Důvodová zpráva k N. z. o DNA

Návrh zákona o ochraně práv osob při nakládání s genetickými vzorky a profily

(zákon o DNA)⁠‌​‌​‌‌‌​​​​​‌‌‌‌⁠

Navrhovaný zákon řeší několik problémů spojených s využíváním DNA v rámci trestních řízení a plnění dalších úkolů Policie ČR, čímž reaguje na nedostatečnou právní regulaci v této oblasti.

Oblast forenzního využívání DNA zejména při vyšetřování trestných činů je jednou z důležitých oblastí rozvoje nových možností kriminalistiky. Rychlý rozvoj genetiky znamená i dynamickou proměnu možností dokazování pomocí DNA, ať už jde o množství informací, které lze z biologických vzorků vytěžit, snižování množství biologického materiálu, který je nutný k provedení analýzy, nebo o snižující se finanční náročnost prováděných analýz.

Vedle využívání dokazování DNA v konkrétních trestních řízeních je pro účely využití zejména v trestních řízeních budována Národní databáze DNA. Databáze začala fungovat již v roce 2001, přičemž v plném rozsahu funguje od roku 2002. V říjnu 2014 obsahovala 168 640 profilů DNA. Správcem této databáze je Kriminalistický ústav v Praze. V textu zákona je používán výstižnější název Databáze profilů DNA.

Ve využívání důkazů DNA lze identifikovat hned několik problémů. Předně je to nedostatečná právní úprava vedení Národní databáze DNA, jejíž fungování fakticky neupravuje žádný právní předpis, ale pouze Pokyn policejního prezidenta č. 250/2013, o identifikačních úkonech (dále jen „Pokyn“). Stávající úprava tak nenaplňuje požadavky formulované Evropským soudem pro lidská práva pro omezení základních práv a svobod. Vzhledem k rychlému rozvoji genetiky a jejích možností je na místě předběžná opatrnost při využívání možností genetiky při dokazování a zpracování citlivých osobních údajů.

V zákoně je zejména nutné upravit jasná pravidla pro okruh osob, jejichž profily DNA mohou být uloženy v databázi, pro jaké účely a jakým způsobem mohou být v databázi uchovávány, kdo má do databáze přístup a jaká jsou pravidla jejich likvidace.

V současné době je systém likvidace profilů v Národní databázi DNA nefunkční, jak ukázala i kontrola Úřadu pro ochranu osobních údajů, která u 5 z 20 náhodně vybraných profilů zjistila, že se jedná o profily, které vůbec neměly být v databázi uchovávány (obžalovaní zproštění obžaloby, svědek, obviněný po zastavení trestního stíhání).

Dalším problémem, na nějž míří návrh zákona, je vyjasnění osudu odebraných biologických vzorků, z nichž je pro účely identifikace sestaven profil DNA. Nakládání se vzorky není systematické a není regulováno ani ve výše zmíněném Pokynu. Jsou uchovávány vzorky, u nichž to není nezbytné (např. biologické vzorky odebrané odsouzeným ve věznicích), a naopak jsou likvidovány vzorky, u nichž je uchovávání žádoucí (biologické vzorky ze zajištěných stop na místě trestného činu). Uchovávání těchto vzorků, které není možno v budoucnu znovu získat, je nezbytné z důvodu možnosti provedení kontrolních analýz v případě pochybností, ale i z důvodu, že rychlý rozvoj genetiky může v budoucnu vést k možnosti využít z dnešního pohledu nevyužitelné biologické vzorky. V posledních letech například došlo k výraznému snížení potřebného množství genetického materiálu pro provedení analýzy. Transparentní uchovávání vzorků a možnost provádění kontrolních analýz jsou nezbytné jak z důvodu zachování práv obviněných na obhajobu, tak z důvodu ochrany zájmu společnosti na vypátrání pachatelů trestných činů.

Právní úprava odebírání a využívání vzorků a profilů DNA pro účely vyšetřování trestné činnosti je v České republice velmi stručná a obecná. Až na několik ustanovení v zákoně o policii a v trestním řádu, které upravují odběr biologických vzorků, je nutné vycházet z obecných ustanovení zákona o zpracování osobních údajů zakotvených ať už v zákoně o policii, v trestním řádu, nebo v zákoně o ochraně osobních údajů.

Odebírání vzorků DNA policií je nutné rozlišit na situace, kdy je odebírán vzorek jako stopa z místa trestného činu (nebo např. z místa mimořádné události), a situaci, kdy je vzorek odebírán osobě. V druhém případě pak může být vzorek odebírán buď osobě ztotožněné, nebo osobě, u níž je totožnost neznámá, a právě odběr DNA a následná analýza má dopomoci jejímu ztotožnění. Do této skupiny lze podřadit i nalezené mrtvoly neznámé totožnosti nebo části těl.

Co se týče účelů odběru, pak může jít jednak o účel spočívající v šetření konkrétního trestného činu, účel ztotožnění nebo účel budoucí identifikace.

V případě šetření konkrétního trestného činu jsou odebírány jak stopy z místa činu, zde se postupuje podle § 158 odst. 3 trestního řádu (dále jen „TŘ“), tak i biologické vzorky osob. Oprávnění policie odebírat biologické vzorky osob a provádět genetickou identifikaci je zakotveno v § 114 odst. 2 TŘ, podle něhož se odběru vzorku DNA musí podrobit „osoba, o kterou jde“⁴, pokud to je třeba k provádění důkazu. Pokud odmítne odběr podezřelý nebo obviněný, lze jeho odpor v souladu s § 114 odst. 4 TŘ překonat.

V trestním řízení tedy nelze provádět odběr vzorku DNA za účelem získání informací o profilu DNA paušálně u všech obviněných, obžalovaných, odsouzených či zadržených podezřelých (a obzvláště ne u všech svědků, poškozených či zúčastněných osob). Odběr vzorku musí vždy korespondovat s potřebou získání určitého důkazu při vyšetřování konkrétního případu. Z toho vyplývá, že získané vzorky nebo profily DNA nelze dále uchovávat pro jiné účely, než je právě konkrétní vyšetřování, v rámci něhož došlo k odběru. Ve výjimečných případech při vyšetřování závažných trestných činů jsou rovněž prováděny tzv. plošné screeningy, které spočívají v porovnání profilů DNA od velkého počtu osob nejčastěji z určitého místa, kde k závažnému trestnému činu došlo.

Vedle pouhé jednoduché identifikace – tzn. srovnání profilů stopa-stopa, stopa-osoba – lze vzorky analyzovat i v dalších směrech. Často se například mluví o tzv. familial searchingu. Ten funguje tak, že pokud například stopa z místa činu neodpovídá plně profilu uloženému v databázi DNA, ale s některým profilem má větší počet společných znaků, můžeme určit stupeň příbuzenství osoby zanesené v databázi s původcem stopy z místa činu. Další možnosti pak přináší prediktivní genetika, která z biologického vzorku zjišťuje různé funkční charakteristiky nositele vzorku (barva vlasů, očí, pigmentace apod.), které mohou sloužit jako operativní poznatky při vyšetřování.

Druhým účelem odebírání biologického vzorku je odběr osobě buď pro účely jejího ztotožnění, nebo pro účely budoucí identifikace. Odebírání DNA vzorků osob je upraveno především v § 63 a § 65 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii ČR (dále jen „PolZ“). V § 63 odst. 2 dává tento zákon policii oprávnění vyzvat k prokázání totožnosti velmi široký okruh osob uvedených pod písmeny a) – l). V případě, že nelze totožnost osoby zjistit jiným způsobem, je v souladu s § 63 odst. 4 PolZ policista oprávněn získat informace potřebné k ztotožnění dané osoby snímáním daktyloskopických otisků, zjišťováním tělesných znaků, měřením těla, pořizováním obrazových, zvukových a jiných záznamů a odebíráním biologických vzorků umožňujících získání informací o genetickém vybavení.

V souladu s § 65 odst. 1 PolZ pak může policista při plnění svých úkolů a pro účely budoucí identifikace mimo jiné také odebírat biologické vzorky umožňující získání informací o genetickém vybavení u:

Pokud osoba nesouhlasí s odběrem biologického vzorku, může i zde policista v souladu s § 63 odst. 4 a § 65 odst. 2 tohoto zákona po provedení marné výzvy překonat její odpor. Překonání odporu není možné v případě, že by došlo k zásahu do tělesné integrity dané osoby. Právě § 65 PolZ je uváděn jako právní základ pro existenci Národní databáze DNA. Žádný zákon nicméně neobsahuje výslovnou zmínku o Národní databázi DNA, a její existence je tedy primárně upravena Pokynem.

Stávající právní úprava je dlouhodobě označována za nedostatečnou jak ze strany ochránců osobních údajů (Úřad pro ochranu osobních údajů), tak ze strany odborníků z řad policie.⁵

Praktické fungování ND DNA je regulováno Pokynem. Osobní údaje jsou vedeny v několika různých databázích. Nikoli pouze pro ND DNA, ale například i pro databázi otisků prstů AFIS slouží informační systém FODAGEN. Tento systém, jehož správcem je Útvar služby kriminální policie a vyšetřování (dále jen „ÚSKPV“) obsahuje zejména identifikační údaje osob, kterým byly provedeny odběry biologického vzorku. Do tohoto systému je rovněž specialistou vloženo jedinečné číslo odběrové soustavy, kterou byl odběr uskutečněn. Právě přes toto číslo je potom možné identifikační údaje propojit s dalšími informacemi v dalších informačních systémech.

Tyto další informační systémy spravuje Kriminalistický ústav Praha. Jedná se o systémy CODIS, INFO DNA a SHODA.

Systém CODIS vytvořený americkou FBI zpracovává profily DNA a porovnává je. Obsahuje přitom jedinečný identifikační kód odběrové soustavy, který je pojítkem se systémem FODAGEN. Systém INFO DNA je určen k uchovávání informací o laboratorním zpracování vzorku a obsahuje řadu informací uvedených v čl. 57 odst. 4 Pokynu, počínaje kategorií vzorku až po proces analýzy DNA. Systém SHODA obsahuje množiny jedinečných kódů vzorků biologického materiálu, u nichž byla v systému CODIS konstatována shoda profilů. Umožňuje to zpracovávat v ND DNA pouze jediný profil DNA, který lze přiřadit ke všem, u nichž byla konstatována shoda.

Přístup do informačních systémů je zabezpečen loginem a heslem a v případě systému CODIS je možný pouze z pracovních stanic připojených jen k samostatné datové síti. U INFO DNA a SHODA lze přistoupit i ze stanic připojených k internetu. Jednotlivé stupně oprávnění upravují čl. 64 – 69 Pokynu.

Do ND DNA se ukládají stanovené profily DNA o 17 lokusech dle požadavku dožadujícího orgánu (vyšetřovatele), který také rozhoduje, zda je profil pouze porovnán v databázi, uložen či zlikvidován. Na dožadujícím orgánu respektive vyšetřovateli také je, aby ohlídal legálnost postupu. Znalecká pracoviště pouze provádí analýzy materiálu (stop), který je jim doručen, a to bez kontroly důvodů pro provedení analýzy.

Po dobu uložení profilu v ND DNA probíhá vzájemné porovnávání mezi profily osob a profily získanými ze stop z míst trestných činů, případně porovnávání profilů ze stop mezi sebou. To platí i pro profil DNA osoby prověřované v souvislosti s úmyslným trestným činem, který dosud nebyl z databáze odstraněn.

Doba uchovávání a proces likvidace se liší podle toho, v jakém postavení je daná osoba. Pokud se jedná o prověřovaného, obviněného, podezřelého nebo osobu neznámé totožnosti, pak musí příslušný útvar, který vede trestní řízení nebo prověřování, oznámit v souladu s čl. 74 odst. 1 Pokynu, okolnosti důležité pro přehodnocení postavení dotyčného. To může být například fakt, že u prověřovaného bylo zjištěno, že úmyslný trestný čin nespáchal, že obvinění bylo překvalifikováno na nedbalostní trestný čin nebo došlo ke zrušení usnesení o zahájení trestního stíhání státním zástupcem apod. Na základě této informace by následně mělo dojít k ověření, zda uvedené osoby nebyly v minulosti odsouzeny pro úmyslný trestný čin nebo proti nim není pro úmyslný trestný čin vedeno v současnosti trestní stíhání. Pokud se zjistí, že některý z těchto důvodů pro uchovávání profilu v databázi trvá, k likvidaci nedojde. Pokud se zjistí, že není třeba údaje dále zpracovávat, rozhodne v souladu s čl. 76 odst. 2 a 3 Pokynu ÚSKPV o likvidaci osobních údajů v databázích. V systému FODAGEN ji provede sám. V ostatních informačních systémech ji pak na jeho příkaz provede Kriminalistický ústav Praha. Tento systém výmazu je relativně složitý a v praxi pak vede k tomu, že v databázi jsou uchovávány i profily osob, které měly být zlikvidovány (viz níže).

Další skupinu tvoří profily osob odsouzených, osob s uloženým ochranným léčením, osob s omezenou svéprávností, mrtvol neznámé totožnosti a osob biologicky příbuzných s hledanou nebo pohřešovanou osobou. U nich se neprověřuje potřebnost dalšího zpracování a je stanovena počtem let. V souladu s čl. 80 Pokynu činí tato doba 80 let od vložení profilu do databáze u osob odsouzených, osob s uloženým ochranným léčením a u osob s omezenou svéprávností. V případě osob biologicky příbuzných se jedná v souladu s čl. 82 Pokynu o dobu 20 let od zařazení profilu do databáze, případně o dobu kratší, pokud osoba požádá o likvidaci nebo je pátrání ukončeno. Stejně je tomu i v případě neznámých mrtvol. V případě osob, které zemřely, což má být každoročně prověřováno porovnáním záznamů se seznamem zemřelých poskytnutým ze strany Ministerstva vnitra, je doba uchovávání přenastavena na 3 roky. Po uplynutí uschovací lhůty by měly být údaje vymazány do 3 měsíců.

Daná problematika je na různých úrovních řešena již minimálně 5 let. Dne 10. 6. 2010 schválila Rada vlády pro lidská práva podnět Výboru pro občanská a politická práva k právní úpravě problematiky zpracování osobních údajů v souvislosti s odběrem vzorků DNA. Dne 12. 11. 2012 schválila podnět Rady vlády vláda ČR a zároveň uložila ministru vnitra vypracovat a předložit vládě do 31. 3. 2013 návrh právní úpravy problematiky zpracování osobních údajů v souvislosti s odběrem vzorků DNA. Tento úkol nicméně splněn nebyl a v souvislosti s pádem vlády v červnu 2013 a s vypsáním předčasných voleb prosadilo ministerstvo vnitra zrušení tohoto úkolu.

Paralelně v roce 2010 probíhalo několik setkání zainteresovaných subjektů organizovaných Úřadem pro ochranu osobních údajů, které navázalo na seminář věnovaný problematice DNA, který se konal v říjnu 2009 v Senátu. Výstupem těchto setkání bylo sestavení dokumentu pod názvem: Východiska k přípravě věcného záměru zákona o DNA. Tento dokument byl následně zaslán ze strany ÚOOÚ ministrovi spravedlnosti a předsedovi Legislativní rady vlády v září 2010. Další rozvoj této iniciativy bohužel nepokračoval.

Zásadním problémem stávající právní úpravy je nedostupnost informací pro veřejnost. Kromě obecných formulací PolZ, který upravuje pouze odběry biologických vzorků pro účely budoucí identifikace, je podrobnější úprava existence Národní databáze DNA obsažena v Pokynu, který není veřejně přístupný, a plný přístup k tomuto dokumentu je ze strany Policie ČR i Ministerstva vnitra odpírán.⁶

Důvod, účel a hranice omezení základního práva by měly být seznatelné ze samotné právní úpravy.⁷ Zejména pokud jde o hranice zásahu, zákon je v tomto případě jednoznačně nevymezuje.

Judikatura Evropského soudu pro lidská práva pregnantně definuje, jak by měla v praxi vypadat právní úprava omezující základní lidská práva a svobody. Jak vyplývá z rozhodnutí ESLP ve věci S. a Marper proti Spojenému království, je nezbytné, aby právní reglementace upravující vedení genetických databází měla určitou kvalitu. Soud v dané věci konstatoval, že jak uchovávání buněčných vzorků, tak profilů DNA je nutné považovat za zásah do práva na soukromí dle čl. 8 odst. 1 Úmluvy (bod 77). Tento zásah je pak v souladu s čl. 8 odst. 2 Úmluvy možné provést pouze v případech, kdy se jedná o zásah, který je v „souladu se zákonem“ a zároveň splňuje kritérium „nezbytnosti“.

Pokud jde o otázku toho, co lze považovat za soulad se zákonem, soud s odkazem na svoji předchozí judikaturu konstatuje, že zákon musí upravovat „minimální požadavky obsahující zejména délku, uložení, použití, přístup třetích osob, procedury vedoucí k ochraně celistvosti a důvěrnosti údajů a procedury jejich ničení, a to způsobem, aby jednotlivci disponovali dostatečnými zárukami proti riziku zneužití a svévole“ (bod 99).

Jak již bylo řečeno, pro potřeby Policie ČR je upraveno v § 65 PolZ toliko odebírání genetických vzorků pro účely budoucí identifikace. Prakticky veškerá úprava nakládání s genetickými informacemi, pokud jde o jejich zpracování do profilu DNA, uložení v ND DNA a následné využívání či likvidaci, je svěřena Pokynu, který nelze v žádném případě považovat za „zákon“ ve smyslu, jak je tento pojem vykládán ze strany Evropského soudu pro lidská práva. Ten v například v rozsudku Rotaru proti Rumunsku připomněl svou ustálenou judikaturu, podle níž slova "v souladu se zákonem" znamenají nejen, že inkriminované opatření musí mít podklad ve vnitrostátním právu, ale týkají se rovněž kvality příslušného zákona: ten musí být dostupný dotčené osobě a předvídatelný (bod 52). V rozsudku ve věci Silver a další proti Spojenému království ESLP vyložil, že aby byl zásah do základních práv „v souladu se zákonem“, musí být splněna určitá kritéria. Jedním z těchto kritérií je požadavek, aby byl předpis dostatečně přístupný, aby byl zveřejněn. Zákon rovněž musí být formulován dostatečně přesně, aby mu občan mohl přizpůsobit své chování. Jak soud konstatoval výslovně, nemůže se jednat o neveřejné interní instrukce (body 87 a 88).⁸

Stávající stav rovněž neodpovídá Doporučení R (92) 1 Výboru ministrů členským státům o využívání analýzy deoxyribonukleonové kyseliny v rámci systému trestní justice.⁹ Vytvoření a provozování jakéhokoli registru DNA pro účely vyšetřování a stíhání trestných činů by mělo být podle tohoto Doporučení upraveno zákonem. Závazný pokyn policejního prezidenta není možno považovat za právní předpis, natož za zákon. Doporučení dále v § 8 říká, že by měla být „přijata opatření zajišťující, že výsledky analýzy DNA a informace z nich odvozené budou zničeny, jakmile nebude potřeba nadále je uchovávat pro účely, k nimž byly použity. Výsledky analýzy DNA a informace z nich odvozené však mohou být uchovány, jestliže byl dotčený jednotlivec odsouzen pro závažné trestné činy ohrožující život, zdraví nebo bezpečnost osob. Pro takové případy musí vnitrostátní právní předpisy stanovit přesnou dobu uchovávání.“ Stávající právní úprava, ale ani praxe nijak nerozlišuje úmyslné trestné činnosti, pro něž byl pachatel odsouzen. V ND DNA jsou uchovávány DNA profily všech odsouzených k trestu odnětí svobody pro jakýkoli úmyslný trestný čin.

Častým argumentem zastánců stávajícího způsobu právní regulace nakládání s DNA je srovnání Národní databáze DNA s dalšími databázemi policie, jako například daktyloskopická databáze, které vznikly a fungují na stejném právním základě. V této souvislosti si nicméně je třeba uvědomit specifický charakter genetické databáze. ESLP v rozhodnutí ve věci S. a Marper proti Spojenému království konstatoval, že vzhledem k používání nových technologií při zpracování genetických údajů, zejména pak genetických vzorků, je na místě aplikace principu předběžné opatrnosti. Soud uvádí, že „s ohledem na rychlé tempo, kterým probíhají inovace v oblasti genetiky a informačních technologií, Soud nemůže nepřihlédnout k možnosti, že aspekty soukromého života svázané s genetickými informacemi budou v budoucnu předmětem zásahu novými formami, jež nelze dnes s přesností předvídat.“ (bod 71) Daktyloskopie je metoda známá zhruba 120 let a lze jen těžko očekávat, že z otisků prstů budeme zjišťovat další informace, o nichž dnes nemáme ani tušení. U genetické databáze platí pravý opak. Už dnes jen ze vzorku DNA můžete zjistit celou řadu informací o jeho nositeli a objem těchto informací se znalostí lidského genomu rychle roste. To, že profil DNA nenese žádné informace, se s narůstají možností komparací těchto profilů již dnes mění a v budoucnu se bude měnit dále. Nároky na právní úpravu genetických databází se tak musí řídit principem předběžné opatrnosti, neboť dnes nevíme, jaké informace bude možno ze zpracovávaných údajů získat v budoucnu.

V § 65 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii ČR je stanoveno, že pro účely budoucí identifikace může Policie ČR odebírat biologické vzorky. Výklad, že slovem „odebírat“, na němž stojí stávající existence ND DNA, myslel zákonodárce i slovo „uchovávat“ či „zpracovávat“, je značně extenzivní.

Tomu, že ani zákon o policii neposkytuje právní základ pro jakékoli uchovávání DNA vzorku nebo profilu mimo rámec konkrétního případu, nasvědčuje i skutečnost, že vzorek, ale i profil DNA jsou nositeli informací například o etnicitě jejich nositele. Jestliže u vzorku DNA je to zřejmé, u profilu DNA by sice měly být sledovány údaje o tzv. nekódující části DNA, o nichž není známo, že by kromě pohlaví určovaly jakékoli strukturní nebo funkční vlastnosti organismu, rozvoj genetiky a zejména pak nárůst počtu studií využitelných pro srovnání nicméně umožňují pravděpodobnou etnicitu zjišťovat i z profilu DNA. Na tuto skutečnost upozornil ve svém rozsudku ve věci S. a Marper proti Spojenému království (bod 76) už Evropský soud pro lidská práva a v současné době získání těchto informací z profilu DNA při využití různých komparativních studií a veřejně přístupných informací to již nepopírá ani Ministerstvo vnitra, i když zároveň uvádí, že v prostředí ČR nemá určování etnicity zásadní význam. V souladu s § 79 odst. 2 PolZ je shromažďování osobních údajů o rasové příslušnosti, tedy o etnicitě, možné pouze tehdy, „je-li to nezbytné pro účely šetření konkrétního trestného činu nebo správního deliktu.“ Z toho vyplývá, že biologický vzorek nesoucí informaci o etnicitě, by měl být podle stávající legislativy odebírán pouze za účelem šetření konkrétní věci, a nikoli za účelem získání profilu DNA a jeho vložení do ND DNA. Zároveň každá policejní databáze, která nebude přímo zřízena zákonem a v níž budou uchovávány informace o etnicitě k účelům širším, než je vyšetřování konkrétního případu, bude s tímto ustanovením v rozporu.

Právní předpisy nerozlišují vzorky a profily DNA. Vzorek DNA je zajištěný biologický vzorek (stěr z ústní dutiny, tělesné tekutiny, vlasy, nehty atd.) Z tohoto biologického vzorku je prostřednictvím analýzy DNA stanoven profil DNA. Profil DNA je řadou sestávající se z čísel a písmen, které identifikují různý počet tzv. lokusů. Lokusy jsou úseky molekuly DNA, které obsahují jeden gen. Forma genu na lokusu představuje alelu (či alely), která je nositelem konkrétního projevu genu. V ČR se u genetických profilů zařazených do kriminalistické databáze DNA v současné době určuje 17 těchto lokusů.

Právní úprava nezná rozdíl mezi vzorkem DNA a profilem DNA. Pokud jde o profily DNA, nakládání s nimi specifikuje poměrně podrobně Pokyn. Pokud jde ale o vzorky, které jsou nositeli mnohem citlivějších informací než profily, nakládání s nimi a zejména pravidla jejich likvidace jsou nejasná.

Jak vyplývá z vyjádření zástupců Kriminalistického ústavu, při analýze jsou často biologické vzorky zcela spotřebovány. Pokud ke spotřebování nedojde, jsou po provedení analýzy a realizaci znaleckého výstupu likvidovány. V případě odběru vzorků ze zajištěných nositelů stop (např. z oblečení pachatele či jiných zajištěných věcí) jsou všechny tyto předměty po odběru vzorku a provedení analýzy vráceny zpět vyšetřovatelům. Veškeré meziprodukty, které vznikají v laboratoři, jsou likvidovány jako nebezpečný biologický odpad.¹⁰

S tím částečně koresponduje i ustanovení § 72 odst. 1 Pokynu, které říká, že biologický materiál odebraný pomocí standardní odběrové soustavy, který byl využit ke stanovení profilu DNA, včetně všech meziproduktů má znalecké pracoviště zlikvidovat do jednoho roku. Na druhou stranu ovšem v souladu s Pokynem by měl být biologický materiál, který nebyl využit při stanovení profilu, uchováván pro případné dotestování v případě shody profilů DNA a zlikviduje se společně s profilem.

I v některých projednávaných věcech před soudy vyšlo najevo, že k likvidaci biologického vzorku nedošlo. V rozsudku Městského soudu v Praze ve věci sp. zn. 31 C 70/2012 se konstatuje, že biologický vzorek, který byl použit ke stanovení profilu DNA v případě žalobce, jemuž byl vzorek odebrán v době výkonu trestu a který se domáhá jeho likvidace, byl i po šesti letech stále uchováván.

To, že nejsou zákonem stanovena jasná pravidla pro likvidaci biologického vzorku, tak vede k situaci, kdy policie může selektivně uchovávat či neuchovávat vzorky podle své vlastní volby, stejně jako může nebo nemusí přiznat, zda je vzorek uchováván. To může mít krajně negativní dopad zejména na práva obhajoby v trestním řízení, když přístup k možnosti provést kontrolní analýzu DNA je v rukou policie. Znemožnění provedení takové analýzy pak může mít vliv na úroveň dokazování a potažmo na počet justičních omylů.

Tento stav odporuje i čl. 9 Doporučení č. R (92) 1 Výboru ministrů členským státům o využívání analýzy deoxyribonukleonové kyseliny v rámci systému trestní justice, který apeluje na rovnost stran při využívání analýz DNA. Státy by měly podle tohoto Doporučení zajistit, aby analýza DNA, jako zvláštní důkazní prostředek, byla přístupná obhajobě na základě rozhodnutí soudního orgánu nebo prostřednictvím nezávislého znalce. Tam, kde je množství látky využitelné pro analýzu omezené, měla by být věnována dostatečná péče tomu, aby se zajistilo, že práva obhajoby nebudou porušena.

Jestliže likvidace zbytkových vzorků DNA z místa činu negativně ovlivňuje možnost provedení kontrolních analýz v případech, kdy vzniknou pochybnosti o kvalitě provedené kriminalistické analýzy, tak naopak u uchovávání vzorků DNA odebraných identifikovaným osobám je diskutabilní. Uchovávání takových vzorků nemá vzhledem k možnosti kdykoli odebrat vzorky individuálně určené osobě znovu žádný význam.

Dalším problémem je ne zcela funkční systém likvidace profilů v ND DNA. Jak ukázala kontrola ND DNA provedená Úřadem pro ochranu osobních údajů v letech 2011 a 2012, při náhodném výběru 20 profilů bylo hned u pěti zjištěno, že profily neměly být v ND DNA zpracovávány. V jednom případě se jednalo o profil obviněného, přičemž trestní stíhání bylo zastaveno, ve třech případech šlo o profily obžalovaných, kteří byli obžaloby zproštění a v jednom případě dokonce o profil svědka.¹¹ Zdá se tedy, že likvidace osobních údajů ze strany policie neprobíhá tak, jak by měla, což má za následek, že v ND NDA je řada profilů, které by tam být neměly.

Cílem návrhu je upravit na úrovni zákona základní pravidla fungování Národní databáze DNA, jakož i pravidla zpracování genetických vzorků a profilů včetně jejich likvidace. Návrh nezasahuje do úpravy odebírání a zajišťování DNA, která je upravena v zákoně o policii a v trestním řádu.

Pokud nedojde k upravení dané oblasti formou zákona a bude zachován stávající stav, bude nadále docházet k zpracování citlivých osobních údajů bez dostatečného právního titulu. Tento stav bude odporovat standardům pro omezení základních lidských práv, jak je definoval Evropský soud pro lidská práva. To, že faktická regulace je prováděna interním pokynem, vede rovněž k netransparentnosti regulace, kdy občané nemají přístup k pravidlům, která regulují nakládání s jejich osobními údaji, a to často ani v případech, kdy se aktivně snaží daný interní předpis získat podle zákona o svobodném přístupu k informacím.

Praktickým dopadem pak může být na jedné straně omezení práv obhajoby nechat dostatečně kvalifikovaně prověřit práci policie při provádění analýz DNA. To může vést ke snížení úrovně dokazování a ke zvýšení počtu justičních omylů. Na druhou stranu pak důkazy využívající ND DNA mohou být obhajobou zpochybňovány právě z důvodu nedostatečné právní regulace, která neodpovídá standardům kladeným na způsoby omezení základních lidských práv Evropským soudem pro lidská práva. To může vést k snížení využitelnosti důkazů využívajících ND DNA.

Návrh zákona vychází v maximální možné míře ze stávajícího stavu, takže nejsou předpokládány žádné významné dopady na státní rozpočet, žádné dopady pak nebude mít přijetí zákona na rozpočty krajů a obcí. Národní databáze DNA včetně softwarového vybavení existuje již dnes. Návrh směřuje spíše k omezení okruhu osob, jejichž biologické vzorky mohou být odebírány a jejichž profily mohou být uchovávány pro účely vedení v Národní databázi DNA. V důsledku toho nelze očekávat navýšení nákladů.⁠‌​‌​‌‌‌​​​​​‌‌‌‌⁠

Určité navýšení nákladů by mohlo teoreticky znamenat uložení povinnosti Policii ČR uchovávat kontrolní vzorky za účelem možného budoucího provedení kontrolní analýzy. Fakticky ovšem toto uchovávání vzorků probíhá podle zjištěných údajů již dnes, pouze není dostatečně transparentní a systematické. U části biologických vzorků, které jsou odebírány identifikovaným osobám (např. osoby obviněné nebo odsouzené), by mělo v souladu s návrhem docházet k likvidaci biologického vzorku bezprostředně po provedení analýzy a vytvoření profilu DNA, což se dnes minimálně u části vzorků neděje. Vzhledem k tomu, že k říjnu 2014 patřilo z 168 640 profilů vložených do ND DNA celkem 141 314 profilů identifikovaným osobám, jako jsou odsouzení nebo obvinění, jejichž biologické vzorky by podle návrhu neměly být uchovávány, znamenalo by toto fakticky spíše pokles počtu uchovávaných biologických vzorků, a tím spíše úsporu financí než jejich navýšení.

Cílem návrhu je odstranit stávající nedostatky právní úpravy, které dostatečně neregulují danou oblast při respektu k mezinárodním smlouvám či doporučením.

Návrh odstraňuje stávající stav, který je v rozporu s Doporučením č. R (92) 1 Výboru ministrů členským státům o využívání analýzy deoxyribonukleové kyseliny (DNA) v rámci systému trestní justice z 10. února 1992, ať už jde o formu regulace, okruh osob, jejichž profily DNA mohou být součástí ND DNA, nebo o zajištění práv obhajoby při dokazování v rámci trestních řízení.

Návrh rovněž směřuje k odstranění rozporu stávající právní úpravy s čl. 8 Evropské úmluvy o lidských právech a základních svobodách, konkrétně potom pokud jde o omezení práva na ochranu soukromí, kdy je vyžadováno, podobně jako u všech základních lidských práv, omezení zákonem. V souladu s judikaturou Evropského soudního dvora lze dojít k závěru, že stávající způsob regulace tomuto ustanovení Úmluvy odporuje. K tomu viz výše.

Sdílení informací o profilech DNA a možnost vzájemného porovnávání profilů ve forenzních databázích DNA jednotlivých států upravuje zejména v čl. 2 – čl. 7 Rozhodnutí Rady 2008/615/SVV o posílení přeshraniční spolupráce, zejména v boji proti terorismu a přeshraniční trestné činnosti, a v čl. 7 – čl. 11 Rozhodnutí Rady 2008/616/SVV, o provádění rozhodnutí 2008/615/SVV. Dále jsou to mezinárodní smlouvy uzavřené se státy mimo EU, například se Spojenými státy americkými. Navrhovaná úprava není v rozporu s ustanoveními těchto rozhodnutí. Návrh zákona není v rozporu s mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy a s ústavním pořádkem České republiky.