An. mož. odpisu starého bloku daňových nedoplatků

č. 3).

Územní finanční orgány vykázaly k 31. 5. 2000 celkem 103,1 mld. Kč splatných daňových nedoplatků. Nedoplatky na daních nové daňové soustavy, platné od 1. 1. 1993 (dále jen ”nové daňové soustavy”), činily 88,1 mld. Kč a nedoplatky na daních staré daňové soustavy, platné do 31. 12. 1992 (dále jen ”staré daňové soustavy”), 15 mld. Kč. Ve srovnání s údaji za rok 1999 (vykázáno celkem 97,9 mld. Kč splatných daňových nedoplatků) vzrostl celkový objem evidovaných daňových nedoplatků o 5,2 mld. Kč. Meziročně, tj. ve srovnání se stavem k 31. 5. 1999, se zvýšil absolutní objem daňových nedoplatků o 15,2 mld. Kč, tj. v procentním vyjádření o 17,3 %.

Na celkovém objemu daňových nedoplatků se v rozhodující míře podílejí neuhrazené daňové povinnosti na daních nové daňové soustavy. Hlavní skupinu představují nedoplatky na dani z přidané hodnoty, na spotřebních daních a na daních z příjmů. U daně z přidané hodnoty se jedná k 31. 5. 2000 o částku 35,6 mld. Kč. Její podíl na celkovém objemu daňových nedoplatků je nejvyšší a činí 34,8 % (za rok 1999 34,4 %). U spotřebních daní činil tento podíl 8,7 % (za rok 1999 9,0 %). Podíl nedoplatků na jednotlivých daních z příjmů k celkovému objemu splatných daňových nedoplatků činil k 31. 5. 2000 29,4 % (za rok 1999 28,7 %). Výše daňových nedoplatků na daních staré daňové soustavy se mírně snížila z částky 15,4 mld. Kč za rok 1999 na částku 15 mld. Kč k 31. 5. 2000. Jejich podíl na celkovém objemu splatných daňových nedoplatků poklesl v tomto období na 11,6 % (za rok 1999 činil 15,7 %).

V součinnosti s územními finančními orgány provedlo Ministerstvo financí – sekce 051 Ústřední finanční a daňové ředitelství analýzu dobytnosti daňových nedoplatků na daních s objemem nad 10 mil. Kč a do 10 mil. Kč. Pozornost byla zaměřena na posouzení možností jejich vymožení a odpisu nedoplatků pro nedobytnost. Přehled o daňových nedoplatcích s objemem nad 10 mil. Kč a jejich dobytnosti (

č. 1) ukazuje, že nedoplatky u této největší skupiny evidovaných nedoplatků činily k 31. 12. 1999 částku 49,3 mld. Kč (k 31. 5. 2000 53 mld. Kč). Jejich podíl na celkovém objemu daňových nedoplatků za rok 1999 činil více než 50 % (k 31. 5. 2000 51,5 %). Největší objem nedoplatků této skupiny evidují finanční úřady v působnosti Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu (33,7 %), v Brně (21,5 %) a v Ústí nad Labem (13,8 %). Vykazují rovněž největší počet daňových subjektů s nedoplatky na jednom druhu příjmu, popř. u více daní s objemem nad 10 mil. Kč. Výjimkou nejsou subjekty, u nichž jsou vykazovány tyto nedoplatky u více daní, kde dlužná částka přesahuje několik stovek mil. Kč a v některých případech i přes miliardu Kč. Za celou Českou republiku jsou nedoplatky s objemem nad 10 mil. Kč vykazovány u 998 daňových subjektů, tj. jen cca 0,1 % z celkového počtu subjektů, u kterých finanční úřady evidují daňové nedoplatky. Analýza potvrzuje, že u této skupiny nedoplatků je vykazován největší rozsah nedobytných pohledávek. Z částky 49,3 mld. Kč, vykázané k 31. 12. 1999, bude možno vymoci pouze cca 9,1 mld. Kč a nedobytné pohledávky představují více než 40 mld. Kč. V procentním vyjádření je jich 18,5 % vymahatelných a 81,5 % jich zůstává nedobytných. Z hlediska právní formy subjektu jsou největšími daňovými dlužníky právnické osoby, zejména společnosti s ručením omezeným (42,4 %) a akciové společnosti (27,7 %). Mezi velké dlužníky patří i obchodní společnosti nebo družstva v likvidaci. Početně silnou skupinou dlužníků jsou i fyzické osoby (téměř 19 %). Výše jejich dluhů se pohybuje spíše na spodní hranici skupiny nedoplatků nad 10 mil. Kč.

Přehled nedoplatků s objemem do 10 mil. Kč a jejich dobytnosti (

č. 2) ukazuje, že nedoplatky této skupiny, vykázané k 31. 5. 2000, dosáhly cca 48,9 mld. Kč. Jejich podíl na celkovém objemu daňových nedoplatků činil k 31. 5. 2000 cca 48 %. Z údajů územních finančních orgánů vyplývá, že z celkové částky daňových nedoplatků s objemem do 10 mil. Kč lze mezi vymahatelné pohledávky zahrnout nedoplatky ve výši cca 24 mld. Kč. Nedobytné pohledávky pak činí částku cca 24,5 mld. Kč. V procentním vyjádření je jich cca 50 % vymahatelných a cca 50 % jich zůstává nedobytných. Z hlediska právní formy subjektů jsou i v této velikostní skupině největšími dlužníky právnické osoby, zejména společnosti s ručením omezeným. Početně silnější skupinou jsou zde fyzické osoby (cca 25 %).

Již z dřívějších analýz je známo, že finanční úřady jsou úspěšnější při vymáhání nižších částek nedoplatků v objemu do 1,0 mil. Kč. Řádově vyšší částky nedoplatků, hlavně v pásmu nad 10 mil. Kč, jsou z větší části nedobytné. Velká část pohledávek zůstává neuspokojena v soudních řízení, včetně řízení o konkurzu. V roce 1999 byly cestou soudního výkonu rozhodnutí (na základě návrhů finančních úřadů) vymáhány daňové nedoplatky ve výši téměř 5 mld. Kč, tj. cca 14 % z celkového objemu vymáhaných daňových nedoplatků. Z podkladů územních finančních úřadů vyplývá, že v roce 1999 byla soudy vymožena výkonem rozhodnutí částka cca 23,7 mil. Kč, tj. pouze 0,5 % z objemu nedoplatků, o jejichž vymáhání byly finančními úřady požádány.

Zhruba jedna třetina daňových pohledávek je evidována za subjekty, na jejichž majetek byl prohlášen konkurz. K 31. 12. 1999 byly do konkurzů přihlášeny daňové nedoplatky v celkové výši 30,3 mld. Kč. Suma nedoplatků uhrazených v průběhu konkurzu správcem podstaty (pohledávky za podstatou a nároky na oddělené uspokojení) činila k 31. 12. 1999 částku 657 mil. Kč a suma nedoplatků uhrazených v rámci rozvrhových usnesení činila k tomuto datu částku 147 mil. Kč. Z údajů územních finančních orgánů vyplývá, že daňové pohledávky přihlášené do konkurzu jsou uspokojovány v rozsahu necelých 3 % z objemu přihlášených pohledávek. Potvrzuje se tím nepravdivost tvrzení, že správci daní, resp. orgány státní správy, mají v konkurzním řízení privilegované postavení. V této souvislosti nutno upozornit, že výše daňových pohledávek přihlášených nebo uplatněných v konkurzu se neúměrně zvyšuje o částky penále podle § 63 zákona o správě daní a poplatků, protože penalizace daňového subjektu, na jehož majetek bylo soudem prohlášeno konkurzní řízení trvá i v jeho průběhu. Odhaduje se, že z objemu pohledávek přihlášených a uplatněných v konkurzním řízení tvoří příslušenství daně (zejména penále) téměř polovinu. Zcela neuspokojivá je situace i v oblasti úhrad ostatních nároků přihlášených správcem daně do konkurzu, které ve smyslu zákona č. 212/1992 Sb., o soustavě daní, nemají charakter daní (zejména dotace a bezúročné půjčky) a jsou účelově vázanými prostředky státního rozpočtu.

Podle poznatků územních finančních orgánů lze za hlavní příčiny stavu nedobytnosti pohledávek označit tyto faktory:

• Daňové nedoplatky jsou doprovodným a trvalým jevem výběru veřejnoprávních platebních povinností, a to nejen v České republice. K jejich výraznějšímu snížení lze v právním státě efektivně realizovat pouze systémová a v zásadě dlouhodobější opatření.

• Řada dlužníků nevlastní hmotný či nehmotný majetek, zvyšuje se počet subjektů vstupujících do likvidace a konkurzů, u nichž není vykazován jakýkoliv majetek;

• Zadlužené právnické osoby mění v rychlém sledu sídlo i společníky a statutární zástupce společnosti, v mezidobí se zbavují majetku. Zvyšuje se množství prodejů zadlužených obchodních společností (zejména společností s ručením omezeným) osobám, které jsou nekontaktní, případně nemají žádné znalosti o majetku těchto převzatých subjektů (v těchto případech se jedná zcela jednoznačně o nedobytné daňové pohledávky). Další subjekty typu veřejných obchodních společností, družstev a někdy i akciových společností často uskutečňují dělení problémových společností na tzv. zdravou část a zbytek. Toto dělení je postupné a dlouhodobé, účelově směřující k tomu, aby dluhy zůstaly u problémové části společnosti, která je již bez majetku. Soudní spory o odpůrčích žalobách, podaných správci daní, jsou problematické a zdlouhavé; mnohdy nevyřeší samotnou podstatu věci a jejich výsledky jsou velmi nejisté. Současná právní úprava je ve vztahu ke společníkům a statutárním orgánům, a to zejména u kapitálových společností, velmi benevolentní. Umožňuje přelévání kapitálu těchto společností, zvláště společností s ručením omezeným, do jiných k tomuto účelu vytvořených společností, když pohledávky za takto ”vytunelovanou” společnost zůstávají nedobytné i pro stát. Tyto problémy jsou pouze částečně řešeny v návrhu novely obchodního zákoníku, který je dosud projednáván v Parlamentu České republiky;

• Téměř nulová úspěšnost při vymáhání daňových nedoplatků je v případech, kdy došlo k dodatečnému vyměření daně na základě neuznání fiktivních zprostředkovatelských smluv nebo daňových dokladů a dále u subjektů obchodujících s naftou. Tyto subjekty buďto nevlastní žádný majetek nebo jsou nekontaktní event. prodávají své obchodní podíly, např. bezdomovcům, vážně (smrtelně) nemocným apod.;

• Výrazně se zvyšuje druhotná platební neschopnost daňových subjektů. Narůstá množství vzájemných pohledávek mezi subjekty, které jsou navzájem započítávány a snižují tak možnost uplatnění exekuce přikázáním jiné pohledávky;

• U výkonu exekuce prodejem nemovitostí považují finanční úřady za hlavní problém zástavní práva bank, váznoucí na nemovitostech. Uspokojení v rámci rozvrhového řízení bývá pro správce daně ve většině případů bez efektu, neboť zástavy bank vysoce převyšují tržní hodnotu nemovitostí. Obdobně je tomu i v konkurzním řízení, jehož účastníkem je banka (vždy s odděleným nárokem na uspokojení);

• U řady společností jsou společníky zadlužených právnických osob cizí státní příslušníci, kteří opustili Českou republiku, aniž by vypořádali daňové povinnosti.

Vedle rozboru dobytnosti daňových nedoplatků byla v souladu s požadavkem Poslanecké sněmovny věnována hlavní pozornost posouzení možností odpisování nedobytných daňových pohledávek podle § 66 zákona o správě daní a poplatků. Za období od nabytí účinnosti tohoto zákona, tj. od 1. 1. 1993 do 31. 12. 1999, byl ve smyslu citovaného zákonného ustanovení proveden finančními úřady odpis daňových nedoplatků v celkové výši 14,8 mld. Kč. U daňových nedoplatků s objemem nad 10 mil. Kč jsou splněny podmínky pro odpis daňových nedoplatků pro nedobytnost asi u necelé jedné třetiny vykázaných nedobytných pohledávek, tj. ve výši cca 13,4 mld. Kč.

Jak je patrné z přehledu o možnostech odpisu nedoplatků na daních staré daňové soustavy (

č. 2) lze na základě údajů územních finančních orgánů předpokládat, že do 31. 12. 2000 by mohly finanční úřady provést odpis nedobytných pohledávek dle § 66 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ”ZSDP), cca ve výši 7,6 mld. Kč, tj. téměř 50 % z celkového objemu daňových nedoplatků, evidovaných k 31. 5. 2000 na daních staré daňové soustavy.

K problematice odpisů daňových nedoplatků lze obecně uvést:

• Finanční úřady dosud v malé míře přistupují k odpisu nedobytných daňových nedoplatků především z obavy, že budou daňovou veřejností nebo v médiích napadány z neschopnosti vybrat zákonnými prostředky dlužné částky, a proto provádějí jejich odpisu. Obávají se též, že k negativním závěrům by mohly dospět rovněž kontrolní orgány (v podstatě jde o faktory politické a psychologické);

• Odpis daňových nedoplatků podstatnou měrou ovlivňují vleklá konkurzní řízení, která v jednotlivých případech trvají i řadu let, přičemž se většinou jedná o vysoké daňové nedoplatky a z majetkové situace dlužníka je zřejmé, že nebudou zcela jistě v rámci  rozvrhu uhrazeny. Za současného stavu je odpis takovýchto daňových nedoplatků zablokován i na několik let.

• Po dobu trvání konkurzu nelze nedoplatek odepsat, takže i při vědomí zcela nízké výtěžnosti konkurzu se řadu let nedoplatek zvyšuje o penále.

Kromě řízení o vymožení daňových nedoplatků (v rámci exekučních řízení vedených finančními úřady nebo na základě jejich návrhů orgány soudů, včetně řízení konkurzních) může být růst, resp. snižování hodnoty daňových nedoplatků ovlivňováno i dalšími úkony správce daně v daňovém řízení. Vliv má bezesporu cílevědomější a intenzivnější kontrolní a vyhledávací činnost správců daní, jejichž důsledkem je předepisování doměrků na daních, které od roku 1995 do roku 1999 činily každoročně v průměru částku cca 15 mld. Kč. Ta se v podobě neuhrazených daňových povinností promítá v nemalé míře i do celkové hodnoty splatných daňových nedoplatků. Ačkoliv doměřením daňových povinností na základě daňových kontrol dochází ke zvýšení sumární částky nedoplatků, nelze tuto činnost správců daní opomíjet. Jedná se o nutnou součást daňového řízení a finanční úřady v ní budou nadále pokračovat s využitím nové úlohy ADIS - ”Výběr daňových subjektů ke kontrole”, která na základě vybraných kriterií umožňuje vybírat ke kontrole ty subjekty, u nichž je vyšší pravděpodobnost daňových úniků či krácení daňových povinností. Prominuté daně, především příslušenství daní podle § 55a ZSDP, činily za období od 1. 1. 1999 do 31. 12. 1999 cca 1,3 mld. Kč. Dalším využívaným institutem, který však nemá vliv na vlastní výši daňových nedoplatků, je řízení o žádostech daňových subjektů o posečkání daně nebo povolení splátek dle § 60 ZSDP. Po dobu povoleného posečkání nebo povolených splátek se ovšem dlužná pohledávka nepenalizuje, pokud jsou daňovým dlužníkem dodrženy správcem daně stanovené podmínky. Za období od 1. 1. 1999 do 31. 12. 1999 bylo finančními úřady povoleno posečkání daně nebo povolení splátek ve výši cca 15,7 mld. Kč.

II. Posouzení právních možností odpisu daňových nedoplatků:

Předmětem evidence příjmů, kterou vedou správci daně, je zachycování daňových a platebních povinností, jejich úhrad nebo zániků a z toho vyplývajících daňových přeplatků a nedoplatků. Tyto údaje jsou evidovány na osobních účtech jednotlivých daňových dlužníků odděleně za každý druh daně. Výše daňové a platební povinnosti je evidována na základě předpisných nebo odpisných poukazů. Na debetní straně osobních účtů (strana MD) se evidují předpisy a odpisy daňové povinnosti, včetně jejich případných oprav. Na kreditní straně (straně DAL) jsou evidovány platby a vratky daně.

Daňová pohledávka a její výše je stanovena správcem daně ve vyměřovacím řízení, kde je též určena lhůta její splatnosti. Výší daňové pohledávky je stanovena i platební povinnost, která ovšem může doznat různých modifikací, aniž by se měnila samotná daňová pohledávka a její výše či původní lhůta splatnosti. Pro takové dispozice s platební povinností daňových dlužníků má správce daně v zákoně o správě daní a poplatků řadu procesních institutů. Jde například o institut posečkání daně a povolení splátek, prominutí daňového nedoplatku, odpis daňového nedoplatku pro nedobytnost atd. Nutno v této souvislosti uvést, že tato řízení mají dopad na vybrání daní nebo následné vymáhání daňových nedoplatků. Druhotným efektem uvedených postupů je skutečnost, že územní finanční orgány svým rozhodováním o vymáhání či nevymáhání daňových pohledávek mnohdy ovlivňují další existenci celých oborů hospodářství státu i jednotlivých daňových subjektů (podnikatelských subjektů, zejména právnických osob) jako zaměstnavatelů, a tím i například míru zaměstnanosti v jednotlivých regionech a následné čerpání prostředků státního rozpočtu, jako jsou podpory v nezaměstnanosti, dávky sociální zabezpečení apod.

V platné právní úpravě je problematika odpisu nebo eventuelního prominutí daňových nedoplatků řešena zákonem o správě daní a poplatků:

1. v § 65 – prominutí daňového nedoplatku, který připadá v úvahu tehdy, kdy je sice daňová povinnost a tím i platební povinnost daňového dlužníka stanovena a o její správnosti či zákonnosti není pochyb, avšak daňový dlužník se ocitne v situaci, kdy splněním své platební povinnosti by vážně ohrozil svoji výživu nebo osob na jeho výživu odkázaných, nebo pokud by vymáhání nedoplatku vedlo k jeho hospodářskému zániku (tj. zanikl by jako daňový subjekt). Tento institut je však z hlediska vlivu na zásadní snížení daňových nedoplatků nepodstatný;

2. v § 66 – odpis daňového nedoplatku pro nedobytnost, který je specifickým procesním institutem, k jehož užití může dojít výlučně z podnětu správního orgánu v procesním postavení správce daně. Jedná se o vnitřní rozhodnutí správce daně, jehož smyslem je vyčlenit z rozpočtových zdrojů dubiozní (nejisté, resp. nedobytné) pohledávky a zreálnit jejich posuzování v rámci přípravy rozpočtu. Uplatněním tohoto institutu, tj. provedením odpisu daňového nedoplatku pro nedobytnost, tato pohledávka fakticky nezaniká a je pouze ”převáděna” na příslušný podrozvahový účet správce daně, na kterém je nadále odepsaný nedoplatek evidován. Ke změně nedochází ani u daňového subjektu, neboť jeho dluh trvá nadále, dokud není vybrání daně promlčeno. Podle § 70 ZSDP se právo vybrat a vymáhat daňový nedoplatek promlčuje po šesti letech po roce, ve kterém se stal tento nedoplatek splatným. Je-li však proveden úkon směřující k vybrání, zajištění nebo vymožení nedoplatku, promlčecí lhůta se přerušuje a počíná běžet nová lhůta. Daňový nedoplatek lze vymáhat nejpozději do dvaceti let počítaných od konce roku, ve kterém se stal nedoplatek splatným, s výjimkou daňových nedoplatků zajištěných zástavním právem na movité věci popřípadě nemovitosti (odst. 4 a 5 § 70 ZSDP).

Ať se již rozhoduje o odpisu daňového nedoplatku pro nedobytnost nebo o jeho prominutí, ani v jednom případě nedochází za stávající právní úpravy k faktickému zániku nedoplatku. Změnu v rozhodování o odpisu daňového nedoplatku podle § 66 ZSDP předpokládá až navržená novela zákona o správě daní a poplatků, která váže zánik na osvědčení správce daně o tom, že nedoplatek je zcela nedobytný a na uplynutí promlčení lhůty pro vymáhání tohoto nedoplatku ve smyslu § 70 ZSDP. Pro jakékoliv posuzování daňových nedoplatků nelze splnit podmínku plošného uplatnění těchto procesních institutů. I při stanovení celoplošných kritérií zákonem, například v rámci amnestie, je pro zánik daňové pohledávky nutné, aby tato kriteria byla individuálně promítnuta do evidence daní.

Z tohoto principu je nutno vycházet, je-li v souvislosti s problematikou snižování daňových nedoplatků posuzován také návrh možností provedení plošného odpisu daňových nedoplatků pro nedobytnost na daních staré, ale i nové daňové soustavy. Tím i o umožnění reálného, plošného zániku evidovaných a nevymožitelných daňových povinností v relativně krátké době. K odpisu daňových nedoplatků pro nedobytnost může dojít pouze v jednotlivých případech. Je však nesporné, že přijetí zákona, který by stanovil celoplošně uplatnitelná kriteria a při jejich naplnění zánik nedoplatků, by vedl ke zreálnění vykazované výše nedoplatků. V této souvislosti se nabízí jako důvod kupříkladu zaniklý daňový subjekt bez právního nástupce, snížení penále na reálnou sazbu 0,1 % či odpuštění sankčního penále apod.

Závěrem této části lze konstatovat, že stávající platná právní úprava umožňuje řešit snížení daňových nedoplatků razantnějším a důslednějším uplatňováním institutu odpisu daňových nedoplatků pro nedobytnost podle ustanovení § 66 zákona o správě daní a poplatků, avšak při zachování přísně individuálního přístupu při posuzování jednotlivých případů.

V praxi činí problém vztah finančního úřadu a daňového subjektu (právnické osoby bez majetku), u něhož byl zamítnut návrh na prohlášení konkurzu, nebo byl konkurz pro nedostatek majetku ukončen. V tomto případě je problematické ”zbavit se” se nedoplatku (pohledávka státu), když není možné a logické dát souhlas k výmazu subjektu z obchodního rejstříku a současně evidovat daňový nedoplatek na podrozvahovém účtu u neexistujícího daňového subjektu. Je otázkou jak dalece závazný je souhlas s výmazem z obchodního rejstříku, neboť ve vztahu k daňovému nedoplatku nejsou s tímto úkonem spojeny žádné důsledky. Správce daně tímto souhlasem pouze deklaruje, že ví o ukončení činnosti a není mu známa žádná možnost uhrazení nedoplatku. Samotný zánik nedoplatku (většinou nárok státu) pak musí nastat za podmínek stanovených přímo zákonem. V novele zákona o správě daní a poplatků je navrženo v rámci § 66 vázat tento zánik na uplynutí lhůty pro promlčení práva vymáhat daňový nedoplatek po té, co správce daně osvědčí jeho nedobytnost. Tímto způsobem by došlo ke značnému snížení všech nedoplatků, u nichž budou obě shora uvedené podmínky splněny. V rámci novely zákona o správě daní a poplatků nedošlo, ani přes doporučení územních finančních orgánů, k legislativnímu vyloučení běhu penále po dobu konkurzu s odkazem na zásadu rovnosti daňových subjektů v daňovém řízení. Tato zásada má své opodstatnění, avšak v případě konkurzu se jí lze jen stěží dovolávat, neboť plnění daňové povinnosti zajišťuje správce konkurzní podstaty. Dlužník (úpadce) nemůže disponovat se svým majetkem a tudíž ani ovlivňovat výši daňové pohledávky vzniklé za období trvání konkurzu. Penále a jiné sankce, které se váží k období po prohlášení konkurzu navíc ustanovení § 33 zákona o konkursu a vyrovnání vylučuje z uspokojení v rozvrhu.

K dosažení výraznějších výsledků při snižování daňových nedoplatků jejich odpisem pro nedobytnost by bylo nutno přijmout mimořádná opatření formou zvláštního zákona, jak je výše zmíněno.

III. Problematika přechodu na nový systém evidence daňových nedoplatků:

Stávající evidence nedoplatků v systému ADIS na úrovni Ministerstva financí (sekce 051) umožňuje sledovat nedoplatky na jednotlivých daních v rozdělení podle finančních úřadů, resp. finančních ředitelství a za Českou republiku. Nedoplatek je v současné době v systému evidován jako výsledné saldo mezi stranou Má dáti a Dal na osobním daňovém účtu bez možnosti rozlišení, zda se jedná o nedoplatek na dani či na příslušenství daně. Jedná se při tom o nedoplatky, které jsou na finančních úřadech evidovány k poslednímu dni měsíčního účetního období na jednotlivých osobních daňových účtech daňových subjektů jako výsledek zaevidování předpisných vět (daňových povinností), splatných k poslednímu kalendářnímu dni příslušného měsíce a plateb přijatých na účet finačního úřadu do konce kalendářního měsíce. Z toho vyplývá, že se v tomto případě jedná o veličinu neměnnou v čase, protože se na ni pohlíží z hlediska doby zaevidování na osobní daňový účet. Zároveň je tento údaj zatížen jistou, v některých obdobích velmi výraznou systémovou chybou (odchylkou), protože na straně předpisných vět nemůže zahrnovat všechny povinnosti, vyplývající z daňových přiznání podaných k poslednímu dni měsíce (technicky to nelze zajistit). Na druhé straně neobsahuje údaje o platbách uskutečněných daňovými subjekty v posledních dnech měsíce, avšak na účet finančního úřadu připsaných až v měsíci následujícím (subjekt provedl úhradu včas podle zákona). Dále dochází k dalším změnám spočívajícím v tom, že v případě, kdy správce daně v pozdějším období vyjasní nejasnou platbu a na základě této informace přeúčtuje platbu z účtu nejasných plateb na osobní účet daňového subjektu, u kterého byl po určité období vykazován nedoplatek, změní se pouze vykazovaná výše nedoplatku v aktuálním období po přeúčtování platby, ale nezmění se již evidovaná výše nedoplatků za minulá období.

Současné programové vybavení aplikace ADIS neumožňuje zpracovat podrobný přehled nedoplatků v členění podle nedoplatku na dani a na příslušenství (na penále a ostatním příslušenství), na což bylo opodstatněně poukazováno poslanci rozpočtového výboru Poslanecké sněmovny. Ke změně evidence nedoplatků by bylo nutno zásadním způsobem přebudovat evidenci daní v rámci systému ADIS. V souladu s doporučením rozpočtového výboru Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky se Ministerstvo financí daným problémem zabývá a připravuje možná variantní řešení. První varianta se více blíží dnešnímu systému, kdy jsou veškerá data primárně v databázi na finančních úřadech (existuje 222 lokálních databází), z nichž se jednou měsíčně přenáší data do centra. Vyžadovala by zajistit například změny systému párování předpisů a plateb, úpravu programového vybavení evidence daní, zpracování nového systému přenosu dat z finančních úřadů na Ministerstvo financí a zpracování dat na úrovni ministerstva, dále posílení komunikačních linek apod. Druhou variantou je centralizace databází a její technické zpracování v centru, přičemž za individuální data by nadále odpovídaly příslušné finanční úřady. V tomto případě by bylo nutné zajistit například zadání a zpracování komplexní změny celého systému ADIS (jeho centralizaci), posílit komunikační linky mezi finančními úřady a Ministerstvem financí vzhledem k odlišnému systému zpracování dat na úrovni ministerstva. Tato varianta je perspektivnější i s ohledem na požadavky EU na výměnu dat, elektronické podávání daňových přiznání a provozní zajištění systému.

V každém případě je nutno vzít v úvahu, že zabezpečení změny systému evidence daní by si vyžádalo značné finanční prostředky a čas na realizaci. Orientační odhad na změnu podle první varianty se zachováním některých dnešních nedostatků, spojených například s přenosem dat, je cca 100 mil. Kč na aplikaci, cca 30 mil. Kč na oblast komunikací a z časového hlediska minimálně 18 měsíců intenzivní práce programátorských týmů a především testovacích pracovišť, od okamžiku zadání do plošné realizace. Varianta centralizace je samozřejmě výrazně dražší, neboť obsahuje i vybudování centrálního výpočetního střediska a zahrnuje komplexní změnu celého systému. Celkovou finanční náročnost na vybudování lze jen orientačně odhadovat v rozmezí 1,5 až 2 mld. Kč, rozložené do období tří let (tj. 500 až 700 mil. Kč ročně) s tím, že následně dojde ke snížení provozních nákladů na chod celého systému. Ministerstvo financí se uvedenou problematikou bude zabývat samostatně a předpokládá, že do konce tohoto roku zpracuje k řešení komplexní materiál, včetně časového harmonogramu řešení přechodu na nový systém evidence daňových nedoplatků.

IV. Závěr:

Shrneme-li dosud uvedené skutečnosti a požadavek daný usnesením Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, k němuž je obsah tohoto materiálu v podstatě zaměřen, lze učinit závěr, že územní finanční orgány jsou již za stávající platné právní úpravy oprávněny provádět odpis starého bloku daňových nedoplatků, avšak zásadně při zachování přísně individuálního přístupu při posuzování jednotlivých případů, cestou individuálních rozhodnutí o odpisu daňových nedoplatků pro nedobytnost.

Z údajů předložených územními finančními orgány vyplývá, že tímto způsobem by měl být finančními úřady proveden do 31. 12. 2000 odpis daňových nedoplatků pro nedobytnost u daní staré daňové soustavy zhruba ve výši 7,6 mld. Kč, tj. asi 50 % z celkového objemu daňových nedoplatků, evidovaných na daních staré daňové soustavy. Jsou předpoklady k tomu, aby mohl být institut odpisu daňových nedoplatků pro nedobytnost podle § 66 zákona o správě daní a poplatků uplatňován finančními úřady důsledněji i u daní nové daňové soustavy. Realizace odpisu daňových nedoplatků nebude mít sice dopady do státního rozpočtu, zreální však jejich posuzování v rámci přípravy státního rozpočtu na příští rok.

Zásadním způsobem napomůže snížení daňových nedoplatků teprve přijetí novely zákona o správě daní a poplatků v ustanoveních § 66, jak je zmíněno ve druhé části analýzy.

Metodická a řídící činnost Ministerstva financí bude důsledněji zaměřena nejen na zajištění postupné realizace systémových opatření, přijatých vládou na schůzi dne 28. února 2000 v materiálu ”Souhrn opatření ke snížení daňových nedoplatků”, ale i na zabezpečení uvedeného záměru k realizaci odpisu daňových nedoplatků pro nedobytnost. Dále se předpokládá, že Ministerstvo financí v nejbližší době projedná a bude se komplexně zabývat řešením zásadní změny evidence daňových nedoplatků v rámci systému ADIS, jak je zmíněna v části III. analýzy.