Rozsudek ze dne 25. 2. 2010
Plný text
Z odůvodnění:
IV.
Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
(...) [35]Stěžovatel v zásadě namítá, že české celní orgány nerespektovaly jeho práva při vymáhání daňového nedoplatku na základě exekučního titulu, kterým je daňový výměr vydaný německými celními orgány. Ty požádaly o exekuci daňového nedoplatku české celní orgány dne 28. 9. 2004, a to na základě směrnice 76/308/EHS, která byla do českého právního řádu implementována zákonem č. 191/2004 Sb. Užití tohoto zákona na stěžovatelův případ však údajně představuje nedovolenou retroaktivitu. Navíc, i z tohoto zákona dle stěžovatele plyne, že na zahraniční exekuční titul se hledí, jako by to byl český exekuční titul. A tedy pokud je zahajována nebo soudem přezkoumávána exekuce takového titulu, pak má soud i žalovaný možnost dospět k závěru, že tento exekuční titul je nevykonatelný pro nějakou vadu. Za takovou vadu stěžovatel považuje v případě předmětného exekučního titulu jednak skutečnost, že přímo z něj není zřejmé, kdo je povinným, jednak to, že exekuční titul mu nebyl řádně doručen. Stěžovatel dále namítá, že ani exekuční titul, ani průvodní listiny žádosti celních orgánů Spolkové republiky Německo o vymáhání exekučního titulu mu v průběhu správního a soudního řízení nebyly k dispozici v českém jazyce. Žádost o exekuci daňového výměru navíc nebyla podepsána.
[36] Nejvyšší správní soud považuje za vhodné se nejprve vypořádat s kasační námitkou, podle níž užití zákona č. 191/2004 Sb. při vymáhání daňového výměru z roku 1999 představuje nedovolenou retroaktivní aplikaci tohoto zákona (blíže viz výše). Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud otázku, zda směrnice 76/308/EHS může platit i pro rozhodnutí vydaná před vstupem České republika do Evropské unie, předložil jako předběžnou otázku Soudnímu dvoru. K této námitce Nejvyšší správní soud uvádí, že nemá pochybnosti o tom, že směrnice 76/308/EHS (a tedy i zákon č. 191/2004 Sb.) je na řešený případ aplikovatelná, přestože se jedná o vymáhání exekučního titulu vydaného německými celními orgány v roce 1999, zatímco Česká republika přistoupila k Evropské unii až 1. 5. 2004 a až k tomuto datu se uvedená směrnice stala pro Českou republiku závaznou. Soudní dvůr totiž již ve svém rozsudku ze dne 1. července 2004, Elliniko Dimosio v. N. T. a Konstantinos Diamantakis (C-361/02, Sb. rozh. s. I-6405), odpověděl na obdobnou otázku způsobem, který lze bez dalšího použít i na řešený případ. Soudní dvůr v citovaném rozsudku uvedl, že „směrnice musí být vykládána tak, že se vztahuje na celní pohledávky, které vznikly v členském státě a jsou předmětem dokladu o vymahatelnosti vydaného tímto státem před vstupem uvedené směrnice v platnost v jiném členském státě, kde má sídlo dožádaný orgán.“ Uvedená námitka je tedy nedůvodná.
[37] Nutnost obrátit se na Soudní dvůr však Nejvyšší správní soud shledal v případě otázek, které vyplynuly z dalších stěžovatelem uplatněných námitek. Usnesením ze dne 5. 5. 2008 proto přerušil řízení o kasační stížnosti a předložil Soudnímu dvoru otázky týkající se zejména vymezení rozsahu přezkumné pravomoci českých správních soudů ve vztahu k exekučnímu titulu (blíže viz výše). Soudní dvůr rozhodl o těchto otázkách rozsudkem ze dne 14. 1. 2010 (k jeho shrnutí viz výše). Patřičná ustanovení směrnice 76/308/EHS, stejně jako zákona č. 191/2004 Sb., je tak nyní třeba interpretovat ve světle závěrů vyslovených Soudním dvorem v uvedeném rozsudku.
[38] Podle § 6 odst. 1 zákona č. 191/2004 Sb. „Doklad, který je exekučním titulem pro vymáhání pohledávky ve státě příslušného orgánu, se ode dne obdržení úplné žádosti o vymáhání považuje bez dalšího za exekuční titul pro vymáhání pohledávky v České republice“. Z tohoto ustanovení dovodil žalovaný ve svém napadeném rozhodnutí, že „českým celním orgánům již tedy nepřísluší tento exekuční titul zkoumat či zpochybňovat, ani rozhodovat o tom, zda a za jakých podmínek bude vymáhání provedeno“. Stěžovatel v řízení před žalovaným namítal, že mu nikdy nebyl doručen předmětný zahraniční daňový výměr a že pokud má být takový daňový výměr vymáhán v České republice, měl by být doručen občanu České republiky také v českém jazyce. K tomu žalovaný v návaznosti na předchozí konstatování toliko uvedl, že „dlužníkovi po prokazatelném doručení platebního výměru nic nebránilo v tom, aby si dotčené písemnosti, pokud jejich obsahu neporozuměl, nechal ve svém vlastním zájmu přeložit do svého mateřského jazyka.“ Postup žalovaného plně aproboval krajský soud, rovněž s odkazem na § 6 odst. 1 zákona č. 191/2004 Sb. Ten považoval za zásadní skutečnost, že žádost o vymáhání daňového nedoplatku podaná německými celními orgány obsahovala všechny zákonem stanovené náležitosti (včetně údajů o právní moci exekučního titulu). Podle krajského soudu „pravomocné a vykonatelné rozhodnutí příslušného německého celního orgánu bylo tedy řečeno slovy zákona skutečně bez dalšího titulem pro vydání exekučního příkazu žalovaným“.
[39] S takovým výkladem zákona č. 191/2004 Sb. se však Nejvyšší správní soud nemůže ztotožnit. Podle kasačního soudu je naopak nejen právem, ale i povinností českých správních orgánů a soudů zabývat se v případě vymáhání daňových nedoplatků na základě zahraničního daňového výměru (k případným námitkám účastníků řízení) např. tím, zda byl tento výměr daňovému subjektu řádně doručen. S tímto právním názorem konvenují rovněž odpovědi poskytnuté Nejvyššímu správnímu soudu k jeho předběžným otázkám Soudním dvorem.
[40] Soudní dvůr uvedl, že článek 12 odst. 3 směrnice 76/308/EHS musí být vykládán v tom smyslu, „že soudy členského státu, ve kterém má sídlo dožádaný orgán, nemají v zásadě pravomoc k ověření vykonatelnosti dokladu o vymahatelnosti pohledávky. Naproti tomu v případě, že je k soudu uvedeného členského státu podána žaloba směřující proti platnosti a řádné povaze takových opatření k vymáhání pohledávky, jako je doručení exekučního titulu, je uvedený soud oprávněn ověřit, zda tato opatření byla řádně provedena v souladu s právními a správními předpisy uvedeného členského státu.“ K tomu je třeba předně podotknout, že závěr Soudního dvora se může na první pohled jevit dvojznačný. V české právní terminologii totiž představuje řádnost doručení jeden z předpokladů vykonatelnosti. Nicméně z odůvodnění rozhodnutí lze dovodit, že Soudní dvůr v daném kontextu považoval za ověření „vykonatelnosti“ exekučního titulu toliko ověření jeho věcné správnosti (tj. např. zda pohledávka nebyla prekludována, zda byly daň či clo vyměřeny ve správné výši atd.). K ověření „vykonatelnosti“ v tomto smyslu tedy soudy členského státu, ve kterém má sídlo dožádaný orgán, tj. v nynějším případě české soudy, zpravidla pravomoc nemají. Což však není v nyní posuzované věci nikterak sporné, protože stěžovatel věcnou správnost exekučního titulu nerozporoval. Naopak v případě „opatření k vymáhání pohledávky“ Soudní dvůr uvedl, že pravomoc těchto soudů dána je. Za „opatření k vymáhání pohledávky“ přitom Soudní dvůr výslovně považuje také doručení exekučního titulu. Zjevně tak neobstojí závěry žalovaného a krajského soudu, podle nichž jim tyto otázky nepříslušelo posuzovat. Rozhodnutí krajského soudu je tak zatíženo nezákonností spočívající v nesprávném posouzení právní otázky ve smyslu § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Uvedený rozsudek je v tomto bodě zároveň nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
[41] Z rozsudku Soudního dvora lze zároveň dovodit, že jedním z předpokladů toho, aby stěžovatel mohl efektivně hájit svá práva v případě vymáhání německého daňového výměru českými celními orgány, je doručení předmětného exekučního titulu v úředním jazyce České republiky, případně v jazyce, kterému rozumí. Tak tomu v nynějším případě nebylo, neboť stěžovatel již v řízení před žalovaným namítal, že německému daňovému výměru nerozumí a ani žalovaným, ani krajským soudem nebyl prokázán opak. Stěžovatelovy námitky v tomto směru vypořádali tvrzením, že měl možnost si nechat exekuční titul přeložit do češtiny sám a na své náklady, což je však mylná argumentace, jak plyne z výše uvedeného. Také v tomto bodě se tedy krajský soud dopustil nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky. V dalším řízení tak krajský soud vyvodí z této vady při doručování daňového výměru patřičné důsledky.
[42] Nejvyšší správní soud dále konstatuje, že i bez ohledu na to, zda stěžovatel měl právo na doručení daňového výměru v češtině, žalovaný a krajský soud pochybili, jestliže při vymáhacím řízení a následném soudním přezkumu napadeného rozhodnutí žalovaného nezajistili překlad exekučního titulu a dalších listin, které jsou podkladem napadeného rozhodnutí, do českého jazyka.
[43] Zákon č. 191/2004 Sb. nijak neřeší otázku jazyka dokumentů postoupených ze zahraničí. V § 13 odst. 1 se pouze výslovně stanoví, že komunikace mezi ministerstvem a příslušným orgánem jiného státu se vede v úředním jazyce státu, jehož příslušný orgán byl dožádán o pomoc při vymáhání. Překlad žádosti včetně všech příslušných dokladů zajišťuje ministerstvo. Směrnice 76/308/EHS pak v čl. 17 stanoví: „Žádosti o pomoc, doklad o vymahatelnosti a ostatní přiložené dokumenty jsou opatřeny překladem do úředního jazyka ... členského státu, ve kterém má sídlo dožádaný orgán, aniž je dotčena možnost dožádaného orgánu upustit od vyžadování takového překladu.“ Ze směrnice ani ze zákona tedy nevyplývá výslovně nepodmíněná povinnost dožadujícího (nebo dožádaného orgánu) překládat žádost o vymáhání a exekuční titul do úředního jazyka dožádaného státu. Směrnice s tím však počítá jako s pravidlem a stejně tak český zákon počítá s tím, že žádosti do zahraničí včetně všech dokladů musí být překládány do tamního úředního jazyka. Směrnice sice umožňuje dožádanému orgánu přijmout žádost i v jiném než svém úředním jazyce, avšak nestanoví podmínky pro takové uvážení dožádaného orgánu. Tyto podmínky je proto třeba hledat ve vnitrostátním právu.
[44] Podle odůvodnění směrnice 76/308/EHS „jednotlivé formy pomoci musí dožádaný orgán poskytovat v souladu s právními a správními předpisy platnými v této oblasti v členském státě, v němž má sídlo.“ Ve shodě se směrnicí tedy zákon č. 191/2004 Sb. stanoví v § 2 odst. 7, že při uskutečňování mezinárodní pomoci se postupuje podle zákona upravujícího správu daní, kterým je daňový řád. Daňový řád pak v § 3 odst. 1 říká, že český (slovenský) jazyk je jazykem jednacím, veškerá písemná podání a listinné důkazy musí být opatřeny úředním překladem do tohoto jazyka. Správce daně může v odůvodněných případech upustit od toho, aby vyžadoval úřední překlad listinných důkazů. V čl. 37 odst. 4 Listiny základních práv a svobod je zakotveno právo účastníka na tlumočníka, pokud je jednání vedeno v jazyce, který neovládá.
[45] Z § 3 odst. 1 daňového řádu lze tedy dovodit právo účastníka na to, aby daňové řízení bylo vedeno v českém (eventuálně slovenském) jazyce a aby podklady pro rozhodnutí byly rovněž v tomto úředním jazyce. Výjimka uvedená v § 3 odst. 1 daňového řádu musí být vykládána tak, že umožňuje upustit od překladu listin pouze, pokud to je ve prospěch účastníka daňového řízení (např. se jedná o listiny účastníkem předložené a účastník se domáhá toho, aby bylo od přeložení do češtiny upuštěno). V žádném případě nemůže být této úvahy zneužito k újmě účastníka, který prohlásí, že listinám nerozumí. Toto stěžovatel učinil již v odvolání proti výzvě k zaplacení daňového nedoplatku ze dne 7. 1. 2005.
[46] Lze tedy konstatovat, že ve vymáhacím řízení bylo porušeno právo stěžovatele na to, aby řízení bylo vedeno v českém jazyce a aby listiny, které jsou podkladem napadeného rozhodnutí, byly přeloženy do českého jazyka, a to buď dožadujícím orgánem, nebo i orgánem dožádaným.
[47] S tím související otázkou jsou dále vady řízení způsobené tím, že listiny v německém jazyce byly použity v soudním řízení správním, aniž by byly přeloženy do českého jazyka. Jakkoli to není výslovně upraveno v právních předpisech, z principu státní suverenity České republiky (čl. 1 Ústavy České republiky) vyplývá, že je český jazyk úředním jazykem, který se důsledně použije i v oblasti soudního řízení správního, jak již ostatně dovodil Nejvyšší správní soud ve své judikatuře (viz rozsudek ze dne 24. 11. 2004, čj. 1 Azs 90/2004-45). Totéž lze dovodit z § 18 o. s. ř. ve spojení s § 64 s. ř. s. V českém jazyce by tak měla být soudu předkládána podání účastníků, v tomto jazyce by měly být i listiny založené v soudním spisu, v tomto jazyce by mělo být vedeno jednání a v tomto jazyce by měla být vyhotovována soudní rozhodnutí a další písemnosti. K dosažení tohoto cíle slouží další prostředky předepsané právními předpisy: účastníkům a jiným osobám zúčastněným na řízení, které úřední jazyk neovládají, slouží tlumočníci (§ 18 odst. 2 o. s. ř.), listiny vyhotovené v jiném než v úředním jazyce, které je třeba v řízení použít, jsou do úředního jazyka přeloženy tlumočníkem (zákon č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, vyhláška č. 37/1967 Sb., k provedení zákona o znalcích a tlumočnících). Tento postup představuje pravidlo, případné výjimky z něho nesmějí být na újmu účastníkům, v opačném případě by byla porušena zásada rovnosti účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny, § 36 odst. 1 s. ř. s.) a právo na spravedlivý proces (čl. 36 a násl. Listiny). Z protokolu o jednání před Krajským soudem v Českých Budějovicích, konaném v předmětné věci dne 14. 3. 2007, pak vyplývá, že soud konstatoval obsah listin získaných ze správního spisu vyhotovených v jazyce německém bez překladu do jazyka českého (exekuční titul a žádost dožadujícího orgánu a dále výzva k zaplacení vydaná dožadujícím orgánem dne 28. 9. 2004). Dále z protokolu vyplývá, že žalobce při jednání opětovně namítal, že uvedené listiny nebyly přeloženy do jazyka českého a s použitím listin v německém jazyce nesouhlasil a namítal porušení práva na rovnost účastníků před soudem. Pokud za těchto okolností krajský soud o uvedené listiny opřel poměrně rozsáhlá skutková zjištění popsaná na straně 5 napadeného rozsudku, jedná se o vadu řízení před soudem, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Poukaz krajského soudu na to, že účastník si mohl ve svém vlastním zájmu nechat listiny přeložit (str. 11 napadeného rozsudku), nemůže takový postup ospravedlnit. (...)
Právní věta
I. Směrnici Rady 76/308/EHS o vzájemné pomoci při vymáhání pohledávek vyplývajících z některých dávek, cel, daní a jiných opatření, ve znění směrnice Rady 2001/44/ES (do českého právního řádu implementována zákonem č. 191/2004 Sb., o mezinárodní pomoci při vymáhání některých finančních pohledávek) lze aplikovat i v případě, že české správní orgány poskytují pomoc při vymáhání exekučního titulu vydaného správními orgány členského státu Evropské unie v době před 1. 5. 2004 (tj. přede dnem přistoupení České republiky k Evropské unii).
II. Zákon č. 191/2004 Sb., o mezinárodní pomoci při vymáhání některých finančních pohledávek, a zejména jeho § 6 odst. 1, je třeba vykládat ve světle závěrů vyslovených Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 14. 1. 2010, K. (C- 233/08).
Z uvedeného rozsudku Soudního dvora plyne, že v případě, že je dožádaným orgánem ve smyslu zákona č. 191/2004 Sb., o mezinárodní pomoci při vymáhání některých finančních pohledávek, český správní orgán, nemají české soudy v zásadě pravomoc k ověření věcné správnosti exekučního titulu. Naproti tomu v případě, že je k českému soudu podána žaloba směřující proti zákonnosti takových opatření k vymáhání pohledávky, jako je doručení exekučního titulu, je uvedený soud oprávněn ověřit, zda tato opatření byla provedena v souladu s českými právními předpisy.
III. K tomu, aby v rámci vzájemné spolupráce zavedené zákonem č. 191/2004 Sb., o mezinárodní pomoci při vymáhání některých finančních pohledávek, mohl příjemce exekučního titulu uplatnit svá práva, musí mu být tento doklad doručen v úředním jazyce členského státu, ve kterém má sídlo dožádaný orgán, případně v jazyce, kterému rozumí. V případě vymáhání německého daňového výměru českými celními orgány tak musí být předmětný exekuční titul doručen v úředním jazyce České republiky. K tomu, aby postačovalo doručení v jiném jazyce, by muselo být prokázáno, že příjemce exekučního titulu tomuto jazyku rozumí.
IV. Výjimka uvedená v § 3 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, podle níž správce daně může v odůvodněných případech upustit od toho, aby listinné důkazy byly opatřeny úředními překlady, musí být vykládána tak, že umožňuje upustit od překladu listin pouze tehdy, pokud to je ve prospěch účastníka daňového řízení. V žádném případě nemůže být této úvahy zneužito k újmě účastníka, který prohlásí, že listinám nerozumí.
Usnesení ze dne 5. 5. 2008
Plný text
5 Afs 48/2007 - 113
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Lenkou Kaniovou v právní věci žalobce: M. K., zastoupený JUDr. A. B., M. E. S., advokátkou se sídlem v [adresa] proti žalovanému: Celní úřad Tábor, se sídlem [adresa] Tábor, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 10. 2006, č. j. 3316/06-0362-021/1, o námitkách proti exekučnímu příkazu, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 3. 2007, č. j. 10 Ca 239/2006 - 40,
takto:
I. Soudnímu dvoru Evropských společenství s e p ř e d k l á d a j í tyto předběžné otázky:
1. Je třeba čl. 12 odst. 3 směrnice Rady ze dne 15. března 1976 o vzájemné pomoci při vymáhání pohledávek vyplývajících z některých dávek, cel, daní a jiných opatření (76/308/EHS), vykládat tak, že jsou-li u soudu členského státu, ve kterém má sídlo dožádaný orgán, žalobou napadena opatření k vymáhání pohledávky, je tento soud oprávněn v souladu s právními předpisy tohoto členského státu zkoumat to, zda doklad o vymahatelnosti (exekuční titul) je vykonatelný a zda byl řádně doručen dlužníkovi?
2. Vyplývá z obecných právních zásad práva Společenství, zejména zásad spravedlivého procesu, řádné správy a právního státu, že doručení dokladu o vymahatelnosti (exekučního titulu) dlužníkovi v jazyce jiném než jemu srozumitelném, který zároveň není úředním jazykem státu, ve kterém je dlužníkovi doručováno, způsobuje vadu, která umožňuje odepřít vymáhání na základě takového dokladu o vymahatelnosti (exekučního titulu)?
II. Řízení s e p ř e r u š u j e .
O d ů v o d n ě n í :
[1] Hauptzollamt Weiden vydal dne 2. 7. 1999 rozhodnutí „Steuerbescheid“ pod číslem VB7-2330-000355-06-1999-8900 (dále též „exekuční titul“) adresované příjemci „M. K., [adresa] 39811 P./T.“, kterým jmenovanému uložil zaplatit spotřební daň z lihu ve výši 218 520 DM. Exekuční titul byl doručován prostřednictvím Ministerstva financí – Generálního ředitelství cel dne 6. 8. 1999. Dne 28. 9. 2004 požádal Hauptzollamt Regensburg (dále též „dožadující orgán“) podle čl. 6 Směrnice Rady ze dne 15. března 1976 o vzájemné pomoci při vymáhání pohledávek vyplývajících z některých dávek, cel, daní a jiných opatření (76/308/EHS) Ministerstvo financí - Generální ředitelství cel (dále též „dožádaný orgán“) o vymáhání daňového nedoplatku podle exekučního titulu. V žádosti o vymáhání (formulář stanovený přílohou III směrnice Komise 2002/94/ES) je jako dlužník označen žalobce, a to jménem, příjmením, bydlištěm a datem narození a daňový nedoplatek je vyčíslen spolu s penále na 3 258 625,30 Kč.
[2] Dožádaný orgán vymáhání nedoplatku delegoval přípisem ze dne 6. 12. 2004 na žalovaného. Žalovaný vydal dne 10. 12. 2004 (ve vztahu ke spotřební dani) a dne 30. 12. 2004 (ve vztahu k penále) výzvu k zaplacení daňového nedoplatku v dodatečné lhůtě dle § 73 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků. Proti uvedeným výzvám podal žalobce odvolání, která Celní ředitelství České Budějovice zamítlo rozhodnutími ze dne 4. 3. 2005 a ze dne 6. 4. 2005.
[3] Žalovaný vydal dne 6. 3. 2006 exekuční příkaz, kterým nařídil provedení exekuce daňového nedoplatku srážkami ze mzdy žalobce. Proti exekučnímu příkazu podal žalobce námitky, které žalovaný zamítl rozhodnutím ze dne 31. 10. 2006 (dále též „napadené rozhodnutí“). Žalobce proti rozhodnutí žalovaného podal správní žalobu, ve které zejména namítal, že identifikace příjemce v exekučním titulu (jménem, příjmením a adresou) je nedostatečná, neboť tyto údaje jsou shodné pro 3 osoby (mimo žalobce ještě jeho otec M. K. se shodným bydlištěm a s datem narození X a dále syn žalobce M. K. se shodným bydlištěm a s datem narození X). Z tohoto důvodu exekuční titul není vykonatelný a žalovaný není oprávněn z více osob, které splňují charakteristiky uvedené v exekučním titulu, vybrat právě žalobce a vést exekuci právě vůči němu. Ze shodných důvodů exekuční titul nemůže být považován ani za řádně doručený žalobci, když z dokladu o doručení předloženého dožadujícím orgánem toliko vyplývá, že exekuční titul byl předán příjemci „M. K., [adresa] 39811 P.“, což podle žalobce nemůže být důkazem řádného doručení exekučního titulu do vlastních rukou právě žalobce. Žalobce dále namítal, že dokumentům, které mu byly zasílány německými celními orgány v německém jazyce nerozuměl a nemohl podniknout příslušné právní kroky k ochraně svých práv. Domnívá se, že není jeho povinností zajišťovat si na vlastní náklady překlad písemností německých celních orgánů.
[4] Krajský soud v Českých Budějovicích žalobu zamítl rozsudkem ze dne 14. 3. 2007, č. j. 10 Ca 239/2006 - 40 (dále též „napadený rozsudek“). Krajský soud poukázal na to, že dle § 6 odst. 1 zákona č. 191/2004 Sb., o mezinárodní pomoci při vymáhání některých finančních pohledávek, kterým byla implementována směrnice 76/308/EHS, se doklad, který je exekučním titulem pro vymáhání pohledávky ve státě dožadujícího orgánu, pokládá bez dalšího za exekuční titul pro vymáhání pohledávky v České republice (srov. čl. 8 odst. 1 směrnice 76/308/EHS). Proto dožádaný orgán ani správní soud nejsou oprávněny zabývat se námitkami žalobce směřujícími proti exekučnímu titulu. Zejména pak krajský soud za nedůvodnou označil námitku, že žalovaný svévolně vybral žalobce z více osob odpovídajících označení dlužníka v exekučním titulu a právě proti žalobci vede exekuci. V žádosti o vymáhání byl žalobce označen nejen jménem, příjmením a bydlištěm, nýbrž i datem narození, což jednoznačně jako dlužníka identifikuje právě žalobce. Dle soudu totéž platí pro námitku žalobce, že mu exekuční titul nebyl řádně doručen. Podle žádosti o vymáhání a podle k ní připojeného dokladu o doručení byl exekuční titul doručen a je pravomocný. Soud dále uvedl, že řízení před německými celními orgány je vedeno v jazyce německém a tímto nemohla být porušena práva žalobce. Žalobci nic nebránilo v tom, aby si ve vlastním zájmu nechal exekuční titul přeložit včetně v něm uvedeného poučení o možnosti podat proti němu opravný prostředek.
[5] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce kasační stížnost u Nejvyššího správního soudu. V kasační stížnosti namítá, že je nepřijatelný názor žalovaného a krajského soudu, že dle § 6 odst. 1 zákona č. 191/2004 Sb. (respektive čl. 8 odst. 1 směrnice 76/308/EHS) je exekuční titul v České republice bez dalšího vykonatelný, a proto nemůže žalovaný ani správní soud exekuční titul přezkoumávat z hlediska kritérií vyžadovaných pro exekuční titul českým právem. Naopak dle žalobce je třeba zohlednit to, že exekuční titul vykonatelný není. Exekuční titul není vykonatelný z hlediska materiálního, protože neobsahuje označení dlužníka dostatečně určitým způsobem, který by vyloučil jeho záměnu s jinými osobami. Není v pravomoci žalovaného, aby tuto vadu exekučního titulu napravoval vlastním úsudkem o tom, které osobě exekuční titul uložil povinnost. Tato vada dle žalobce nemůže být zhojena ani tím, že žalobce je jako příjemce exekučního titulu označen v žádosti o vymáhání (kde se poprvé objevilo datum narození žalobce). Dále žalobce namítá i to, že exekuční titul mu nebyl doručen řádným způsobem, který by mu umožnil podniknout kroky na obranu svých práv, neboť na doručence založené ve spisu je jako adresát označen jménem, příjmením a bydlištěm, což nepostačuje k prokázání, že exekuční titul byl doručen právě žalobci a nikoli jiné osobě odpovídající tomuto označení. Žalobce popřel, že by podpis na doručence byl jeho podpisem. Mimoto nikdy dosud neměl příležitost se seznámit s exekučním titulem v českém jazyce.
[6] Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že trvá na tom, že ani jemu, ani českým správním soudům nepřísluší zkoumat exekuční titul z hlediska podmínek pro jeho vydání a jeho náležitostí. Z žádosti o vymáhání vystavené dožadujícím orgánem jasně vyplývá přesná identifikace dlužníka jako žalobce. Pokud by datum narození v žádosti o vymáhání chybělo, žalovaný by požádal dožadující orgán o doplnění tohoto údaje. Žalovaný má za to, že exekuční titul byl žalobci doručen, což vyplývá i z jeho vlastního tvrzení, že obdržel listiny německých celních orgánů, které však nedostatečně identifikovaly adresáta a byly vystaveny pouze v jazyce německém bez překladu do českého jazyka a žalobce jim nerozuměl.
II.
[7] Podle § 6 odst. 1 zákona č. 191/2004 Sb., o mezinárodní pomoci při vymáhání některých finančních pohledávek, „Doklad, který je exekučním titulem pro vymáhání pohledávky ve státě příslušného orgánu, se ode dne obdržení úplné žádosti o vymáhání považuje bez dalšího za exekuční titul pro vymáhání pohledávky v České republice“. Podle § 2 odst. 7 téhož zákona „Při uskutečňování mezinárodní pomoci se postupuje podle zákona upravujícího správu daní, pokud tento zákon nestanoví jinak.“ Zvláštním zákonem upravujícím správu daní je zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, který v § 73 upravuje postup při vymáhání daňových nedoplatků. Podle § 32 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., „V daňovém řízení lze ukládat povinnosti nebo přiznávat práva jen rozhodnutím. Tato rozhodnutí jsou pro příjemce právně účinná jen, jsou-li jim řádným způsobem doručena nebo sdělena, pokud tento nebo zvláštní zákon nestanoví jinak“. Podle § 73 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb. „Pro výkon daňové exekuce se použije přiměřeně občanského soudního řádu.“
[8] Podle § 261a odst. 1 občanského soudního řádu (zákon č. 99/1963 Sb., dále též „o. s. ř.“) „Výkon rozhodnutí lze nařídit jen tehdy, obsahuje-li rozhodnutí označení oprávněné a povinné osoby (dlužníka), vymezení rozsahu a obsahu povinností, k jejichž splnění byl výkon rozhodnutí navržen, a určení lhůty ke splnění povinnosti.“
[9] Podle ustálené judikatury českých vysokých soudů je toto ustanovení občanského soudního řádu třeba vykládat tak, že u označení dlužníka se musí jednat o „přesnou individualizaci“ osoby dlužníka, označení dlužníka musí být přesné a nezaměnitelné nebo alespoň z exekučního titulu musí být možno bez jakýchkoli pochybností dovodit, komu byla uložena povinnost (Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 1999, č. j. 21 Cdo 2101/98, publikované v Soudní judikatura 6/1999, str. 233). Podle Stanoviska Nejvyššího soudu České socialistické republiky ze dne 18. 2. 1981, č. j. Cpj 159/79 (Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek, 1981, str. 499) „Je nezbytným předpokladem pro nařízení výkonu rozhodnutí, aby práva a jim odpovídající povinnosti byly ve vykonávaném rozhodnutí určeny přesným a nepochybným způsobem. Rozhodnutí musí vždy obsahovat přesnou individualizaci oprávněného a povinného (dlužníka), přesné vymezení práv a povinností k plnění, jakož i přesný obsah a rozsah plnění. Rozhodnutí, které tyto náležitosti nemá, není rozhodnutím vykonatelným a nemůže být podkladem pro výkon rozhodnutí.“
[10] V usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2005, č. j. 2 Afs 81/2004 - 54 (publikováno jako č. 791/2006 Sb. NSS), ve kterém se Nejvyšší správní soud zabýval přípustností a rozsahem přezkumu úkonů v rámci exekuce prováděné správními orgány, se uvádí: „Pro úplnost Nejvyšší správní soud uvádí, že soudní přezkum v těchto případech samozřejmě nemůže zpochybňovat souslednost a logickou provázanost jednotlivých fází daňového řízení. Námitkami proti exekučnímu příkazu proto nelze účinně brojit proti samotnému daňovému nedoplatku, stanovenému samostatným správním rozhodnutím, a rovněž následný soudní přezkum může být zaměřen zejména na vhodnost a proporcionalitu způsobu a rozsahu provedení exekuce, na vykonatelnost exekučního titulu, na jeho právní účinnost vůči povinnému (dlužníkovi) apod., nikoliv již na přezkum důvodnosti samotného exekučního titulu. Soudní přezkum proto v těchto případech lze označit za do určité míry omezený a koncentruje se na případné „vybočení“ z řádné a na principu proporcionality založené daňové exekuce.“
III.
[11] Směrnice Rady ze dne 15. března 1976 o vzájemné pomoci při vymáhání pohledávek vyplývajících z některých dávek, cel, daní a jiných opatření (76/308/EHS) stanoví v odst. 11 odůvodnění, že pomoc „musí dožádaný orgán poskytovat v souladu s právními a správními předpisy platnými v této oblasti v členském státě, v němž má sídlo.“ V odst. 12 odůvodnění pak uvedená směrnice dále uvádí, že „je nezbytné stanovit podmínky, jež musí dožadující orgán dodržet při podání žádosti o pomoc a přesně vymezit okolnosti, za kterých může dožádaný orgán v jednotlivých případech pomoc odmítnout“. Odst. 15 odůvodnění dále uvádí, že “se při vymáhání pohledávky v členském státě, ve kterém má sídlo dožádaný orgán, může stát, že dotyčná osoba napadne pohledávku nebo doklad o její vymahatelnosti vystavený v členském státě, ve kterém má sídlo dožadující orgán; (...) dotyčná osoba musí podat příslušnému orgánu členského státu, ve kterém má sídlo dožadující orgán, žalobu popírající pohledávku a že dožádaný orgán musí zastavit řízení o vymáhání pohledávky do doby, než uvedený orgán vydá rozhodnutí.“
[12] Dle čl. 6 uvedené směrnice pak „1. Na žádost dožadujícího orgánu vymáhá dožádaný orgán v souladu s právními a správními předpisy týkajícími se vymáhání obdobných pohledávek vzniklých v členském státě, ve kterém má dožádaný orgán sídlo, pohledávky, pro které byl vydán doklad o vymahatelnosti. 2. Za tímto účelem je s každou pohledávkou, která je předmětem žádosti o vymáhání, zacházeno jako s pohledávkou členského státu, ve kterém má sídlo dožádaný orgán, s výhradou článku 12.“
[13] Dle čl. 7 odst. 1 téže směrnice „K žádosti o vymáhání pohledávky, kterou dožadující orgán zašle dožádanému orgánu, musí být přiloženo úřední vyhotovení nebo ověřená kopie dokladu o její vymahatelnosti vydaného v členském státě, ve kterém má sídlo dožadující orgán, a případně prvopis nebo ověřený opis jiných dokladů nezbytných k vymáhání pohledávky.“ Dle čl. 8 téže směrnice „1. Doklad o vymahatelnosti pohledávky se přímo uzná a bez dalšího považuje za doklad o vymahatelnosti pohledávky členského státu, ve kterém má dožádaný orgán sídlo.
[14] Čl. 12 uvedené směrnice pak stanoví: „1. Napadne-li dotyčná osoba v řízení o vymáhání pohledávky pohledávku nebo doklad o vymahatelnosti vydaný v členském státě, ve kterém má sídlo dožadující orgán, podá žalobu k příslušnému orgánu členského státu, ve kterém má sídlo dožadující orgán, v souladu s právními předpisy platnými v tomto státě. Tento úkon oznámí dožadující orgán dožádanému orgánu. Dožádanému orgánu jej může oznámit rovněž dotyčná osoba. (...) 3. Jsou-li napadena opatření k vymáhání pohledávky přijatá v členském státě, ve kterém má sídlo dožádaný orgán, bude žaloba podána k příslušnému orgánu tohoto členského státu v souladu s jeho právními předpisy.“
[15] Směrnice Komise 2002/94/ES pak v čl. 12 odst. 1 stanoví, že „Žádost o vymáhání pohledávky nebo o předběžná opatření uvedená v čl. 6 a 13 směrnice 76/308/EHS se podává písemně podle vzoru uvedeného v příloze III. této směrnice.“ Příloha III. této směrnice obsahuje „Informace týkající se dotyčné osoby. U fyzických osob: Jméno:, Datum a místo narození: (...)“.
IV.
[16] Nejvyšší správní soud nemá pochybnosti o tom, že směrnice je 76/308/EHS na řešený případ aplikovatelná, přestože se jedná o vymáhání exekučního titulu vydaného německými celními orgány v roce 1999, zatímco Česká republika přistoupila k EU až 1. 5. 2004 a až k tomuto datu se uvedená směrnice stala pro Českou republiku závaznou. Soudní dvůr ES ve svém rozsudku ze dne 1. července 2004, ve věci C-361/02, E. D. v. N. T. a K. D., Sb. rozh. s. I-6405, odpověděl na obdobnou otázku způsobem, který lze bez dalšího použít i na řešený případ, a to tak „že směrnice musí být vykládána tak, že se vztahuje na celní pohledávky, které vznikly v členském státě a jsou předmětem dokladu o vymahatelnosti vydaného tímto státem před vstupem uvedené směrnice v platnost v jiném členském státě, kde má sídlo dožádaný orgán.“
[17] Nejvyšší správní soud však má za to, že námitky žalobce vyvolávají potřebu vyjasnit otázku rozsahu přezkumné pravomoci českých správních soudů ve vztahu k exekučnímu titulu respektive k jeho vykonatelnosti. Z výše citovaných předpisů práva Společenství, zejména z čl. 12 směrnice 76/308/EHS vyplývá rozdělení přezkumných pravomocí tak, že zatímco v pravomoci orgánů dožadujícího státu je posoudit námitky týkající se existence pohledávky a zákonnosti exekučního titulu, přezkum úkonů v rámci vymáhání exekučního titulu je v pravomoci orgánů státu dožádaného.
[18] Otázkami, zda orgány dožádaného státu mohou posuzovat, zda jsou dány podmínky pro vymáhání povinnosti uložené exekučním titulem se ve svém stanovisku ze dne 19. února 2004 ve věci C-361/02, Sb. rozh. s. I-6405, zabývala generální advokátka J. K.. Dospěla k závěru, že ačkoli mnohé mluví pro vázanost dožádaného orgánu žádostí (bod 24), zásada právního státu vyžaduje, aby dožádaný orgán mohl a byl povinen posoudit, zda pohledávka spadá do působnosti směrnice (bod 25). Dále jsou orgány dožádaného státu zřejmě oprávněny posoudit (bod 30) i to, zda vymáhaní sporné pohledávky není „v rozporu s obecnými právními zásadami, které je třeba dodržovat u všech aktů v působnosti práva Společenství, zejména zásadami spravedlivého procesu, řádné správy a právního státu.“ (bod 31) „V této souvislosti je nejasné zaprvé, zda dlužníci byli o stanovení svého dluhu vyrozuměni způsobem, který by jim umožnil učinit příslušné právní kroky. Tak žalovaní v řízení před Soudním dvorem uvedli, že až z rozhodnutí řeckých úřadů o uznání a výkonu italského exekučního titulu, které jim bylo doručeno teprve dne 6. září, respektive dne 31. prosince 1996, se dozvěděli o existenci tohoto exekučního titulu“. K tomu však Nejvyšší správní soud poznamenává, že uvedenou argumentaci generální advokátky Soudní dvůr ani nepotvrdil ani neodmítl.
[19] Nejvyšší správní soud uznává, že není možné, aby v rámci přezkumu úkonů prováděných v rámci exekuce české soudy zkoumaly věcnou správnost německého exekučního titulu. Ne zcela jasné ovšem je, zda exekuční titul vydaný německými celními orgány je třeba posuzovat při přezkumu úkonů učiněných dožádaným orgánem při vymáhání pohledávky podle obdobných kritérií jako tuzemský exekuční titul, nebo zda je i takové omezené posouzení exekučního titulu z pravomoci českých správních orgánů a správních soudů vyjmuto. Jak vyplývá z výše citovaného usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2005, č. j. 2 Afs 81/2004 - 54, při přezkumu exekučních úkonů činěných českými správními orgány na základě českého exekučního titulu by muselo být přihlédnuto k vadám exekučního titulu, které žalobce zřejmě oprávněně namítá, tedy k nesprávnému doručení exekučního titulu (resp. k neúčinnosti exekučního titulu vůči žalobci) a k nedostatku jeho vykonatelnosti (resp. k nedostatečnému označení příjemce exekučního titulu). Nedostatečné označení příjemce v exekučním titulu by pak nebylo možné napravit následnými zjištěními ohledně identity příjemce (například v žádosti o vymáhání). Exekuční úkony učiněné na základě takového vadného exekučního titulu by musely být shledány nezákonnými a musely by být zrušeny. Otázkou výkladu směrnice je, zda české správní soudy jsou oprávněny takové námitky vad německého exekučního titulu posoudit, nebo zda jsou vázány sdělením dožadujícího orgánu v žádosti o vymáhání, ve které dožadující orgán v souladu se vzorem uvedeným v příloze III. směrnice 2002/94/ES potvrzuje, že přiložený exekuční titul je vykonatelný a dlužníkovi byl doručen a identifikuje dlužníka dodatečnými údaji nad rámec exekučního titulu.
[20] Pokud by pak bylo rozhodné, zda exekuční titul byl dlužníkovi doručen, bylo by potřeba vyřešit další otázku, a to zda je možné pokládat za řádné doručení exekučního titulu, pokud bylo žalobci – českému občanovi - doručeno na českém území rozhodnutí v německém jazyce, kterému nerozuměl. Žalovaný totiž ve vyjádření ke kasační stížnosti tvrdí, že exekuční titul žalobci doručen byl v jazyce německém a že bylo na žalobci, aby si ve svém vlastním zájmu nechal exekuční titul přeložit, pokud mu nerozuměl.
V.
[21] Soudní dvůr výslovně uznal obecnou právní zásadu Společenství, podle které má každý právo na spravedlivý proces, která vychází z následujících základních práv. Rozhodl, že respektování práv obhajoby v každém řízení zahájeném vůči subjektu, které může vést k aktu, který bude nepříznivě zasahovat do jeho právního postavení, je základní právní zásadou Společenství [Rozsudky ze dne 17. prosince 1998, Baustahlgewebe v. Komise (C-185/95 P, Recueil, s. I-8417, body 20 a 21) a ze dne 11. ledna 2000, Nizozemsko a Van der Wal v. Komise (C-174/98 P a C-189/98 P, Recueil, s. I-1, bod 17), rozsudek ze dne 28. března 2000, Krombach (C-7/98, Recueil, s. I-1935, bod 42)]. Toto právo je rovněž stanoveno v článku 47 Listiny základních práv Evropské unie, vyhlášené dne 7. prosince 2000 v Nice. Právo na spravedlivý proces je dále zaručeno v čl. 6 odst. 1 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, kterou ctí Evropská unie (čl. 6 odst. 2 Smlouvy o Evropské unii). Podle rozsudku velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku ze dne 23. 11. 2006 ve věci J. proti Finsku (stížnost č. 73053/01) je patrně třeba článek 6 odst. 1 Evropské Úmluvy aplikovat i na soudní přezkum daňových věcí.
Nejvyšší správní soud má za to, že z práva na spravedlivý proces a v něm zahrnutého práva na obhajobu lze dovodit to, že české soudy by v předmětném řízení měly přihlédnout k námitce žalobce týkající se nedostatečného označení příjemce (dlužníka) v samotném exekučním titulu.
Pokud by totiž byl akceptován názor žalovaného, že české orgány jsou zcela vázány označením dlužníka a to až v žádosti o vymáhání, byl by žalobce zcela připraven o možnost bránit svá práva. K tomu je třeba dodat, že žádost o vymáhání samotná není dlužníkovi doručována ani není možné proti ní podat opravný prostředek (ani v České republice ani v Německu). Pokud by české správní soudy nebyly oprávněny posoudit otázku vykonatelnosti exekučního titulu, došlo by k odepření spravedlnosti
[22] Nadto se Nejvyšší správní soud domnívá, že cílem směrnice je zajištění vymáhání pohledávek v tuzemsku na základě exekučního titulu vydaného v jiném členském státě za stejných podmínek jaké platí pro vymáhání pohledávek na základě tuzemských exekučních titulů. Nebylo však cílem směrnice, aby se zahraničními exekučními tituly bylo zacházeno privilegovaně a byla na jejich základě prováděna exekuce navzdory vadám, které by u tuzemských exekučních titulů vedly k jejich nevykonatelnosti.
[23] Nejvyšší správní soud má za to, že podobnými argumenty je třeba podepřít názor, že orgány dožádaného státu mohou zkoumat skutečnost, zda exekuční titul byl dlužníkovi řádně doručen způsobem, který mu umožňoval podniknout kroky k obraně svých práv.
[24] Pokud jde o zohlednění doručení exekučního titulu v německém jazyce, Nejvyšší správní soud poukazuje na to, že z různých předpisů mezinárodního práva [srov. např. Evropskou úmluvu o doručování písemností týkajících se správních záležitostí z 24. 11. 1977 (ETS č. 094), čl. 7] nebo práva Společenství [Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1393/2007 ze dne 13. listopadu 2007 o doručování soudních a mimosoudních písemností ve věcech občanských a obchodních v členských státech (doručování písemností) a o zrušení nařízení Rady (ES) č. 1348/2000, čl. 8; Nařízení Rady (ES) č. 1348/2000 ze dne 29. května 2000 o doručování soudních a mimosoudních písemností ve věcech občanských a obchodních v členských státech, čl. 8] vyplývá zásada, že v rámci ochrany zájmů příjemce doručované písemnosti se doručování provádí v úředním jazyce státu, ve kterém se doručuje, nebo v jiném jazyce, kterému příjemce rozumí. Nejvyšší správní soud uznává, že žádný z uvedených předpisů nelze na řešený spor aplikovat, nicméně má za to, že tyto předpisy mohou být pouze výrazem obecného principu vyplývajícího z práva na spravedlivý proces a práva na obhajobu.
VI.
[25] Ačkoli Nejvyšší správní soud výše uvedl svůj názor na možné řešení předkládaných předběžných otázek, má nicméně za to, že toto řešení postrádá jasnost a nepochybnost nezbytnou pro to, aby odpadla jeho povinnost jako soudu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravným prostředkem podle vnitrostátního práva, obrátit se s otázkou výkladu práva Společenství na Soudní dvůr (čl. 234 odst. 3 Smlouvy ES).
VII.
[26] Protože bylo rozhodnuto o předložení předběžných otázek Soudnímu dvoru Evropských společenství, předsedkyně senátu zároveň přerušila řízení dle § 48 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Poté, co Soudní dvůr o předložených otázkách rozhodne, předsedkyně senátu i bez návrhu usnesením vysloví, že se v řízení pokračuje (§ 48 odst. 4 s. ř. s.).
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 5. května 2008
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu
Právní věta
Pokud výklad práva Společenství aplikovatelného na řešený spor není zcela jasný a nepochybný, je Nejvyšší správní soud jakožto soud, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravným prostředkem podle vnitrostátního práva, povinen obrátit se s otázkou výkladu práva Společenství na Soudní dvůr (čl. 234 odst. 3 Smlouvy ES).