5 Azs 43/2003

Z odůvodnění:

Řízení ve správním soudnictví je plně ovládáno zásadou dispoziční a je na žalobci, zda proti rozhodnutí správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti, podá žalobu u soudu či nikoliv. Je pouze na žalobci, aby v případě, že se bude domáhat ochrany svých práv žalobou u soudu, v této žalobě jasně vymezil, které výroky správního rozhodnutí napadá, a v žalobních bodech pak specifikoval, z jakých skutkových a právních důvodů považuje napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné (§ 71 s. ř. s.). Stěžovatel svým opravným prostředkem neurčil rozsah a meze přezkumu správního rozhodnutí, neboť se v něm omezil pouze na sdělení nesouhlasu s napadeným rozhodnutím správního orgánu. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 8. 4. 2003 byl stěžovatel vyzván k doplnění svého podání - mimo jiné k označení žalobních bodů, z nichž musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považoval žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné [§ 71 písm. d) s. ř. s.].

Stěžovatel reagoval na výzvu soudu doplněním svého podání, ve kterém uvedl, že právním důvodem, pro který považuje napadené výroky rozhodnutí za nezákonné, jsou vady řízení, kterých se dopustil správní orgán v řízení o udělení azylu. V doplnění svého podání však neuvedl skutkové důvody tvrzené nezákonnosti rozhodnutí, neboť pouze odkázal na konkrétní ustanovení správního řádu, která byla postupem správního orgánu porušena, aniž své tvrzení opřel o vylíčení skutkových okolností, za kterých k tvrzenému porušení zákona došlo. Pouhý odkaz na porušená ustanovení správního řádu a na spisový materiál, jak jej učinil stěžovatel v doplnění žaloby, nelze proto považovat za uvedení skutkových důvodů tvrzené nezákonnosti rozhodnutí.

Jestliže i přes doplnění trpěla žaloba nadále takovou vadou, pro kterou nebylo možno v řízení pokračovat (§ 37 odst. 5 s. ř. s.), neboť bránila projednat věc meritorně, postupoval Krajský soud v Brně v souladu s § 37 odst. 5 a § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s., když žalobu odmítl.

Nejvyšší správní soud po přezkoumání napadeného usnesení v rozsahu důvodu podání kasační stížnosti dle § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. dospěl rovněž k závěru, že krajský soud nepochybil, když v řízení před soudem neustanovil stěžovateli tlumočníka. Stěžovatel sám v kasační stížnosti uvádí, že se česky běžně dorozumí. Z doplnění podání sepsaného stěžovatelem v jazyce českém, které stěžovatel zaslal krajskému soudu na jeho výzvu k odstranění vad, lze najisto dovodit, že stěžovatel usnesení soudu v českém jazyce správně porozuměl a zcela přesně věděl, co po něm soud požaduje. Za dané situace nelze soudu I. stupně vyčítat, že neshledal důvod ustavovat stěžovateli v tomto řízení tlumočníka a komunikovat s ním v jeho mateřském jazyce.

Kasační stížnost stěžovatel podal i z důvodu vady řízení dle § 103 odst. 1 písm. b), spočívající dle tvrzení stěžovatele v tom, že při zjišťování skutkové podstaty, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, byl porušen zákon v ustanovení o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost.

Nejvyšší správní soud k tomuto stížnostnímu důvodu uvádí, že žaloba stěžovatele, jejímž právním důvodem byly vytýkané vady v řízení před správním orgánem mající vliv na zákonnost rozhodnutí, trpěla i přes doplnění takovou vadou, pro kterou nebylo možno v řízení pokračovat (§ 37 odst. 5 s. ř. s.) a která krajskému soudu znemožnila projednat věc meritorně.

Nerozhodoval-li tedy soud ve věci samé, ale odmítl-li žalobu podle § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s, nemohl se ani Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti zabývat stěžovatelem uplatněným stížnostním důvodem podle § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., v rámci kterého navíc stěžovatel uplatňoval nové skutečnosti, dříve v řízení neuplatněné (§ 109 odst. 4 s. ř. s.).

V řízení o kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud nezabýval polemikou stěžovatele o tvrdosti zákona o azylu, neboť jde o skutečnost, kterou stěžovatel uplatnil poté, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ze stejného důvodu soud nepřihlížel ani k námitce, v níž stěžovatel vyčítá žalovanému, že nepřihlédl k Evropské sociální chartě, kterou je Česká republika vázána.

Nad rámec důvodů, které vedou k závěru o zamítnutí kasační stížnosti, považuje soud za potřebné uvést, že ustanovení Evropské sociální charty, na která stěžovatel odkazuje a která zaručují stejné právo a stejné podmínky při výkonu výdělečné činnosti, se na poskytnutí azylu nevztahují. Především je svrchovaným právem každého suverénního státu rozhodovat o povolení vstupu a pobytu cizích státních příslušníků na svém území. Poskytnutí azylu je tak zcela specifickým důvodem pro povolení pobytu cizince na území České republiky a nelze je zaměňovat s jinými legálními formami pobytu cizinců, tak, jak jsou upraveny zákonem č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky. Právo pobývat na území cizího státu v žádném případě není možno kvalifikovat jako základní lidské právo. Nepatří tedy do kategorie základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky.