Rozsudek NSS sp. zn. 2 As 15/2009

Právní věta

Podá-li kasační stížnost osoba zúčastněná na řízení, stává se (vedle žalobce a žalovaného) účastníkem řízení před Nejvyšším správním soudem. Je proto i v jejím případě nutno o nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodnout ve smyslu procesní úspěšnosti (§ 60 odst. 1 s. ř. s.). Ve vztahu k žalobci a žalovanému bude v těchto případech nutno uvážit, čí pozici taková kasační stížnost fakticky podporuje.

Plný text

Prejudikatura: (Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 1. 2010, čj. 2 As 15/2009-242)

Řízení před soudem: náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti podané osobou zúčastněnou Věc: a) Ing. Jiří N., b) Jana D., c) Helena M. proti Magistrátu hlavního města Prahy, za účasti 1) společnosti s ručením omezeným ENTRUST, 2) PhDr. Marty I., CSc., 3) státního podniku „v likvidaci“ České energetické závody, 4) Ivy W., 5) akciové společnosti Pražská teplárenská, 6) společnosti s ručením omezeným IRAM CZ, 7) Družstva nájemníků U Elektrárny 10, 8) společnosti s ručením omezeným ERLEBACH, 9) akciové společnosti Dopravní podnik hl. m. Prahy, 10) Věry P., 11) Karla P., 12) akciové společnosti GTS Novera, o umístění stavby, o kasační stížnosti zúčastněné osoby sub 1). Žalovaný dne 17. 2. 2006 ve smyslu § 59 odst. 2 správního řádu (č. 71/1967 Sb.) změnil rozhodnutí Úřadu městské části Praha 7 ze dne 29. 9. 2005. Tímto rozhodnutím, vydaným v režimu § 39 a § 41 odst. 1 a odst. 3 stavebního zákona (č. 50/1976 Sb.) bylo změněno rozhodnutí o umístění stavby budova „Metrocenter 1. a 2. etapa“ - ul. Partyzánská, ul. Na Zátorách, Praha 7 - Holešovice, vydané Útvarem hlavního architekta hlavního města Prahy ze dne 14. 2. 1989. Současně jím byla povolena výjimka ze stavební uzávěry v souladu s čl. 3a vyhlášky č. 33/1999 Sb. hl. m. Prahy, o stavební uzávěře ve velkých rozvojových územích hlavního města Prahy. Rozhodnutí žalovaného napadli žalobci žalobou, na základě které Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 4. 2008 toto rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Městský soud shledal jako důvodnou především žalobní námitku, podle níž nebyly splněny podmínky pro změnu územního rozhodnutí podle § 41 odst. 1 stavebního zákona, a namísto toho mělo být zahájeno zcela nové územní řízení a vydáno zcela nové územní rozhodnutí podle § 39 téhož zákona. Proti tomuto rozsudku brojila zúčastněná osoba sub 1) (stěžovatel) kasační stížností odkazující na důvody uvedené v § 103 odst. 1 písm. b) a písm. d) s. ř. s. Podle stěžovatele je především napadený rozsudek zmatečný a nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost [§ 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.], neboť městský soud již rozsudkem ze dne 9. 4. 2008 napadené rozhodnutí zrušil. V této věci tak existuje překážka věci rozhodnuté. Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl. Rozhodl dále, že osoba zúčastněná na řízení sub 1) je povinna zaplatit žalobcům a) až c) na nákladech řízení o kasační stížnosti celkem 5 940 Kč, že žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, a že osobám zúčastněným na řízení sub 2) až 12) se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.

Z odůvodnění:

(-) Lze tedy uzavřít, že kasační stížnost byla dílem shledána nedůvodnou, dílem nemířila do zbývajících zrušovacích důvodů napadeného rozsudku. Za této situace Nejvyššímu správnímu soudu nezbylo, než ji zamítnout (§ 110 odst. 1, věta druhá s. ř. s.).

Pokud jde o výroky, kterými bylo rozhodnuto o nákladech řízení mezi stěžovatelem, žalobcem a žalovaným, zde Nejvyšší správní soud vycházel z premisy, že v dané věci účastníkem kasačního řízení nejsou pouze žalobci a žalovaný, kteří jimi jsou vždy (srov. § 105 odst. 1 s. ř. s.), ale i stěžovatel. Ze zákona lze tento závěr dovodit ze vztahu § 102, věty první s. ř. s., dle kterého je kasační stížnost opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu ve správním soudnictví, jímž se účastník řízení, z něhož toto rozhodnutí vzešlo, nebo osoba zúčastněná na řízení (stěžovatel) domáhá zrušení soudního rozhodnutí, a již zmiňovaného § 105 odst. 1 s. ř. s., podle něhož účastníky řízení o kasační stížnosti jsou stěžovatel a všichni, kdo byli účastníky původního řízení. Jde ostatně o logický a jediný možný důsledek zákonem přiznané aktivní legitimace osoby zúčastněné na řízení a obecného oprávnění stěžovatele disponovat jeho předmětem. Z tohoto důvodu proto bylo nutno i v případě stěžovatele rozhodnout o nákladech řízení o kasační stížnosti na obecném principu procesní úspěšnosti, ve smyslu § 60 odst. 1, věty první s. ř. s., ve spojení s § 120 s. ř. s., dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.

Stěžovatel v řízení před Nejvyšším správním soudem úspěšný nebyl (jeho kasační stížnost byla zamítnuta) a proto mu právo na náhradu nákladů řízení nenáleží. Vzhledem k tomu, že se dožadoval zrušení rozsudku městského soudu, kterým bylo vyhověno žalobcům a) až c) a k jejich žalobě bylo předcházející správní rozhodnutí (vydané žalovaným) zrušeno, nelze dospět k jinému závěru, než že v řízení o kasační stížnosti stojí stěžovatel na straně žalovaného, proti žalobcům. Rozdílný zájem na výsledku tohoto řízení je ostatně patrný i z procesních stanovisek žalobců i žalovaného, jak byly zmíněny výše. Jinými slovy: řízení o kasační stížnosti je řízením kontradiktorním (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 10. 2008, čj. 1 As 79/2008-105, www.nssoud.cz) a žádný z účastníků tak logicky nemůže být „procesně indiferentní“. Posuzováno z tohoto pohledu byli tedy žalobci a) až c) v daném řízení procesně úspěšní a lze jim proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti přiznat. Naopak žalovaný, který v řízení před městským soudem neuspěl a v řízení před zdejším soudem podporoval kasační stížnost stěžovatele, procesně úspěšným nebyl a právo na náhradu nákladů tohoto řízení mu proto nenáleží.

(-) Konečně pokud jde o výrok IV. tohoto rozsudku, zde bylo rozhodnuto o nákladech kasačního řízení ve vztahu k osobám zúčastněným na řízení, které v tomto postavení (narozdíl od stěžovatele) setrvaly. V jejich případě bylo postupováno dle § 60 odst. 5 s. ř. s. (ve spojení s § 120 s. ř. s.), dle kterého osoba zúčastněná na řízení má právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil. Z důvodů zvláštního zřetele hodných může jí soud na návrh přiznat právo na náhradu dalších nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že u žádné ze zúčastněných osob nebyla splněna žádná ze shora uvedených podmínek pro přiznání práva na náhradu nákladů řízení, rozhodl Nejvyšší správní soud tak, že jim toto právo nepřiznal.