Rozsudek ze dne 21. 4. 2010
Plný text
1 Afs 97/2008 - 99
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců JUDr. Josefa Baxy a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce R. M., zastoupeného JUDr. Janem Juračkou, advokátem se sídlem [adresa] proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Brně, se sídlem [adresa] proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 5. 2006, č. j. 7379/05/FŘ 110-0107, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 1. 2008, č. j. 29 Ca 196/2006 - 45,
t a k t o :
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30. 1. 2008, č. j. 29 Ca 196/2006 - 45, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :
I.
[1] Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalovaný (dále též „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku krajského soudu ze dne 30. 1. 2008. Tím soud zrušil pro vady řízení výše uvedené rozhodnutí žalovaného, který zamítl odvolání žalobce proti dodatečnému platebnímu výměru na daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 1994, vystaveným dne 20. 6. 2005 Finančním úřadem v Hrušovanech nad Jevišovkou (dále jen „správce daně“) na částku 147 744 Kč.
[2] Správce daně zahájil dne 27. 6. 1996 u žalobce kontrolu daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 1994. Na základě provedené kontroly vystavil dne 4. 7. 1997 dodatečný platební výměr. Odvolání proti uvedenému platebnímu výměru zamítl žalovaný rozhodnutím ze dne 27. 2. 1998, č. j. 110/3567/1997 - 202. Proti rozhodnutí o odvolání žalobce podal jednak žalobu ke krajskému soudu, a také žádost o přezkoumání podle § 55b zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen „daňový řád“).
[3] Ministerstvo financí rozhodnutím ze dne 29. 12. 1999, č. j. 391/60332/1998, povolilo přezkum výše uvedeného rozhodnutí žalovaného. Žalovaný následujícím rozhodnutím ze dne 3. 4. 2000, č. j. FŘ-110/2254/98/0107 - 202, dospěl k závěru, že okolnosti nenasvědčují tomu, že by přezkoumávaným rozhodnutím došlo ke stanovení daně v nesprávné výši a proto ve shodě s § 55b odst. 1 daňového řádu přezkoumávané rozhodnutí potvrdil. Žalobce se sice proti zmíněnému potvrzujícímu rozhodnutí odvolal, Ministerstvo financí (v této věci již odvolací orgán) však žalobcovo odvolání rozhodnutím ze dne 20. 6. 2001, č. j. 391/27930/2001, zamítlo.
[4] Krajský soud usnesením ze dne 14. 1. 2002, sp. zn. 29 Ca 124/98, zastavil dle § 250i odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v tehdy platném znění (dále jen „o. s. ř.“), řízení o žalobě proti původnímu rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 2. 1998. Dospěl totiž k závěru, že ve věci existuje další, nové rozhodnutí žalovaného (vydané v rámci přezkumného řízení). Žalobce však proti usnesení krajského soudu o zastavení řízení brojil ústavní stížností a Ústavní soud jej zrušil nálezem ze dne 6. 3. 2003, sp. zn. IV. ÚS 195/02 (všechna zde uváděná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud v citovaném rozhodnutí uvedl, že „pokud je povoleno přezkoumání daňového rozhodnutí podle ustanovení § 55b zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, a po tomto přezkoumání je rozhodnuto způsobem, který upravuje věta druhá § 55b odst. 1 cit. zákona, tj. dojde k potvrzení původního rozhodnutí, nejedná se o rozhodnutí nové; přerušil-li správní soud řízení o správní žalobě do skončení přezkumného řízení, pak po vydání takového rozhodnutí v řízení pokračuje.“
[5] V návaznosti na uvedený nález krajský soud rozsudkem ze dne 17. 5. 2004, č. j. 29 Ca 102/2003 - 39, zrušil rozhodnutí žalovaného, jakož i jemu předcházející rozhodnutí správce daně. Konstatoval, že závěry prvostupňového správního orgánu, stejně jako žalovaného, jsou zcela nepřezkoumatelné. Závěry uvedené ve zprávě o výsledcích daňové kontroly nelze považovat za přesvědčivé pro stanovení základu daně a výše daňové povinnosti žalobce.
[6] Správce daně následně pokračoval v daňovém řízení zahájeném dne 27. 6. 1996. Dne 11. 11. 2004 poslal žalobci výzvu k prokázání skutečností uvedených v daňovém přiznání k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 1994 a k předložení důkazního materiálu k tomuto daňovému přiznání. V odpovědi na tuto výzvu žalobce předně uvedl, že během daňové kontroly v roce 1996 předložil veškeré doklady prokazující skutečnosti uvedené v daňovém přiznání za předmětné zdaňovací období. Dále poukázal na skutečnost, že na společnost Míča, v. o. s. byl usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 20. 5. 1999 prohlášen konkurz a patřičné doklady je nutno si vyžádat od správce konkurzní podstaty. Správce daně poté rozhodnutím ze dne 20. 6. 2005 vydal dodatečný platební výměr, kterým žalobci vyměřil daň podle § 31 odst. 5 daňového řádu, tj. na základě pomůcek; o odvolání proti němu rozhodl žalovaný nyní přezkoumávaným rozhodnutím ze dne 15. 5. 2006.
[7] Krajský soud zrušil napadené rozhodnutí žalovaného s tím, že důvodnou shledal zejména námitku vyměření daně po uplynutí zákonné prekluzivní lhůty. Podle krajského soudu došlo k učinění úkonu směřujícího k vyměření daně nebo k jejímu dodatečnému stanovení ve smyslu § 47 odst. 2 daňového řádu nejprve zahájením daňové kontroly a poté znovu rozhodnutím ministerstva financí o povolení přezkumu rozhodnutí žalovaného. Prekluzivní lhůta naopak neběžela v období od 6. 3. 2003 (datum vyhlášení výše citovaného nálezu Ústavního soudu) do 28. 5. 2004 (datum nabytí právní moci rozsudku krajského soudu ze dne 17. 5. 2004), a to na základě § 41 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). K uplynutí subjektivní prekluzivní lhůty tak došlo dne 24. 3. 2005, přičemž prvostupňové správní rozhodnutí bylo vydáno až dne 20. 6. 2005, napadené rozhodnutí žalovaného dokonce až dne 15. 5. 2006. Krajský soud dále uvedl, že napadené rozhodnutí žalovaného by nemohlo z hlediska zákonnosti obstát i bez uvedeného zjištění. Původní rozhodnutí finančních orgánů totiž byla založena na stanovení daňové povinnosti dokazováním, zatímco nynější žalobou napadená správní rozhodnutí vychází ze závěru, že žalobce při dokazování uváděných skutečností nesplnil některou z jeho zákonných povinností, takže nebylo možno daňovou povinnost stanovit dokazováním a bylo nutno přistoupit ke stanovení daňové povinnosti za užití pomůcek. Tato změna režimu stanovení daňové povinnosti však nebyla řádně odůvodněna.
II.
[8] Rozsudek krajského soudu napadl žalovaný kasační stížností. V té zejména polemizoval se závěrem soudu, podle nějž došlo k vyměření daně po uplynutí prekluzivní lhůty. Zdůraznil, že § 47 odst. 2 daňového řádu nijak neomezuje počet úkonů s dopadem na běh prekluzivní lhůty. Stěžovatel má za to, že úkony, které provedl správce daně ještě před soudem označeným datem prekluze (24. 3. 2005), byly úkony směřujícími k vyměření daně a proto měly vliv na běh prekluzivní lhůty (prodlužovaly ji). Jednalo se konkrétně o ústní jednání ze dne 2. 11. 2004 a výzvu k dokazování doručenou žalobci dne 19. 11. 2004. Žalovaný v tomto ohledu odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle níž i úkony, které správce daně provádí v odvolacím řízení, jsou těmi, které ve shodě s § 47 odst. 2 daňového řádu prolamují běh prekluzivní lhůty. Ve svém důsledku to znamená, že prekluzivní lhůta uplynula až dne 31. 12. 2007 a ne v roce 2005, jak nesprávně dovodil krajský soud. Stěžovatel dále uvedl, že správce daně stanovil žalobci daňovou povinnost za užití pomůcek; postupoval tak v souladu s právním názorem vysloveným krajským soudem v dřívějším zrušujícím rozsudku. V tomto ohledu je chybný závěr soudu, který právě tento postup žalovanému vytkl. Navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil.
[9] Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti vyslovil nesouhlas s námitkami uváděnými v kasační stížnosti.
III.
[10] Rozhodující tříčlenný senát Nejvyššího správního soudu dospěl při předběžné poradě k právnímu názoru, který byl odlišný od právního názoru vysloveného dříve Nejvyšším správním soudem v rozsudku rozšířeného senátu ze dne 22. 7. 2005, č. j. 6 A 76/2001 - 96, publikovaného ve Sb. NSS pod č. 793/2006 (všechna zde uváděná rozhodnutí jsou dostupná na www.nssoud.cz). Usnesením ze dne 15. 1. 2009, č. j. 1 Afs 97/2008 - 73 proto věc postoupil rozšířenému senátu s následující otázkou: „Mají úkony správce daně (jakéhokoliv stupně), provedené v rámci řízení o mimořádném opravném prostředku (zde rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 29. 12. 1999, č. j. 391/60332/1998 o povolení přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 2. 1998, č. j. 110/3567/1997 - 202 podle § 55b odst. 4 daňového řádu) vliv na užití § 47 odst. 2 daňového řádu s účinky přerušení lhůty pro vyměření daně a založení běhu lhůty nové?“ I když odpověď na tuto otázku byla pouze dílčí odpovědí pro řešení dané věci jako celku, první senát Nejvyššího správního soudu dospěl k závěru, že ani v takovém případě nemůže spornou otázku rozhodnout sám.
[11] Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu konstatoval svém usnesení ze dne 9. 3. 2010, č. j. 1 Afs 97/2008 - 88, že úkony správce daně provedené v řízení podle § 55b daňového řádu nemají účinek předvídaný v § 47 odst. 2 větě první tohoto zákona.
IV.
[12] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí v souladu s § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s. a dospěl k závěru o nutnosti tento rozsudek zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení.
[13] Jak je uvedeno v části III. tohoto rozsudku, rozhodující senát postoupil dne 15. 1. 2009 věc rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu k posouzení otázky nezbytné pro správné stanovení konce prekluzivní lhůty pro vyměření předmětné daně. Rozšířený senát však poté vyslovil v jiných věcech závěry, v důsledku jejichž aplikace na nyní souzenou věc se již není možné otázkou prekluze vyměřené daně dále zabývat. Rozšířený senát zdejšího soudu totiž v usnesení ze dne 14. 4. 2009, č. j. 8 Afs 15/2007 - 75 (Sb. NSS 1865/2009), uvedl, že „rozhodnutím odvolacího orgánu o odvolání proti platebnímu výměru daňové řízení končí. Vady odvoláním napadeného rozhodnutí či postupu správce daně prvního stupně v řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo, musí být odstraněny v rámci odvolacího řízení. Je vyloučeno, aby po zrušení platebního výměru správce daně prvního stupně pokračoval v daňovém řízení a o dani znovu rozhodl.“ Rozšířený senát zdejšího soudu poté v usnesení ze dne 24. 11. 2009, č. j. 1 Aps 2/2008 - 76 (Sb. NSS 1997/2010), konstatoval, že „[o]kolnosti případu, za nichž je krajský soud podle § 78 odst. 3 s. ř. s. oprávněn zrušit i rozhodnutí správního orgánu nižšího stupně, je třeba posuzovat i ve vztahu k právní úpravě, podle níž bylo správní řízení vedeno.“ Ve vztahu k úpravě zakotvené v daňovém řádu pak s odkazem na právní názor, jenž vyjádřil ve výše citovaném usnesení č. j. 8 Afs 15/2007 - 75, shledal, že „prvostupňový orgán v daňovém řízení nemůže po zrušení svého rozhodnutí (platebního výměru) v řízení pokračovat a vydat rozhodnutí nové. Nemůže-li tak učinit po zrušení rozhodnutí odvolacím orgánem, nemůže tak učinit ani po zrušení platebního výměru soudem.“ K postupu správních soudů pak upřesnil, že „[r]ozhoduje-li tedy krajský soud o žalobě proti rozhodnutí vydanému podle daňového řádu, není důvodu, aby s odvolacím rozhodnutím současně zrušil i rozhodnutí správního orgánu I. stupně (platební výměr) tam, kde má řízení pokračovat. V takovém případě je na místě zrušit pouze rozhodnutí žalovaného, jehož zaváže právním názorem. Řízení se tak vrací do odvolacího stadia.“
[14] Rozšířený senát současně uvedl, že otázkou navazující na závěr o nemožnosti pokračování v řízení po zrušení platebního výměru soudem je, „jaký je další možný postup správce daně. Zůstává zde totiž řízení, které bylo zahájeno a dodatečný platební výměr, jímž bylo ukončeno, byl zrušen; přitom není možnost v řízení pokračovat. Takové řízení může být pouze zastaveno, a to podle § 27 odst. 1 písm. g) daňového řádu pro odpadnutí důvodu řízení. Nemožnost vydání nového dodatečného platebního výměru brání pokračování v řízení, což je třeba podřadit tomuto ustanovení.“
[15] V návaznosti na tento právní názor dospěl v nyní posuzované věci Nejvyšší správní soud k závěru, že rozhodnutí žalovaného je zatíženo vadou, pro niž mělo být zrušeno krajským soudem. Tato vada spočívá v tom, že poté, co krajský soud rozsudkem ze dne 17. 5. 2004 zrušil rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 2. 1998, jakož i jemu předcházející rozhodnutí správce daně, pokračoval správce daně v původně zahájeném daňovém řízení a vydal ve věci nový platební výměr, jehož platnost potvrdil svým rozhodnutím žalovaný. Krajský soud sice rozhodnutí žalovaného zrušil, avšak ze zcela jiných důvodů. Ty tak neobstojí „v podstatné míře“, ve smyslu usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 8 Afs 15/2007 - 75, podle nějž „zruší-li správně krajský soud rozhodnutí správního orgánu, ale výrok rozsudku stojí na nesprávných důvodech, Nejvyšší správní soud v kasačním řízení rozsudek krajského soudu zruší a věc mu vrátí k dalšímu řízení. Obstojí-li však důvody v podstatné míře, Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítne a nesprávné důvody nahradí svými.“ Nejvyššímu správnímu soudu tak nezbývá, než ex offo zrušit napadený rozsudek krajského soudu. Krajský soud sice v dané věci rozhodoval ještě před tím, než rozšířený senát zaujal výše citovaný právní názor, to však nic nemění na skutečnosti, že Nejvyšší správní soud nyní nemůže aprobovat jeho postup, který je s tímto právním názorem v rozporu.
[16] S ohledem na uvedené skutečnosti považoval Nejvyšší správní soud za nadbytečné zabývat se stěžovatelem uplatněnými kasačními námitkami.
V.
[17] Vzhledem k tomu, že kasační stížnost byla shledána důvodnou, Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu dle § 110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. V tomto řízení je krajský soud vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu, který byl vysloven v odůvodnění tohoto rozsudku. Krajský soud tedy zruší rozhodnutí žalovaného, který následně předmětné daňové řízení zastaví.
[18] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozsudku rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí (§ 110 odst. 2 s. ř. s.).
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. dubna 2010
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu
Usnesení ze dne 9. 3. 2010
Plný text
Z odůvodnění:
(...)
[22] Dříve, než mohl rozšířený senát zaujmout právní názor k předložené otázce, Ústavní soud nálezem ze dne 2. 6. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 9/06, zrušil rozsudek Nejvyššího správního soudu, proti němuž se v nyní souzené věci názorově vyhranil tříčlenný senát. Ústavní soud tak učinil, aniž se vyjadřoval k meritu věci, nezabýval se tedy argumenty Nejvyššího správního soudu po stránce věcné. Vytkl mu ale nedodržení čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky, tedy to, že nerespektoval všeobecnou závaznost vykonatelných rozhodnutí Ústavního soudu. K tomu uvedl, že Nejvyšší správní soud opomenul předchozí nález Ústavního soudu ze dne 21. 7. 2004, sp. zn. II. ÚS 583/03, jímž Ústavní soud zrušil původní rozsudek Nejvyššího správního soudu ve stejné věci (jímž zamítl správní žalobu proti rozhodnutí Ministerstva financí z 18. 5. 2001).
[23] Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu usnesením ze dne 14. 7. 2009, čj. 6 A 76/2001-137, vrátil věci prvnímu senátu k projednání a rozhodnutí, neboť po zrušení rozsudku napadeného ústavní stížností odpadly podmínky § 17 odst. 1 s. ř. s. pro rozhodnutí v rozšířeném senátu.
[24] Tříčlenný senát poté vydal nové rozhodnutí (ze dne 2. 9. 2009, čj. 6 A 76/2001-143), ve kterém respektoval nejen nález výše citovaný, ale i nález Ústavního soudu ze dne 15. 12. 1999, sp. zn. II. ÚS 31/99; v něm se Ústavní soud vyslovil k obsahu výroku rozhodnutí správce daně co do specifikace právních předpisů, podle kterých v konkrétním případě rozhodl. Zohledněním tohoto právního závěru dospěl Nejvyšší správní soud k opačnému posouzení věci, než tomu bylo v rozsudku zrušeném Ústavním soudem, a zrušil správní rozhodnutí pro jeho vadu - nedodržení požadavků kladených ustanovením § 32 odst. 2 daňového řádu (tj. pro nedostatek náležitostí daňového rozhodnutí).
[25] Jak bylo výše uvedeno, rozsudek Nejvyššího správního soudu obsahující právní názor, se kterým předkládající senát vyjádřil nesouhlas, byl zrušen. V novém rozhodnutí tříčlenného senátu již nebyl sporný právní názor zahrnut, neboť toto rozhodnutí se opíralo o aplikaci zcela jiného ustanovení daňového řádu (§ 32 odst. 2).
[26] V tomto ohledu tedy odpadla podmínka pro rozhodování rozšířeného senátu (§ 17 odst. 1 s. ř. s.), tedy existence dřívějšího odlišného právního názoru v konkrétní otázce.
[27] Nicméně v mezidobí se rozšířený senát Nejvyššího správního soudu vyslovil k podobné právní otázce v jiné věci (sp. zn. 7 Afs 20/2007). Otázka byla vymezena takto: „Zda platební výměr lze považovat za úkon směřující k vyměření daně, který přerušuje běh tříleté lhůty podle § 47 odst. 2 d. ř.“ Rozšířený senát v usnesení ze dne 23. 2. 2010, čj. 7 Afs 20/2007-73, setrval na svém dosavadním právním názoru (vyjádřeném dříve v usnesení z 16. 5. 2006, čj. 2 Afs 52/2005-94) a znovu vyložil, že platební výměr není úkonem správce daně, jenž by přerušil běh tříleté prekluzivní lhůty pro vyměření daně dle § 47 odst. 1 d. ř.
[28] Uvedený právní názor vysvětlil rozšířený senát v širším kontextu právní argumentace, která plně dopadá i na věc nyní řešenou. Rozšířený senát se totiž zabýval také vztahem prekluzivní lhůty dle § 47 odst. 1 d. ř. (a jejím přerušením dle § 47 odst. 2 d. ř.) k řízení o mimořádných opravných prostředcích upravených daňovým řádem. Dospěl přitom k závěru, že prekluzivní lhůta dle § 47 odst. 1 d. ř. se bez dalšího nevztahuje na řízení o mimořádných opravných prostředcích. Zdůraznil, že daňový řád stanoví pro možnost použití těchto procesních institutů zvláštní lhůty, které tak představují speciální úpravu vůči obecné úpravě § 47 odst. 1 d. ř. Uzavřel, že lhůta dle § 47 odst. 1 d. ř. se v řízení o mimořádných opravných prostředcích podle daňového řádu uplatní pouze v případech, kdy na ni zvláštní úprava těchto institutů přímo odkazuje, kdy je tedy lhůta pro vyměření (doměření) daně přímou součástí zvláštní lhůty pro použití příslušného mimořádného opravného prostředku. Pokud je tato zvláštní lhůta pro zahájení daného řízení zachována, nemůže již tříletá prekluzivní lhůta dle § 47 odst. 1 d. ř. ovlivnit další běh tohoto řízení, resp. zabránit jeho řádnému dokončení.
[29] Jiný je ovšem charakter desetileté prekluzivní lhůty pro vyměření (doměření) daně upravené v § 47 odst. 2 věty druhé d. ř.; podle něho lze daň vyměřit (a doměřit) nejpozději do deseti let od konce zdaňovacího období, v němž vznikla povinnost podat daňové přiznání. Tato lhůta je konečným limitem pro možnost změny daňové povinnosti (ať již ve prospěch či v neprospěch daňového subjektu), plně se vztahujícím i na řízení o mimořádných opravných prostředcích.
[30] V citovaném usnesení se rozšířený senát dále podrobně zabýval konkretizací uvedených tezí u jednotlivých mimořádných opravných prostředků, tj. přezkoumání daňových rozhodnutí (§ 55b d. ř.), obnovy řízení (§ 54 a § 55 d. ř.), dále oprav zřejmých omylů a nesprávností (§ 56 d. ř.), prominutí daně (§ 55a d. ř.) a dodatečného daňového přiznání (§ 41 d. ř.). Pro právě posuzovanou věc byl rozhodný závěr ohledně přezkoumání daňových rozhodnutí dle § 55b d. ř., k čemuž podrobněji dále. V ostatním rozšířený senát plně odkázal na své předchozí usnesení.
[31] Ve věci nyní rozhodované rozšířený senát o položené otázce uvažoval takto: ustanovení § 55b odst. 2 d. ř. upravuje speciální lhůtu pro přezkoumání daňových rozhodnutí: „Toto přezkoumání může být zahájeno nejpozději do dvou let následujících po roce, v němž nabylo přezkoumávané rozhodnutí právní moci“. V souladu s výše uvedenými obecnými tezemi se tato lhůta uplatní namísto lhůty stanovené v § 47 odst. 1 d. ř. Bylo by v rozporu se smyslem této zvláštní úpravy, aby i v případech, kdy by byla dvouletá lhůta pro zahájení přezkoumání zachována, nebylo možné přezkoumání daňového rozhodnutí provést, protože by již uplynula lhůta podle § 47 odst. 1 daňového řádu.
[32] Přezkoumání daňového rozhodnutí je tedy možné tehdy, pokud je rozhodnutí o povolení nebo nařízení přezkoumání vydáno (§ 55b odst. 4 d. ř.) a daňovému subjektu doručeno ve lhůtě dvou let následujících po roce, v němž rozhodnutí přezkoumávané nabylo právní moci (§ 55b odst. 2 d. ř.), byť by se tak stalo již po uplynutí lhůty dle § 47 odst. 1 d. ř. Z toho je zřejmé, že ani další průběh takto zahájeného přezkumného řízení (které může skončit zrušením, nahrazením, změnou nebo potvrzením přezkoumávaného rozhodnutí), ani průběh případného řízení o odvolání proti rozhodnutí o výsledku přezkoumání (§ 55b odst. 6 d. ř.) již lhůta dle § 47 odst. 1 d. ř. ovlivnit nemůže. Jinak řečeno, názoru prvého senátu je třeba přisvědčit v tom, že ustanovení § 47 daňového řádu se pro ukončení řízení o mimořádných opravných prostředcích vůbec nepoužije. Řízení o mimořádném opravném prostředku netvoří s původním - pravomocně ukončeným - vyměřovacím řízením jeden celek; jeho zahájení (rozhodnutí o povolení nebo nařízení přezkumného řízení) tak není úkonem, který by běh tříleté lhůty pro vyměření daně přerušil. Je tomu tak především proto, že tato lhůta již byla využita („konzumována“ a splnila svůj účel) a daň byla pravomocně v minulosti vyměřena; o dalším běhu lhůty po pravomocném vyměření (a tím méně o přerušování takovéto již neběžící lhůty) nemá již pojmově smysl uvažovat.
[33] V tomto smyslu byl tedy korigován právní názor vyjádřený v již zrušeném rozsudku rozšířeného senátu z 22. 7. 2005, čj. 6 A 76/2001-96 (poprvé v rozsudku z 30. 10. 2003, čj. 6 A 76/2001-41), že rozhodnutí příslušného správce daně o povolení (nařízení) přezkoumání daňového rozhodnutí přerušuje běh prekluzivní lhůty podle § 47 odst. 1 d. ř. (viz odst. 16).
[34] I zde však platí, že řízení musí být dokončeno ve lhůtě deseti let od konce zdaňovacího období, v němž vznikla povinnost podat daňové přiznání (§ 47 odst. 2 věta druhá d. ř.). Běh desetileté lhůty se žádným úkonem v rámci přezkumného řízení nepřerušuje.
[35] Pro úplnost je vhodné poznamenat i to, že konečný limit pro nové stanovení daně v podobě prekluzivní lhůty podle § 47 odst. 2 d. ř. samozřejmě neznamená, že by orgány daňové správy mohly v přezkumném řízení otálet nebo posouvat vydání svých rozhodnutí až na samý konec této lhůty. I na přezkumné řízení se totiž vztahuje povinnost správce daně postupovat v daňovém řízení bez zbytečných průtahů ve smyslu § 34c d. ř. a respektovat pořádkové lhůty v tomto ustanovení uvedené. Byť se samozřejmě prekluzivní lhůty na straně jedné a pořádkové lhůty na straně druhé svým charakterem, stejně jako právními důsledky jejich překročení, zásadně odlišují, je třeba zdůraznit, že správce daně je i v přezkumném řízení vázán lhůtami podle § 34c odst. 1 d. ř. Kdyby správce daně tyto lhůty nerespektoval a nápravu by k podnětu daňového subjektu podle § 34c odst. 2 d. ř. nezjednal ani nadřízený správce daně, má daňový subjekt na ochranu před nečinností správce daně k dispozici soudní žalobu podle § 79 a násl. s. ř. s.
[36] Na základě výše uvedených úvah lze tedy v nyní souzené konkrétní věci uzavřít, že rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 29. 12. 1999 o povolení přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 2. 1998 dle § 55b odst. 4 d. ř., ani jiné úkony správce daně kteréhokoli stupně provedené v rámci řízení o mimořádném opravném prostředku, neměly účinek přerušení lhůty pro vyměření daně v původním vyměřovacím řízení a založení běhu lhůty nové, neboť taková lhůta již vůbec neběžela. Za podmínky dodržení dvouleté lhůty pro zahájení řízení dle § 55b odst. 2 d. ř., byl správce daně vázán již jen lhůtou pro vyměření (doměření) daně dle § 47 odst. 2 věty druhé d. ř. v trvání deseti let od konce zdaňovacího období, v němž vznikla žalobci povinnost podat daňové přiznání. (...)
Právní věta
Úkony správce daně provedené v řízení podle § 55b zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, nemají účinek předvídaný v § 47 odst. 2 větě první tohoto zákona, tedy přerušení lhůty pro vyměření daně nebo její dodatečné stanovení a založení běhu lhůty nové.
Usnesení ze dne 15. 1. 2009
Plný text
1 Afs 97/2008 - 78
U S N E S E N Í
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců JUDr. J. B. a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce: R. M., zastoupený JUDr. Janem Juračkou, advokátem se sídlem [adresa] proti žalovanému: Finanční ředitelství v Brně, se sídlem [adresa] proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 5. 2006, č. j. 7379/05/FŘ 110-0107, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 1. 2008, č. j. 29 Ca 196/2006 - 45,
t a k t o :
Věc s e p o s t u p u j e rozšířenému senátu.
O d ů v o d n ě n í :
I.
Žalobou ze dne 18. 6. 2006 se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného, jakož i jemu předcházejícího rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Jimi byla žalobci vyměřena daňová povinnost k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 1994 ve výši 147 744 Kč.
II.
Krajský soud zrušil napadené rozhodnutí bez nařízení jednání; v odůvodnění zdůraznil, že se jedná o daňovou povinnost zdaňovacího období roku 1994, daňové přiznání měl tedy žalobce povinnost podat do 31. 3. 1995. Vzhledem k zákonné úpravě prekluzivních lhůt v § 47 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen „daňový řád“), končila správním orgánům lhůta pro vyměření daně 31. 12. 1998. Protože však v průběhu roku 1996 započal správce daně u žalobce s provedením daňové kontroly, pak vzhledem k odst. 2 citovaného ustanovení se konec prekluzivní lhůty pro vyměření daně posunul na den 31. 12. 1999.
Dne 27. 2. 1998 rozhodl žalovaný (č. j. 110/3567/1997-202) o žalobcově daňové povinnosti za rok 1994.
V předmětné věci však poté ministerstvo financí rozhodlo podle § 55b daňového řádu o povolení přezkoumání výše uvedeného rozhodnutí žalovaného, a to dne 29. 12. 1999 (žalobci doručeno v lednu 2000), č. j. 391/60332/1998. Toto rozhodnutí pak představuje, dle argumentace krajského soudu, další úkon ve smyslu § 47 odst. 2 daňového řádu směřující k vyměření daně a proto se konec prekluzivní lhůty, ve které končí možnost vyměření daně, přesunul na 31. 12. 2003.
Žalovaný následujícím rozhodnutím ze dne 3. 4. 2000, č. j. FŘ-110/2254/98/0107-202 po provedeném přezkumu dospěl k závěru, že okolnosti nenasvědčují tomu, že by přezkoumávaným rozhodnutím došlo ke stanovení daně v nesprávné výši a proto ve shodě s § 55b odst. 1 daňového řádu přezkoumávané rozhodnutí (ze dne 27. 2. 1998, č. j. FŘ 110/3567/1997-202) potvrdil. Žalobce se sice proti zmíněnému potvrzujícímu rozhodnutí odvolal, ministerstvo financí (v této věci již odvolací orgán) však žalobcovo odvolání rozhodnutím ze dne 20. 6. 2001, č. j. 391/27930/2001, zamítlo.
Ve věci probíhalo před Krajským soudem v Brně řízení; žalobou bylo napadeno původní rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 2. 1998, č. j. 110/3567/1997-202. Soud řízení usnesením ze dne 14. 1. 2002, sp. zn. 29 Ca 124/98, zastavil dle § 250i odst. 2 o. s. ř., neboť měl zato, že žalobce před podáním žaloby k soudu podal Ministerstvu financí podnět k přezkoumání rozhodnutí dle § 55b daňového řádu. (V odůvodnění usnesení krajský soud uvedl, že žalobcově žádosti o povolení přezkoumání rozhodnutí ministerstvo financí vyhovělo, ve věci bylo poté vydáno žalovaným nové rozhodnutí, proti kterému se žalobce opět odvolal. Existuje tedy ve věci další, nové rozhodnutí žalovaného).
Žalobce však proti usnesení krajského soudu o zastavení řízení brojil ústavní stížností; Ústavní soud zrušil toto usnesení krajského soudu nálezem ze dne 6. 3. 2003, sp. zn. IV. ÚS 195/02, a uvedl, že „Pokud je povoleno přezkoumání daňového rozhodnutí podle ustanovení § 55b zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, a po tomto přezkoumání je rozhodnuto způsobem, který upravuje věta druhá § 55b odst. 1 cit. zákona, tj. dojde k potvrzení původního rozhodnutí, nejedná se o rozhodnutí nové; přerušil-li správní soud řízení o správní žalobě do skončení přezkumného řízení, pak po vydání takového rozhodnutí v řízení pokračuje.“
V návaznosti na uvedený nález pak krajský soud rozsudkem ze dne 17. 5. 2004, č. j. 29 Ca 102/2003 - 39, zrušil rozhodnutí žalovaného, jakož i jemu předcházející rozhodnutí správce daně. Další rozhodnutí ve věci – dodatečný platební výměr k dani za zdaňovací období roku 1994 (po provedeném šetření) správce daně vydal až dne 20. 6. 2005; o odvolání proti němu rozhodl žalovaný nyní přezkoumávaným rozhodnutím ze dne 15. 5. 2006, č. j. 7379/05/FŘ 110-0107.
Závěrem soud dovodil, že v souladu s § 41 s. ř. s. bylo probíhající soudní řízení obnoveno zmíněným nálezem Ústavního soudu dne 6. 3. 2003, zbývalo 300 dnů z původní tříleté prekluzivní lhůty; k jejímu uplynutí v důsledku probíhajícího soudního řízení došlo dne 24. 3. 2005. Do tohoto dne bylo povinností finančních orgánů daň žalobci pravomocně vyměřit. Rozhodnutí správního orgánu prvního stupně však bylo vydáno dne 20. 6. 2005, rozhodnutí žalovaného pak až 15. 5. 2006, tedy hluboce po uplynutí prekluzivní lhůty. V tomto ohledu soud přisvědčil žalobci.
Soud podotkl ještě závěrem, že soudní řízení v dané věci celkem probíhala 449 dnů, o tento počet byla „nastavena“ i prekluzivní desetiletá lhůta; ta tedy uplynula až 25. 3. 2007.
III.
Rozsudek krajského soudu napadl žalovaný kasační stížností. Podstatou jeho argumentace byl nesouhlas s právním závěrem soudu o vyměření daně po uplynutí prekluzivní lhůty.
Zdůraznil, že ustanovení § 47 odst. 2 daňového řádu nijak neomezuje počet úkonů s dopadem na běh prekluzivní lhůty. Stěžovatel má za to, že úkony, které provedl správce daně ještě před soudem označeným datem prekluze (24. 3. 2005), byly úkony směřujícími k vyměření daně a proto měly vliv na běh prekluzivní lhůty (prodlužovaly ji). Jednalo se konkrétně o ústní jednání ze dne 2. 11. 2004 a výzvu k dokazování doručenou žalobci dne 19. 11. 2004. Žalovaný v tomto ohledu odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle níž i úkony, které správce daně provádí v odvolacím řízení, jsou těmi, které ve shodě s § 47 odst. 2 daňového řádu prolamují běh prekluzivní lhůty. Ve svém důsledku to znamená, že prekluzivní lhůta uplynula až dne 31. 12. 2007 a ne v roce 2005, jak nesprávně dovodil krajský soud.
Žalovaný připomněl, že nelze zaměňovat pojmy „prekluzivní“ a „promlčecí“ lhůta, jak to učinil ve svém rozsudku krajský soud. Daň totiž nelze vyměřit v libovolném horizontu, ale jen v rámci zákonem stanovené lhůty (§ 47 daňového řádu); prekluze je jedním ze způsobů zániku práva v důsledku jeho včasného neuplatnění.
Závěrem žalovaný zdůraznil, že daňovou povinnost stanovil žalobci za užití pomůcek; postupoval tak v souladu s právním názorem vysloveným krajským soudem v dřívějším zrušujícím rozsudku. V tomto ohledu je chybný závěr soudu, který právě tento postup žalovanému vytkl. Navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil.
IV.
Nastolenou relevantní právní otázkou pro souzenou věc je výklad § 47 odst. 2 ve vztahu k § 55b daňového řádu. Přesněji řečeno, je nutno odpovědět na otázku, zdali úkony, které jsou správcem daně prováděny v rámci řízení o mimořádném opravném prostředku – přezkoumání rozhodnutí dle § 55b daňového řádu - jsou způsobilé přerušit běh prekluzivní lhůty a od konce roku, v němž byly učiněny, založit běh nové tříleté lhůty pro vyměření daně.
V.
Rozhodující tříčlenný senát Nejvyššího správního soudu dospěl při předběžné poradě k právnímu názoru, který je odlišný od právního názoru vysloveného dříve Nejvyšším správním soudem v rozsudku rozšířeného senátu ze dne 22. 7. 2005, č. j. 6 A 76/2001 - 96 (publikovaného ve Sb. NSS pod č. 793/2006). I když odpověď na tuto otázku je pouze dílčí odpovědí pro řešení sporné věci jako celku, je však rozhodnou pro stanovení konce prekluzivní lhůty pro vyměření předmětné daně. Předkládající senát dospěl k závěru, že ani v takovém případě nemůže spornou otázku rozhodnout sám a proto věc podle § 17 odst. 1 s. ř. s. předkládá k rozhodnutí rozšířenému senátu.
V označeném rozsudku rozšířený senát ve vztahu k úkonům, prolamujícím běh prekluzivní lhůty, uvedl: „Rozhodnutím žalovaného ze dne 8. 7. 1998, č. j. 391/55146/1997, o povolení přezkoumání napadeného rozhodnutí byl tedy učiněn další úkon, který směřoval k případnému doměření daně. Lhůta pro vyměření či doměření daně byla tak přerušena a běžela lhůta nová, ve shodě s ustanovením § 47 d. ř. V řízení, v němž Finanční ředitelství v Plzni přezkoumalo své rozhodnutí napadené mimořádným opravným prostředkem, dospělo k závěru, že způsob stanovení i výše daňové povinnosti zůstává beze změny tak, jak bylo rozhodnuto v původním řízení, tedy rozhodnutím ze dne 25. 2. 1997, č. j. 159/110/97, a potvrdilo tak své rozhodnutí ve shodě s ustanovením § 55 b odst. 1 věta poslední d. ř. Daňová povinnost byla žalobci stanovena ve shodě s § 47 d. ř“.
Vyjádřil tak právní názor, podle něhož i úkony, které jsou správcem daně učiněny po vyměření daně v rámci řízení o mimořádných opravných prostředcích jsou těmi, které mohou zasahovat do běhu prekluzivní lhůty, stanovené pro vyměření daně (resp. ji přerušit a založit běh nové tříleté lhůty).
V tomto bodě se však názor předkládajícího senátu dostává do rozporu s nyní označeným právním názorem vyjádřeným rozšířeným senátem.
VI.
První senát je názoru odlišného.
První senát při formulování svého názoru vycházel z teze, že smyslem právního institutu prekluze obecně je „pobídka“ (pro uplatňovatele či vykonavatele práva) k včasnosti provedení úkonu, k němuž se prekluze váže. V daňovém řízení má tak za cíl zabránit tomu, aby daňový subjekt byl neúměrně dlouho vystaven nejistotě z možnosti uskutečnění „donucujícího zákroku“ ze strany správce daně. Jejím smyslem je vlastně donutit nositele určité pravomoci k tomu, aby s jejím uplatněním neprodléval neúměrnou dobu. Jejím zavedením v právním systému (či jednotlivé právní normě) je snaha o dosažení právní jistoty v relevantně únosné době a o nastolení společensky žádoucí stability právních vztahů.
Lhůty pro vyměření daně jsou součástí třetí části daňového řádu, která upravuje problematiku vyměřovacího řízení, tedy celé období počínající okamžikem vzniku povinnosti podat daňové přiznání a konče pravomocným rozhodnutím o výši daňové povinnosti za předmětné zdaňovací období. Zákon tak umožňuje pravomocně vyměřit daňovou povinnost, tedy ukončit vyměřovací řízení, toliko v časovém úseku uvedeném v § 47 daňového řádu. Odst. 2 zmíněného ustanovení pak normuje, že úkony, které směřují k vyměření daně mají za následek přerušení běhu prekluzivní tříleté lhůty a vyvolají běh tříleté lhůty nové. Jsou to však pouze úkony, které učinil správce daně uvnitř prekluzivní lhůty a které navíc musí směřovat k vyměření daně (tedy žádné jiné úkony nemají tu moc běh prekluzivní lhůty přerušit a vyvolat její nový běh).
Pro zahájení řízení o mimořádných opravných prostředcích, jež jsou obsahem části páté zákona, jsou podmínky upraveny zvláště, specifickým způsobem. K iniciaci obnovy řízení jsou upraveny v § 54 odst. 3 daňového řádu, pro vyvolání přezkoumání rozhodnutí (tedy pro jeho nařízení či podání žádosti o jeho povolení) zákon žádné podmínky týkající se lhůty nestanovuje, avšak určuje je až pro provedení vlastního přezkoumání a to v § 55b odst. 2 daňového řádu. Uvádí: „Toto přezkoumání může být zahájeno nejpozději do dvou let následujících po roce, v němž nabylo přezkoumávané rozhodnutí právní moci. Tuto lhůtu nelze prodloužit ani povolit navrácení v předešlý stav.“
V obou případech shodně platí, že zákon fixuje počátek lhůty pro vedení řízení o těchto mimořádných opravných prostředcích, avšak lhůtu pro jejich ukončení nikterak nestanovuje. Nelimituje tedy dobu, po kterou může řízení o mimořádných opravných prostředcích probíhat, neuvádí ani lhůtu, ve které musí být řízení o nich ukončeno, což se může jevit jako problém. (Tento deficit je však řešitelný použitím § 34c daňového řádu, který upravuje obecně lhůtu pro ukončení řízení; zmíněné ustanovení je sice koncipováno jako ochrana daňových subjektů před nečinností, nicméně jasně naznačuje, v jakých lhůtách má správní orgán postupovat, aby nepůsobil průtahy v řízení).
Předkládající senát tak dospěl k závěru, že ustanovení § 47 daňového řádu (pro souzenou věc je relevantní jeho odst. 2) se pro ukončení řízení o mimořádných opravných prostředcích vůbec nepoužije. Nepoužije se tedy ani jeho odst. 1, který hovoří o nutnosti ukončit vyměřovací řízení „do uplynutí tří let od konce zdaňovacího období, v němž vznikla povinnost podat daňové přiznání“, jakož ani jeho odst. 2, který normuje, že „byl-li před uplynutím této lhůty učiněn úkon směřující k vyměření daně nebo jejímu dodatečnému stanovení, běží tříletá lhůta znovu od konce roku, v němž byl daňový subjekt o tomto úkonu zpraven“.
Vyvolané řízení o mimořádném opravném prostředku netvoří s původním vyměřovacím řízením, jež bylo pravomocně ukončeno, jeden celek, a proto také již nelze § 47 daňového řádu aplikovat. Samotné rozhodnutí, kterým správní orgán buď nařizuje či k žádosti strany povoluje přezkumné řízení, totiž ještě samo o sobě neznamená přímý zásah do pravomocného rozhodnutí. (Lze si představit, že k takovému zásahu by došlo až samotným rozhodnutím, kterým by bylo v rámci mimořádného opravného prostředku zrušeno původní pravomocné rozhodnutí a byl tak navozen stav neexistence rozhodnutí ve věci a nutnosti rozhodnout ve věci znovu – takový stav však není předmětem nyní souzeného sporu).
Pro souzenou věc to (dle názoru prvního senátu) znamená, že žádné úkony, které prováděl správce daně či žalovaný v rámci řízení o mimořádném opravném prostředku, nemohou mít tu způsobilost přerušit běh tříleté lhůty pro vyměření daně (ta je totiž již dávno pravomocně vyměřena) a založit běh tříleté lhůty další. Řízení o mimořádných opravných prostředcích je založeno na zásahu do již dříve pevně stanoveného právního stavu a proto je přípustné je vyvolat pouze za výjimečných podmínek, založených na pravidlech v příslušných ustanovení zákona (jeho části páté) specifikovaných; nelze proto § 47 v žádné jeho části použít.
Podle § 47 odst. 1 daňového řádu platí, že: Pokud tento nebo zvláštní zákon nestanoví jinak, nelze daň vyměřit ani doměřit či přiznat nárok na daňový odpočet po uplynutí tří let od konce zdaňovacího období, v němž vznikla povinnost podat daňové přiznání nebo hlášení nebo v němž vznikla daňová povinnost, aniž by zde současně byla povinnost daňové přiznání nebo hlášení podat.
Počátek běhu prekluzivní lhůty daňový řád fixuje k povinnosti podat daňové přiznání za předchozí zdaňovací období.
V daném případě to, dle předkládajícího senátu, znamená, že prekluzivní lhůta pro vyměření daňové povinnosti k dani z příjmu fyzických osob za období r. 1994 končí 31. 12. 1998. To proto, že povinnost podat daňové přiznání k předmětné dani měl žalobce ve lhůtě do 31. 3. 1995 a od konce tohoto zdaňovacího období (r. 1996, 1997, 1998) běžela tříletá lhůta pro vyměření daně.
Protože však v průběhu roku 1996 byl učiněn úkon směřující k vyměření daně dle § 47 odst. 2 daňového řádu (daňová kontrola), prekluzivní lhůta pro vyměření této daně tak končila dnem 31. 12. 1999. Rozhodnutí Ministerstva financí o povolení přezkoumání rozhodnutí (ze dne 29. 12. 1999, doručeno v lednu 2000), ani následné rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 4. 2000 (jím dospěl žalovaný k závěru, že okolnosti pro změnu daně nenastaly a proto původní přezkoumávané rozhodnutí potvrdil dle § 55b odst. 1 daňového řádu) nemohou přivodit účinky předvídané v § 47 odst. 2 daňového řádu, neboť nejsou takovými úkony, které by směřovaly k vyměření daně. Pouze prověřují její správnost poté, co byla daň již pravomocně stanovena a to způsobem a za podmínek, které jsou striktně vyjádřeny v ustanoveních o mimořádných opravných prostředcích.
Předkládající senát na tomto místě upozorňuje na názor, který vyslovil Ústavní soud v nálezu ze dne 2. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1611/07 (dostupné na http://nalus.usoud.cz); Ústavní soud zde popřel dosavadní model počítání lhůt označovaný také „1+3“, přičemž za správný považoval model, jež by bylo možné označit „0+3“. Podle něj k daňové prekluzi dochází po uplynutí tří let od konce zdaňovacího období, v němž vznikla daňová povinnost, nikoliv od konce roku, v němž vznikla povinnost podat daňové přiznání.
Nicméně pro nyní souzený případ je nerozhodné, kterou z metod počítání běhu prekluzivní lhůty rozšířený senát užije. Přiklonil-li by se k interpretaci uvedené ve zmíněném nálezu Ústavního soudu, pak by prekluzivní lhůta končila ve shodném období, neboť provedené úkony (daňová kontrola) proběhly v roce 1996 (předcházejí prekluzi práva) a proto by běh prekluzivní lhůty končil rovněž 31. 12. 1999.
První senát dospěl k závěru, že lhůta pro vyměření daně za zdaňovací období skončila dnem 31. 12. 1999 a žádným relevantním úkonem nebyl před jejím uplynutím obnoven běh lhůty nové.
S ohledem na rozpornost obou názorů postupuje první senát rozšířenému senátu věc k rozhodnutí.
Předložená otázka rozšířenému senátu:
Mají úkony správce daně (jakéhokoliv stupně), provedené v rámci řízení o mimořádném opravném prostředku (zde rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 29. 12. 1999, č. j. 391/60332/1998 o povolení přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 2. 1998, č. j. 110/3567/1997-202 podle § 55b odst. 4 daňového řádu) vliv na užití § 47 odst. 2 daňového řádu s účinky přerušení lhůty pro vyměření daně a založení běhu lhůty nové?
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné.
Rozšířený senát bude ve věci rozhodovat ve složení: JUDr. J. B., JUDr. J. C., JUDr. M. D., JUDr. M. M., JUDr. K. Š., JUDr. J. V. a JUDr. M. T.. Účastníci mohou namítnout podjatost těchto soudců (§ 8 odst. 1 s. ř. s.) do jednoho týdne od doručení tohoto usnesení.
V Brně dne 15. ledna 2009
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu