o náhradách cestovních, stěhovacích a jiných výdajů

(1) Touto vyhláškou se upravují náhrady cestovních, stěhovacích a jiných výdajů při pracovních cestách, při přeložení na pracoviště v jiné obci, při přijetí a při některých pracích vyplývajících ze zvláštní povahy povolání.*)

(2) Vyhláška se vztahuje

(1) Výdaji podle této vyhlášky se v zásadě rozumí rozdíl mezi pravidelnými výdaji pracovníka a nutnými vyššími výdaji, které pracovníku vznikají v souvislosti s úkony uvedenými v § 1 odst. 1.

(2) Organizace i pracovníci jsou povinni postupovat při provádění této vyhlášky s největší úsporností; při všech opatřeních, jejichž důsledkem je výplata náhrad, předem uváží, jsou-li nezbytně nutná.

(1) Při pracovní cestě, na kterou je pracovník vyslán organizací k plnění pracovních úkolů na pracovišti mimo obvod obce svého pravidelného pracoviště a mimo obvod obce svého bydliště (dále jen „přechodné pracoviště“), poskytne organizace pracovníku při splnění stanovených podmínek

(2) Při pracovní cestě, na kterou je pracovník vyslán organizací k plnění pracovních úkolů mimo své pravidelné pracoviště, ale v obvodu obce svého pravidelného pracoviště nebo v obvodu obce svého bydliště, poskytne organizace pracovníku jen

(1) Pravidelným pracovištěm se rozumí místo výkonu práce, na které byl pracovník přijat nebo přeložen; u pracovníků, u nichž bylo sjednáno jako místo výkonu práce širší území, než je jedna obec, považuje se za pravidelné pracoviště místo sídla organizace, pokud organizace neurčí pro účely této vyhlášky jako pravidelné pracoviště jiné místo.

(2) Organizace určuje při vyslání pracovníka na pracovní cestu její východisko, způsob dopravy, popřípadě další podmínky cesty.

(3) Pro určení počátku a konce pracovní cesty konané veřejným hromadným dopravním prostředkem je rozhodná doba odjezdu a doba příjezdu stanovená jízdním řádem veřejného hromadného dopravního prostředku (s výjimkou místního dopravního prostředku), kterého pracovník použije pro překonání vzdálenosti mezi obcí, jež byla určena jako východisko cesty, a obcí přechodného pracoviště. Při použití letadla je rozhodná jízdním řádem stanovená doba odjezdu autobusu Československých aerolinií z výchozího místa pozemní přepravy cestujících na letiště a skutečná doba jeho příjezdu k tomuto výchozímu místu. V odůvodněných případech určí organizace počátek a konec pracovní cesty odchylně s přihlédnutím k podmínkám dopravy.

(4) Při použití jiného než veřejného hromadného dopravního prostředku je pro určení počátku a konce pracovní cesty rozhodná stanovená doba jeho odjezdu a skutečná doba jeho příjezdu. V ostatních případech je rozhodná doba skutečně strávená na pracovní cestě.

(1) Pracovníku náleží náhrada jízdních výdajů za cestu mezi obcí, jež byla určena jako východisko cesty, a obcemi přechodného pracoviště a za cestu zpět. Nemohl-li si pracovník opatřit ubytování v obci přechodného pracoviště, hradí mu organizace i prokázané jízdní výdaje za cestu do místa ubytování a zpět. Jízdními výdaji jsou výdaje za jízdenku (jízdné), letenku, místenku, za použití lůžkového (lehátkového) vozu a za použití nájemního auta. Při jízdě vlakem do vzdálenosti přes 200 km hradí se jízdné za první vozovou třídu, nebyla-li jízda přerušena za účelem ubytování; jinak se hradí jízdné jen za druhou vozovou třídu.

(2) Náhrady podle odstavce 1 se poskytnou, jen jsou-li jízdní výdaje prokázány (jízdenkou, letenkou, místenkou apod.); pracovník je povinen využít možnosti slev jízdného, pokud nejde o jízdní výhody, které mu náležejí jako rodinnému příslušníku pracovníka odvětví dopravy.

(3) Použije-li pracovník při pracovní cestě jiného dopravního prostředku, než který organizace určila, poskytne mu organizace náhradu ve výši jízdného za veřejný hromadný dopravní prostředek, kterého by jinak měl použít (§ 4 odst. 2).

(4) Má-li organizace zájem, aby pracovník použil při pracovní cestě vlastního osobního motorového vozidla, a určí mu proto s jeho souhlasem tento způsob dopravy, poskytne mu náhradu podle předpisů o používání vlastních osobních vozidel pracovníky při vnějších výkonech.*)

(5) Organizace hradí pracovníku též výdaje za přepravu místními dopravními prostředky, kterých pracovník použije v souvislosti s pracovní cestou (včetně jízdného v místě bydliště). Výdaje za místní přepravu nájemním autem musí pracovník prokázat.

(1) Pokud doba, strávená na pracovní cestě jinak než plněním pracovních úkolů, spadá do pracovní doby vyplývající ze stanoveného rozvrhu pracovních směn pracovníka (dále jen „pracovní doba“), považuje se za dobu zameškanou pro překážky v práci na straně organizace. Za tuto dobu náleží pracovníku odměňovanému podle mzdových předpisů hodinovým mzdovým tarifem (časovým nebo úkolovým) náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku.**) Pracovníkům odměňovaným měsíční mzdou se poskytuje náhrada mzdy ve výši jejich základní mzdy.

(2) Za čas strávený na pracovní cestě překonáním vzdálenosti mezi obcí východiska cesty a obcí přechodného pracoviště (obcemi přechodného pracoviště) a zpět mimo pracovní dobu náleží pracovníku náhrada za ztrátu času; náhrada činí za každou celou hodinu

(1) Za každý celý kalendářní den pracovní cesty náleží pracovníku stravné ve výši 25 Kčs. Stravné nenáleží, zajistí-li organizace pracovníku na pracovní cestě bezplatně celodenní stravu. Náklad na stravu, kterou organizace pracovníku zajistí bezplatně, nesmí přesáhnout částku stravného.

(2) Při pracovní cestě, která netrvá celý kalendářní den, náleží pracovníku stravné ve výši

(3) Za den, kdy byla nastoupena pracovní cesta, která spadá do dvou nebo více kalendářních dnů, a za den, kdy byla ukončena, náleží pracovníku stravné podle odstavce 2. Bylo-li nutno takovou pracovní cestu nastoupit před 6. hodinou nebo ji ukončit po 20. hodině, náleží pracovníku za den nástupu nebo ukončení cesty stravné ve výši 25 Kčs.

(4) Při pracovní cestě, která spadá do dvou kalendářních dnů, upustí se od odděleného počítání stravného za jednotlivé dny, jestliže je to pro pracovníka výhodnější.

(1) Za každou noc, kterou pracovník stráví na pracovní cestě, náleží mu nocležné ve výši 15 Kčs, jestliže mu organizace nezajistí bezplatné ubytování nebo jestliže pracovník nepoužije lůžkového (lehátkového) vozu.

(2) Montážním pracovníkům na staveništích, jakož i pracovníkům na pracovištích obdobného charakteru, která určí příslušný ústřední orgán v dohodě s odborovým svazem, zajistí organizace zásadně bezplatné ubytování v závodních zařízeních; v tomto případě nocležné pracovníkům nenáleží. Nezajistí-li organizace bezplatné ubytování v závodních zařízeních pro jejich nedostatek nebo odmítne-li ho pracovník použít z vážných důvodů, poskytne mu organizace nocležné ve výši 8 Kčs za každou noc. Náklady na ubytování v závodních zařízeních si organizace vyúčtují, pokud mezi nimi nedojde k jiné dohodě o způsobu úhrady.

(3) Jestliže je výdaj za ubytování vyšší než stanovené nocležné, hradí se pracovníku v prokázané výši namísto nocležného. Je-li v ceně za ubytování v hotelu zahrnuta též cena snídaně, snižuje se částka stravného připadajícího na příslušný kalendářní den o 4 Kčs.

(4) Jestliže pracovník cestuje v noci, náleží mu nocležné, jen je-li nucen se ubytovat pro časný příjezd nebo pozdní odjezd.

(1) Ženatému pracovníku, který v důsledku přeložení žije odloučeně od své rodiny pro nedostatek přiměřeného bytu v obci nového pracoviště, náleží na úhradu vyšších výdajů za stravu a ubytování odlučné.

(2) Odlučné činí po dobu prvních tří měsíců 30 Kčs, po třech měsících 15 Kčs a po jednom roce 7 Kčs denně. Pokud výdaje za ubytování v prvních 14 dnech pobytu v obci nového pracoviště činí více než 5 Kčs denně, hradí se pracovníku též rozdíl mezi touto částkou a prokázaným výdajem za ubytování.

(3) Odlučné se poskytuje jen po dobu dvou let.

(4) Odlučné nenáleží pracovníku za dny, v nichž mu organizace zajistí bezplatné stravování a ubytování. Zajistí-li organizace pracovníku jen bezplatné stravování, náleží mu odlučné ve výši 5 Kčs denně, popřípadě též rozdíl podle odstavce 2 druhé věty; zajistí-li mu jen bezplatné ubytování, krátí se odlučné o 5 Kčs denně.

(1) Ženatému pracovníku, od něhož lze požadovat, aby se denně vracel z místa přeložení do svého bydliště, nebo který se do bydliště skutečně denně vrací, poskytne organizace místo odlučného po dobu, po kterou by bylo poskytováno,

(2) Součet náhrad podle odstavce 1 nesmí přesáhnout příslušnou částku odlučného.

(1) Při přestěhování pracovníka v důsledku přeložení poskytne mu organizace

(2) Organizace může pracovníku poskytnout i úhradu výdajů za vymalování bytu a menší instalační a jiné řemeslnické práce v novém bytě, nejvýše však do částky 700 Kčs.

(1) Organizace může pracovníku, kterého přijímá do práce, poskytnout v odůvodněných případech náhrady uvedené v § 12 až 15 a v § 16 odst. 1 při splnění podmínek stanovených v těchto ustanoveních.

(2) Ustanovení odstavce 1 se nevztahuje na pracovníky přijímané v náboru prováděném národními výbory.

(1) Pracovníkům organizací stavební výroby, kteří pracují na staveništi vzdáleném od jejich bydliště více než 10 km, poskytne organizace

(2) Ministerstvo stavebnictví v dohodě s ostatními ústředními orgány, které řídí organizace stavební výroby, a s příslušnými odborovými svazy stanoví, kterým pracovníkům stavební výroby a za jakých podmínek se poskytují náhrady podle odstavce 1 nebo podle části II této vyhlášky.

(3) Pracovníkům investora a pracovníkům projektových organizací, kteří jsou přiděleni na stavbu, náležejí náhrady podle odstavce 1.

(1) Nastoupí-li pracovník v době, kdy pobírá náhrady podle této vyhlášky, dovolenou na zotavenou, náleží mu v době dovolené jen náhrada výdajů za ubytování, jestliže si je musel i po tuto dobu zachovat.

(2) Pracovníku pobírajícímu náhrady podle této vyhlášky náležejí tyto náhrady i v době, kdy nepracuje pro překážky v práci, má-li v této době nárok na náhradu mzdy nebo je-li hmotně zabezpečen podle předpisů o nemocenském pojištění; je-li však pracovník v této době v obci svého bydliště nebo v ústavním ošetřování a pracovník, který byl vyslán na pracovní cestu, též v obci svého pravidelného pracoviště, náleží mu jen náhrada výdajů za ubytování, jestliže si je musel i po tuto dobu zachovat.

(3) Náhrady podle této vyhlášky nenáležejí pracovníku za dny pracovního volna, za které mu nepřísluší náhrada mzdy, ani za dny, ve kterých neomluveně zameškal směnu nebo její podstatnou část. Jestliže zameškání směny navazuje bezprostředně na den pracovního volna nebo na den pracovního klidu anebo mu předchází, nenáležejí pracovníku náhrady ani za tento den.

(1) Ženatým pracovníkům, kteří pobírají náhrady podle této vyhlášky, poskytne organizace v každých 14 dnech jejich odloučení od rodiny náhradu prokázaného jízdného (popřípadě zlevněného jízdného) za přepravu veřejným hromadným dopravním prostředkem k návštěvě rodiny a zpět. Svobodným pracovníkům poskytne organizace tuto náhradu jednou za tři měsíce. Při jízdě vlakem hradí se jízdné za druhou vozovou třídu osobního vlaku a při vzdálenosti přes 100 km i příplatek na rychlík.

(2) Náhrada do výše jízdného podle odstavce 1 náleží pracovníku, i když použije jiného dopravního prostředku.

(3) Za další cesty k návštěvě rodiny se poskytnou náhrady uvedené v odstavcích 1 a 2, je-li cesta vyvolána zvlášť závažnými důvody (např. vážným onemocněním rodinného příslušníka); tyto důvody musí pracovník prokázat.

(4) Brání-li pracovníku pracovní nebo osobní důvody (např. nemoc), aby sám vykonal cestu k návštěvě rodiny, a navštíví-li ho proto jeho rodinný příslušník, poskytne organizace pracovníku za tuto cestu rodinného příslušníka náhradu podle odstavců 1 a 2.

(5) Při návštěvě rodiny se stravné nebo odlučné poskytne za dny odjezdu a návratu, pokud pracovník v tyto dny odpracuje stanovenou pracovní dobu. Za celé dny návštěvy u rodiny se pracovníku poskytne jen náhrada za ubytování.

(6) Organizace může poskytnout pracovníku, který se vrací po skončení pracovního týdne do obce svého bydliště, náhrady podle odstavců 1, 2 a 5; součet těchto náhrad nesmí být vyšší než náhrady, které by pracovník obdržel, kdyby zůstal na pracovišti.

(1) V zájmu zjednodušení účtování a zhospodárnění náhrad, zejména u pracovníků, kteří konají časté pracovní cesty, mohou být všechny náhrady stanovené touto vyhláškou paušalovány měsíčními nebo denními částkami, odpovídajícími očekávanému průměrnému zvýšení výdajů pracovníka (§ 2 odst. 1).

(2) V případech, kdy je nutno pravidelně ve větším rozsahu používat k cestám motocyklu nebo jízdního (motorového) kola nebo konat cesty pěšky, je možno stanovit přiměřenou měsíční paušální náhradu i za tyto úkony.

(3) Výši paušálních náhrad podle odstavců 1 a 2 stanoví organizace v dohodě se závodním výborem základní organizace Revolučního odborového hnutí. Ústřední orgány mohou v dohodě s příslušným odborovým svazem stanovit zásady pro poskytování paušálních náhrad.

(1) Na náhrady cestovních, stěhovacích a jiných výdajů poskytne organizace pracovníku na jeho žádost přiměřenou zálohu. Záloha se vyúčtuje ve lhůtách stanovených zvláštními předpisy.*)

(2) Ve vyúčtování musí být uvedeny a podle potřeby doloženy všechny okolnosti rozhodné pro poskytování náhrad. Pracovník, který vyúčtování předkládá, odpovídá za úplnost a správnost údajů ve vyúčtování.

(1) Zrušuje se vyhláška č. 100/1964 Sb., o náhradách cestovních, stěhovacích a jiných výdajů, a předpisy vydané k jejímu provedení.

(2) Nedotčeny však zůstávají předpisy vydané k provedení § 19 a 27 písm. a) vyhlášky č. 100/1964 Sb. (paušalizace náhrad).