Důvodová zpráva k Vl. n. z. o podmínkách poskytování mediálních služeb - EU - RJ

Mediální služby zahrnují různé typy činností spočívajících ve sdělování informací nebo jiného obsahu uživatelům. V tomto smyslu zahrnují zejména rozhlasové a televizní vysílání, audiovizuální mediální služby na vyžádání, vydávání periodického tisku a mediální služby poskytované online. Jejich vymezení a úprava jejich poskytování jsou v českém právním řádu upraveny v řadě zákonů, z nichž nejdůležitější jsou zákon č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o provozování vysílání“), zákon č. 132/2010 Sb., o audiovizuálních mediálních službách na vyžádání a o změně některých zákonů (zákon o audiovizuálních mediálních službách na vyžádání), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 46/2000 Sb., o právech a povinnostech při vydávání periodického tisku a o změně některých dalších zákonů (tiskový zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 480/2004 Sb., o některých službách informační společnosti a o změně některých zákonů (zákon o některých službách informační společnosti), ve znění pozdějších předpisů; ten bude pravděpodobně nahrazen návrhem zákona o digitální ekonomice.

Širší právní rámec poskytování audiovizuálních mediálních služeb tvoří řada dalších zákonů. V první řadě se jedná o zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů. Uvést lze i zákon č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích), ve znění pozdějších předpisů, který upravuje způsoby přenosu většiny mediálních služeb, nebo zákon č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže a o změně některých zákonů (zákon o ochraně hospodářské soutěže), ve znění pozdějších předpisů. Opomenout nelze ani obecnou právní úpravu soukromého práva, tedy zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.⁠​‌‌​‌‌‌‌​​​‌​​​​⁠

Právní předpisy týkající se mediálních služeb, které regulují oblasti upravené evropským právem, jsou plně slučitelné s evropskou regulací. Jedná se zejména o zákon o provozování vysílání, zákon o audiovizuálních mediálních službách na vyžádání, zákon o službách platforem pro sdílení videonahrávek a zákon o některých službách informační společnosti. Tyto předpisy do své úpravy plně převzaly mj. evropskou úpravu obsaženou ve směrnici 2010/13/EU o koordinaci některých právních a správních předpisů členských států upravujících poskytování audiovizuálních mediálních služeb (směrnice o audiovizuálních mediálních službách), ve znění její revize provedené směrnicí Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/1808 (dále jen „směrnice o audiovizuálních mediálních službách“).

Ve vztahu k zákazu diskriminace a rovnosti mužů a žen je navrhovaná právní úprava neutrální.

V rámci Evropské unie jsou mediální služby součástí ekosystému kulturních a kreativních odvětví, jednoho ze čtrnácti ekosystémů, které mají klíčový význam pro udržitelné oživení a pro souběžnou (zelenou a digitální) transformaci hospodářství EU. Mediální služby jsou přitom nejen důležitým a dynamickým hospodářským odvětvím, ale mají také zásadní význam pro zdravou občanskou společnost, pro hospodářské svobody a základní práva. Nezávislé sdělovací prostředky, zejména zpravodajské, poskytují přístup k pluralitě názorů a jsou spolehlivým zdrojem informací pro občany i podniky. Přispívají k utváření veřejného mínění a pomáhají lidem a společnostem formulovat své názory a činit informovaná rozhodnutí. Plní klíčovou úlohu při zachování integrity informačního prostoru a jsou nezbytné pro fungování demokratické společnosti a ekonomiky. Díky digitálním technologiím jsou mediální služby stále častěji dostupné přeshraničně a prostřednictvím různých prostředků, přičemž hospodářská soutěž v oblasti digitálních médií je stále více mezinárodní.

Evropská unie přijala již řadu předpisů, které regulují mediální služby za účelem jejich volného pohybu na vnitřním trhu. Jedná se zejména o směrnici o audiovizuálních mediálních službách. Evropská komise však došla k závěru, že samostatným právním předpisem je třeba řešit i roztříštěné regulační přístupy jednotlivých členských států týkající se svobody, plurality a redakční nezávislosti sdělovacích prostředků, zajistit optimální fungování vnitřního trhu mediálních služeb a zabránit vzniku budoucích překážek pro působení poskytovatelů mediálních služeb v celé EU. Mediální společnosti se v uplynulých letech potýkaly zejména s překážkami, které jim bránily v činnosti a ovlivňovaly investiční podmínky na vnitřním trhu v podobě různých vnitrostátních pravidel a postupů týkajících se svobody a plurality sdělovacích prostředků. Tato pravidla zahrnovala zejména kontrolu spojování na trhu pro účely plurality sdělovacích prostředků a ochranářská opatření ovlivňující činnost mediálních společností. Způsobovala roztříštěnost vnitřního trhu, což mělo dopad na právní jistotu pro jeho účastníky a vedlo k dodatečným nákladům při přeshraniční činnosti.

Situaci na vnitřním trhu Evropské unie dále komplikovala nedostatečná spolupráce mezi vnitrostátními regulačními orgány pro sdělovací prostředky. Skupina evropských regulačních orgánů pro audiovizuální mediální služby (ERGA) zřízená směrnicí o audiovizuálních mediálních službách měla omezenou působnost, která se týkala pouze audiovizuálních, a nikoli jiných typů mediálních služeb. Skupina ERGA navíc neměla dostatečné nástroje ani zdroje, aby mohla přispívat k řešení přeshraničních záležitostí nebo praktických otázek v klíčových oblastech regulace sdělovacích prostředků. Úloha regulačních orgánů pro sdělovací prostředky je přitom klíčová při ochraně před nepoctivými poskytovateli mediálních služeb, včetně těch, kteří jsou kontrolováni finančně nebo redakčně některými třetími zeměmi, což může poškodit nebo ohrozit veřejnou bezpečnost a obranu v členských státech EU.

Evropští poskytovatelé mediálních služeb rovněž v posledních letech čelili rostoucím zásahům do svých redakčních rozhodnutí a schopnosti poskytovat kvalitní mediální služby (tj. služby vytvářené nezávisle a v souladu s novinářskými standardy) na vnitřním trhu, jak dokládají výroční zprávy Evropské komise o právním státu a o nástroji pro sledování plurality sdělovacích prostředků. Problém byl způsoben roztříštěností ochranných mechanismů, které mají zabránit zásahům do redakční svobody všech sdělovacích prostředků, a nerovnoměrnými zárukami nezávislosti veřejnoprávních sdělovacích prostředků, což vedlo k narušení podmínek hospodářské soutěže na vnitřním trhu.

Evropská komise zároveň vyhodnotila, že překážky na vnitřním trhu a nerovné podmínky byly důsledkem neprůhledného rozdělování hospodářských zdrojů. Zejména neprůhlednost a zkreslení, jimiž se vyznačují proprietární systémy měření sledovanosti, zkreslují toky příjmů z reklamy, což má nepříznivý dopad zejména na poskytovatele mediálních služeb a znevýhodňuje konkurenty, kteří poskytují služby měření sledovanosti v souladu s normami dohodnutými v rámci odvětví¹⁴. Vnitřní trh byl rovněž narušován neprůhledným a nespravedlivým zadáváním reklamy státem (tj. veřejných prostředků používaných na reklamní účely), které mohou být přednostně přidělovány stávajícím vnitrostátním poskytovatelům služeb nebo využívány ke zvýhodňování a skrytému dotování určitých sdělovacích prostředků. Právní úprava v této oblasti byla dosud omezená¹⁵.

Evropský parlament¹⁶ i Rada Evropské unie¹⁷ opakovaně vyzvaly Evropskou komisi, aby přijala opatření k odstranění překážek fungování vnitřního mediálního trhu a podpořila na tomto trhu pluralitu a nezávislost. V závěrečné zprávě konference o budoucnosti Evropy, zveřejněné 9. května 2022, občané ve svých návrzích vyzvali EU, aby dále podporovala nezávislost a pluralitu sdělovacích prostředků, zejména zavedením právních předpisů, které by se zabývaly ohrožením nezávislosti sdělovacích prostředků prostřednictvím minimálních norem platných v celé EU. Vyzvali také k obraně a podpoře svobodných, pluralitních a nezávislých sdělovacích prostředků, k posílení boje proti dezinformacím a zahraničnímu vměšování a k zajištění ochrany novinářů¹⁸.

Z výše uvedených důvodů bylo přijato nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/1083 ze dne 11. dubna 2024, kterým se stanoví společný rámec pro mediální služby na vnitřním trhu a mění směrnice 2010/13/EU (Evropský akt o svobodě médií). Účelem Evropského aktu o svobodě médií (dále také jen „nařízení EMFA“) je obecně zlepšit fungování vnitřního mediálního trhu Evropské unie a poskytování mediálních služeb ve všech členských státech.

Předpis byl přijat jako naplnění politického závazku předsedkyně Evropské unie U. von der Leyenové, která tuto iniciativu oznámila ve svém projevu o stavu Unie v roce 2021. Ve svém projevu zdůraznila úlohu informací jako veřejného statku a uvedla, že s mediálními společnostmi nelze zacházet jako s jinými podniky a že jejich nezávislost musí být chráněna na úrovni EU. Tato iniciativa byla zařazena do pracovního programu Komise na rok 2022¹⁹ pod názvem Nový impuls pro evropskou demokracii. Nařízení EMFA vychází z evropského akčního plánu pro demokracii (COM(2020) 790), v němž Evropská komise navrhla soubor opatření na podporu účasti na demokratickém životě, boje proti dezinformacím a podporu svobodných a nezávislých sdělovacích prostředků. Doplnila také doporučení o ochraně, bezpečnosti a posílení postavení novinářů²⁰, jakož i návrh směrnice²¹ a doporučení²² o ochraně osob, které se podílejí na účasti veřejnosti, před zjevně neopodstatněnými nebo zneužívajícími soudními řízeními („strategické žaloby proti účasti veřejnosti“), pokud jde o posílení ochrany novinářských zdrojů a jejich důvěrné komunikace. Svou úpravou nařízení EMFA reaguje také na Evropské prohlášení o digitálních právech a zásadách pro digitální dekádu²³, které vyzývá k ochraně svobody projevu a informací v online prostředí, a podporuje provádění Akčního plánu pro mediální a audiovizuální odvětví²⁴, v němž Komise stanovila řadu opatření na posílení finanční udržitelnosti a digitální transformace mediálního odvětví.

Nařízení EMFA sleduje konkrétně čtyři specifické cíle:

Podpora přeshraniční činnosti a investic do mediálních služeb prostřednictvím harmonizace některých prvků odlišných vnitrostátních rámců v oblasti plurality sdělovacích prostředků, s cílem zejména usnadnit přeshraniční poskytování služeb. Cílem je prostřednictvím koordinace na úrovni EU zajistit, aby nezávislé vnitrostátní orgány při posuzování spojování na mediálním trhu přistupovaly k pluralitě a nezávislosti sdělovacích prostředků jednotně.

Nová evropská právní úprava se snaží řešit nedostatky, které ovlivňují fungování vnitřního trhu mediálních služeb. Činí tak především na základě revidované směrnice o audiovizuálních mediálních službách, která upravuje koordinaci vnitrostátních právních předpisů pro audiovizuální sdělovací prostředky v celé EU. Posiluje spolupráci v rámci Skupiny evropských regulačních orgánů pro audiovizuální mediální služby (ERGA) zřízené touto směrnicí tím, že ji transformuje na Evropský sbor pro mediální služby a svěřuje mu širší působnost a další úkoly. Z tohoto důvodu návrh obsahuje cílenou změnu směrnice o audiovizuálních mediálních službách, která se omezuje na zrušení článku 30b, kterým se zřizuje skupina ERGA, a – v návaznosti na tuto změnu – nahrazení odkazů na skupinu ERGA a její úkoly.

Nařízení EMFA doplňuje pravidla EU pro hospodářskou soutěž, která se přímo nezabývají dopady, jež by spojování na trhu mohla mít na pluralitu nebo nezávislost sdělovacích prostředků, a doplňuje stávající pravidla EU týkající se transparentnosti vlastnictví, neboť vyžaduje, aby všichni poskytovatelé mediálních služeb poskytovali příjemcům mediálních služeb informace o vlastnictví, zejména o přímých, nepřímých a skutečných vlastnících. Předpis je rovněž v souladu s Protokolem o systému veřejnoprávního vysílání v členských státech (Amsterodamský protokol)²⁵, který uznává pravomoc členských států vymezit poslání veřejnoprávních sdělovacích prostředků a zajistit jejich financování, pokud takové financování neovlivňuje obchodní podmínky a hospodářskou soutěž v Evropské unii v míře, která by byla v rozporu se společným zájmem. Amsterodamský protokol nepřímo potvrzuje, že veřejnoprávní sdělovací prostředky spadají do oblasti působnosti vnitřního trhu. Evropská úprava je v souladu i s doporučením Výboru ministrů Rady Evropy členským státům o správě veřejnoprávních sdělovacích prostředků²⁶, které uvádí, že veřejnoprávní sdělovací prostředky musí fungovat a rozvíjet se v rámci udržitelné správy, která zajistí jak nezbytnou redakční nezávislost, tak veřejnou odpovědnost.

Zásadní ochranu nařízení EMFA poskytuje prostřednictvím cíleného ochranného mechanismu proti nasazení špionážního softwaru do zařízení používaných poskytovateli mediálních služeb nebo novináři, přičemž vychází z ochrany poskytované směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2002/58/ES ze dne 12. července 2002 o zpracování osobních údajů a ochraně soukromí v odvětví elektronických komunikací (Směrnice o soukromí a elektronických komunikacích), směrnicí Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/680 ze dne 27. dubna 2016 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů příslušnými orgány za účelem prevence, vyšetřování, odhalování či stíhání trestných činů nebo výkonu trestů, o volném pohybu těchto údajů a o zrušení rámcového rozhodnutí Rady 2008/977/SVV a směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2013/40/EU ze dne 12. srpna 2013 o útocích na informační systémy a nahrazení rámcového rozhodnutí Rady 2005/222/SVV.

Předpis řeší i specifické otázky poskytování mediálních služeb v digitálním prostředí. Pokud jde o poskytování mediálních služeb na velmi velkých online platformách, navazuje úprava na stávající horizontální právní předpisy tím, že poskytuje dodatečné záruky redakční integrity obsahu poskytovaného online poskytovateli mediálních služeb, kteří dodržují určité regulační nebo samoregulační normy, a zavádí strukturovaný dialog mezi velmi velkými online platformami a příslušnými partnery mediálního ekosystému. Upravuje rovněž právo na přizpůsobení nabídky audiovizuálních sdělovacích prostředků v zařízeních a uživatelských rozhraních, která řídí přístup k audiovizuálním mediálním službám, a odpovídající povinnost výrobců a vývojářů technicky toto přizpůsobení umožnit.

Nařízení EMFA dále upravuje požadavky na systémy a metodiky měření sledovanosti používané příslušnými účastníky trhu. Pravidla doplňuje výzva k vypracování kodexů chování a k podpoře výměny osvědčených postupů. Upravuje též požadavky na přidělování státních prostředků na zadávání reklamy státem poskytovatelům mediálních služeb, aniž by tím byla dotčena pravidla pro zadávání veřejných zakázek a pravidla pro státní podporu.

Navrhovaná úprava nepředstavuje žádné dopady ve vztahu k zákazu diskriminace a k rovnosti mužů a žen.

Evropský akt o svobodě médií má formu nařízení, většina jeho úpravy je tak přímo použitelná v členských státech EU, tedy i v České republice. Pouze tam, kde je to nezbytné, přebírá a upřesňuje jeho úpravu adaptační předpis. Návrh zákona některých podmínkách poskytování mediálních služeb a o změně některých souvisejících zákonů je proto určen pouze k tomu, aby upřesnil úpravu nařízení tam, kde je to nezbytné pro jeho aplikaci v České republice a nevyužívá tak možnost stanovenou v čl. 1 odst. 3 nařízení přijmout podrobnější nebo přísnější pravidla v oblastech spadající pod kapitolu II, III oddíl 5 a čl. 25 nařízení.

Adaptační úprava v případě definic nevyžaduje jejich přepis, používané pojmy je tedy třeba vykládat tak, jak je definuje článek 2 nařízení EMFA.

V kapitole II nařízení EMFA jsou uvedena práva příjemců mediálních služeb a práva poskytovatelů mediálních služeb na vnitřním trhu. Většina této úpravy je přímo použitelná (článek 3 a větší část článku 4), v českém kontextu se opírá o čl. 17 Listiny, v oblasti rozhlasového a televizného vysílání ještě o § 31 odst. 1 zákona 231/2001 Sb., který garantuje právo vysílat programy svobodně a nezávisle a § 31 odst. 2 téhož zákona, který požaduje po provozovateli vysílání poskytování objektivních a vyvážených informací. Pro přímou aplikovatelnost některých částí článku 4 odst. 3, 4 a 8 je však třeba upravit v českém právním řádu podrobnosti, které obsahuje § 3 a 4 návrhu zákona.

Článek 4 nařízení EMFA zaručuje redakční svobodu a nezávislost poskytovatelů mediálních služeb při výkonu jejich profesní činnosti. Členské státy a jejich vnitrostátní regulační orgány a subjekty nesmějí zasahovat do redakční politiky a redakčních rozhodnutí poskytovatelů mediálních služeb ani se nesmí snažit je jakýmkoli způsobem ovlivňovat. Za tímto účelem nařízení EMFA ukládá členským státům zajistit účinnou ochranu novinářských zdrojů a důvěrné komunikace. Členské státy proto nesmějí

Prolomit toto právo poskytovatelů mediálních služeb je možné pouze za přesně stanovených podmínek. Přijetí opatření, které nebude v souladu s výše uvedenými právy, je možné pouze pokud takové opatření je stanoveno právem Evropské unie nebo vnitrostátním právem, je v souladu s čl. 52 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie a dalším právem EU, je v jednotlivých případech odůvodněno převažujícím veřejným zájmem a je přiměřené, a musí navíc podléhat předchozímu schválení justičním orgánem nebo nezávislým a nestranným orgánem s rozhodovací pravomocí (nebo je v řádně odůvodněných výjimečných a naléhavých případech tímto orgánem následně a bez zbytečného odkladu schváleno).

Ačkoli je výše uvedená úprava přímo použitelná a lze se jí domáhat přímo s odkazem na nařízení EMFA, zpracoval předkladatel návrhu zákona doplňující úpravu, která je obsažena v § 3 návrhu zákona. Garance ochrany poskytovatelů mediálních služeb obsažená v článku 4 odst. 3 písm. a) je doplněna v § 3 odst. 1 a 2.

Obecně ale platí, že úkony uvedené v článku 4 odst. 3 nařízení mohou orgány České republiky provádět pouze v případě, že jsou naplněny podmínky uvedené v článku 4 odst. 4 nebo 5 nařízení EMFA, neboť tato ustanovení představují výjimku z uvedeného zákazu. Práva podle § 3 odst. 1 a 2 jsou dodatečným základem pro případnou obranu dotčených osob proti neoprávněně provedenému úkonu nebo přijatému opatření.

V nařízení a v tomto návrhu upravená ochrana novinářského zdroje a důvěrné komunikace však nestojí a nemůže stát nad obecnou povinností nenadržovat pachateli trestného činu a překazit nebo oznámit trestný čin (včetně s tím spojených povinností), jak bude dále vysvětleno ve zvláštní části důvodové zprávy (k § 3).

Nařízení EMFA upravuje rovněž poskytování pomoci poskytovatelům mediálních služeb, jejich redakčním pracovníkům nebo osobám, které z důvodu svého pravidelného nebo profesního vztahu s poskytovatelem mediálních služeb nebo jeho redakčními pracovníky mohou mít informace týkající se novinářských zdrojů nebo důvěrné komunikace nebo informace umožňující identifikaci těchto zdrojů nebo této komunikace. V případě, že budou porušena jejich práva podle článku 4 odstavců 3 až 7 nařízení EMFA, mají tyto osoby právo na účinnou soudní ochranu, což je v případě České republiky splněno. Členský stát má přitom pověřit některý orgán nebo subjekt poskytováním pomoci při výkonu tohoto práva na ochranu. Takovou úlohou může být podle nařízení EMFA pověřen i samoregulační orgán. Rada pro rozhlasové a televizní vysílání zveřejňuje seznam samoregulačních orgánů na jejích internetových stránkách. Každý má samozřejmě povinnost zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, které se v této souvislosti dozví.

Součástí navrhované právní úpravy je i dílčí změna trestního řádu a zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, neboť je třeba zohlednit zvláštní požadavky nařízení EMFA týkající se úkonů prováděných ve smyslu čl. 4 tohoto nařízení.

Čl. 5 nařízení EMFA nastavuje záruky pro plnění veřejné služby v oblasti médií tím, že požaduje jejich redakční a funkční nezávislost. Členské státy mají zajistit záruky proti zásahům při jmenování a odvolávání generálních ředitelů. Zákony o České televizi a Českém rozhlase již takové mechanismy obsahují, zákony předem stanoví předpoklady pro výkon funkcí, taxativní důvody pro odvolání, včetně možnosti se proti odvolání z funkce odvolat u nezávislého soudu. Nařízení rovněž jako podmínku nezávislého chodu médií veřejné služby požaduje nastavení udržitelného financování. Tyto záruky byly nastaveny zákonem č. 119/2025 Sb., kterým se mění zákony o České televizi, Českém rozhlase a o rozhlasových a televizních poplatcích.

Článek 6 nařízení EMFA, který upravuje povinnosti poskytovatelů mediálních služeb, vyžaduje po členských státech EU, aby vedly databázi mediálních služeb, která bude ve vztahu ke každému poskytovateli mediálních služeb obsahovat údaje uvedené v článku 6 odst. 1. Ačkoli v ČR je vedeno několik seznamů poskytovatelů určitých typů mediálních služeb, komplexní databáze všech mediálních služeb a jejich poskytovatelů dosud neexistuje. Stávající seznamy nebo databáze vedené podle příslušných právních předpisů navíc obsahují údaje, které neodpovídají údajům uvedeným v článku 6 odst. 1 nařízení. Ten vyžaduje, aby v každém členském státě Evropské unie byl ve vztahu k poskytovatelům mediálních služeb evidován kromě názvu nebo jména a kontaktních údajů poskytovatele také jeho přímý nebo nepřímý vlastník nebo vlastníci s uvedením jejich podílů, které jim umožňují uplatňovat vliv na provoz a rozhodování, včetně přímého nebo nepřímého vlastnictví orgánu veřejné správy, dále jméno skutečného majitele poskytovatele mediálních služeb, který je právnickou osobou, celková roční výše finančních prostředků, které poskytovatelem byly poskytnuty na reklamu zadanou orgánem veřejné správy a celková roční výše příjmu z reklamy od orgánů veřejné správy ze států, které nejsou členskými státy Evropské unie.

V českém právním řádu je nutné upravit, který orgán povede tuto povinnou evidenci (databázi) mediálních služeb a jakým způsobem budou poskytovatelé mediálních služeb s tímto orgánem komunikovat.

Podstatná část nařízení EMFA je věnována nezávislým vnitrostátním regulačním orgánům nebo subjektům, které jsou pověřeny prováděním směrnice o audiovizuálních mediálních službách, a jsou jim uděleny příslušné pravomoci provádět šetření za účelem plnění jejich úkolů. Nařízení EMFA zřizuje Evropský sbor pro mediální služby (dále také jen „Sbor“) – kolektivní orgán nezávislých regulačních orgánů pro sdělovací prostředky, který nahrazuje skupinu evropských regulačních orgánů pro audiovizuální mediální služby (ERGA) a stává se jejím nástupcem. Jsou zde stanoveny požadavky na nezávislost Sboru a upřesněna jeho struktura. Správní a organizační podporu, která je nezbytná pro plnění jeho úkolů, poskytuje Sboru sekretariát Evropské komise. Nařízení rovněž specifikuje úkoly Sboru, které mu jeho úprava přisuzuje.

Podrobně nařízení EMFA upravuje též pravidla a postupy spolupráce v oblasti regulace a sbližování právních předpisů na vnitřním mediálním trhu, které zahrnují mechanismus strukturované spolupráce, žádosti o donucovací opatření, pokyny k otázkám regulace sdělovacích prostředků a koordinaci opatření týkajících se mediálních služeb ze třetích zemí. Cílem těchto ustanovení je zajistit posílenou spolupráci mezi vnitrostátními regulačními orgány v jednotlivých oblastech regulace sdělovacích prostředků.

Většina této úpravy je přímo použitelná nebo již vyplývá z platných právních předpisů, zejména z úpravy pravomocí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání v zákoně o provozování vysílání. Článek 17 nařízení EMFA, který upravuje koordinaci opatření týkajících se mediálních služeb, jejichž zemí původu je země, která není členským státem Evropské unie, však upravuje postup vnitrostátních regulačních orgánů v případě šíření nebo přístupu k těmto mediálním službám. Ve vztahu k tomuto článku je třeba přijmout adaptační úpravu, která stanoví povinnosti Rady pro rozhlasové a televizní vysílání v těchto případech.

Článek 21 nařízení EMFA požaduje, aby legislativní, regulační a správní opatření přijatá členskými státy, která mohou mít vliv na pluralitu médií a redakční nezávislost byla podložená a přiměřená. Tento požadavek reflektuje čl. 17 odst. 4 Listiny, jak je uvedeno výše. Sektorové předpisy stanoví konkrétní postupy a požadavky, nejpodrobněji je nastaveno licenční řízení u provozování vysílání, které s ohledem na jeho lineární povahu a zejména v případě analogového vysílání i omezenost kmitočtového spektra, vyžaduje nastavení procesních postupů k získání příslušných licencí. Licenční řízení podle zákona č. 231/2001 Sb. neobsahuje žádné diskriminační podmínky, objektivně a předem nastavuje procesní lhůty i použití opravných prostředků. Česká republika je v rámci EU vyhledávanou zemí, pokud jde o režim usazení dle směrnice o audiovizuálních službách, s ohledem na velmi liberálně nastavené podmínky získání licencí i samotných požadavků kladených na provozovatele vysílání. Pokud jde o další mediální služby, např. tiskový zákon stojí na principu ohlášení vydavatele, žádné podmínky pro vydávání periodického tisku nejsou sektorově specificky nastaveny, online média nemají specifickou mediálně právní úpravu vůbec. Provozovatelé audiovizuálních mediálních služeb na vyžádání stejně jako provozovatelé platforem pro sdílení videonahrávek podléhají základní harmonizaci dle evropské regulace, příslušné transpoziční úpravy neobsahují žádné další požadavky pro subjekty usazené v České republice, z procesního hlediska spadají pod evidenci Rady pro rozhlasové a televizní vysílání.

Dalším článkem, jehož úpravu je nutné adaptovat pro účely aplikace v českém právním řádu, je článek 22, který upravuje posuzování spojování na mediálním trhu. Uvedená úprava zavazuje členské státy stanovit ve svém vnitrostátním právu hmotněprávní a procesní pravidla, která umožní posouzení spojování na mediálním trhu. Taková pravidla musejí stanovit povinnost stran zapojených do tohoto spojení oznámit jej předem vnitrostátním orgánům nebo subjektům. Vzhledem k tomu, že článek pověřuje členské státy, aby určily vnitrostátní regulační orgán nebo subjekt, který bude odpovědný za toto posouzení, a stanovily další podmínky takového procesu, je nezbytné upravit tyto skutečnosti v české právní úpravě. Návrh zákona proto upravuje objektivní, nediskriminační a přiměřená kritéria pro oznamování takových spojení na mediálním trhu, tj. vymezuje, která spojení již mají takovou povahu, že mohou mít významný dopad na pluralitu a redakční nezávislost médií. Vymezuje zároveň skutečnosti, které regulační orgán bude muset v tomto hodnocení brát v úvahu, přičemž využívá jejich výčet obsažený v článku 22 odst. 2 nařízení EMFA. V souladu s požadavkem nařízení také návrh zákona stanoví lhůtu pro dokončení celého procesu posouzení.

Nařízení rovněž upravuje postup pro případ, kdy je pravděpodobné, že spojení na mediálním trhu ovlivní fungování vnitřního trhu mediálních služeb v Evropské unii. V takovém případě je regulační orgán povinen předem konzultovat svůj návrh posouzení nebo návrh stanoviska se Sborem, který v této věci vypracuje stanovisko a předá jej dotčenému vnitrostátnímu regulačnímu orgánu a Evropské komisi. Článek 22 odst. 6 pak zavazuje vnitrostátní regulační orgán uvedené stanovisko Sboru v nejvyšší míře zohlednit, a pokud se jím rozhodne zcela nebo zčásti neřídit, musí předložit Sboru a Evropské komisi zdůvodnění svého postoje.

V tomto ohledu je nezbytné upravit v návrhu zákona postup Rady pro rozhlasové a televizní vysílání v případě, že během posuzování spojení na mediálním trhu dojde k závěru, že oznámené spojení může ovlivnit trh mediálních služeb v celé Evropské unii.

Poslední částí úpravy nařízení EMFA, která vyžaduje adaptaci v českém právním řádu, je článek 25, který upravuje přidělování veřejných prostředků na reklamu zadávanou státem. Tato úprava se týká všech orgánů nebo subjektů veřejné správy, kterými jsou podle evropské definice národní vláda nebo orgán na nižší než celostátní úrovni, regulační orgán nebo subjekt, který je přímo či nepřímo kontrolován národní vládou nebo orgánem na nižší než celostátní úrovni. Nařízení EMFA vyžaduje, aby orgány nebo subjekty veřejné správy každoročně zpřístupnily veřejnosti elektronickými a uživatelsky přívětivými prostředky informace o svých výdajích na reklamu, které musí obsahovat alespoň určité specifické údaje, zejména názvy poskytovatelů mediálních služeb nebo poskytovatelů online platforem, u kterých byly zakoupeny služby, a celkové roční výdaje a částky vynaložené u jednotlivých poskytovatelů mediálních služeb nebo poskytovatelů online platforem. Vzhledem k tomu, že nařízení EMFA požaduje, aby rozdělení výdajů na reklamu zadávanou orgány veřejné správy mezi poskytovatele mediálních služeb a poskytovatele online platforem monitorovaly vnitrostátní regulační orgány nebo jiné nezávislé regulační orgány a každoročně o tom podávaly zprávu veřejnosti, je třeba, aby takový mechanismus monitorování upravil i návrh zákona. Ten tímto úkolem pověřuje Radu pro rozhlasové a televizní vysílání, které budou orgány veřejné správy povinny každoročně sdělit příslušné údaje, aby mohla svůj úkol efektivně plnit. Rada pak na základě oznámených údajů vyhotoví každý rok příslušnou zprávu a zpřístupní ji na svých internetových stránkách.

Nařízení EMFA proklamuje, že veřejné prostředky nebo jakékoli jiné protihodnoty či výhody, které orgány nebo subjekty veřejné správy přímo či nepřímo poskytují poskytovatelům mediálních služeb nebo poskytovatelům online platforem za reklamu a zakázky na dodávky či služby, se poskytují podle transparentních, objektivních, přiměřených a nediskriminačních kritérií, která jsou předem zpřístupněna veřejnosti elektronickými a uživatelsky přívětivými prostředky, a prostřednictvím otevřených, přiměřených a nediskriminačních postupů. Nařízení EMFA rovněž bez dalšího stanoví, že členské státy usilují o to, aby celkové roční veřejné výdaje přidělené na reklamu zadávanou státem byly rozděleny mezi mnoho různých poskytovatelů mediálních služeb zastoupených na trhu, a to s ohledem na vnitrostátní a místní specifika dotčených mediálních trhů. V souladu s těmito požadavky proto návrh zákona stanoví, že orgány veřejné správy aplikují pro zadávání reklamy transparentní, objektivní, přiměřená a nediskriminační kritéria a postupy, jejichž znění zveřejňují na svých internetových stránkách, a usilují, aby reklamu zadávaly tam, kde je to proveditelné, různým poskytovatelům mediálních služeb. V kontextu výkladového ustanovení 73 nařízení EMFA se povinnost přijímat a zveřejňovat tato kritéria nevztahuje na výdaje v hodnotě 50 000 Kč v kalendářním roce.

Návrh zákona je v souladu s Ústavou České republiky a s Listinou základních práv a svobod (dále jen „Listina“), stejně jako s ostatními právními předpisy.

Zákonná úprava médií se dotýká oblasti šíření a přijímání informací, jedná se tedy o problematiku svobody projevu a práva na informace. Z hlediska ústavního pořádku České republiky je zásadním ustanovením čl. 17 odst. 4 Listiny, podle kterého lze svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti. V konkrétním případě jde zejména o ochranu práv všech osob bez ohledu na příslušnost k některé ze speciálních skupin, konkrétně tedy práva veřejnosti na příjem informací ze strany poskytovatelů mediálních služeb a současně o garanci práva poskytovatelů mediálních služeb nerušeně vyhledávat, shromažďovat a šířit veřejnosti informace.

Návrh zákona není v rozporu s žádnou součástí právního řádu.

Na ochranu svobody projevu a šíření informací pamatuje Listina základních práv Evropské unie, která má stejnou právní hodnotu jako smlouvy EU. Konkrétně její čl. 11 stanoví, že každý má právo na svobodu projevu, což zahrnuje svobodu zastávat názory a přijímat a rozšiřovat informace nebo myšlenky bez zasahování veřejné moci a bez ohledu na hranice. Svoboda a pluralita sdělovacích prostředků musí být respektována. Tato práva je však nutné vykládat v kontextu omezení a zásady proporcionality dle čl. 52 této Listiny. Naplňování těchto práv a principů nepochybně sleduje nařízení EMFA a na něj navazující adaptační předpis. Toto lze dovodit zejména z článků 3, 4, 6, 21 a 22 nařízení EMFA.

Mezi sektorové předpisy Evropské unie v oblasti regulace mediálních služeb lze za nejvýznamnější označit směrnici o audiovizuálních mediálních službách, která byla naposledy revidována směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2018/1808. Ta byla publikována v Úředním věstníku EU dne 28. listopadu 2018 a do českého právního řádu byla transponována zákonem č. 242/2022 Sb., o službách platforem pro sdílení videonahrávek a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o službách platforem pro sdílení videonahrávek).

Předpis je rovněž v souladu s Protokolem o systému veřejnoprávního vysílání v členských státech (Amsterodamský protokol), který uznává pravomoc členských států vymezit poslání veřejnoprávních sdělovacích prostředků a zajistit jejich financování, pokud takové financování neovlivňuje obchodní podmínky a hospodářskou soutěž v Evropské unii v míře, která by byla v rozporu se společným zájmem. Amsterodamský protokol nepřímo potvrzuje, že veřejnoprávní sdělovací prostředky spadají do oblasti působnosti vnitřního trhu. Evropská úprava je v souladu i s doporučením Výboru ministrů Rady Evropy členským státům o správě veřejnoprávních sdělovacích prostředků, které uvádí, že veřejnoprávní sdělovací prostředky musí fungovat a rozvíjet se v rámci udržitelné správy, která zajistí jak nezbytnou redakční nezávislost, tak veřejnou odpovědnost.

Předkládanou novelou je zároveň dodržen soulad s judikaturou soudních orgánů Evropské unie a s obecnými právními zásadami práva Evropské unie, ve kterých je podporována svoboda projevu, respektive vysílání, ve spojení s principem kontroly ze strany členských států.

Navrhovaná právní úprava není v rozporu s mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána. Navržená právní úprava je v souladu s Všeobecnou deklarací lidských práv, a to zejména s ustanovením čl. 19 tohoto dokumentu, podle kterého je zaručena svoboda přesvědčení a projevu a svoboda vyhledávání, přijímání a rozšiřování informací a myšlenek. Návrh zákona je rovněž v souladu s Mezinárodním paktem o občanských a politických právech, který ve svém čl. 19 garantuje svobodu názoru a projevu a připouští možnost zákonných omezení této svobody.

Významnou úpravu svobody projevu mimo to představuje čl. 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod Rady Evropy (dále jen „Evropská úmluva“), podle níž je zaručena svoboda projevu, která zahrnuje svobodu zastávat názory a přijímat a rozšiřovat informace nebo myšlenky bez zasahování státních orgánů a bez ohledu na hranice. Podle čl. 10 odst. 2 Evropské úmluvy může výkon svobody projevu podléhat takovým formalitám, podmínkám, omezením nebo sankcím, které stanoví zákon a které jsou nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, územní celistvosti nebo veřejné bezpečnosti, ochrany pořádku a předcházení zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky, ochrany pověsti nebo práv jiných, zabránění úniku důvěrných informací nebo zachování autority a nestrannosti soudní moci. Evropský soud pro lidská práva v této souvislosti v rozsudku Centro Europa 7 SRL a Di Stefano v. Itálie č. 38433/09 ze dne 7. června 2012 uvedl, že v tak citlivém odvětví, jako jsou audiovizuální mediální prostředky, má veřejná moc kromě negativní povinnosti nezasahovat i povinnost zavést vhodný legislativní rámec, který zajistí účinný pluralismus médií. V tomto smyslu jsou koncipována ustanovení nařízení EMFA a na něj navazující adaptační předpis. Všechny uvedené zásady lze aplikovat na všechny mediální služby bez ohledu na prostředek jejich šíření.

Při posuzování dopadů je třeba reflektovat tyto skutečnosti:

Požadavky, které je třeba dále upravit v českém předpise a mohou mít viditelnější dopad na české subjekty, se tak kvalifikují z následujících oblastí – vytvoření databáze vlastnictví médií zvoleným subjektem, posuzování spojování na mediálním trhu a přidělování reklamy zadávané orgány veřejné správy.

Ministerstvo kultury povede na svých internetových stránkách veřejně přístupnou evidenci vlastnictví médií. Poskytovatel mediální služby bude povinen Ministerstvu kultury oznámit příslušné údaje, a to prostřednictvím agendového informačního systému po přihlášení s využitím prostředku elektronické identifikace. Lze předpokládat, že povinnost vznikne řádově vyšším stovkám subjektů. Pokud by časová náročnost přípravy a vložení informací poskytovatelem mediální služby činila 1 člověkoden²⁸ a průměrné náklady 4050 Kč/člověkoden (včetně režie apod.)²⁹, pak by celkové jednorázové náklady na vložení příslušných údajů do evidence v případě 1000 subjektů dosáhly 4,05 mil. Kč. Tento odhad je velmi konzervativní, neboť poskytovatelé budou muset na základě příslušného ustanovení nařízení EMFA požadované údaje snadno a přímo zpřístupňovat, tj. již je budou mít předpřipraveny pro vložení do agendového informačního systému. Časovou náročnost aktualizace údajů lze považovat za marginální. Náklady Ministerstva kultury budou především jednorázového charakteru. Vzhledem k relativní jednoduchosti nástroje se nepředpokládá vysoká finanční náročnost jeho přípravy. Náklady na správu lze odhadnout přibližně ve výši 5-10 % původní investice. V případě uplatnění sankcí bude dalším nákladem zaplacená pokuta na straně povinného a administrativní náklad na straně Ministerstva kultury.

Lze očekávat, že četnost případů uložení pokuty nebude vysoká. V případě pokut v řádech desetitisíců lze předpokládat, že náklady budou zanedbatelné.

V případě posuzování spojování na mediálním trhu byla zvažována následující řešení:

Vždy je stanovena povinnost notifikace pro mediální subjekt, který vstupuje do transakce.

Podle odhadu možného počtu transakcí se počet spojení na mediálním trhu může pohybovat v řádu nižších desítek. Varianta 4 se pro takový počet případů nejeví jako ekonomicky efektivní. V případě Variant 2 a 3 by konečnou odpovědnost za celkový výsledek posouzení nesl ÚOHS, resp. RRTV, a to i za tu část posouzení, pro kterou není znalostně vybaven. Jako nejjednodušší a nejtransparentnější se tedy zdá Varianta 1. Při časové náročnosti 1 až 10 člověkodnů na zpracování oznámení a 10 případech ročně dosáhnou náklady na straně komerčních subjektů 0,405 mil. Kč. Náklady na straně RRTV budou mít formu prostředků vynaložených na přípravu posouzení, příp. řešení sporů, pokud žadatel o stanovisko nebude s výsledkem posouzení souhlasit. Pokud by se pracovalo s časovou náročností 10-22 člověkodní na posouzení, náklady na opatření mohou při 10 kauzách za rok činit 0,405 mil. Kč až 0,891 mil. Kč za rok. Jednorázovým nákladem může být výdaj na přípravu pokynů, v jakých případech zamýšlené spojení RRTV oznamovat.

V případě přidělování reklamy zadávané orgány veřejné správy lze na základě velmi hrubé analýzy říci, že v letech 2022 a 2023 bylo dle věstníku zadáno kolem 200 většinou nadlimitních zakázek s CPV kódem 7934 – Reklamní a marketingové služby. Pokud k tomu konzervativně přičteme dalších cca 250 podlimitních, můžeme se dostat na téměř 500 zakázek na reklamu zadanou orgány veřejné správy³⁰. Kategorie nákladů pak budou následující:

Při celkové pracovní náročnosti 250 člověkodní (1 FTE) (ve finančním vyjádření 1 mil. Kč) vychází cca 0,5 člověkodne na jednu zakázku; při rovném rozdělení potom 0,25 člověkodne na jednu zakázku u zadavatele a 0,25 člověkodne u RRTV. Aby byl odhad konzervativní, budeme dále pracovat spíše s horní hranicí odhadu s tím, že v těchto hodnotách bude obsažena i správa databáze a kontrola na straně RRTV a prvotní zpracování pravidel u zadavatele.

Pokud vše sečteme, jsou náklady jak na straně komerčních subjektů, tak na straně veřejné správy zanedbatelné a lze je řešit v rámci stávajících zdrojů.

Z pohledu pozitivních dopadů přináší návrh větší transparentnost. Transparentnost v oblasti vlastnictví mediálních společností by měla pomoci zabránit případným zásahům do redakčního obsahu, zajistit jeho odpovídající kvalitu či přispět k vyšší autonomii redaktorů. V mediálním prostředí, odolnějším vůči redakčním zásahům, a s rovnými podmínkami pro všechny mediální společnosti, nebudou subjekty poškozovány při dodržování deontologických norem. V důsledku toho by pak uživatelé mohli benefitovat z většího výběru nezávislého mediálního obsahu a důvěra publika v média by mohla růst.

Povinnost poskytovat informace o reklamě zadávané orgány veřejné správy by měla též zvýšit transparentnost přidělování takovéto reklamy a zvýšit férovost soutěže na mediálním trhu. Na jedné straně sice tato povinnost bude znamenat náklady pro RRTV a příslušné subjekty zadávající reklamu. Na straně druhé nové požadavky zvýší informovanost a sníží možnost záměrně zvýhodňovat konkrétní média, narušovat tak hospodářskou soutěž a ovlivňovat redakční rozhodování. Uživatelé obecně budou moci využít optimální nabídku mediálního obsahu. Sníží se objem šířených dezinformací či nevyváženého politického pokrytí, kterému budou vystaveni, což by v konečném důsledku mohlo vést ke snížení polarizace společnosti.

Výše uvedené přínosy dále podpoří posuzování spojování na mediálním trhu.

Protože většinu trhu z pohledu počtu tvoří malé a střední podniky, měly by z nového předpisu také profitovat. Evropská IA³¹ predikuje že většina dodatečných příjmů bude generována segmentem malých a středních podniků.

Návrh zákona nezakládá veřejnou podporu.

Navrhovaná právní úprava má dopady v návaznosti na nařízení EMFA. Jednak jde o oblast ochrany zdroje a důvěrné komunikace (§ 3 návrhu zákona), kdy zejména poskytovatel mediálních služeb a jeho redakční pracovníci mají právo odepřít orgánu veřejné moci poskytnutí informace týkající se zdroje jejich informací nebo poskytnutí jejich důvěrné komunikace se zdroji.

V § 5 je upravena povinnost poskytovatelů mediálních služeb oznámit údaje stanovené v nařízení EMFA Ministerstvu kultury.

Dalším okruhem práv a povinností je oblast spojování na mediálním trhu. V § 7 se stanoví povinnost subjektům účastnícím se spojení na mediálním trhu, tj. poskytovatelům mediálních služeb, kteří nejsou mikropodnikem, oznámit předem tuto skutečnost Radě pro televizní a rozhlasové vysílání.

V § 8 se stanoví povinnost orgánů veřejné správy, jimiž jsou v souladu s nařízením EMFA např. i příspěvkové organizace a další právnické osoby každoročně do konce března oznámit Radě pro rozhlasové a televizní vysílání výši jimi poskytnutých peněžních prostředků na reklamu, kterou v předcházejícím roce zadaly u poskytovatelů mediálních služeb nebo poskytovatelů online platformy. Zároveň jsou povinny tuto informaci zveřejnit i na svých internetových stránkách.

Celkově se očekává, že předpis bude mít pozitivní sociální dopady plynoucí z férovějšího konkurenčního prostředí. Posílení mediálního trhu by mohlo přinést nové pracovní příležitosti, poskytnout zaměstnancům mediálních firem větší stabilitu. Implementací by se též mělo snížit riziko šíření dezinformací, měla by se zvýšit úroveň důvěry populace vůči médiím a posílit sociální soudržnost. Předpis by mohl přispět ke zvýšení úrovně demokratické diskuse a pomoci médiím a novinářům plnit jejich společenskou roli.

Základním cílem adaptačního předpisu je – tam kde je to nezbytné pro jeho aplikaci v České republice – zpřesnit požadavky Evropského aktu o svobodě médií.

Evropský akt o svobodě médií má formu nařízení, většina jeho úpravy je tak přímo použitelná v členských státech EU, tedy i v České republice. Protože nařízení je evropským předpisem, přímo aplikovatelná ustanovení jsou v souladu s evropskými předpisy upravujícími ochranu soukromí a osobních údajů. To lze doložit i bodem 78 preambule Evropského aktu o svobodě médií, ve kterém je uvedeno, že v souladu s čl. 42 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/1725 proběhla konzultace s evropským inspektorem ochrany údajů, který vydal souhlasné stanovisko dne 11. listopadu 2022 (Úř. věst. C 487, 22. 12. 2022, s. 9).

Posuzovány tak byly pouze oblasti, u nichž dochází ke zpřesnění ustanovení nařízení a mohou mít vliv na rozsah zpracování osobních údajů s potenciálním dopadem na úroveň rizik v oblasti jejich ochrany, konkrétně zda je navržený způsob zpracování nezbytný a přiměřený, zda nedochází k nadměrnému zásahu do práv dotčených fyzických osob a zda existují možnosti zkrácení, agregace nebo omezení zveřejňovaných údajů.

Tyto oblasti vymezují následující požadavky Evropského aktu o svobodě médií:

Členské státy mají pověřit vnitrostátní regulační orgány či subjekty nebo jiné příslušné orgány či subjekty, aby vytvořily vnitrostátní databáze vlastnictví médií.

Členské státy mají usilovat o to, aby celkové roční veřejné výdaje přidělené na reklamu zadávanou státem byly rozděleny mezi mnoho různých poskytovatelů mediálních služeb zastoupených na trhu, a to s ohledem na vnitrostátní a místní specifika dotčených mediálních trhů.

Subjekty veřejné správy každoročně mají zpřístupňovat veřejnosti elektronickými a uživatelsky přívětivými prostředky informace o svých výdajích na reklamu zadávanou státem, které obsahují alespoň tyto údaje:

Příslušné subjekty v členských státech mají monitorovat rozdělení výdajů na reklamu zadávanou státem a každoročně o tom podávají zprávu. Výroční zprávy se mají zpřístupňovat veřejnosti.

Popis současného stavu

V současné době již existují následující evidence, ze kterých je možné čerpat údaje požadované nařízením, nicméně ne v ucelené podobě:

Zadávání reklamy orgány veřejné moci probíhá ve stanovených případech v režimu zákona o zadávání veřejných zakázek (ZZVZ). Žádná specifická pravidla pro evidenci a zveřejňování údajů o zadané reklamě zavedena nejsou.

Navrhované řešení

Návrh v návaznosti na články 6 a 25 EMFA stanovuje, že

V důsledku toho dojde k systematickému zpracování osobních údajů ve velkém rozsahu, což vyžaduje jasné vymezení účelu a právního základu zpracování, přiměřenost rozsahu zveřejnění, ochranná opatření minimalizující rizika, postupy pro uplatnění práv subjektů údajů.

Účel a právní základ zpracování

Účelem zpracování je zajistit transparentnost vlastnických struktur médií, veřejnou kontrolu nad výdaji veřejných institucí na mediální obsah, naplnění povinností členského státu podle přímo použitelného práva EU. Obě evidence budou přístupné veřejnosti prostřednictvím dálkového přístupu a umožní systematické vyhledávání a porovnávání údajů o fyzických osobách.

Nezbytnost a přiměřenost zpracování ve vztahu k účelu

Zveřejnění osobních údajů fyzických osob ve veřejné evidenci představuje zásah do jejich práva na soukromí, včetně ochrany osobních údajů. Zpracování je přípustné pouze tehdy, je-li nezbytné k dosažení legitimního cíle (transparentnosti vlastnictví a financování médií) a přiměřené s ohledem na povahu zveřejněných údajů a možné dopady na dotčené osoby.

Návrh výslovně stanovuje, že zveřejněny budou pouze údaje nezbytné k identifikaci fyzické osoby jako vlastníka, konečného příjemce nebo osoby spojené s mediální entitou. Údaje jako rodná čísla, bydliště či jiné identifikátory nebudou evidovány ani zveřejňovány.

Méně invazivní alternativy jako např. anonymizované statistiky, by nesplnily požadavek na individuální identifikaci vlastníků podle článku 6 EMFA.

Posouzení rizik pro subjekty údajů

Byla identifikována následující rizika pro subjekty údajů: možnost neoprávněného využívání údajů třetími stranami (např. pro účely profilování, zneužití nebo komerční sledování), slučování údajů z více veřejných zdrojů, které může vést ke ztrátě kontroly nad osobními údaji a zneužití údajů k poškození dobré pověsti, k politickému nebo komerčnímu nátlaku.

Rizika jsou vysoká především z důvodu: rozsahu zveřejnění (veřejný online přístup), struktury údajů (spojení identity osoby s vlastnictvím médií či s příjmem veřejné reklamy) a možnosti kombinace s jinými registry (např. obchodní rejstřík, evidence skutečných majitelů, registr smluv).

Stanovení možných opatření ke snížení rizik

K mitigaci rizik Ministerstvo kultury a RRTV jako správci údajů přijmou tato ochranná opatření podle článku 25 a 32 GDPR:

Postupy pro uplatnění práv subjektů údajů

Informace o účelu a rozsahu zveřejnění budou přístupné on-line, subjekty údajů budou moci požadovat opravu nepřesných údajů a podat stížnost Úřadu pro ochranu osobních údajů. ⁠​‌‌​‌‌‌‌​​​‌​​​​⁠

Za účelem posouzení korupčního potenciálu bylo provedeno stručné posouzení navrhovaných změn pro identifikaci případných korupčních rizik a jejich významnosti. Po zhodnocení lze konstatovat, že všechna zvolená opatření jsou jednoduchá, přiměřená množině vztahů, které mají upravovat. Při implementaci nedochází k přijetí přísnějších požadavků, než požaduje nařízení EMFA. Právní úprava pouze konkretizuje požadavky nařízení, poskytuje tak větší míru právní jistoty, usnadňuje kontrolu nad aplikační praxí ze strany orgánů veřejné moci a snižuje tedy reálný prostor pro korupci. Navrhovaná právní úprava nepřináší žádné nestandardní či nesystémové změny. Ani z tohoto titulu tedy nedochází ke změně korupčních rizik.

Odpovědnost jednotlivých účastníků zůstává obdobná, stejně jako práva a povinnosti všech dotčených stran. Přidává se rozhodování RRTV u spojování na mediální trhu. To bude probíhat obdobně jako v případě současných kompetencí RRTV. Neočekáváme proto, že by měla korupční rizika vzrůst. Postup využití opravných prostředků zůstává nezměněn. Nevznikají tak žádná dodatečná korupční rizika.

Nařízení EMFA požaduje u řešených bodů zavedení opatření, která zvyšují transparentnost – konkrétně jde především o oznamovací povinnost a zveřejňování. Zvýšení transparentnosti se obecně rovná snížení korupčního potenciálu.

Celkově se návrhem nezvyšuje pravděpodobnost, že dojde ke korupčnímu jednání.

Dezinformace představují pro bezpečnost státu vážnou hrozbu. Mohou ovlivnit veřejné mínění, podkopávat důvěru v instituce a destabilizovat politické, ekonomické či sociální prostředí. Šíření nepravdivých informací, manipulace s fakty nebo záměrné vytváření falešných narativů může mít vážné důsledky pro národní bezpečnost. Existuje několik způsobů, jak dezinformace ohrožují bezpečnost státu: politická destabilizace, kybernetické hrozby, eroze důvěry v instituce, hrozby pro mezinárodní vztahy. Nařízení i navrhovaný předpis cílí na omezení možnosti šíření dezinformací. S jeho přijetím tak budou spojeny pozitivní dopady na bezpečnost státu.

Celkově se očekává, že stejně jako v případě sociálních důvodů může mít předpis pozitivní dopady na rodiny atp. Zdůvodnění je obdobné jako v případě písmene j).

Marginální dopad může mít opatření týkající se reklamy zadávané orgány veřejné správy. Nařízení EMFA požaduje, aby orgány veřejné správy aplikovaly pro zadávání reklamy transparentní, objektivní, přiměřená a nediskriminační kritéria a usilovaly o to, aby reklamu zadávaly různým poskytovatelům mediálních služeb. Jednorázovým nákladem pro tyto subjekty tak bude vytvoření pravidel. Tyto náklady mohou být nižší, pokud vzniknou v kooperaci povinných subjektů. Nicméně se nepředpokládá, že by vypracování pokynů potenciální zadavatele výrazně zatížilo. Administrativní náklady budou spojeny s informační a evidenční povinností. Protože však po analýze dat veřejných zakázek nevyplynulo, že by se jednalo o velký počet případů, kdy by územní samosprávné celky zadávaly reklamu, i tyto náklady budou minimální (viz písmeno g)).

Nové evidenční povinnosti poskytovatelů mediálních služeb vůči Ministerstvu kultury budou plněny prostřednictvím agendového informačního systému po přihlášení s využitím prostředku elektronické identifikace. Orgány veřejné správy, které zadávají reklamu podle znění příslušných ustanovení návrhu zákona, budou povinny uvést údaje do veřejně přístupné databáze, kterou vede Rada pro rozhlasové a televizní vysílání. Způsob oznamování údajů do databáze stanoví RRTV na svých internetových stránkách. Předpokládá se, že komunikace bude probíhat digitální cestou. Návrh tak respektuje zásady tvorby digitálně přívětivé legislativy do té míry, do jaké je to z pohledu četnosti případů nákladově efektivní.

Zákon nestanoví žádná omezení, která by vedla k vyloučení nebo omezení možnosti přístupu specifických skupin osob k některým službám v důsledku digitalizace jejich poskytování.

Vzhledem k tomu, že adaptace právního řádu na nařízení EMFA (Evropský akt o svobodě médií) je navržena pouze tak, aby zajistila plnou implementaci tohoto nařízení a s ohledem na potřebu přijetí návrhu zákona co nejdříve kvůli adaptační lhůtě nařízení, navrhuje se požádat Poslaneckou sněmovnu Parlamentu ČR, aby s návrhem zákona vyslovila souhlas již v prvém čtení.

Jak bylo uvedeno v obecné části důvodové zprávy, návrhem zákona je český právní řád adaptován na nařízení EMFA, tedy na nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/1083 ze dne 11. dubna 2024, kterým se stanoví společný rámec pro mediální služby na vnitřním trhu a mění směrnice 2010/13/EU (Evropský akt o svobodě médií). Ustanovení § 1 návrhu zákona vymezuje jeho předmět úpravy, a to návaznost na uvedené přímo použitelné nařízení Evropské unie a úpravu některých podmínek poskytování mediálních služeb.

Nařízení EMFA stanoví v čl. 7 odst. 3, že vnitrostátním regulačním orgánem, který je pověřen výkonem úkolů podle jeho úpravy, je regulační orgán určený podle čl. 30 směrnice o audiovizuálních mediálních službách. Tímto orgánem je v ČR Rada pro rozhlasové a televizní vysílání. Ustanovení § 2 vymezuje její působnost ve vztahu k návrhu zákona a ve vztahu k nařízení EMFA.

V § 2 odst. 2 a 3 jsou upraveny povinnosti vyplývající z nařízení EMFA. V odstavci 2 je upravena povinnost osob uvedených v čl. 7 odst. 4 nařízení EMFA (konkrétně fyzických nebo právnických osob, na které se vztahuje kapitola III tohoto nařízení, a jakékoli jiné fyzické nebo právnické osoby, které mohou mít za účelem souvisejícím s jejich obchodní činností, podnikáním nebo povoláním takové informace k dispozici) poskytnout Radě pro rozhlasové a televizní vysílání na její žádost přiměřené a nezbytné informace a údaje pro plnění úkolů RRTV podle nařízení EMFA.

Čl. 27 odst. 1 nařízení EMFA ukládá Evropské komisi do 8. srpna 2028 a poté každé čtyři roky zhodnotit toto nařízení a podat zprávu Evropskému parlamentu, Radě EU a Evropskému hospodářskému a sociálnímu výboru. V čl. 27 odst. 3 je pak upraven úkol členských států poskytnout Evropské komisi na její žádost za tímto účelem příslušné informace.

Článek 4 nařízení EMFA je stěžejní pro vymezení práv poskytovatelů mediálních služeb. V odstavci 1 garantuje jejich redakční svobodu, neboť stanoví, že poskytovatelé těchto služeb mají právo vykonávat svou hospodářskou činnost na vnitřním trhu bez omezení kromě těch, která jsou povolena podle práva Evropské unie. Cílem úpravy článku 4 je zajistit, aby spotřebitelé mohli využívat důvěryhodného obsahu poskytovaného nezávislými sdělovacími prostředky na digitalizovaném mediálním trhu. V zájmu podpory poskytování kvalitních mediálních služeb je proto článek 4 zaměřen na omezení nepřiměřeného veřejného nebo i soukromého vměšování do redakční svobody. Cílem úpravy je zajistit, aby novináři mohli pracovat bez vměšování, zejména pokud jde o ochranu jejich zdrojů.

Členské státy a jejich regulační orgány jsou zavázány nezasahovat do redakční politiky a rozhodnutí těchto poskytovatelů ani se je nesnažit jakýmkoli způsobem ovlivňovat. V odstavcích 3 až 8 upravuje článek 4 konkrétní ochranu novinářských zdrojů a důvěrné komunikace. Upravuje na jedné straně práva poskytovatelů mediálních služeb a jejich redakčních pracovníků při ochraně jejich zdroje nebo důvěrné komunikace, a na straně druhé upravuje úkony a činnosti, jichž se státní orgány musí vůči poskytovatelům mediálních služeb a redakčním pracovníkům zdržet. Uvedené úkony mohou orgány České republiky provádět v případě, že jsou naplněny podmínky uvedené v čl. 4 odst. 4 nebo 5 nařízení, neboť tato ustanovení představují výjimku z uvedeného zákazu. V obou případech jsou přitom poskytovatelům služeb a redakčním pracovníkům postaveny na roveň i osoby, které mají informace týkající se novinářského zdroje nebo důvěrné komunikace z důvodu jejich pravidelného nebo profesního vztahu s poskytovatelem mediálních služeb nebo s jeho redakčními pracovníky. Nařízení EMFA připouští výjimky z těchto negativních povinností státu a jeho orgánů, avšak pouze za splnění všech podmínek stanovených v odst. 4 až 7 uvedeného článku.

„Důvěrná komunikace“ zde představuje důvěrně sdělené nebo poskytnuté informace shromažďované, ověřované nebo analyzované novináři, a to sdělené nebo poskytnuté offline i online, které se týkají novinářských zdrojů nebo které by je umožnily identifikovat. Redakčními pracovníky se rozumí všichni zaměstnanci poskytovatele mediálních služeb nebo osoby, které pro něho vykonávají práci na základě jiné smlouvy nebo dohody, a kteří činí rozhodnutí související s redakční odpovědností poskytovatele služeb.

Pojem „osoby, které mohou mít informace o zdroji nebo důvěrné komunikaci z důvodu svého pravidelného nebo profesního vztahu s poskytovatelem mediálních služeb nebo jeho redakčním pracovníkem“, je třeba vykládat v návaznosti na bodu 20 recitálu k nařízení EMFA³².

Osobou, která může mít informace o zdroji nebo důvěrné komunikaci z důvodu svého „pravidelného vztahu“ s poskytovatelem mediálních služeb nebo jeho redakčním pracovníkem se budou zejména rozumět osoby stabilně a nepřetržitě s ním žijící v úzkém vztahu ve společné domácnosti, jakož i další osoby v obdobně úzkém vztahu. Pravidelnost vztahu by měla být vykládána spíše restriktivně, přičemž do úvahy by měla být vzata i četnost kontaktů, která by umožňovala získání přístupu k chráněným informacím (za pravidelný vztah nebude pro tyto účely považován vztah, kdy dochází sice k pravidelným setkáním, nicméně např. s několikaměsíčními či ročními rozestupy). Kritérium ochrany těchto osob je tak třeba vnímat spíše v povaze vztahu, která vede k možnosti seznamovat se s chráněnými informace, než v pouhé pravidelnosti. Ani příbuzenský vztah nebo vztah osoby blízké totiž nemusí vždy představovat takový druh vztahu, který je třeba chránit, aby bylo ve smyslu bodu 20 recitálu k nařízení EMFA „zaručeno přiměřené respektování soukromého a rodinného života, obydlí a komunikace.“

„Profesní vztah“ charakterizuje podílení se na přípravě, výrobě nebo šíření pořadů nebo tiskových publikací, na něž je cíleno pouze z důvodu jejich úzkých vazeb na poskytovatele mediálních služeb, novináře nebo jiné redakční pracovníky. Ochrany by měli požívat i zaměstnanci poskytovatelů mediálních služeb, jako jsou techničtí pracovníci včetně odborníků na kybernetickou bezpečnost, u kterých je z hlediska povahy jejich činnosti pravděpodobné, že by mohli disponovat chráněnými informacemi.

Účelem § 3 odst. 1 a 2 je deklarovat i v českém právním řádu právo poskytovatele mediálních služeb a jeho redakčních pracovníků na ochranu zdroje jejich informací nebo jejich důvěrné komunikace. Takové právo je dosud zmíněno ve dvou právních předpisech, a to v § 16 tiskového zákona a v § 41 zákona o provozování vysílání (ochrana zdroje a obsahu informací). Stávající ochrana podle těchto zákonů je však užší než ochrana upravená v nařízení EMFA a vztahuje se pouze k obsahu rozhlasového nebo televizního vysílání a obsahu periodického tisku. Návrhem zákona se proto obě uvedená ustanovení zrušují a nahrazují se novou úpravou, která bude použitelná pro poskytovatele všech mediálních služeb, jejich redakční pracovníky i osoby, které mají informace týkající se novinářského zdroje nebo důvěrné komunikace z důvodu jejich pravidelného nebo profesního vztahu s poskytovatelem mediálních služeb nebo s jeho redakčními pracovníky.

Návrh zákona tedy proklamuje právo uvedených osob odepřít orgánu veřejné moci poskytnutí informace týkající se zdroje jejich informací nebo poskytnutí důvěrné komunikace mezi nimi a zdrojem jejich informací, nebo informace umožňující identifikaci tohoto zdroje nebo zjištění obsahu důvěrné komunikace. Stejně tak mají tyto osoby právo orgánu veřejné moci odmítnout předložení nebo vydání věcí, z nichž by mohl být zjištěn zdroj jejich informací nebo jejich důvěrná komunikace. Navazuje se tak na negativní povinnosti členských států v čl. 4 odst. 3.

Součástí zmiňovaného § 16 tiskového zákona a § 41 zákona o provozování vysílání, který dnes upravuje ochranu novinářského zdroje, jejichž zobecněnou podobu představuje navrhovaný § 3, bylo i konstatování, že tímto nejsou dotčeny zvláštním právním předpisem stanovené povinnosti nenadržovat pachateli trestného činu a překazit nebo oznámit trestný čin. Třebaže tato deklarace není do návrhu zákona přejímána, neznamená to, že by se na tomto cokoli měnilo. Uvedené se do návrhu nepřejímá s ohledem na to, že takováto deklarace, byť v právních předpisech bývá obsažena, nemá vlastní normativní charakter, a proto se od takovýchto ustanovení spíše upouští, neboť svých charakterem jde spíš o výklad, který by měl být obsažen v důvodové zprávě či komentářové literatuře. Ostatně tyto instituty si ani vzájemně neodporují. Povinnost nenadržovat pachateli po osobách chránících svůj zdroj nevyžaduje, aby prozrazovaly svůj zdroj, pouze nesmí svého práva na ochranu zdroje a důvěrné komunikace zneužívat k tomu, aby pachateli trestného činu pomáhaly uniknout trestnímu stíhání, trestu nebo jeho výkonu. Překazit trestný čin lze jednak v pravém smyslu překažením, čímž problém s poskytováním informací krytých ochranou zdroje vůbec nenastane, nebo takové jednání včas oznámit i bez vyzrazení informací identifikujících zdroj. Totéž platí o povinnosti oznámit spáchání taxativně vymezeného okruhu trestných činů, i to lze učinit pouze kusou informací, která nebude obsahovat informace zdroj přímo identifikující (lze tak například pouze oznámit, že byl spáchán trestný čin a poskytnutí dalších informací odepřít s odkazem na právo na ochranu zdroje). Bude potom na orgánu přijímajícím takové oznámení, resp. na orgánech činných v trestním řízení obecně, zdali vyhodnotí, že je takové právo třeba za splnění všech stanovených podmínek prolomit.

Ostatně povinnosti nenadržovat pachateli a překazit nebo oznámit trestný čin ani nespadají mezi opatření zapovězená článkem 4 odst. 3 nařízení EMFA.

Pokud jde o problematiku novinářů, kteří nejsou „redakčním pracovníkem“ poskytovatele mediálních služeb, je třeba jejich postavení posuzovat podle toho, zda taková samostatná osoba naplní definici poskytovatele mediálních služeb. Jedná-li se o fyzickou osobu, která vykonává výdělečnou činnost (podnikání) spočívající v poskytování služby a která za výběr obsahu takové služby nese redakční odpovědnost a určuje způsob její organizace, pak bude i tato samostatná osoba poskytovatelem mediálních služeb podle návrhu zákona. Na takového poskytovatele mediálních služeb by se pak vztahoval i čl. 10 Evropské úmluvy o lidských právech. Doporučení č. (2000) 7 stanoví, že právo chránit zdroj je právem novináře, jehož definuje jako „jakoukoli fyzickou nebo právnickou osobu, která se pravidelně nebo profesionálně zabývá sběrem a rozšiřováním informací veřejnosti pomocí jakýchkoli prostředků masové komunikace“. Důvodová zpráva k tomuto doporučení uvádí, že uvedená definice má být na jednu stranu inkluzivní (neváže novinářský status na žádnou formální podmínku, například stabilní zaměstnání v médiu, akreditaci, členství v profesní organizaci, a současně jej neomezuje jen na některé druhy médií), na druhou stranu by však měla zůstat exkluzivní v tom smyslu, že ochrana zdrojů zůstává omezena na profesní (a profesionální) prostředí médií, nikoli „individuální komunikaci“. Doporučení č. R (2000) 7 tedy stále požaduje profesionální (nebo pravidelné) vykonávání žurnalistiky jako činnosti (s čímž je spojena i odpovědnost za obsah a povinnost ověřovat informace).

Pozdější Doporučení č. 1950 (2011) odmítá, že by právo na ochranu zdrojů náleželo také těm, které nelze považovat za profesí novináře.³³ Je postaveno na tom, že jedině mezi profesionálním, či alespoň pravidelným přispěvatelem do veřejné debaty („novinářem“) a zdrojem vzniká vztah založený na důvěře. Právo novinářů nezveřejňovat své zdroje informací je profesní výsadou, která má motivovat zdroje k tomu, aby novinářům poskytovaly důležité informace, které by bez závazku ochrany zdroje neposkytly. Stejný vztah důvěry neexistuje ve vztahu k osobám, které nejsou novináři, jako jsou jednotlivci s vlastními webovými stránkami nebo internetovým blogem. „Nežurnalisté“ proto nemohou těžit z práva novinářů neprozradit své zdroje.

Na rozdíl od práv poskytovatelů mediálních služeb, jejich redakčních pracovníků a dalších definovaných osob na ochranu jejich zdroje informací a důvěrné komunikace, obsahuje článek 4 odst. 3 písm. b) a c) i zákaz určitých opatření nebo činností ze strany státu, jejichž cílem by bylo odhalit takový zdroj nebo komunikaci. Česká republika podle této úpravy nesmí uplatnit zadržení, postihování, omezení osobní svobody nebo kontrolování poskytovatele mediálních služeb nebo redakčních pracovníků a podrobování kohokoli z nich nebo jejich podnikové či soukromé prostory sledování, prohlídkám a zajištění za účelem získání informací týkajících se novinářských zdrojů nebo důvěrné komunikace nebo umožňujících identifikaci těchto zdrojů nebo této komunikace; totéž platí pro zadržení, postihování, omezení osobní svobody nebo kontrolování osob, které z důvodu pravidelného nebo profesního vztahu s poskytovatelem mediálních služeb nebo s jeho redakčními pracovníky mohou mít takové informace, nebo podrobování těchto osob nebo jejich podnikových či soukromých prostor sledování, prohlídkám a zabavování za účelem získání takových informací. Česká republika nesmí také zavádět intruzivní sledovací software do jakéhokoli materiálu nebo digitálního zařízení, stroje nebo nástroje využívaného poskytovateli mediálních služeb, jejich redakčními pracovníky nebo jakýmikoli osobami, které z důvodu pravidelného nebo profesního vztahu s poskytovatelem mediálních služeb nebo jeho redakčními pracovníky mohou mít informace týkající se novinářských zdrojů nebo důvěrné komunikace nebo informace umožňující identifikaci těchto zdrojů nebo této komunikace. Tuto úpravu nařízení EMFA nelze zařadit do návrhu zákona, protože by tak došlo k nepřímé novelizaci procesních právních předpisů. Pro poskytovatele mediálních služeb, jejich redakční pracovníky a další osoby však ochrana zdroje informací nebo důvěrné komunikace vyplývá přímo z uvedené úpravy nařízení, aniž by bylo nutné ji přebírat do českého právního předpisu.

Nařízení EMFA upravuje v souvislosti s úpravou práv poskytovatelů mediálních služeb poskytování pomoci těmto poskytovatelům, jejich redakčním pracovníkům nebo osobám, které z důvodu svého pravidelného nebo profesního vztahu s poskytovatelem mediálních služeb nebo jeho redakčními pracovníky mají informace týkající se novinářských zdrojů nebo důvěrné komunikace nebo informace umožňující identifikaci těchto zdrojů nebo této komunikace. V případě, že budou porušena jejich práva podle článku 4 odst. 3 až 7 nařízení EMFA, mají tyto osoby právo na účinnou soudní ochranu, což je v případě České republiky splněno. Členský stát má přitom pověřit některý orgán nebo subjekt poskytováním pomoci při výkonu tohoto práva na ochranu. Takovou úlohou může být podle nařízení pověřen i samoregulační orgán. Návrh zákona proto stanoví, že samoregulační orgán, který je zapsaný v seznamu samoregulačních orgánů vedeném Radou pro rozhlasové a televizní vysílání, je povinen poskytnout pomoc uvedeným osobám pro účely výkonu práva na účinnou soudní ochranu, jestliže tyto osoby o pomoc samoregulační orgán požádají, neboť mají za to, že došlo k porušení čl. 4 odst. 3 až 7 nařízení EMFA. Každý má samozřejmě povinnost zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, které se v této souvislosti dozví.

Pro účely jasného vymezení úpravy obsažené v § 4 odst. 3 definuje návrh zákona pro celou oblast mediálních služeb také samoregulační orgán, který je subjektem dobrovolné iniciativy, a to jako právnickou osobou, ve které se mohou sdružovat poskytovatelé mediálních služeb. Ti sobě a ve svém zájmu samoregulací kultivují služby, které poskytují, a za tím účelem se zavazují dodržovat pravidla stanovená tímto orgánem, který jejich dodržování monitoruje a vymáhá.

Článek 6 nařízení EMFA, který upravuje povinnosti poskytovatelů mediálních služeb, vyžaduje, aby poskytovatelé zpřístupnili příjemcům svých služeb aktuální informace, které zahrnují jejich název a kontakní údaje, jméno nebo jména jejich přímého nebo nepřímého vlastníka nebo vlastníků s uvedením podílů, které jim umožňují uplatňovat vliv na provoz a strategické rozhodování, včetně přímého nebo nepřímého vlastnictví státu nebo orgánu veřejné správy, dále jméno jejich skutečných majitelů a celkovou roční výši veřejných prostředků na reklamu zadanou státem (orgánem veřejné moci), která jim byla přidělena a celkovou roční výši příjmů z reklamy obdržených od orgánů veřejné správy ze třetích zemí, tedy států, které nejsou členskými státy EU. Čl. 6 odst. 1 písm. d) sám odděluje povinnost poskytovatelů mediálních služeb zpřístupnit celkovou částku roční výše veřejných prostředků na reklamu zadanou státem (tato reklama je definována v čl. 2 odst. 19 nařízení EMFA) a celkovou roční výši příjmů z reklamy obdržených od orgánů nebo subjektů ze třetích zemí (tj. z jiných států, než je Česká republika). Ustanovení čl. 6 odst. 1 ukládá povinnost přímo poskytovatelům mediálních služeb, je tedy přímo aplikovatelné a není třeba jej přebírat do národního práva.

V odstavci 2 ale článek 6 rovněž ukládá členským státům EU, aby vedly databázi vlastnictví médií, která bude ve vztahu ke každému poskytovateli mediálních služeb obsahovat údaje uvedené v článku 6 odst. 1. Ačkoli v ČR je vedeno několik seznamů poskytovatelů určitých typů mediálních služeb, komplexní databáze všech mediálních služeb a jejich poskytovatelů dosud neexistuje. Jedná se například o seznam provozovatelů rozhlasového vysílání, provozovatelů převzatého rozhlasového vysílání, provozovatelů převzatého televizního vysílání a seznam provozovatelů televizního vysílání usazených nebo považovaných za usazené v České republice, které vede Rada pro rozhlasové a televizní vysílání podle § 5 odst. 1 písm. d) zákona o provozování vysílání. Stejný regulační orgán vede seznam poskytovatelů audiovizuálních mediálních služeb na vyžádání podle § 5 odst. 3 zákona o audiovizuálních mediálních službách na vyžádání, nebo seznam poskytovatelů služby platformy pro sdílení videonahrávek podle § 5 písm. a) zákona o službách platforem pro sdílení videonahrávek. Ministerstvo kultury vede evidenci periodického tisku podle § 7 odst. 4 tiskového zákona. Stávající seznamy nebo databáze vedené podle příslušných právních předpisů ale obsahují údaje, které neodpovídají údajům uvedeným v článku 6 odst. 1 nařízení EMFA. Ten vyžaduje, aby v každém členském státě Evropské unie byl ve vztahu k poskytovatelům mediálních služeb evidován kromě názvu nebo jména a kontaktních údajů poskytovatele také jeho přímý nebo nepřímý vlastník nebo vlastníci s uvedením jejich podílů, které jim umožňují uplatňovat vliv na provoz a rozhodování, včetně přímého nebo nepřímého vlastnictví orgánu veřejné správy, dále jméno skutečného majitele poskytovatele mediálních služeb, který je právnickou osobou, celková roční výše finančních prostředků, které poskytovatelem byly poskytnuty na reklamu zadanou orgánem veřejné správy a celková roční výše příjmu z reklamy od orgánů veřejné správy ze států, které nejsou členskými státy Evropské unie.

Požadavek na zveřejnění přímých nebo nepřímých vlastníků a skutečných majitelů poskytovatelů mediálních služeb zvýší transparentnost tohoto vlastnictví a v důsledku povede rovněž k posílení odpovědnosti a nezávislosti médií. Větší transparentnost vlastnictví sdělovacích prostředků a dalších obchodních zájmů vlastníků médií podpoří spravedlivou hospodářskou soutěž zejména v odvětví tisku, které zahrnuje tištěné i internetové prostředky.

V českém právním řádu je nutné upravit, který orgán povede tuto povinnou evidenci (databázi) vlastnictví médií a jakým způsobem budou poskytovatelé mediálních služeb s tímto orgánem komunikovat. Vzhledem k tomu, že se má jednat o evidenci všech mediálních služeb, jeví se jako vhodné, aby ji vedlo Ministerstvo kultury, a nikoli např. Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, jejíž působnost se týká pouze audiovizuálních služeb. V souladu s digitalizací státní správy a zjednodušením procesu oznamování povinných údajů a jejich změn ze strany poskytovatelů mediálních služeb, předpokládá návrh zákona, že kontakt poskytovatelů s Ministerstvem kultury bude probíhat výlučně prostřednictvím agendového informačního systému po přihlášení s využitím prostředku elektronické identifikace podle zákona č. 250/2017 Sb., o elektronické identifikaci. Podrobný postup vyplnění požadovaných údajů v evidenci vlastnictví médií bude zveřejněn na internetových stránkách Ministerstva kultury. Poskytovatel mediálních služeb bude povinen oznámit příslušné údaje a jejich změnu do 30 dnů ode dne, kdy se stal poskytovatelem mediálních služeb nebo kdy nastala změna oznámeného údaje. S uvedeným souvisí i úprava přechodného ustanovení, které ukládá všem stávajícím poskytovatelům mediálních služeb oznámit údaje uvedené v čl. 6 odst. 1 nařízení EMFA do 3 měsíců ode dne nabytí účinnosti zákona do evidence vlastnictví médií.

Zanášení údajů do evidence upravené v § 5 návrhu zákona bude mít povahu pouze evidenční a informativní. Nebude tedy spojeno s žádnými právními důsledky, s výjimkou nesplnění povinnosti stanovené údaje a jejich změny do evidence uvést. Za správnost zápisu v evidenci a jeho aktualizaci ponese odpovědnost pouze poskytovatel mediálních služeb ve vztahu k jím zaspaným údajům.

Článek 17 nařízení EMFA upravuje koordinaci opatření týkajících se mediálních služeb ze zemí mimo Evropskou unii. Vnitrostátní regulační orgány mají specifické praktické odborné znalosti, které jim umožňují účinně vyvažovat zájmy poskytovatelů mediálních služeb a jejich příjemců a zároveň zajišťovat dodržování svobody projevu a chránit a podporovat pluralitu médií. To má zásadní význam zejména pro ochranu vnitřního trhu před mediálními službami ze zemí mimo Evropskou unii, bez ohledu na prostředky, jimiž jsou distribuovány nebo prostřednictvím nichž je k nim přistupováno. Takové služby se zaměřují na příjemce v EU nebo je oslovují, a mohou mimo jiné s ohledem na kontrolu, kterou nad nimi často vykonávají třetí země, ohrožovat veřejnou bezpečnost nebo představovat riziko jejího ohrožení. Může se to týkat například veřejných provokací ke spáchání teroristického trestného činu a systematických mezinárodních kampaní zahraniční manipulace s informacemi a vměšování s cílem destabilizovat členské státy Evropské unie. V tomto ohledu je třeba posílit koordinaci mezi vnitrostátními regulačními orgány, aby společně čelily možným hrozbám pro veřejnou bezpečnost a poskytnout jim právní rámec, který zajistí účelnost a možnou koordinaci vnitrostátních opatření přijatých v oblasti médií.

Uvedený článek nařízení EMFA upravuje za tímto účelem oprávnění Sboru koordinovat na žádost vnitrostátních regulačních orgánů jejich opatření týkající se šíření nebo přístupu k mediálním službám, které buď pocházejí ze zemí mimo Evropskou unii nebo jejichž poskytovatelé jsou usazeni mimo Evropskou unii. Jedná se o služby, které se bez ohledu na prostředky šíření nebo přístupu zaměřují na příjemce v EU nebo je oslovují, a které závažným a hrubým způsobem porušují veřejnou bezpečnost, nebo představují závažné a značné riziko jejího ohrožení. Je nezbytné koordinovat vnitrostátní opatření a umožnit Sboru, aby po konzultaci s Evropskou komisí vydával k těmto opatřením dle potřeby stanoviska, zejména v případech, kdy se situace týká více členských států. V tomto ohledu je třeba posoudit rizika pro veřejnou bezpečnost s ohledem na všechny důležité věcné a právní prvky na unijní i vnitrostátní úrovni. Cílem by mělo být umožnit koordinovanější přístup dotčených vnitrostátních regulačních orgánů a zamezit šíření těchto služeb.

Sbor může po konzultaci s Evropskou komisí vydávat k takovým opatřením regulačních orgánů členských států stanoviska, přičemž nařízení EMFA zavazuje tyto regulační orgány, aby taková stanoviska Sboru zohlednily. Vzhledem k tomu, že členské státy jsou povinny zajistit, aby regulačním orgánům v zohlednění stanoviska Sboru nic nebránilo, je třeba v návrhu zákona upravit příslušný postup Rady pro rozhlasové a televizní vysílání v uvedených případech a stanovit, že při výkonu své působnosti vůči poskytovatelům mediálních služeb, kteří jsou usazeni ve státech, které nejsou členskými státy Evropské unie, vezme stanoviska Sboru podle čl. 17 odst. 2 nařízení EMFA za podklad.

Nařízení EMFA dokonce předpokládá, že Sbor po konzultaci s Evropskou komisí vypracuje soubor kritérií, která budou vnitrostátní regulační orgány používat při výkonu svých regulačních pravomocí vůči poskytovatelům mediálních služeb ze států mimo EU, které závažným a hrubým způsobem porušují veřejnou bezpečnost, nebo představují závažné a značné riziko jejího ohrožení, a vnitrostátní regulační orgány učiní vše pro to, aby tato kritéria zohlednily. Tento seznam může pomoci regulačním orgánům v případě, že konkrétní poskytovatel služby chce spadat do pravomoci některého členského státu nebo se zdá, že do ní již spadá. Prvky v tomto seznamu se mohou týkat například vlastnictví, řízení, struktury, financování, redakční nezávislosti na třetích státech nebo přistoupení k samoregulačním mechanismům. V souladu s požadavkem nařízení EMFA se Radě pro rozhlasové a televizní vysílání ukládá v odpovídajících případech postupovat podle těchto kritérií.

Pro účely úpravy § 6 jsou členským státům Evropské unie postaveny na roveň smluvní státy Dohody o Evropském hospodářském prostoru, jejichž přistoupení k nařízení EMFA je v jednání.

Článek 22 nařízení EMFA upravuje posuzování spojování na mediálním trhu. Vzhledem k tomu, že média hrají rozhodující úlohu při utváření veřejného mínění, mělo by nezávisle na posuzování z hlediska práva hospodářské soutěže probíhat i posouzení spojování na mediálním trhu, jež by mohla mít významný dopad na pluralitu médií a redakční nezávislost. V této souvislosti by měla být pluralita médií chápána jako možnost přístupu k různým mediálním službám a mediálnímu obsahu, které odrážejí různé názory, hlasy a analýzy.

Uvedený článek EMFA zavazuje členské státy stanovit ve svém vnitrostátním právu hmotněprávní a procesní pravidla, která umožní posouzení spojování na mediálním trhu. Nikoli však jakékoli spojení subjektů na tomto trhu, ale pouze takové, které by mohlo mít významný dopad na pluralitu a redakční nezávislost médií. Taková pravidla musejí stanovit povinnost stran zapojených do tohoto spojení oznámit jej předem vnitrostátním orgánům nebo subjektům. Vzhledem k tomu, že článek pověřuje členské státy, aby určily vnitrostátní regulační orgán nebo subjekt, který bude odpovědný za toto posouzení, a stanovily další podmínky takového procesu, je nezbytné upravit tyto skutečnosti v české právní úpravě. Návrh zákona proto upravuje objektivní, nediskriminační a přiměřená kritéria pro oznamování takových spojení na mediálním trhu, tj. vymezuje, která spojení již mají takovou povahu, že mohou mít významný dopad na pluralitu a redakční nezávislost médií. Podle nařízení EMFA by mělo jít o taková spojení, v jejichž důsledku by jeden subjekt mohl ovládat dotčený trh a mít tak významný vliv na utváření veřejného mínění na daném mediálním trhu v jednom nebo více členských státech, nebo v něm získat významný podíl. Důležitým kritériem, které je třeba vzít v úvahu, je omezení vzájemně si konkurujících názorů na daném trhu v důsledku spojování na mediálním trhu. V podmínkách ČR by se tedy mohlo jednat o celoplošné rozhlasové nebo televizní vysílání s odpovídající poslechovostí nebo sledovaností, nebo celostátní periodický tisk, popř. online zpravodajské médium s podstatnou sledovaností. Vzhledem k tomu, že je třeba zahrnout i společnosti, které jsou provozovatelem mediální služby poskytované online, nelze ale povinné subjekty vymezit celostátní dostupností, poslechovostí nebo sledovaností. Jako kritérium, které zajistí, aby se v rámci posuzování spojení na mediálním trhu podle této úpravy posuzovali jen poskytovatelé služby s podstatným zásahem veřejnosti, se navrhuje omezit posuzování pouze na společnosti, které nejsou mikropodnikem. Ten je Doporučením Komise 2003/361/ES ze dne 6. května 2003 o definici mikropodniků, malých a středních podniků, Úř. věst. L, 2024/90772, 5. 12. 2024 definován jako společnost zaměstnávající méně než 10 osob s ročním obratem pod 2 miliony EUR. Příloha sdělení Ministerstva průmyslu a obchodu č. 7/2023 Sb. obsahuje českou jazykovou verzi doporučení Komise 2003/361/ES, české znění Doporučení Komise je dostupné na http://data.europa.eu/eli/reco/2003/361/corrigendum/2024-12-05/oj.

Toto vymezení je zvoleno proto, že v současné době není na českém mediálním trhu subjekt mající povahu mikropodniku, který by měl vliv na pluralitu nebo redakční nezávislost médií, ani se taková situace nedá reálně očekávat v budoucnu.

Účastník spojení na mediálním trhu, který není mikropodnikem, má povinnost oznámit Radě pro rozhlasové a televizní vysílání své spojení před podáním návrhu na jeho zápis do obchodního rejstříku. Definice „spojení na mediálním trhu“ je obsažena v čl. 2 odst. 15 nařízení EMFA. Rada pro rozhlasové a televizní vysílání bude dopad oznámeného spojení na mediální pluralitu a redakční nezávislost médií posuzovat podle kritérií uvedených v čl. 22 odst. 2 nařízení EMFA. Stanoví se proto povinnost oznamovatele spojení předložit RRTV své stanovisko ke kritériím uvedeným v čl. 22 odst. 2, konkrétně ke kritériím stanoveným v písm. a), b), c) a e). Rada pro rozhlasové a televizní vysílání vyhodnotí mj. i očekávaný dopad oznámeného spojení na pluralitu médií v České republice, včetně účinku na utváření veřejného mínění a na rozmanitost mediálních služeb a nabídky médií na trhu. Přihlédne přitom k online prostředí a k zájmům, vazbám nebo činnostem poskytovatelů mediálních služeb nebo poskytovatelů online platforem, jichž se záměr spojení týká, v jiných médiích nebo v jiných odvětvích. Dále vyhodnotí i záruky redakční nezávislosti, včetně opatření přijatých poskytovateli mediálních služeb s cílem zaručit nezávislost jednotlivých redakčních rozhodnutí, a to, zda by v případě, že by ke spojení na mediálním trhu nedošlo, zůstalo postavení poskytovatelů mediálních služeb nebo poskytovatelů online platforem, kterých se spojení týká, ekonomicky udržitelné a zda existují alternativy k jejich ekonomické udržitelnosti. Při vyhodnocování všech těchto skutečností bude moci RRTV využít pokyny, které vydá Evropská komise za pomoci Sboru. Při formulaci stanoviska může RRTV využít i konzultaci s příslušným samoregulačním orgánem.

V souladu s požadavkem nařízení také návrh zákona stanoví lhůtu pro dokončení celého procesu posouzení.

Na konzultaci s Evropskou komisí k aplikaci nařízení EMFA, která proběhla 2. prosince 2024, se komise vyjádřila k očekávanému výsledku vyžadovaného posouzení spojování na mediálním trhu. Článek 22 totiž vyžaduje pouze realizaci procesu posouzení, ale nijak nespecifikuje, jaký by měl být jeho výsledek. Jeho účelem je zajistit informovanost uživatelů mediálních služeb, aby si mohli sami vytvořit názor na důsledek spojení na mediálním trhu. K tomu jim má sloužit stanovisko regulačního orgánu, který zhodnotí dopad spojení na pluralitu a redakční nezávislost médií. V souladu s tímto záměrem návrh zákona předpokládá, že Rada pro rozhlasové a televizní vysílání výsledek svého posouzení zveřejní na svých internetových stránkách a zašle je účastníkům spojení. Aby stanovisko Rady pro rozhlasové a televizní vysílání nezasáhlo negativně do procesu plánovaného sloučení, navrhuje se, aby bylo zveřejněno až poté, kdy ke spojení dojde. Vzhledem k tomu, že stanovisko regulačního orgánu má sloužit uživatelům mediálních služeb k jejich informovanosti o dopadu na pluralitu a redakční nezávislost médií, není jeho zveřejnění před skutečným spojením nezbytné. Pokud by subjekt účastnící se spojení se stanoviskem RRTV nesouhlasil nebo se jím cítil poškozen, může využít možnost opravných prostředků v rámci správního soudnictví.

Nařízení rovněž upravuje postup pro případ, kdy je pravděpodobné, že spojení na mediálním trhu ovlivní fungování vnitřního trhu mediálních služeb v Evropské unii. Tak tomu může být například tehdy, kdy se taková spojení týkají nabytí podniku usazeného v jiném členském státě nebo působícího přeshraničně nebo kdy vedou k tomu, že poskytovatelé mediálních služeb získají významný vliv na utváření veřejného mínění na daném mediálním trhu s potenciálním dopadem na příjemce na vnitřním trhu.

V takovém případě je regulační orgán povinen předem konzultovat svůj návrh stanoviska se Sborem, který v této věci vypracuje stanovisko a předá jej dotčenému vnitrostátnímu regulačnímu orgánu a Evropské komisi. Článek 22 odst. 6 pak zavazuje vnitrostátní regulační orgán uvedené stanovisko Sboru v nejvyšší míře zohlednit, a pokud se jím rozhodne zcela nebo zčásti neřídit, musí předložit Sboru a Evropské komisi zdůvodnění svého postoje. V tomto ohledu je nezbytné upravit v návrhu zákona postup Rady pro rozhlasové a televizní vysílání v případě, že během posuzování spojení na mediálním trhu dojde k závěru, že oznámené spojení může ovlivnit trh mediálních služeb v celé Evropské unii.

Článek 25 nařízení EMFA se věnuje přidělování veřejných prostředků na reklamu zadávanou státem a na zakázky na dodávky a služby. Veřejné prostředky určené na tyto účely jsou pro mnoho poskytovatelů mediálních služeb a poskytovatelů online platforem důležitým zdrojem příjmů a přispívají k jejich hospodářské udržitelnosti.

Cílem článku 25 nařízení je zajistit rovné podmínky pro účastníky mediálního trhu podporou transparentního a spravedlivého rozdělování hospodářských zdrojů, čehož bude mj. dosaženo zlepšením transparentnosti, nediskriminace, proporcionality, objektivity a inkluzivity metodik měření sledovanosti. Zadávání reklamy ze strany orgánů nebo subjektů veřejné správy by mělo probíhat transparentně, nediskriminačně, proporcionálně a objektivně, aby se podpořila spravedlivá hospodářská soutěž na mediálním trhu.

Nařízení EMFA definuje „reklamu zadávanou státem“ tak, že se týká všech orgánů nebo subjektů veřejné správy, kterými jsou podle definice národní vláda nebo orgán na nižší než celostátní úrovni, regulační orgán nebo subjekt, který je přímo či nepřímo kontrolován národní vládou nebo orgánem na nižší než celostátní úrovni V souladu s evropskou definicí spadá pod „orgán nebo subjekt veřejné správy“ Česká republika, územní samosprávný celek, všechny jejich organizační složky, a dále právnické osoby jimi zřízené, založené nebo ovládané. Kritériem ovládání u právnických osob by měl být výkon rozhodujícího vlivu státu. Recitál nařízení EMFA k tomu uvádí, že významnými faktory jsou zejména vlastnictví kapitálu, právo užívat celý majetek určitého subjektu nebo jeho část nebo oprávnění či smlouvy, které poskytují rozhodující vliv na složení, hlasování nebo rozhodování orgánů subjektu. Definici vyhovují právnické osoby zřízené nebo založené za zvláštním účelem spočívajícím v uspokojování potřeb obecného zájmu, ale i ty, které mají průmyslovou nebo obchodní povahu. Za právnické osoby zřízené nebo založené státem nelze považovat takové, které byly později zprivatizovány či transformovány na jiného vlastníka. „Reklamou“ těchto orgánů nebo subjektů je pak jakékoli obchodní nebo sebepropagační sdělení, veřejné oznámení nebo informační kampaň zveřejněné nebo šířené prostřednictvím mediální služby nebo online platformy za úplatu nebo jinou protihodnotu, a to přímo orgánem nebo subjektem veřejné správy, pro tento orgán nebo subjekt nebo jeho jménem. Do vymezení tohoto pojmu by ale neměla spadat personální inzerce, neboť v jejím případě se nejedná ani o obchodní, ani o sebepropagační sdělení. Definice reklamy zadávané státem by v kontextu tohoto ustanovení neměla zahrnovat úřední oznámení, která jsou odůvodněna naléhavými důvody veřejného zájmu, jako jsou sdělení veřejných orgánů při mimořádných událostech, která jsou nezbytná například v případech přírodních nebo zdravotních katastrof, havárií nebo jiných nenadálých událostí, které mohou způsobit újmu jednotlivcům.

Nařízení EMFA vyžaduje, aby orgány nebo subjekty veřejné správy každoročně zpřístupnily veřejnosti elektronickými a uživatelsky přívětivými prostředky informace o svých výdajích na reklamu, které musí obsahovat alespoň určité specifické údaje, zejména názvy poskytovatelů mediálních služeb nebo poskytovatelů online platforem, u kterých byly zakoupeny služby, a celkové roční výdaje a částky vynaložené u jednotlivých poskytovatelů mediálních služeb nebo poskytovatelů online platforem. Návrh zákona proto ukládá orgánům nebo subjektům veřejné správy povinnost každoročně nejpozději do 31. března sdělit Radě a zároveň zveřejnit na svých internetových stránkách informaci o výši jimi poskytnutých peněžních prostředků na reklamu, kterou v předcházejícím kalendářním roce zadaly u poskytovatelů mediálních služeb nebo poskytovatelů online platformy. Zákon zároveň vymezuje minimální rozsah povinně poskytovaných údajů. Zveřejnění podle navrhovaného ustanovení bude provedeno též ve formě otevřených dat, jak to stanoví § 5a odst. 2 věta první zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím.

Vzhledem k tomu, že nařízení EMFA požaduje, aby rozdělení výdajů na reklamu zadávanou orgány nebo subjekty veřejné správy mezi poskytovatele mediálních služeb a poskytovatele online platforem monitorovaly vnitrostátní regulační orgány nebo jiné nezávislé regulační orgány a každoročně o tom podávaly zprávu veřejnosti, je třeba, aby takový mechanismus monitorování upravil i návrh zákona. Ten tímto úkolem pověřuje Radu pro rozhlasové a televizní vysílání, které budou orgány nebo subjekty veřejné správy povinny každoročně sdělit příslušné údaje, aby mohla svůj úkol efektivně plnit. Za účelem snížení administrativní zátěže na minimum budou orgány nebo subjekty veřejné správy povinné údaje sdělovat Radě pro rozhlasové a televizní vysílání prostřednictvím veřejně přístupné databáze. Databáze zmíněná v tomto ustanovení je informačním systémem veřejné správy a agendovým informačním systémem, pročež se na ni vztahují postupy a povinnosti podle účinné právní úpravy, zejména podle zákona o informačních systémech veřejné správy, zákona č. 111/2009 Sb., o základních registrech, zejména pokud jde o využívání údajů z jiných informačních systémů veřejné správy, poskytování údajů z databáze. Na databázi se též v případě výdajů na informační a komunikační technologie vztahují povinnosti vůči odboru Hlavního architekta eGovernmentu stanovené zákonem o informačních systémech veřejné správy a usnesením vlády ze dne 27. ledna 2020, č. 86. V souladu s požadavky nařízení EMFA pak Rada pro rozhlasové a televizní vysílání na základě oznámených údajů vyhotoví každý rok příslušnou zprávu a zpřístupní ji na svých internetových stránkách.

Nařízení EMFA proklamuje, že veřejné prostředky nebo jakékoli jiné protihodnoty či výhody, které orgány nebo subjekty veřejné správy přímo či nepřímo poskytují poskytovatelům mediálních služeb nebo poskytovatelům online platforem za reklamu a zakázky na dodávky či služby, se poskytují podle transparentních, objektivních, přiměřených a nediskriminačních kritérií, která jsou předem zpřístupněna veřejnosti elektronickými a uživatelsky přívětivými prostředky, a prostřednictvím otevřených, přiměřených a nediskriminačních postupů. Nařízení rovněž bez dalšího stanoví, že členské státy usilují o to, aby celkové roční veřejné výdaje přidělené na reklamu zadávanou státem byly rozděleny mezi mnoho různých poskytovatelů mediálních služeb zastoupených na trhu, a to s ohledem na vnitrostátní a místní specifika dotčených mediálních trhů. V souladu s těmito požadavky proto návrh zákona stanoví, že orgány nebo subjekty veřejné správy aplikují pro zadávání reklamy transparentní, objektivní, přiměřená a nediskriminační kritéria a postupy, jejichž znění zveřejňují na svých internetových stránkách, a usilují, aby reklamu zadávaly tam, kde je to proveditelné, různým poskytovatelům mediálních služeb. Aby nedocházelo k nedorozumění, pro jakou oblast se tyto principy uplatňují, stanoví se, že jde o oblast plurality mediálních služeb a online platforem, nikoli např. oblast veřejných zakázek. V souladu s tímto požadavkem orgány nebo subjekty veřejné správy, které běžně reklamu poskytovatelům mediálních služeb nebo poskytovatelům online platforem zadávají, vypracují a na svých internetových stránkách zveřejní svá kritéria pro zadávání této reklamy. Nebylo by ale účelné, aby tato pravidla a postupy zpracovávaly orgány, které reklamu nezadávají vůbec nebo jen v minimálním rozsahu či možnosti a relevanci jejich inzerce určují místní podmínky. Návrh zákona proto stanoví, že se tato povinnost nevztahuje na případy, kdy celkové výdaje vynaložené orgánem nebo subjektem veřejné správy nepřesáhnou částku 50 000 Kč včetně DPH za kalendářní rok.

Stejně jako v jiných právních předpisech regulujících mediální služby, např. v zákoně o provozování vysílání, zákoně o audiovizuálních mediálních službách na vyžádání nebo v zákoně o službách platforem pro sdílení videonahrávek, se v § 9 návrhu zákona upravuje dodatečná lhůta k nápravě. Vzhledem k tomu, že cílem je, aby povinné subjekty své povinnosti plnily, ukládá se orgánům, které jsou jinak příslušné k projednávání přestupků (Ministerstvu kultury, Radě pro rozhlasové a televizní vysílání a České obchodní inspekci), aby povinné subjekty upozornily na porušení jejich povinnosti stanovené nařízením EMFA nebo zákonem a poskytly jim lhůtu k nápravě. Teprve pokud povinný subjekt svou povinnost v dodatečné lhůtě nesplní, zahájí příslušný orgán řízení o přestupku.

V § 10 jsou upraveny přestupky za porušení povinností upravených přímo nařízením EMFA nebo zákonem. V návrhu zákona je nutné upravit přestupek spočívající v nesplnění povinnosti poskytovatele mediálních služeb zpřístupnit příjemcům služby snadný a přímý přístup k údajům uvedeným v čl. 6 odst. 1 nařízení EMFA, nebo v povinnosti oznámit totožné údaje do evidence vedené Ministerstvem kultury. Přestupku se poskytovatel mediální služby dopustí i v případě, že povinné údaje oznámí Ministerstvu kultury jiným způsobem než prostřednictvím agendového informačního systému po přihlášení s využitím prostředku elektronické identifikace.

Dalším přestupkem subjektu, který se účastní spojení na mediálním trhu a který není mikropodnikem, je porušení oznamovací povinnosti vůči Radě pro rozhlasové a televizní vysílání podle § 7 odst. 3 návrhu zákona.

Další skutkovou podstatou je porušení povinnosti fyzické osoby zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, které se dozví v souvislosti s poskytnutím pomoci poskytovateli mediálních služeb, jeho redakčním pracovníkům nebo dalším specifikovaným osobám při výkonu jejich práva na účinnou soudní pomoc v rámci ochrany zdroje informací.

Podle čl. 20 odst. 2 a 3 nařízení EMFA musí výrobci, vývojáři a dovozci při uvádění zařízení a uživatelského rozhraní, které řídí nebo spravuje přístup k mediálním službám poskytujícím pořady a využívání těchto služeb, na trh zajistit, aby tato zařízení a uživatelská rozhraní obsahovala funkci, která uživatelům umožní volně, snadno a kdykoli měnit konfiguraci, včetně výchozího nastavení. Současně jsou tyto osoby povinny zajistit, aby vizuální identita poskytovatelů mediálních služeb, k jejichž službám zařízení a uživatelská rozhraní umožňují přístup, byla pro uživatele neustále a jasně viditelná. V § 10 se upravuje skutková podstata přestupku spočívajícího v porušení těchto povinností. Orgánem příslušným k projednávání přestupku musí být v tomto případě Česká obchodní inspekce, která vykonává kontrolu dodržování zákonů v oblasti obchodu a v oblasti výroby a prodeje.

Je třeba stanovit i přestupek spočívající v porušení povinnosti poskytovatele systému proprietárního měření sledovanosti, pokud nezajistí plnění požadavku podle čl. 24 odst. 2 nařízení EMFA poskytnout poskytovatelům mediálních služeb, zadavatelům reklamy a třetím stranám, které mají jejich zmocnění, přesné, podrobné, úplné, srozumitelné a aktuální informace o metodice, kterou jejich systémy měření sledovanosti používají.

Přestupek se rovněž upravuje k porušení povinností orgánu nebo subjektu veřejné správy upravených v § 8 odst. 1, 2 nebo 4 návrhu zákona.

Ustanovení § 10 odst. 7 stanoví maximální výši uložené pokuty. Za porušení evidenčních povinností podle § 10 odst. 1 bude možné uložit pokutu nejvýše do 10 000 Kč, u porušení ostatních povinností vyplývajících z nařízení EMFA nebo ze zákona je nejvyšší hranice pokuty stanovena podstatně vyšší s ohledem na možný dopad nesplnění povinností.

Přestupky podle návrhu zákona bude projednávat Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, Ministerstvo kultury a Česká obchodní inspekce.

Vzhledem k tomu, že lze do budoucna očekávat nárůst přímo účinných předpisů EU, na které bude potřeba adaptovat trestní řád, navrhuje se v části první hlavě první trestního řádu věnované obecným otázkám vytvořit zvláštní oddíl věnující se adaptační úpravě, neboť se zpravidla jedná o průřezové otázky týkající se více úkonů trestního řízení.

Jako první se v tomto oddílu provádí adaptace trestního řádu na nařízení EMFA. Pokud má být proveden úkon trestního řízení uvedený v čl. 4 odst. 3 písm. a) nebo b) citovaného nařízení za účelem zjištění informací o zdroji nebo důvěrné komunikaci nebo informací umožňujících jejich identifikaci, tj. informací, na které se vztahuje právo na ochranu zdroje nebo právo na důvěrnou komunikaci (§ 3 tohoto návrhu zákona v návaznosti na článek 4 nařízení EMFA), je třeba splnit podmínky uvedené v čl. 4 odst. 4 tohoto nařízení.

V adaptační úpravě se v návaznosti na článek 4 odst. 4 nařízení EMFA stanoví, který soudce je příslušný k udělení předchozího souhlasu nebo dodatečnému schválení úkonu, který jinak podle trestního řádu nepodléhá příkazu, povolení nebo souhlasu soudce. Pokud totiž provedením takového úkonu má být prolomena ochrana zdroje nebo důvěrná komunikace, nařízení vyžaduje aprobaci soudem nebo nezávislým a nestranným správním orgánem (v trestním řízení by takovým orgánem zřejmě mohl být jiný státní zástupce než dozorový státní zástupce, zatím však nebyl žádný takový zvláštní státní zástupce určen, proto je potřebné požadovat aprobaci soudcem). Tím není dotčena obecná úprava, která k provedení některých úkonů vyžaduje povolení státního zástupce – takové úkony i ve vztahu k případům podle článku 4 nařízení nadále povoluje státní zástupce, který je nově v případech, na které dopadá odůvodňované ustanovení, povinen vyžádat si s takovým povolením souhlas soudu; jinými slovy souhlas soudu takové povolení státním zástupcem nenahrazuje. Ve vztahu k pořádkové pokutě je pak třeba vyloučit soudce, který je příslušný k udělení souhlasu s uložením pořádkové pokuty, z rozhodování o stížnosti proti rozhodnutí o pořádkové pokutě.

Pro použití intruzivního sledovacího software pak nařízení EMFA stanoví přísnější podmínky v článku 4 odst. 5 nařízení, přičemž zde postačuje i předpoklad, že může dojít k prolomení ochrany zdroje nebo důvěrné komunikace.

Nařízení EMFA ve vztahu k sledování osob nebo prostor podle článku 4 písm. b) nebo c) vyžaduje pravidelný přezkum po uplynutí určitého času. S ohledem na požadavek zvýšené ochrany těchto hodnot a důraz, který na tuto ochranu klade Evropský soud pro lidská práva, se upravuje specificky pro poskytovatele mediálních služeb a další osoby uvedené v nařízení kratší doba, po kterou může být sledování prováděno.

Vzhledem k tomu, že podle čl. 4 odst. 8 nařízení EMFA mají poskytovatelé mediálních služeb, jejich redakční pracovníci a další zde uvedené osoby právo na pomoc, kterou jim bude na žádost poskytovat samoregulační orgán zapsaný v seznamu, který povede Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, je třeba prolomit povinnost mlčenlivosti osob, kterým svědčí právo na takovou pomoc, stanovenou v § 8 odst. 7 tr. ř. a zákaz dalšího poskytování informací podle § 8b odst. 1 tr. ř. vůči samoregulačnímu orgánu, aby se tyto osoby mohly samoregulačního orgánu dotázat, jaké mají právní prostředky nápravy, např. co mohou požadovat jako náhradu škody, jak se mají bránit proti zásahu do jejich práv, atd. Tento průlom je však možný pouze ve vztahu k otázkám týkajícím se ochrany zdroje a důvěrné komunikace, netýká se případů, kdy se vede trestní řízení pro trestný čin nijak nesouvisející s ochranou zdroje či důvěrné komunikace.

Osoby podílející se na činnosti samoregulačního orgánu i všechny další osoby, které se v souvislosti s žádostí o pomoc podle § 4 odst. 3 zákona o některých podmínkách poskytování mediálních služeb dozví určité informace, včetně informací, na které dopadá § 8 odst. 7 tr. ř. a § 8b odst. 1 tr. ř., mají povinnost zachovávat mlčenlivost podle § 4 odst. 3 o některých podmínkách poskytování mediálních služeb.

Návrh zákona upravuje ochranu zdroje a důvěrné komunikace v souladu s článkem 4 nařízení EMFA. Tento článek poskytuje ochranu poskytovatelům mediálních služeb, jejich redakčním pracovníkům a dalším osobám v širším rozsahu, než upravuje ochranu zdroje a obsahu informací platná úprava v tiskovém zákoně.

Tiskový zákon poskytuje ochranu fyzické nebo právnické osobě, která se podílela na získávání nebo zpracování informací pro uveřejnění nebo uveřejněných v periodickém tisku. Taková osoba má právo odepřít soudu, jinému státnímu orgánu nebo orgánu veřejné správy poskytnutí informace o původu či obsahu těchto informací a právo soudu, jinému státnímu orgánu nebo orgánu veřejné správy odepřít předložení nebo vydání věcí, z nichž by mohl být zjištěn původ či obsah těchto informací. Těmito právy ale nejsou dotčeny povinnosti stanovené trestním řádem nenadržovat pachateli trestného činu a překazit nebo oznámit trestný čin a ve vztahu k těmto povinnostem ani povinnosti, které jsou stanoveny v trestním řízení.

Uvedená úprava obsažená v § 16 tiskového zákona se proto ruší a nahrazuje se komplexní ochranou zdroje a důvěrné komunikace upravenou v zákoně o některých podmínkách poskytování mediálních služeb a o změně některých souvisejících zákonů.

Samoregulační orgán se definuje v návrhu zákona obecně pro všechny mediální služby. Jeho definice, která je obsažena v zákoně o provozování vysílání, se proto vypouští.

Rada pro rozhlasové a televizní vysílání podle § 5 odst. 1 písm. t) spolupracuje v rámci své působnosti s Evropskou komisí, jinými orgány Evropské unie, regulačními orgány členských států Evropské unie s obdobnou věcnou působností a s orgány mezinárodních organizací, jejichž předmět činnosti se dotýká působnosti Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, při předávání a získávání informací, údajů a dokumentů stanovených zákonem nebo rozhodnutím vydaným na základě zákona. Rada pro rozhlasové a televizní vysílání v této souvislosti plní i další úkoly, které v oblastech regulace rozhlasového a televizního vysílání, audiovizuálních mediálních služeb na vyžádání a služeb platforem pro sdílení videonahrávek vyplývají z členství České republiky v Evropské unii, mj. se účastní jako člen Skupiny evropských regulačních orgánů pro audiovizuální mediální služby prostřednictvím svých zástupců zasedání této skupiny a podílí se na výměně zkušeností a osvědčených postupů s ostatními jejími členy. V tomto vymezení působnosti Rady pro rozhlasové a televizní vysílání je třeba zohlednit, že nařízení EMFA mění Skupinu evropských regulačních orgánů pro audiovizuální mediální služby na Evropský sbor pro mediální služby, který bude mít kompetenci nejen k audiovizuálním, ale ke všem mediálním službám. Členem Sboru bude za Českou republiku i nadále Rada pro rozhlasové a televizní vysílání. Tyto formální změny je třeba promítnout do uvedeného ustanovení zákona o provozování vysílání.

V ustanovení § 5 odst. 1 písm. t) zákona č. 231/2001 Sb. se upravuje spolupráce Rady pro rozhlasové a televizní vysílání se samoregulačním orgánem a doplňuje se odkaz na vymezení samoregulačního orgánu v zákoně o některých podmínkách poskytování mediálních služeb a o změně některých souvisejících zákonů, kde je rovněž upraven seznam samoregulačních orgánů vedený Radou pro rozhlasové a televizní vysílání.

V zákoně o provozování vysílání je ochrana zdroje a obsahu informací upravena shodně jako v tiskovém zákoně, a to ve vztahu k rozhlasovému nebo televiznímu vysílání. I v tomto případě se úprava § 41 tohoto zákona ruší a nahrazuje se komplexní úpravou ochrany zdroje a důvěrné komunikace v zákoně o některých podmínkách poskytování mediálních služeb a o změně některých souvisejících zákonů. Následně je pak nutno zrušit odkaz na úpravu § 41 i v § 67 zákona č. 231/2001 Sb.

Pokud jde o mezinárodní justiční spolupráci, navrhuje se úkony uvedené v § 12a odst. 1 a 3 trestního řádu doplnit do § 45 zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních (dále jen „ZMJS“) pro případ, že by dožádaný stát u žádosti o právní pomoc žádal po České republice posouzení kolize mezi trestním řízením a právem na ochranu zdroje a důvěrné komunikace. Toto doplnění se užije i na posouzení pro účely evropského vyšetřovacího příkazu, neboť podle § 374 odst. 2 poslední věty ZMJS se § 45 odst. 1 ZMJS použije přiměřeně.

Účinnost zákona se navrhuje prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po jeho vyhlášení, a to v naléhavém obecném zájmu, neboť podstatná část nařízení EMFA nabyla účinnosti již 8. srpna 2025. Prodlužovat legisvakanční lhůtu navrhovaného zákona se nejeví jako účelné a žádoucí.