Rozsudek NSS sp. zn. 5 Ca 358/2006

Právní věta

Pojem „okolností, na které nemá vývozce vliv“ [čl. 49 odst. 3 nařízení Komise (ES) č. 800/1999] je širší než pojem „vyšší moc“. Žádost o uznání jiných rovnocenných dokladů podle zmíněného ustanovení tak bude důvodná nejen tehdy, pokud předložení kontrolního výtisku formuláře T5 prokazujícího výstup z celního území Společenství zmařila vyšší moc, ale i v případě, že předložení formuláře bylo znemožněno nesprávným postupem dopravce konajícího v dobré víře. To, zda vývozce měl či mohl mít vliv na jednání dopravce v daném případě, je třeba vždy zkoumat v konkrétním kontextu obchodního případu.

Plný text

Prejudikatura: (Podle rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 11. 2009, čj. 5 Ca 358/2006-30)

Cla: podmínky uznání jiných rovnocenných dokladů při žádosti o vývozní náhradu Věc: Společnost s ručením omezeným NAMARA proti Ministerstvu zemědělství o vývozní náhradu. Dne 15. 2. 2006 podala žalobkyně ke Státnímu zemědělskému intervenčnímu fondu (dále jen „fond“) žádost o uznání dokladů jako rovnocenných pro přiznání náhrady (subvence) při vývozu zboží z celního území Společenství; k žádosti připojila vnitrostátní celní doklad (JSD) potvrzený celním úřadem odeslání a celním úřadem určení, doklady T5 potvrzené celním úřadem odeslání, zprávy celního úřadu v Hamburku, podle nichž bylo zboží vyvezeno z Hamburku námořní cestou a celní úřad označil ohlášení vývozu na zadní straně razítkem dokumentujícím uzavření vývozního procesu, a dále originály celních dokladů z cílových zemí dodání prokazující dodání vyvezeného zboží příjemcům a proclení vyvezeného zboží u příjemců. Rozhodnutím z 30. 3. 2006 fond nevyhověl žádosti žalobkyně o uznání jiných rovnocenných dokladů dle čl. 49 odst. 3 nařízení Komise (ES) č. 800/1999 (dále jen „nařízení“) náhradou za nepotvrzený kontrolní výtisk T5 u vývozu uskutečněného 21. 9. 2004. Jelikož žalobkyně podala žádost až během šesti měsíců následujících po uplynutí dvanáctiměsíční lhůty, počítané ode dne přijetí vývozního prohlášení, měl být ve věci použit čl. 50 odst. 2 první pododstavec nařízení. I v takovém případě však měla žalobkyně splnit podmínky stanovené v čl. 49 odst. 3 nařízení. Bylo věcí žalobkyně, aby si zajistila kontrolu nad předložením vyváženého zboží celnímu úřadu určení, včetně řádného a včasného plnění veškerých stanovených celních formalit při vývozu zboží a jeho propuštění z celního území Společenství. Pokud žalobkyně připustila, aby přepravce a jím zmocněné osoby porušily svým nakládáním se zbožím v přístavu stanovený způsob odbavování celního zboží při vývozu, nemůže pak jako vývozce s úspěchem tvrdit, že neměla vliv na vznik okolnosti, v jejímž důsledku pak německé celní orgány určení nepotvrdily příslušný kontrolní výtisk T5 pro tento vývoz. Ze správního spisu je patrný i obsah písemností adresovaných Celním úřadem Hamburk žalobkyni a fondu. V přípisu z 19. 8. 2004, vztahujícím se k dřívějším vývozům, celní úřad žalobkyni upozornil na to, že při zamýšleném vývozu z volné zóny Hamburk musí být zboží fyzicky předloženo celnímu úřadu bez vyzvání, a současně musí být předložen formulář T5. Žalovaný svým rozhodnutím z 18. 9. 2006 zamítl odvolání žalobkyně proti rozhodnutí vydanému fondem v I. stupni a toto rozhodnutí potvrdil, aniž se vyjádřil k tomu, proč se ve svých dřívějších rozhodnutích neztotožnil se závěry fondu. Žalobkyně rozhodnutí žalovaného napadla žalobou k Městskému soudu v Praze. Podle ní žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že nemohl přihlédnout k vlastnímu obsahu odvolání, protože žalobkyně při podání žádosti o uznání jiných rovnocenných dokladů nedodržela stanovené lhůty. Žalovaný se tak vůbec nezabýval skutkovými okolnostmi, které způsobily, že žalobkyně nedodala kontrolní výtisk T5. Přitom v podobných skutkových okolnostech o něco dříve žalovaný rozhodl, že důvody uváděné žalobkyní jsou právně relevantní. Žalobkyně trvá na tom, že okolnosti, kvůli nimž v této věci nedošlo k potvrzení kontrolního výtisku T5, nelze přičíst k tíži žalobkyně. Zboží patřící žalobkyni bylo dopraveno tahačem do přístavu Hamburk. Přepravce, který pro žalobkyni obstarával přepravu, ve snaze zamezit možnosti ztráty a co nejlépe zajistit potvrzení dokladu T5 (který má vývozce předložit při žádosti o uvolnění subvence) doručil příslušné doklady hamburskému celnímu úřadu jako doporučenou zásilku. V době, kdy celnímu úřadu byly doručeny doklady JSD a T5, však již bylo zboží vyvezeno z celní zóny v Hamburku námořní cestou; při potvrzení těchto dokladů tak již nebylo možné fyzicky předložit zboží ke kontrole. Doklad JSD přitom celnice potvrdila. Jednalo se tedy o zcela mimořádnou situaci vzniklou tím, že zboží a doklady k němu byly předloženy celnímu úřadu odděleně, a doklady navíc opožděně; to však nelze přičíst k tíži žalobkyně. Žalobkyně prokázala, že zboží opustilo celní území Společenství, bylo doručeno zákazníkům v Saúdské Arábii a Spojených arabských emirátech, a tam bylo procleno. Nepředložení kontrolního výtisku T5 se tak jeví jako administrativní formalita, pro jejíž nesplnění však žalobkyně neobdrží očekávané náhrady. Žalobkyně proto navrhla, aby Městský soud v Praze zrušil napadené rozhodnutí i rozhodnutí jemu předcházející a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení. K žalobě připojila kopie čtyř rozhodnutí žalovaného vydaných 26. 7. 2006; žalovaný jimi zrušil rozhodnutí fondu, kterými nebylo vyhověno žádostem žalobkyně ve skutkově obdobných případech, s názorem, že předložené doklady jsou ve svém souhrnu doklady rovnocennými ve smyslu čl. 49 odst. 3 nařízení. Žalovaný ve vyjádření k žalobě zdůraznil, že určující pro přiznání náhrad není to, že zboží bylo vyvezeno mimo území Společenství, a podstatné ani není, zda byla žádost o uznání jiných rovnocenných dokladů podána ve lhůtě dvanácti měsíců ode dne přijetí vývozního prohlášení, nebo ve lhůtě osmnácti měsíců. Správní orgány zkoumají pouze to, zda žalobce splnil podmínky čl. 49 odst. 3 nařízení, a to se v tomto případě nestalo. Pokud žalobce svěřil celní odbavení zboží přepravci, vzal tím na sebe i riziko, že nemusí být dodržen stanovený způsob předložení a kontroly zboží. Výklad, podle nějž se vývozce svěřením zboží dalšímu subjektu zbavuje svého vlivu na postupy při odbavení zboží, je neodůvodněně rozšiřující; případná zanedbání povinností ze strany přepravce mohou být řešena výhradně v rámci smluvního vztahu mezi přepravcem a vývozcem. Konečně žalovaný poznamenal, že se vůbec nezabýval během lhůt pro podání žádosti, a naopak věcně zkoumal otázku splnění podmínek podle čl. 49 odst. 3 nařízení. Žalovaný proto navrhl, aby žaloba byla zamítnuta. Ke svým dřívějším rozhodnutím z 26. 7. 2006 pak žalovaný při soudním jednání podotkl, že byla vydána v době, kdy čeští vývozci teprve začínali využívat možnosti žádat náhrady; žalovaný proto tehdy ještě nevykládal příslušné ustanovení tak přísně. Městský soud v Praze napadené rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Z odůvodnění:

(-) Článek 49 odstavec 3 nařízení stanoví, že: „Pokud kontrolní výtisk T5 nebo případně vnitrostátní doklad prokazující výstup z celního území Společenství není vrácen úřadu odeslání nebo ústřednímu orgánu do tří měsíců od jeho vydání následkem okolností, na které nemá vývozce vliv, může tento vývozce podat příslušnému orgánu odůvodněnou žádost o uznání jiných rovnocenných dokladů“. Spor mezi žalobkyní a žalovaným spočívá v různém výkladu formulace „okolnosti, na které nemá vývozce vliv“ (circumstances beyond the control of the exporter, circonstances non imputables `a l'exportateur). Žalovaný tvrdí, že za takovou okolnost nemůže být považováno jednání dopravce, který nedbal na splnění všech povinností uložených nařízením; žalobkyně se naopak domnívá, že takový výklad je s ohledem na konkrétní okolnosti případu příliš přísný.

Soud dává v tomto sporu za pravdu žalobkyni. Podle žalovaného je pochybení dopravce výlučně otázkou soukromoprávní mezi ním a žalobkyní; tím však v podstatě vylučuje z okruhu „okolností, na které nemá vývozce vliv“ jakýkoli „lidský faktor“ a klade tyto okolnosti na roveň institutu vyšší moci. Takový výklad ale není na místě už s ohledem na to, že samotné nařízení tyto instituty rozlišuje. O „vyšší moci“ (force majeure v anglickém i francouzském znění), která způsobila to, že vývozce nemohl dodržet lhůtu; že produkt dostal jiné místo určení, než pro které byla vydána licence; že byl produkt zničen při přepravě; že nemohly být předloženy doklady, a podobně, se nařízení zmiňuje například v článku 7 odst. 4, v článku 19 odst. 3, v článku 20 odst. 3, v článku 25 odst. 1, v článku 49 odst. 2 a v článku 51 odst. 3 písm. a); pouze na jediném místě, a to právě v článku 49 odst. 3, se v nařízení vyskytuje pojem „okolností, na které nemá vývozce vliv“. Jakkoli soud nepřehlédl argumentaci žalovaného, podle níž je věcí vývozce, aby zajistil řádný postup ze strany dopravce, a též jeho poukaz na § 617 obchodního zákoníku, podle nějž je dopravce povinen provést přepravu do místa určení s odbornou péčí, nelze opomíjet rozdílnost těchto dvou pojmů.

„Vyšší moc“ je tradičním termínem s relativně ustáleným obsahem a nařízení tento pojem zná a hojně jej užívá - i při formulaci pravidel obdobných pravidlu, podle nějž při podávání žádosti o uznání jiných rovnocenných dokladů postupovala žalobkyně. Z použití jiného pojmu (okolnosti, na které nemá vývozce vliv) ve stejném právním předpisu nelze dovodit jiný závěr než ten, že takový pojem nemá být s pojmem vyšší moci ztotožňován. Rozsah tohoto pojmu je pak nevyhnutelně širší než rozsah pojmu vyšší moc: ta totiž zahrnuje pouze jevy, které nelze lidským konáním odvrátit. Má se zde na mysli lidské konání v nejobecnějším slova smyslu - tedy nikoli konání určité osoby, smluvní strany, účastníka řízení a podobně, nýbrž konání, které je obecně v lidských silách. Naproti tomu článek 49 odst. 3 nařízení výslovně označuje „vývozce“ jako konkrétní osobu; to, zda tato konkrétní osoba mohla či nemohla ovlivnit či kontrolovat okolnosti vývozu, resp. zda jí všechny tyto okolnosti lze přičíst, je určujícím kritériem pro úspěch žádosti o uznání jiných rovnocenných dokladů.

Při výkladu čl. 49 odst. 3 je tedy třeba brát v úvahu konkrétní okolnosti daného případu a zhodnotit, v jaké míře vůbec mohl vývozce ovlivnit, že při vývozu zboží budou splněny všechny předepsané postupy. V projednávané věci má soud za to, že okolnosti, k nimž při vývozu došlo, byly mimo vliv žalobkyně, a byly tak naplněny předpoklady pro to, aby fond vyhověl žádosti žalobkyně o uznání jiných rovnocenných dokladů. Pochybení dopravce nespočívalo v tom, že by své povinnosti plnil nedbale, ale spíše v dobře míněné (ač nedomyšlené) snaze o co nejbezpečnější doručení dokladů celnímu úřadu určení. K takovému pochybení mohlo dojít i přesto, že žalobkyně byla o správném postupu při vývozu zboží (nutnost předložit doklad T5 současně se zbožím) poučena ze strany Celního úřadu Hamburk, a že třeba i dopravce byl s tímto pravidlem seznámen. Nebylo pak v moci žalobkyně, aby napravila situaci vzniklou tím, že zásilka obsahující doklady nebyla dosud celnímu úřadu doručena, kdežto zboží již muselo být naloděno.

Žalovaný k tomu namítal, že pokud by přijal výklad zastávaný žalobkyní, znamenalo by to, že by z vývozce byla předem sňata odpovědnost za dodržení všech pravidel vývozu pro případ, že své zboží svěřuje dopravci jako osobě od něj odlišné, a bylo by možno „omluvit“ jakékoli pochybení na straně dopravce. Tak tomu ale není. Soud v této věci hodnotil zcela konkrétní pochybení dopravce, a jak již je uvedeno výše, dovodil, že se nejedná o pochybení hrubé, ale spíše o nesprávný odhad a nešťastnou náhodu, které vývozce mohl stěží zabránit. Neznamená to, že každé pochybení dopravce je okolností, na niž nemá vývozce vliv ve smyslu čl. 49 odst. 3 nařízení: to je třeba posoudit v každém individuálním případě.

Soud přihlédl i k tomu, že pouhé dva měsíce před vydáním přezkoumávaného rozhodnutí vydal žalovaný čtyři rozhodnutí, jimiž žalobkyni ve skutkově obdobných (ne-li totožných) věcech vyhověl. Odlišnost svých přístupů vysvětlil žalovaný až ústně při jednání u zdejšího soudu; to sice poskytlo soudu určitou představu o motivaci rozhodnutí žalovaného, ale nezhojilo to fakt, že žalovaný ve stejné době rozhodl o stejné právní otázce několikrát ve prospěch žalobkyně, a poté náhle (pro účastníka překvapivě) svůj názor změnil. Přitom v oněch prvních čtyřech rozhodnutích není nijak rozebrán význam pojmu „okolnosti, na které nemá vývozce vliv“ a důvod, pro který žalovaný v těchto věcech takové okolnosti spatřoval. (-)