Rozsudek NSS sp. zn. 10 Ca 381/2007

Právní věta

V řízení o vydání souhlasu k provozování zařízení ke sběru, výkupu a využívání odpadů a souhlasu s provozním řádem takového zařízení dle § 14 odst. 1 zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech, mohou mít za splnění podmínek § 27 odst. 2 správního řádu z roku 2004 postavení účastníků řízení i vlastníci sousedních pozemků.

Plný text

Prejudikatura: (Podle rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 6. 2009, čj. 10 Ca 381/2007-113)

Správní řízení: účastenství v řízení Odpady: řízení o vydání souhlasu k provozování zařízení ke sběru, výkupu a využívání odpadů Věc: Nejvyšší státní zástupkyně proti Ministerstvu životního prostředí, za účasti a) Jana P., b) Libuše P. a c) společnosti s ručením omezeným Fe MARKET, o účastenství v řízení o vydání povolení k provozování zařízení ke sběru, výkupu a využívání odpadů. Dne 10. 4. 2003 Krajský úřad Zlínského kraje, odbor životního prostředí a zemědělství, vydal dle § 14 odst. 1 zákona o odpadech souhlas k provozování zařízení ke sběru, výkupu a využívání odpadů pro provozovnu Skaštice [provozovatelem je osoba zúčastněná c)] pro provozovnu Dolní Lhota u Luhačovic a souhlas s provozním řádem těchto zařízení. Platnost souhlasu byla omezena na dobu do 30. 6. 2006. Z provozního řádu provozovny Skaštice vyplývá, že zařízení je oprávněno nakládat, kromě odpadů kategorie ostatní, s nebezpečnými odpady (baterie a akumulátory) a předpokládaná kapacita je zhruba 4 000 tun ročně. Pro provozovnu ve Skašticích bylo dne 2. 9. 1998 vydáno stavební povolení a rozhodnutím ze dne 6. 12. 2001 byla zkolaudována jako „obchodní středisko Fe MARKET“. Šlo o areál původního hospodářského objektu kolaudovaného jako sběrna kovového odpadu. Dne 25. 5. 2006 obdržel krajský úřad po skončení platnosti souhlasu žádost provozovatele o nový souhlas k provozování zařízení. V žádosti provozovatel odkázal na kolaudační rozhodnutí k provozovně z 6. 12. 2001 a původní vyjádření hygienické stanice k provoznímu řádu zařízení z 11. 3. 2003 s tím, že od té doby nedošlo k významným změnám. Krajský úřad vydal dne 4. 7. 2006 rozhodnutí o udělení souhlasu k provozování zařízení ke sběru, výkupu a využívání odpadů v provozovně Skaštice a schválil provozní řád zařízení. Souhlas byl vydán na dobu od právní moci rozhodnutí do 31. 7. 2011. Rozhodnutí bylo doručeno provozovateli, který je převzal dne 4. 7. 2006 a vzdal se téhož dne práva na odvolání. Osoby zúčastněné a) a b) (odvolatelé) podaly dne 9. 2. 2007 odvolání proti rozhodnutí o udělení souhlasu ze dne 4. 7. 2006 s tím, že ve smyslu § 27 odst. 2 správního řádu z roku 2004 jsou účastníky řízení, neboť jsou dotčeny a poškozeny na svých právech činností provozovatele zařízení. V odvolání předložily znalecký posudek Dr. Ing. Sáňky. Mimo jiné uvedly, že provozovatel během předchozích osmi let porušoval například zákon o ochraně ovzduší pálením kabelů. Na kontaminaci pozemku v areálu provozovny poukazuje i posudek objednaný Městským úřadem v Kroměříži z roku 2004, v němž je doporučeno provést odtěžení kontaminované zeminy, což bylo provedeno pouze „na papíře“. Podkladem pro vydání rozhodnutí bylo i vyjádření Krajské hygienické stanice z 11. 3. 2003, ačkoli obecná platnost tohoto stanoviska je jeden rok, a oproti předešlému rozhodnutí o povolení zařízení se činnost rozšiřuje o likvidaci odpadů pálením. Žalovaný odvolání dne 11. 6. 2007 zamítl jako nepřípustné podle § 92 odst. 1 správního řádu. Vyšel z § 27 odst. 2 správního řádu a dospěl k závěru, že podmínkou účastenství v řízení musí být skutečnost, že rozhodnutím mohou být odvolatelé přímo dotčeni ve svých právech a povinnostech. Odvolatelé však neuvádí, a ani žalovaný nenalezl žádná práva odvolatelů, která by mohla být přímo dotčena. Účastenství odvolatelů nemůže vyplývat z vlastnických práv k pozemkům sousedícím s provozovnou. Jako vlastníci sousedních pozemků měli odvolatelé hájit svá práva v územním, případně stavebním řízení při povolování zařízení, a změnu současného stavu by bylo možno provést postupem podle jiných právních předpisů, nikoli podle zákona o odpadech. Žalobou podanou podle § 66 odst. 2 s. ř. s. se Nejvyšší státní zástupkyně domáhá přezkoumání rozhodnutí žalovaného. Uvádí, že provozovatel zařízení podniká v obci od roku 1998 a zařízení provozuje uprostřed obce. Souhlas k provozu byl vydán opakovaně i přes závažné výhrady občanů obce a odboru životního prostředí Městského úřadu v Kroměříži. Ze sdělení městského úřadu veřejnému ochránci práv vyplývá, že od roku 2003 do roku 2006 docházelo k opakovanému porušování provozního řádu, a tyto skutečnosti byly známy orgánu, který opakovaný souhlas udělil. V souvislosti s provozem zařízení dochází ke kontaminaci pozemků ve vlastnictví občanů obce a k ohrožení životního prostředí a zdraví občanů obce, přičemž tato zjištění vyplývají z podání Městského úřadu v Kroměříži, odboru životního prostředí, ze dne 17. 5. 2007 i ze znaleckých posudků Ing. Švejnohové z 20. 8. 2004 a Dr. Ing. Sáňky z ledna 2007. Žalobkyně nesouhlasí se závěrem žalovaného stran posouzení otázky účastenství v řízení. Zařízení lze provozovat jen na základě rozhodnutí krajského úřadu, kterým je udělen souhlas k provozování tohoto zařízení a souhlas s provozním řádem. Souhlas se uděluje na dobu určitou a dobu platnosti lze prodloužit, pokud jsou splněny podmínky a plněny povinnosti při provozování zařízení. Na řízení se použije § 82 odst. 1 správního řádu, nestanoví-li zákon o odpadech jinak, a to ohledně účastenství v řízení nestanoví. Za účastníka bude v pochybnostech považován i ten, kdo tvrdí, že je účastníkem, pokud se neprokáže opak, a o tom, zda osoba je či není účastníkem, vydá správní orgán usnesení. Žalobkyně s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 600/99 poukazuje na to, že speciální zákon nestanoví speciálně okruh účastníků řízení v řízení dle § 14 odst. 1 zákona o odpadech a je tedy třeba vycházet z § 27 odst. 2 správního řádu. K tomu, aby měl určitý subjekt postavení účastníka řízení, postačí hmotněprávní předpoklad existence jeho práv, právem chráněných zájmů nebo povinností, o kterém bude teprve jednáno, nebo dokonce jen „tvrzení“, že může být rozhodnutím ve svých právech přímo dotčen, a to až do doby, než se prokáže opak. Z vyjádření orgánů státní správy i posudků vyplývá, že v souvislosti s provozem zařízení dochází ke kontaminaci pozemků ve vlastnictví občanů obce a k ohrožení životního prostředí. Tato zjištění žalovaný nepopřel. Z obsahu odvolání pak vyplývá, že u odvolatelů jde o dotčení v právu vlastnickém a právu na ochranu zdraví. Pokud žalovaný konstatoval, že odvolatelé mohli hájit svá práva v územním, případně stavebním řízení, je nutno konstatovat, že námitku vycházející z poškozování životního prostředí, zdraví a vlastnického práva těžko mohli uplatnit v době, kdy k takovému rušení ještě nedocházelo, neboť by šlo o hypotetické tvrzení. Teprve provoz zařízení přinesl zásah do práv odvolatelů. Odvolatelé se mohou domáhat ochrany i jiným způsobem dle hygienických předpisů nebo dle § 127 občanského zákoníku. To však nemění nic na tom, že dochází-li opravdu provozem k poškozování jejích práv, o jejich odvolání mělo být rozhodnuto. Postup žalovaného znamená přenášení břemene jeho zákonné povinnosti pečovat o životní prostředí na občany. Zamítnutím odvolání jako nepřípustného žalovaný odejmul odvolatelům postavení účastníků řízení, které by jim zaručovalo možnost hájit jejich práva před správním orgánem. Žalovaný odkázal na § 92 odst. 1 správního řádu, podle něhož bylo odvolání zamítnuto jako nepřípustné. O otázce jejich účastenství bylo tím rozhodnuto. Odvolatelům nebylo upřeno jejich právo na soudní a jinou ochranu dle čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny práv a svobod. Pokud žalobkyně tvrdí opak, nehájí tím veřejný zájem, ale soukromý zájem odvolatelů. Odvolatelé sami mohli podat proti rozhodnutí žalovaného správní žalobu, avšak neučinili tak. Žalobkyně tak supluje výkon jejich práva na soudní ochranu. Skutečnosti tvrzené v žalobě ohledně provozu zařízení byly posuzovány na základě podnětu Městského úřadu Kroměříž ze dne 17. 5 2007 a podnět k přezkumnému řízení byl odložen, neboť nebylo shledáno porušení dostatečné intenzity. Znalecký posudek Dr. Ing. Sáňky byl zpracován až po vydání rozhodnutí krajského úřadu a postup jeho zpracování neodpovídá metodickým pokynům Ministerstva životního prostředí. Městský soud v Praze napadené rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 6. 2007 zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Z odůvodnění:

(...) Podle § 82 zákona o odpadech platí, že, nestanoví-li tento zákon jinak, vztahuje se na řízení podle tohoto zákona správní řád. Zákon o odpadech nestanoví specielně oproti správnímu řádu okruh účastníků řízení pro řízení dle § 14 odst. 1 zákona o odpadech.

Podle § 27 odst. 2 správního řádu účastníky řízení jsou též (tedy kromě účastníků vymezených v § 27 odst. 1) další dotčené osoby, pokud mohou být rozhodnutím přímo dotčeny ve svých právech nebo povinnostech. Podle § 28 odst. 1 správního řádu je v pochybnostech považován za účastníka řízení každý, kdo tvrdí, že je účastníkem, dokud není prokázán opak.

Soud proto zdůrazňuje, že pro posouzení účastenství v řízení není podstatné, zda rozhodnutím krajského úřadu do práv a právem chráněných zájmů odvolatelů skutečně bylo zasaženo, ale je podstatné, zda zasaženo být mohlo. Z tohoto důvodu nevyhověl návrhům odvolatelů na doplnění dokazování v tomto řízení, neboť těmito důkazními prostředky mělo být prokázáno to, že k zásahu do jejich vlastnických práv již došlo.

Žalovaný odůvodnil závěr, že žalobcům postavení účastníků v daném řízení nepříslušelo jednak tím, že podle jeho názoru nebyli (ani nemohli být) přímo zasaženi ve svých právech (s tím, že ani nekonkretizovali takové právo), a jednak tím, že vlastníci sousedních pozemků nemohou být účastníky řízení o vydání povolení dle § 14 odst. 1 zákona o odpadech s poukazem na to, že svá práva vyplývající z vlastnických práv k sousedním pozemkům a stavbám na nich mohli hájit v územním a stavebním řízení.

Soud tento závěr žalovaného nesdílí.

Pro posouzení otázky možného okruhu účastníků řízení ve věci vydání souhlasu dle § 14 odst. 1 zákona o odpadech je nutno vycházet především z předmětu, o němž se vede řízení, jehož výsledkem je samostatné rozhodnutí, jímž se dává souhlas k provozování zařízení a souhlas s provozním řádem tohoto zařízení, oproti předmětu jiných řízení a dále z provázanosti tohoto řízení s řízením vedeným podle dalších právních předpisů, zejména v daném případě se stavebním zákonem (tj. stavebním zákonem z roku 1976, ve znění účinném do 31. 12. 2006, resp. stavebním zákonem z roku 2006, účinném od 1. 1. 2007).

Podle § 14 odst. 1 a odst. 4 zákona o odpadech v původním znění (od 1. 1. 2002) „zařízení k využívání, odstraňování, sběru nebo výkupu odpadů lze provozovat pouze na základě rozhodnutí orgánu kraje, vydaného v přenesené působnosti, kterým je udělen souhlas k provozování tohoto zařízení a s jeho provozním řádem (dále jen ,souhlas k provozování zařízení'). V řízení předcházejícím vydání tohoto rozhodnutí musí orgán kraje posoudit všechna zařízení, která s těmito činnostmi souvisejí.“ Kolaudační rozhodnutí, vydané podle zvláštního právního předpisu (tehdy zákona č. 50/1976 Sb.) pro stavby určené k využívání, odstraňování, sběru nebo výkupu odpadů nelze vydat bez rozhodnutí, kterým byl udělen souhlas k provozování zařízení podle odstavce 1. (K tomu lze obecně připomenout, že regulace nakládání s odpady podle předchozího zákona č. 125/1997 Sb., o odpadech, měla jiný rámec stran vydávání souhlasů pro zařízení k nakládání s odpady, kategorizace odpadů a pod., nicméně přechodné ustanovení zákona č. 185/2001 Sb., odpadech a o změně některých dalších zákonů, v § 83 odst. 3 a odst. 4 stanovilo přechodnou dobu jednoho roku, do kdy bylo lze provozovat zařízení, k nimž nebyl nutný souhlas, či provádět vymezené činnosti dále bez souhlasu, resp. do kdy podle nové právní úpravy předepsaný souhlas musí osoby nakládající s odpady získat.)

Následné novely § 14 odst. 1 a odst. 4 zákona č. 185/2001 Sb., odpadech a o změně některých dalších zákonů, pak nezměnily nic na tom, že zařízení vymezeného typu lze provozovat jen na základě krajským úřadem uděleného souhlasu k provozování takového zařízení a s jeho provozním řádem a že musí být v tomto řízení posouzena všechna zařízení, která s těmito činnostmi souvisí, přičemž platí nadále, že kolaudační souhlas, vydaný podle zvláštního předpisu (stavebního zákona) pro stavby určené k využívání, odstraňování, sběru nebo výkupu odpadů nelze vydat bez rozhodnutí, kterým byl udělen souhlas k provozování zařízení podle odst. 1.

Lze tak dovodit, že řízení o rozhodnutí, jímž je dán (nebo nedán) souhlas k provozování zařízení a s provozním řádem tohoto zařízení, má samostatný předmět řízení a je samostatným řízením; předmět tohoto řízení je odvislý od veřejného zájmu, resp. okruhu chráněného zájmu zákonem o odpadech, stručně řečeno tedy regulace nakládání s odpady, kdy rozhodnutí dle § 14 odst. 1 zákona o odpadech je předpokladem pro legální provozování takto vymezené podnikatelské činnosti a současně závazným (ale samostatným) aktem, jehož kladný závěr je předpokladem pro případný navazující zákonem stanovený postup podle stavebního úřadu (je-li zařízení stavbou ve smyslu stavebněprávních předpisů, která podléhá kolaudačnímu souhlasu). Stavební úřad v (zákonem obecně předpokládaném) navazujícím kolaudačním řízení je vázán tímto rozhodnutím a nesmí kolaudační souhlas bez tohoto kladného rozhodnutí vydat. Jde o řetězení samostatných správních aktů vydaných v samostatných řízeních s rozdílným předmětem řízení. Nelze proto uznat důvodným závěr žalovaného, že odvolatelům nepřísluší právo být účastníkem tohoto řízení a že z titulu vlastnických práv k sousedním pozemkům nebo stavbám na nich jsou účastníky řízení o umístění stavby či stavebního řízení, kde na obranu těchto práv mají prostor. Nelze odhlédnout od toho, že vlastníci nemovitostí sousedících mohou mít a mohou uplatňovat, a to v závislosti právě na předmětu toho kterého řízení, odlišné námitky (např. proti vlastnímu umístění takového zařízení, s předpokládaným provozem a jeho vlivem na okolí v územním řízení, proti stavebně technickému řešení stavby, včetně jejího provozního zařízení ve stavebním řízení, jednak proti samotnému rozsahu a jednak způsobu provozu a jeho vlivu na okolí, který je aprobován zvláštním, zákonem předepsaným souhlasem s provozem zařízení a s provozním řádem příslušným odborným orgánem a který je mj. předpokladem pro kolaudaci zařízení). Jestliže obecně je souhlas k provozování zařízení a s provozním řádem tohoto zařízení závazným jak pro provozovatele, tak pro stavební úřad (§ 126 odst. 2 stavebního zákona z roku 1976, § 122 odst. 1, popř. § 127 stavebního zákona z roku 2006) při kolaudaci zařízení, pak již vlastnící sousedních nemovitostí, pakliže by jim účast v tomto řízení dle § 14 odst. 1 zákona o odpadech nebyla přiznána, by neměli žádnou možnost vznést námitky proti tomuto souhlasu či provoznímu řádu takového zařízení (i kdyby šlo o zařízení jako stavbu). Žalovaný sám poukázal na to, že předmětem řízení jsou technické otázky provozu zařízení z hlediska nakládání s odpady v tomto zařízení; zařízením se rozumí [§ 4 písm. e) zákona o odpadech] technické zařízení, místo, stavba nebo část stavby, nemusí jít tedy nadto vždy o stavbu, a udělení souhlasu s provozem takového zařízení a s jeho provozním řádem tak nemusí předcházet územní řízení [mobilní technické zařízení, § 1 odst. 1 písm. m) a § 3 vyhlášky Ministerstva životního prostředí č. 383/2001 Sb., o podrobnostech nakládání s odpady] nebo povolení stavby (nejde-li o stavbu) ani následovat kolaudační řízení.

Ohledně přímého dotčení v právech vlastníků sousedních pozemků provozem zařízení či v důsledku souhlasu s jeho provozním řádem nelze pak odhlédnout od toho, že rozhodnutí dle § 14 odst. 1 zákona o odpadech v sobě zahrnuje právě i souhlas s provozním řádem. Souhlas k provozu zařízení a s jeho provozním řádem (jak lze seznat např. i z náležitostí žádosti o tento souhlas dle § 1 odst. 1 vyhlášky Ministerstva životního prostředí č. 383/2001 Sb., o podrobnostech nakládání s odpady) aprobuje konkrétní způsob technologického postupu nakládání s odpadem v zařízení, způsob jeho skladování a monitoring vlivů na životní prostředí a zdraví lidí (musí splňovat požadavky dle § 4, § 5 a § 7, resp. § 8 cit. vyhlášky), návrh provozního řádu zařízení je nezbytnou náležitostí žádosti o vydání souhlasu k provozování zařízení dle § 14 odst. 1 zákona o odpadech. Provozní řád musí podle této vyhlášky obsahovat mj. opatření k omezení negativních vlivů zařízení a opatření pro případ havárie.

Je tedy zřejmé, že i prováděcí vyhláška k zákonu o odpadech počítá s tím, že v provozním řádu budou řešeny i otázky vztahující se k ochraně okolí před negativními vlivy provozu zařízení na okolí, proto i např. § 75 zákona o odpadech stanoví, že již v řízení vedených podle zákona o odpadech participují jako dotčené orgány státní správy orgány ochrany veřejného zdraví (vyjadřují se k provozním řádům zařízení k využívání, odstraňování, sběru a výkupu odpadů). Z toho vyplývá, že v územním, stavebním, příp. též kolaudačním řízení nejsou řešeny všechny otázky vztahující se k ochraně okolí před nepříznivými vlivy provozu zařízení, tj. i ve vztahu k sousedním pozemkům a stavbám na nich. Kdyby tomu bylo tak, jak uvádí žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí a ve vyjádření k žalobě, a v řízení o vydání souhlasu k provozu zařízení a s provozním řádem by byl pouze fixován stav založený rozhodnutími vydanými dle stavebního zákona, nebylo by vůbec zapotřebí schvalovat provozní řád tohoto zařízení. Provozním řádem totiž mohou být řešeny i otázky, jejichž řešení nemá místo v územním, potažmo stavebním řízení, např. pokud jde o způsob skladování odpadů, resp. jiných látek např. na volném prostranství. O tom svědčí i provozní řád schválený v daném případě rozhodnutím krajského úřadu, když je např. stanoveno, že na venkovních zpevněných plochách je uložen pouze odpad kategorie „O“. Je tedy zřejmé, že v tomto případě se jedná o otázku, která nemohla být řešena stavebním úřadem, neboť se nejedná o stavbu, ale pouze o způsob užívání pozemku. Pokud by provozní řád např. určil, že v blízkosti hranic s pozemkem odvolatelů budou skladovány materiály nadměrně zapáchající, jednalo by se o zcela zřejmý zásah do jejich vlastnických práv. Není přitom podstatné, že provozní řád nic takového neobsahuje, neboť postavení účastníků řízení se neodvíjí od výsledku tohoto řízení, ale od jeho předmětu; účelem institutu účastníků řízení je právě to, aby dotčené osoby měly příležitost svá práva účinným způsobem hájit, a to právě v řízení, jehož výsledkem je vydání závazného souhlasu s určitou státem regulovanou činností, na nějž při kladném výsledku navazují (podle typu zařízení) další, jinými zákony předepsané postupy.

Z provozního řádu dále např. vyplývají opatření směřující k tomu, aby byla omezena možnost obtěžování okolí hlukem z provozu zařízení (jednosměnný provoz, omezené lisování odpadů apod.). Dopad na práva odvolatelů, pokud by tato podmínka nebyla stanovena vůbec, nebo by naopak byla stanovena ještě přísněji, je podle názoru soudu jednoznačně zřejmý. Jejich právo, vyplývající z vlastnictví sousedních nemovitostí, je právem pokojně užívat tento majetek k účelu, k němuž je určen, do nějž pak nesmí být zasaženo nad míru stanovenou právními předpisy.

V daném konkrétním případě pak nelze odhlédnout od skutečnosti, že původní zemědělská usedlost, následně užívaná zemědělským družstvem mj. i jako stanice pohonných hmot (dle tvrzení provozovatele) byla poté, co nemovitosti provozovatel nabyl od restituentů, dle stavebního povolení z roku 1998 a následného kolaudačního rozhodnutí z roku 2001 zkolaudována jako sběrna kovového odpadu, první souhlas dle § 14 odst. 1 zákona o odpadech byl vydán 10. 4. 2003, s platností do 30. 6. 2006. Nový souhlas (rozhodnutí ze dne 4. 7. 2006), jenž byl napaden odvoláním odvolatelů, aproboval další provozování zařízení na konkrétní dobu a změnu provozního řádu tohoto zařízení. Z ničeho se nepodává, ani žalovaný k takovému závěru nedospěl, že by tato změna současně vyžadovala následně povolení změny užívání dle stavebního zákona (§ 85 stavebního zákona z roku 1976, resp. § 126 a stavebního zákona z roku 2006), tedy, že by bylo možno vůbec předpokládat možnost obrany proti navrhované změně provozního řádu v jiném řízení. Bez ohledu na to, zda uvedený postup stavebního úřadu musí nebo nemusí při dalším povolení provozu stávajícího zařízení a při změně provozního řádu následovat, je podle názoru soudu nutné připustit účast dotčených osob (které tvrdí dotčení v právech) již v řízení dle § 14 odst. 1 zákona o odpadech, a to právě s ohledem na rozdílný předmět daných řízení a předvídatelnost práva nejen pro adresáta právní regulace, ale i osob, které mohou být rozhodnutím ve svých právech dotčeni.

Pozitivní souhlas pro provozovatele s provozem zařízení a s provozním řádem může znamenat negativní dopad do práv jiných osob, zejména vlastníků sousedních nemovitostí. Přímé dotčení ve vlastnických právech k pozemkům a stavbám nelze zúžit jen na „změnu majetkového či jiného statutu odvolatele“ (jak jen obecně uvádí žalovaný); imanentní náplní tohoto práva je jeho realizace, tedy majetek užívat a nebýt rušen nepřípustnými zásahy. Ochrana před takovými zásahy je zajištěna právě tím, že k určitým činnostem je vyžadován souhlas příslušného odborného orgánu a vydání souhlasu předchází správní řízení, v jehož rámci je dán prostor všem, kteří by mohli být dotčeni na svých právech, k obraně svých práv. Pro úplnost, byť nejde o naprosto identický případ, soud odkazuje na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu čj. 8 As 47/2005-86.¹⁾

Skutečnost, že následnou novelou zákona o odpadech bylo v § 14 odst. 6 přiznáno postavení účastníka obci, na jejímž území má být zařízení provozováno, znamená, že ve smyslu § 27 odst. 3 správního řádu zákon o odpadech konstituoval obci postavení účastníka nad rámec vymezení účastníků dle § 27 odst. 1 a odst. 2 správního řádu; tato změna však nevylučuje, že postavení účastníka řízení je nutno přiznat i osobám jiným, které tvrdí dotčení ve svých právech ve smyslu § 27 odst. 2 správního řádu, nelze ji vykládat tak, že tímto vymezením byl stanoven okruh účastníků speciálně oproti správnímu řádu, a tedy zúžen na žadatele a obec. Obci je postavení účastníka přiznáno zvláštním předpisem zpravidla vždy v řízení, kdy v něm vydané rozhodnutí se může dotknout aktivit její samosprávy, územního plánování apod. tzn. i tam, kde se obec svého účastenství nemůže dovolávat z titulu vlastnických práv k pozemkům a stavbám [např. § 85 odst. 1 písm. b) stavebního zákona z roku 2006; § 28 odst. 2 zákona č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon), § 18 odst. 1 zákona č. 61/1988 Sb., o hornické činnosti, výbušninách a o státní báňské správě, atp.]. Pro úplnost lze pro srovnání dodat, že na rozdíl od zákona o odpadech, speciální úpravu okruhu účastníků řízení, a to jednoznačnou a výslovnou formulací stanoví zákon č. 18/1997 Sb., o mírovém využívání jaderné energie a ionizujícího záření (atomový zákon) a o změně a doplnění některých zákonů, v § 14 odst. 1; výslovné zúžení okruhu účastníků řízení vedených podle tohoto zákona na žadatele je podle názoru tohoto soudu výjimkou, jejíž legitimitu lze z ústavněprávních hledisek dovodit. Takové důvody však nelze shledat v případě řízení týkajících se obecného nakládání s odpady.

Ze všech uvedených důvodů soud proto dospěl k závěru, že vydáním rozhodnutí krajského úřadu mohli být odvolatelé ve svých právech přímo dotčeni, a proto jim náleželo postavení účastníků řízení. Pokud tedy žalovaný za této situace jejich odvolání zamítl jako nepřípustné, jedná se o rozhodnutí nezákonné.

1)Publikováno pod č. 1764/2009 Sb. NSS.