Plný text
k § 2 ústavního dekretu presidenta republiky č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské (v textu též "dekret")
k § 9, § 11 odst. 1 a § 12 odst. 1 správního řádu
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 11. 2003, čj. 6 A 90/2002-82)
Věc: Hugo S. junior v P., M. S. v B. a Ida S. v B. proti Ministerstvu vnitra o zachování státního občanství podle § 2 odst. 2 ústavního dekretu presidenta republiky č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské.Ministerstvo vnitra dne 17. 1. 2002 nevyhovělo žádosti Huga S., narozeného v roce 1893 a zemřelého v roce 1946, o zachování československého státního občanství podle § 2 odst. 2 ústavního dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské.
Ministr vnitra shora uvedené rozhodnutí dne 11. 6. 2002 potvrdil a rozklad proti němu zamítl.
Žalobci napadli rozhodnutí ministra vnitra žalobou, v níž uvedli kromě jiného tyto žalobní body:
1. Ministr vnitra pro své rozhodnutí použil neplatnou právní normu, neboť dle stanoviska vlády, uvedeného v materiálech Ministerstva zahraničních věcí, se uvádí, že ústavní dekret č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské, byl již Ústavou z roku 1948 zbaven charakteru ústavního zákona a zákonem č. 194/1949 Sb., o nabývání a pozbývání československého státního občanství, derogován. Z tohoto důvodu je rozhodnutí ministra vnitra nulitním aktem.
2. Žalobci dále poukazovali na ministrovu podjatost. Ministr vnitra ve svém vystoupení na setkání s občany v městě B. popsaném v týdeníku okresu B. ze dne 3. 10. 2001 prohlásil, že podle jeho názoru Hugo S. neměl československé státní občanství. Již skutečnost, že ministr na veřejnosti mluvil o svých pocitech a o svém soukromém názoru, znamenala, že nemohl k této záležitosti přistupovat nestranně. Správní řád sice nepředpokládá, že by mohl být pro podjatost vyloučen z projednávání a rozhodování věci pracovník ústředního správního orgánu, nicméně je podle názoru žalobců v tomto případě nutné použít § 9 odst. 1 správního řádu per analogiam, i když se jedná přímo o ministra.
3. Žalobci rovněž dovozovali, že nelze vycházet z nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 114/96,*) neboť nález se týkal případu hraběte C., který spatřoval porušení práv dle Listiny v tom, že o jeho případu československé orgány před rokem 1948 nerozhodly. Dle žalobců však v případě Huga S. rozhodl Okresní národní výbor v B. Není jeho chybou, že řízení nebylo dokončeno.
Ze spisu vyplynulo, že dne 5. 10. 1945 došla tehdejšímu Okresnímu národnímu výboru v B. žádost Huga S., velkostatkáře v R., "za vydání osvědčení o národní spolehlivosti podle § 1 odst. 4 ústavního dekretu presidenta republiky ze dne 2. 8. 1945 č. 33 Sb., případně o zjištění podle § 2 odst. 1 téhož dekretu, že se mu československé státní občanství zachovává, a o vydání osvědčení o prozatímním zachování téhož občanství". Hugo S. dne 2. 3. 1946 zemřel a po jeho smrti vydal dne 20. 3. 1946 Okresní národní výbor v B. osvědčení, podle něhož "Hugo S. podal dne 5. 10. 1945 řádně odůvodněnou žádost o zachování československého státního občanství podle § 2 ústavního dekretu presidenta republiky ze dne 2. 8. 1945 č. 33 Sb. a jest ho až do vyřízení této žádosti považovati za československého státního občana".
Okresní úřad v B. dne 11. 10. 2001 zahájil řízení ve věci zjištění státního občanství a vydání osvědčení o státním občanství Huga S., narozeného [datum] a zemřelého dne 2. 3. 1946. Řízení bylo zahájeno na základě žádosti Okresního pozemkového úřadu v B. Usnesením Okresního úřadu v B. ze dne 1. 11. 2001 bylo shora uvedené řízení přerušeno s odůvodněním, že tento správní orgán není oprávněn pokračovat v řízení dle dekretu č. 33/1945 Sb., a proto řízení přerušuje podle § 29 odst. 1 správního řádu s tím, že musí být nejprve zodpovězena předběžná otázka. To přísluší Ministerstvu vnitra, které je oprávněno a současně i povinno dle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 114/96 v započatém dekretálním řízení pokračovat,
Nejvyšší správní soud, jemuž byla podle § 132 s. ř. s. věc postoupena k dokončení řízení, žalobu jako nedůvodnou zamítl podle § 78 odst. 7 s. ř. s.
Z odůvodnění:
1. Podle § 10 odst. 1 zákona č. 194/1949 Sb., o nabývání a pozbývání československého státního občanství ve znění pozdějších předpisů, došlo počátečním dnem účinnosti tohoto zákona (tj. dnem 1. 10. 1949) k pozbytí platnosti všeobecných předpisů o nabývání a pozbývání státního občanství. Dále je pak pod body 1 - 7 uvedeno, které předpisy se zejména zrušují. Mezi takto výslovně uvedenými předpisy není pak dekret presidenta republiky č. 33/1945 Sb. výslovně jmenován. Tento dekret kromě stanovení předpokladů, za nichž došlo k pozbytí československého státního občanství, upravoval speciální institut zachování československého státního občanství u osob, u nichž došlo k pozbytí československého státního občanství; dále pak dekret upravoval i institut vrácení občanství. Podle názoru soudu nelze proto vyjít z toho, že zákonem č. 194/1949 Sb. došlo ke zrušení dekretu v celém jeho rozsahu. Pokud uvedeným zákonem pozbyly platnosti všeobecné předpisy o nabývání a pozbývání občanství, lze připustit, že dekret pozbyl platnosti v části týkající se pozbývání československého státního občanství; podle názoru soudu však zůstaly v platnosti ustanovení vztahující se k zachování československého státního občanství.
I kdyby však došlo ke zrušení dekretu v celém jeho rozsahu, nutno vyjít z obecné zásady, že řízení zahájené před účinností zákona č. 194/1949 Sb. se dokončí podle dosavadních předpisů, v daném případě podle dekretu. Při rozhodování o věci musí správní orgán postupovat podle procesního předpisu platného v době, kdy o věci jedná, hmotněprávní nároky se však posuzují podle předpisu platného v době jejich vzniku. Žalovaný pak v této souvislosti správně poukázal i na § 1 odst. 2 zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, podle něhož se při posuzování, zda je fyzická osoba státním občanem České republiky, popřípadě zda do dne 31. 12. 1992 byla státním občanem České a Slovenské Federativní republiky, postupuje podle přepisů platných v době, kdy mělo dojít k nabytí nebo pozbytí státního občanství této osoby.
2. Podle § 9 správního řádu je pracovník správního orgánu vyloučen z projednávání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, k účastníkům řízení nebo k jejich zástupcům lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti. Jakmile se pracovník správního orgánu dozví o skutečnostech nasvědčujících jeho vyloučení (§ 9 spr. ř.), oznámí to neprodleně svému nejblíže nadřízenému vedoucímu (§ 11 odst. 1 spr. ř.). O tom, zda je pracovník správního orgánu z řízení vyloučen, rozhoduje orgán, jemuž byly důvody vyloučení oznámeny (§ 12 odst. 1 spr. ř.).
Především nutno souhlasit se žalovaným, že ministr vnitra není pracovníkem správního orgánu, takže použití ustanovení správního řádu pro jeho vyloučení z projednávání a rozhodování věci nepřipadá v úvahu. Organizace správy přitom neumožňuje naplnit ustanovení o vyloučení vedoucích ústředních orgánů státní správy při řízeních o rozkladu i z toho důvodu, že není specializovaného nadřízeného orgánu, který by o vyloučení vedoucího ústředního orgánu státní správy rozhodoval, a není nikoho, kdo by případně mohl místo vyloučeného vedoucího ústředního orgánu státní správy rozhodovat.
Obecně lze pak říci, že nelze dovozovat něčí podjatost z obsahu novinového článku v místním tisku (který navíc byl soudu předložen v neúplném znění) popisujícího předvolební projev dotyčné osoby.
3. Nález Ústavního soudu vydaný pod sp. zn. IV. ÚS 114/96 se sice netýkal Huga S., ale jiné osoby, jinak se však jedná o skutkově zcela shodné případy. V obou případech byla podána žádost o vydání rozhodnutí o zachování státního občanství podle § 2 dekretu, došlo k vydání osvědčení podle § 2 odst. 2 dekretu a v obou případech nebylo o žádosti žadatele do jeho smrti rozhodnuto. Ze závěrů učiněných Ústavním soudem v uvedeném nálezu lze proto vyjít i v této věci. Nejvyšší správní soud se s Ústavním soudem ztotožňuje mj. v tom, že je na Ministerstvu vnitra, aby dokončilo řízení o žádosti o zachování československého státního občanství podle § 2 dekretu a o takto dosud nevyřízené žádosti rozhodlo.
(zdi)
* V tomto nálezu, jenž se – vzdor tvrzení žalobců – zakládal na skutkově a právně obdobném stavu, Ústavní soud konstatoval, že "právo plynoucí z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, totiž právo na řádný a spravedlivý proces, zahrnuje v sobě nejen právo na spravedlivý způsob vedení procesu, ale také právo na trvání procesu až do jeho ukončení zákonem předpokládaným způsobem".Právní věta
I. Ústavní dekret presidenta republiky č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské, nebyl v části týkající se zachování československého státního občanství zrušen zákonem č. 194/1949 Sb., o nabývání a pozbývání československého státního občanství.
II. Nebylo-li o žádosti žadatele o zjištění, že se mu zachovává československé státní občanství podle § 2 odst. 2 ústavního dekretu presidenta republiky č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské, rozhodnuto do dne úmrtí žadatele, dokončí toto řízení Ministerstvo vnitra.
III. Ministr vnitra není pracovníkem správního orgánu, a použití ustanovení správního řádu o vyloučení pracovníka správního orgánu z projednávání a rozhodování věci tedy nepřipadá v úvahu (§ 9, § 11 odst. 1 a § 12 odst. 1 správního řádu). V řízení o rozkladu chybí mechanismus, který by ostatně umožnil naplnit ustanovení o vyloučení vedoucích ústředních orgánů státní správy; není tu specializovaný nadřízený orgán, který by o vyloučení vedoucího ústředního orgánu státní správy rozhodoval, a není nikdo, kdo by mohl místo případně vyloučeného vedoucího rozhodovat.