Rozsudek NSS sp. zn. 6 Ads 93/2006

Právní věta

I. Smlouva mezi Českou republikou a Švýcarskou konfederací o sociálním zabezpečení (č. 267/1997 Sb.) se ratione personae [čl. 3 písm. c) Smlouvy] vztahuje i na příslušníky třetích zemí, jestliže podléhali obligatornímu systému švýcarského sociálního pojištění a byli vysláni (čl. 7 odst. 1 Smlouvy) na území České republiky.

II. Potvrzením o vyslání vystaveným příslušným nositelem pojištění čl. 4 Správního ujednání ve vztahu k čl. 7 odst. 1 Smlouvy mezi Českou republikou a Švýcarskou konfederací o sociálním zabezpečení (č. 267/1997 Sb.), které deklaruje podřazení vyslaného pracovníka režimu sociálního zabezpečení druhé smluvní strany, je správní orgán České republiky vázán; skutkové či právní pochybnosti o jeho správnosti může vyjádřit v rámci vztahů spolupráce s orgány druhé smluvní strany Smlouvy (čl. 29 odst. 1 Smlouvy).

Plný text

Prejudikatura: (Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 3. 2010, čj. 6 Ads 93/2006-106)

Nemocenské pojištění zaměstnanců: aplikace mezinárodních smluv o sociálním zabezpečení Věc: Společnost s ručením omezeným LAUFEN CZ proti České správě sociálního zabezpečení o pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, o kasační stížnosti žalované. Platebním výměrem ze dne 17. 5. 2005 uložila Pražská správa sociálního zabezpečení žalobci povinnost uhradit nedoplatek pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti zjištěný za období od 1. 4. 2002 do 30. 4. 2004 v částce 277 886 Kč a penále z tohoto dlužného pojistného 103 913 Kč. Platební výměr byl odůvodněn skutečnostmi zjištěnými při kontrole provedené v měsících březnu až květnu 2004, přičemž protokol o kontrole byl přílohou platebního výměru. Proti tomuto platebnímu výměru se žalobce odvolal. Žalovaná odvolání rozhodnutím ze dne 14. 7. 2005 zamítla s následujícím odůvodněním: Určující skutečností pro vyměření nedoplatku na pojistném a penále byla pracovní činnost paní Petry F. pro žalobce; jednalo se o období od 1. 1. 2003 do 31. 7. 2003, kdy paní F. byla podle názoru žalované účastna nemocenského pojištění podle předpisů České republiky, a její zaměstnavatel byl proto povinen odvádět za ni i za sebe pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti. Petra F. byla státní příslušnicí Rakouska s bydlištěm na území Švýcarské konfederace, kde také do 1. 9. 2001 pracovala u společnosti C. Od 1. 9. 2001 byla touto společností vyslána do České republiky na pozici finanční ředitelky společnosti s r. o. L. Její pracovní smlouva byla s touto společností uzavřena podle švýcarského práva. Žalovaná svůj názor o povinnosti platit pojistné opřela o přesvědčení, že paní F. podléhá osobnímu rozsahu Smlouvy mezi Českou republikou a Rakouskou republikou o sociálním zabezpečení (č. 55/2001 Sb., vstoupila v platnost 1. 7. 2001, dále jen „Česko-rakouská smlouva“); podle čl. 6 této Smlouvy se řídí pojistná povinnost výdělečně činné osoby právními předpisy smluvního státu, na jehož území je výdělečná činnost vykonávána. Rovnost nakládání s občany obou smluvních stran a užívaná pravidla koordinace předpisů o sociálním zabezpečení vyžadují, aby se nepoužila výluka z pojištění upravená do 31. 12. 2003 v § 5 písm. b) zákona č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění zaměstnanců, která stanovila, že pojištění nejsou účastni cizí státní příslušníci, kteří na území České republiky pracují na základě pracovního vztahu uzavřeného podle cizího práva. K žalobě, kterou rozhodnutí žalované žalobce napadl, Městský soud v Praze toto rozhodnutí rozsudkem ze dne 15. 3. 2006 zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Přisvědčil žalobci v tom, že se na paní F. nevztahovala Smlouva mezi Českou republikou a Švýcarskou konfederací o sociálním zabezpečení (č. 267/1997 Sb., jež vstoupila v platnost 1. 11. 1997, dále též „Česko-švýcarská smlouva“ nebo „smlouva“); tento závěr opřel o znění čl. 3 ve vztahu k čl. 6 této smlouvy upravující osobní rozsah smlouvy a ustanovení o určení jediného právního řádu. Česko-švýcarská smlouva se na jiné osoby než státní příslušníky smluvních stran (paní F. nebyla státní příslušnicí Švýcarské konfederace) vztahuje pouze v případech taxativně vymezených ustanovení; poněvadž čl. 6 mezi těmito ustanoveními není obsažen, nebylo z něj možno dovozovat povinnost rovného nakládání a v té souvislosti i aplikaci zákona o nemocenském pojištění takovým způsobem, který by eliminoval výluku tehdy obsaženou v § 5 písm. b) cit. zákona. Dále městský soud dovodil, že se na paní F. nevztahovala ani Česko-rakouská smlouva, neboť je zaměstnána u švýcarské společnosti (a mimo to i v pracovním poměru u žalobce) a platí příspěvky do švýcarského systému sociálního zabezpečení. Nepodléhá tedy právním předpisům Rakouské republiky a Česko-rakouská smlouva se na ni nevztahuje. Za této bezesmluvní situace se aplikuje výluka podle § 5 písm. b) zákona č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění, podle níž nejsou pojištění účastny osoby, které jsou činny pro zaměstnavatele v pracovněprávním vztahu uzavřeném podle cizích právních předpisů. Žalovaná (stěžovatelka) napadla rozhodnutí městského soudu kasační stížností, v níž uvedla, že Česko-rakouská smlouva je na posuzovanou věc plně aplikovatelná, neboť smlouva stanoví, že se vztahuje na osoby, které podléhají nebo podléhaly právním předpisům jednoho nebo obou smluvních států, a pojišťovací povinnost výdělečně činné osoby se řídí právními předpisy smluvního státu, na jehož území je výdělečná činnost vykonávána bez ohledu na sídlo zaměstnavatele a místo bydliště. Paní Petra F. byla zaměstnána na území České republiky, proto se pojišťovací povinnost řídila českými předpisy. Nelze na ni pohlížet jako na osobu, která byla z pojištění v roce 2003 vyňata. Současně požádala, aby kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek. Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 21. 3. 2007 přiznal kasační stížnosti odkladný účinek a dne 28. 5. 2009 řízení přerušil, neboť v té době posuzoval rozšířený senát Nejvyššího správního soudu otázku, jaký sociálně pojistný status měli zaměstnanci českých zaměstnavatelů, kteří byli cizími státními občany, neměli na území České republiky trvalý pobyt, jejich pracovní vztah se řídil cizím právem a byli občany států, s nimiž Česká republika uzavřela smlouvu o sociálním zabezpečení (věc sp. zn. 6 Ads 88/2006). Rozšířený senát dne 21. 7. 2009 přijal usnesení pod čj. 6 Ads 88/2006- 132, v němž se k této otázce vyslovil tak, že ustanovení čl. 6 Česko-švýcarské smlouvy o sociálním zabezpečení, které odkazovalo na použití předpisů o nemocenském pojištění České republiky v případě občana Švýcarska vykonávajícího pracovní činnost na území České republiky, vylučovalo z použití § 5 písm. b) zákona o nemocenském pojištění ve znění účinném do 31. 12. 2003. Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.

Z odůvodnění:

O povinnosti žalobce odvést pojistné za Petru F. i za sebe v období od 1. 1. 2003 do 31. 7. 2003 uvážil Nejvyšší správní soud následovně:

Ze správního spisu lze zjistit, že paní Petra F. byla občankou Rakouska, s bydlištěm ve Švýcarsku, na jehož území do 1. 9. 2001 byla výdělečně činná a z tohoto titulu podléhala obligatorně švýcarskému systému sociálního pojištění. Její zaměstnavatel na území Švýcarska jí nabídl od 1. 9. 2001 pracovní pozici ve společnosti LAUFEN CZ, s výkonem práce na území České republiky; tato společnost má jediného společníka, kterým byl tehdejší zaměstnavatel paní F. na území Švýcarska. Tento švýcarský zaměstnavatel potvrdil, že pracovní poměr započal 15. 4. 1996 a „dosud trvá“, přičemž v roce 2001 vyslal paní F. do České republiky na pozici finanční ředitelky společnosti LAUFEN CZ na dobu dvou let s možností prodloužení. Správní spis obsahuje také „Potvrzení při vyslání“ podle Česko-švýcarské smlouvy o sociálním zabezpečení. Tímto potvrzením švýcarský nositel pojištění pro obor penzijního pojištění (AHV) potvrdil, že paní F. splňuje předpoklady článku 7 odst. 1 Česko-švýcarské smlouvy a nadále podléhá švýcarským právním předpisům o důchodovém, pozůstalostním, invalidním a nemocenském pojištění pro období od 1. 8. 2001 do 31. 7. 2003.

Nejvyšší správní soud konstatuje, že ani správní orgány, ani městský soud nevyhodnotil tato skutková zjištění právně přiléhavým způsobem.

Určující pro zjištění, zda se mezinárodní smlouva o koordinaci sociálního zabezpečení vztahuje na projednávanou věc, je její osobní a věcný rozsah (kromě obecného zjištění, zda je součástí právního řádu a jaké v něm zaujímá postavení - v tomto ohledu není o Česko-švýcarské smlouvě pochyb; bližší pojednání srov. v rozsudku čj. 6 Ads 88/2006-159 ze dne 28. 2. 2010, všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz).

Podle čl. 3 se Česko-švýcarská smlouva vztahuje

a) na státní občany smluvních států [...]

b) při bydlišti na území smluvního státu na uprchlíky a apatridy [...]

c) pokud jde o článek 7 odstavce 1 až 3 [...] také na všechny jiné osoby než jsou ty uvedené pod písmeny a) a b)

d) pokud jde o čl. 16 písm. c) také na státní občany Slovenské republiky.

Paní Petra F. byla státní občankou Rakouska; podléhala z důvodu pracovní činnosti na území Švýcarska obligatornímu švýcarskému systému sociálního pojištění. Česko-švýcarská smlouva se vztahuje obecně pouze na státní občany smluvních stran a za určitých okolností na uprchlíky a apatridy. Výjimku z tohoto principu představuje čl. 3 písm. c), jenž rozšiřuje osobní rozsah smlouvy i na státní příslušníky třetích zemí v taxativně vymezených situacích. Tomu odpovídá i znění této smlouvy, které hovoří důsledně o státních občanech smluvního státu, ale právě v taxativních případech rozšíření osobního rozsahu smlouvy i na státní příslušníky třetích stran užívá jiných výrazů. V posuzované věci jde o vyslání paní F. přechodně k výkonu práce na území druhého smluvního státu podle čl. 7 odst. 1 smlouvy. Institut vyslání představuje výjimku z pravidla stanoveného čl. 6 smlouvy, podle něhož se pojišťovací povinnost řídí právními předpisy toho státu, na jehož území je výdělečná činnost vykonávána. Jde o tradiční institut koordinace sociálního zabezpečení, jehož smyslem je zachovat pojištění v místě původního výkonu výdělečné činnosti, jestliže jde o přechodný výkon práce na území druhého smluvního státu. Vyslání se osvědčuje potvrzením, jež ve Švýcarsku má vystavit příslušná vyrovnávací pokladna pro pojištění starobní a pozůstalých a nositel nemocenského pojištění, u něhož je osoba pojištěna (čl. 4 odst. 2 Správního ujednání k provádění této smlouvy dostupné na www.mpsv.cz). Čl. 7 odst. 1 smlouvy předvídal možnost vyslání na období prvních 24 měsíců; podřízení právním předpisům prvního smluvního státu bylo lze zachovat poté i pro dobu, na níž se dohodnou příslušné úřady obou smluvních států.

Ve správním spise je založeno osvědčení o vyslání paní F. a její podřízení švýcarskému systému sociálního pojištění pro období od 1. 8. 2001 do 31. 7. 2003, tedy pro období, za které stěžovatelka uložila žalobci hradit pojistné do českého systému sociálního pojištění. S existencí potvrzení o vyslání se orgány sociálního zabezpečení vyrovnaly zcela nedostatečně; v protokolu o kontrole se na č. l. 3 (stejně jako na str. 2 dodatku k protokolu) uvádí, že žalobce předložil formulář CH/CZ 1 o vyslání na dobu 24 měsíců do 31. 7. 2003 a stejný formulář vydaný do 31. 7. 2005 „bez souhlasu příslušného úřadu v České republice. Z evidence ČSSZ nevyplývá udělení výjimky.“ Dále správní orgán I. stupně v dodatku ke kontrolnímu protokolu uvedl, že stěžovatelka udělila dodatečně souhlas s výjimkou pro paní F. podle čl. 10 Česko-švýcarské smlouvy na období od 1. 8. 2003 do 1. 7. 2005 (souhlasy s výjimečným řešením podle čl. 10 smlouvy nejsou obsahem správního spisu). Ovšem svá zjištění ohledně vyslání paní F. pro období do 31. 7. 2003 správní orgán I. stupně nijak nemodifikoval. Není zcela jasné, zda se domníval, že jde o institut, k němuž je třeba souhlasu druhé smluvní strany - v tomto ohledu by se dopustil právního omylu, neboť dohoda o vyslání je nutná až pro období přesahující 24 měsíců (čl. 7 odst. 2 smlouvy), anebo zda zaměnil institut vyslání podle čl. 7 s institutem výjimky podle čl. 10 smlouvy, tento názor by z hlediska právního rovněž neobstál, anebo zda se domníval, že je jeho výhradním právem posoudit, zda potvrzení o vyslání podle čl. 7 odst. 1 smlouvy odpovídá právním a skutkovým podmínkám zakotveným v tomto ustanovení smlouvy. Tomu by napovídal text dodatku kontrolního protokolu na str. 2, kde se uvádí, že „vzhledem k tomu, že jmenovaná uzavřela pracovní poměr s českým zaměstnavatelem, nejedná se o vyslání ve smyslu čl. 7 smlouvy, ale podléhá z tohoto pracovního poměru českým právním předpisům.“ Takové odůvodnění ovšem nemůže nikdy dostát nárokům kladeným na přezkoumatelnost rozhodnutí a jeho důvody. Nadto Nejvyšší správní soud připomíná, že osvědčení o tom, že zaměstnanec zůstává podřízen právním předpisům prvého státu po dobu 24 měsíců je jednostranným aktem nositele pojištění pro dočasně vymezené období; čl. 7 odst. 1 smlouvy hovoří o „zaměstnancích zaměstnavatele se sídlem na území jednoho smluvního státu, kteří jsou vysláni přechodně k výkonu práce na území druhého smluvního státu“. Paní F. byla zaměstnankyní společnosti Ceramconsult AG Laufen Švýcarsko se sídlem ve Švýcarsku a bylo potvrzeno, že tento pracovní vztah trval i po dobu její pracovní činnosti na území České republiky. Práce na území ČR byla nesporně prováděna v zájmu jejího zaměstnavatele ve Švýcarsku, jenž byl jediným společníkem společnosti LUFEN CZ. Posouzení, zda podmínky pro vyslání stanovené čl. 7 odst. 1 smlouvy byly splněny, nelze nahlížet jediným triviálním závěrem o tom, že paní. F. měla uzavřenu smlouvu s českou společností. Pracovní vztah paní Petry F. k vysílajícímu podniku trval po celou dobu vyslání (jak plyne z potvrzení založeného ve správním spise), vysílající podnik určil povahu práce vykonávané vyslaným zaměstnancem (finanční ředitelka), odměna byla vyplácena zčásti v domovské zemi a zčásti v České republice. Nejvyšší správní soud zastává názor, že orgány sociálního zabezpečení smluvního státu, kde vyslaný zaměstnanec pracuje, mají jen omezené možnosti v prvém období vyslání (tedy v posuzované věci pro období prvých 24 měsíců) zpochybňovat osvědčení o tom, že takový zaměstnanec podléhá systému pojištění v původní zemi výkonu práce. Čl. 29 odst. 1 smlouvy předvídá, že v případě sporu při provádění smlouvy, nastupuje režim vzájemné dohody smluvních stran. Pokud měla žalovaná či správní orgán I. stupně pochybnosti o skutkových zjištěních anebo právním hodnocení otázky vyslání paní F., pak měly oslovit příslušný partnerský úřad ve Švýcarsku a usilovat o dohodu v náhledu na tuto otázku. Jinak je třeba presumovat správnost osvědčení o vyslání, a to až do doby, kdy je orgán, který byl oprávněn je vydat, nezmění či nezruší. Jde tedy o předběžnou otázku sui generis, o které již příslušný orgán rozhodl a žalovaná je jí vázána (tím není řečeno, že není oprávněna vyvolat jednání s druhou smluvní stranou o správnosti takového osvědčení). Přezkoumáváním správnosti osvědčení vydaného orgány druhé smluvní strany by totiž docházelo k popření samotného cíle koordinace systémů sociálního zabezpečení v případě dočasného působení na území smluvního státu. V tomto duchu vykládá pravidla koordinace i Soudní dvůr Evropské unie (srov. rozhodnutí C-178/97 Barry Banks*), C-202/97 FTS**), C-2/05 Herbosch Kiere***)) a Nejvyšší správní soud nevidí žádného důvodu, proč by měl na bilaterální smlouvu koordinačního charakteru aplikovat rozdílný přístup.

Správní orgán I. stupně tedy pochybil, když „přezkoumal„ osvědčení o vyslání paní F. podle čl. 7 odst. 1 Česko-švýcarské smlouvy se závěrem, že se nejedná o vyslání, (byť způsobem, který v zásadě vykazuje znaky naprosté nepřezkoumatelnosti), stěžovatelka pak tento přístup aprobovala, neboť vyslovila, že paní F. nepodléhala této smlouvě, a stejný chybný závěr učinil i městský soud. Paní F. podléhala po dobu vyslání Česko-švýcarské smlouvě, a tedy i obligatornímu pojištění ve Švýcarsku v období 1. 1. 2003 - 31. 7. 2003. Po skončení vyslání by již této smlouvě nepodléhala, nejsouc státní občankou Švýcarska. Pro následující období ovšem stěžovatel- ka souhlasila s výjimkou podle čl. 10 Česko-švýcarské smlouvy, tedy aprobovala skutečnost, že se tato smlouva na paní F. vztahuje. Za těchto okolností pak zřetelně ztrácí na smysluplnosti zaobírat se osobním rozsahem Česko-rakouské smlouvy pro identické období (je však evidentní, že paní F. nepodléhala rakouským předpisům, ani českým předpisům a v tomto období se tato smlouva na ni nevztahovala). S ohledem na zjištění Nejvyššího správního soudu ve věci vyslání pak pozbývá též smyslu zaobírat se aplikací mezinárodní smlouvy a zákonné výluky pro cizí státní příslušníky, kteří byli na území České republiky do 31. 12. 2003 činní na základě pracovněprávních ujednání uzavřených podle cizího práva (byť tak byla vedena právní argumentace stěžovatelky i vyjádření žalobce ke kasační stížnosti, takže Nejvyšší správní soud s ohledem na řešení této otázky rozšířeným senátem řízení musel přerušit).

Městský soud v Praze tedy, pokud jde o výrok svého rozhodnutí i část odůvodnění ve vztahu k Česko-rakouské smlouvě, posoudil věc správně; dopustil se dílčí nepřesnosti v posouzení aplikace Česko-švýcarské smlouvy (jejího osobního rozsahu a souvislostí spjatých s institutem vyslání paní F. na území České republiky). Tato dílčí nesprávnost ovšem není určující pro výrok rozhodnutí; jak již bylo v minulosti Nejvyšším správním soudem judikováno (srov. usnesení rozšířeného senátu čj. 8 Afs 15/2007-75 ze dne 14. 4. 2009), v takovýchto případech je správní orgán zavázán i odůvodněním rozhodnutí Nejvyššího právního soudu, aniž by bylo třeba z formálních důvodů rozhodnutí městského soudu rušit a věc vracet k formálnímu novému rozhodnutí. Rozhodnutí stěžovatelky bylo správně zrušeno, neboť žalobce nebyl povinen platit pojistné za sebe a paní F. v období 1. 1. - 31. 7. 2003, poněvadž pro toto období existovalo platné osvědčení o vyslání vystavené švýcarským nositelem penzijního pojištění. Obiter dictum je pak možno vyslovit, že jiný závěr by také ztrácel opodstatnění za situace, kdy sama stěžovatelka pro následující období (po 31. 7. 2003) souhlasila s podřízením paní F. švýcarskému systému sociálního pojištění; jaká logika ji vedla k tomu, že pro období, kdy závěry o vyslání byly zcela v kompetenci švýcarských nositelů pojištění tyto závěry zpochybnila, není vůbec zřetelné.