva se pohybuje v procesním režimu daňového řádu, jenž obsahuje úpravu kontroly a přezkumu přijatých rozhodnutí, a to primárně formou opravných prostředků. Proti rozhodnutím je možno podat odvolání anebo v určitých případech užít mimořádných opravných prostředků či jiných prostředků ochrany (viz předchozí bod). Vedle toho lze využít rovněž dozorčí prostředky, čímž je zaručena dostatečná kontrola správnosti a zákonnosti všech rozhodnutí vydávaných v režimu daňového řádu.

Soustavy orgánů vykonávajících správu daní, resp. další dotčené působnosti současně disponují interním systémem kontroly v rámci hierarchie nadřízenosti a podřízenosti včetně navazujícího systému personální odpovědnosti. V případě vydání nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu je s odpovědností konkrétní úřední osoby spojena eventuální povinnost regresní náhrady škody, za níž v důsledku nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu odpovídá stát.

Z hlediska transparence a otevřenosti dat lze konstatovat, že navrhovaná úprava nemá vliv na dostupnost informací dle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů.

Při správě daní se uplatňuje zásada neveřejnosti. Informace o poměrech daňových subjektů jsou tak chráněny povinností mlčenlivosti pod hrozbou pokuty do výše 500 000 Kč a nemohou být zpřístupněny veřejnosti.

Pokud dochází k zavedení nových kompetencí orgánů veřejné správy, jsou potenciální korupční rizika, jež nejsou popsána výše, zohledněna ve zvláštní části důvodové zprávy.

Navrhovaná právní úprava nemá dopad na bezpečnost nebo obranu státu ve smyslu usnesení vlády č. 343/D z roku 2015.

Předmětem úpravy tohoto zákona jsou ustanovení, která jsou obvykle obsahem mezinárodních smluv o zamezení dvojímu zdanění. Jde zejména o daňové povinnosti daňových rezidentů dvou jurisdikcí (ve smyslu přílohy dvou území) upravené s ohledem na zamezení dvojímu zdanění a zabránění daňovým únikům. Upravena je rovněž spolupráce příslušných úřadů těchto jurisdikcí, tedy především řešení případů dohodou a výměna informací, přičemž výměna informací probíhá nejen v oblasti daní z příjmů, ale v celé daňové oblasti. Samotný obsah této úpravy, tedy práva a povinnosti stanovené adresátům tohoto zákona, je, jak stanoví odstavec 2, uveden v příloze k tomuto zákonu.

Daněmi z příjmů ve smyslu tohoto ustanovení je třeba v současné době rozumět daně, které jsou uvedeny v čl. 2 odst. 1 přílohy k tomuto zákonu, tj. v České republice daň z příjmů fyzických osob a daň z příjmů právnických osob a na Tchaj-wanu daň z příjmů podniků usilujících o zisk, konsolidovanou daň z příjmů fyzických osob a základní daň z příjmů.

Česká republika přijetím tohoto zákona a jeho přílohy činí jednostranná opatření vůči Tchaj-wanu s cílem zamezit dvojímu zdanění daňových rezidentů České republiky s tím, že se předpokládá, že stejná jednostranná opatření budou aplikována Tchaj-wanem vůči České republice. Pouze za předpokladu aplikace těchto opatření ze strany Tchaj-wanu budou uplatňována opatření v příloze k tomuto zákonu. Bude tedy uplatňován princip reciprocity.

Vzhledem k takto vymezenému předmětu, který zahrnuje daňová práva a povinnosti a spolupráci při správě daní pouze ve vztahu k Tchaj-wanu, představuje tento zákon lex specialis k zákonu upravujícímu daně z příjmů a k zákonu o mezinárodní spolupráci při správě daní.

Subsidiární použití daňového řádu vyplývá z § 4 daňového řádu, který stanoví, že daňový řád nebo jeho jednotlivá ustanovení se použijí, neupravuje-li jiný zákon (v tomto případě zákon o zamezení dvojímu zdanění ve vztahu k Tchaj-wanu) správu daní jinak.

Ustanovení § 2 zmocňuje Ministerstvo financí k vyhlášení sdělení ve Sbírce zákonů na základě § 2 odst. 1 písm. f) zákona č. 309/1999 Sb., o Sbírce zákonů a o Sbírce mezinárodních smluv, ve znění pozdějších předpisů, resp. § 4 písm. h) zákona č. 222/2016 Sb., o Sbírce zákonů a mezinárodních smluv a o tvorbě právních předpisů vyhlašovaných ve Sbírce zákonů a mezinárodních smluv (zákon o Sbírce zákonů a mezinárodních smluv). Vyhlášení tohoto sdělení je významné, neboť pouze tak se adresáti zákona dozvědí, od kdy mají postupovat podle přílohy k tomuto zákonu.

Ustanovení § 2 navazuje na čl. 28 přílohy k tomuto zákonu, který upravuje pravidla zahájení použití ustanovení obsažených v příloze k tomuto zákonu. Tento článek v odstavci 1 stanoví, že splnění postupu umožňujícího provádění této přílohy na obou územích (tj. zajištění aplikace pravidel uvedených v příloze k tomuto zákonu ve svém právním řádě) si vzájemně oznámí Česká ekonomická a kulturní kancelář Tchaj-pej a Tchajpejská hospodářská a kulturní kancelář Praha. Odstavec 2 čl. 28 v návaznosti na toto vzájemné oznámení stanoví, od kterého okamžiku se příloha k tomuto zákonu začne provádět (jedná se z materiálního hlediska o odloženou použitelnost přílohy k tomuto zákonu).

V České republice bude tento postup umožňující provádění přílohy k tomuto zákonu splněn nabytím platnosti a účinnosti tohoto zákona (15. den po jeho vyhlášení). V daném okamžiku se zatím podle přílohy k tomuto zákonu nebude postupovat. V souladu s čl. 28 přílohy k tomuto zákonu musí následně Česká ekonomická a kulturní kancelář Tchaj-pej oznámit bez zbytečného odkladu poté, co nabude účinnosti tento zákon, Tchajpejské hospodářské a kulturní kanceláři Praha, že v České republice byl postup umožňující provádění přílohy k tomu zákonu splněn. Poté se bude vyčkávat na obdobné oznámení Tchaj-wanu. Teprve okamžikem tohoto pozdějšího oznámení nastanou účinky čl. 28 přílohy k tomuto zákonu, tj. budou splněny podmínky pro provádění přílohy a bude možné podle přílohy postupovat, a to v souladu s čl. 28 odst. 2 přílohy k tomuto zákonu.

Ministerstvo financí je tak povinno na základě § 2 tohoto zákona bez zbytečného odkladu poté vyhlásit ve Sbírce zákonů sdělení o skutečnosti, že Česká ekonomická a kulturní kancelář Tchaj-pej a Tchajpejská hospodářská a kulturní kancelář Praha si vzájemně oznámily, že je možné pravidla uvedená v příloze k tomuto zákonu používat, a o datu určeném podle čl. 28 odst. 2 přílohy k tomuto zákonu, tj. o datu, od kdy se příloha k tomuto zákonu použije, a to z toho důvodu, aby se o tomto okamžiku dozvěděli adresáti tohoto zákona. Sdělení Ministerstva financí ve Sbírce zákonů má tak pouze deklaratorní charakter.

Ustanovení § 3 zmocňuje Ministerstvo financí k vyhlášení dalšího sdělení ve Sbírce zákonů (mimo sdělení podle § 2). Vyhlášení tohoto sdělení je významné, neboť pouze tak se adresáti zákona dozvědí, od kdy se podle přílohy k tomuto zákonu již nemá postupovat.

Ustanovení § 3 navazuje na čl. 27 a 29 přílohy k tomuto zákonu, které stanoví, že Ministerstvo financí při provádění této přílohy posuzuje vzájemnost. Vzájemnost je porušena tehdy, když přestanou být prováděna ustanovení obdobná ustanovením obsaženým v příloze k tomuto zákonu, která mají být prováděna na území, kde se uplatňují daňové zákony spravované Ministerstvem financí, Tchaj-pej. V takovém případě Ministerstvo financí v souladu s čl. 29 odst. 1 přílohy k tomuto zákonu rozhodne o pozastavení nebo ukončení provádění přílohy k tomuto zákonu. Toto rozhodnutí Česká ekonomická a kulturní kancelář Tchaj-pej v souladu s čl. 29 odst. 2 přílohy k tomuto zákonu oznámí Tchajpejské hospodářské a kulturní kanceláři Praha. Právní účinky tohoto pozastavení nebo ukončení provádění nastanou od okamžiku stanoveného v čl. 29 odst. 2 písm. a) bodu i) a písm. b) přílohy k tomuto zákonu.

Podle § 3 má Ministerstvo financí povinnost vyhlásit ve Sbírce zákonů bezodkladně poté, co Česká ekonomická a kulturní kancelář Tchaj-pej oznámí Tchajpejské hospodářské a kulturní kanceláři Praha své rozhodnutí o pozastavení nebo ukončení používání přílohy k tomuto zákonu, sdělení o skutečnosti, že takové oznámení bylo učiněno, a dále o okamžiku, od kterého se používání přílohy k tomuto zákonu pozastavuje nebo ukončuje. Toto sdělení, obdobně jako sdělení podle § 2, slouží k tomu, aby se o pozastavení či ukončení používání přílohy k tomuto zákonu dozvěděli adresáti tohoto zákona.

Podle čl. 29 přílohy k tomuto zákonu se používání této přílohy pozastavuje či ukončuje i tehdy, kdy o tom rozhodne příslušný úřad na Tchaj-wanu a příslušné oznámení učiní Tchajpejská hospodářská a kulturní kancelář Praha. I v tomto případě jsou splněny podmínky pro pozastavení nebo ukončení provádění přílohy k tomuto zákonu a Ministerstvo financí tedy musí i v tomto případě vyhlásit ve Sbírce zákonů sdělení o skutečnosti, že Tchajpejská hospodářská a kulturní kancelář Praha oznámila své rozhodnutí o pozastavení či ukončení používání přílohy k tomuto zákonu, a o datu, od kdy se používání přílohy k tomuto zákonu pozastavuje nebo ukončuje. Sdělení Ministerstva financí ve Sbírce zákonů má tak pouze deklaratorní charakter.

Odstavec 1 zmocňuje Ministerstvo financí k vyhlášení dalšího sdělení (mimo sdělení podle § 2 a 3) ve Sbírce zákonů. Vyhlášení tohoto sdělení je významné, neboť pouze tak se adresáti zákona dozvědí, že se příloha k tomuto zákonu má znovu používat poté, co bylo používání přílohy pozastaveno podle čl. 29 přílohy k tomuto zákonu.

Obsah § 4 je obdobný jako v případě § 2, neboť postup pro obnovení používání přílohy k tomuto zákonu je stejný jako postup pro zahájení jejího používání. Ustanovení § 4 také navazuje na čl. 28 přílohy k tomuto zákonu. V okamžiku, kdy si jak Česká ekonomická a kulturní kancelář Tchaj-pej, tak Tchajpejská hospodářská a kulturní kancelář Praha vzájemně oznámí, že byl splněn postup umožňující provádění pravidel uvedených v příloze k tomuto zákonu, vyhlásí Ministerstvo financí bez zbytečného odkladu ve Sbírce zákonů oznámení o této skutečnosti a o datu, od kdy se příloha k tomuto zákonu opět používá, určeném podle § 28 odst. 2 této přílohy. Toto sdělení Ministerstva financí má tak opět pouze deklaratorní charakter.

Účinnost zákona se stanoví na patnáctý den po jeho vyhlášení ve Sbírce zákonů. Okamžik zahájení aplikace přílohy k tomuto zákonu je však upraven v čl. 28 přílohy k tomuto zákonu a § 2 tohoto zákona.

Ustanovení přílohy k zákonu jsou obdobná ustanovením mezinárodních smluv o zamezení dvojímu zdanění. V návaznosti na záměr upravovat jednostranně zákonem České republiky daňové vztahy k jurisdikci na Tchaj-wanu, která není Českou republikou uznána za stát, a proto s ní nemohou být uzavírány mezinárodní smlouvy, je třeba při výkladu přílohy k zákonu vykládat ustanovení této přílohy jako obdobná ustanovení mezinárodních smluv o zamezení dvojímu zdanění.

Osobní a věcný rozsah je vymezen v čl. 1 a 2.

Protože příloha řeší kolize daňových zákonů, které jsou součástí právních soustav dvou různých jurisdikcí, byly v zájmu jednotnosti výkladu výrazy důležité pro její aplikaci definovány v čl. 3 až 5, přičemž všeobecné definice obsahuje čl. 3.

Příjmy právnických a fyzických osob jedné jurisdikce mohou být zdaněny zásadně v jurisdikci, kde je osoba tzv. daňovým rezidentem (definován v čl. 4). Ve druhé jurisdikci mohou být zdaněny jen za podmínek a v rozsahu, které jsou stanoveny výslovnými ustanoveními příslušných článků přílohy.

Definice konceptu „stálá provozovna“ je uvedena v čl. 5, přičemž platí, že kritérium existence stálé provozovny je rozhodné, kromě jiného, pro účely stanovení toho, zda zisky podniku jedné jurisdikce mohou být zdaněny v jurisdikci druhé, pokud tam daný podnik přímo vykonává svou činnost.

Příjmy z nemovitého majetku, z jeho užívání nebo pronajímání mohou být podle čl. 6 zdaněny v jurisdikci, ve které se takovýto majetek nachází.

Podle čl. 7 mohou být zisky z činnosti podniku jedné jurisdikce přímo vykonávané ve druhé jurisdikci zdaněny v této druhé jurisdikci tehdy, jestliže má tento podnik v této druhé jurisdikci k dispozici trvalé místo k výkonu činnosti (tzn. stálou provozovnu), jehož prostřednictvím tam vykonává svou činnost.

Čl. 8 určuje, jakým způsobem budou zdaňovány zisky plynoucí z provozování různých dopravních prostředků (lodí či letadel) v mezinárodní dopravě, přičemž je výslovně stanoveno, že takovéto zisky zahrnují např. i zisky z pronájmu těchto dopravních prostředků. Výraz mezinárodní doprava je přitom definován v čl. 3.

Ustanovení čl. 9 umožňují daňové správě upravit základ daně na takovou výši, která odpovídá objektivním podmínkám, jestliže došlo k daňovému úniku skrytým převodem zisku mezi podniky obou smluvních jurisdikcí spojenými kapitálově nebo personálně.

Zdaňování dividend (čl. 10), úroků (čl. 11) a licenčních poplatků (čl. 12) je v zásadě rozděleno mezi obě jurisdikce, avšak v jurisdikci zdroje příjmu nesmí přesáhnout hranici stanovenou příslušnými ustanoveními čl. 10, 11 a 12. Určité druhy úroků (např. ty z úvěrů zaručených vládou) však zdanění v jurisdikci svého zdroje nepodléhají vůbec.

Čl. 13 upravuje zdanění zisků ze zcizení majetku, tj. prodejů nebo převodů majetku, a s ním spojeného vlastnického práva, nikoliv však zdanění příjmů z pronájmu nebo jiné formy užívání majetku.

Zdanění příjmů pobíraných z titulu výkonu činnosti fyzickými osobami je upraveno ustanoveními čl. 14 – 20, které tak pojednávají např. o zdaňování příjmů ze závislé činnosti, penzí, příjmů pobíraných za výkon nezávislých povolání apod.

Čl. 20 upravuje zdanění příjmů rezidentů jednoho území pobývajících na druhém území za účelem studia. Toto ustanovení stanoví, že příjmy, které plynou rezidentům jednoho území, pobývajícím za účelem studia na druhém území, ze zdrojů mimo toto druhé území, nepodléhají na tomto druhém území zdanění. Nijak se tedy nedotýká, ani z něho nelze vyvozovat, zdanění příjmů těchto studentů, které plynou ze zdrojů na území, na kterém pobývají za účelem studia, konkrétně tedy např. stipendií vyplácených tchajwanským studentům studujícím v České republice z českého státního rozpočtu. Příjmy v podobě stipendia ze státního rozpočtu jsou a budou i nadále v České republice osvobozeny od daně z příjmů fyzických osob podle § 4 odst. 1 písm. k) bodu 1 zákona o daních z příjmů.

Čl. 21 upravuje zdanění všech dalších druhů příjmů, které nejsou výslovně uvedeny v předchozích ustanoveních přílohy.

Čl. 22 určuje, jak se postupuje při určení daně v jurisdikci, ve které je skutečný vlastník příjmu daňovým rezidentem, aby nebyl podruhé zdaněn jeho příjem, který byl podle příslušných ustanovení zdaněn ve druhé jurisdikci. Pro daňové rezidenty České republiky je pro daný účel stanovena především metoda tzv. prostého zápočtu daně zaplacené na Tchaj-wanu, přičemž platí, že je zajištěna aplikace zákona o daních z příjmů, ze kterého vyplývá, za splnění všech zákonných podmínek, také aplikace metody vynětí, a to pro případ příjmů pobíraných z titulu výkonu závislé činnosti.

Příloha zajišťuje rovné soutěžní podmínky pro organizace a občany obou jurisdikcí tím, že upravuje zásadu rovného nakládání, umožňuje neformální řešení sporů při jejím výkladu a provádění a stejně tak výměnu informací v kontextu daní všeho druhu a pojmenování mezi příslušnými úřady dotčených jurisdikcí, a to v souladu s mezinárodně uznávanými standardy vypracovávanými na úrovni OECD a podporovanými např. G-20 apod., viz čl. 23, 24 a 25.

Čl. 26 potvrzuje možnost provádění ustanovení dalších domácích právních předpisů zaměřených proti daňovým únikům a současně dává právo odepřít výhody plynoucí z přílohy v případech jejího zneužití.

Závěrečná ustanovení upravují podmínky provádění přílohy, počátek jejího provádění a možnost pozastavení a ukončení jejího provádění (čl. 28 a 29).