Právní věta
Rozhodnutí lékaře o ukončení dočasné pracovní neschopnosti podle § 7 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 31/1993 Sb., o posuzování dočasné pracovní neschopnosti pro účely sociálního zabezpečení, závisí výlučně na posouzení zdravotního stavu osoby, a protože samo o sobě neznamená právní překážku výkonu povolání, je vyloučeno ze soudního přezkumu podle ustanovení § 70 písm. d) soudního řádu správního.
Plný text
k § 70 písm. d) soudního řádu správního
k § 7 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 31/1993 Sb., o posuzování dočasné pracovní neschopnosti pro účely sociálního zabezpečení
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 10. 2004, čj. 2 As 16/2004-44)
Věc:Emilie T. v O. proti Magistrátu Města Ostravy o pracovní neschopnost, o kasační stížnosti žalobkyně.Žalobkyni byla ke dni 19. 5. 2003 ukončena dočasná pracovní neschopnost, neboť její zdravotní stav byl dlouhodobě stabilizován a z medicínského hlediska byla s určitými omezeními schopná práce. Toto rozhodnutí MUDr. Ř. napadla žalobkyně odvoláním, které žalovaný dne 2. 9. 2003 zamítl s tím, že lékařka postupovala v souladu s ustanovením § 7 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 31/1993 Sb., o posuzování dočasné pracovní neschopnosti pro účely sociálního zabezpečení (dále jen "vyhláška č. 31/1993 Sb."), a její rozhodnutí je správné jak z hlediska medicínského, tak i právního.
Žalobu, kterou žalobkyně podala proti rozhodnutí žalovaného, Krajský soud v Ostravě dne 6. 11. 2003 odmítl. Konstatoval, že rozhodnutí ošetřujícího lékaře o ukončení dočasné pracovní neschopnosti sice není ze soudního přezkumu vyloučeno výslovně zvláštním zákonem, nicméně dopadá na ně obecné ustanovení § 70 písm. d) s. ř. s., neboť se jedná o rozhodnutí, jehož vydání závisí výlučně na posouzení zdravotního stavu osob a zároveň samo o sobě neznamená právní překážku výkonu povolání, zaměstnání nebo podnikatelské a jiné hospodářské činnosti.
Žalobkyně (stěžovatelka) proti usnesení Krajského soudu v Ostravě brojila kasační stížností a uplatnila důvod obsažený v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Namítla, že krajský soud nesprávně vyložil ustanovení § 70 písm. d) s. ř. s., neboť rozhodnutí lékařky o ukončení dočasné pracovní neschopnosti podle ustanovení § 7 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 31/1993 Sb. představuje rozhodnutí, které pro stěžovatelku - ve spojitosti s dalšími rozhodnutími týkajícími se jejího zdravotního stavu - znamená právní překážku výkonu povolání. V důsledku tohoto rozhodnutí totiž stěžovatelka měla nastoupit do svého zaměstnání jako kuchařka, nicméně tak učinit nemohla, jelikož rozhodnutím Okresní správy sociálního zabezpečení v Ostravě ze dne 26. 2. 2002 byla uznána osobou se změněnou pracovní schopností, neschopnou tuto práci vykonávat. V souvislosti s ukončením pracovní neschopnosti byl zaměstnavatel povinen převést stěžovatelku dle ustanovení § 37 odst. 1 písm. a) zákoníku práce na jinou práci, kterou však nebyl schopen zajistit, takže rozhodnutí lékařky bylo rozhodnutím představujícím právní překážku výkonu povolání.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti především namítá, že v daném případě se jedná o běžný pracovněprávní vztah a že je nutno od sebe odlišit ukončení pracovní neschopnosti od zdravotní nezpůsobilosti k výkonu dosavadní práce ve smyslu ustanovení § 46 odst. 1 písm. d) zákoníku práce. Pokud tedy došlo k ukončení pracovní neschopnosti a následně byla dána výpověď z pracovního poměru (na základě lékařského posudku vystaveného jiným lékařem), jde o situaci, která nic nemění na správnosti rozhodnutí MUDr. Ř. Neplatnost výpovědi z pracovního poměru mohla stěžovatelka napadnout v samostatném řízení. Žalovaný konečně zdůraznil, že pojem "dosavadní zaměstnání" obsažený ve vyhlášce č. 31/1993 Sb. a termín "dosavadní práce" podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. a) zákoníku práce jsou odlišné; pojem uvedený v pořadí jako druhý je výrazně užší než pojem první.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.
Z odůvodnění:
Předně je nutno uvést, že stěžovatelka uplatnila kasační důvod obsažený v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., neboť namítá nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. V souladu s ustanovením § 109 s. ř. s. se proto Nejvyšší správní soud v dalším omezil toliko na přezkum právního posouzení předmětných otázek v předchozím řízení, protože neshledal existenci zmatečnosti soudního řízení ani vady, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, příp. nepřezkoumatelnost napadeného usnesení ve smyslu odst. 3 citovaného ustanovení.
Při právním posouzení projednávané věci Nejvyšší správní soud vycházel zejména z ustanovení § 70 písm. d) s. ř. s., které v daném případě aplikoval krajský soud. Podle tohoto ustanovení, označeného marginální rubrikou "Kompetenční výluky", jsou ze soudního přezkoumání vyloučeny úkony správního orgánu, "jejichž vydání závisí výlučně na posouzení zdravotního stavu osob nebo technického stavu věcí, pokud sama o sobě neznamenají právní překážku výkonu povolání, zaměstnání nebo podnikatelské, popřípadě jiné hospodářské činnosti, nestanoví-li zvláštní zákon jinak".
Jak vyplývá ze shora provedené rekapitulace, v projednávané věci bylo rozhodnuto o ukončení dočasné pracovní neschopnosti stěžovatelky, a to na základě posouzení jejího zdravotního stavu. Protože již z povahy věci je zjevné, že se při předmětném rozhodování jednalo o odborné medicínské hodnocení, byla tak naplněna část dikce citovaného zákonného ustanovení (vydání rozhodnutí záviselo výlučně na posouzení zdravotního stavu). S ohledem na znění tohoto ustanovení je proto nutno ještě zodpovědět otázku, zda toto rozhodnutí samo o sobě představovalo právní překážku výkonu povolání, jak stěžovatelka tvrdí v kasační stížnosti, byť sama přiznává, že citované rozhodnutí představuje překážku výkonu povolání "v souvislosti s dalšími rozhodnutími týkajícími se jejího zdravotního stavu".
Nejvyšší správní soud akceptuje skutečnost, že v sociální realitě představují jednotlivé správní úkony a rozhodnutí toliko dílčí komponenty, utvářející celkovou situaci fyzických a právnických osob, ve které se aktuálně nacházejí. Není proto sporu o tom, že i rozhodnutí o ukončení dočasné pracovní neschopnosti, nazíráno v tomto kontextu, se v situaci stěžovatelky z hlediska jejího postavení na trhu práce projevilo. Nicméně z hlediska normativního by takovéto rozhodnutí bylo právně významné jen tehdy, pokud by i v izolované podobě představovalo právní překážku výkonu povolání stěžovatelky. Tak tomu však zjevně není a v konečném důsledku to netvrdí ani samotná stěžovatelka. Ratio rozhodnutí o ukončení dočasné pracovní neschopnosti totiž míří přesně opačným směrem, než se domnívá stěžovatelka: nemá představovat právní překážku výkonu povolání, nýbrž (poněkud zjednodušeně) se svojí podstatou jedná o deklaratorní konstatování skutečnosti, že předmětné povolání je možno ze zdravotních důvodů opětovně vykonávat. Již z tohoto důvodu proto kasační stížnost není důvodná, neboť krajský soud interpretoval a aplikoval kompetenční výluku obsaženou v ustanovení § 70 písm. d) s. ř. s. správně.
Jestliže stěžovatelka namítá, že následně vydaným rozhodnutím okresní správy sociálního zabezpečení byla uznána za osobu se změněnou pracovní schopností a že s ní byl rozvázán pracovní poměr výpovědí z důvodu dlouhotrvajícího nepříznivého zdravotního stavu (což také řádně dokládá), je nutno uvést, že napadené usnesení krajského soudu stěžovatelku nikterak neomezuje v možnostech domáhat se svých práv vyplývajících z pracovněprávních (příp. důchodových) předpisů soudní cestou v samostatných řízeních.