Právní věta
Rozhodnutí o prohlášení díla za kulturní památku podle § 2 zákona ČNR č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, je omezením vlastnického práva ve veřejném zájmu a za náhradu.
Plný text
k § 2 zákona ČNR č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 5. 2004, čj. 5 A 48/2002-40)
Věc:Muzeum Ž. v P. proti Ministerstvu kultury o prohlášení souboru obrazů ze sbírky JUDr. Emila F. za kulturní památku.Žalované Ministerstvo kultury dne 20. 2. 2002 rozhodlo o tom, že se soubor obrazů z majetku žalobce prohlašuje za kulturní památku podle ustanovení § 2 zákona ČNR č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce žalobu; namítl, že žalovaný nepostupoval v souladu s ustanoveními § 2 a § 3 zákona o státní památkové péči, a dospěl tak k nesprávnému právnímu závěru spočívajícímu v tom, že předmětný soubor obrazů a jeho jednotlivé součásti splňují kritéria uvedená v ustanovení § 2 odst. 1 písm. a) a b) zákona o státní památkové péči. Žalobce setrval na tom, že posuzovaný soubor obrazů byl vybrán zcela náhodně a účelově bez náležitého posouzení významu podle § 2 zákona o státní památkové péči.
Dále má žalobce za to, že jej rozhodnutí omezuje ve výkonu jeho vlastnického práva v míře a za podmínek, jež jsou ve zřejmém rozporu s ustanovením § 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Výhody poskytované vlastníkovi věci, jež byla prohlášena za kulturní památku, jsou pak pouze povahy fakultativní, poskytované na žádost vlastníka a ve výrazném nepoměru vůči omezením vlastníka z tohoto prohlášení plynoucím. Tyto výhody nelze podle názoru žalobce považovat za náhradu za omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.
Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě uvedl, že na základě listinných materiálů dospěl k závěru, že uvedený soubor obrazů představuje velmi kvalitní umělecká díla, jež jednoznačně splňují kritéria kulturní památky podle § 2 zákona o státní památkové péči. K tomu dospěl žalovaný nejen na základě stanovisek Národní galerie v Praze, Státního památkového ústavu v hlavním městě Praze a Magistrátu hlavního města Prahy, ale rovněž na základě stanoviska samotného žalobce ze dne 29. 1. 2002, jenž sice vyslovil nesouhlas s prohlášením souboru děl za kulturní památku, ale sám ve vyjádření některá umělecká díla vysoce hodnotí. Tvrzení žalobce, že v případě děl francouzských autorů, jež byla součástí soukromé sbírky JUDr. Emila F., lze polemizovat o nepostradatelnosti pro české prostředí, byla podle názoru žalovaného vyvrácena již v odůvodnění napadeného rozhodnutí s tím, že pro posouzení věci není rozhodující skutečnost původu nebo autorství věci, nýbrž její hodnota podle § 2 zákona o státní památkové péči; pro české právní prostředí je navíc signifikantní provázanost a ovlivňování se jednotlivých uměleckých prostředí i v mezinárodním měřítku. Žalovaný nesouhlasil s tím, že by došlo k pochybení při výkladu § 2 zákona o státní památkové péči, jež by způsobilo nezákonnost rozhodnutí. V reakci na tvrzení žalobce o tom, že je napadeným rozhodnutím omezen ve výkonu svého vlastnického práva v rozporu s ustanovením čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, žalovaný odkázal na nález Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 35/94, a na rozsudek Vrchního soudu v Praze, čj. 7 A 133/99-61, z nichž plyne, že omezení vlastníka kulturní památky jsou v zákoně o státní památkové péči kompenzována řadou ustanovení, jež za ně poskytují náhradu.
Nejvyšší správní soud, který věc převzal k dokončení řízení (§ 132 s. ř. s.), přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s. ř. s.), dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, a zamítl ji.
Z odůvodnění:
Žalobce v žalobě namítal nezákonnost napadeného rozhodnutí. Podle ustanovení § 2 zákona o státní památkové péči prohlašuje Ministerstvo kultury za kulturní památky podle tohoto zákona nemovité a movité věci, popřípadě jejich soubory, které jsou významnými doklady historického vývoje, životního způsobu a prostředí společnosti od nejstarších dob do současnosti, jako projevy tvůrčích schopností a práce člověka z nejrůznějších oborů lidské činnosti, pro jejich hodnoty revoluční, historické, umělecké, vědecké a technické, nebo které mají přímý vztah k významným osobnostem a historickým událostem.
Podle ustanovení § 3 odst. 1 zákona o státní památkové péči si Ministerstvo kultury před prohlášením věci za kulturní památku vyžádá vyjádření krajského úřadu a obecního úřadu obce s rozšířenou působností, pokud je již od těchto orgánů neobdrželo. V daném případě žalovaný zaslal návrh na prohlášení souboru obrazů za kulturní památku za účelem vydání odborného stanoviska Státnímu památkovému ústavu v hlavním městě Praze a odboru památkové péče Magistrátu hlavního města Prahy, obě tyto instituce sdělily žalovanému své souhlasné stanovisko s prohlášením věci za kulturní památku. Žalobce coby vlastník věci byl v souladu s ustanovením § 3 odst. 2 zákona o státní památkové péči vyzván k vyjádření se k návrhu na prohlášení věci za kulturní památku, a sdělil žalovanému své negativní stanovisko se zamýšleným postupem.
Rozhodnutí žalovaného pak vyšlo ze spolehlivě zjištěných podkladů obsažených ve správním spise, jež si žalovaný obstaral v souladu se zákonem o státní památkové péči, a při rozhodování dospěl k závěru, že uvedené obrazy představují velmi kvalitní umělecká díla, jejichž význam odpovídá ustanovení § 2 zákona o státní památkové péči. Nejvyšší správní soud tedy k první námitce žalobce sděluje, že rozhodnutí žalovaného shledal za zákonu odpovídající. V námitce žalobce týkající se náhodného a účelového výběru obrazů odkazuje Nejvyšší správní soud na napadené rozhodnutí žalovaného, jenž se s touto skutečností vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí. K námitce žalobce, že bylo rozhodnutím žalovaného porušeno ustanovení čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, soud odkazuje na již citované rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 35/94 s tím, že podle ustanovení čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod má vlastník nejen práva, ale i povinnosti, a je povinen respektovat zákaz zneužití vlastnického práva na újmu druhých nebo zákaz jeho užívání v rozporu se zákonem chráněnými zájmy; obecným zájmem je nepochybně i ochrana kulturních památek. Ochrana kulturních památek je ve všech kulturních státech spojena s jistým omezením volné dispozice vlastním majetkem. Zákon umožňuje kompenzaci omezení vlastnického práva vlastníka kulturní památky. Státní a jiné dotace či příspěvky nemohou však být chápány jako jakási paušální náhrada za omezení vlastnického práva, nýbrž jako příspěvek na skutečné a prokazatelné náklady, které v důsledku tohoto omezení, zejména v důsledku zvláštních nároků na údržbu kulturní památky, vlastníku vznikají.
Z uvedených skutečností vyplývá, že prohlášení za kulturní památku není zákonem pojato jako jednostranné omezení vlastnického práva bez náhrady. Výše a způsob náhrady jsou dány povahou věci, zejména odvisí též od výše nákladů, jimiž údržba kulturní památky překračuje obvyklé náklady údržby.
(ouč)