Právní věta
Pokud policie v rozhodnutí, kterým se ruší platnost víza k pobytu nad 90 dnů, stanoví v souladu s § 37 odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců, lhůtu k vycestování z území České republiky tak, že cizinec je povinen vycestovat do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, a udělí cizinci výjezdní příkaz, nejedná se o nezákonný zásah.
Plný text
Z odůvodnění:
V přípise ze dne 11. 2. 2010 právní zástupce žalobce uvedl, že žalobce se nachází v současnosti mimo území České republiky, a proto napadený zásah již netrvá. Současně uvedl, že nelze vyloučit, že žalobce opustil území České republiky právě pro působení správních orgánů, proti němuž směřovala předmětná žaloba.
V § 86 s. ř. s. je uvedeno, že soud zastaví řízení, zjistí-li, že po podání žaloby již zásah ani jeho důsledky netrvají a nehrozí opakování zásahu. V daném případě právní zástupce výslovně uvedl, že předmětný zásah již netrvá. Vzhledem ke skutečnosti, že žalobce byl nucen opustit území České republiky v důsledku zrušení platnosti konkrétního víza k pobytu nad 90 dnů, nehrozí dle soudu ani opakování předmětného zásahu. Přesto soud dospěl k závěru, že předmětné řízení nelze zastavit postupem podle § 86 s. ř. s. V daném případě žaloba spatřovala zásah správních orgánů vůči žalobci v krocích směřujících k tomu, aby žalobce opustil území České republiky. S přihlédnutím na obsah výše citovaného vyjádření právního zástupce žalobce nelze vyloučit, že se žalobce v současné době nalézá mimo území České republiky právě v důsledku žalobou napadaného postupu správních orgánů. Soud tedy v dané věci dospěl k závěru, že žalobou napadený zásah již netrvá a nehrozí jeho opakování, ovšem současně nelze vyloučit, že trvají jeho důsledky. Proto nezastavil předmětné řízení postupem dle § 86 s. ř. s. a přistoupil k rozhodnutí ve věci samé.
V § 37 odst. 3 zákona o pobytu cizinců je uvedeno, že policie v rozhodnutí, kterým zruší platnost víza k pobytu nad 90 dnů, stanoví lhůtu k vycestování z území a udělí cizinci výjezdní příkaz; cizinec je povinen ve stanovené lhůtě z území vycestovat.
V daném konkrétním případě bylo v rozhodnutí ze dne 30. 3. 2009, kterým byla žalobci zrušena platnost víza nad 90 dnů, uvedeno, že v souladu s § 37 odst. 3 zákona o pobytu cizinců se mu stanoví lhůta k vycestování na dobu 30 dnů od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí. Toto rozhodnutí podle názoru soudu, řádném doručení prostřednictvím opatrovníka a po zveřejnění na úřední desce žalovaného nabylo právní moci dne 15. 4. 2009. Z výroku rozhodnutí jednoznačně vyplývá, že lhůta pro vycestování byla jednoznačně vázána na nabytí právní moci předmětného rozhodnutí. Výrok uvedeného rozhodnutí je dle názoru soudu zcela v souladu s dikcí právního předpisu, zejména § 37 zákona o pobytu cizinců. Rozhodnutím ze dne 1. 6. 2009 byl pouze stanoven nový termín pro vycestování, když bylo zjištěno, že žalobce se s původním rozhodnutím neseznámil a původně stanovený termín k vycestování již uplynul.
V daném případě je dle soudu zcela nepochybné, že ve skutečnosti, kdy je cizinec nucen k opuštění České republiky, je nutno spatřovat zásah do jeho práv. Omezení autonomie konkrétního subjektu v možnosti rozhodování o místě jeho pobytu tím, že mu je uložena povinnost určité teritorium opustit, je zcela jistě zásahem do práv tohoto subjektu. Ovšem v řízení podle dílu třetího s. ř. s. je nutné, kromě samotné skutečnosti, že došlo ze strany správních orgánů k zásahu do práv žalobce, zkoumat i skutečnost, zda tento zásah, kterým byl žalobce zkrácen na svých právech, byl nezákonný, nebo zda byl proveden v souladu s právním řádem. V daném případě samotný zákon výslovně v § 37 odst. 3 zákona o pobytu cizinců ukládá správnímu orgánu povinnost v rozhodnutí o zrušení platnosti víza nad 90 dnů stanovit cizinci lhůtu k vycestování a udělit mu výjezdní příkaz. Žalovaný tedy postupoval zcela v souladu s dikcí zákona. Dle názoru soudu z obsahu správního spisu jednoznačně vyplývá, že rozhodnutí o zrušení platnosti víza nad 90 dnů ze dne 30. 3. 2009 bylo řádně doručeno prostřednictvím opatrovníka a nabylo právní moci dne 15. 4. 2009. Dle zjištění soudu také žalobce nepodal u žádného krajského soudu správní žalobu, kterou by napadal rozhodnutí o zrušení platnosti víza či rozhodnutí odvolacího orgánu o opožděnosti podaného odvolání.
Vzhledem k výše uvedenému dospěl soud k závěru, že ke dni rozhodování v předmětné věci neexistovala žádná skutečnost, která by správní orgány v dané věci za daného skutkového stavu omezovala ve výkonu zákonem uložené povinnosti stanovit žalobci lhůtu k vycestování a udělit mu cestovní příkaz. Dle soudu tedy žalovaný jednal zcela v souladu s právní úpravou, a nelze tedy v žádném pří- padě předmětný zásah z jeho strany do práv žalobce považovat za nezákonný.