Důvodová zpráva k zákon č. 51/2016 Sb.

II. ZVLÁŠTNÍ ČÁST

K čl. I bodům 1 až 5

Technické změny spojené s rekodifikací soukromého práva, provedené především zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „OZ“). V případě úpravy způsobu přímého jednání státu (§ 7) je reagováno na koncept jednání právnické osoby, založený na zastoupení (srov. § 161 a násl. OZ), v dosavadní aplikaci ZMS však tato změna nebude znamenat zásadní posun - za stát budou právně nadále jednat především vedoucí příslušných organizačních složek státu a dále též zaměstnanci zařazení v organizačních složkách státu na základě písemného pověření od vedoucího organizační složky státu (buď ve formě pověření na jméno pro vedoucí zaměstnance, anebo ve formě pověření obsaženého ve vnitřním předpisu pro vedoucí ale případně i řadové zaměstnance ve vazbě na jejich funkci, pracovní zařazení nebo pracovní náplň).

K čl. I bodu 6

Doplnění korespondující s nově navrhovaným dílčím prolomením dosavadního pravidla, že organizační složky státu a státní organizace v působnosti ZMS mohou získávat do své příslušnosti hospodařit pouze takový majetek, který potřebují k plnění funkcí státu nebo jiných úkolů v rámci své působnosti nebo předmětu činnosti, popřípadě u kterého to vyžaduje veřejný zájem nebo stanoví prováděcí vyhláška (srov. dosavadní § 15 odst. 1 prováděcí vyhlášky).

K čl. I bodu 7

Formulace upravená v dohodě s Ministerstvem životního prostředí sleduje pouze aktualizaci z hlediska právní úpravy na daném úseku ochrany přírody a potřebu komplexnější specifikace majetku státu dle § 10 ZMS, na který se příslušnost hospodařit vybrané organizační složky státu vztahuje.

K čl. I bodu 8

Předmětem je především změna obecné příslušnosti hospodařit s návykovými látkami, prekursory a zařízeními k jejich výrobě, přípravky obsahujícími návykové látky a s jinými nebezpečnými látkami. Podle dosavadního stavu zákona (§ 11 odst. 2) je s těmito věcmi příslušný hospodařit Úřad, který je s nimi povinen naložit postupem podle § 18 odst. 5 prováděcí vyhlášky, tedy předat je zčásti přímo Ministerstvu vnitra, zčásti jiným organizačním složkám státu nebo státním organizacím určeným Ministerstvem zdravotnictví. Protože většina těchto látek je s ohledem na svůj původ tak jako tak v držení orgánů Policie ČR a prakticky jediným způsobem naložení s nimi je fyzická likvidace vyžadující speciální podmínky provedení, přičemž Policie ČR již nyní tento způsob naložení s uvedenými látkami plošně zajišťuje, jeví se účelným založit příslušnost hospodařit s veškerým tímto majetkem připadajícím státu přímo pro vybrané orgány Policie ČR, které jsou zároveň organizačními složkami státu ve smyslu ZMS a které nově vznikly s účinností od 1. ledna 2009 podle zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, tedy krajským ředitelstvím policie. Změna vyloučí administrativu při dosavadním postupu předávání tohoto vybraného majetku z Úřadu do resortu Ministerstva vnitra a současně zjednoduší podmínky pro hospodaření s tímto majetkem. Navrhovaná úprava je výsledkem předchozích jednání Ministerstva vnitra, Ministerstva financí i Úřadu.

V rámci uvedené změny se provádí i drobná pojmová úprava bez věcných dopadů, která slouží toliko k odstranění terminologické nepřesnosti („náleží“ x „přísluší“), vyvolané dílčí vládní novelou ZMS provedenou zákonem č. 274/2008 Sb. (sn. tisk 440/0 PSP 2006-2010), a sleduje zachování jednotného vyjadřování v § 11 odst. 1 ZMS.

K čl. I bodu 9

Jde pouze o změnu legislativně technické povahy reagující na skutečnost, že v ZMS by napříště měl být častěji zmiňován Úřad. Na zaváděnou legislativní zkratku souvztažně reaguje návrh změny v § 64a odst. 1 (viz novelizační bod 100). V ostatních případech výskytu jde o ustanovení ZMS upravovaná nebo doplňovaná i z jiných důvodů, při nichž se již s užitím legislativní zkratky „Úřad“ automaticky počítá.

K čl. I bodu 10

Technická změna vyvolaná rekodifikací soukromého práva a spojená s důsledným vyjádřením přípustných odchylek od primárního pravidla písemnosti smluv při nabývání majetku pro stát s podpisy na jedné listině. Obdobná změna viz též § 17 ZMS (novelizační bod 31). Novelizované ustanovení ZMS je přitom od počátku navázáno na úpravu písemné formy a jejích podmínek upravených v dřívějším zákoně č. 40/1964 Sb. a perspektivně i v novém OZ, tj. písemnou formu ZMS považuje za zachovanou i při právním jednání učiněném elektronicky (srov. § 562 OZ). Protože však úprava ZMS řeší – a to především − vybrané podmínky jednání státu a státních organizací vůči nestátním subjektům a speciální problematika elektronizace státní správy nenáleží do předmětu jeho úpravy, nebylo by na místě tuto elektronickou podobu písemného jednání právě v ZMS jakkoli povinně upřednostňovat. Bude tedy jako doposud záležet pouze na dohodě jednajících osob, zda tuto podobu písemné formy při konkrétním právním jednání použijí či nikoli.

K čl. I bodu 11

Jde o nezbytné upřesnění z hlediska změny chápání věci podle OZ při současném zachování výběru konkrétních druhů věcí, jichž se má ustanovení nadále týkat. V tomto kontextu bylo výslovně zařazeno i právo stavby, a to bez ohledu na to, zda součástí práva stavby stavba již je, či nikoli. Součástí práva stavby může být podle OZ pouze stavba vyhovující právu stavby. Stavba nevyhovující právu stavby přirůstá vlastníkovi pozemku a nebyla by tedy předmětem majetkoprávní dispozice vztahující se k právu stavby. Určitá rizikovost dispozic s právem stavby (ať při jeho nabývání převodem nebo jeho zcizování) se totiž v reálu bude moci zřejmě odvíjet nejen od již existující stavby, byť vyhovující právu stavby, ale také od toho, jak bude stavba v titulu zakládajícím právo stavby vymezena. V případě § 12 odst. 2 ZMS je také třeba odlišit zde uvažovaný převod již existujícího práva stavby ve prospěch státu od situace, kdy právem stavby bude mluvně zatěžován pozemek státu a kdy se tedy uplatní nová pravidla obsažená v § 25a (viz novelizační bod 45). Pro věcný rozsah užitého pojmu „hmotná nemovitá věc“ pak bude mít zásadní význam společné interpretační pravidlo obsažené v odstavci 1 nově navrhovaného § 58a ZMS (viz novelizační bod 94) týkající se jednotek.

K čl. I bodu 12

Doplnění reaguje na rozšíření role Úřadu při hospodaření resp. nakládání s vybraným majetkem státu - administrativními budovami a dalšími souvisejícími nemovitými věcmi, evidovanými v centrálním registru administrativních budov.

K čl. I bodu 13

Navržená úprava v zájmu odstranění aplikačních obtíží zohledňuje případy majetku nabývaného pro stát v zahraničí, neboť při jeho nabývání v tamních podmínkách v principu není zjištění maximální výše pro sjednání kupní ceny s využitím ocenění dle zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku, ve znění pozdějších předpisů, relevantní, resp. v některých případech takové ocenění ani nelze provést (srov. majetek, který se dle uvedeného zákona oceňuje obvyklou cenou, přičemž ta je spojena pouze s obvyklým obchodním stykem v tuzemsku – srov. § 2 odst. 1 cit. zákona).

K čl. I bodu 14

Dílčí úprava reaguje především na změny právní úpravy veřejných zakázek, k nimž došlo postupně v mezidobí po nabytí účinnosti ZMS (aktuálně zákon č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů), kdy tato speciální právní úprava řešící i podmínky nabývání majetku pro stát začala nakonec všechny případy nabytí majetku pro stát (zřejmě) chápat a v každém případě označovat jako „veřejnou zakázku“ (zejména veřejné zakázky na dodávky). V situaci, kdy u vybraných případů zakázek (ale přesto „veřejných zakázek“) zadavatelé nemusí zákonem upravené postupy zadávání veřejné zakázky použít (srov. aktuálně § 18 zákona č. 137/2006 Sb., v platném znění), se důsledné užití termínu veřejná zakázka i pro ty případy, na které není třeba zákonem stanovené způsoby zadávání aplikovat, nakonec stalo oporou pro možný mechanický výklad zcela posunující původní a z pohledu ZMS kontinuálně uplatňovaný vztah obecné úpravy obsažené v § 12 odst. 4 ZMS a speciální právní úpravy režimu veřejných zakázek v souladu s pravidlem vyjádřeným v § 12 odst. 5 věta druhá (aktuálně „Je-li úplatné nabytí majetku předmětem veřejné zakázky podle zvláštního právního předpisu, platí odstavec 4 pouze v případě, má-li být smlouva uzavřena na základě výsledku jednacího řízení bez uveřejnění.“). Uvedený výklad vyznívá v tom smyslu, že by se cenové podmínky vyjádřené v § 12 odst. 4 ZMS použily pouze při zadání veřejné zakázky cestou jednacího řízení bez uveřejnění, ale neměly by se použít při celé škále nákupů majetku (typicky existujících nemovitostí) pro stát, kde by organizační složka státu či státní organizace využila podle § 18 zákona č. 137/2006 Sb. možnosti nezadat veřejnou zakázku podle tohoto speciálního zákona. Negativním dopadem popsaného výkladu by bylo, že by se na takové případy nákupů majetku státem neuplatňovaly podmínky a postupy nejen zákona o veřejných zakázkách, ale ani ZMS. Navrhovaná změna ve snaze zachovat původní poměr obou zákonů a zachovat původní prostor pro užití ZMS v případech, kdy majetek bude pro stát pořizován bez zadání veřejné zakázky podle zvláštního zákona, proto zpřesňuje specifikaci případů užití zvláštního právního předpisu (a tedy specifikaci případů, kdy užití obecného pravidla ZMS bude vyloučeno) na situace, kdy veřejná zakázka bude podle zvláštního zákona skutečně „zadána“ (ať již povinně, anebo naopak dobrovolně tam, kde takto zadána být nemusí).

Současně se v ustanovení zajišťuje nezbytná vazba na doplnění v § 12 odst. 4 ve vztahu k majetku nabývanému v zahraničí.

K čl. I bodům 15 a 16

Jde o nezbytné upřesnění z hlediska změny chápání věci podle OZ. V ZMS ve výsledku nebude legislativní zkratka „věc“ vůbec zaváděna a v jednotlivých ustanovení budou sledované druhy majetku dle potřeby konkretizovány. Současně bude v převážné většině respektován současný stav, kdy v případě věcí jsou stanovované postupy a podmínky vázány (ve smyslu pojetí „věci“ dle předchozího zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník) na věci hmotné. Nad rámec dosavadní specifikace konkrétních sledovaných druhů majetku coby věcí, pouze přizpůsobené změnám vyplývajícím z OZ, tak v některých případech bude do vybraných ustanovení nově doplněno v podstatě jen právo stavby, a to bez ohledu na to, zda součástí práva stavby stavba již je, či nikoli. Součástí práva stavby může být podle OZ pouze stavba vyhovující právu stavby. Stavba nevyhovující právu stavby přirůstá vlastníkovi pozemku a nebyla by tedy předmětem majetkoprávní dispozice vztahující se k právu stavby. Určitá rizikovost dispozic s právem stavby (ať při jeho nabývání převodem nebo jeho zcizování) se totiž v reálu bude moci zřejmě odvíjet nejen od již existující stavby, byť vyhovující právu stavby, ale také od toho, jak bude stavba v titulu zakládajícím právo stavby vymezena. V případě § 12 odst. 6 ZMS je také třeba odlišit zde uvažovaný převod již existujícího práva stavby ve prospěch státu od situace, kdy právem stavby bude mluvně zatěžován pozemek státu a kdy se tedy uplatní nová pravidla obsažená v § 25a (viz novelizační bod 45).

Pro věcný rozsah užitého pojmu „hmotná nemovitá věc“ bude mít zásadní význam též společné interpretační pravidlo obsažené v odstavci 1 nově navrhovaného § 58a ZMS (viz novelizační bod 94) týkající se jednotek.

K čl. I bodu 17

Nově se navrhuje zařadit do ZMS vybrané podmínky, které budou muset organizační složky státu a státní organizace respektovat při smluvním sjednávání vztahů užívání (zejména nájmu a výpůjčky) a eventuelně i požívání (zejména pachtu) cizího majetku, tedy majetku fyzických osob a nestátních právnických osob. I když by uvedená pravidla měla organizační složka státu i státní organizace v působnosti ZMS dodržovat v principu již na základě povinností vyjádřených v § 14 odst. 1 ZMS, poznatky zejména z kontrolní praxe vedou k závěru, že se tak vždy neděje. Stanovení vybraných konkrétních podmínek by mělo zejména v základních směrech (nepřiměřená výše nájemného, nemožnost právní vztah ukončit) snížit riziko zakládání nevýhodných vztahů pro stát. Na druhou stranu bylo nutno respektovat variabilitu situací užití ustanovení a nestanovit podmínky, které by pro jednající organizační složky státu a státní organizace v působnosti ZMS byly nevhodně blokující.

Pro účely omezení výše sjednávané úplaty za užívání nebo požívání nestátního majetku byl zvolen obdobný mechanismus, jaký dosavadní ZMS již obsahuje v souvislosti s úplatným nabýváním majetku pro stát, včetně možnosti navýšení zákonného limitu cestou předchozího souhlasu Ministerstva financí, byť jen pro omezený okruh speciálních případů spojených se zájmem na zajištění bezpečnosti státu.

K čl. I bodům 18 až 21

Převážně technické změny spojené s rekodifikací soukromého práva. Vypuštění dosavadního výslovně uvedeného dědického titulu v podobě závěti v § 13 odst. 1 ZMS vychází pouze z jeho nadbytečnosti vzhledem k obecnému výčtu dědických titulů v § 1476 OZ a neznamená, že by stát byl z dědění speciálně na základě závěti jakkoli vyloučen. Provedené zobecnění naopak koresponduje s nově formulovaným § 13 odst. 2 ZMS, kde se rovněž s děděním při nabývání majetku státem resp. pro stát počítá, avšak výslovně se vylučuje pouze možnost uzavřít dědickou smlouvu organizační složkou státu nebo státní organizací. Uvedené řešení je motivováno výrazně soukromoprávní povahou tohoto institutu a jeho orientací na fyzické osoby, jakož i nevhodností zavazovat se takto do budoucna s dopady pro stát.

V případě dosavadní povinnosti uplatňovat u soukromoprávních pohledávek úroky z prodlení se především zohledňuje princip nastavený v § 1970 OZ, pokud jde o výši úroku z prodlení. Zmínku o poplatku z prodlení, na který v § 14 odst. 5 ZMS ve stávající podobě zatím pamatuje (po vzoru dřívějšího § 517 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb.) a který je ještě i po nabytí účinnosti nového OZ stále aktuální v důsledku přijetí speciálního zákona č. 67/2013 Sb., kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty, se přitom navrhuje z cit. ustanovení vypustit, a to s ohledem na právě dokončovanou novelizaci zákona č. 67/2013 Sb., která by měla být účinná rovněž od 1. ledna 2016 (o návrhu zákona vráceném Senátem hlasováno 10. dubna 2015 na 26. schůzi Poslanecké sněmovny tak, že sněmovna zákon přijala – srov. informace ke sněmovnímu tisku č. 308) a kterou bude příslušné ustanovení o poplatku z prodlení zrušeno (za prodlení s peněžitým plněním ze strany poskytovatele nebo příjemce služeb by napříště byl uplatnitelný pouze úrok z prodlení). Jelikož však až do nabytí účinností této nové úpravy bude případná povinnost k úhradě poplatku z prodlení vznikat, pamatuje návrh zákona na doprovodné přechodné ustanovení k navrhované novele ZMS v čl. II bodu 11.

K čl. I bodu 22

Navrhovaná změna aktualizuje původně nastavenou výši úroků z prodlení, uplatňovaných subsidiárně v případě veřejnoprávních pohledávek státu (tj. není-li speciální právní úpravou prodlení v těchto případech sankcionováno vůbec nebo odlišným způsobem). Protože původní výše úroků z prodlení byla stanovena shodně s úpravou výše úroků z prodlení dle předchozího občanského zákoníku a tedy s využitím nařízení vlády č. 142/1994 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku, ve znění platném v době přípravy a projednávání předlohy ZMS, navrhuje se současně v zájmu zajištění průběžného přizpůsobování výše těchto subsidiárních úroků z prodlení změnám uvedeného nařízení vlády zvolit operativně pouze dostatečně určitý odkaz na tuto právní úpravu namísto opětného výslovného převzetí příslušné části textu nařízení vlády v jeho momentálně aktuální podobě. Uvedeným způsobem tak odpadnou další novelizace tohoto ustanovení ZMS a současně bude jednoznačným způsobem vymezen přímo v normativním textu zákona (ne tedy pouze za použití odkazu na poznámku pod čarou) způsob pro určení výše úroku z prodlení v těchto případech.

K čl. I bodům 23 a 24

Především se reaguje výslovnou úpravou na v praxi standardně existující „druhy“ nepotřebnosti majetku pro příslušnou organizační složku státu nebo státní organizaci (tzv. subjektivní nepotřebnost), která je buď trvalá, anebo jen dočasná a ve výsledku vede k odlišným formám nakládání s takovým majetkem ze strany příslušných organizačních složek státu a státních organizací zejména vůči nestátním subjektům (srov. již nyní např. § 27 odst. 1 ZMS, pamatující na případy dočasně nepotřebných hmotných movitých a nemovitých věcí). Uvedené řešení bude pro organizační složky státu a státní organizace znamenat uživatelsky jednoznačnější úpravu, byť plně v souladu s dosavadní interpretací tohoto ustanovení v jeho dosavadní podobě. Pro oba „druhy“ nepotřebnosti bude současně zřetelně vyplývat, že o nich musí být v rámci příslušné organizační složky státu nebo státní organizace a ve vztahu ke konkrétnímu majetku kvalifikovaným způsobem rozhodnuto. Nadále platí, že od tzv. subjektivní nepotřebnosti (ať již dočasné nebo trvalé), o níž se v rámci organizační složky státu nebo státní organizace rozhoduje podle § 14 odst. 7, je třeba odlišovat trvalou nepotřebnost pro stát ve smyslu § 21 odst. 1 ZMS, která je spojena se stavem, kdy konkrétní věc je trvale nepotřebná pro příslušnou organizační složku státu nebo státní organizaci a nemají o ni zájem ani ostatní organizační složky státu a státní organizace (jak ostatně tento princip v obecné rovině předznamenává již nynější § 19 odst. 3 ZMS a bude s tím i do budoucna obdobně počítat nově navrhovaný § 19c odst. 3 ZMS).

Současně se i zde promítá nezbytné zohlednění změny chápání věci podle OZ - jednoznačnost interpretace ustanovení by mělo posílit užití širšího pojmu „majetek“ namísto dosavadní „věci“ (užité dosud ve smyslu „hmotná věc“), tak aby nevznikaly případné pochybnosti o tom, že se ustanovení týká i věcí nehmotných. V tomto kontextu je ovšem nutno připomenout, že výčet případů „nepotřebnosti“ byl a nadále zůstává pouze demonstrativní, a to právě s ohledem na různorodost spektra možných důvodů v praxi.

Úpravy rovněž pamatují na nezbytnou provazbu s navrhovanými změnami v pojetí potřebnosti vybraného nemovitého majetku státu, který se bude postupně soustřeďovat u Úřadu, promítnutými v nových § 19a a 19b.

K čl. I bodu 25

Nové § 14a a 14b reagují na aktuální potřebu zakotvit v zákonné úpravě zatím na exekutivní bázi zprovozněný a údaji naplněný centrální registr administrativních budov (srov. usnesení vlády z 20. prosince 2012 č. 954, usnesení vlády ze dne 9. června 2014 č. 435). Úprava je výsledkem postupného vývoje úvah nejen o centrálním registru administrativních budov, ale i o centrálním registru majetku státu, ve kterém měly být pro začátek evidovány všechny nemovité věci a měl být součástí integrovaného informačního systému státní pokladny (srov. původní vládní návrh zákona projednávaný v minulém volebním období v Poslanecké sněmovně jako sněm. tisk č. 934). Vzhledem k tomu, že dosud nejsou zcela dořešeny otázky spojené se vztahem těchto dvou registrů a potažmo ani se způsobem a náklady vybudování, správou a s obsahovým pojetím centrálního registru majetku státu, bylo v této fázi a v zájmu neblokování dalších nutných změn v ZMS od záměru na současnou zákonnou úpravu centrálního registru majetku státu až do vyjasnění popsaných problémů bezprostředně ustoupeno.

Sám centrální registr administrativních budov by měl organizačním složkám státu a státním organizacím v působnosti ZMS, ale i kontrolním orgánům poskytnout účinný nástroj pro efektivnější hospodaření a sledování procesů nakládání s vybraným majetkem státu, který ve své podstatě vykazuje znaky strategického majetku, protože pro plnění funkcí státu představuje nezbytné hmotné zázemí. Nadto se také zpravidla jedná o majetek značné hodnoty, protože jde převážně o budovy a s nimi související pozemky. Do ZMS se tak zakotvuje povinnost pro všechny organizační složky státu a rovněž státní organizace v působnosti ZMS (srov. v obecné rovině stávající § 54 odst. 1 věta první a druhá ZMS, při současně nově navrhované jednoznačné úpravě v § 55 odst. 1 – viz novelizační bod 86) poskytovat do centrálního registru administrativních budov určité údaje, a to primárně o vybraném nemovitém majetku státu, ale také o obdobném cizím majetku, které organizační složky státu a státní organizace užívají. Smyslem shromažďování vybraných údajů o cizím majetku není sledování tohoto majetku jako vlastnictví třetích osob ani těchto osob jako takových. Jde pouze o to, získat přehled o případech, kde organizační složka státu nebo státní organizace si např. neefektivně pronajímá cizí nemovitost nebo její část, když by přitom mohla užívat srovnatelný majetek státní, s nímž již hospodaří jiná organizační složka státu či státní organizace v působnosti ZMS, a zatím jej plně nevyužívá. Systém přitom bude brát i údaje z vybraných veřejných registrů resp. veřejných seznamů. Podrobnosti k provozu registru upraví prováděcí nařízení vlády. Jelikož by už v době předpokládaného nabytí účinnosti navrhovaného zákona měl být centrální registr administrativních budov naplněn a funkční, nepřepokládá se odklad doby jeho spuštění.

Uzákonění existence a provozu centrálního registru administrativních budov doprovází též zakotvení zákonného rámce pro speciální exekutivní roli vlády nebo jí určeného orgánu při rozhodování o změnách v dislokaci organizačních složek státu a státních organizací v administrativních objektech a souvisejících nemovitostech. Doposud tento proces, fakticky naplňující u tohoto specifického majetku státu zákonem požadované postupy spojené s vnitrostátní nabídkou nepotřebného majetku (srov. dosavadní § 19 odst. 3 ZMS), byl a je upravován pouze usneseními vlády (aktuálně s platností do 31. května 2015 srov. zejm. usnesení vlády ze dne 10. dubna 2013 č. 248 k návrhu Statutu Vládní dislokační komise a k návrhu Statutu regionálních dislokačních komisí). I v návaznosti na další navrhované změny, spojené zejména s nově konstruovanou pozicí Úřadu v tomto procesu (srov. zejm. nový § 19b odst. 2 ZMS v rámci novelizačního bodu 35), se však již promítnutí takového základu do zákona jeví jako nezbytné. Dílčí procedurální otázky pak budou nadále řešeny statutem a jednacím řádem příslušných dislokačních orgánů, tedy Vládní dislokační komise a regionálních dislokačních komisí. Dotčené organizační složky státu a státní organizace, které nemají v dislokační komisi svého zástupce, jsou a nadále budou na jednání přizvávány. Nový Statut Vládní dislokační komise a regionálních dislokačních komisí vláda schválila s účinností od 1. června 2015 (srov. usnesení vlády ze dne 9. března 2015 č. 171); jeho obsah byl přitom formulován již tak, aby byl „kompatibilní“ i s navrhovanou novelou ZMS.

Vzhledem k tomu, že v konkrétních případech nelze v souvislosti s potřebami bezpečnosti nebo obrany státu vyloučit vznik resp. existenci důvodů pro výjimečné vyloučení určitého nemovitého majetku z evidence v registru, dává navrhovaný § 14b prostor pro vedoucí vybraných organizačních složek státu, aby konkrétní majetek, s nímž jsou tyto vybrané organizační složky státu příslušné hospodařit, z evidence v registru svým rozhodnutím vyloučili. Pro případ potřeby určité objektivizace využívání tohoto mimořádného postupu, event. k zajištění prvku specifické kontroly počítá navržené ustanovení zároveň s tím, aby se takového rozhodování mohla chopit vláda (která může v opodstatněných případech jednat a rozhodovat i v režimu utajení).

Vyloučení použití § 14a ZMS pro vybrané konkrétní nemovité věci rozhodnutím podle § 14b ZMS nebude ovšem příslušné organizační složce státu, popř. státní organizaci, bránit ve využívání registru a sdílení vybraných údajů v něm obsažených. Zakotvení možnosti rozhodnout o vyloučení použití § 14a ZMS v sobě samozřejmě bude z podstaty věci zahrnovat rovněž možnost takové rozhodnutí zrušit (s návazným vznikem povinnosti příslušné organizační složky státu, popř. státní organizace, o daném konkrétním majetku do registru předepsané údaje poskytnout).

V průběhu projednávání výsledné podoby ustanovení § 14b ZMS některé dotčené organizační složky státu projevovaly zájem o současnou úpravu možnosti rozhodnout toliko o „zjednodušeném“ evidování vybraných nemovitostí v registru (pouze v rozsahu údajů katastru nemovitostí), tedy aniž by o takovém majetku byly poskytovány a evidovány podrobnější údaje. Taková omezená výluka vy však neplnila svůj účel, protože evidence nemovitosti v registru zakládá speciální postupy a oprávnění vlády a Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových při hospodaření a nakládání s těmito nemovitostmi, což se s nutností uplatňovat ve vztahu k těmto nemovitostem některé speciální postupy vázané na zájmy bezpečnosti a obrany státu, tak jak bylo dotčenými organizačními složkami státu deklarováno, neslučuje. Také sám provoz registru přes neveřejnost informačního systému neumožňuje při „zjednodušené“ evidenci zajistit takovou speciální ochranu údajů, která je současně požadována.

V současné době, kdy centrální registr administrativních budov funguje v režimu usnesení vlády, mohou tyto organizační složky státu evidovat omezený rozsah dat v registru a v principu nelze v případě jejich potřeby vyloučit ani možnost řešení jejich požadavků na úpravu funkcionality registru. V souvislosti s uzákoněním registru by však případná specifika v rozsahu poskytovaných údajů musela být zohledněna v prováděcím nařízení vlády a z hlediska zákonných postupů vázaných na skutečnost, že určitá nemovitá věc v registru evidována je (bez ohledu na rozsah údajů o ní), by tato odchylka stejně neměla žádný dopad (tj. tyto zákonné postupy by v žádném případě nevylučovala ani neomezovala).

K čl. I bodu 26

Technické změny spojené s rekodifikací soukromého práva a v souladu s katastrálními předpisy.

K čl. I bodům 27 a 28

Úpravy pouze zajišťují nezbytnou provazbu zejména pro Úřad na změny v režimu vnitrostátního nakládání s majetkem státu (viz novelizační body 34 a 35) a terminologické sjednocení v rámci ZMS (náprava nedůsledné formulace při dřívější dílčí novelizaci ustanovení mimo gesci Ministerstva financí).

K čl. I bodu 29

Tato změna byla zařazena již do původního vládního návrhu zákona projednávaného v minulém volebním období jako sněmovní tisk č. 934 s ohledem na požadavky účetní reformy, v jejímž rámci byly upravovány příslušné zákony tak, aby bez ohledu na skutečnost, že účetní jednotky na základě zvláštního právního předpisu vedou určité evidence (tj. v podmínkách ZMS o operativní evidenci aktuálně upravenou v jeho § 15 odst. 4 a v prováděcí vyhlášce), bylo přesto účtováno o významných položkách předmětu účetnictví. Modifikovaná úprava by se měla týkat nemovitých věcí (aktuálně ve smyslu OZ a současně v tom rozsahu, jak se nemovité věci vedou v účetnictví) a peněžitých pohledávek, a to pro významnost souvisejících položek účetní závěrky. S ohledem na skutečnost, že účetní závěrka by měla podávat věrný a poctivý obraz předmětu účetnictví a finanční situace účetní jednotky, a vzhledem k tomu, že v souvislosti se sestavováním konsolidovaných účetních výkazů za Českou republiku a za dílčí konsolidační celky státu by tyto výkazy měly věrně zobrazovat skutečný stav majetku státu, je nutné upravit ZMS tak, aby o těchto významných položkách majetku, podléhajících po přechodnou dobu ze zákona speciální evidenci, bylo přesto vždy od počátku rovněž účtováno.

K čl. I bodu 30

Terminologické sjednocení v rámci ZMS (náprava nedůsledné formulace při dřívější dílčí novelizaci ustanovení mimo gesci Ministerstva financí).

K čl. I bodu 31

Technická změna vyvolaná rekodifikací soukromého práva a spojená s důsledným vyjádřením přípustných odchylek od primárního pravidla písemnosti smluv při nakládání s majetkem státu s podpisy na jedné listině. Obdobná změna viz též § 12 odst. 1 (podrobněji viz novelizační bod 10).

K čl. I bodům 32 a 33

Jde o legislativně technickou úpravu reagující na změnu v jiném ustanovení ZMS (dosavadní § 24 odst. 2 – srov. novelizační bod 43) a dále na již dříve nastalý zánik okresních úřadů (dnem nabytí účinnosti zákona č. 320/2002 Sb., tj. dnem 1. ledna 2003).

K čl. I bodu 34

Z důvodu rozsahu a významu změn v dosavadním § 19 a zejména pak v návaznosti na nově navrhované § 19a, 19b a 19c se pro přehlednost navrhuje jeho nové znění jako celek.

V odstavci 1 především dochází ke komplexnějšímu vymezení rozsahu použití zápisu jako speciální formy právního jednání mezi organizačními složkami státu. Z hlediska již existujícího zmocnění k podrobnější úpravě tato změna nevyvolá bezprostřední potřebu širšího vstupu do stávající prováděcí vyhlášky, protože její současná podoba (zejm. § 14, 16) už základní rámec takovéto úpravy obsahuje. Zdůraznění použitelnosti zápisu i pro jiná právní jednání organizačních složek státu navzájem tak v zásadě pouze reflektuje stávající praxi a má současně zamezit případným pochybnostem o použitelnosti zápisu i k úpravě jiných vzájemných vztahů mezi organizačními složkami státu, které nejsou bezprostředně spojeny s nakládáním s majetkem státu (ať už ve své podstatě vztahů rovněž majetkoprávních, např. při sjednávání různých plnění na bázi služeb, ale stejně tak i vztahů jiných, např. v případech vzájemného jednání organizačních složek státu při výkonu práv a povinností státu coby zaměstnavatele – srov. např. § 101 odst. 3 zákoníku práce, plní-li na jednom pracovišti úkoly dvou a více zaměstnavatelů). O právní povaze jednání organizačních složek státu přitom i přes absenci právní osobnosti nemůže být v rámci systému tzv. dělené právní subjektivity, na níž je výkon vlastnických a jiných práv státu založen, sporu – příslušnost organizačních složek státu v konkrétní věci, ovlivnitelná právě jejich vzájemným jednáním formou zápisu (srov. typicky změna příslušnosti hospodařit s konkrétním majetkem státu), totiž určuje okruh fyzických osob, které jsou oprávněny za stát právně jednat a má tak dopady i na platnost případných jednání s nestátními subjekty.

Ustanovení zvláštních zákonů upravujících veřejnoprávní smlouvy jako speciální instrument pro právní jednání při výkonu zákonem nebo na základě zákona svěřené působnosti v oblasti veřejné správy (srov. § 160 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád) přitom úpravou v ZMS nejsou dotčena (srov. též § 2 odst. 2 ZMS), protože podle správního řádu správní orgány, které jsou organizačními složkami státu, mohou ve vzájemných vztazích nebo ve vztazích s jinými orgány veřejné moci, popřípadě s jinými organizačními složkami státu použít ustanovení příslušné části páté správního řádu, věnované veřejnoprávním smlouvám, obdobně (tj. ve vybraných případech tedy sjednávají rovněž veřejnoprávní smlouvy).

Současně se do návrhu zákona přejímají vybraná rámcová ustanovení z již existující prováděcí vyhlášky v kontextu se zpřesněním zmocňovacího ustanovení k jejímu vydání. Samotná úprava této formulace však nevyvolá potřebu dalšího doplnění prováděcí vyhlášky, protože potřebnou úpravu již obsahuje – v principu půjde pouze o její zpřesnění nebo aktualizaci, včetně terminologické.

Navrhovaný odstavec 2 zůstává (kromě terminologického přizpůsobení obecnému označení „písemnost“ - srov. obdobně katastrální zákon, který pojem „listina“ zavedl v § 7 odst. 1 až jako legislativní zkratku, a dílčí úpravy formulace lépe vystihující postup při zápisu do katastru nemovitostí) věcně shodný s dosavadním odstavcem 2.

Odstavec 3 reaguje na úpravu OZ, která umožňuje vznik tzv. vlastníkovy služebnosti, tj. že vlastník může zatížit svůj pozemek (tedy případně fakticky i takovou stavbu, která je v podmínkách OZ jeho součástí) služebností ve prospěch jiného svého pozemku (opět včetně takové případné stavby, která je v podmínkách OZ jeho součástí), přičemž v rámci svých společných ustanovení dává OZ možnost využít tento postup týkající se vlastníka pozemku obdobně i pro případy, kdy jde o vlastníka nemovité věci, která není součástí pozemku (tj. zejména vlastníka stavby, která se v důsledku svého zřízení na pozemku jiného vlastníka nestala podle § 3055 odst. 1 OZ součástí tohoto pozemku a zůstala samostatnou nemovitou věcí). Na podkladě této úpravy OZ tak oproti stavu za předchozího občanského zákoníku (zákon č. 40/1964 Sb.) budou moci organizační složky státu i státní organizace dosáhnout svým samostatným jednáním anebo jednáním dohodnutým s jinou organizační složkou státu nebo státní organizací v působnosti ZMS plnohodnotného zatížení pozemku popř. stavby (či jiné nemovité věci, která není součástí pozemku) v majetku státu ve prospěch jiné nemovité věci patřící státu. Z důvodu právní jistoty se považuje za žádoucí neponechat toto promítnutí nové úpravy OZ do režimu výkonu vlastnických a jiných práv státu pouze na výkladu či na úpravě v prováděcí vyhlášce, a to tím spíše, že zřízení tzv. vlastníkovy služebnosti vyžaduje provedení vkladu do katastru nemovitostí.

Jelikož vznik tzv. vlastníkovy služebnosti bude v tomto případě výsledkem právního jednání uvnitř státu jako jednoho vlastníka, neuplatní se na jednání organizačních složek státu a státních organizací podmínky § 26 ZMS, tedy ani potřeba povolení výjimky ve vybraných případech. Pokud jde o označení listiny, na jejímž základě bude možno dosáhnout zatížení pozemku (stavby) ve prospěch organizační složky státu nebo státní organizace v působnosti ZMS, která je s pozemkem (stavbou) příslušná hospodařit, užívá navrhované ustanovení na základě odsouhlasení s Českým úřadem zeměměřickým a katastrálním pojem „prohlášení o vzniku práva“ (pozn. – OZ, katastrální zákon ani katastrální vyhláška výslovnou úpravu vkladové listiny, která by měla být přílohou návrhu na vklad v souvislosti s tzv. vlastníkovou služebností, neobsahují).

Pro úplnost se poznamenává, že do nabytí účinnosti OZ si sice mohly mezi sebou organizační složky státu a státní organizace v působnosti ZMS dohodnout plnění mající povahu věcného břemene (resp. plnění mající povahu práva odpovídajícího věcnému břemeni) podle § 14 odst. 4 prováděcí vyhlášky, šlo však pouze o „kvazi-věcná břemena“ resp. „kvazi-práva odpovídající věcnému břemeni“, protože nebyla zapsatelná jako věcná práva do katastru nemovitostí. Zatímco ve vztazích mezi organizačními složkami státu a státními organizacemi tento stav nepůsobil zásadní obtíže, potenciální problém nastal v okamžiku, pokud takto pouze obligačně zatížená nemovitost měla být předmětem zcizení ve prospěch nestátního subjektu. Zcizující organizační složka státu nebo státní organizace pak musela sjednat pro stát případně nadále nezbytné právo jako právo věcné přímo s nestátním nabyvatelem, což se vždy nezdařilo anebo bylo zejména při větším časovém odstupu od původního ujednání s jinou organizační složkou státu nebo státní organizací ke škodě státu opomenuto. Adresnost práva odpovídajícího věcnému břemeni pro určitou organizační složku státu nebo státní organizaci odlišnou od té převádějící navíc musela být zajištěna její účastí na smlouvě s nestátním subjektem.

K čl. I bodu 35

Již vládní návrh novely ZMS, projednávaný v minulém volebním období jako sněmovní tisk č. 934, zasahoval významnějším způsobem do zatím poměrně stručné úpravy režimu nakládání s nepotřebným majetkem uvnitř státu, tedy mezi jednotlivými organizačními složkami státu a státními organizacemi v působnosti ZMS (srov. dosavadní § 19 odst. 3 ZMS). Jeho záměr umožnit přesun majetku státu (movitého i nemovitého, hmotného i nehmotného), o němž bylo u jednotlivých organizačních složek státu a státních organizací rozhodnuto o jeho nepotřebnosti podle § 14 odst. 7 ZMS (v tomto případě trvalé nepotřebnosti), do příslušnosti hospodařit Úřadu (popřípadě jiné organizační složky nebo státní organizace v rámci téhož resortu) byl však tehdy promítnut do návrhu pouze jako postup oboustranně fakultativní.

Aktuální podoba návrhu, rozvržená v zájmu přehlednosti do nově zařazených ustanovení § 19a, 19b a 19c, volí s podporou Programového prohlášení vlády zásadnější postupy ve směru centralizovaného spravování a evidence vybraného majetku. Oproti předchozímu návrhu přináší v prvé řadě podstatnou novinku v celkovém pojetí hospodaření s majetkem státu v režimu ZMS. V novém § 19a bude totiž připuštěno (zatím na bázi oboustranné dohody), aby vybraná organizační složka státu – Úřad – převzala od jiné organizační složky státu nebo státní organizace v působnosti ZMS nemovitost, která se eviduje v centrálním registru administrativních budov, ačkoli ji tato organizační složka státu nebo státní organizace stále potřebuje. S takovou nemovitostí bude nadále hospodařit Úřad a tato organizační složka státu nebo státní organizace bude nemovitost nebo její část v potřebném rozsahu pouze užívat, k čemuž jí Úřad bude poskytovat i související služby (pozn. – v návaznosti na posuzování návrhu zákona v Legislativní radě vlády byla do tohoto ustanovení ale i některých dalších doplněna z opatrnosti i možnost požívání, faktické využití tohoto institutu v rámci vztahů mezi organizačními složkami státu a státními organizacemi však nebude zřejmě do té míry frekventované; případná dílčí úprava určitého rámce bude zvažována až při vlastní přípravě novelizace prováděcí vyhlášky). Uvedená možnost vytvoří prostor pro efektivnější hospodaření s těmito „administrativními nemovitostmi“; postupy Úřadu při hospodaření s tímto majetkem přitom budou obdobné jako u těch nemovitostí evidovaných v centrálním registru administrativních budov, které od ostatních organizačních složek státu a státních organizací Úřad převezme jako majetek pro ně nepotřebný.

Proces nakládání s majetkem státu, který naopak bude pro doposud příslušnou organizační složku státu nebo státní organizaci nepotřebný (trvale popř. dočasně), naproti tomu řeší navazující úprava § 19b a 19c. Oproti dosavadní úpravě obsažené pouze v § 19 odst. 3 ZMS je výrazně podrobnější, protože rámec nakládání s takovým majetkem uvnitř státu nastavuje zčásti odlišně (zejména pokud jde o cílenou kumulaci nepotřebného nemovitého majetku u Úřadu), ale zčásti také určitěji v reakci na poznatky z dosavadní praxe.

V novém § 19b se v zásadě zachovává již dříve rovněž navrhovaná možnost organizačních složek státu a státních organizací dohodnout se na přesunu majetku, o jehož nepotřebnosti rozhodly podle § 14 odst. 7 ZMS, na jinou organizační složku státu nebo státní organizaci v rámci téhož resortu, pokud to přispěje k hospodárnějšímu naložení s tímto nepotřebným majetkem, ať již v rámci státu nebo mimo stát (srov. navrhovaný § 19b odst. 3). I organizační složka státu nebo státní organizace v působnosti ZMS, která u sebe majetek nepotřebný pro jinou resortní organizační složku státu nebo státní organizaci soustředí, však bude muset ve výsledku posoudit ze svého hlediska jeho potřebnost/nepotřebnost a o případné nepotřebnosti kvalifikovaně rozhodnout v souladu s § 14 odst. 7 ZMS, dříve než přikročí k nakládání s ním.

Pokud příslušná organizační složka státu tuto možnost předání nepotřebného majetku v rámci resortu nevyužije, bude zajišťovat nakládání s nepotřebným majetkem v rámci státu a případně i mimo stát nadále sama (srov. § 19b odst. 4). Okruh nepotřebného majetku státu, na který bude možno tyto postupy použít, je však v nynějším návrhu významně zredukován o veškeré hmotné nemovité věci a rovněž o právo stavby (které je podle OZ také nemovitou věcí), pokud se nacházejí v tuzemsku (v případě práva stavby pokud toto právo zatěžuje pozemek v tuzemsku) a pokud nejsou určeny ke směně za majetek nestátního subjektu, s tím, že tento nepotřebný nemovitý majetek bude od ostatních organizačních složek státu (a od státních organizací v působnosti ZMS ve smyslu § 54 odst. 1 věta druhá ZMS) přebírat podle nového § 19b odst. 1 ZMS vždy a tedy povinně Úřad. Ani ostatní organizační složky státu a státní organizace tedy nebudou mít v tomto směru jinou volbu a jakmile se interně rozhodnou (srov. § 14 odst. 7 ZMS), že tento vybraný majetek je pro ně trvale nepotřebný, budou jej muset s využitím zápisu podle § 19 odst. 1 ZMS (resp. smlouvy podle § 55 odst. 3 ZMS) neprodleně předat Úřadu. Nový návrh se tedy přiklání k oboustranně povinnému soustřeďování vybraného nepotřebného majetku v rukou Úřadu a oproti předchozímu návrhu již do ZMS z důvodu faktické nadbytečnosti nezařazuje v dosavadním režimu nakládání s nepotřebným majetkem poněkud cizorodý institut obstarání prodeje Úřadem.

Úřad pak jakožto organizační složka státu příslušná hospodařit s těmito převzatými nemovitostmi v souladu s § 9 bude s nimi podle § 19b odst. 2 hospodařit a nakládat v závislosti na tom, zda konkrétní nemovitost podléhá či nepodléhá evidenci v centrálním registru administrativních budov (srov. navrhovaný § 14a ZMS). Pokud nemovitá věc bude v tomto registru evidována (popř. bude vzhledem ke svojí povaze podléhat evidenci v tomto registru, z nějakého důvodu však zatím v registru evidována nebude a Úřad ji do registru dodatečně zařadí), ponechá si ji Úřad ve své příslušnosti hospodařit a bude ji přenechávat ostatním organizačním složkám státu a státním organizacím pouze k užívání (event. požívání – k tomu viz poznámka v odůvodnění nového § 19a). Uvedeným způsobem tak bude zahájen proces postupného soustřeďování těchto specifických nemovitostí v rukou Úřadu, což ve výsledku koresponduje i s koncepčními záměry Úřadu (srov. materiál Ministerstva financí připravený Úřadem, který byl rozeslán do vnějšího připomínkového řízení v závěru roku 2013) a jeho poznatky z působení v mezinárodním sdružení Public Real Estate Network (PuREnet). Současně bude mít Úřad prostor pro postupné přizpůsobení se těmto novým úkolům, protože takový majetek bude přebírat průběžně (nelze reálně očekávat, že by se právě nemovitosti užívané pro administrativní účely staly pro organizační složky státu a státní organizace hromadně nepotřebným majetkem). Takto využívaný majetek nebude pro Úřad nepotřebný, což je souvztažně promítnuto doplněním i do § 14 odst. 7 (viz novelizační bod 24). Úprava zde zároveň navazuje na navržené ustanovení § 14a odst. 4 ZMS, pokud jde o roli vlády nebo jí určeného orgánu v dislokačním procesu. Přestane-li být tento specifický majetek trvale využitelný pro sledované účely, nebude jinak potřebný pro Úřad a Úřad si jej nebude mít důvod ponechat u sebe ani ve veřejném zájmu, takže budou splněny podmínky pro rozhodnutí Úřadu podle § 14 odst. 7 ZMS, bude s ním návazně na základě předchozího rozhodnutí vlády (nebo jí určeného dislokačního orgánu) naloženo ve prospěch nestátních subjektů, tj. Úřad již bez dalšího přikročí k odpovídající majetkoprávní dispozici, tedy ke zcizení takového majetku nestátním subjektům, samozřejmě pokud pro nezpůsobilost k dalšímu využití nebude na místě jiný způsob konečného naložení s ním (např. odstranění stavby).

Naopak u ostatního nemovitého majetku převzatého Úřadem postupuje Úřad po svém standardním primárním vyhodnocení jeho potřebnosti/nepotřebnosti a v případě rozhodnutí podle § 14 odst. 7 ZMS shodně jako ostatní organizační složky státu a státní organizace (srov. věta třetí v § 19b odst. 2 a obsah odstavce 4). S ohledem na povahu nemovitostí coby principielně hodnotnějšího druhu majetku by však měl Úřad navíc (na rozdíl od ostatních organizačních složek státu a státních organizací) ve smyslu čtvrté věty odstavce 2 sledovat, z jakého důvodu a s jakou mírou potřebnosti ostatní organizační složky státu nebo státní organizace projevují zájem o převzetí nepotřebného majetku, a ke změně příslušnosti hospodařit by měl přikročit až v závislosti na výsledku tohoto svého posouzení. Uvedený postup by měl přispět tomu, aby v rukou státu zůstávaly skutečně potřebné a provozně efektivní nemovitosti. S ohledem na tuto formu ingerence Úřadu do procesu vnitrostátních přesunů nemovitého majetku bude zákon nově pamatovat i na případný rozpor vyvolaný neshodou Úřadu a jiné organizační složky nebo státní organizace při hodnocení konkrétní situace; k jeho řešení návrh povolává vládu.

V odstavci 5 v rámci navrhovaného § 19b je s ohledem na rozšíření zákonné úpravy fáze nakládání s nepotřebným majetkem státu mezi organizačními složkami státu a státními organizacemi nově pamatováno i na rámcovou úpravu (dosud překlenovanou výkladem) pro případy, kdy mezi organizačními složkami státu a státními organizacemi v působnosti ZMS bude využívání majetku řešeno nikoli rovnou změnou příslušnosti hospodařit, ale jeho užíváním nebo užíváním jeho části (typicky např. vybraných prostor v budově nebo části pozemku).

Navrhovaný § 19c se pak v odstavci 1 soustřeďuje především na „technickou“ stránku vnitrostátní nabídky, která je konstruována – na rozdíl od současného stavu – až na výjimky (majetek určený ke směně a majetek v zahraničí – srov. § 19c odst. 2 věta první) jako plošně povinná (v tomto smyslu již nebude přicházet v úvahu upuštění od vnitrostátní nabídky z důvodů, na které zatím pamatuje prováděcí vyhláška ve svém § 15 odst. 2, tedy je-li v případě určitého majetku ze všech okolností zřejmé, že jej organizační složky ani státní organizace nemohou potřebovat, a ani veřejný zájem nevyžaduje jeho ponechání v rukou státu). Toto zpřísněné, pro určité případy do jisté míry mechanické, avšak aplikačně jednodušší pojetí, které reflektuje průběh a výsledky podrobné diskuse této problematiky Legislativní radou vlády při projednávání předešlého návrhu novely ZMS, je akceptovatelné proto, že povinná „základní“ forma nabídky bude realizována finančně i časově nenákladnou elektronickou cestou (pro určené okruhy majetku buď prostřednictvím centrálního registru administrativních budov, anebo na internetových stránkách Úřadu). Současně návrh pamatuje (v § 19b odst. 2 pro Úřad i v § 19b odst. 4 pro ostatní organizační složky státu) výslovně na případy, kdy nepotřebný majetek již není způsobilý pro další využívání – pak by s ním mělo být naloženo „podle jeho povahy a stavu“, což samo o sobě umožňuje nekonat vnitrostátní nabídku a přikročit např. k fyzické likvidaci majetku (podrobnější úprava v tomto směru by i nadále měla být obsažena v prováděcí vyhlášce – srov. § 20).

Nové, diferencovanější pojetí úpravy nakládání s nepotřebným majetkem si vyžádalo i speciální řešení pro případy, když by nepotřebný majetek státu měl být použit ke směně za jiný majetek patřící nestátnímu subjektu a potřebný pro stát. Je soustředěno především v § 19c odst. 2 a kromě vyloučení požadavku vnitrostátní nabídky u takto „předurčeného“ majetku je spojeno zejména se speciálním postupem Úřadu v případě jím převzatých, pro ostatní organizační složky státu a státní organizace v působnosti ZMS nepotřebných nemovitostí, jež se evidují v centrálním registru administrativních budov. V takové situaci se současně bude lišit následný postup Úřadu ve vztahu k majetku nabytému pro stát směnou, a to podle toho, zda získaný majetek bude podléhat evidenci v centrálním registru administrativních budov či nikoli.

Úpravu bloku těchto převážně nových ustanovení pak završuje odstavec 3 v § 19c, který (i přes dílčí textovou modifikaci oproti současnému stavu v § 19 odst. 3, reagující na zavedenou plošně povinnou vnitrostátní nabídku a specifické postupy Úřadu při hospodaření a nakládání s převzatými nemovitostmi podléhajícími evidenci v centrálním registru administrativních budov) zachovává stávající prioritu naložení s nepotřebným státním majetkem v rámci státu oproti teprve následně možnému naložení s tímto majetkem ve prospěch nestátních subjektů. V návaznosti na již zmíněnou diskusi proběhlou v Legislativní radě vlády ovšem tuto základní prioritu ještě věcně rozšiřuje, a to o případy, kdy by naložení s konkrétním jinak nepotřebným majetkem ve prospěch nestátního subjektu bránil veřejný zájem. Současně beze změny přebírá dosavadní vymezení pro podrobnější úpravu v prováděcí vyhlášce, která již také fakticky v této vyhlášce existuje (srov. již zmíněný § 20).

K čl. I bodu 36

Změna sleduje jednotné označování katastru nemovitostí v zákoně a koresponduje s obdobnými úpravami i v jeho dalších ustanoveních.

K čl. I bodu 37

Doplnění § 20 iniciované Ministerstvem vnitra je vyvoláno nezbytnou potřebou vytvořit v obecném ZMS prostor pro využití instrumentu opatření speciálně vymezenými osobami (řediteli bezpečnostních sborů) při speciálních způsobech nakládání s majetkem státu, spojených s řešením mimořádných událostí a krizových situací a uskutečňovaných mezi organizačními složkami státu, které jsou účetními jednotkami a tedy z hlediska hospodaření s majetkem státu samostatné a přitom jsou součástí jednoho bezpečnostního sboru (ve smyslu zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů). Vlastní speciální úpravu se navrhuje zapracovat paralelně do zákona č. 238/2000 Sb. (viz část pátá návrhu zákona), protože nová úprava se bude v daném směru týkat pouze 1 bezpečnostního sboru – Hasičského záchranného sboru České republiky. U ostatních bezpečnostních sborů (Celní správa České republiky, Vězeňská služba České republiky, Bezpečnostní informační služba, Úřad pro zahraniční styky a informace a Generální inspekce bezpečnostních sborů) jsou ředitelé těchto bezpečnostních sborů (srov. § 1 odst. 2 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, v platném znění) zároveň vedoucím organizační složky státu, která je účetní jednotkou pro bezpečnostní sbor jako celek. V případě Policie České republiky pak sice návrh zákona obsahuje rovněž dílčí vstup do zákona č. 273/2008 Sb., avšak zde navrhované změny, iniciované Ministerstvem vnitra, ponechávají takovéto vnitroresortní dispozice s majetkem státu v rukou ministra vnitra (viz část sedmá návrhu zákona).

Pro úplnost se upozorňuje, že vláda 8. dubna 2015 schválila vládní návrh nového zákona o Hasičském záchranném sboru České republiky a o změně některých zákonů (zákon o hasičském záchranném sboru), který by měl nabýt účinnosti rovněž dnem 1. ledna 2016. I v něm je navrhována změna v § 20 ZMS, a to ve stejném znění (samozřejmě však bez odkazu na poznámku pod čarou, obsahující citaci dosavadního a tedy perspektivně rušeného zákona č. 238/2000 Sb.), tak aby oba návrhy byly kompatibilní (k zohlednění samotné speciální právní úpravy v nově navrhovaném zákoně o hasičském záchranném sboru viz zdůvodnění k části páté).

K čl. I bodu 38

Navržená změna vedle legislativně technické úpravy vyvolané úpravami v dalších ustanoveních zákona (viz novelizační body 34, 35 a 43) především reaguje na změny v chápání věci podle OZ. V souladu s jednotným přístupem v rámci novely ZMS jako celku totiž i zde v principu sleduje zájem zachovat dosavadní smysl ustanovení, které si všímá „věci“ výlučně jako hmotné věci. V tomto i v dalších jednotlivých ustanoveních zákona proto navrhované změny zajišťují (při nevhodnosti dalšího užívání legislativní zkratky „věc“) vždy takové označení druhu konkrétního majetku, kterému je ustanovení určeno. Krom toho se upozorňuje i na související interpretační pravidlo obsažené v odstavci 1 nově navrhovaného § 58a ZMS (viz novelizační bod 94) týkající se jednotek.

K čl. I bodu 39

Navržená změna je legislativně technickou úpravou v návaznosti na změny v § 22 dle novelizačního bodu 40.

K čl. I bodu 40

Ustanovení dosavadního § 22 doznává (i v návaznosti na výsledky projednávání v Legislativní radě vlády u předešlého návrhu novely ZMS a posuzování současného návrhu Legislativní radou vlády) především určitých změn v rámcové úpravě podmínek úplatných převodů věcí z majetku státu. Materie soustředěná zatím v odstavci 1 se přitom rozpadá do nových odstavců 1 a 2.

Ke zvýraznění postupů omezujících možné excesy při úplatných převodech vlastnictví státního majetku se v odstavci 1 vytváří zřetelný prostor pro přednostní použití transparentních metod prodeje - výběrového řízení, veřejné dražby a veřejné soutěže o nejvhodnější nabídku. Zvolené spektrum těchto metod vychází z praktických potřeb při nakládání s majetkem státu formou úplatného převodu vlastnictví a současně přihlíží i k jejich právním specifikům ovlivňujícím jejich použitelnost. Při výběrovém řízení, které zatím upravovala pouze prováděcí vyhláška, dochází (bez vzniku nároku na uzavření smlouvy) pouze k výběru osoby, s níž je pak dále jednáno o uzavření konkrétní smlouvy. Výběrové řízení v sobě spojuje požadavek výběru zájemce, který nejlépe splňuje stanovené kritérium či kritéria, s prostorem pro jednání o konkrétní podobě smlouvy. Současně umožňuje podle konkrétních okolností případů a potřeb efektivního zjištění vhodného zájemce např. zúžit nebo specifikovat okruh účastníků (uvedený postup je nezbytný například při prodeji majetku, z jehož nabytí jsou podle § 18 ZMS v zájmu zamezení případnému zvýhodnění vyplývajícímu ze znalosti případu vyloučeny konkrétní okruhy osob). Naproti tomu institut veřejné soutěže o nejvhodnější nabídku (obchodní veřejná soutěž dle dřívějšího obchodního zákoníku) OZ řadí k tzv. zvláštním způsobům uzavírání smlouvy, předpokládajícím uzavření smlouvy již v rámci procesu výběru vhodného účastníka, přičemž uvažuje výhradně okruh neurčitých adresátů výzvy k podávání nabídek. Znak uzavření smlouvy již v rámci procesu výběru účastníka proto použitelnost veřejné soutěže o nejvhodnější nabídku omezuje na případy smluv, které ke své platnosti nevyžadují schválení nebo výjimku podle ZMS, což jsou akty připojované zásadně až k již oboustranně podepsané (avšak ve smyslu ZMS dosud nikoli platně uzavřené – srov. § 44 odst. 3 a 4 ZMS) smlouvě. S použitím veřejných dražeb pak ZMS od svého počátku počítá a nynější změnou fakticky dochází z důvodu přehlednosti úpravy pouze k přesunu příslušné materie z § 24 odst. 2 ZMS, který se současně zrušuje (viz novelizační bod 43). Frekvence využívání veřejných dražeb ze strany organizačních složek státu a státních organizací v působnosti ZMS podle aktuálních poznatků postupně vzrůstá, a to i v důsledku působení metodiky Ministerstva pro místní rozvoj, v principu však dražby nacházejí uplatnění při zcizování majetku snáze prodejného, zatímco nelukrativní celky spíše nacházejí zájemce ve výběrovém řízení, často vícekolovém, jehož zajištění je organizačně zpravidla méně náročné a (zejména v případě užívání služeb specializovaných dražebníků při veřejných dražbách) méně nákladné.

V reakci na některé specifické a v praxi se vyskytující případy se opětně zařazuje i výslovné připuštění přímého prodeje vybrané osobě. Figuruje zde však v principu toliko jako výjimka z jinak standardního postupu cestou výběru vhodného nabyvatele, pro praxi ovšem zcela nezbytná (za konkrétních okolností např. prodej pozemku vlastníku stavby, která je samostatnou nemovitostí, a naopak; prodej věci jejímu dlouhodobému oprávněnému uživateli a pod.). Předpokladem použití tohoto postupu bude vždy jeho náležité zdůvodnění resp. doložení relevantních skutečností. Současně v odstavci 1 dochází i k dílčímu zpřesnění u formulace dosavadního zmocnění k podrobnější úpravě ve vyhlášce; protože však stávající prováděcí vyhláška již příslušnou úpravu zahrnuje (a to včetně rámcové úpravy výběrového řízení jako takového, které se coby pojem přímo v ZMS objevuje při této příležitosti poprvé), nebude bezprostředně třeba tuto prováděcí úpravu zásadnějším způsobem doplňovat.

Dosavadní pojetí zákonné minimální hranice kupní ceny sjednávané při prodejích státního majetku v režimu ZMS, nově přesunuté z důvodu přehlednosti ustanovení do odstavce 2, zůstává (i přes výslovné rozšíření své použitelnosti pro stanovení minimální kupní ceny jako kritéria při výběru vhodného kupujícího) ve své podstatě zachováno (změna v poznámce pod čarou č. 35 je pouze zpřesněním odkazu na zákon o cenách; uvedení slovem „Například“ však zůstává, protože speciální právní úprava cenových podmínek při prodeji státního majetku může vyplývat i z jiných právních předpisů než těch, které upravují cenovou regulaci). Je třeba zdůraznit, že ZMS nezavedl a ani napříště nemá v tomto kontextu stanovovat žádný speciální druh ceny, za kterou by se majetek státu prodával. Stávající odstavec 1 i nový odstavec 2 tak vyjadřují pouze legitimní a hospodárnému způsobu nakládání s majetkem státu adekvátní požadavek, aby stát prodával nejméně za tolik, za kolik se (srovnatelný majetek) prodává v daném místě a čase mezi ostatními subjekty. Takto nastavenou zákonnou podmínku je třeba odlišovat od skutečnosti, že relevantním podkladem pro představu o této minimální zákonné hranici a tedy určitým kvalifikovaným východiskem pro stát při formulaci cenového požadavku vůči druhé smluvní straně a při jednání o konkrétní výši úplaty jsou zpravidla (zejména u nemovitostí) znalecké posudky, které by měly být zpracovány podle oceňovacích předpisů a pro komplexnost informace by měly obsahovat ocenění jak tzv. zjištěnou cenou, tedy v případě nemovitostí konkrétně cenou určenou dle příslušné prováděcí vyhlášky k zákonu č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku, ve znění pozdějších předpisů, tak současně i obvyklou cenou ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 151/1997 Sb. Obvyklá cena je díky své podstatě a způsobu svého určení porovnáním údajem, jenž umožňuje věcně nejlépe vyhodnotit míru naplnění podmínky vyjádřené v § 22 odst. 2 ZMS, samozřejmě za předpokladu, že ji lze ve vztahu ke konkrétnímu majetku určit.

Uvedené pojetí cenové podmínky akcentuje skutečný stav na trhu a proto i „vyjednávací“ prostor při sjednávání kupní ceny ponechává širší oproti stavu, kdy by pro stát závazné cenové podmínky byly vyjádřeny pevnou cenou anebo minimální cenou pomocí konkrétního druhu ceny resp. způsobu ocenění zcizované věci. Uvedený zákonný požadavek je navíc bez problémů aplikovatelný i při sjednávání kupní ceny ohledně majetku, který stát prodává v cizině, což je obzvlášť významné za situace, kdy definice obvyklé ceny v zákoně č. 151/1997 Sb. uvažuje pro účely porovnání pouze ceny dosažené při prodejích v tuzemsku.

Pro úplnost je třeba podotknout, že ustanovení odstavců 1 a 2 (stejně jako dosavadního odstavce 1) již nemusí obsahovat žádné základní usměrnění organizačních složek státu (a státních organizací v působnosti zákona) při prodejích na bázi péče řádného hospodáře a povinnosti dosáhnout při prodeji co nejvyšší výnos. Obecné povinnosti v tomto smyslu jsou spolu s dalšími již od nabytí účinnosti zákona obsaženy v § 14, jmenovitě pak v jeho odstavci 1, který představuje základní interpretační pravidlo pro všechny další konkrétní postupy a podmínky upravené zákonem, intenzívně aplikované i kontrolními orgány a známé i soudům.

Obsah nového odstavce 3 je zcela totožný se stávajícím zněním odstavce 2, který byl dosud věnován úpravě případů, kdy lze věci z vlastnictví státu převést bezúplatně. Jde o aplikačně ustálené ustanovení dlouhodobě usměrňované důslednou metodikou Ministerstva financí. Ve vztahu k podmínce existence „veřejného zájmu“ jde ve smyslu konkrétní judikatury soudů standardně o normu s relativně neurčitou hypotézou, jejíž výklad nečiní soudům problémy a plně koresponduje s interpretací, která byla a je ve vztahu k tomuto ustanovení zákona i v praxi uplatňována. Zahrnutí dosavadního ustanovení odstavce 2 do komplexní úpravy § 22 nově jako odstavce 3 je tak pouze důsledkem legislativní techniky a není spojeno s věcným posunem oproti dosavadnímu stavu.

Pokud jde o zbývající úpravu § 22 věnovanou schvalovacím mechanismům u vybraných smluv o převodu věcí z vlastnictví státu do vlastnictví nestátních subjektů, nutno předeslat, že – i v kontextu s přípravou a projednáváním předchozího návrhu novely ZMS (v minulém volebním období sněmovní tisk č. 934) – právě způsob uchopení této problematiky prošel zásadním vývojem. Předchozí vládní návrh nakonec počítal u Ministerstva financí s úplným zrušením jeho schvalovacích oprávnění bez náhrady a rušil i schvalovací oprávnění Ministerstva kultury a Ministerstva životního prostředí, avšak ta alespoň do jisté míry nahradil souhlasem podle speciálních resortních zákonů na úseku kulturních památek a sbírek a na úseku ochrany přírody a krajiny. Uvedená změna měla přispět ke zrychlení procesu nakládání s nepotřebným státním majetkem a jako určitou kompenzací tohoto „rozvolnění“ byla provázena rozšířením kontrolní působnosti Ministerstva financí, posílením role Úřadu při nakládání s nepotřebným majetkem (jehož smlouvy, jimiž zcizuje státní majetek, již od roku 2009 schvalování ani zčásti nepodléhají) a rozšířením prostoru pro schvalování vybraných smluv zřizovateli (resp. resortními ústředními správními úřady). Při projednávání vládního návrhu v kontrolním výboru Poslanecké sněmovny však byly proti této změně vzneseny zásadní námitky a byl připraven pozměňovací návrh sledující vrácení schvalovacích mechanismů Ministerstva financí do § 22 v dosavadním rozsahu.

Aktuální návrh vychází i s přihlédnutím k tomuto vývoji z předpokladu, že výhledově by mělo dojít k výrazné kumulaci procesů hospodaření a nakládání s majetkem státu, primárně nemovitého, v rukou specializované organizační složky státu, konkrétně Úřadu, a že tato organizační složka státu by v budoucnu poté, až osvědčí svoji schopnost zvládat úkoly s tím spojené v potřebné kvalitě, případně mohla být této preventivní formy kontroly zbavena, zatím by však měla být schvalovacím mechanismům opětně podrobena, a to i s ohledem na to, že v důsledku kumulace vybraného státního majetku vzroste míra její účasti na jeho převodech do vlastnictví nestátních subjektů.

Původně proto bylo předkladatelem navrhováno, aby schvalovací oprávnění dle § 22 byla v principu soustředěna pouze u Ministerstva financí, zatímco dosavadní schvalování vybraných smluv při převodech vlastnictví Ministerstvem kultury a Ministerstvem životního prostředí by z hlediska předmětu speciální ochrany nahradily (shodně s původním vládním návrhem) jejich předchozí souhlasy podle zvláštních zákonů na úseku ochrany přírody a krajiny a na úseku památkové péče a sbírek muzejní povahy.

Nynější podoba navrhovaného § 22 však ve výsledku zohledňuje zásadní námitku Ministerstva životního prostředí proti této změně a po dohodě s Ministerstvem kultury zachovává schvalovací oprávnění v upraveném § 22 ZMS (nově odstavce 4, 5 a 6) v jejich dosavadním rozložení mezi tato tři ministerstva. V důsledku toho se pouze dílčím způsobem a dle poznatků dosavadní praxe zpřesňuje a současně mírně rozšiřuje okruh smluv, které by napříště měly být podle § 22 odst. 4 ZMS ze schvalování Ministerstvem financí vyňaty (srov. zejm. cestou navýšení výměry nezastavěných pozemků a zavedením hraniční výměry u pozemků směňovaných), a zčásti též reaguje na novou terminologii OZ i jeho pojetí stavby jako součásti pozemku (zpřesněn rozsah smluv schvalovaných Ministerstvem kultury dle § 22 odst. 5).

Současně zůstane v novém odstavci 6 zachována možnost vyhradit si schvalování ze strany zřizovatelů resp. resortních ústředních správních úřadů v zásadě tam, kde nebude povinné schválení Ministerstva financí, Ministerstvem kultury nebo Ministerstvem životního prostředí (což v praxi bude postihovat nadále především smlouvy i převodu movitých věcí, protože povinné schvalování vybranými ministerstvy vždy bylo, je a i nadále by mělo být orientováno – s výjimkou případů movitých kulturních památek a sbírek muzejní povahy – výhradně na nemovité věci).

Vzhledem k povinnému přebírání většiny nemovitých věcí nepotřebných pro jednotlivé organizační složky státu a státní organizace v působnosti ZMS Úřadem (srov. nový § 19b odst. 1) se schvalování zpravidla bude týkat smluv o převodu vlastnictví sjednávaných Úřadem, zatímco ze strany ostatních organizačních složek státu a státních organizací půjde výjimečně o smlouvy týkající se zcizení nemovitostí v zahraničí (týká se prakticky výhradě resortu Ministerstva zahraničních věcí), anebo směny těch nemovitostí, které se neevidují v centrálním registru administrativních budov. Tento cílový stav se ovšem neprojeví hned s nabytím účinnosti novely ZMS, nýbrž bude zčásti „odložen“ v důsledku nezbytného přechodného ustanovení (srov. čl. II bod 4), podle kterého bude příprava a realizace části převodů vlastnictví dokončována ještě „v režii“ původně příslušných organizačních složek státu a státních organizací.

Povaha schvalovacích aktů i procedura a další podmínky spojené s jejich poskytováním se nadále budou řídit § 44 a 45 ZMS. Pokud se v § 22 odst. 4 až 7 (ale i v některých dalších obdobných ustanovení ZMS) v souvislosti s předmětem samotného schvalování nově užívá pojem „převod“ namísto dosavadní „smlouvy“, jde pouze o důsledek postupných doprovodných formulačních úprav textu ustanovení v návaznosti na proces posuzování povahy schvalovacích aktů dle § 44 ZMS a jejich případné absence pracovními komisemi Legislativní rady vlády a posléze i přímo v Legislativní radě vlády. Ve výkladu a aplikaci, stejně jako v právních dopadech, by však tato dílčí formulační změna neměla při porovnání s dosavadním stavem znamenat žádný posun.

K čl. I bodu 41

Možnost vlády vyhradit si schválení je v dosavadní úpravě vztažena pouze na smlouvy, které jinak podléhají schválení vybraných ministerstev. Podle navrhovaného stavu naproti tomu dojde k určitému rozšíření prostoru pro vládu – vláda si bude moci vyhradit schválení smlouvy resp. převodu (k finální záměně pojmu „smlouva“ za „převod“ viz výše) jakékoli hmotné věci (movité i nemovité), sjednávané kteroukoli organizační složkou státu (včetně Úřadu) nebo státní organizací v působnosti ZMS, půjde-li o nakládání s tímto majetkem v obecném režimu ZMS. Pro zamezení duplicity schvalovacích aktů ze strany Ministerstva financí, Ministerstva kultury a Ministerstva životního prostředí, případně duplicity schvalování na základě výhrady ze strany zřizovatelů či věcně příslušných ústředních správních úřadů, bude pro takové situace současně schvalování podle nově upraveného § 22 odst. 4, 5, 6 a 7 vyloučeno. Již vyhrazená schvalovací oprávnění zřizovatelů či věcně příslušných ústředních správních úřadů by byla v případě později učiněné výhrady vlády pro vládou vybranou smlouvu (případně smlouvy) pozastavena (neuplatnila by se).

Z hlediska vymezení věcného prostoru pro vládu k těmto výhradám se zachovává dosavadní výčet znaků, z nichž by převáděná hmotná věc měla alespoň jeden splňovat; bude přitom na vládě, ve kterém konkrétním případě přítomnost požadovaného znaku pro tyto účely sezná. To platí i pro rovněž stanovenou značnou peněžitou hodnotu; v praxi však v tomto kontextu dosud šlo a i do budoucna půjde zpravidla o částky v řádech stovek milionů a vyšších. Dosavadní frekvence využívání tohoto instrumentu je přitom spíše výjimečná.

Procedurálně se na postup vlády při vyhrazení schválení uplatní dosavadní § 45 odst. 2 věta druhá – vláda si schválení vyhrazuje usnesením, a to předem, tedy před samotným sjednáním a uzavřením smlouvy, a vždy jen pro jednotlivý případ. Samotné schválení pak vláda provede ve vztahu k již oboustranně podepsané smlouvě následným aktem (srov. § 44 odst. 3 ZMS), opět ve formě usnesení. Zásadně tedy půjde o postup ve dvou krocích. Pokud by vláda následně konkrétní smlouvu neschválila, tato smlouva nebude platně uzavřena (srov. dosavadní § 44 odst. 4, novelou ve výsledku dotčený pouze dílčí terminologickou změnou respektující OZ).

K čl. I bodům 42 a 43

Změny pouze korespondují s novou terminologií OZ a dále s navrhovanou úpravou užití veřejné dražby při prodeji státního majetku již v § 22 odst. 1 ZMS. Pro úplnost se uvádí, že vzhledem k době vzniku obsahuje ZMS zmínky o veřejné dražbě pouze tam, kde to vyžadovala její specifická povaha, s instrumentem veřejné dražby však ZMS od počátku počítal. Podrobnější precizace pravidel ZMS ve vztahu k veřejné dražbě prováděna nebyla, protože se vycházelo z názoru, že i v případě prodeje ve veřejné dražbě principielně dochází ke zcizení na základě smlouvy, byť její povaha resp. způsob „uzavření“ jsou specifické. Současný zákon č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, který jednoznačně označil příklep za titul, jímž dochází za stanovených podmínek k přechodu vlastnického nebo jiného práva k předmětu dražby, je sám teprve z r. 2000; vývoj v chápání titulu změny vlastnictví při dražbě lze ostatně vysledovat i ve vývoji judikatury (srov. např. 2 Cdon 1034/97 a později např. 20 Cdo/3963/2008 a 22 Cdo 2960/2009). Že separace dražby jako formy zcizení (resp. nabytí vlastnictví) od smlouvy není zcela na místě, pak dokládá OZ, podle jehož § 1771 je při dražbě smlouva uzavřena příklepem. Způsob úpravy veřejných dražeb v ZMS lze proto i v současné době hodnotit jako aktuální a na jeho podstatě není třeba nic měnit.

K čl. I bodu 44

Doplňuje se stávající úprava zákazu smluvního zatěžování věcí (v dosavadním pojetí ZMS hmotných věcí, což by mělo zůstat i do budoucna zachováno, protože „nehmotným věcem“ jsou věnována další ustanovení ZMS) v majetku státu zástavním právem o vyloučení možnosti smluvně zatížit hmotnou věc předkupním právem jako omezením, které může v budoucnu nežádoucím způsobem a v rozporu s potřebami státu ovlivnit nakládání s takto dotčeným majetkem, a rovněž výhradou zpětné koupě, které má ve výsledku obdobný efekt. Úprava nadále nebude vylučovat, aby tyto formy zatížení vznikly na majetku státu ze zákona anebo z rozhodnutí příslušného orgánu. Stejně tak nebude bránit tomu, aby si stát ve svůj prospěch sjednal zástavní či předkupní právo anebo výhradu zpětné koupě zatěžující cizí majetek.

K čl. I bodu 45

Reaguje na znovuzavedení institutu práva stavby do našeho právního řádu. Vzhledem k tomu, že půjde o právo, který významným způsobem omezí využitelnost dotčeného státního pozemku, budou organizační složky státu nebo státní organizace v působnosti ZMS moci toto právo ve prospěch nestátního subjektu platně sjednat jedině za podmínky schválení Ministerstvem financí.

Z důvodu uživatelsky vhodnějšího soustředění nové úpravy týkající se práva stavby do jednoho ustanovení se zde současně zařazuje i úprava týkající se převodu práva stavby, které je samotné majetkem státu (tj. zákonnými způsoby vzniklo a zatěžuje cizí pozemek) a mělo by být převedeno ve prospěch nestátního subjektu. Současně upravované schvalování převodu práva stavby přitom počítá i se specifickou, avšak obecně nikoli vyloučenou situací, že by předmětem převodu bylo takové právo stavby, jehož součástí by byla stavba prohlášená za kulturní památku. Protože systematicky je ustanovení o převodu práva stavby zařazeno již mimo skupinu ustanovení týkajících se převodu vlastnictví, odkazuje se cíleně i pro tyto případy naložení s majetkem státu ve prospěch nestátního subjektu na vybrané podmínky z § 21 (požadavek trvalé nepotřebnosti pro stát s možností povolení výjimky vládou, uplatnění podmínek vyplývajících z § 22 odst. 1 až 3; pokud by došlo k situaci, kdy by převod práva stavby mohl být uskutečněn pouze s výjimkou vlády z podmínky trvalé nepotřebnosti pro stát, schvalování Ministerstvem financí resp. Ministerstvem kultury by se již neuplatnilo).

Právní povaha, rozhodovací procedura a účinky schvalovacích aktů spojených se smlouvou o zřízení práva stavby i smlouvou o převodu práva stavby (k finální záměně pojmu „smlouva“ za „převod“ v textu ustanovení viz výše) budou shodné s těmi, které již ZMS upravuje (srov. zejm. § 44 odst. 1, 2, 3 a 4 ZMS). Rozšíření okruhu případů, kdy určitá smlouva bude ke své platnosti vyžadovat schválení příslušným ministerstvem, se souvztažně promítá ve výčtové větě první ustanovení § 44 odst. 2 ZMS (viz novelizační bod 75).

K čl. I bodu 46

Jde primárně o přizpůsobení úpravě věcných břemen podle OZ. Nahrazení termínu věcné břemeno termínem služebnost souvisí se smyslem a účelem § 26 v ZMS – tato úprava se týká právních vztahů, které korespondují se služebnostmi v pojetí OZ, což má význam při odlišení druhé kategorie věcných břemen ve smyslu OZ, totiž reálných břemen. OZ však i nadále s obecnější kategorií věcných břemen počítá, a pokud je ve zvláštních zákonech (srov. např. zákon č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), ve znění pozdějších předpisů) upravována problematika věcných břemen se zachováním tohoto označení, nemění to nic na jejich povaze, kterou je třeba kvalifikovat ve smyslu OZ (tj. fakticky půjde o služebnosti).

Vzhledem k tomu, že OZ nově počítá se zřizováním služebností i ve vztahu k jiným než jen nemovitým věcem, mění se systematika ustanovení, a to tak, aby v prvním odstavci figurovalo obecné ustanovení dopadající na všechny případy smluvního zatěžování věcí ve vlastnictví státu služebnostmi. Toto ustanovení se týká plošně uplatněného požadavku na úplatnost zřízení služebnosti a rámcově i na její rozsah, který ovšem již platí i nyní (srov. stávající § 26 odst. 2 ZMS). Další úprava (odstavce 2 a 3) se pak bude cíleně týkat již jen smluvního zatěžování nemovitých věcí v majetku státu věcnými břemeny.

V poněkud širší podobě oproti dosavadnímu stavu se do úpravy § 26 odst. 2 promítá prostor pro zatížení hmotné nemovité věci ve vlastnictví státu služebností bez povolení výjimky Ministerstvem financí z důvodu zajištění nezbytného přístupu k nemovitosti jiného vlastníka. V souladu s OZ se pro tyto účely zohledňuje přístup k nemovité věci, tj. nejen ke stavbě, jak tomu bylo doposud, ale zejména i k pozemku (tj. i pozemku, na němž není zřízena stavba). Na druhou stranu se tyto případy nadále vymezují v závislosti na tom, kdy nezbytnou cestu může povolit soud, což ovšem na podmínek OZ aktuálně obnáší aplikaci poněkud obsažnější úpravy § 1029 a násl. Pro jednoznačnost se zároveň určuje konkrétní v úvahu připadající druh služebnosti (stezky a cesty).

Zcela novým případem, kdy smluvní zatížení pozemku státu služebností nebude vyžadovat povolení výjimky Ministerstvem financí, má být služebnost rozlivu, a to s ohledem na těsnou souvislost s veřejnoprávní úpravou v zákoně č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), ve znění pozdějších předpisů, (konkrétně jeho § 68 a 55a) a výslovnou vázanost na vodní díla umožňující řízený rozliv povodně, která jsou ve smyslu vodního zákona veřejně prospěšnými stavbami na ochranu před povodněmi.

Nadále bude platit, že v případech, které se taxativnímu výčtu případů nevyžadujících povolení výjimky vymykají, bude zapotřebí povolení výjimky. Protože se úprava § 26 odst. 2 bude vztahovat – jak výše uvedeno − na smluvní zřizování služebností jen ke hmotným nemovitým věcem v majetku státu, pak smluvní zřizování služebností i k jiným věcem, se kterým OZ počítá, ZMS vylučovat nebude (bude platit jen obecný požadavek úplatnosti a rozsahu) a nebude je ani podřizovat výjimce Ministerstva financí.

Zcela nově je jako odstavec 3 zařazeno speciální pravidlo ve vztahu k reálným břemenům. S ohledem na podstatu reálných břemen spočívající v tom, že zavazují vlastníka věci k nějakému konání (na rozdíl od služebností, pro něž je charakteristická povinnost k nekonání) se nejeví tato forma zatěžování státního majetku, zejména v případě nemovitých věcí, jako žádoucí a navrhuje se proto vyloučit pro organizační složky státu i státní organizace v působnosti ZMS možnost smluvně zatížit nemovitou věc ve vlastnictví státu, která se eviduje v katastru nemovitostí, zřízením reálného břemene. Ostatní případy eventuálního zřízení reálného břemene sice vyloučeny nebudou, nebudou podrobeny ani výjimce Ministerstva financí a nebude se na ně vztahovat ani nutnost úplaty, avšak praktické využití tohoto prostoru bude omezené, protože reálná břemena mohou být dle OZ zřízena pouze ve vztahu k věci zapsané do veřejného seznamu (mohlo by jít tedy např. o ochrannou známku) a jejich podstata (to, k čemu povinnou osobu zavazují) by se zpravidla neslučovala s běžnými postupy a zřejmě ani financováním organizačních složek státu a lze předpokládat, že by jejich zřízení nevyhovovalo ani obecným pravidlům ZMS (zejm. § 14 odst. 1).

Navržená úprava nevylučuje případné zřízení služebnosti (event. reálného břemene) ve vtahu k majetku státu na základě jiných skutečností (zákon, rozhodnutí příslušného orgánu), stojících mimo vůli příslušné organizační složky státu nebo státní organizace, a neřeší (a tedy ani nijak speciálně neomezuje) smluvní zatížení cizí věci služebností (reálným břemenem) ve prospěch státu či státní organizace v působnosti ZMS (dílčí podmínky mohou ovšem vyplývat z jiných ustanovení ZMS – srov. nový § 12a obecně řešící užívání nebo požívání cizího majetku).

K čl. I bodu 47

Do § 27 odst. 1 se především doplňuje v praxi frekventovaný třetí případ, kdy přichází v úvahu přenechání věci (v dosavadním pojetí ZMS hmotné věci, což by mělo zůstat i do budoucna zachováno, protože „nehmotným věcem“ jsou věnována další ustanovení ZMS) do užívání nestátnímu subjektu. Jde typicky o situace, kdy o určité hmotné věci bylo v rámci organizační složky státu nebo státní organizace rozhodnuto podle § 14 odst. 7 ZMS, že je pro ni tento majetek trvale nepotřebný, věc projde bezúspěšně vnitrostátní nabídkou v rámci postupu podle nových § 19b a 19c (doposud § 19 odst. 3) a splňuje podmínku trvalé nepotřebnosti pro stát podle § 21 odst. 1, takže příslušná organizační složka státu nebo státní organizace připravuje majetkoprávní dispozici, jíž má být s majetkem konečným způsobem naloženo (zpravidla zcizením právnické nebo fyzické osobě). Někdy však může jít o časově náročnější proces, během kterého by majetek nebyl nikým užíván ani běžně udržován, ztrácel by na hodnotě a nebo by dokonce mohl pro příslušnou organizační složku státu nebo státní organizaci zavdávat důvod k výdajům, natož aby sám generoval nějaký příjem. Proto bývá v praxi tato situace často řešena (plně v souladu s § 14 odst. 1 ZMS) dočasným pronájmem dotčené věci nebo její části. Doposud byla možnost takového postupu dovozována pouze výkladem navázaným na příslušná ustanovení prováděcí vyhlášky (§ 20) a v některých případech nebylo zcela jednoznačné, zda k tomuto účelu sjednaná užívací smlouva nepotřebuje ke své platnosti výjimku podle § 27 odst. 4 ZMS. Z důvodu právní jistoty se proto jeví žádoucí tímto jednoduchým způsobem vytvořit prostor pro takovéto účelné právní jednání přímo v zákoně (a tedy jednoznačně bez nutnosti výjimky). Pro úplnost se upozorňuje, že do nově navrhovaného § 19b odst. 5 ZMS bylo zařazeno ustanovení řešící tuto překlenovací formu využití majetku mezi organizačními složkami státu a státními organizacemi navzájem, založené na shodném principu (srov. novelizační bod 35)

K čl. I bodu 48

Formulačně i věcně se ve smyslu dosavadní konstantní interpretace zjasňuje a současně pojetí OZ přizpůsobuje ustanovení řešící podmínky užívání majetku státu nestátními subjekty z hlediska doby užívání. Maximální doba užívání se nemění, z aplikačních důvodů se však precizují například podmínky pro prodloužení doby užívání a pro sjednání opakovaného užívacího vztahu s týmž uživatelem.

Ve své podstatě zůstávají nadále zachována i povinná ujednání umožňující ukončení užívacího vztahu, ustupuje se však pro tyto účely od výslovného požadavku užití institutu odstoupení od smlouvy (ač jeho dohodnutí za podmínek OZ ani nadále samozřejmě vyloučeno není), protože svojí povahou ne vždy vyhovuje řešené situaci a nekoresponduje s pojetím odstoupení v OZ (srov. též důvodová zpráva k vládnímu návrhu OZ – sn. tisk 362, aktuálně k § 2225: „Terminologie by se měla ustálit na „skončení nájmu“; zrušení smlouvy nebo odstoupení od smlouvy jsou termíny poplatné teorii, že smlouva se existencí právního poměru z ní postupně „vyčerpává“ (smlouva je ale jen právní jednání zakládající právní poměr). Skončením nájmu se rozumí zánik povinností a práv ze smlouvy (zákona) vzniklých.“). Nově jsou v tomto kontextu zohledněny v zájmu jednoznačnosti podmínky pro sjednání užívání majetku státu nacházejícího se v zahraničí.

K čl. I bodu 49

Výslovné zařazení vybraných pravidel týkajících se problematiky nájemného by v návaznosti na poznatky z praxe a z kontrolní činnosti mělo i nadále přispívat k omezení sjednávání v těchto směrech pro stát nevýhodných nájemních smluv. Dílčí přeformulace první věty proto pouze zpřesňuje vyjádření vazby na cenovou regulaci, ale žádný věcný posun oproti dosavadnímu obsahu neznamená. V poznámce pod čarou č. 44 se současně zpřesňuje odkaz na konkrétní ustanovení zákona o cenách. V kontextu s požadavky na některá ujednání ve smlouvě se z opatrnosti opět zohledňují případné podmínky v zahraničí.

Nově bude požadováno, aby se smlouva vypořádala s tím, za jakých podmínek bude zvyšováno nájemné; nejde však o kategorický požadavek, aby zvyšování nájemného bylo sjednáváno mechanicky bez ohledu na konkrétní okolnosti případu (takový požadavek na obsah smlouvy by mohl být v některých případech pro stát i nevýhodný). Bylo zvažováno i řešení, kdy by zvyšování nájemného bylo pro vybrané případy s minimálním nebo záporným efektem vzhledem k nákladům spojeným s dosažením takového navýšení výslovně vyloučeno (uvažována hranice daná určitou částkou navýšení ročního nájemného, popř. částkou samotného ročního nájemného, při jejímž nepřekročení by se nájemné nezvyšovalo). Státní pozemkový úřad a Úřad pro tyto účely zpracovaly potřebné kvantifikace pro modelové situace. Návrh Úřadu směřoval dle jeho praxe k hraniční částce 200 Kč navýšení ročního nájemného (při inflaci např. 2% odpovídá částce 10 000 Kč ročního nájemného ve smlouvě), Státní pozemkový úřad navrhl hraniční roční nájemné 25 000 Kč (při inflaci 1,4% by odpovídalo ročnímu zvýšení nájemného o 350 Kč, při inflaci 2% však již o 500 Kč). Vhodnější by se proto jako limit jevila částka ročního zvýšení nájemného, z níž by se aktuální hraniční výše ročního nájemného vypočítala podle relevantní výše inflace, přičemž jako adekvátní nákladům by se jevila nanejvýš částka 200 Kč, když podle kvantifikace Úřadu činí náklady na administraci zvýšení nájemného na jednu smlouvu v průměru ani 220 až 250 Kč (samozřejmě za předpokladu sjednání úsporné formy navyšování na základě jednostranného oznámení pronajímatelem). Rizika tohoto postupu však spočívají především v záměrném dělení předmětu nájmu připadajícího na smlouvu, což např. v případě pozemků druhově nebo lokalitou méně atraktivních představuje ne zcela zanedbatelnou výměru, při níž by ke zvýšení nedošlo). Současně by tato kritéria zcela neodpovídala situaci, kdy by v konkrétním případě bylo nutno respektovat cenovou regulaci a případné navyšování by se fakticky mohlo uplatnit jen při navýšení takto regulovaného nájemného. Navrhované ustanovení „Současně se sjedná režim zvyšování nájemného...“ proto pouze požaduje, aby ujednání upravující tuto problematiku ve smlouvě bylo obsaženo, ale neusměrňuje se již, jakým způsobem a za jakých podmínek má být případné zvyšování nájemného nastaveno. Jde totiž primárně o to, aby na tento instrument nebylo ve smlouvách nedopatřením či záměrně zapomínáno. V rámci toho by měl být vždy sjednán takový režim, aby jeho uplatňování bylo i hospodárné (nebylo neúměrnou zátěží, převyšující efekt), a to podle konkrétní povahy případu resp. předmětu nájmu, podmínek příslušné organizační složky státu nebo státní organizace a pod., tedy i za eventuelního nastavení vhodných limitů.

I v případě požadavku na sjednání způsobu rozúčtování cen a úhrady za veškeré poskytované plnění a služby spojené s užíváním jde o reakci na poznatky z praxe, že ujednání tohoto typu jsou v některých případech nedostatečná nebo chybí. Inspirací byl OZ počítající s těmito ujednáními v případech nájmu bytu nebo domu (srov. též navazující zákon č. 67/2013 Sb., kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty), v principu se však taková ujednání mohou týkat i užívání jiných věcí nebo jejich částí. Proto navrhovaná úprava uplatnění tohoto požadavku spojuje s povahou věci (nebo její části), která bude předmětem užívání.

K dílčí změně formulace dochází v návaznosti na posuzování návrhu Legislativní radou vlády v charakteristice nestátních subjektů, s nimiž ZMS připouští možnost sjednání bezúplatného užívání majetku státu – ustanovení bylo v této části přizpůsobeno OZ se záměrem zachovat jeho dosavadní smysl a účel (tj. že by nemělo jednat o subjekty, které by se zabývaly podnikáním jako hlavním předmětem své činnosti), avšak zvolená formulace, inspirovaná terminologií OZ (srov. § 144 a násl. – „Účel právnických osob“), poněkud postrádá své původní univerzálnější vyznění, takže méně zřetelně zohledňuje případy, kdy by měla být dle této charakteristiky posuzována fyzická osoba (byť je skutečností, že právě bezúplatné užívací vztahy ve prospěch fyzických osob již z podstaty nejsou nijak frekventované, a to již z důvodu současně zákonem omezených účelů bezúplatného užívání). I za této situace však lze mít důvodně za to, že např. podnikající fyzická osoba by zákonnou podmínku i v jejím novém znění nesplňovala.

K čl. I bodu 50

Formulační úprava bez věcného dopadu oproti současnému stavu a praxi; sleduje pouze cílené vymezení předmětu možné výjimky (toliko doba užívání, nikoli další pravidla obsažená v § 27 odst. 2 ZMS).

K čl. I bodu 51

Úprava v novém odstavci 6 se v rámci § 27 ZMS vypořádává s institutem převodu nájmu prostoru sloužícího podnikání dle § 2307 OZ, a to tak, že ve výsledku vylučuje poskytnutí souhlasu příslušné organizační složky státu nebo státní organizace coby pronajímatelů nájemci k převodu takového nájmu. Důvodem je zájem upravit užívací vztah k majetku státu v těchto případech vždy napřímo s konkrétním nájemcem. Navrhované ustanovení se vztahuje pouze k vybrané situaci (OZ pro smlouvu o převodu nájmu v souvislosti s převodem podnikatelské činnosti nájemce konkrétní obsahové náležitosti nestanoví). Na jiné případy „převodu nájmu“ tedy zákaz předchozího souhlasu v uvedeném ustanovení ZMS nebude možno vztáhnout. Je však otázka, zda OZ případy jiného „převodu nájmu“ obecně vůbec připouští – lze mít za to, že principiálně by šlo o postoupení nájemní smlouvy ze strany nájemce třetí osobě, jestliže by to ovšem její povaha resp. povaha smlouvy o nájmu jako takové ve smyslu § 1895 OZ nevylučovala (obecně jde o případy závazků k osobnímu plnění některé ze smluvních stran, závisí-li plnění na osobních vlastnostech jedné či druhé strany apod.). Pokud by postoupení nájemní smlouvy z toho hlediska bylo možné, bylo by třeba aplikovat nový § 37a (viz novelizační bod 67).

Navržené ustanovení odstavce 7 má v zájmu právní jistoty institucí a subjektů pracujících se ZMS odstranit potenciální nejasnost při aplikaci § 27 v případech, kdy se jedná o kvalitativně odlišný právní vztah s nestátním subjektem, jenž ve sledovaném případě není v pozici uživatele věci patřící státu nebo její části, tj. nečerpá její užitné vlastnosti pro sebe, nýbrž jeho faktické ovládání nebo používání věci (její části) představuje pouze materiální předpoklad pro konání služby nebo jiného obdobného plnění, které poskytuje příslušné organizační složce státu resp. státní organizaci v působnosti ZMS (např. ve formě opravy, úpravy, údržby nebo odborné obsluhy věci anebo jejího používání při činnostech konaných pro objednatele služby či jiného obdobného plnění v rámci této služby resp. tohoto plnění, tj. např. používání vyhrazených prostor v objektu a jejich vybavení k zajištění různých služeb odborné podpory v oblasti informačních technologií, stravovacích služeb v rámci závodního stravování, úklidových služeb, ostrahy apod.). Skutečnost, že na výše popsané právní vztahy se – v jejich čisté formě – nepoužije úprava formou výpůjčky nebo nájmu a neuplatní se tedy ani podmínky § 27 ZMS, ovšem v žádném případě nebude a nemůže znamenat, že by vztah subjektu zajišťujícího službu pro organizační složku státu nebo státní organizaci v působnosti ZMS nebyl právně ošetřen vůbec. Jako zřetelný požadavek v daném směru obsahuje proto navrhované ustanovení větu druhou.

V praxi může docházet i k různým kombinacím shora uvedených vztahů se standardními vztahy úplatného nebo bezúplatného užívání ve smyslu občanského zákoníku a tedy i v tom smyslu, jak je pro případy užívání státního majetku nestátními subjekty reguluje § 27 odst. 1 až 5 ZMS. Za této situace se samozřejmě podmínky stanovené v § 27 odst. 1 až 5 ZMS uplatní, a to v míře odpovídající rozsahu ovládání věci nebo její části nestátním subjektem, při kterém již nestátní subjekt čerpá užitné vlastnosti věci nebo její části, případně i užitky z ní, pro sebe (bez ohledu na to, zda např. pro svoji osobní potřebu nebo pro své podnikání).

Výsledek posouzení toho, jakou povahu konkrétní právní vztah mezi jeho účastníky má resp. bude mít, bude vždy záviset na způsobu jeho právního ošetření ve smlouvě. Nemá-li následně taková smlouva vzbuzovat pochybnosti o své platnosti z důvodu případného nedodržení podmínek § 27 odst. 1 až 5 ZMS nebo jejich obcházení, bude muset být postavení účastníků právního vztahu zřetelně určeno, jejich práva a povinnosti jednoznačně vymezeny a obsahu smlouvy pak musí odpovídat i skutečný průběh těchto vztahů.

K čl. I bodu 52

Pokud jde o výprosu, navrhuje se její zákaz, protože svojí charakteristickou časovou neurčitostí, absencí účelu užívání, obligatorní bezúplatností a celkovou neformálností nevyhovuje pravidlům řádné péče o státní majetek a efektivnímu nakládání s ním.

Důvodem řešení a použité formulace u pachtu je skutečnost, že již v současné době ve své podstatě ZMS nevylučoval výslovně ujednání, která by nesla znaky pachtu, byť v reálu bylo vše řešeno jako nájem. I napříště tedy bude muset být dodržen rámec § 27. Zákaz bude platit jen pro pacht obchodního závodu (v režimu ZMS se nadále nepočítá ani s převodem obchodního závodu – srov. dosavadní § 24 odst. 1, nově § 24).

K čl. I bodu 53

Výjimečně se aktualizuje poznámka pod čarou, protože má zásadní význam pro výklad § 28 odst. 1 ZMS z hlediska okruhu právnických osob uvažovaných v tomto ustanovení. Tento okruh je pro účely upraveného pravidla záměrně omezen na právnické osoby právě podle dřívějšího obchodního zákoníku a nynějšího zákona o obchodních korporacích.

K čl. I bodům 54 až 57

Navržené změny především reagují na úpravou OZ částečně nově zaváděné nebo nově označené typy vybraných právnických osob, věcně se však tato ustanovení zásadním způsobem neodchylují od dosavadní úpravy v ZMS platné pro srovnatelné typy dosavadních právnických osob. Přetrvávající částečná redukce možností účasti státu na zakládání resp. spoluzakládání vybraných typů právnických osob je nadále motivována nevhodností těchto typů pro zapojení státu s ohledem na věcné zaměření jejich činnosti, formy řízení a jednání a zejména pak způsoby financování.

Navrhované doplnění § 28 odst. 3 o novou větu má vyloučit nadbytečnou administrativní zátěž vlády a dotčených organizačních složek státu (předkládajícího Ministerstva financí a Úřadu jako zpracovatele podkladu) a zajistit potřebné zefektivnění při nakládání s četnými drobnými nebo hodnotově zcela zanedbatelnými majetkovými účastmi státu, které stát nabývá mimo svoji potřebu a vůli podle zvláštních zákonů či na základě zákonem stanovených skutečností (typicky např. v rámci odúmrti).

Pokud se v nově formulovaném § 30 odst. 2 ZMS nadále počítá s možností státu nebo státní organizace stát se členem zájmového sdružení právnických osob, reaguje se tím na § 3051 OZ, který připouští další existenci těchto sdružení v dosavadní podobě a tedy bez nezbytné přeměny.

K čl. I bodům 58 a 59

Technické změny spojené s rekodifikací soukromého práva.

K čl. I bodům 60 a 61

Obsah ustanovení § 34 se jednak přizpůsobuje terminologicky OZ, ale současně se zde jednoznačně utvrzují dosavadní základní podmínky, za kterých může být dluh vůči státu prominut, přičemž se záměrně setrvává na předpokladu iniciativy výhradně dlužníka (žádost) a na požadavku sjednání výslovné dohody o prominutí s dlužníkem, protože aktuální úprava OZ v § 1995, konstruující prominutí sice v principu jako dohodu, ale zároveň s pouhou domněnkou, že dlužník s prominutím souhlasí, požadavku průkaznosti dispozic s majetkem státu, tedy i pohledávkami, zásadně nevyhovuje. Kromě toho je zde zájem nadále v režimu ZMS zřetelně odlišovat dva tradiční druhy konečných dispozic s pohledávkou státu, a to prominutí dluhu na straně jedné (mající za následek zánik dluhu a tedy i pohledávky) a upuštění od vymáhání (které se za předpokladu naplnění kvalifikovaných důvodů provádí pouze interním rozhodnutím organizací složky státu nebo státní organizace v pozici věřitele, dlužníku se nesděluje a nemá za následek zánik dluhu a tedy ani pohledávky – srov. § 35 ZMS) na straně druhé. Předchozí občanský zákoník toto specifické jednání věřitele neupravoval (zřejmě z důvodu nadbytečnosti, protože v podstatě jde o pouhé nevyužití práva ze strany věřitele) a nečiní tak ani OZ. Z hlediska hospodaření s majetkem státu však takové řešení není vhodné a záměrem změn v ZMS je naopak toto jednoznačné odlišení projevu vůle státu dále se pohledávkou pouze nezabývat (dále ji nevymáhat) od cíleného aktu benevolence vůči dlužníku, na kterém však musí být dlužník právě s ohledem na přísné podmínky jednoznačně účasten, důsledně zachovat.

Samotné ustanovení o dohodě se pro zvýraznění jeho významu přesouvá do samostatného odstavce, tak aby jeho použití ve všech případech, na které se § 34 ZMS vztahuje, bylo jednoznačné, přičemž se záměrně zdůrazňuje, že musí jít o dohodu písemnou (o podpisech na jedné písemnosti platí samozřejmě § 17 ZMS). Na základě § 1995 odst. 2 OZ totiž k prominutí dluhu (a tedy dohodě) dochází i v případě, že věřitel vydá dlužníku kvitanci nebo mu vrátí dlužní úpis, aniž dluh splnil, resp. podle § 1952 odst. 2 OZ platí, že obdrží-li dlužník dlužní úpis bez kvitance, má se za to, že dluh byl splněn. Výslovně vyžadovaná písemná forma má tedy jednoznačně čelit i uskutečnění těchto operací resp. jejich nežádoucím obecným dopadům (i když v praxi zřejmě v případě organizačních složek státu a státních organizací v působnosti ZMS nebude užití instrumentů dlužního úpisu a kvitance v těchto souvislostech z podstaty příliš časté).

K čl. I bodu 62

Dílčí rozšíření spektra situací, kdy je možno přikročit k jednostrannému upuštění od vymáhání bagatelních pohledávek, reaguje na praktické poznatky o aplikaci ustanovení v jeho dosavadní podobě, odstraňuje možné výkladové nejasnosti a proporcionálněji doplňuje nadále platné povinnosti vyplývající pro organizační složky státu a státní organizace v působnosti ZMS zejména z jeho § 14 odst. 5. Ani nově nastavené předpoklady umožňující k takové dispozici s pohledávkou státu přikročit však nedávají prostor pro automatické „odepisování“ pohledávek do stanovené výše; rozhodnutí o jednostranném upuštění od vymáhání pohledávek bude muset předcházet individuální posouzení každého konkrétního případu a naplnění zákonem stanovených podmínek bude muset být podle povahy věci náležitě prokazováno a zdokumentováno.

K čl. I bodu 63

Dílčí doplnění směřuje alespoň k částečnému překlenutí letitých nejasností ve vztahu k navazujícím úkonům v účetnictví, pokud jde o pohledávky státu, od jejichž vymáhání sice bylo jednostranně upuštěno a bylo tedy s nimi ve smyslu ZMS konečným způsobem naloženo, uvedeným aktem však nemohly z podstaty věci zaniknout (a ZMS tuto skutečnost s ohledem na absenci obecné právní úpravy této majetkoprávní dispozice v dřívějším občanském zákoníku i v OZ jednoznačně zakotvuje). Po úpravě proto bude dané ustanovení příslušné organizační složky státu a státní organizace v působnosti ZMS výslovně zprošťovat vybraných zákonem stanovených povinností, tak jak odpovídá a vždy odpovídalo smyslu a účelu této majetkoprávní dispozice (aniž by ovšem organizační složka státu resp. státní organizace byla zbavena právního prostoru pro přijetí případného dodatečného plnění od dlužníka). Sám režim podrozvahových účtů, včetně otázky podmínek, za kterých může nebo má být pohledávka na podrozvahový účet zaúčtována a za kterých může nebo má být z podrozvahového účtu vyvedena, nadále spadají do sféry právních předpisů o účetnictví.

K čl. I bodu 64

Navrhovaná změna zjednodušuje režim schvalování vybraných dispozic s pohledávkami státu, a to tak, že zachovává prostor pouze pro fakultativní využití těchto specifických kontrolních mechanismů u zřizovatelů organizačních složek státu (a ve spojení s částí pátou ZMS také u zřizovatelů a zakladatelů státních organizací v působnosti ZMS) a obdobně i u věcně příslušných ústředních správních úřadů resp. Ministerstva financí, pokud příslušná organizační složka státu nebo státní organizace nemá svého zřizovatele (zakladatele) resp. nemá věcně příslušný ústřední správní úřad. Naproti tomu dosavadní povinné schvalování těchto dispozic Ministerstvem financí v případech, kde pohledávka státu včetně příslušenství resp. jí odpovídající dluh převyšovaly částku 500 000 Kč, by napříště mělo odpadnout a Ministerstvu financí by tak zůstalo zachováno pouze věcně zásadnější povolování výjimek k dohodám o prominutí dluhu dle § 34 odst. 3 ZMS.

Změnou je sledováno především posílení odpovědnosti příslušných správců kapitol státního rozpočtu ve vztahu k vybraným způsobům nakládání s pohledávkami v rámci jejich resortů, při současném zachování možnosti operativního nastavení těchto schvalovacích mechanismů podle aktuálních potřeb v jednotlivých resortech. Dílčí efekt bude spočívat i v určitém snížení administrativního zatížení samotného Ministerstva financí. Toto „uvolnění“ bude ovšem souvztažně provázeno rozšířením prostoru pro následnou kontrolu ze strany Ministerstva financí (viz novelizační bod 82).

Upravené ustanovení pamatuje dikcí poslední věty obecně i na případy, kdy by předmětem schvalování na základě provedené výhrady měla být dohoda o prominutí dluhu, jež bude ke své platnosti vyžadovat povolení výjimky Ministerstvem financí dle § 34 odst. 3 ZMS. V takové situaci bude nezbytné jak schválení tak i povolení výjimky. Zřizovatelé nebo věcně příslušné ústřední správní úřady, kteří si schválení předepsaným způsobem vyhradili (§ 45 odst. 2 ZMS), tedy podepsanou dohodu o prominutí dluhu, již sjednala jejich „resortní“ organizační složka státu (státní organizace v působnosti ZMS), nejdříve sami posoudí z hlediska jejího schválení a v kladném případě pak již schválenou dohodu předloží (§ 44 odst. 2 ZMS) Ministerstvu financí za účelem případného povolení výjimky. Naopak tu dohodu, kterou sami neschválí, již Ministerstvu financí z podstaty věci ani předkládat nebudou. Vyhradí-li si schvalování přímo Ministerstvo financí, bude obdobně podmínkou platnosti takové dohody o prominutí dluhu současně schválení i výjimka Ministerstva financí (v praxi standardně řešeno formou jedné společné doložky).

K čl. I bodům 65 a 66

Dílčí úpravy nemění charakter § 37 ZMS jako ustanovení v jistém ohledu sběrného či zbytkového, které pro jím upravené okruhy státního majetku v principu sice počítá s obdobou použití ustanovení zákona upravujících podmínky nakládání s majetkem státu převážně nehmotného charakteru, ovšem současně tuto obdobu limituje povahou tohoto majetku a preventivně i zvláštní právní úpravou (což míří především na tzv. práva k nehmotným statkům). V tomto ustanovení, konkrétně v jeho odstavci 2 (stejně jako v nadpisu pro celou skupinu ustanovení § 31 až § 37a), se proto také záměrně zachovává pojem „majetková hodnota“ (jehož interpretace by při užití přechodných ustanovení OZ neměla činit praktický problém), a to z důvodu nevhodnosti přejít v této části zákona opětně na obecný a široký pojem „věc“ za situace, kdy spektrum v tomto ustanovení řešených věcí je již významně užší, než v počátečních ustanoveních zákona, kde jsou věci uvažovány v plném rozsahu svého dnešního širokého pojetí. Uvedený přístup respektuje skutečnost, že stávající podoba i upravená podoba ZMS cíleně podrobují regulaci postupy a podmínky týkající se postupně jen některých druhů (kategorií) majetku resp. věcí ve smyslu OZ, a v závěru pak zařazují „sběrnou“ úpravu pro zbývající speciálně neřešené kategorie věcí, jejichž jmenovitý výčet by na druhou stranu byl z principu obtížný a potenciálně nepřesný či neúplný.

Jen dílčí změny oproti současnému stavu se projevují i v celkově reformulovaném odstavci 3, týkajícím se vybraných způsobů nakládání s cennými papíry v majetku státu. Použití taxativně uvedených ustanovení ZMS při převodu cenných papírů se mění z přiměřeného na obdobné a protože systematicky je ustanovení o převodu cenných papírů vzhledem k jejich specifické povaze zařazeno již mimo skupinu ustanovení týkajících se převodu vlastnictví, odkazuje se zde nadále cíleně - i přes formulační zpřesnění - na vybrané podmínky § 21 (požadavek trvalé nepotřebnosti pro stát s možností povolení výjimky vládou, uplatnění podmínek vyplývajících z § 22 odst. 1 až 3). V kontextu s úpravou ZMS ve vztahu k cenným papírům bude třeba pamatovat i na nové interpretační pravidlo zařazené do nového § 58a odst. 2 ZMS, podle kterého se budou postupy a podmínky upravené v ZMS týkající se cenných papírů vztahovat i na zaknihované cenné papíry ve smyslu OZ (viz novelizační bod č. 94).

K čl. I bodu 67

Navrhované ustanovení reaguje na úpravu institutu postoupení smlouvy v OZ. Pro jednání organizačních složek státu a státních organizací jde o úpravu zpřísňující, protože jimi sjednávané smlouvy jsou v některých případech předmětem schvalování nebo povolování výjimek a nebo jsou věcně vázány na konkrétní smluvní partnery a právě a jen pro tyto smluvní partnery případně plynou z těchto smluv cílené závazky, takže by bylo proti smyslu a účelu jejich uzavření, kdyby pak práva a povinnosti z těchto smluv nebo jejich částí byly těmito smluvními partnery dále postupovány. Také samotné organizační složky státu a státní organizace budou v určitém rozsahu v postupování smluv omezeny.

Jednoznačná úprava ve výše uvedených směrech se volí i z důvodu vyloučení případných pochybností, u kterých z těchto specifických smluv by bylo postoupení vyloučeno jen podle obecné úpravy § 1895 odst. 1 OZ.

K čl. I bodům 68 až 73

Technické změny spojené především s rekodifikací soukromého práva. Celkové reformulace u § 40 odst. 1 a 41 jsou pouze výsledkem postupného posuzování navrhovaných změn pracovními komisemi legislativní rady vlády a v samotné Legislativní radě vlády.

K čl. I bodům 74 až 80

Úpravy navrhované v klíčových ustanoveních § 44 a 45 ZMS týkajících se povahy aktů předchozího souhlasu, schválení nebo výjimky, činěných ze strany vybraných ministerstev, vlády a zřizovatelů, popř. věcně příslušných ústředních správních úřadů, a procedury spojené s jejich poskytováním, prošly v průběhu jejich posuzování pracovními komisemi legislativní rady vlády a v samotné Legislativní radě vlády v určitých ohledech postupným vývojem. Je podstatné, že v jeho výsledku tyto specifické akty, mající v principu především zásadní funkci kontrolní a usměrňující, zůstávají v ZMS pro vybrané majetkoprávní dispozice zachovány s dosavadními jednoznačnými dopady na platnost resp. neplatnost (a to neplatnost absolutní) těch vybraných právních jednání (srov. § 44 odst. 4), u kterých jsou tyto akty zákonem požadovány, a to i když se vzhledem k pojetí jednání právnických osob v OZ ustupuje v § 44 odst. 1 ZMS od dosavadní výslovné a speciální charakteristiky těchto aktů jako součástí projevů vůle a právního jednání státu.

Zároveň bylo - jako v současné době již v principu obsoletní - vypuštěno výslovné ustanovení o vyloučení použitelnosti správního řádu a soudního přezkumu na rozhodování o těchto aktech. Je třeba vycházet z § 1 odst. 1 a 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, v platném znění, podle kterého správní řád upravuje postup orgánů moci výkonné, orgánů územních samosprávných celků a jiných orgánů, právnických a fyzických osob, pokud vykonávají působnost v oblasti veřejné správy, a současně se nevztahuje na právní jednání prováděná správními orgány a na vztahy mezi orgány téhož územního samosprávného celku při výkonu samostatné působnosti. Správní řád je tedy ve smyslu komentářů k uvedeným ustanovením aplikován nejen při správním řízení v užším slova smyslu, tedy při postupu správního orgánu směřujícího k vydání rozhodnutí (ať již konstitutivního, či deklaratorního) o právech, právem chráněných zájmech nebo povinnostech fyzických a právnických osob (účastníků řízení), ale též v rámci veškerého postupu správních orgánů při výkonu veřejné správy vůbec, tzn. na veškerou veřejnoprávní činnost správních orgánů směřující navenek (takovou povahu schvalování, výjimky ani předchozí souhlasu dle ZMS jednoznačně nemají). Správní řád se naopak nepoužije pro občanskoprávní, obchodněprávní, pracovněprávní úkony či případně jiné právní úkony prováděné správními orgány, tedy úkony v rámci „správy soukromé“ (tj. správy vykonávané subjektem ze své vlastní vůle a ve svůj vlastní prospěch). Soukromoprávní povaha jednání a rozhodování státu při hospodaření a tedy i nakládáním s vlastním majetkem je ostatně již ustáleně judikována i soudy, takže i bez výslovného ustanovení v ZMS by ani nadále neměly vznikat o právním režimu těchto aktů pochybnosti.

Nově se do § 44 odst. 3 ZMS dostává výslovná reakce na úpravu § 1743 odst. 1 OZ, spojená s včasností přijetí nabídky. Do určité míry speciální právní úprava by měla zajistit zohlednění specifik a s tím souvisejícího nezbytného časového prostoru u právního jednání státu (a státních organizací) v zákonem vybraných případech majetkoprávních dispozic.

Další dílčí úpravy pak souvisejí buď s nezbytným promítnutím změn navrhovaných v jiných ustanoveních ZMS anebo představují pouze doprovodné formulační a terminologii sjednocující úpravy.

K čl. I bodům 81 až 84

Vedle terminologických úprav v návaznosti na OZ jsou též pro úplnost v textu dotčených ustanovení odstraňována určitá zbývající pojmová rezidua spojená se správou Pozemkového fondu České republiky (hlavní změny byly vyřešeny již v souvislosti s přijetím zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, který přivodil zánik Pozemkového fondu).

Úpravy v § 48 odst. 1 ZMS navíc v souladu s celkovým trendem posilování mechanismů na zkvalitnění hospodaření s veřejným majetkem rozšiřují Ministerstvu financí prostor pro přímou kontrolu dodržování povinností stanovených právními předpisy i vnitřními předpisy při hospodaření s majetkem státu, a to vedle dosud stanovené kontroly ze strany věcně příslušných ústředních správních úřadů a zřizovatelů resp. zakladatelů.

V § 49 odst. 4 se provádí drobné věcné zpřesnění odkazu v závorce, jelikož výjimečným sankčním opatřením o odnětí příslušnosti hospodařit s konkrétním majetkem státu přichází u organizační složky státu (nebo státní organizace), vybrané pro převzetí majetku. věcně v úvahu pouze založení příslušnosti hospodařit s tímto majetkem ve smyslu § 9 ZMS, nikoli vše smyslu § 11 ZMS.

K čl. I bodům 85 a 87

ZMS v současné podobě neumožňuje provádět zřizovateli (zakladateli) zásahy do hlavního předmětu činnosti státních organizací v působnosti ZMS a v rámci „jiných změn“ tyto zásahy (spolu se samotným zřizováním či zakládáním státních organizací, jejich rozdělováním, slučováním a splynutím) výslovně podřizuje zvláštní právní úpravě, která však v obecné podobě neexistuje; pouze v rámci některých resortů byla pro tyto účely doplněna ustanovení zvláštních zákonů ve vztahu ke státním příspěvkovým organizacím (školství, kultura, zemědělství). Jde o důsledek prvotního nastavení ZMS a potažmo i zákona č. 218/2000 Sb. vůči státním organizacím („stopstav“) v návaznosti na tehdejší předpoklad jejich brzké transformace v organizační složky státu nebo naopak v obchodní společnosti. Tento předpoklad se ovšem nenaplnil a tyto organizačně právní formy se jako funkční uplatňují dodnes. Rozpočtová pravidla přitom nejsou zvláštním právním předpisem ve smyslu § 54 odst. 2 ZMS, který by umožnil měnit předmět hlavní činnosti, a skýtají oporu pouze pro změny jiné činnosti (navíc pouze ve vztahu ke státním příspěvkovým organizacím). Právě u těchto stále frekventovaných státních organizací se absence potřebné úpravy nejvíce projevuje. Řešení, reagující pouze v základním nezbytném rozsahu na konkrétní potřeby praxe, proto bylo omezeno výslovně jen na tuto skupinu státních organizací (ostatní typy státních organizací v působnosti ZMS, tedy zejm. státní fondy a státní podniky v režimu zákona č. 111/1990 Sb., vznikly ze zákona, mají svoji speciální úpravu anebo pro ně tyto změny ani nepřicházejí v úvahu). Současně bylo nutno doplnit i § 55 odst. 2 ZMS s ohledem na vymezení formy pro příslušné rozhodnutí. Úprava přitom bude mít subsidiární charakter, a to i s ohledem na již existující speciální úpravu v některých zákonech (viz výše).

V § 55 odst. 2 se při té příležitosti současně provádí terminologická úprava v návaznosti na OZ a rovněž se zpřesňuje odkaz na § 49 ZMS, protože i pro státní organizaci v působnosti ZMS platí, že jí může být Ministerstvem financí na základě § 49 odst. 4 ZMS opatřením podle § 20 ZMS státní majetek pro závady v hospodaření nejen odňat, ale také státní majetek z jiné státní organizace nebo organizační složky státu k zajištění řádného hospodaření „přidělen“. Celková reformulace ustanovení je pouze výsledkem legislativní techniky.

Pro úplnost se uvádí, že tyto i dále navrhované zásahy do vybraných ustanovení části páté ZMS vycházejí ze skutečnosti, že ač jde o část nazvanou „Ustanovení přechodná, zrušovací a závěrečná“, věcně se nejednalo a nejedná pouze o přechodná a již jednorázově zkonzumovaná ustanovení; naopak většina ustanovení, včetně úpravy týkající se státních organizací, které se nepřeměnily na organizační složky státu, je nadále aktuální a funkční a z toho titulu způsobilá i ke změnám. Jejich přítomnost v této části páté je pouze výsledkem zásadní faktické změny v předmětu úpravy, kterou zákon doznal ještě v průběhu legislativního procesu při projednávání příslušného návrhu vládou, a vzniklou anomálii v systematice si zachoval do současnosti. Navrhované změny tedy nebudou znamenat nepřípustný zásah do ustanovení, jejichž účinky již nastaly. Ostatně i další ustanovení v této části zákona, obsahující ve skutečnosti průběžně fungující hmotně právní úpravu, také postupem doby změnami standardně procházela.

K čl. I bodu 86

Doplnění jednoznačným způsobem vztahuje i na státní organizace v působnosti ZMS úpravu centrálního registru administrativních budov, tedy především povinnost poskytovat do registru potřebné údaje, ale také možnost údaje registru sdílet, stejně jako roli vlády resp. jí určených orgánů v rámci režimu tzv. vládní dislokace (srov. navrhovaný § 14a odst. 4 ZMS).

K čl. I bodu 88

U § 55 odst. 3 v základu vždy šlo (a to i ve vztahu ke zmocňovacímu ustanovení pro úpravu v prováděcí vyhlášce) o úpravu paralelního ustanovení v ZMS k § 19 odst. 1, řešícího v daném případě speciální formu jednání spojenou se státními organizacemi v působnosti ZMS, kde zákon předpokládá používání smlouvy, protože dochází k právnímu jednání mezi právnickými osobami, tj. státem a státní organizací nebo mezi státními organizacemi v působnosti ZMS navzájem. Doplněním slov „a jiné právní jednání“ se pouze (obdobně jako u zápisů v § 19 odst. 1 – viz výše zdůvodnění k novelizačnímu bodu 34) zpřesňuje spektrum využití těchto smluv při vzájemném jednání mezi státními organizacemi a při jejich jednání s organizačními složkami státu.

V návaznosti na projednání v Legislativní radě vlády však ve výsledku navržené ustanovení doznalo změnu i v tom směru, že nyní přímo jako zákonnou úpravu pojímá též náležitosti této smlouvy coby materii, pro kterou je vyhlášková úprava v principu nedostatečná (přestože se od počátku účinnosti ZMS jedná a nadále se bude jednat výhradně o smlouvy sjednávané v rámci jednoho vlastnického subjektu – státu, které nelze užít pro právní jednání s nestátními právnickými osobami a s fyzickými osobami). Pro snazší legislativně technické vyjádření změny bylo zvoleno nahrazení dosavadního odstavce 3 v § 55 textem rozděleným do dvou odstavců 3 a 4 (předmět úpravy dosavadního odstavce 4 týkající se Konsolidační banky Praha je již tak jako tak neaktuální).

Přesun vybrané vyhláškové úpravy do zákona se současně promítá do nezbytné dílčí redukce zmocňovacího ustanovení (souvztažně viz novelizační bod 105). Stávající vyhláška proto bude vedle doplnění dílčí úpravy týkající se shora uvedeného „jiného právního jednání“ především přizpůsobena tomuto přesunu ustanovení o náležitostech smlouvy do zákona, avšak vzhledem k již existující úpravě, naplňující zmocnění i v jeho přizpůsobené podobě, zásadní změny či doplnění vyžadovat nebude (úpravy se předpokládají spíše v rovině terminologické a ve směru dílčího zohlednění některých dalších změn v ZMS a poznatků z praxe).

K čl. I bodu 89

Navržené ustanovení umožňuje těm státním podnikům, u nichž probíhá likvidace a jejímu ukončení brání pouze zbylý státní majetek, s nímž se likvidátorovi nedaří definitivně naložit (nebo tak nemůže učinit např. kvůli probíhajícímu soudnímu sporu), aby takový majetek tyto státní podniky v likvidaci (resp. jejich likvidátoři) předaly bezúplatně Úřadu. Jde o určitou obdobu postupu podle nově navrženého § 19b odst. 1 ZMS, protože však proces likvidace podléhá speciálním pravidlům, je postup v těchto případech řešen rovněž speciálním ustanovením. Navíc se týká pouze vybrané skupiny státních organizací v působnosti ZMS, takže je ustanovení důvodně zařazeno právě do části páté.

Pokud jde o samo vymezení okruhu dotčených státních podniků v likvidaci, nutno upozornit, že jde pouze o ty státní podniky, na které se stále vztahuje zákon č. 111/1997 Sb., o státním podniku, a jde tedy v souladu s § 54 odst. 1 věta první a druhá ZMS o státní organizace v působnosti ZMS. K nim samozřejmě náleží i ty státní podniky v likvidaci, u nichž sice funkci zakladatele stále ještě vykonávají obce (na něž výkon této funkce přešel se vznikem obecního zřízení v r. 1990 z místních a městských národních výborů), avšak nedopadly na ně účinky § 57 ZMS, protože byly zrušeny a vstoupily do likvidace ještě před 1. lednem 2001 a nemohl se jich proto týkat postup uložený obcím v § 57 odst. 2 ZMS, tedy povinnost teprve rozhodnout o zrušení, ať již s likvidací nebo bez likvidace (v důsledku toho se na hmotný majetek, k němuž tyto státní podniky před 1. lednem 2001 vykonávaly právo hospodaření, neuplatnil ani § 57 odst. 5 ZMS, podle kterého tento majetek u nelikvidovaných státních podniků již tehdy přecházel do příslušnosti hospodařit Úřadu).

Předmětem předání Úřadu může být pouze majetek, tedy aktivum, a v rámci likvidace již musí být vypořádány všechny závazky (dluhy), tak aby uvedeným postupem nedošlo ke zkrácení věřitelů. Při splnění těchto podmínek bude postup pro likvidátory povinný. Účelem této úpravy je zamezit zbytečnému prodlužování likvidace a tím i narůstání nákladů likvidace na úkor likvidačního zůstatku. Pokud jde o nakládání s majetkem, který Úřad takto (rovněž povinně) převezme, nutno připomenout, že v konkrétních případech může jít i o majetek, který byl vybrán k privatizaci podle zákona č. 92/1991 Sb. (tj. zpravidla proto, že do privatizace byl původně zařazen celý státní podnik a toto zařazení trvá). Pro nakládání s takovým majetkem pak platí § 45 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., v platném znění, tj. že s takovým majetkem státu se nakládá pouze podle zákona č. 92/1991 Sb. To ovšem nevylučuje, aby takový majetek vláda z privatizace vyřadila; nakládání s ním by se pak již řídilo plně ZMS.

K čl. I bodům 90 až 93

Technické změny spojené s rekodifikací soukromého práva.

K čl. I bodu 94

V odstavcích 1 a 2 nově zařazovaného § 58a jde o nezbytné interpretační ustanovení v návaznosti na OZ, které umožní pružněji přizpůsobit novému pojetí věci dosavadní ustanovení ZMS.

Odstavec 3 má v principu také interpretační povahu, protože ve vybraných případech právních jednání státu a státních organizací umožní jednoznačně kvalifikovat dopady takového jejich postupu, který nebude vyhovovat podmínkám ZMS. Ustanovení přitom pamatuje jak na situace, kdy půjde o absenci povinného ujednání ve smlouvě (srov. požadavky ZMS na určitá ujednání v novém § 12a odst. 3 a v novém § 25a odst. 2, v § 27 odst. 2 a 3, v novém § 27 odst. 7, či v § 31 odst. 1 a 2), tak i na případy, že při právním jednáním nebudou dodrženy jiné podmínky stanovené ZMS pro toto právní jednání (typicky např. cenové podmínky při úplatném nabytí majetku pro stát v § 12 odst. 4 ZMS a při najímání cizího majetku dle nového § 12a odst. 2 ZMS, cenové podmínky při úplatném zcizení státního majetku stanovené po úpravě v § 22 odst. 2 ZMS a při pronajímání státního majetku dle § 27 odst. 3 ZMS, ale také např. zpřísněné požadavky na formu právního jednání v § 12 odst. 1 a § 17, atd.). S ohledem na úpravu neplatnosti právních jednání v OZ (§ 580, 582, 588) lze mít důvodně za to, že by se ve všech těchto případech jednalo o neplatnost absolutní.

Pokud se ve větě druhé odstavce 3 v závěru zařazuje dovětek „nestanoví-li zákon jinak“, je tím nutno rozumět případy, kdy ZMS modifikuje standardní dopad v podobě neplatnosti – konkrétně tedy v dosavadním § 12 odst. 5 (neplatnost ujednání o ceně jen v té části, o kterou toto ujednání převyšuje zákonný či s přechozím souhlasem Ministerstva financí navýšený horní cenový limit pro úplatné nabývání majetku pro stát) a obdobně též podle nového § 12a odst. 2 (v případě překročení horního limitu výše nájemného při najímání cizího majetku).

K čl. I bodům 95 až 101

Dílčí změny reagující na změněné označení odstavců nově koncipovaného § 22, rekodifikaci soukromého práva či nově zavedenou legislativní zkratku „Úřad“.

V případě nové formulace § 60a odst. 7 půjde pouze o důsledné zohlednění specifických podmínek bezúplatných převodů (spojených s kontraktační povinností příslušné organizační složky státu, popřípadě státní organizace v působnosti ZMS) u vybraných pozemků podle § 60a ZMS cestou úplného vyloučení potřeby jejich schválení podle § 22 ZMS, tedy konkrétně podle jeho nově formulovaných odstavců 4 až 7 (pozn. – prostor pro uplatnění ingerence vlády podle § 21 odst. 2 a podle § 23 ZMS, v praxi ovšem u těchto případů spíše jen teoretické, zde zůstane zachován).

K č. I bodům 102 až 105

Jde pouze o nezbytné promítnutí provedených zpřesnění v § 19 odst. 1 a § 55 odst. 4 ZMS (viz výše zdůvodnění k novelizačním bodům 34 a 88) do stávajícího přehledu zmocňovacích ustanovení ZMS.

K čl. I bodu 106

Ustanovení se toliko pro pořádek navrhuje ke zrušení, a to bez náhrady. Dosavadní zmocnění bylo do zákona neorganicky a především v aplikačně problematické podobě doplněno při příležitosti novelizace ZMS provedené zákonem č. 229/2001 Sb. a nemohlo být z toho důvodu ani naplněno. Na užívání zákonné úpravy nemá tento setrvalý stav vliv, protože ZMS v žádném z postupových okruhů pojatých do uvedeného zmocnění s prováděcí úpravou od počátku nepočítá, a dosavadní standardní aplikace relativně neurčitého pojmu „veřejný zájem“, chápaného ZMS ve spojení s rozhodováním státu jako vlastníka při nakládání s jeho majetkem v nejširší významové podobě, nevybočuje z prostoru právní teorie ani rozhodovací praxe soudů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 33 Odo 489/2004). Zejména ve své druhé části následující za čárkou je pak ustanovení navíc i věcně neaktuální, protože případy, jichž se mělo týkat, byly v uplynulých letech v rozhodující míře řešeny speciální právní úpravou (především zákon č. 290/2002 Sb., o přechodu některých dalších věcí, práv a závazků České republiky na kraje a obce, občanská sdružení působící v oblasti tělovýchovy a sportu a o souvisejících změnách a o změně zákona č. 157/2000 Sb., o přechodu některých věcí, práv a závazků z majetku České republiky, ve znění zákona č. 10/2001 Sb., a zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů, a ustanovení § 879c a násl. předchozího občanského zákoníku ve spojení s nálezem Ústavního soudu č. 278/2004 Sb.).

K čl. I bodu 107

V souhrnném přehledu zmocnění se doplňuje ustanovení týkající se vydání nařízení vlády v reakci na úpravu nového § 14a ZMS, tedy k centrálnímu registru administrativních budov.

K čl. II

V prvém bodu čl. II se navazuje na dílčí změnu navrženou v § 11 odst. 1 písm. e) ZMS (viz novelizační bod 8). Je zde sledován záměr přesunout na krajská ředitelství policie hospodaření i s těmi vybranými specifickými látkami, přípravky a zařízeními, jež se do dne nabytí účinnosti navrhovaného zákona budou ještě nacházet u Úřadu, tedy organizační složky státu, která se takového majetku v současné době ujímá podle § 11 odst. 2 ZMS, anebo by jí měly být dle dosavadní právní úpravy ještě předány. Tato zákonem hromadně provedená změna příslušnosti hospodařit s uvedenými majetkovými položkami ušetří především administrativní kroky, které by musely v souvislosti s dosavadním postupem při nakládání s takovým majetkem zvláštního charakteru, upraveným v dosavadním § 18 odst. 5 prováděcí vyhlášky, proběhnout mezi Úřadem, Ministerstvem vnitra a krajskými ředitelstvími policie, v některých případech i za účasti Ministerstva zdravotnictví.

Druhý bod řeší přechodný režim v případě nově zakládané povinnosti (viz novelizační bod 29) souběžně účtovat o vybraných majetkových hodnotách, přestože je tento majetek veden ve speciální evidenci, a to konkrétně pro ten majetek státu, který splňuje znaky uvedené v § 10 ZMS a ohledně kterého příslušné organizační složky státu postupují podle § 15 ZMS, tj. mimo jiné ho vedou v tzv. operativní evidenci. Operativní evidence se totiž uplatňuje pouze po přechodnou dobu maximálně 2 let a majetek, s nímž do té doby není naloženo, se poté tak jako tak zavádí do účetnictví. Protože by nový požadavek souběžné účetní evidence pro nemovité věci a peněžité pohledávky působil výrazné technické problémy u těch majetkových položek, které již v době nabytí účinnosti tohoto nového pravidla budou řádně evidovány v operativní evidenci a do účetnictví by musely být zaváděny dodatečně, redukuje se uplatnění nové povinnosti na ty majetkové položky, které započnou být přebírány do operativní evidence až po nabytí účinnosti změny a do účetnictví již budou moci být zaváděny současně (aktuálně se týká prakticky výlučně Úřadu s ohledem na nastavení a nezbytnou provázanost jeho vnitřního informačního systému).

V bodu 3 čl. II je zařazeno přechodné ustanovení nezbytné pro překlenutí zásahů do schvalovacích oprávnění ve směru jejich redukce oproti současnému stavu, tj. jednak v § 22 (převody vlastnictví – viz novelizační bod 40 a dílčí zúžení okruhu smluv vyžadujících schválení Ministerstvem financí) a jednak v § 36 (schvalování vybraných dispozic s pohledávkami státu – viz novelizační bod 64 a zrušení schvalovacího oprávnění Ministerstva financí v případech pohledávek vč. přísl. nad 500 tis. Kč). Z hlediska smluv, které v době vyhlášení budou již předloženy příslušnému ministerstvu, stejně jako smluv dosud ministerstvu ke schválení nepředložených, ale již smluvními stranami dříve podepsaných, bude platit dosavadní postup aplikovaný pro obdobné případy již dříve. Tzn. tam, kde již schválení ministerstva nebude zapotřebí, budou tyto smlouvy s odvoláním na účinky novely zákona vráceny žádající organizační složce státu nebo státní organizaci resp. předkladateli žádosti (věcně příslušnému ministerstvu resp. zřizovateli) bez konečného rozhodnutí o schválení či neschválení. Pokud jde o platnost těch oboustranně podepsaných smluv, o jejichž schválení nebo neschválení konkrétní ministerstvo do dne nabytí účinnosti novely nerozhodne a které v důsledku změny ustanovení ZMS nebudou již vyžadovat žádné schválení, ta ze zákona nastane nikoli zpětně dnem podpisu smlouvy, nýbrž výslovně teprve dnem nabytí účinnosti navrhovaného zákona.

Přechodné ustanovení formulačně navazuje na rámcový § 44 odst. 4 (ve spojení s § 55 odst. 2) ZMS, který jednoznačně kvalifikuje schválení vybraných právních úkonů jako podmínku jejich platnosti. Navržená dikce přitom zohledňuje fakt, že podmínka platnosti stanovená ZMS se týká pouze jednání státu (popř. jednání státní organizace v působnosti ZMS), zatímco právní úkon druhého účastníka (v případě dvoustranného právního úkonu) také může mít stanoveny speciální podmínky pro platnost (srov. např. vybrané právní úkony územních samosprávných celků), stejně jako existují obecné podmínky OZ pro platnost právního úkonu jako takového, a že tedy při posuzování platnosti konkrétního dvoustranného právního úkonu jako celku musí být vzaty v úvahy všechny aktuálně existující podmínky jeho platnosti. Poznamenává se, že v daném případě nelze platnost směšovat s účinností smlouvy.

Navrhovaná úprava se věcně a především i formulačně shoduje s řešením, které již bylo za obdobné situace přijato v novelách ZMS provedených zákony č. 22/2006 Sb. a č. 153/2009 Sb., protože jakékoli odchylky by měly za následek nejen zpochybnění dopadů navrhované změny, ale i změn předchozích.

Pokud novelou naopak dojde k založení podmínky povolení výjimky, schválení nebo předchozího souhlasu pro vybrané případy smluv či jiných právních jednání nově (srov. např. předchozí souhlas dle navrhovaného § 12a odst. 2 nebo upraveného § 29 a § 31 odst. 2, schválení dle navrhovaného § 25a odst. 1 a 3), pak přechodná úprava zapotřebí není a úprava se bude vztahovat pouze na nově uskutečňovaná právní jednání. Ty smlouvy a právní jednání, které zatím ke své platnosti tyto akty podle dosavadního stavu ZMS nepotřebují, budou moci být do nabytí účinnosti změny platně učiněny. Jedinou reálnou odchylku, kterou je třeba ve vztahu ke spektru právních jednání týkajících se majetku státu a řešených v ZMS uvažovat, představují v tomto kontextu majetkoprávní dispozice, které vyžadují vklad do katastru nemovitostí a kde příslušný katastrální úřad zkoumá předepsané skutečnosti (a tedy i přítomnost povolené výjimky, poskytnutého schválení nebo předchozího souhlasu) dle stavu, který tu byl (resp. bude) v okamžiku podání návrhu na vklad. Smlouvy a jiná právní jednání vyžadující vklad do katastru nemovitostí, která by sice před nabytím účinnosti změny byla podle dosavadní právní úpravy učiněna platně, ale která by byla s návrhem na vklad předložena katastrálnímu úřadu až v době, kdy již bude účinná nová úprava požadující určitý akt dle ZMS jako podmínku platnosti právního jednání, by musela být tímto aktem před podáním návrhu na vklad rovněž vybavena. Tyto principy přitom korespondují s konstantní judikaturou k posuzování vkladových listin katastrálním úřadem a proto ani v daném případě nebude speciální přechodné ustanovení zapotřebí.

V bodu 4 se pamatuje na nezbytnou přechodnou úpravu spojenou s aplikací ustanovení zakládajícího povinné soustřeďování nepotřebných nemovitých věcí u Úřadu, tak aby některé zákonem stanovené postupy nebyly zbytečně Úřadem opakovány (včetně s tím spojených nákladů), pokud je již dříve zajistila příslušná organizační složka státu nebo státní organizace v působnosti ZMS, a aby dokonce nedocházelo k narušení již započatého právního jednání s nestátními subjekty.

V bodech 5 až 10 se návrh vyrovnává s dodatečným řešením dopadů OZ, pokud jde o návrat k zásadě „superficies solo cedit“, resp. o jeho přechodné ustanovení v § 3054, které založilo efekt právního spojení stavby s pozemkem, na němž je zřízena, byl-li vlastník stavby i pozemku v den nabytí účinnosti OZ týž. Z hlediska pravidel ZMS pro výkon vlastnických práv státu totiž tato změna neměla vliv na příslušnost hospodařit s takto dotčenými stavbami a pozemky a jestliže s nimi byly příslušné hospodařit odlišné organizační složky státu nebo státní organizace, zůstal tento stav po nabytí účinnosti OZ zachován (a to i v katastru nemovitostí). Pro další hospodaření s takto dotčenými stavbami a pozemky a pro nakládání s nimi vůči nestátním subjektům jde však o komplikaci, která by měla být pokud možno co nejdříve eliminována sjednocením příslušnosti hospodařit pouze u jedné organizační složky státu nebo státní organizace. V prvé řadě je proto pamatováno na určité období, kdy dotčené organizační složky státu a státní organizace budou moci toto sjednocení příslušnosti hospodařit zajistit dle svých potřeb dohodou. Následně by pak ve zbytku nastala jednorázová plošná změna příslušnosti hospodařit způsobem, který stanoví zákon (bude upřednostněno určení dle stavby). Protože sám navrhovaný zákon jako celek by měl nabýt účinnosti až 1. ledna 2016, je žádoucí, aby tyto změny mohly nastat dříve, což by mělo zajistit dřívější stanovení účinnosti u těchto vybraných přechodných ustanovení. Dnem 1. ledna 2016 by pak mělo být sjednocení příslušnosti dokonáno, avšak pouze pro nedořešené případy do té doby již existující. Je proto pamatováno i na pokračování tohoto procesu sjednocování tam, kde různá příslušnost hospodařit případně vznikne teprve po nabytí účinnosti novely ZMS.

Podstatné je, že tato vybraná přechodná ustanovení by se měla přiměřeně vztahovat i na ty státní organizace, které jsou z působnosti ZMS vyloučeny (srov. § 54 odst. 1 věta čtvrtá a pátá ZMS), tedy např. na státní podniky Lesy České republiky, s.p., Českou poštu, s.p., státní podniky Povodí, ale také např. na státní organizaci Správa železniční dopravní cesty, a to nejen pro případy mezi nimi navzájem, ale samozřejmě i ve vztahu k organizačním složkám státu a státním organizacím v působnosti ZMS. Vzhledem k tomu, že tato přechodná ustanovení nebudou přímou součástí ZMS, nebude tato úprava s dosavadním komplexním vyloučením těchto státních organizací z působnosti ZMS v rozporu – půjde pouze o ustanovení zvláštního zákona, která upraví poměry těchto státních organizací způsobem, jenž dosud upraven není a nepůjde tedy v principu ani o nepřímou novelu jiných zákonů, např. zákona č. 77/1997 Sb., o státním podniku, ve znění pozdějších předpisů.

Příslušné přechodné ustanovení je z důvodu komplexní úpravy daného problému věnováno v nejnutnější míře i případům majetku státu zařazeného vládou do privatizace podle § 5 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, v platném znění, s nímž se jinak nakládá výhradně podle zákona č. 92/1991 Sb. (srov. jeho § 45 odst. 1, ve znění účinném od 1. ledna 2001). Zde by sice mohla být námitka o nepřímé novele zákona č. 92/1991 Sb. v určitém ohledu eventuelně na místě, lze však mít současně za to, že zájem na vzájemně koordinovaném, tematicky příbuzném a legislativně kumulovaném, a tedy i uživatelsky příznivém řešení daného problému by zde měl ve výsledku převážit. V praxi bude mít tato úprava ten dopad, že dotčené stavby a pozemky – coby ze zákona „vyřazené“ z privatizace – nebudou moci být zařazeny do přípravy privatizace, z již existujících privatizačních projektů budou muset být vyřazeny a nebudou moci být předmětem rozhodnutí o privatizaci, ať již vydaného vládou nebo Ministerstvem financí. Pokud pak v mezidobí dohodou anebo dnem 1. ledna 2016 ze zákona dojde u nich k potřebnému sjednocení, budou moci být tyto nemovitosti znovu do privatizace zařazeny a nebo s nimi podle jejich povahy a konkrétních okolností bude moci být naloženo v režimu ZMS (popř. v režimu hospodaření státních organizací vyloučených z působnosti ZMS). Pro úplnost se poznamenává, že k eliminaci dotčených nemovitostí z přípravy privatizace, z privatizačních projektů i z případně již připravovaných rozhodnutí o privatizaci dochází po nabytí účinnosti OZ průběžně již nyní.

V bodu 11 je zařazeno nezbytné přechodné ustanovení reflektující navrhovanou změnu v § 14 odst. 5 ZMS (viz novelizační bod 21), který již napříště (shodně se změnou v zákoně č. 67/2013 Sb., která je v závěrečné fázi schvalování Poslaneckou sněmovnou jako sněmovní tisk č. 308/3) nepočítá s institutem poplatku z prodlení. Navrhovaná úprava proto musí pamatovat na případy, kdy povinnost k úhradě poplatku z prodlení byla resp. bude založena ještě podle dosavadní právní úpravy.

K čl. III

ZMS neřeší nakládání s majetkem státu při jeho využití k řešení mimořádných událostí a k činnostem souvisejícím s obnovou území postiženého krizovou situací, apod. Jeho předmět úpravy je totiž orientován především na ty fáze a postupy hospodaření a v rámci toho i nakládání s majetkem státu, které nepostihují využívání a používání majetku státu při vlastním výkonu působnosti nebo předmětu činnosti organizačních složek státu a státních organizací v působnosti ZMS, v daném případě těch, které se zapojují do řešení výše uvedených situací. Úpravu této problematiky přenechává zvláštním právním předpisům (viz § 2 odst.1 ZMS). Specifika používání majetku státu při řešení výše uvedených situací jsou nedostatečným způsobem upravena v jednotlivých zákonech tzv. krizové legislativy. V zájmu doplnění nezbytné právní úpravy se na základě iniciativy dotčených ústředních správních úřadů a v dohodě s nimi využívá návrhu novely ZMS k tomu, aby jako doprovodné byly zařazeny i návrhy změn ve vybraných zvláštních zákonech. V tomto případě jde o doplnění zákona o působnosti Správy státních hmotných rezerv.

Hlavním posláním Správy státních hmotných rezerv je zabezpečovat hospodářská opatření pro krizové stavy, poskytovat státní hmotné rezervy při řešení a odstraňování následků krizových situací, při řešení mimořádných situací apod. (blíže viz zákony vymezující působnost Správy státních hmotných rezerv - č. 97/1993 Sb., č. 241/2000 Sb., č. 189/1999 Sb.).

Součástí státních hmotných rezerv jsou i pohotovostní zásoby, které tvoří základní materiály a výrobky, které svým charakterem jsou určené nejenom ústředním správním úřadům, územním samosprávným celkům, záchranným sborům, havarijním službám, zdravotnické záchranné službě nebo Policii České republiky, ale i pro využití fyzickými nebo právnickými osobami i k činnostem souvisejícím s obnovou území postiženého krizovou situací (např. odvlhčovače vzduchu, vysokotlaké čističe, apod.).

Navržená úprava zákona č. 97/1993 Sb., o působnosti Správy státních hmotných rezerv, ve znění pozdějších předpisů, je nutná zejména z těchto důvodů:

1. poskytování státních hmotných rezerv pro mimořádné události dnes řeší § 22 zákona č. 239/2000 Sb. o integrovaném záchranném systému, ale pouze obecně, v této části zákona je uvedeno, že na žádost hasičského záchranného sboru kraje, krajského úřadu nebo Ministerstva vnitra mohou být pro potřebu základních složek integrovaného záchranného systému při provádění záchranných a likvidačních prací využita i hospodářská opatření pro krizové stavy, jejichž součástí je použití státních hmotných rezerv. Navržená úprava zákona č. 97/1993 Sb. o působnosti Správy státních hmotných rezerv, vložení § 4a, upravuje podmínky poskytnutí a použití státních hmotných rezerv k tomuto účelu a toto použití rozšiřuje o oblast ochrany obyvatel, která s ní úzce souvisí,

2. použití státních hmotných rezerv během krizového stavu řeší zákon č. 241/2000 Sb. o hospodářských opatřeních pro krizové stavy,

3. použití státních hmotných rezerv po ukončení krizového stavu k činnostem souvisejícím s obnovou území postiženého krizovou situací řeší zákon č. 241/2000 Sb. pouze nepřímo a pouze pro pohotovostní zásoby. V ostatních případech se postupuje ad hoc podle usnesení vlády k poskytnutí státních hmotných rezerv pro konkrétní krizovou situaci vydaného v souladu s ustanovením § 5 písm. a) zákona č. 241/2000 Sb.

4. Speciální úpravu této problematiky ZMS jako zákon obecný neobsahuje.

Navržená úprava zákona č. 97/1993 Sb. o působnosti Správy státních hmotných rezerv, § 4b proto upravuje podmínky využití státních hmotných rezerv po ukončení krizového stavu k podpoře činností souvisejících s obnovou území postiženého krizovou situací.

V odstavci 1 je navrhováno, aby o použití státních hmotných rezerv k výše uvedenému účelu rozhodovala vláda na návrh předsedy Správy. Vláda ve svém rozhodnutí rozhodne o tom, že státní hmotné rezervy budou poskytnuty bezúplatně, a upřesní dobu, po kterou bude možné státní hmotné rezervy bezúplatně poskytovat a používat.

Odstavce 2 až 4 stanovují speciální podmínky použití jednotlivých podskupin státních hmotných rezerv (hmotných rezerv, pohotovostních zásob, zásob pro humanitární pomoc).

V odstavci 5 je předně řešen postup pro užívání státních hmotných rezerv pro období do 60 dnů po ukončení krizového stavu, kdy příjemce užívá státní hmotné rezervy bezúplatně a bez smlouvy. Návazně je pak popsáno období po 60. dnu od ukončení krizového stavu, kdy je příjemce oprávněn užívat státní hmotné rezervy na základě smlouvy, popř. zápisu uzavřených se Správou a za speciálních podmínek stanovených vládou.

K čl. IV

Navrhované ustanovení reaguje na potřebu vytvořit zákonný prostor ke zvláštní úpravě postupů týkajících se hospodaření s majetkem státu, který potřebují zpravodajské služby (tj. Bezpečnostní informační služba, Úřad pro zahraniční styky a informace a Vojenské zpravodajství) k plnění svých úkolů podle zvláštních právních předpisů. Vzhledem ke specifickému charakteru činnosti zpravodajských služeb podléhá jejich hospodaření, materiálně technické zabezpečení a příslušné evidence a doklady (srov. Příloha č. 18 nařízení vlády č. 522/2005 Sb.) utajení podle zákona č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti, ve znění pozdějších předpisů. Využívá se již existujícího ustanovení ve zvláštním zákoně a jím upraveného způsobu vymezení zvláštních postupů vládou (realizuje se cestou usnesení vlády, zpravidla v režimu utajení). Umožní se tak dotvořit systém opatření v oblasti ekonomického zabezpečení zpravodajských služeb, jež jsou nezbytná pro zajištění a utajení jejich činnosti. Zvolené řešení reflektuje výsledek podrobného projednávání optimálního a přitom ústavního způsobu legislativní úpravy v Legislativní radě vlády.

K čl. V

Dílčí vstup do zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění pozdějších předpisů, je vyvolán potřebou vytvořit prostor pro to, aby Úřad mohl být dražebníkem a tedy realizovat veřejné dražby. Úřad totiž není orgánem státní správy (správním úřadem), se kterým dosud zákon č. 26/2000 Sb., jde-li o majetek státu, pro možnost organizovat dražbu jedině počítá (vedle územního samosprávného celku resp. orgánu územní samosprávy, jde-li o majetek územního samosprávného celku). Dražebníkem tak v současné době mohou být například ministerstva, ale Úřad, ačkoli má být v ZMS posílena jeho role při nakládání s nepotřebným majetkem státu, by tuto roli nemohl plnohodnotně zastávat.

K čl. VI

Návrh změn v zákoně o Hasičském záchranném sboru České republiky reaguje na požadavky Ministerstva vnitra a vybraných bezpečnostních sborů na dílčí úpravy, které buď souvisí s materií specifických postupů při využívání a používání státního majetku především při výkonu působnosti a předmětu činnosti vybraných organizačních složek státu, anebo znamenají více méně pouze technický doplňující vstup do tohoto zákona.

Zčásti zde existuje i přímá vazba na ZMS na změny v § 20 odst. 2 (viz novelizační bod 37 v rámci čl. I), a to v reakci na právní stav, kdy ředitel bezpečnostního sboru, jehož součástí jsou organizační složky státu s postavením účetní jednotky, je odpovědný za činnost celého sboru, aniž by však měl možnost ovlivňovat využití majetku státu (s nímž hospodaří jemu podřízená organizační složka státu) při změnách rizik a potřebě územního přeskupení sil a prostředků s tím spojených.

Nově se proto především zakládá možnost, aby ředitel vybraných bezpečnostních sborů, konkrétně Hasičského záchranného sboru České republiky, při naplnění podmínek stanovených v návrhu novel rozhodli opatřením vydaným podle § 20 ZMS o naložení s majetkem mezi jim podřízenými organizačními složkami státu v rámci jimi řízeného bezpečnostního sboru. Jde o řešení, které vybočuje z okruhu případů, pro něž ZMS počítá s využitím opatření (naložení s majetkem opatřením zřizovatele nebo Ministerstva financí v případech uvedených v § 20 odst. 2 a 3 ZMS) a které reaguje na specifické podmínky, jež jsou vlastní organizaci uvedených bezpečnostních sborů a těmito sbory plněným úkolům. Uplatní se pouze za přesně určených situací, které jsou věcně vymezeny zvláštními zákony. Za mimořádnou událost je ve smyslu zákona o integrovaném záchranném systému (zákon č. 239/2000 Sb.) považováno škodlivé působení sil a jevů vyvolaných činností člověka nebo přírodními vlivy, a také havárie, které ohrožují život, zdraví, majetek nebo životní prostředí a vyžadují provedení záchranných a likvidačních prací. Krizovou situací pak návrh formou odkazu na krizový zákon (zákon č. 240/2000 Sb.) rozumí mimořádnou událost podle zákona o integrovaném záchranném systému, narušení kritické infrastruktury nebo jiné nebezpečí, při nichž je vyhlášen stav nebezpečí, nouzový stav nebo stav ohrožení státu.

Obsahově bude rozhodnutí ředitele příslušného bezpečnostního sboru, činěné formou opatření, moci buď založit užívání státního majetku, a to výhradně movitých věci, s nimiž je příslušná hospodařit jedna organizační složka státu v rámci konkrétního bezpečnostního sboru, jinou organizační složkou státu v rámci téhož bezpečnostního sboru, anebo takto bude možno založit přímo změnu příslušnosti hospodařit s takovým majetkem mezi těmito organizačními složkami státu. Jelikož půjde o autoritativní akty nakládání s majetkem státu, nebude z podstaty věci (obdobně jako u opatření v případech, s nimiž počítá sám ZMS) přicházet u jednotlivých dotčených organizačních složek státu v úvahu jakékoli rozhodování o nepotřebnosti podle § 14 odst. 7 ZMS.

V kontextu s mimořádnými událostmi a krizovými situacemi se do novelizovaného zákona dále navrhuje vtělit speciální úpravu řešící vybrané způsoby nakládání s majetkem státu ve prospěch nestátních subjektů. Nepůjde již proto o nakládání s majetkem formou opatření (je vyhrazeno pouze pro nakládání s majetkem v rámci státu), nýbrž o dispozice na obecné smluvní bázi, které však budou realizovány za zjednodušených a přesně vymezených podmínek. Předmětem nakládání opět budou moci být pouze movité věci, což i ve smyslu § 17 ZMS umožní upustit od standardní písemné formy, pokud to vyloučí okolnosti, za kterých bude k majetkoprávní dispozici docházet (např. věcná pomoc při mimořádných událostech a v krizových situacích). Okruh způsobů takovéhoto účelového nakládání s majetkem státu je omezen jedině na bezúplatné převody vlastnictví a na bezúplatné užívání a postup je výslovně oproštěn od některých procedur a podmínek, které by se jinak uplatnily podle ZMS. Navržené postupy tak respektují zásady nakládání s majetkem státu při zachování požadavku řešit mimořádnou událost nebo krizovou situaci operativně. Nutno poznamenat, že toto legislativní řešení je jednoznačně motivováno snahou vyloučit případné pochybnosti o zákonnosti těchto speciálních a co do administrativy nutně redukovaných postupů při nakládání s majetkem státu, tak aby jejich přípustnost nemusela být dovozována pouze na základě obecného režimu ZMS (uvedené speciální postupy totiž z podstaty věci splňují znaky nakládání s majetkem státu v rámci stanoveného předmětu činnosti dotčených organizačních složek státu, což by principielně nepřipouštělo aplikaci právě těch ustanovení ZMS, jejichž použití se v návrhu výslovně vylučuje; právní úprava konání Hasičského záchranného sboru České republiky při mimořádných událostech a krizových situacích jako předmětu činnosti těchto organizačních složek státu však právě pro uvedené účely dostatečně zřetelná není, i když v praxi jsou uvedené činnosti takto běžně zajišťovány).

Pro úplnost se upozorňuje, že vláda 8. dubna 2015 schválila vládní návrh nového zákona o Hasičském záchranném sboru České republiky a o změně některých zákonů (zákon o hasičském záchranném sboru), který by měl nabýt účinnosti rovněž dnem 1. ledna 2016. I v něm bude výše navrhovaná úprava promítnuta. S ohledem na předpokládaný souběh dalšího projednávání a shodně navrženou účinnost bude třeba zajistit, aby oba návrhy byly kompatibilní.

K čl. VII

Navržené úpravy převážně reagují na terminologické změny a dílčí věcné posuny v chápání dosavadních institutů a kategorií v OZ při současném zachování dosavadního věcného obsahu jednotlivých ustanovení zákona č. 201/2002 Sb. Jedinými výjimkami je novelizačním bodem 7 doplňované ustanovení, na základě kterého bude Úřad povinen každoročně předkládat Ministerstvu financí zprávu o hospodaření s majetkem, s nímž je příslušný hospodařit, a o své činnosti (doposud Úřad předkládal výroční zprávu ministerstvu bez této výslovné opory v zákoně), a dále zrušení povinnosti Ministerstva financí organizovat a řídit odborné vzdělávání zaměstnanců Úřadu (viz novelizační bod 4). Toto ustanovení bylo do zákona zahrnuto při jeho vzniku. V současné době má již Úřad vybudován personální útvar, prostřednictvím kterého je odborné vzdělávání organizováno i řízeno, takže ustanovení se jeví jako nadbytečné a zčásti i zavádějící. Ministerstvo financí bude i nadále zajišťovat odborné lektory v rámci své působnosti, což je realizováno v rámci běžné spolupráce, obdobně jako je tomu i u ostatních resortních organizací (zejm. GFŘ, GŘC). Metodické řízení činností Úřadu navrhovanou změnou nebude nijak dotčeno, neboť se tímto ustanovením neřídí.

K čl. VIII

V nové úpravě § 7a je zvolena možnost (na rozdíl od Hasičského záchranného sboru České republiky) rozhodování ministrem vnitra, neboť ministerstvo jednak vytváří podmínky pro činnost policie (§ 5 odst. 2 zákona o PČR), ale rovněž vykonává zřizovatelské funkce ve vztahu i ke krajským ředitelstvím policie. Nastavený model bude i dostatečnou brzdou pro unáhlená a tendenční rozhodnutí, zejména při převodech majetku z Policejního prezidia ČR a útvarů s celostátní působností (Ministerstva vnitra) na jiné krajské ředitelství policie nebo i mezi jednotlivými krajskými ředitelstvími policie. Z hlediska rozhodovací praxe o nemovitých věcech rozhoduje ministr vnitra, proto není třeba omezení jen na movité věci, které by bylo zapotřebí, kdyby rozhodovací pravomoc měl policejní prezident. Navíc § 7a je náhradou za § 119 odst. 7 zákona o PČR, kde se hovoří o majetku obecně, a navrhované znění upřesňuje skutečnost, že část policie (policejní prezidium a celorepublikové útvary) užívá majetek Ministerstva vnitra. Ustanovení § 119 odst. 7 zákona o PČR se ruší.

Po rozdělení policie na více organizačních složek státu je nutné většinu naprosto standardních úkonů na úseku správy majetku realizovat náhradním způsobem, neboť platný právní řád (zejména ZMS) rozdělení jednotného ozbrojeného sboru na ekonomicky zcela samostatné subjekty vůbec nepředpokládá. Pohyb veškerého majetku v rámci jedné policie nyní probíhá podle pravidel platných pro jeho předávání mezi různými organizačními složkami státu (viz § 19 ZMS – zápisy o bezúplatném nakládání s majetkem…).

Aplikace pravidel pro občasná a jednorázová řešení na každodenní rutinní praxi jednotné policie (operativní zásobování útvarů municí, náhradními díly, doplňky, či provádění oprav majetku v centrálních dílnách) je nejen nepraktická, nýbrž pro ekonomické složky nadměrně a zbytečně organizačně a administrativně náročná.

Při jakémkoliv přesunu majetku mezi stávajícími organizačními složkami státu, který si vyžádá služební potřeba, je nutné prohlašovat majetek za nepotřebný (přestože se jedná o majetek, který policie jako celek potřebuje) a zpracovávat zápis (smlouvu) o bezúplatném převodu, kterému předchází souhlas obou stran, deklarovaný podpisem statutárního zástupce. Tento proces je administrativně velmi náročný.

Další použití bude možné při překonávání náhlé ztráty nebo potřeby v krátkém čase soustředit určité věci na jednom místě a bude nevhodné situaci řešit užívacím vztahem na bázi výpůjčky. Např. při zajištění ochranných prostředků v určitém území – pouze jednom, dvou KŘP, náhlá potřeba techniky, která nemůže být řešena nákupem ani ze zásob.

Při rozhodování u věcí pocházejících z trestné činnosti nebo výnosů z trestné činnosti, které propadly státu, návrh reaguje na stávající stav § 11 ZMS, kde hlavní těžiště připadlého majetku je na KŘP, avšak z hlediska významu zajištěného majetku je hlavní podíl na útvarech s celostátní působností. Proto bohužel dnes dochází k tomu, že majetek získá KŘP, i když tím, kdo se zasloužil o dopadení pachatele, byl celorepublikový útvar. Uvedené oprávnění bude využíváno omezeně a přiměřeně a nehrozí masové používání.

V kontextu s mimořádnými událostmi a krizovými situacemi se do novelizovaného zákona dále navrhuje vtělit speciální úpravu § 7b, řešící vybrané způsoby nakládání s majetkem státu ve prospěch nestátních subjektů. Nepůjde již proto o nakládání s majetkem formou opatření (je vyhrazeno pouze pro nakládání s majetkem v rámci státu), nýbrž o dispozice na obecné smluvní bázi, které však budou realizovány za zjednodušených a přesně vymezených podmínek. Předmětem nakládání budou moci být pouze movité věci, což i ve smyslu § 17 ZMS umožní upustit od standardní písemné formy, pokud to vyloučí okolnosti, za kterých bude k majetkoprávní dispozici docházet (např. věcná pomoc při mimořádných událostech a v krizových situacích). Okruh způsobů takovéhoto účelového nakládání s majetkem státu je omezen jedině na bezúplatné převody vlastnictví a na bezúplatné užívání a postup je výslovně oproštěn od některých procedur a podmínek, které by se jinak uplatnily podle ZMS. Navržené postupy tak respektují zásady nakládání s majetkem státu při zachování požadavku řešit mimořádnou událost nebo krizovou situaci operativně. Nutno poznamenat, že toto legislativní řešení je jednoznačně motivováno snahou vyloučit případné pochybnosti o zákonnosti těchto speciálních a co do administrativy nutně redukovaných postupů při nakládání s majetkem státu, tak aby jejich přípustnost nemusela být dovozována pouze na základě obecného režimu ZMS (uvedené speciální postupy totiž z podstaty věci splňují znaky nakládání s majetkem státu v rámci stanoveného předmětu činnosti dotčených organizačních složek státu, což by principiálně nepřipouštělo aplikaci právě těch ustanovení ZMS, jejichž použití se v návrhu výslovně vylučuje; právní úprava konání Policie České republiky při mimořádných událostech a krizových situacích jako předmětu činnosti těchto organizačních složek státu však právě pro uvedené účely dostatečně zřetelná není, i když v praxi jsou uvedené činnosti takto běžně zajišťovány). Jde tedy o obdobnou situaci, kterou se navrhuje řešit i v zákoně o Hasičském záchranném sboru České republiky (viz čl. VI a příslušné zdůvodnění).

K čl. IX

Účinnost se navrhuje pro změny v ZMS a dalších zákonech jednotně na 1. leden 2016. Důvodem je kromě zájmu na dostatečné legisvakanci i potřeba zajištění přiměřené doby pro přizpůsobení procesů v některých vybraných organizačních složkách státu, které standardně nakládají s relativně velkými objemy nepotřebného majetku (typicky Ministerstvo obrany, Ministerstvo vnitra), změně spočívající v postupném přesunu této agendy na Úřad, a to i z pohledu jejich financování.

Vedle toho však bude třeba přihlédnout i k vhodnosti co nejrychlejšího zajištění zákonných podmínek pro dořešení „vnitrostátního“ přizpůsobení zásadní změně, kterou přinesl OZ, a to v podobě opětného zavedení principu „superficies solo cedit“. Měla by k tomu přispět vybraná přechodná ustanovení v čl. II navrhovaného zákona, která se nestanou součástí novelizovaných zákonů a nejsou na nich resp. jejich změnách ani nijak postupově závislá a budou tedy moci bez dalšího nabýt účinnosti dříve, tak aby započala působit ihned. Mimořádně se tedy navrhuje, aby tato vybraná ustanovení nabyla účinnosti již dnem samotného vyhlášení zákona.

V Praze dne 15. dubna 2015

Předseda vlády

Mgr. Bohuslav Sobotka, v. r.

1. místopředseda vlády pro ekonomiku a ministr financí

v zastoupení

Ministr životního prostředí

Mgr. Richard Brabec, v. r.