Právní věta
Ustanovení § 25 odst. 7 písm. b) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, nestanoví jako podmínku vzniku nároku na příplatek k důchodu pobyt ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody v celých měsících; ze zákona vyplývá, že jakákoliv doba strávená ve vazbě či ve výkonu trestu odnětí svobody je dobou, za kterou má být poskytnuto odškodnění, v daném případě příplatek k důchodu. Uvedené ustanovení, stanovící příplatek k důchodu ve výši 15 Kč měsíčně za každý měsíc vazby nebo výkonu trestu odnětí svobody, je pak toliko technickým vyjádřením způsobu výpočtu tohoto příplatku.
Plný text
k § 25 odst. 7 písm. b) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 10. 2006, čj. 3 Ads 15/2006-49)
Věc: Darina P. proti České správě sociálního zabezpečení o příplatek k důchodu, o kasační stížnosti žalované.Žalobkyně požádala u žalované o příplatek k důchodu podle § 25 odst. 7 zákona o soudní rehabilitaci. Žalovaná dne 24. 2. 2005 svým rozhodnutím upravila žalobkyni starobní důchod a rozhodla, že procentní výměra důchodu se zvyšuje o 15 Kč za jeden měsíc věznění v době od 16. 9. 1975 do 23. 10. 1975.
V žalobě proti tomuto rozhodnutí žalobkyně namítala, že jí měla být zvýšena procentní výměra o více než jen 15 Kč, neboť ve vězení strávila delší dobu než jeden měsíc. Krajský soud v Praze zrušil rozhodnutí žalované pro nezákonnost a věc jí vrátil k dalšímu řízení. Podle soudu byla žalobkyně v roce 1990 usnesením Okresního soudu v Nymburce plně rehabilitována podle zákona o soudní rehabilitaci za výkon vazby od 16. 9. 1975 do 23. 10. 1975. Ministerstvo spravedlnosti v roce 1992 žalobkyni přiznalo náhradu za ztrátu na výdělku, náhradu nákladů vazby a náhradu nákladů trestního řízení a obhajoby, to vše ve výši odpovídající plnému počtu dní strávených ve vazbě, a nikoli pouze jednomu měsíci. Soud uvedl, že ustanovení § 25 odst. 7 zákona o soudní rehabilitaci nedefinuje, zda je hodnocena doba za každý ukončený měsíc vazby, nebo i za započatý měsíc či alikvotní část měsíce. Vzhledem k účelu zákona, tj. snaze o odstranění nepřiměřené tvrdosti v používání represe, zajištění nejen společenské rehabilitace, ale i zahojení způsobených křivd, a výkladu ve prospěch žalobkyně však lze podle soudu dovodit, že stejně jako náhrady podle § 23 zákona o soudní rehabilitaci lze i příplatek k důchodu přiznat za libovolné časové období strávené ve vazbě, tj. v daném případě i za jeden měsíc a osm dnů. Ustanovení rehabilitačních předpisů je podle soudu s ohledem na jejich smysl a účel třeba interpretovat extenzivně ve prospěch postižených osob, zejména když takový výklad nemůže vést k nepřípustným zásahům do práv jiných osob. Soud v této souvislosti poukázal na nález Ústavního soudu č. 40/2000 Sb. ÚS.
Žalovaná (stěžovatelka) opřela svoji kasační stížnost o důvod uvedený v § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a uvedla, že se neztotožňuje s názorem krajského soudu, že podle § 25 odst. 7 písm. b) zákona o soudní rehabilitaci měl být za výkon vazby v délce jednoho měsíce a osmi dní zvýšen důchod o 19 Kč měsíčně, tzn. za jeden měsíc příplatek ve výši 15 Kč a za osm dnů jeho poměrná část ve výši 4 Kč. Uvedené ustanovení výslovně uvádí, že měsíční příplatky k důchodu se poskytují ve výši 15 Kč „za každý měsíc vazby a výkonu trestu odnětí svobody“. Měsícem je třeba rozumět vždy třicet kalendářních dnů. Pokud by totiž zákonodárce zamýšlel poskytnutí i poměrné části příplatku za alikvotní část měsíce, musel by to učinit přímo, jak učinil např. v § 2 odst. 1 nařízení vlády č. 622/2004 Sb., o poskytování příplatku k důchodu ke zmírnění některých křivd způsobených komunistickým režimem v oblasti sociální.
Žalobkyně v replice uvedla, že uvedené nařízení vlády nijak neřeší otázku „poměrné části příplatku za alikvotní část měsíce“, nýbrž řeší výši příplatku „za každý započatý měsíc“.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Z odůvodnění:
V dané věci je předmětem sporu výklad pojmu „měsíc“ obsaženého v § 25 odst. 7 písm. b) zákona o soudní rehabilitaci, podle něhož „poškozený může žádat, aby mu byly místo nároků vyplývajících z ustanovení předchozích odstavců poskytnuty měsíční příplatky k důchodu v částce (...) b) 15 Kčs za každý měsíc vazby a výkonu trestu odnětí svobody v ostatních případech. Příplatek k důchodu se poskytuje ode dne 1. 7. 1990, byl-li poškozený k tomuto dni poživatelem důchodu. Stane-li se poškozený poživatelem důchodu po tomto dni, poskytuje se příplatek k důchodu od přiznání důchodu. Příplatek k důchodu se vyplácí jen do výše, která spolu s důchodem nepřevyšuje nejvyšší výměru starobního důchodu stanovenou zvláštním předpisem“.
Žalovaná zastává právní názor, že v daném případě lze poskytnout příplatek k důchodu výhradně za každých třicet po sobě následujících dní. Proto žalobkyni přiznala příplatek k důchodu pouze ve výši 15 Kč měsíčně, neboť žalobkyně strávila ve vazbě jeden měsíc a osm dní, tedy výkladem žalované pouze za jeden běžný měsíc, za který jí vznikl nárok na příplatek k důchodu. Krajský soud v Praze pak pomocí teleologického výkladu dovodil, že proklamovaným účelem a smyslem zákona byla snaha odstranit nepřiměřené tvrdosti v používání represe minulým režimem, zabezpečení společenské rehabilitace neprávem odsouzeným osobám a rovněž garance jejich přiměřeného odškodnění, a dospěl k závěru, že příplatek k důchodu lze počítat i za alikvotní část měsíce stráveného ve vazbě. Poukázal též na to, že podle § 23 zákona o soudní rehabilitaci byla žalobkyni v minulosti poskytnuta náhrada za ztrátu na výdělku a náhrada nákladů vazby i za poměrnou část druhého měsíce vazby – tedy i za oněch osm dní druhého měsíce, za které posléze žalovaná žalobkyni příspěvek k důchodu podle § 25 odst. 7 písm. b) zákona o soudní rehabilitaci neposkytla. Podle názoru Nejvyššího správního soudu zákon o soudní rehabilitaci nestanoví v ustanovení § 25 odst. 7 písm. b) jako podmínku vzniku nároku na příplatek k důchodu pobyt ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody v celých měsících; ze zákona vyplývá, že jakákoliv doba strávená ve vazbě či ve výkonu trestu odnětí svobody je dobou, za kterou má být poskytnuto odškodnění, v daném případě příplatek k důchodu. Ustanovení § 25 odst. 7 písm. b) zákona o soudní rehabilitaci je pak pouze technickým vyjádřením způsobu výpočtu odškodnění formou příplatku k důchodu, když stanoví, že za každý měsíc vazby či výkonu trestu odnětí svobody náleží příplatek k důchodu ve výši 15 Kč měsíčně. Za každý den trvání vazby nad dobu ukončených měsíců je pak třeba poskytnout alikvotní část z uvedené měsíční částky. V souzené věci tedy stěžovatelce náležel příplatek k důchodu ve výši 19 Kč měsíčně. Takovým způsobem byla žalobkyni vypočítána i náhrada za ztrátu na výdělku a náhrada nákladů vazby podle § 23 zákona o soudní rehabilitaci.
Krajský soud při svém rozhodování správně zohlednil rovněž nález Ústavního soudu č. 40/2000 Sb. ÚS, v němž Ústavní soud dospěl k závěru, že „záměrům rehabilitace nelze bránit pozitivněprávním dogmatismem při výkladu právních norem. Rehabilitační předpisy je zapotřebí s ohledem na jejich smysl a účel interpretovat extenzivně ve prospěch postižených osob. Na rozdíl od restitucí majetku takový výklad nemůže vést k nepřípustným zásahům do práv jiných osob“. Krajský soud tak výše naznačeným výkladem dospěl k závěru, že nárok na alikvotní část příplatku k důchodu vzniká i v případě, že se jedná o dny přesahující měsíc strávený ve vazbě. Tento závěr je výsledkem výkladu jdoucího ve prospěch účastníka řízení a současně nezasahujícího nepřípustně do práv jiných osob. Jak bylo shora uvedeno, Nejvyšší správní soud se s tímto právním názorem ztotožnil. S ohledem na výše zmiňovaný nález Ústavního soudu je právní názor Krajského soudu v Praze rovněž ústavně konformní a respektující smysl a účel rehabilitačních zákonů. Krajský soud v Praze tedy věc posoudil po právní stránce správně, námitky žalované v kasační stížnosti Nejvyšší správní soud neshledal důvodnými.