Rozsudek NSS sp. zn. Komp 6/2009

Právní věta

I. V důsledku novelizace § 178 správního řádu z roku 2004 zákonem č. 7/2009 Sb. je s účinností od 1. 7. 2009 nutno považovat judikatorní závěry dle rozsudku čj. Komp 1/2007-54 ohledně systematiky § 178 správního řádu za překonané. Pravidlo obsažené v § 178 odst. 2 správního řádu se počínaje 1. 7. 2009 stalo subsidiárním ve vztahu k pravidlu obsaženému v odst. 1 téhož ustanovení.

II. Okolnostmi rozhodnými pro určení příslušnosti (§ 132 správního řádu z roku 2004) jsou pouze právní skutečnosti, s nimiž právní úprava spojuje důsledky ve vztahu k určení příslušnosti; touto okolností však není právní úprava jako taková. Při absenci přechodných ustanovení přechází ke dni účinnosti změny právní úpravy působnost vést řízení na orgán, který je v dané věci příslušný dle nové právní úpravy. Zásadně proto platí, že pokud pozbude správní orgán v průběhu správního řízení (včetně řízení o opravných prostředcích) svoji věcnou příslušnost v důsledku změny právní úpravy a nestanoví-li přechodná ustanovení, že se zahájená řízení dokončí dle dosavadních předpisů, nesmí původně věcně příslušný správní orgán vydat rozhodnutí ve věci.

Plný text

Prejudikatura: (Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 12. 2009, čj. Komp 6/2009-35)

Kompetenční spory: příslušnost k rozhodnutí o stížnosti na postup při vyřizování žádosti o informace Správní řízení: okolnosti rozhodné pro určení příslušnosti Věc: Ministerstvo vnitra proti Ministerstvu životního prostředí za účasti občanského sdružení Občané za ochranu kvality bydlení v Brně-Kníničkách, Rozdrojovicích a Jinačovicích, o určení příslušnosti mezi správními orgány. Osoba zúčastněná na řízení podala dne 24. 5. 2008 u Rady Jihomoravského kraje žádost o poskytnutí informací dle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím. Žádost se vztahovala k výroku náměstka hejtmana Jihomoravského kraje Ing. Milana Venclíka, který na 24. zasedání Zastupitelstva Jihomoravského kraje prohlásil, že zdůvodnění, proč byla R 52 v Bruselu vyhlášena třetím nejhorším projektem z hlediska ekologie, údajně bylo, že R 52 vede přes Mikulov a Lednicko-valtický areál. Dále měl uvést, že lidé, kteří toto tvrdí, se dostávají do velkých problémů, protože poskytují chybné informace, aniž znají alespoň základní data o území. Osoba zúčastněná na řízení žádala poskytnout informace o tom, kdy a kdo zdůvodnil vyhlášení R 52 ekologicky špatným projektem tím, že vede přes Lednicko-valtický areál. Domáhala se předání kopií dokumentů dokládajících výše uvedené tvrzení. V neposlední řadě žádala o sdělení, ze kterých dokumentů vycházel náměstek hejtmana Ing. Milan Venclík, když informoval tímto způsobem zastupitelstvo i veřejnost. Krajský úřad Jihomoravského kraje sdělil osobě zúčastněné na řízení přípisem ze dne 4. 6. 2008, že žádost obsahově nespadá pod zákon o svobodném přístupu k informacím, nýbrž se jedná o informace o životním prostředí ve smyslu zákona č. 123/1998 Sb., o právu na informace o životním prostředí. Z toho důvodu byla žádost předána odboru životního prostředí krajského úřadu. Následně dne 20. 6. 2008 sdělil krajský úřad osobě zúčastněné na řízení přípisem, že nemá k dispozici požadované informace, ani není povinen je mít k dispozici. Osoba zúčastněná na řízení podala stížnost podle § 16a zákona o svobodném přístupu k informacím, neboť oslovený povinný subjekt, tj. Rada Jihomoravského kraje, na žádost v zákonné lhůtě nereagovala. Na žádost o informace odpověděl pouze krajský úřad, což je jiný povinný subjekt. Podle zákona o svobodném přístupu k informacím jsou povinnými subjekty mj. územní samosprávné celky a jejich orgány. Rada kraje je tedy povinným subjektem ve smyslu tohoto zákona odlišným od krajského úřadu. Krajský úřad postoupil stížnost spolu se spisovým materiálem žalovanému, který stížnost vrátil bez vyřízení zpět krajskému úřadu s odůvodněním, že požadované informace nejsou informacemi o životním prostředí, nýbrž informacemi ve smyslu zákona o svobodném přístupu k informacím, který je v gesci žalobce. Krajský úřad proto předložil stížnost k rozhodnutí žalobci, který ji však přípisem ze dne 24. 2. 2009 postoupil žalovanému. Žalovaný nato sdělil žalobci přípisem ze dne 26. 3. 2009, že není věcně příslušným orgánem v dané věci, a proto mu vrátil spis zpět k vyřízení. Žalobce podal kompetenční žalobu. Uvedl, že dle § 16a odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím je k vyřízení stížnosti proti postupu povinného subjektu příslušný nadřízený správní orgán. Jelikož § 20 odst. 4 téhož zákona odkazuje výslovně na § 178 správního řádu, vychází se pro určení nadřízeného správního orgánu z tohoto ustanovení. V dané věci nelze aplikovat § 178 odst. 1 správního řádu, neboť zvláštní zákonná úprava neřeší, kdo by měl rozhodnout o podané stížnosti, a proto je nezbytné postupovat dle odst. 2 téhož ustanovení. V takovém případě je určující otázka, zda se žádost o informace týká samostatné, nebo přenesené působnosti, neboť dle § 20 odst. 6 zákona o svobodném přístupu k informacím se informace z oblasti přenesené působnosti povinného subjektu poskytují v přenesené působnosti. Poskytování informací nepředstavuje zvláštní veřejnosprávní agendu, která by byla plně v gesci Ministerstva vnitra, ale naopak je integrální součástí určité věcné působnosti v oblasti veřejné správy, a to v závislosti na tom, z jaké oblasti jsou informace požadovány. Uvedený materiální přístup zajišťuje, že o zákonnosti postupu povinných subjektů rozhodne věcně příslušný orgán, který je odborně vybavený a je schopen posoudit, zda má povinný subjekt povinnost disponovat určitou informací z dané oblasti veřejné správy. Opačný přístup, podle něhož by rozhodujícím kritériem pro určení nadřízeného správního orgánu bylo, že se jedná o postup dle zákona o svobodném přístupu k informacím, by znamenal, že nadřízeným orgánem by byl vždy žalobce. Takový přístup by vedl ke stavu, že by žalobce plnil vůči krajům úlohu nadřízeného správního orgánu vždy, tj. i ve vztahu k vysoce specializovaným agendám, jako je např. ochrana přírody a krajiny. Tím by byl popřen odvětvový princip, na němž jsou založeny instanční vztahy ve veřejné správě. Informace požadované osobou zúčastněnou na řízení se vztahují k působnosti Jihomoravského kraje na úseku životního prostředí, resp. ochrany přírody a krajiny upravené zákonem č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. Tento zákon svěřuje krajům a jejich orgánům celou řadu úkolů, z nichž pouze část patří do samostatné působnosti (§ 77a odst. 1). Požadované informace se nevztahovaly k žádnému z úkolů náležejících krajům v samostatné působnosti. Výstavba rychlostních komunikací je záležitostí státu, nikoliv samosprávy. Základní působností krajského úřadu v této oblasti je podávání stanovisek z pozice dotčeného orgánu ve smyslu příslušných stavebních předpisů a stanovisek v rámci výkonu svěřené přenesené působnosti na úseku ochrany přírody a krajiny [§ 77a odst. 3 písm. w) ve spojení s § 45i odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb.]. Pokud krajský úřad disponuje informací, že projekt trasy rychlostní silnice R 52 byl vyhodnocen jako třetí nejhorší ekologický projekt, jedná se o informaci související s výkonem přenesené působnosti coby orgánu ochrany přírody. Jelikož se požadované informace týkají výkonu přenesené působnosti na úseku ochrany přírody a krajiny, vyřizoval kraj tuto žádost s ohledem na § 20 odst. 6 zákona o svobodném přístupu k informacím v přenesené působnosti. Nadřízeným správním orgánem je dle § 178 odst. 2 správního řádu ve spojení s § 19 odst. 2 zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, žalovaný. Do jeho věcné působnosti totiž spadá ochrana přírody a krajiny (shodně § 79 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny). Žalovaný ve vyjádření k žalobě souhlasil se žalobcem v tom, že vyřizování žádostí o informace je součástí výkonu té působnosti, jíž se týkají. Požadovanou informaci je třeba zařadit nejen do určité věcné oblasti výkonu veřejné správy, ale též určit, zda se jedná o samostatnou, či přenesenou působnost. Posledně uvedené hledisko žalobce přehlíží. Podle žalovaného žalobce nesprávně interpretuje, jakých informací se osoba zúčastněná na řízení domáhá. Předmětem žádosti byly informace o „nějaké soutěži v Bruselu o ekologicky prospěšné a ekologicky špatné projekty“, pořádání této soutěže však není z povahy věci výkonem přenesené působnosti svěřené orgánům kraje. Lze důvodně předpokládat, že „projekt R 52“ do předmětné soutěže nepřihlásil kraj, ale určitý subjekt zvenčí. Podkladem soutěže pravděpodobně nebyly oficiální dokumenty vztahující se k výkonu státní správy při plánování a přípravě výstavby R 52, jelikož z nich je objektivně zjistitelné, že R 52 nevede přes Mikulov ani Lednicko-valtický areál. Dle názoru žalovaného se nejedná o informaci vztahující se k působnosti povinného subjektu podle § 2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím. Z toho vyplývá, že pokud orgán kraje (rada kraje) disponuje informací týkající se dané soutěže, jistě to není z titulu výkonu přenesené působnosti na úseku ochrany přírody a krajiny. Informací o tom, z čeho náměstek hejtmana při svém vystoupení vycházel, může disponovat pouze on sám, resp. rada kraje. Informace se jednoznačně týká činnosti rady kraje jako výkonného orgánu kraje v oblasti samostatné působnosti. Žalobce v replice přitakal žalovanému, že požadované informace přímo nesouvisí s výkonem státní správy, nicméně se podle něj jedná o informace související s výkonem přenesené působnosti kraje. Informace o hodnocení projektu R 52 jinými subjekty mají nepochybně vztah k jeho realizaci, která náleží do výkonu přenesené působnosti. Současně mají tyto informace úzký vztah k hodnocení projektu z hlediska jeho dopadů na životní prostředí, což je opět výkon státní správy. Zákon o svobodném přístupu k informacím nepožaduje, aby příslušná informace beze zbytku spadala do určité působnosti povinného subjektu, anebo vznikla výkonem takové působnosti. Naopak postačuje existence prokazatelného vztahu dané informace k působnosti povinného subjektu. Nejvyšší správní soud rozhodl, že příslušné vydat rozhodnutí o stížnosti osoby zúčastněné na řízení proti postupu Rady Jihomoravského kraje při vyřizování žádosti o poskytnutí informací podané dne 24. 5. 2008 ve věci projevu náměstka hejtmana Jihomoravského kraje Ing. Milana Venclíka na 24. zasedání Zastupitelstva Jihomoravského kraje týkajícího se hodnocení plánované trasy rychlostní silnice R 52 v Bruselu je Ministerstvo vnitra.

Z odůvodnění:

(-)

VI.

Určení orgánu příslušného rozhodnout o stížnosti

[25] Osoba zúčastněná na řízení podala stížnost dle § 16a zákona o svobodném přístupu k informacím na postup povinného subjektu při vyřizování žádosti o poskytnutí informací. O stížnosti rozhoduje nadřízený orgán (§ 16a odst. 4 téhož zákona). Dle § 20 odst. 4 se na postup podle zákona o svobodném přístupu k informacím použije § 178 správního řádu.

[26] Systematikou § 178 správního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009, se tento soud zabýval již opakovaně (rozsudek NSS ze dne 31. 12. 2007, čj. Komp 1/2007-54, č. 1518/2008 Sb. NSS, nebo ze dne 22. 2. 2008, čj. Komp 4/2006-103, či ze dne 17. 6. 2009, čj. Komp 4/2009-23). Vyložil, že § 178 odst. 2 správního řádu je nutno chápat jako speciální pravidlo ve vztahu k odstavci 1 téhož ustanovení, nikoliv jako pravidlo subsidiární. V takto nastaveném právním rámci byla podána stížnost osoby zúčastněné na řízení a založena věcná příslušnost orgánu povolaného k rozhodnutí o stížnosti. Rovněž za této právní situace vznikl předmětný kompetenční spor. V jeho průběhu však byl § 178 správního řádu novelizován zákonem č. 7/2009 Sb. s účinností od 1. 7. 2009. V důsledku této novelizace je nutno považovat výše shrnuté judikatorní závěry ohledně systematiky § 178 správního řádu za překonané. Správní řád nyní výslovně stanoví, že dle § 178 odst. 2 se postupuje pouze tehdy, pokud nelze nadřízený správní orgán určit dle odstavce 1 téhož ustanovení. Pravidlo obsažené v § 178 odst. 2 správního řádu se tak stalo subsidiárním ve vztahu k pravidlu obsaženému v odstavce 1 téhož ustanovení.

[27] Nejvyšší správní soud tak musel v situaci, kdy v průběhu kompetenčního sporu došlo ke změně relevantní právní úpravy, vážit, jaký má tato změna vliv na právní posouzení sporu. Vycházel přitom z § 100 odst. 1 s. ř. s., dle něhož soud rozhoduje v řízení o kompetenční žalobě dle právního stavu, který zde je v době jeho rozhodování. Vedle toho je však nezbytné vypořádat se se zásadou perpetuatio fori, která se promítá do všech procesních úprav a v případě správního řádu je normativně zachycena v § 132. Pokud dojde v průběhu řízení ke změně místní příslušnosti a věcné příslušnosti co do stupně, dokončí řízení správní orgán původně příslušný, nestanoví-li zákon jinak. Zákon č. 7/2009 Sb., který novelizoval správní řád, neobsahuje žádná přechodná ustanovení.

[28] Analogickou situaci řešil již zvláštní senát zřízený dle zákona č. 131/2002 Sb. v usnesení ze dne 17. 6. 2009, čj. Konf 104/2008-7. Dospěl k závěru, že okolnostmi rozhodnými pro určení příslušnosti jsou pouze právní skutečnosti, s nimiž právní úprava spojuje důsledky ve vztahu k určení příslušnosti. Touto okolností však není právní úprava jako taková. Pokud tedy dojde ke změně právní úpravy týkající se určování věcné příslušnosti, tak se zásada perpetuatio fori neuplatní. V této situaci je pak rozhodné pouze to, zda zákon, jímž ke změně právní úpravy došlo, řeší další postup v zahájených řízeních prostřednictvím přechodných ustanovení. Při absenci přechodných ustanovení přechází ke dni účinnosti změny právní úpravy působnost vést řízení na orgán, který je v dané věci příslušný dle nové právní úpravy.

[29] K těmto závěrům zvláštního senátu se připojuje i kompetenční senát NSS. Dodává, že nedostatek věcné příslušnosti správního orgánu, který vydal rozhodnutí, má za následek jeho nicotnost (§ 77 odst. 1 správního řádu). Zásadně proto bude platit, že pokud pozbude správní orgán v průběhu správního řízení (včetně řízení o opravných prostředcích) svoji věcnou příslušnost v důsledku změny právní úpravy a nestanoví-li přechodná ustanovení, že se zahájená řízení dokončí dle dosavadních předpisů, nesmí původně věcně příslušný správní orgán vydat rozhodnutí ve věci. V zahájených správních řízeních pokračuje správní orgán, kterému svěřuje věcnou působnost nová právní úprava. Obdobné úvahy lze vysledovat v nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 429/2000 ze dne 19. 4. 2001 (N 64/22 SbNU 71). Na podkladě těchto východisek dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že při posuzování předmětného kompetenčního sporu je nezbytné aplikovat § 178 správního řádu, ve znění zákona č. 7/2009 Sb.

[30] Při určování nadřízeného správního orgánu příslušného k vydání rozhodnutí o stížnosti osoby zúčastněné na řízení tak Nejvyšší správní soud nejprve aplikoval pravidlo obsažené v § 178 odst. 1 správního řádu. Podle něj je nadřízeným správním orgánem ten správní orgán, o kterém to stanoví zvláštní zákon. Neurčuje-li jej zvláštní zákon, je jím správní orgán, který podle zákona rozhoduje o odvolání, popřípadě vykonává dozor.

[31] Zákon č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení), stanoví v § 92 odst. 1, že při výkonu přenesené působnosti jsou orgány územní samosprávy podřízeny příslušnému ministerstvu. Příslušná ministerstva, do jejichž působnosti náleží úseky státní správy vykonávané orgány kraje, přezkoumávají rozhodnutí vydaná orgány kraje na úseku přenesené působnosti ve správním řízení a kontrolují výkon přenesené působnosti orgány kraje na svěřeném úseku (§ 92a krajského zřízení). Ačkoliv se při rozhodování o stížnosti dle § 16a zákona o svobodném přístupu k informacím nepostupuje dle správního řádu, a tudíž nelze aplikovat § 92a písm. a) krajského zřízení, nemění to nic na tom, že orgány kraje jsou podřízeny v oblasti přenesené působnosti jednotlivým ministerstvům v závislosti na odvětvovém principu výkonu státní správy a jejich činnost v této oblasti podléhá dozoru (kontrole) ze strany příslušných ministerstev.

[32] Pokud se týká samostatné působnosti krajů, ve vztahu k ní stanoví § 94 odst. 1 krajského zřízení, že k přezkoumávání rozhodnutí o právech a povinnostech fyzických a právnických osob je příslušné Ministerstvo vnitra. I když v případě stížnosti dle § 16a zákona o svobodném přístupu k informacím nelze hovořit o přezkoumávání rozhodnutí, přesto tato skutečnost nevylučuje aplikaci § 94 odst. 1 krajského zřízení. Stížnost dle § 16a zákona o svobodném přístupu k informacím totiž přichází v úvahu v mimořádných situacích, k nimž by vůbec nemělo docházet. Pokud by orgán kraje postupoval při vyřizování žádosti o poskytnutí informace v souladu se zákonem, buď by informaci poskytl (§ 14 zákona o svobodném přístupu k informacím), nebo by vydal rozhodnutí o odmítnutí žádosti (§ 15 téhož zákona). V případě vydání rozhodnutí o odmítnutí žádosti by nebylo pochyb o aplikaci § 94 odst. 1 krajského zřízení. I když je stížnost dle § 16a zákona o svobodném přístupu k informacím opravným prostředkem sui generis (nesměřuje proti rozhodnutí, nýbrž proti postupu povinného subjektu), měl by být způsob určení nadřízeného orgánu totožný. Bylo by zjevně nesmyslné, aby o odvolání proti rozhodnutí o odmítnutí žádosti rozhodoval jiný orgán než v případě stížnosti na postup při vyřizování žádosti o informace.

[33] Z výše uvedeného plyne, že při aplikaci § 178 odst. 1 správního řádu na činnost orgánů kraje je třeba rozlišovat, zda orgány kraje rozhodují v samostatné působnosti či v přenesené působnosti. V prvém případě je nadřízeným správním orgánem vůči orgánům kraje Ministerstvo vnitra, v druhém případě věcně příslušné ministerstvo, do jehož oboru působnosti náleží daný úsek státní správy.

[34] Soud se tedy musel dále zabývat otázkou, zda se požadované informace týkají samostatné, či přenesené působnosti orgánů kraje. Zákon o svobodném přístupu k informacím uvádí v § 20 odst. 6, že informace týkající se přenesené působnosti územně samosprávného celku se poskytují rovněž v přenesené působnosti. Z toho vyplývá, že informace týkající se samostatné působnosti poskytují povinné subjekty v samostatné působnosti. Totéž dovodila i judikatura ve vztahu k zákonu o svobodném přístupu k informacím ve znění před novelou provedenou zákonem č. 61/2006 Sb. (např. rozsudek NSS ze dne 2. 7. 2007, čj. 4 As 56/2006-45, ve věci Ekologický právní servis). Ostatně v tomto panuje mezi žalobcem i žalovaným shoda.

[35] Krajské zřízení svěřuje do samostatné působnosti kraje záležitosti, které jsou v zájmu kraje a občanů kraje, nejde-li o přenesenou působnost (§ 14 odst. 1). Do samostatné působnosti dále patří zejména záležitosti uvedené v § 11, § 35, § 36 a § 59 (pravomoci rady kraje a zastupitelstva kraje, ukládání pokut za porušení právního předpisu kraje), s výjimkou vydávání nařízení kraje, a další záležitosti, které do samostatné působnosti svěří zákon (§ 14 odst. 2). Pro rozhraničení samostatné a přenesené působnosti kraje je klíčové pravidlo obsažené v § 4, dle něhož platí, že činnost patří do samostatné působnosti kraje, pokud zvláštní zákon nestanoví, že jde o působnost přenesenou.

[36] Požadované informace se přímo týkají vystoupení náměstka hejtmana Jihomoravského kraje Ing. Milana Venclíka na 24. zasedání zastupitelstva kraje. Osoba zúčastněná na řízení se domáhá označení dokumentů, z nichž náměstek hejtmana při svém projevu vycházel, a jejich zpřístupnění. Vzhledem k interpelačnímu charakteru této žádosti o informace je samozřejmě na posouzení povinného subjektu, resp. nadřízeného orgánu, zda se vůbec jedná o informace, na něž se vztahuje zákon o svobodném přístupu k informacím. To však nemění nic na tom, že i kdyby snad tyto informace nepodléhaly uvedenému zákonu, je nezbytné o žádosti rozhodnout procesním postupem předvídaným tímto zákonem. Pouze pak je umožněn řádný přezkum postupu povinného subjektu ze strany nadřízeného orgánu a soudů (viz rozsudek NSS ze dne 26. 6. 2009, čj. 2 As 44/2008-72, ve věci Ekologický právní servis).

[37] Náměstek hejtmana je členem rady kraje. Rada je výkonným orgánem kraje v oblasti samostatné působnosti. Ve věcech přenesené působnosti může rada rozhodovat, jen stanoví-li tak zákon (§ 57 odst. 1 krajského zřízení). Rada kraje je tedy smíšeným orgánem. Obecně lze říci, že složka samostatné působnosti převažuje nad složkou přenesené působnosti. Soud rozhodující o kompetenčním sporu není dostatečně uzpůsoben k tomu, aby posoudil, zda povinný subjekt disponuje požadovanými informacemi a jakou cestou tyto informace obdržel (k čemuž ho nabádá zejména argumentace žalobce), či zda má ze zákona povinnost mít tyto informace k dispozici. Soud může jen stěží s jistotou určit, z titulu jaké funkce a působnosti čerpal náměstek hejtmana své informace, na jejichž podkladě následně formuloval své vyjádření na zasedání zastupitelstva kraje. Hodnocení těchto skutečností ostatně není smyslem kompetenčního sporu, nýbrž otázkou věcného posouzení postupu povinného subjektu. K tomu může být tento soud povolán teprve v eventuálním řízení o kasační stížnosti.

[38] Soud se proto mohl nyní při rozhodování kompetenčního sporu přidržet pouze objektivních hledisek, jež mají vztah k požadovaným informacím. V prvé řadě to je postavení náměstka hejtmana vůči zastupitelstvu kraje a charakter jemu svěřené působnosti. Osoba zúčastněná na řízení ve své žádosti o poskytnutí informací sdělila, že se jedná o proslov náměstka hejtmana na zasedání zastupitelstva kraje. Jak již soud uvedl, rada kraje, jejímž členem je náměstek hejtmana, představuje exekutivní orgán kraje, který je odpovědný zastupitelstvu jakožto přímo volenému orgánu kraje. Tento vztah odpovědnosti se týká ovšem toliko výkonu samostatné působnosti (§ 57 odst. 1 krajského zřízení). Rada kraje neodpovídá zastupitelstvu za výkon přenesené působnosti. Během zasedání zastupitelstva tedy dochází ke kontrole výkonu samostatné působnosti radou kraje. Členové zastupitelstva mají za tím účelem právo vznášet dotazy, připomínky a podněty na hejtmana, jeho náměstky a další členy rady (čl. 25 Jednacího řádu Zastupitelstva Jihomoravského kraje). Ačkoliv by se tedy dalo předjímat, že informace podané náměstkem hejtmana na zasedání zastupitelstva kraje se z povahy vztahů mezi radou a zastupitelstvem týkají samostatné působnosti, nelze na základě tohoto kritéria činit žádné dalekosáhlé závěry. Bylo by totiž zjevně nesmyslné tvrdit, že jakákoliv informace, která zazní od členů rady kraje na zasedání zastupitelstva, je součástí výkonu samostatné působnosti.

[39] Druhým hlediskem je předmět, jehož se žádost o informace týká. Tímto předmětem je vedení trasy rychlostní silnice R 52 (přes Lednicko-valtický areál a Mikulov). Žalobce ve svém návrhu uvádí, že se tato matérie týká přenesené působnosti kraje na úseku ochrany přírody a krajiny. Soud nikterak nezpochybňuje, že k záměru vybudovat rychlostní silnici podává stanovisko i krajský úřad coby orgán ochrany přírody, stejně jako povoluje případné výjimky z ochranných podmínek dle zákona o ochraně přírody a krajiny. Tyto činnosti jsou přitom součástí přenesené působnosti kraje. Umístění záměru v území má však svůj původ v jiné oblasti veřejné správy, a sice územním plánování. Na úrovni kraje se pořizují zásady územního rozvoje, v nichž se mj. vymezí plochy nebo koridory nadmístního významu, zejména plochy a koridory pro veřejně prospěšné stavby [§ 36 odst. 1 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon)]. Zásady územního rozvoje vydává zastupitelstvo kraje v samostatné působnosti [§ 7 odst. 2 písm. a) stavebního zákona]. Trasa rychlostní silnice R 52 je v současné době vymezena v územním plánu vyššího územního celku Břeclavsko. Jedná se o nástroj územního plánování upravený zákonem č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon). Rovněž územní plán byl schválen krajem v samostatné působnosti (§ 29 odst. 3 zákona č. 50/1976 Sb.). Otázka vytýčení trasy rychlostní silnice je tedy v prvé řadě záležitostí územního plánování (územního plánu vyššího územního celku), které spadá do samostatné působnosti kraje. Případná navazující řízení, stejně jako stanoviska orgánu ochrany přírody, která představují výkon přenesené působnosti, jsou z tohoto pohledu podružnými akty.

[40] Konečně třetím hlediskem je nastavení poměru mezi samostatnou a přenesenou působností v platném krajském zřízení. Jak soud již uvedl, platí, že není-li zákonem stanoveno jinak, vykonává kraj svěřené úkoly v oblasti samostatné působnosti (§ 4 krajského zřízení). Jestliže tedy nelze jednoznačně seznat přímou souvislost mezi požadovanými informacemi a některým z úkolů svěřených orgánům kraje do přenesené působnosti, pak nezbývá než uzavřít, že se může jednat pouze o informace týkající se samostatné působnosti.

[41] Soud dospěl po posouzení všech tří výše prezentovaných hledisek (viz body [38] až [40] shora) k závěru, že informace požadované osobou zúčastněnou na řízení mohou náležet toliko do oblasti samostatné působnosti kraje. Poskytování těchto informací je proto rovněž výkonem samostatné působnosti. Orgánem nadřízeným povinnému subjektu je dle § 178 odst. 1 správního řádu ve spojení s § 94 odst. 1 krajského zřízení Ministerstvo vnitra, které je věcně příslušné k rozhodnutí o stížnosti osoby zúčastněné na řízení proti postupu rady kraje při vyřizování podané žádosti o poskytnutí informací.