Vyšší soudní úředníci působí dlouhodobě ve většině evropských demokratických zemí. Jsou oprávněni v některých druzích soudního řízení samostatně rozhodovat místo soudce a dále pak samostatně provádět jenotlivé úkony v určitých soudních věcech. Vyšší soudní úředníci se v těchto zemích trvale osvědčují a pro chod soudů je jejich činnost nepostradatelná. Vyšší soudní úředníci mohou svou činností oprostit soudce od vyřizování méně závažných soudních věcí a umožnit jim tak, aby se mohli soustředit na nejobtížnější případy.
V českém soudnictví přetrvává problém značného pracovního vytížení soudců. Na tomto stavu se do jisté míry podílí i skutečnost, že v naší zemi není dosud využíván institut vyšších soudních úředníků. Přijetí zvláštního zákona, který vymezí, ve kterých jednoduchých věcech mohou samostatně rozhodovat a ve kterých dalších věcech mohou samostatně provádět jednotlivé úkony v občanském soudním řízení vyšší soudní úředníci, předjímá již § 38a občanského soudního řádu.
Vymezení instututu vyšších soudních úředníků a jeho působení se inspirovalo zejména právními úpravami, které se osvědčují v Rakousku a v Německu.
Vyššími soudními úředníky by se podle návrhu měli stát středoškolsky (výjimečně i vysokoškolsky) vzdělaní zaměstnanci v pracovním poměru u soudů, kteří úspěšně ukončili resortně organizované studium. Předpokládá se, že v budoucnu bude na vyšší soudní úředníky dopadat úprava služebního poměru.
Absolventi takového studia jsou oprávněni samostatně provádět řadu úkonů soudu rozhodovacího i nerozhodovacího charakteru. Tím se uvolňuje prostor pro samotné soudce tak, aby se mohli věnovat závažným soudním případům.
Navrhuje se, aby vyšší soudní úředníci působili u všech stupňů soudů, především však u okresních soudů. Jejich uplatnění bude přitom možné v občanském soudním řízení i v trestním soudním řízení.
Základ navrhované úpravy představuje činnost vyšších soudních úředníků a jejich vztah k předsedovi senátu. Tento vztah se projevuje zejména v oprávnění předsedy senátu odejmout vyššímu soudnímu úředníkovi mimořádně složitou věc a v některých případech dát vyššímu soudnímu úředníkovi závazný pokyn. Vyšší soudní úředník je při svém rozhodování věcně nezávislý ; disponuje některými oprávněními, mezi něž náleží především právo předložit věc předsedovi senátu, jestliže má za to, že se jedná o věc mimořádně složitou nebo že není k provedení úkonů soudu oprávněn.
Navrhovaný rozsah úkonů, k nimž by měli být vyšší soudní úředníci v soudním řízení oprávněni, výrazně přesahuje možnosti pověření dosavadních soudních tajemníků. Vyšší soudní úředníci by měli samostatně vyřizovat nezanedbatelnou část soudní agendy.
Délka studia jeho rozčlenění na teoretickou a praktickou část odpovídá zahraničním zkušenostem. Navrhuje se stanovit, že přijímací zkoušku mohou skládat i uchazeči, kteří nejsou zaměstnanci soudu, přijati ke studiu však mohou být jen ti, kteří se stali zaměstnanci některého soudu. Spojují se tak praktické potřeby soudní praxe se snahou, aby ke studiu byli přijati nejschopnější uchazeči.
Lze důvodně předpokládat, že v prvních letech po nabytí účinnosti zákona se stanou účastníky studia především dosavadní soudní tajemníci, kteří již mají značné praktické zkušenosti se samostatným prováděním některých soudních úkonů. Proto se navrhuje, aby bylo soudním tajemníkům po přechodnou dobu umožněno absolvovat zkrácené studium a omezit se jen na jeho teoretickou část.
K § 1:
Vyšší soudní úředníci se uplatní v činnosti všech stupňů soudů, zejména však v řízení před okresními soudy. Budou působit v občanském i v trestním řízení soudním, v jiné činnosti soudu podle § 352 o.s.ř. (přijímání věcí do úschovy v souvislosti se soudním řízením) i v činnosti související se soudním řízením (např. vyhotovování statistických listů).
K § 2:
S ohledem na to, že vyšším soudním úředníkům bude svěřeno provádět, byť v méně závažných věcech, činnost, kterou by jinak vykonával soudce, bylo při vymezení předpokladů pro výkon funkce vyššího soudního úředníka přihlédnuto k některým předpokladům, které jsou stanoveny v § 34 zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, pro funkci soudce a přísedícího.
K § 3:
Ustanovení posiluje relativně samostatné postavení vyššího soudního úředníka úpravou, podle níž rozvrh práce soudu, který je upraven v § 2 vyhlášky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy (dále jen "jednací řád"), se bude týkat nejen rozdělení soudní agendy mezi jednotlivé senáty (samosoudce), ale v budoucnu i rozdělení věcí mezi jednotlivé vyšší soudní úředníky. Tak bude také zajištěno rovnoměrné rozdělování věcí mezi jednotlivé vyšší soudní úředníky.
Vyšší soudní úředníci budou v rozvrhu práce přiděleni do jednoho či více soudních oddělení. Příslušní předsedové senátu v těchto odděleních budou pak ve vztahu k vyšším soudním úředníkům vykonávat působnost plynoucí z úpravy v § 4 až 8.
V rozvrhu práce bude stanoveno, která občanskoprávní řízení bude konkrétní vyšší soudní úředník provádět samostatně, aniž by musel k tomu být pověřen předsedou senátu a to z rozsahu věcí uvedených v § 9. Z rozvrhu práce bude současně vyplývat, který předseda senátu plní v těchto věcech vůči tomuto vyššímu soudnímu úředníku funkce uvedené v § 4 až 8.
Dále budou rozvrhem práce určeny věci, v nichž může předseda senátu pověřit vyššího soudního úředníka samostatným provedením jednotlivých úkonů, a to jak v občanském soudním řízení tak i v trestním řízení (viz úpravu § 10 a 11). Uvedenými úkony jsou míněny úkony rozhodovací i nerozhodovací povahy. Z rozvrhu práce bude zřejmé, kterého předsedy senátu, kterých věcí a kterého vyššího soudního úředníka se uvedený postup týká.
V jednacím řádu bude na základě zmocnění v § 20 doplněna úprava, která stanoví postup při zastupování vyšších soudních úředníků (ten bude také vyplývat z rozvrhu práce) a dále postup při dlouhodobé nepřítomnosti vyšších soudních úředníků, při vzniku výrazných rozdílů v pracovním vytížení vyšších soudních úředníků a v případě náhlé překážky bránící vyššímu soudnímu úředníkovi provést jednotlivé úkony v řízení. V těchto případech se nebude postup lišit od úpravy v § 2 jednacího řádu, která se týká soudců.
Rozvrh práce bude upravovat i rozdělení práce mezi vyšší soudní úředníky, jestliže jde o jinou činnost soudu podle § 352 o.s.ř. (viz § 12) či o činnost navazující na soudní řízení (viz § 13). I tato úprava bude vyplývat z jednacího řádu ; nebude tedy zakotvena přímo v zákoně. Nebude se na ni vztahovat postup podle § 4 až 8, neboť se nejedná o soudní řízení.
K § 4:
Vyšší soudní úředník je při provádění úkonů soudu vázán pouze zákonem a jinými právními předpisy a je vždy věcně nezávislý. Jistá omezení této zásady plynou pouze z jeho vztahu k předsedovi senátu, pokud přichází v úvahu postup podle § 4 odst. 2 a podle § 6 a 7.
Možnost, že předseda senátu udělí vyššímu soudnímu úředníkovi závazný písemný pokyn, která je upravena v § 4 odst. 2, se omezuje jen na případy, kdy předseda senátu pověřil vyššího soudního úředníka provedením jednotlivých úkonů ve věci, kterou jinak sám vyřizuje (§ 10 a 11). Pokyn se přitom může týkat jen úkonů nerozhodovací povahy (např. úkony uvedené v § 10 pod písmeny a) až g) či úkony uvedené v § 11 pod písmeny a) až d)). Pokyn předsedy senátu vyššímu soudnímu úředníkovi tedy nepřichází v úvahu, týká-li se pověření provedení jednotlivých úkonů rozhodovací povahy nebo jde-li o občanskoprávní věci, v nichž vyšší soudní úředník provádí veškeré úkony.
Zvýrazňuje se tak odpovědnost vyššího soudního úředníka ve všech věcech, v nichž samostatně vydává rozhodnutí soudu. Zde nelze připustit, aby nezávislost vyššího soudního úředníka byla omezena pokynem ze strany předsedy senátu, který za rozhodnutí nenese odpovědnost. Na druhé straně tam, kde vyšší soudní úředník provádí pouze nerozhodovací úkony z pověření předsedy senátu, který jinak ve věci sám rozhoduje, je potřebné, aby takové úkony probíhaly v souladu s poznatky a představami předsedy senátu o celém případu. Pokyn však vždy vyžaduje písemnou formu ; pak je pro vyššího soudního úředníka závazný.
K § 5:
Důvody vyloučení soudců z projednávání a rozhodování věci v občanském soudním řízení jsou dány § 14 o.s.ř. Pro vyloučení vyšších soudních úředníků budou přicházet do úvahy důvody vyloučení zakotvené v § 14 odst. 1 o.s.ř., kdy soudci jsou z projednávání a rozhodování věci vyloučeni, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům lze mít pochybnosti o jejich nepodjatosti.
Důvody vyloučení soudců z vykonávání úkonů trestního řízení jsou dány § 30 tr. ř. Okruh důvodů vyloučení soudce je přitom širší než v občanském soudním řízení.
K § 6:
Vyšší soudní úředník působí při provádění úkonů soudu samostatně a nezávisle. Jelikož však působí namísto soudce, není správné, aby mohl dokončit věci či jednotlivé úkony, jestliže se v konkrétním případě ukázaly jako právně či skutkově mimořádně složité. Zde přísluší příslušnému předsedovi senátu, aby věc vyššímu soudnímu úředníkovi odňal. Odnětí věci podle § 6, které se děje z vlastního podnětu předsedy senátu, není soudním rozhodnutím. Jestliže se však jedná o postup podle § 7, kdy vyšší soudní úředník sám předloží předsedovi senátu právně a skutkově mimořádně složitou věc, předseda senátu o odnětí věci rozhoduje (viz blíže odůvodnění k § 7). Věc, která byla odňata, vyřídí předseda senátu ve vlastní působnosti.
K § 7:
Ustanovení navazuje na postup plynoucí z § 6. Obě ustanovení se týkají možnosti odnětí věci vyššímu soudnímu úředníkovi. Zatímco § 6 upravuje postup ze strany příslušného předsedy senátu, § 7 se týká postupu ze strany vyššího soudního úředníka samotného. Jde o případy, kdy vyšší soudní úředník při provádění úkonů soudu sám zjistí, že konkrétní věc je skutkově či právně mimořádně složitá či že je nutno provést úkony, k jejichž provedení není oprávněn. Jestliže vyšší soudní úředník věc předsedovi senátu předloží, předseda senátu rozhodne o odnětí věci. Na rozdíl od neformálního odnětí věci podle § 6, které se děje na základě vlastního podnětu předsedy senátu, při předložení věci podle § 7 předseda senátu o odnětí věci rozhoduje. Rozhodnutí předsedy senátu je zde na místě proto, že je zapotřebí s konečnou platností uzavřít otázku, zda věc bude nadále vyřizovat vyšší soudní úředník nebo předseda senátu. Na tuto otázku nemusí mít předseda senátu a vyšší soudní úředník shodný názor.
Předložení věci vyšším soudním úředníkem je třeba chápat jako návrh na odnětí věci. Předseda senátu může rozhodnout jak o odnětí věci, ale též i tak, že věc bude nadále vyřizovat vyšší soudní úředník. Rozhodnutí předsedy senátu je konečné. Odvolání ze strany vyššího soudního úředníka ani ze strany účastníků řízení není přípustné.
K § 8:
Zakotvuje se princip autoremedury soudu prvního stupně v případech, kdy rozhoduje vyšší soudní úředník. Tento princip vyjadřuje požadavek jisté účasti předsedy senátu na rozhodování v případech, kdy byl proti rozhodnutí vydanému vyšším soudním úředníkem podán opravný prostředek. Taková úprava je známa v zemích, kde se institut vyššího soudního úředníka vyskytuje. Umožňuje, aby soudce měl možnost zvrátit nesprávné rozhodnutí vyššího soudního úředníka, je-li roti němu přípustný opravný prostředek.
Úprava postupu v těchto případech se liší pro potřeby občanského soudního řízení a pro potřeby trestního řízení. Přihlíží se tak ke specifickým rysům obou
procesních úprav.
K § 9:
Ustanovení vymezuje okruh případů, v nichž jsou vyšší soudní úředníci oprávněni samostatně provádět veškeré úkony soudu prvního stupně v občanském soudním řízení. Jde o případy, kdy vyšší soudní úředníci provádějí úkony v řízení přímo na základě určení rozvrhem práce, aniž by byli k jejich provedení v jednotlivých případech pověřováni. Jestliže v průběhu řízení vyšší soudní úředník zjistí, že v konkrétní věci je potřebné provést úkon, který podle tohoto ustanovení není oprávněn provést, je povinen věc předložit předsedovi senátu (§ 7).
K § 10:
Ustanovení vymezuje okruh případů, v nichž je předseda senátu v občanském soudním řízení oprávněn pověřit vyššího soudního úředníka samostatným provedením jednotlivých úkonů. Jde o věci, v nichž v soudním řízení jedná a rozhoduje předseda senátu a závisí na jeho rozhodnutí, zda provedením jednotlivého úkonu vyššího soudního úředníka, určeného rozvrhem práce pověří či nikoliv.
K § 11:
Předseda senátu může v trestním řízení pověřit vyššího soudního úředníka především samostatným prováděním úkonů, které podle platné právní úpravy může vykonávat buď soudní tajemník nebo justiční čekatel. Těžiště jeho činnosti bude spočívat v opatřování podkladů důležitých pro rozhodování senátu nebo samosoudce a v plnění zákonné oznamovací povinnosti zejména ve vykonávacím řízení. Vedle toho může být pověřen rozhodovací agendou týkající se méně závažných záležitostí (např. znalečné nebo vrácení doličné věci), případně i rozhodováním ohledně výkonu trestů, ochranných opatření a pořádkové pokuty. V tomto směru se důsledně respektuje ústavní zásada, že o vině a trestu přísluší rozhodovat pouze nezávislému soudu. Z působnosti vyššího soudního úředníka se proto ve vykonávacím řízení vylučuje rozhodování, kterým by bylo možné podstatně fakticky změnit výrok rozsudku o trestu. Vždy pak záleží na předsedovi senátu, zda konkrétním úkonem uvedeným v tomto ustanovení vyššího soudního úředníka pověří.
K § 12:
Vedle úkonů v občanském řízení soudním a v trestním řízení soudním může být vyšší soudní úřdník pověřen provedením úkonů soudu v jiné činnosti soudu podle § 352 o.s.ř., která spočívá v přijímání peněz, listin a jiných věcí do úschovy v souvislosti s trestním nebo jiným soudním řízením.
K § 13:
Ustanovení vymezuje rozsah oprávnění vyššího soudního úředníka samostatně provádět úkony, které souvisejí se soudním řízením.
K § 14:
Úspěšné ukončení studia vyšších soudních úředníků je nezbytným předpokladem výkonu funkce vyššího soudního úředníka podle § 2.
Povolání vyššího soudního úředníka se bude vyznačovat rozsáhlými oprávněními v činnosti soudů. Je proto zapotřebí, aby studium vyšších soudních úředníků, které je přípravou pro výkon tohoto povolání, bylo řízeno přímo Ministerstvem spravedlnosti jako příslušným ústředním orgánem státní správy.
Stanovení konkrétních forem organizace a řízení studia vyšších soudních úředníků se ponechává ministerstvu spravedlnosti, které je upraví interním předpisem.
K § 15:
Navrhovaná délka studia vychází ze zahraničních zkušeností. Totéž se týká jeho základního rozčlenění na teoretickou výuku a na praktickou výuku přímo na soudních pracovištích ; každá z těchto částí výuky zahrnuje obvykle polovinu studia. Stanovení obsahu a rozsahu studia a závěrečné zkoušky jakož i vydání studijního řádu bude náležet do pravomoci Ministerstva spravedlnosti. Nepředpokládá se proto vydání vyhlášky o těchto otázkách.
U osob s vysokoškolským právnickým vzděláním, které mají zájem o studium vyšších soudních úředníků, nahrazují poznatky z jeho teoretické části znalosti získané během vysokoškolského studia. Není proto zapotřebí, aby tyto osoby absolvovaly teoretickou část studia vyšších soudních úředníků. To však nic nemění na povinnosti těchto osob podrobit se závěrečné zkoušce, která bude zahrnovat i poznatky z teoretické části studia.
Studium bude určeno pouze pro vnitřní potřebu resortu justice. Proto absolventům studia nebude vydáváno vysvědčení, ale osvědčení o výsledku studia.
K § 16:
Studium vyšších soudních úředníků poskytuje odborné vzdělání pro potřeby resortu justice s konkrétní náplní odpovídající získání odborných vědomostí potřebných pro výkon této funkce.
K přijímací zkoušce se může přihlásit každý uchazeč se středoškolským vzděláním zakončeným maturitní zkouškou. Není důležité, zda je v této době uchazeč zaměstnancem soudu či nikoli. Veřejný přístup k přijímacím zkouškám umožní získat ke studiu vyšších soudních úředníků ty nejschopnější ze středoškolsky vzdělaných zájemců.
Samotné studium vyšších soudních úředníků musí však být úzce spojeno s praktickou činností účastníků studia u soudů. Musí být také respektována personální situace u jednotlivých soudů a jejich perspektivní potřeby vyšších soudních úředníků. Je proto nutno trvat na tom, aby ke studiu vyšších soudních úředníků mohli být přijati pouze ti z uchazečů, kteří nejen úspěšně složili přijímací zkoušku, ale kteří také byli po úspěšně vykonané přijímací zkoušce přijati do pracovního poměru u některého soudu v České republice (pokud ovšem nebyli zaměstnáni u soudu již dříve).
Uvedená konstrukce předpokládá dostatečné časové rozmezí mezi přijímací zkouškou a samotným přijetím ke studiu tak, aby se zájemci, kteří úspěšně složí přijímací zkoušku a nebudou dosud zaměstnáni v justici, měli možnost ucházet se o přijetí do pracovního poměru u některého soudu.
Charakteru a smyslu studia odpovídá i požadavek, aby jeho účastníci zůstali po celou jeho dobu zaměstnanci soudu.
K § 17:
Návrh vychází z předpokladu, že studium vyšších soudních úředníků bude mít charakter studia za účelem získání kvalifikace a proto bude z hlediska § 126 odst. 2 zákoníku práce představovat překážku v práci na straně pracovníka. Ten nebude po dobu studia pobírat plat a jeho hmotným zabezpečením bude náhrada mzdy, která se podle tohoto zákona bude rovnat jeho platu.
K § 18:
Úprava činnosti soudních tajemníků plyne z § 6 jednacího řádu. Na vyšší soudní úředníky budou ve srovnání se soudními tajemníky kladeny podstatně vyšší kvalifikační požadavky a také okruh soudních úkonů, jimiž mohou být vyšší soudní úředníci pověřováni, je ve srovnání se soudními tajemníky výrazně širší.
Na druhé straně se předpokládá, že vyšší soudní úředníci ve všestranné vyšší kvalitě dosavadní soudní tajemníky postupně nahradí. Lze očekávat, že z počátku se právě soudní tajemníci stanou účastníky studia vyšších soudních úředníků. Jelikož soudní tajemníci mají značné praktické zkušenosti ze soudní činnosti, nejeví se potřebné, aby se na ně vztahovala povinnost absolvovat praktickou část studia vyšších soudních úředníků.
Je zájem na tom, aby se všechny přednosti vyšších soudních úředníků, kteří svou činností oprostí soudce od méně významných soudních úkonů, platnily v praxi co nejdříve. To by mělo umožnit zkrácené studium vyšších soudních úředníků z řad dosavadních soudních tajemníků, které se omezí jen na teoretickou výuku. Poněvadž tato forma studia musí zajistit stejnou kvalitu přípravy na výkon funkce vyšších soudních úředníků, budou na závěrečnou zkoušku kladeny stejné požadavky jako na závěrečnou zkoušku podle § 15. Předpokládá se, že teoretická výuka v délce 12. měsíců bude organizována kombinovaně tak, že se bude střídat období krátkodobého internátního studia s obdobím samostudia. Taková organizace studia zabrání negativním dopadům studia soudních tajemníků na chod soudů.
Možnost přijetí ke zkrácenému studiu se navrhuje připustit jen po dobu 4 let ode dne účinnosti zákona.
K § 19:
Ustanovení má umožnit, aby po dobu, než bude naplněn základní stav vyšších soudních úředníků, potřebný pro řádný výkon soudnictví, mohli jejich činnost provádět také soudní tajemníci v rozsahu a za podmínek, v jakém ji provádějí podle platné právní úpravy, jíž je jednací řád. Tato vyhláška stanoví, které úkony mohou soudní tajemníci provádět, a způsob jejich pověřování. Doba, po kterou mohou soudní tajemníci vykonávat dosavadní činnost, je limitována čtyřmi roky ode dne účinnosti zákona. Tento termín se stanoví v návaznosti na § 18, neboť je zároveň i termínem, kdy mohou být soudní tajemníci přijati ke zkrácenému studiu vyšších soudních úředníků.
K § 20:
Zmocnění pro vydání úpravy týkající se rozvrhu práce v jednacím řádu pro okresní a krajské soudy navazuje na úpravu v § 3.
K § 21:
Navrhuje se stanovit účinnost zákona dnem 1. září 1994.
Vyčíslená potřeba vyšších soudních úředníků, vycházející jednak z navrhované jejich činnosti a jednak z četností soudních agend v roce 1992 a související s objektivizovanou potřebou soudců i soudních tajemníků u soudů, představuje celkem 646 osob. Záměr návrhu zákona svěřit četné nerozhodovací, ale i některé rozhodovací úkony vyšším soudním úředníkům, představuje též snížení nákladů státního rozpočtu na finanční zajištění soudnictví. Zavedení funkce "vyšší soudní úředník" nahradí nejen dosavadní soudní tajemníky v plném rozsahu (542 osob), ale zčásti ušetří práci i soudcům. Pokud by funkce vyšších soudních úředníků nebyla zavedena, bylo by nutné zvýšit počty soudců o 84 osob. Při srovnání mzdových nákladů na platy soudců se mzdovými náklady na platy vyšších soudních úředníků (v 5. stupni 9. platové třídy, do níž by měli být vyšší soudní úředníci jako soudní zaměstnanci svého druhu zařazeni) na základě skutečných průměrných platů soudců přiznaných od 1. 1. 1994 představuje zavedení vyšších soudních úředníků úsporu mzdových prosředků ve výši 10,2 mil. Kč ročně z hlediska financování české justice ze státního rozpočtu ČR.
Na straně druhé však vzniknou státnímu rozpočtu ČR v kapitole 336 - Ministerstvo spravedlnoti výdaje spojené se zavedením speciálního resortem organizovaného studia podle částí III návrhu. Návrh předpokládá tříleté studium. Ministerstvo spravedlnosti počítá se zřízením školy pro výuku vyšších soudních úředníků. K zabezpečení řádného chodu této školy bude potřeba 24 zaměstnanců.
Lze soudit, že investiční výdaje na stavební úpravy a připadné nabytí objektu školy budou činit celkem 25 milionů Kč a neinvestiční výdaje na vybavení školy 10 milionů Kč. Provozní výdaje školy, tj. mzdové prostředky a ostatní věcné výdaje, pak budou v 1. roce studia představovat 7,2 milionů Kč; ve druhém roce studia budou tyto výdaje zvýšeny o 4,3 miliony Kč a ve třetím roce studia pak o další 4,3 miliony Kč.