Rozsudek NSS sp. zn. 9 Ca 279/2008

Právní věta

Aplikace institutu navrácení v předešlý stav zakotveného v § 41 správního řádu z roku 2004 je při rozhodování o žádostech cizinců o povolení k dlouhodobému pobytu vyloučena, a to vzhledem k existenci speciální úpravy obsažené v § 47 odst. 1 věta druhá zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky.

Plný text

Prejudikatura: (Podle rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2009, čj. 9 Ca 279/2008-31)

Pobyt cizinců: navrácení v předešlý stav; povolení k dlouhodobému pobytu Věc: Nguyen T. C. (Vietnam) proti Policii České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, o povolení k dlouhodobému pobytu. Rozhodnutím Policie ČR, Oblastního ředitelství služby cizinecké policie Hradec Králové, Inspektorátu cizinecké policie v Náchodě, ze dne 18. 4. 2008, bylo podle § 169 odst. 7 písm. d) zákona o pobytu cizinců zastaveno řízení ve věci žádosti žalobkyně o povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky za účelem zaměstnání, neboť žalobkyně podala žádost v době, kdy k tomu již nebyla oprávněna. Žalobkyně proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně podala odvolání, které žalovaný rozhodnutím ze dne 14. 7. 2008 zamítl. Žalobkyně napadla rozhodnutí žalovaného žalobou u Městského soudu v Praze, v níž poukázala na to, že současně s podáním žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu podala u správního orgánu I. stupně žádost o prominutí zmeškání úkonu ve smyslu § 41 správního řádu z roku 2004. V žádosti uvedla skutečnosti týkající se opožděného podání své žádosti, zejména to, že dne 15. 2. 2008 se spolu s dalšími žadateli dostavila na Inspektorát cizinecké policie Pardubice za účelem podání předmětné žádosti. Pracovníci inspektorátu ovšem její žádost odmítli přijmout s tím, že není úřední den a že má přijít znovu v pondělí dne 18. 2. 2008. Když se v tento den na inspektorát dostavila, pracovníci inspektorátu opět odmítli její žádost přijmout, neboť neobsahovala všechny náležitosti, a poučili ji, že se má na inspektorát dostavit v okamžiku, kdy bude mít veškeré náležitosti k žádosti. Žalobkyně namítala, že se v důsledku tohoto nesprávného poučení dostala do situace, kdy její žádost podaná dne 9. 4. 2008 faxem a následně potvrzená písemným podáním ze dne 10. 4. 2008 byla Inspektorátem cizinecké policie v Náchodě, který byl k vyřízení žádosti příslušný z důvodu změny bydliště žalobkyně, posouzena jako opožděně podaná. Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí připustil možnost, že žalobkyně skutečně postupovala tak, jak je výše uvedeno (což žalobkyně dovozuje z věty: „I kdyby tvrzení žadatelky bylo pravdivé [...]“). Učinil však nesprávný závěr, že žalobkyně by v takovém případě stejně nedodržela zákonnou třídenní lhůtu uvedenou v § 47 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, přičemž v této souvislosti konstatoval, že poslední den k podání žádosti byl 15. 2. 2008. Žalobkyně tvrdila, že zákonnou třídenní lhůtu pro podání žádosti splnila, neboť v podání žádosti dne 15. 2. 2008 jí zabránila překážka na její vůli nezávislá (její podání bylo odmítnuto s odkazem na to, že není úřední den). Pokud tedy žalovaný připustil, že tvrzení žalobkyně může být pravdivé, pak se nedostatečným a nesprávně interpretovaným způsobem vypořádal s tvrzeními žalobkyně a vyvodil z nich nesprávný závěr. Žalobkyně rovněž uvedla, že v případě žádosti o navrácení v předešlý stav rozhoduje správní orgán podle § 41 odst. 6 či odst. 7 správního řádu z roku 2004 formou usnesení. Proto není v souladu se zákonem, pokud správní orgán I. stupně v odůvodnění rozhodnutí pouze konstatoval, že rozhodl o tom, že zmeškání úkonu nepromíjí. Jeho povinností bylo řádně se vypořádat s návrhem žalobkyně, na čemž nemůže nic změnit ani žalovaným tvrzená skutečnost, že k § 41 správního řádu z roku 2004 je třeba jako lex specialis použít § 47 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Žalovaný ve vyjádření k žalobě konstatoval, že nedodržením lhůty stanovené v § 47 odst. 1 zákona o pobytu cizinců zaniklo žalobkyni oprávnění podat žádost o povolení k pobytu. Žádost žalobkyně o prominutí zmeškání lhůty byla odůvodněna tvrzením, že Inspektorát cizinecké policie Pardubice odmítl přijmout její neúplnou žádost. Poslední z předložených náležitostí žádosti žalobkyně je datována dnem 2. 4. 2008. I kdyby tvrzení žalobkyně bylo pravdivé, nebyla by dodržena lhůta tří pracovních dnů od odpadnutí překážky stanovená v § 47 odst. 1 citovaného zákona. Toto ustanovení je ve vztahu k § 41 správního řádu z roku 2004 speciální. V případě aplikace § 47 odst. 1 věty druhé zákona o pobytu cizinců nejde o řešení samostatné otázky, která by měla být uvedena ve výrokové části rozhodnutí. Městský soud v Praze žalobu zamítl.

Z odůvodnění:

(...) V dané věci není mezi účastníky sporu o tom, že žalobkyně zmeškala lhůtu k podání žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu na území ČR zakotvenou v § 47 odst. 1 větě prvé zákona o pobytu cizinců. Žalobkyni bylo dříve uděleno povolení k pobytu na vízum k pobytu nad 90 dnů za účelem zaměstnání s dobou platnosti od 3. 8. 2007 do 29. 2. 2008, takže poslední den lhůty, ve které byla žalobkyně dle § 47 odst. 1 věty prvé citovaného zákona povinna žádost o povolení k dlouhodobému pobytu na území ČR podat, připadl na 15. 2. 2008. Žádost ze dne 9. 4. 2008, doručená správnímu orgánu dne 10. 4. 2008, byla evidentně podána v době, kdy již k tomuto úkonu žalobkyně nebyla oprávněna.

Žalobkyně si této skutečnosti, tj. zmeškání lhůty k podání předmětné žádosti stanovené v § 47 odst. 1 větě prvé uvedeného zákona, byla nepochybně dobře vědoma, o čemž svědčí to, že spolu se žádostí ze dne 9. 4. 2008 podala žádost, v níž s poukazem na konkrétní skutkové okolnosti případu dovozuje splnění podmínek uvedených v § 41 odst. 1 a odst. 2 správního řádu z roku 2004 pro prominutí zmeškání úkonu spočívajícího ve (včasném) podání této žádosti. Soud má nicméně ve shodě s názorem žalovaného za to, že žalobkyně se v tomto případě vůbec nemůže dovolávat možnosti navrácení v předešlý stav ve smyslu úpravy obsažené v § 41 odst. 1 a odst. 2 správního řádu z roku 2004, neboť aplikace tohoto institutu je při rozhodování o žádostech cizinců o povolení k dlouhodobému pobytu vyloučena, a to vzhledem k existenci speciální úpravy obsažené v § 47 odst. 1 větě druhé zákona o pobytu cizinců, která stanoví, z jakých důvodů je cizinec oprávněn podat žádost i po uplynutí lhůty uvedené v § 47 odst. 1 větě prvé tohoto zákona (jestliže mu v podání včasné žádosti zabránily důvody na vůli cizince nezávislé) a v jaké náhradní lhůtě je tak povinen učinit (do 3 pracovních dnů po zániku těchto důvodů). V souladu s obecně uznávanou právní zásadou lex specialis derogat legi generali se tedy cizinci v případě zmeškání lhůty k podání žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu stanovené v § 47 odst. 1 větě prvé citovaného zákona nemohou dovolávat navrácení v předešlý stav žádostí o prominutí zmeškání úkonu podle § 41 odst. 2 správního řádu z roku 2004, a to ve lhůtě tam stanovené (15 dnů ode dne, kdy pominula překážka, která podateli bránila úkon učinit), ale mohou postupovat pouze podle úpravy obsažené v § 47 odst. 1 větě druhé zákona o pobytu cizinců, která jim přiznává oprávnění podat předmětnou žádost do 3 pracovních dnů po zániku důvodů na vůli cizince nezávislých, které mu zabránily podat žádost ve lhůtě uvedené v první větě téhož zákonného ustanovení.

Z výše uvedeného vyplývá též nedůvodnost argumentace obsažené v žádosti o prominutí zmeškání úkonu ze dne 9. 4. 2008, v níž žalobkyně uvádí, že dne 26. 3. 2008, kdy získala poslední náležitost ke své žádosti - povolení úřadu práce, počala běžet 15denní lhůta podle § 41 odst. 2 správního řádu z roku 2004. Tato lhůta se, jak již bylo zdůvodněno shora, v souzené věci vzhledem k existenci speciální úpravy zakotvené v § 47 odst. 1 větě druhé zákona o pobytu cizinců vůbec neuplatní. Z téhož důvodu také správní orgán I. stupně nebyl povinen samostatným výrokem rozhodovat o žádosti žalobkyně o prominutí zmeškání lhůty podané podle § 41 odst. 2 správního řádu z roku 2004. Jeho povinností bylo zvážit, zda je žalobkyně oprávněna předmětnou žádost podat, a to z hlediska všech lhůt zakotvených v § 47 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Při tomto posouzení se správní orgán nutně musel zabývat též relevancí žalobkyní uváděných důvodů, které jí údajně zabránily podat žádost včas (rozuměj ve lhůtě uvedené v § 47 odst. 1 větě prvé uvedeného zákona). Dospěl-li správní orgán přesto k závěru, že žalobkyně podala předmětnou žádost v době, kdy k tomu nebyla oprávněna, bylo jeho povinností postupovat podle § 169 odst. 7 písm. d) zákona o pobytu cizinců, tj. usnesením řízení zastavit a v odůvodnění rozhodnutí pak uvést, na základě jakých úvah k tomuto závěru dospěl. To vše správní orgán I. stupně v projednávané věci učinil. Konstatování obsažené v odůvodnění jeho rozhodnutí, že „na základě shora uvedených skutečností rozhodl o tom, že zmeškání úkonu nepromíjí“, je sice nesprávné, ale zároveň zcela nadbytečné, a jako takové nemohlo žalobkyni zkrátit na jejích právech, protože k rozhodování o žádosti žalobkyně o prominutí zmeškání úkonu podané podle § 41 odst. 2 správního řádu z roku 2004 samostatným usnesením, popř. samostatným výrokem rozhodnutí nebylo vzhledem k nemožnosti aplikace tohoto institutu žádného důvodu.

Soud se plně ztotožňuje se závěrem žalovaného, že i kdyby bylo možné akceptovat tvrzení žalobkyně o nesprávném postupu správního orgánu I. stupně spočívajícím v poučení žalobkyně o tom, že žádost může účinně podat až v okamžiku, kdy bude mít obstarány veškeré její náležitosti, a vyhodnotit tuto okolnost jako důvod nezávislý na vůli žalobkyně, který jí zabránil ve včasném podání žádosti, stejně by ze strany žalobkyně nebyla dodržena lhůta k podání žádosti v trvání 3 pracovních dnů po zániku tohoto důvodu, takže její žádost ze dne 9. 4. 2008 by tak jako tak musela být posouzena jako podaná v době, kdy k tomu již žalobkyně nebyla oprávněna. Jak totiž žalovaný správně poznamenal v odůvodnění napadeného rozhodnutí, poslední z náležitostí žádosti žalobkyně o povolení k dlouhodobému pobytu je doklad o zajištění ubytování na území ČR [§ 31 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců], který nese datum 2. 4. 2008. Případná lhůta k dodatečnému podání žádosti podle § 47 odst. 2 téhož zákona v trvání 3 pracovních dnů, počítaná od data vyhotovení zmíněného dokladu, tedy žalobkyni marně uplynula dne 7. 4. 2008.

Napadené rozhodnutí žalovaného je postaveno na závěru, že usnesení o zastavení řízení o předmětné žádosti podle § 169 odst. 7 písm. d) uvedeného zákona z důvodu podání této žádosti v době, kdy k tomu žalobkyně nebyla oprávněna, bylo třeba vydat již na základě skutečností vyplývajících ze samotné žádosti (datum jejího podání) a příloh této žádosti, takže posuzování jakýchkoliv dalších skutečností bylo v dané věci nadbytečné. Soud se s tímto závěrem žalovaného, který z odůvodnění napadeného rozhodnutí jednoznačně vyplývá, plně ztotožňuje. Proto také nelze žalovanému vytýkat, že k žádným dalším skutkovým okolnostem uváděným žalobkyní v odvolání podaném proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně (nesprávné poučení žalobkyně o možnosti podat žádost pouze se všemi náležitostmi, či poukaz na to, že se ze strany správního orgánu I. stupně jedná o běžnou praxi) nepřihlížel a těmito se nezabýval; posuzování těchto okolností by za daného stavu věci bylo zcela nadbytečné.

(...) Lze tak shrnout, že žalobkyně podala předmětnou žádost jak po uplynutí lhůty k jejímu podání zakotvené v § 47 odst. 1 větě prvé zákona o pobytu cizinců, která žalobkyni marně uplynula dne 15. 2. 2008, tak i po uplynutí případné lhůty 3 pracovních dnů po zániku těch důvodů, které žalobkyni dle jejích vlastních tvrzení zabránily ve včasném podání žádosti. Řízení o žádosti žalobkyně bylo proto právem zastaveno podle § 169 odst. 7 písm. d) uvedeného zákona, neboť žalobkyně podala žádost v době, kdy k tomu nebyla oprávněna. Žalobkyní zdůrazňované tvrzení, podle kterého se na Inspektorát cizinecké policie v Pardubicích dostavila dne 15. 2. 2008 a poté opětovně dne 18. 2. 2008, nemůže tento závěr nijak ovlivnit, neboť v uvedené dny žalobkyně žádnou žádost nepodala; její žádost nese datum 9. 4. 2008.