58Ca 46/2009

Z odůvodnění:

(...) Jako nedůvodnou vyhodnotil krajský soud žalobní námitku, že se žalovaný v napadeném rozhodnutí nevypořádal s odvolací námitkou, která se týkala posouzení nezbytnosti způsobu měření, kdy žalovaný se v napadeném rozhodnutí vypořádal s použitím předmětného silničního rychloměru i způsobem měření a uvedl, že posouzení nezbytnosti použitého způsobu měření není předmětem vedeného řízení o přestupku, není ani v kompetenci správních orgánů obou stupňů. K tomu však také uvedl, že výjimka z povinnosti dodržovat nejvyšší dovolenou rychlost jízdy stojí v poměru speciality k pravidlům jízdy vozidel s právem přednostní jízdy, používajících zvláštní výstražné světelné a zvukové znamení. Je přitom i dle názoru soudu skutečně záležitostí policejních orgánů, zda zvolí při provádění dohledu nad bezpečností a plynulostí silničního provozu stacionární či mobilní zařízení měřící rychlost vozidel, kdy použití každého z těchto zařízení nelze považovat za nezákonné. Tedy dle názoru soudu může Policie ČR při provádění dozoru nad bezpečností a plynulostí silničního provozu používat jak stacionární, tak i mobilní měřící zařízení, a to dle své volby s přihlédnutím k účelu, povaze, místu a dalším okolnostem měření rychlosti vozidel, kdy žádný právní předpis neukládá Policii ČR používat jen určitý druh či typ měřícího zařízení (např. jen stacionární měřící zařízení). Žalovaný se rovněž v napadeném rozhodnutí i s poukazem na příslušná zákonná ustanovení a nařízení ministra vnitra č. 80 ze dne 26. listopadu 2001 vypořádává s možností překročení zákonem povolené rychlosti řidičem služebního vozidla Policie ČR, kdy dovozuje, že překračování povolené rychlosti policejními vozidly, dochází-li k němu v souvislosti s plněním úkolů stanovených zvláštním právním předpisem, je výkonem dohledu nad bezpečností a plynulostí provozu, z čehož dle názoru soudu logicky vyplývá i posouzení nezbytnosti překročení nejvyšší dovolené rychlosti řidičem policejního vozidla právě v souvislosti s výkonem dozoru nad bezpečností a plynulostí provozu na pozemních komunikacích ve smyslu § 124 odst. 8 a odst. 9 zákona o silničním provozu (tj. plněním úkolů stanovených zvláštním právním předpisem) ve spojení s § 2 zákona o Policii České republiky, jehož součástí je také kontrola (měření) dodržování nejvyšší dovolené rychlosti. Tato nezbytnost je v nyní posuzované věci přitom z povahy věci zřejmá ze samotné povahy žalobcem spáchaného přestupku, kdy v místě, kde je povolena rychlost 80 km/h, jel rychlostí nejméně 132 km/h a pokud daná policejní hlídka měla přistoupit k řádnému zjištění a zadokumentování daného jednání (včetně osoby, která se ho dopustila), jakož i k úkonům směřujícím k zabránění pokračování v protiprávním jednání (překračování nejvyšší dovolené rychlosti), je z logiky věci nepochybné, že musela dané vozidlo dostihnout a zastavit, a to zcela nezbytně a přirozeně za cenu překročení povolené rychlosti v souladu s § 18 odst. 9 zákona o silničním provozu ve spojení s nařízením ministra vnitra č. 80 ze dne 26. listopadu 2001. Toto nařízení ministra vnitra bylo přitom vydáno na základě výslovného zákonného zmocnění podle § 18 odst. 9 zákona o silničním provozu a jeho obsah je dle názoru soudu v souladu s citovaným zákonným ustanovením, kdy daným nařízením ministr vnitra pouze stanoví útvary policie, pro které podle § 18 odst. 9 zákona o silničním provozu neplatí § 18 odst. 3, odst. 4 a odst. 8 zákona o silničním provozu. Na tomto závěru soudu nic nemění ani skutečnost, že toto nařízení ministra netvoří součást Sbírky zákonů ČR, protože se jedná o vnitřní úpravu organizace Policie ČR, která byla provedena na základě výslovného zákonného zmocnění. Pro úplnost zbývá dodat, že z obsahu správního spisu je zřejmé, že rychlost vozidla řízeného žalobcem byla změřena schváleným měřícím zařízením a osobou k tomu oprávněnou.

Nedůvodná je rovněž žalobní námitka, která se vztahuje k nepoužití výstražných světel policejní hlídkou při měření rychlosti vozidla žalobce a jeho dostižení. Touto námitkou se přitom již zabýval žalovaný v napadeném rozhodnutí, kdy krajský soud se s jeho závěry také v tomto směru ztotožňuje, a to zejména s tím, že § 18 odst. 9 zákona o silničním provozu je v poměru speciality k § 41 odst. 1 téhož zákona, které stanoví možnost nedodržovat taxativně vyjmenované povinnosti při užití výstražného světla modré barvy (a to i jiných povinností než podle § 18 zákona o silničním provozu a podle § 41 odst. 2 téhož zákona také u jiných řidičů než řidičů zpravodajských služeb a stanovených útvarů policie a stanovených útvarů celních orgánů, a to např. řidičů vozidel hasičských záchranných sborů, důlní záchranné služby, poruchové služby plynárenských zařízení, zdravotnické záchranné služby a dopravy nemocných, raněných a rodiček). Z výše uvedeného tak plyne, že řidič předmětného policejního vozidla byl oprávněn překročit nejvyšší dovolenou rychlost při měření vozidla řízeného žalobcem a jeho dostižení i bez použití výstražných světel modré barvy. Pro posouzení skutkového stavu věci je tedy nerozhodné, zda tato světla byla či nebyla použita a kdy, proto soud pro nadbytečnost neprováděl ani případné svědecké výpovědi zasahujících policistů, kdy navíc žalobcovo tvrzení, že policejní hlídka tato výstražná světla při provádění měření jeho rychlosti neměla zapnutá, nebyla ze strany správních orgánů zpochybňována, tato skutečnost je nesporná. K tomu jen ve vztahu k důkazům v řízení provedeným krajský soud považuje za vhodné uvést, že správní orgány nesprávně jako z důkazů vycházely z úředních záznamů zasahujících policistů, které však jako důkazu použít podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2009, čj. 1 As 96/2008-115, nelze, ale na straně druhé s ohledem na důvody uvedené v předcházející větě nemůže mít toto pochybení samo o sobě vliv na zákonnost žalobou napadeného rozhodnutí, když uvedená skutečnost je nesporná a správní orgány v tomto směru vzaly za podklad svého rozhodnutí také tvrzení žalobce. Rovněž je nesporné vytýkané protiprávní jednání žalobce (tj., že žalobce dne 16. 4. 2009 v 20:08 hodin v obci Ostrava po ulici Rudná, směr Havířov před sjezdem na Ostrava - Zábřeh, v místě, kde je nejvyšší dovolená rychlost jízdy 80 km/h upravená dopravní značkou B20a, řídil osobní motorové vozidlo tov. zn. Honda Accord, okamžitou rychlostí jízdy 137 km/h a po odečtu stanovené odchylky ve výši 3 %, jel rychlostí nejméně 132 km/h), žalobce je nijak nezpochybňuje a naopak při jednání soudu výslovně uvádí, že si je tohoto překročení rychlosti vědom. Za této situace považoval také soud za nadbytečné provádět další důkazy ke zjištění tohoto nikým nezpochybňovaného, nesporného skutkového stavu ve vztahu k protiprávnímu jednání žalobce a zabýval se žalobcem namítanými důvody nezákonnosti použitého důkazního prostředku, který měl zejména spočívat v nezákonném způsobu provedení měření jeho rychlosti.

Skutečnost, že policisté nezasahovali vůči osobě podezřelé ze spáchání trestného činu, ale vůči žalobci jako důvodně podezřelému ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích nezakládá ani s ohledem na nepatrnou společenskou nebezpečnost, dosažení jejíž míry je nezbytné k naplnění skutkové podstaty přestupku, nezákonnost provedeného způsobu měření, a to včetně dostižení žalobce. Je přitom nerozhodné, jak plyne z již výše uvedeného, zda zasahující policejní hlídka měla nebo neměla na svém voze zapnutá předmětná výstražná světla, popř. zda svou jízdou, jak jen obecně žalobce tvrdí, ohrozila ostatní účastníky silničního provozu. Sám žalobce pak ani netvrdí, že by rychlostí, způsobem jízdy či jeho zastavením danou policejní hlídkou byl on sám jakkoliv konkrétně ohrožen. Skutečnost, že by snad mělo v důsledku jízdy policejního vozu dojít ke konkrétnímu ohrožení zdraví, majetku atd. ostatních účastníků silničního provozu či samotného žalobce, není ze správního spisu zřejmá a sám žalobce toto uvádí jen obecně s poukazem na rychlost, kterou muselo policejní vozidlo vyvinout k jeho dostižení a s ohledem na místní úpravu. Byť sice nelze bez dalšího vyloučit žalobcem předestřenou možnost (tj. ohrožení ostatních účastníků silničního provozu způsobem jízdy policejního vozidla), je tato s ohledem na obsah správního spisu nepravděpodobná a je v tomto směru nadbytečné provádět další dokazování. Na zákonnosti zásahu této policejní hlídky vůči žalobci (především provedenému měření jeho rychlosti), který sám nebyl způsobem jízdy policejního vozidla zjevně nijak ani ohrožen, totiž tato možnost nemůže nic změnit. Pokud by tedy i případně policisté nepoužitím výstražných světel na určitém úseku, za určité situace apod. skutečně pochybili, nemohlo by mít samo o sobě toto pochybení za následek nezákonnost výsledků předmětného měření, protože práva žalobce nebyla v žádném směru nijak zkrácena a z žádného právního předpisu nevyplývá povinnost orgánů Policie ČR „varovat“ účastníky silničního provozu, že právě jim či na nějakém konkrétním úseku silniční komunikace je měřeno dodržování nejvyšší dovolené rychlosti. Takové pochybení by mohlo, jak uvádí také žalovaný, toliko založit odpovědnost příslušného řidiče policejní hlídky za jednání, které má znaky přestupku. V této souvislosti zjevně neobstojí ani námitka žalobce, která se týká přiměřenosti (proporcionality) daného zásahu Policie ČR spočívajícího v překročení nejvyšší dovolené rychlosti, neboť je třeba zdůraznit, že to byla v prvé řadě právě rychlá jízda žalobce, která vysoce překračovala v daném úseku silniční komunikace rychlost dovolenou, a vynutila si tak rovněž předmětný zásah Policie ČR.

Na základě výše uvedeného tak lze shrnout, že není nezákonně získaným důkazem výsledek měření rychlosti vozidla jedoucího rychlostí překračující nejvyšší dovolenou rychlost, který byl získán měřícím zařízením umístěným v policejním vozidle, které z důvodu změření této rychlosti muselo jet také rychlostí překračující nejvyšší dovolenou rychlost. Překročení nejvyšší dovolené rychlosti je v takovém případě nezbytné k plnění úkolů Policie České republiky dle § 18 odst. 9 zákona o silničním provozu, kdy není ani nezbytné, aby policejní vozidlo mělo zapnuta zvláštní výstražná světla modré barvy, protože § 18 odst. 9 zákona o silničním provozu je k § 41 odst. 1 téhož zákona v poměru speciality.