Právní věta
I. Ustanovení § 3 odst. 3 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, dle něhož motorové vozidlo může řídit také osoba, která se pod dohledem učitele autoškoly připravuje k přezkoušení z odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel nebo skládá zkoušku v rámci tohoto přezkoušení, je svou povahou speciální vůči § 3 odst. 3 písm. a) tohoto zákona. Řízením motorového vozidla v průběhu přípravy k přezkoušení či zkoušky v rámci tohoto přezkoušení tudíž nemůže dojít k naplnění skutkové podstaty přestupku dle § 125c odst. 1 písm. e) bodu 1 zákona o provozu na pozemních komunikacích, tj. řízení motorového vozidla bez příslušného řidičského oprávnění ve smyslu § 3 odst. 3 písm. a) téhož zákona.
II. Roční lhůta uvedená v § 123d odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, dle něhož řidič, který podle § 123c odst. 3 tohoto zákona pozbyl řidičské oprávnění, je oprávněn požádat o vrácení řidičského oprávnění nejdříve po uplynutí 1 roku ode dne pozbytí řidičského oprávnění, se vztahuje pouze na podání této žádosti, a nikoli na přezkoušení odborné způsobilosti dle § 123d odst. 3 zákona o provozu na pozemních komunikacích.
Plný text
k § 3 odst. 3 písm. a) a c), § 123c odst. 3, § 123d odst. 1 a 3 a § 125c odst. 1 písm. e) bodu 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění zákonů č. 411/2005 Sb., č. 226/2006 Sb. a č. 133/2011 Sb.xxx)
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2015, čj. 10 As 33/2015-34)
Věc: Martin F. proti Krajskému úřadu Olomouckého kraje, odbor dopravy a silničního hospodářství, o uložení pokuty a zákazu řízení, o kasační stížnosti žalovaného.Rozhodnutím Magistrátu města Olomouce, Odboru agendy řidičů a motorových vozidel (správní orgán I. stupně), ze dne 30. 4. 2013 byl žalobce shledán vinným ze spáchání přestupku dle § 125c odst. 1 písm. e) bodu 1 zákona o silničním provozu, tj. řízení motorového vozidla bez příslušného řidičského oprávnění, za což mu byla uložena pokuta ve výši 25 000 Kč, zákaz řízení motorových vozidel v délce 12 měsíců. Uvedeného přestupku se měl žalobce dopustit tím, že se dne 2. 5. 2012 v Olomouci podrobil přezkoušení odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel, v jehož rámci řídil pod dohledem učitele autoškoly vůz, ačkoli ke dni 14. 5. 2011 pozbyl řidičské oprávnění z důvodu dosažení 12 bodů v bodovém hodnocení, a mezi pozbytím řidičského oprávnění a odborným přezkoušením tudíž neuplynula doba nejméně jednoho roku. Žalovaný rozhodnutím ze dne 11. 6. 2013 změnil výrokovou část rozhodnutí správního orgánu I. stupně tak, že žalobce "dne 2. 5. 2012 v Olomouci řídil motorová vozidla skupin,A21' a,B', aniž by byl držitelem příslušných řidičských oprávnění". Ve zbytku rozhodnutí I. stupně potvrdil.
Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci, rozsudkem ze dne 9. 2. 2015, čj. 76 A 24/2013-33, rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, že správní orgány aplikovaly na zjištěný skutkový stav v souzené věci ustanovení, které na ni nedopadá [§ 3 odst. 3 písm. a) ve spojení s § 125c odst. 1 písm. e) bodem 1 zákona o silničním provozu], a přitom pominuly užití § 3 odst. 3 písm. c) téhož zákona, který odpovídá zjištěnému skutkovému stavu, o němž nebylo mezi účastníky soudního řízení správního sporu. Krajský soud dospěl k závěru, že roční lhůta podle § 123d odst. 1 zákona o silničním provozu se vztahuje pouze na podání žádosti o vrácení řidičského oprávnění a nikoli na odborné přezkoušení, přičemž pokud by soud aproboval výklad provedený žalovaným, neoprávněně by prodloužil žalobci dobu, po kterou by žalobce neměl řidičské oprávnění, a tak by zasáhl do jeho právní sféry. Takový postup nemá oporu v zákoně a jemu odpovídající výklad práva by mohl být označen také jako ad absurdum. Přitom v souladu s čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod "[k]aždý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nemůže být nucen činit, co zákon neukládá".
Žalovaný (stěžovatel) brojil proti rozhodnutí krajského soudu kasační stížností, v níž uvedl, že interpretace § 3 odst. 3 písm. c) zákona o silničním provozu zvolená krajským soudem a opřená o komentářovou literaturu (Kovalčíková, D.; Štandera, J. Zákon o provozu na pozemních komunikacích. Komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 17-18) je v rozporu s názory vyslovenými v publikacích Bušta, P.; Kněžínek, J.; Seidl A. Zákon o silničním provozu s komentářem. Praha: Lenka Buštová, 2011, a Kučerová, H. Zákon o silničním provozu s komentářem a judikaturou. 1. vyd. Praha: Leges, 2008. Stěžovatel v této souvislosti poukázal také na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 4 Tz 56/2012, a ze dne 22. 7. 2004, sp. zn. 11 Tdo 594/2004, č. 26/2005 Sb. NS, jakož i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2013, čj. 5 As 76/2011-78. K výtce neoprávněného prodloužení doby, po kterou byl žalobce bez řidičského oprávnění, stěžovatel opět poukázal na citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 5 As 76/2011-78, z něhož dle stěžovatele plyne, že ani případné nesprávné "poučení" žalobce ze strany pracovníka autoškoly jej nezbavovalo odpovědnosti za spáchání předmětného přestupku.
Žalobce se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil se závěry krajského soudu a uvedl, že judikatura, na niž stěžovatel poukazuje, se týkala uložení trestu zákazu činnosti, a není proto v nyní projednávané věci použitelná.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Z odůvodnění:
II. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
(...) [7] Námitku stěžovatele, dle níž krajský soud pochybil, opřel-li svůj právní názor o odbornou literaturu, ačkoli jiní autoři jiných komentářů vyjádřili v otázce výkladu § 3 odst. 3 písm. c) zákona o silničním provozu názor opačný, nelze považovat za řádné uvedení důvodu kasační stížnosti dle § 106 odst. 1 s. ř. s., neboť postrádá jakoukoli konkretizaci těch názorů, s nimiž měl být rozsudek krajského soudu údajně rozporný. Není povinností Nejvyššího správního soudu vyvracet výhrady, jež se stěžovatel ve skutečnosti ani nesnažil formulovat.
[8] Přesto jen na okraj Nejvyšší správní soud poznamenává, že odkaz krajského soudu na jím citovaný komentář k zákonu o silničním provozu představoval pouze podpůrnou argumentaci, a nikoli rozhodovací důvod, pro nějž krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušil; tím byla speciální povaha § 3 odst. 3 písm. c) zákona o silničním provozu vůči obecnému § 3 odst. 3 písm. a) tohoto zákona. Kromě toho příklon soudu k jednomu z publikovaných právních názorů odlišnému od jiných (též publikovaných) výkladů nelze z podstaty věci za pochybení považovat. Je zjevné, že při existenci více interpretací pro rozhodnutí použitelného práva soud některou z těchto interpretací musí vždy odmítnout a jinou akceptovat. Důležité přitom je, zda doktrinární výklad soud nejen pouze převezme, ale též vysvětlí, proč právě výklad jím převzatý považuje za správný.
[9] K pouze obecně formulované výhradě stěžovatele vůči interpretaci relevantních ustanovení zákona o silničním provozu krajským soudem Nejvyšší správní soud uvádí následující.
[10] Dle § 3 odst. 3 písm. a) zákona o silničním provozu platí, že motorové vozidlo může řídit "pouze osoba, která je držitelem řidičského oprávnění pro příslušnou skupinu motorových vozidel (dále jen ,skupina vozidel') uděleného Českou republikou, státem, který je členským státem Evropské unie nebo smluvní stranou Dohody o Evropském hospodářském prostoru (dále jen ,jiný členský stát'), nebo jiným státem podle mezinárodní smlouvy, kterou je Česká republika vázána a která upravuje oblast silničního provozu". Na uvedené navazuje § 3 odst. 3 písm. c) téhož zákona, dle něhož řídit motorové vozidlo může také "osoba, která se pod dohledem učitele autoškoly připravuje k přezkoušení z odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel nebo skládá zkoušku v rámci tohoto přezkoušení". Posledně citované ustanovení přitom bylo do zákona o silničním provozu vloženo prostřednictvím novely tohoto zákona zákonem č. 411/2005 Sb., jímž byl zaveden tzv. bodový systém, a to právě s ohledem na povinnost osoby, jež pozbyla řidičské oprávnění v důsledku dosažení 12 bodů v bodovém hodnocení, podstoupit přezkoušení z odborné způsobilosti; teprve po tomto přezkoušení může taková osoba žádat o vrácení řidičského oprávnění. Nejvyšší správní soud se proto se závěrem krajského soudu, dle něhož § 3 odst. 3 písm. c) zákona o silničním provozu představuje vůči § 3 odst. 3 písm. a) tohoto zákona speciální úpravu, která je pro projednávanou věc vzhledem k nesporným skutkovým okolnostem (žalobce řídil vůz v rámci přezkoušení z odborné způsobilosti) použitelná, zcela ztotožnil.
[11] Stejně tak Nejvyšší správní soud přisvědčil i závěru krajského soudu, že roční lhůta podle § 123d odst. 1 zákona o silničním provozu, dle něhož "[ř]idič, který podle § 123c odst. 3 pozbyl řidičské oprávnění, je oprávněn požádat o vrácení řidičského oprávnění nejdříve po uplynutí 1 roku ode dne pozbytí řidičského oprávnění podle § 123c odst. 3", se vztahuje pouze na podání žádosti o vrácení řidičského oprávnění, nikoli na přezkoušení. Opačný výklad by byl v přímém rozporu s jednoznačně formulovanou dikcí tohoto ustanovení, které nedává prostor pro záměnu pojmů "požádat o vrácení řidičského oprávnění" a "požádat či podrobit se přezkoušení".
[12] Odkaz stěžovatele na shora citovanou judikaturu Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu je v projednávané věci nepřípadný. Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 594/2004 bylo vydáno před změnou zákona o silničním provozu provedenou zákonem č. 411/2005 Sb., která výslovně povolila řízení motorového vozidla pod dohledem učitele autoškoly při přezkoušení z odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel nebo při zkoušce v rámci tohoto přezkoušení. Rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 5 As 76/2011-78 byl vydán ve věci s odlišným skutkovým stavem, v dané věci řidič nepožádal o vrácení řidičského oprávnění ve smyslu § 102 zákona o silničním provozu, a přesto řídil motorové vozidlo. Skutkově i právně odlišná byla situace i ve věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 4 Tz 56/2012, v níž byl dovolatel shledán vinným ze spáchání trestného činu maření úředního rozhodnutí a vykázání dle § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku z roku 2009 spočívajícího v tom, že po nabytí 12 bodů bodového hodnocení (byť po uplynutí jednoroční doby) opakovaně řídil motorové vozidlo, aniž splnil zákonné podmínky pro navrácení řidičského oprávnění, tj. nepodrobil se přezkoušení z odborné způsobilosti a nepředložil posudek o zdravotní způsobilosti včetně dopravně psychologického vyšetření.
[13] Vzhledem k tomu, že jednání, jež je žalobci kladeno za vinu, nemohlo vzhledem ke shora uvedenému naplnit skutkovou podstatu přestupku dle § 125c odst. 1 písm. e) bodu 1 zákona o silničním provozu, Nejvyšší správní soud se již zbylými námitkami stěžovatele nezabýval.