33
ZÁKON
ze dne 25. března 1965
o úhradě nákladů vznikajících státu z úrazů, nemocí z povolání a jiných poškození na zdraví (o regresních náhradách)
Socialistická společnost vytvořila potřebné předpoklady, aby lidský život a zdraví byly v podmínkách života a práce co nejvíce chráněny. Přesto dochází k četným úrazům, nemocem z povolání a jiným poškozením na zdraví, které nejen ohrožují životní úroveň postižených osob a jejich rodin, ale působí také velmi značnou společenskou škodu, zejména zatěžují stát značnými výdaji z celospolečenských prostředků na odčinění, popřípadě zmírnění vzniklých následků. Přitom příčinou těchto poškození na zdraví bývá ponejvíce porušení právních povinností.
Tyto skutečnosti ukazují, že je třeba více než dosud vést organizace i občany, aby dodržovali povinnosti souvisící přímo nebo nepřímo s ochranou života a zdraví. Jedním z prostředků takové výchovy je požadavek, aby nesli aspoň část nákladů, které vznikly společnosti tím, že způsobili někomu poškození na zdraví nebo smrt.
Vycházejíc z těchto skutečností, usneslo se Národní shromáždění Československé socialistické republiky na tomto zákoně:
§ 1
(1) Jestliže organizace nebo občan zavinili, že bylo někomu způsobeno poškození na zdraví nebo smrt (dále jen „poškození zdraví“), jsou povinni zaplatit státu regresní náhradu.
(2) Regresní náhradu tvoří náhrada nákladů léčebně preventivní péče, vyplacených dávek nemocenského pojištění a dávek důchodového zabezpečení, popřípadě jiných nákladů vynaložených společností.
§ 2
(1) Za zavinění organizace se považuje každé porušení předpisů o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci, jakož i nedbání závazných pokynů daných při výkonu dozoru podle těchto předpisů (dále jen „porušení předpisu“), pokud byly způsobeny v rámci plnění úkolů organizace těmi, kteří plnili její úkoly.
(2) Organizace, které bylo prokázáno porušení předpisu, zprostí se povinnosti k regresní náhradě, prokáže-li, že k poškození zdraví došlo výlučně zaviněním poškozeného nebo že porušení předpisu nemohla zabránit ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze na ní požadovat. Své povinnosti se však nemůže zprostit poukazem na to, že plnila opatření nadřízených orgánů.
(3) Jestliže organizace prokázala, že poškození zdraví nemohla zabránit, protože jiná organizace nesplnila závazek, má povinnost k regresní náhradě tato organizace, pokud neprokáže, že svůj závazek nemohla splnit ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze na ní požadovat.
(4) Jestliže poškození zdraví je přímým důsledkem porušení předpisů nebo nesplnění závazku několika organizací, zaplatí tyto organizace regresní náhradu poměrně. To platí také tehdy, jestliže poškození zdraví je přímým důsledkem zavinění organizace a občana.
(5) Zavinění občanů i jejich společná odpovědnost se posuzuje podle občanského zákoníku.
§ 3
Výše náhrady se určí
a) výší nákladů léčebně preventivní péče podle stanovených sazeb,
b) výší skutečně vyplacených dávek nemocenského pojištění,
c) pevnou částkou v případě částečné invalidity, invalidity nebo smrti poškozeného; při stanovení této částky se vychází z kapitálové hodnoty průměrného invalidního důchodu (částečného invalidního důchodu), vypočtené podle průměrného věku důchodců.
§ 4
(1) Jestliže se v témže závodě nebo na témže pracovišti opakuje poškození zdraví vzniklé z týchž příčin, o jejichž odstranění se organizace dostatečně nestará, může být k regresní náhradě za takové opakované poškození zdraví uložena přiměřená přirážka, nejvýše však ve výši samotné regresní náhrady. Tuto přirážku lze uložit pouze na návrh příslušného orgánu dozoru nad bezpečností a ochranou zdraví při práci. Občanovi lze takovou přirážku uložit tenkráte, jestliže opětovně způsobil poškození zdraví úmyslně nebo v opilosti.
(2) Má-li povinnost k regresní náhradě občan, nesmí výše regresní náhrady ani s přirážkou přesáhnout 10 000 Kčs, a jde-li o poškození zdraví, které způsobil úmyslně nebo v opilosti, částku 20 000 Kčs.
(3) Všechna další ustanovení o regresní náhradě se týkají také přirážky k ní.
§ 5
Podklady pro rozhodování o regresních náhradách zjišťují okresní ústavy národního zdraví. Ve stanovených méně závažných případech také o regresních náhradách rozhodují; v ostatních případech předkládají věc k rozhodnutí okresnímu národnímu výboru a v řízení před národními výbory jsou účastníky řízení.
§ 6
Jednotný postup při uplatňování regresních náhrad a rozhodování o nich zajišťuje ministerstvo zdravotnictví v součinnosti s Ústřední radou odborů, Státním úřadem sociálního zabezpečení a ministerstvem financí; vydává též pokyny k tomuto účelu potřebné.
§ 7
(1) Právo státu na regresní náhradu zaniká, jestliže uplynuly tři roky od prvého dne roku následujícího poté, kdy došlo k poškození zdraví nebo kdy byla zjištěna nemoc z povolání, pokud nebyla regresní náhrada v této lhůtě přiznána.
(2) Pravomocně přiznané regresní náhrady lze vymáhat nejpozději do jednoho roku po uplynutí lhůty stanovené v odstavci 1 pro zánik práva. Byla-li splatnost regresní náhrady odložena až na dobu po uplynutí lhůty pro zánik práva, počíná se lhůta k vymáhání teprve ode dne, na který byla splatnost odložena.
§ 8
(1) S výjimkou regresních náhrad, které se vypořádávají bez uplatnění nebo které uplatňují jiné orgány než ústavy národního zdraví, platí se regresní náhrady okresnímu národnímu výboru, jenž také spravuje jejich výnos.
(2) Výnosu regresních náhrad, spravovaného okresními národními výbory, se použije na financování zařízení a opatření sloužících lepšímu zabezpečení ochrany života a zdraví, zejména předcházení a léčení úrazů a nemocí z povolání, a to ať jde o zařízení a opatření státu nebo socialistických organizací.
(3) O použití výnosu regresních náhrad podle odstavce 2 rozhodují národní výbory po slyšení orgánů Revolučního odborového hnutí a výrobního družstevnictví, jakož i orgánů hygienické služby a jiných orgánů státního odborného dozoru nad bezpečností a ochranou zdraví při práci.
§ 9
(1) Předpisy o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci (§ 2) se rozumějí pro účely tohoto zákona tytéž předpisy jako pro účely odškodňování pracovních úrazů a nemocí z povolání.
(2) Při posuzování, zda organizace porušila předpis, nelze se dovolávat jen všeobecných ustanovení, podle nichž organizace má učinit vše, aby nedocházelo k poškození zdraví.
§ 10
(1) Organizace nebo občan, jejichž povinnost k regresní náhradě se projednává, jsou povinni poskytovat potřebnou součinnost, zejména jsou povinni ústavu národního zdraví nebo národnímu výboru ve stanovené lhůtě předložit potřebné podklady a vyjádřit se o důvodu své povinnosti k regresní náhradě.
(2) Také jiné organizace a orgány jsou povinny v mezích své působnosti pomáhat při plnění úkolů vyplývajících z tohoto zákona a z předpisů vydaných k jeho provedení, zejména jsou povinny s urychlením vyhovovat dožádáním o předložení podkladů a o sdělení potřebných údajů nebo odborných vyjádření.
(3) Orgány Revolučního odborového hnutí při plnění úkolů vyplývajících z tohoto zákona a předpisů vydaných k jeho provedení úzce spolupracují a zejména spolupůsobí při zjišťování podkladů pro rozhodování o regresních náhradách.
§ 11
Ministerstvo zdravotnictví vydá v dohodě s Ústřední radou odborů, Státním úřadem sociálního zabezpečení a ministerstvem financí předpisy k provedení tohoto zákona. V těchto předpisech zejména upraví výši regresních náhrad, způsob řízení o regresních náhradách, možnost povolení splátek nebo jiného odložení splatnosti, snížení, popřípadě prominutí regresní náhrady, jakož i použití výnosu regresní náhrady a rozhodování o něm; takovými předpisy může i omezit rozsah uplatňování regresních náhrad nebo stanovit, že se některé regresní náhrady vypořádávají bez uplatnění.
§ 12
(1) Regresní náhrady z poškození zdraví příslušníků ozbrojených sil uplatňují orgány ministerstva národní obrany, regresní náhrady z poškození zdraví příslušníků vojsk a bezpečnostních sborů ministerstva vnitra uplatňují orgány ministerstva vnitra. Orgány těchto ministerstev také o těchto regresních náhradách rozhodují, pokud směřují proti příslušníkům těchto útvarů nebo proti organizacím v oboru působnosti těchto ministerstev; o regresních náhradách uplatněných těmito orgány proti jiným osobám nebo organizacím rozhodují národní výbory.
(2) Ministerstvo národní obrany a ministerstvo vnitra zajišťují jednotný postup činnosti vyplývající z tohoto zákona, pokud je prováděna jejich orgány.
(3) Výnos regresních náhrad, které podle odstavce 1 uplatňují orgány ministerstev národní obrany a vnitra, je příjmem ministerstva národní obrany, popřípadě ministerstva vnitra, i když o těchto náhradách rozhodly národní výbory.
(4) Ministerstvo národní obrany a ministerstvo vnitra může v dohodě s ministerstvem zdravotnictví, Ústřední radou odborů a ministerstvem financí vydat předpisy k provedení tohoto zákona v oboru své působnosti.
§ 13
Ustanovení tohoto zákona platí i o regresních náhradách z poškození zdraví, která vznikla před jeho účinností, pokud nebylo o těchto náhradách již rozhodnuto. U těchto náhrad platí však dosavadní předpisy o promlčení nároku s tím, že promlčecí doba skončí nejpozději dnem 31. prosince 1968.
§ 14
Tento zákon nabývá účinnosti dnem 1. května 1965.
Novotný v. r.
Laštovička v. r.
Lenárt v. r.