Usnesení NSS sp. zn. 9 Ca 159/2009

Právní věta

Úkon insolvenčního správce spočívající v uznání či zjištění přihlášených pohledávek při přezkumném jednání nepodléhá přezkoumání soudem ve správním soudnictví, neboť se nejedná o rozhodnutí správního orgánu vydané v oblasti veřejné správy ve smyslu § 4 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Žalobu podanou proti tomuto úkonu insolvenčního správce soud podle § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. odmítne.

Plný text

Prejudikatura: (Podle usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2009, čj. 9 Ca 159/2009-29)

Řízení před soudem: kompetenční výluka; úkon insolvenčního správce spočívající v uznání či zjištění přihlášených pohledávek Věc: Společnost s ručením omezeným ČEZ Prodej proti veřejné obchodní společnosti Voleský a partneři, insolvenčnímu správci dlužníka - akciové společnosti SKLÁRNY KAVALIER, o uznání a zjištění pohledávky. Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 3. 2009 o uznání a zjištění pohledávky společnosti Citibank Europe plc, a ve vztahu k pohledávce společnosti Citibank, podmíněných pohledávek akciové společnosti Raiffeisenbank, akciové společnosti Komerční banka, akciové společnosti Všeobecná úverová banka a akciové společnosti Československá obchodní banka, co do pravosti, výše a zajištění, které insolvenční správce vyznačil v upraveném seznamu přihlášených pohledávek v rámci insolvenčního řízení dlužníka SKLÁRNY KAVALIER, a. s., vedeného Městským soudem v Praze, a vrácení věci žalovanému k dalšímu přezkoumání přihlášek těchto pohledávek a k novému rozhodnutí. Žalobce uvedl, že je jako věřitel č. 250 účastníkem insolvenčního řízení dlužníka - akciové společnosti SKLÁRNY KAVALIER, se sídlem v Sázavě, vedeného Městským soudem v Praze, ve kterém přihlásil peněžitou pohledávku ve výši 119 723 651,80 Kč. Žalovaný při přezkumném jednání konaném u Městského soudu v Praze dne 30. 3. 2009 uznal a zjistil co do pravosti, výše a pořadí přihlášené pohledávky věřitele č. 220 - společnosti Citibank, se sídlem v Dublinu v celkové výši 2 727 231 596,30 Kč, a to jako zajištěné v plné výši, a dále ve vztahu k pohledávce společnosti Citibank podmíněné pohledávky akciových společností Raiffeisenbank, Komerční banka, Všeobecná úverová banka a Československá obchodní banka. Dle názoru žalobce měl žalovaný při přezkumném jednání tyto pohledávky bank popřít co do pravosti, výše a pořadí a protože tak neučinil, změnil podstatným způsobem práva žalobce na poměrné a spravedlivé uspokojení jeho pohledávky v rozporu s insolvenčním zákonem. Žalobce má za to, že insolvenční správce je správním orgánem ve smyslu § 4 odst. 1 s. ř. s. Poukazuje přitom na nález Ústavního soudu č. 403/2002 Sb., v němž se Ústavní soud zabýval právním postavením správce konkursní podstaty, přičemž se ztotožnil s dřívější doktrinální definicí správce konkursní podstaty jakožto zvláštního veřejnoprávního orgánu, jehož hlavním úkolem je zajištění řádného průběhu konkursu. Dle žalobce lze dovodit, že výkon činnosti insolvenčního správce v rámci insolvenčního řízení je výkonem činnosti správního orgánu (ve smyslu § 4 odst. 1 s. ř. s.) v oblasti veřejné správy. Pojmy veřejná správa a veřejná moc jsou zaměnitelné a nijak se neliší, je tedy lhostejno, hovoří-li se o veřejné moci nebo o veřejné správě. Insolvenční správce není orgánem moci soudní, a vyhovuje tak definici správního orgánu ve smyslu § 4 odst. 1 s. ř. s. Úkon uznání a zjištění pohledávky insolvenčním správcem je nutno považovat za rozhodnutí ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. Žalobce poukazuje na to, že podle § 192 odst. 1 insolvenčního zákona je oprávněn popírat přihlášené pohledávky pouze dlužník a insolvenční správce; jednotliví věřitelé toto právo (na rozdíl od předchozí právní úpravy obsažené v zákoně č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání) nemají. Právo pohledávku uznat, resp. zjistit, má pouze insolvenční správce. Nepopření přihlášené pohledávky insolvenčním správcem má ten následek, že přihlášená pohledávka je s konečnou platností zjištěna. Rozhodnutí insolvenčního správce o tom, že přihlášenou pohledávku zjišťuje nebo popírá, příp. v jakém rozsahu, je úkonem, na jehož základě správní orgán nejen že určuje závazným způsobem právo věřitele na jeho poměrné uspokojení v rámci insolvenčního řízení, ale zároveň závazným způsobem rozhoduje o právu všech ostatních věřitelů na jejich poměrné uspokojení. V případě, že insolvenční správce přihlášenou pohledávku zjistí, nemá žádný z věřitelů - účastníků insolvenčního řízení - možnost domoci se nápravy ani u „orgánu druhé instance“, ani u soudu. Rozhodnutí, kterým žalovaný přezkoumal pohledávku společnosti Citibank, je z hlediska uspokojení ostatních věřitelů zcela rozhodující. Na základě tohoto rozhodnutí bude uspokojení žalobce podle kvalifikovaného předpokladu výnosu zpeněžení majetkové podstaty nižší o několik desítek milionů korun. Přezkumná činnost insolvenčního správce přitom dle žalobce nespadá pod dohlédací činnost insolvenčního soudu. Rozhodnutí žalovaného o zjištění pohledávky společnosti Citibank je tedy ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. úkonem správního orgánu, kterým tento závazně stanoví práva, avšak nejen vůči věřiteli, jehož pohledávku uznává či popírá, ale rovněž vůči všem ostatním věřitelům - účastníkům příslušného insolvenčního řízení, tj. i vůči žalobci. Žalobce dále namítl, že rozhodnutí insolvenčního správce ve smyslu § 188 a násl. insolvenčního zákona je rozhodováním o veřejných subjektivních právech žalobce. Přezkoumáním přihlášených pohledávek se významným způsobem zasahuje do autonomních a původně ryze soukromoprávních vztahů mezi věřitelem a dlužníkem a tato ingerence veřejné moci je dle mínění žalobce natolik významná, že mění soukromoprávní povahu pohledávek věřitele na veřejné subjektivní právo věřitele na co nejvyšší a poměrné uspokojení z majetkové podstaty dlužníka v rámci insolvenčního řízení. Žalobou napadené rozhodnutí insolvenčního správce je dle mínění žalobce nepřezkoumatelné v důsledku absence odůvodnění. Žalobce s poukazem na § 7 insolvenčního zákona, § 101 o. s. ř. a § 68 odst. 3 a odst. 4 správního řádu dovozuje, že za situace, kdy byly účastníky řízení vzneseny zásadní námitky ohledně pravosti, výše a pořadí pohledávky společnosti Citibank a předložen věrohodný důkaz svědčící o nepravosti přihlášené pohledávky, bylo povinností žalovaného vypořádat se s námitkami věřitelů a uvést, jakými právními úvahami se při hodnocení předložených důkazů řídil, proč neprovedl i další navrhované důkazy a jak věc posoudil po skutkové a právní stránce. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že žaloba dle jeho názoru trpí vadami bránícími její projednatelnosti. Odkazuje totiž na důkazy, které jsou k ní v příloze připojeny, aniž by byl konkrétní text důkazů citován jako žalobní tvrzení přímo v žalobě. Dle žalovaného nelze akceptovat, aby rozhodné skutečnosti vyplývaly z důkazů, ale musí být součástí tvrzení. Rozhodnutí insolvenčního správce o tom, zda popře věřitelovu pohledávku či nikoliv, nepředstavují dle mínění žalovaného meritorní rozhodnutí o pohledávce, neboť pohledávka jako taková (ne)popřením nezaniká a tento úkon insolvenčního správce nebrání pozdějšímu uplatnění pohledávky u soudu. Žalovaný nesouhlasí s úvahou, v níž žalobce stupeň „veřejnoprávnosti“ dovozuje z rozsahu pravomocí veřejnoprávního orgánu. Zdůrazňuje, že úmyslem zákonodárce bylo zkrátit (insolvenční) řízení. Na jednoznačné ustanovení zákona nelze reagovat jeho obcházením a umělým dotvářením postavení insolvenčního správce jakožto správního orgánu. Pak by insolvenční správce musel svá rozhodnutí vždy vydávat tak, aby byla přezkoumatelná, tedy písemně a s odůvodněním. Insolvenční zákon nicméně insolvenčnímu správci neukládá povinnost odůvodňovat vydaná rozhodnutí. Poukaz žalobce na přiměřené použití občanského soudního řádu na rozhodování insolvenčního správce považuje žalovaný za nepřípadný, protože toto použití se vztahuje na postup insolvenčního soudu v insolvenčním řízení, nikoli na postup insolvenčního správce. S odkazem na výše uvedené zastává žalovaný názor, že jeho rozhodnutí není rozhodnutím správního orgánu, a soud rozhodující ve správním soudnictví se proto nemůže postupem insolvenčního správce zabývat a přezkoumávat jej. Pro případ, že by soud hodlal věc meritorně projednat, žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Městský soud v Praze žalobu odmítl.

Z odůvodnění:

(...) Názor žalobce, že insolvenční správce je správním orgánem, jemuž je svěřeno rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy ve smyslu § 4 odst. 1 písm. a) s. ř. s., je dle náhledu soudu mylný. Insolvenční správce vykonává svou působnost nikoliv v oblasti veřejné správy, ale výlučně v rámci insolvenčního řízení. Podle § 9 insolvenčního zákona je jedním z procesních subjektů, které v insolvenčním řízení vystupují. Insolvenční řízení ale v žádném případě není řízením spadajícím do oblasti veřejné správy. To zcela jednoznačně vyplývá z § 2 písm. a) insolvenčního zákona, které insolvenční řízení výslovně definuje jako řízení soudní, jehož předmětem je dlužníkův úpadek nebo hrozící úpadek a způsob jeho řešení. Pokud tedy insolvenční správce jakožto procesní subjekt vykonává v insolvenčním řízení svou pravomoc stanovenou zákonem, činí tak vždy v rámci tohoto typu soudního řízení. V něm skutečně vystupuje jako zvláštní veřejnoprávní orgán, jehož úkolem je zajištění řádného průběhu řízení, jak ve vztahu ke správci konkursní podstaty vyslovil Ústavní soud v žalobcem zmiňovaném nálezu. To však neznamená, že úkony insolvenčního správce prováděné v průběhu soudního insolvenčního řízení jsou úkony spadajícími do oblasti veřejné správy.

Žalobce zcela nesprávně zaměňuje a ztotožňuje dva rozdílné pojmy, a to pojem „veřejná moc“ a „veřejná správa“. Soud na tomto místě nehodlá předkládat jednoznačnou pozitivní definici obou těchto pojmů, což je obtížným úkolem i pro nauku správního práva (viz Hendrych, D. a kol.: Správní právo, Obecná část. 4. změněné a doplněné vydání, C. H. Beck). Pro účely tohoto rozhodnutí postačí konstatovat, že veřejná správa ve smyslu materiálním (činnost) představuje pouze určitou výseč výkonu veřejné moci, která není zákonodárstvím, soudnictvím a vládou. Není pochyb o tom, že kupříkladu orgány činné v trestním řízení vykonávají veřejnou moc svěřenou jim zákonem, nicméně tato jejich činnost není výkonem veřejné správy. Stejně tak soudy jsou nepochybně orgány veřejné moci, avšak výkon soudnictví rovněž nespadá do oblasti veřejné správy. Jak již bylo konstatováno, insolvenční správce jakožto veřejnoprávní orgán sui generis svou pravomoc vykonává výlučně v oblasti soudního (insolvenčního) řízení. Z výše uvedené negativní definice veřejné správy vyplývá, že soudní řízení, ať již jakéhokoliv druhu (civilní, trestní, správní, exekuční, insolvenční) do oblasti veřejné správy zahrnout nelze. Proto ani insolvenčního správce není možné považovat za správní orgán ve smyslu legislativní zkratky zakotvené v § 4 odst. 1 písm. a) s. ř. s., to jest za orgán, jemuž bylo svěřeno rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy. Akceptace opačného názoru zastávaného žalobcem by vedla k absurdnímu závěru, že insolvenční řízení, které je ze zákona řízením soudním, je současně i řízením správním. Tuto konstrukci, která směšuje výkon soudnictví s výkonem veřejné správy, pokládá soud za neudržitelnou.

Insolvenční správce tedy nevykonává pravomoc svěřenou mu insolvenčním zákonem, do níž mj. patří zaujetí stanoviska k přihlášeným pohledávkám a jejich případné popření co do pravosti, výše a pořadí, v oblasti veřejné správy, jak mylně dovozuje žalobce, ale v rámci výkonu soudnictví. Podobně je tomu i u jiných subjektů, jimž zákon svěřuje pravomoc provádět určité úkony v průběhu soudního řízení. Jako příklad je možné uvést notáře, který byl soudem pověřen provedením úkonů v řízení o dědictví jako soudní komisař, správce dědictví ustanoveného soudem podle § 175f o. s. ř. nebo vykonavatele podílejícího se na výkonu rozhodnutí. Ani činnost těchto subjektů nelze zahrnout pod pojem „veřejná správa.“

Soud k věci dále uvádí, že úkon insolvenčního správce spočívající v přezkoumání přihlášených pohledávek bank a v zaujetí stanoviska k těmto pohledávkám, ať již v seznamu přihlášených pohledávek nebo při přezkumném jednání nařízeném insolvenčním soudem, nenaplňuje ani znaky rozhodnutí ve smyslu legislativní zkratky tohoto pojmu zakotvené v § 65 odst. 1 s. ř. s. Bez ohledu na to, že samotný zákon tento úkon označuje nikoliv jako rozhodnutí, ale jako stanovisko (§ 192 odst. 1 insolvenčního zákona), nebyla tímto úkonem insolvenčního správce týkajícím se přihlášených pohledávek jiného věřitele založena, změněna, zrušena či závazně určena žádná práva nebo povinnosti žalobce. Tento úkon má pouze zprostředkovaný dopad na právní postavení žalobce v insolvenčním řízení spočívající v tom, že insolvenčním správcem nepopřené pohledávky bank jsou nadále zahrnuty mezi pohledávky, které mají být v průběhu konkursu uspokojeny z majetkové podstaty. K přímému dotčení žalobce na jeho právech dojde až vydáním rozvrhového usnesení, v němž teprve insolvenční soud určí částky, které mají být žalobci a ostatním věřitelům vyplaceny (§ 306 odst. 2 insolvenčního zákona). V případě nesouhlasu s rozvrhovým usnesením, ať již z jakýchkoliv důvodů, může proti němu žalobce podat odvolání (§ 307 odst. 1 insolvenčního zákona).

Skutečnost, že žalobou napadený úkon insolvenčního správce není rozhodnutím správního orgánu, jež by bylo vydáno v oblasti veřejné správy ve smyslu § 4 odst. 1 s. ř. s., představuje neodstranitelný nedostatek podmínek řízení spočívající v nedostatku pravomoci soudu rozhodnout o této žalobě ve správním soudnictví. Soud proto žalobu podle § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. odmítl.

Soud závěrem dodává, že soudy projednávající a rozhodující věci správního soudnictví nemohou nahrazovat či doplňovat rozhodovací ani dohlédací činnost, kterou podle § 10 insolvenčního zákona v insolvenčním řízení vykonávají výlučně insolvenční soudy. (...)