Platnou právní úpravu v oblasti audiovize představuje především zákon č. 273/1993 Sb., o některých podmínkách výroby, šíření a archivování audiovizuálních děl, o změně a doplnění některých zákonů a některých dalších předpisů, ve znění zákona č. 40/1995 Sb.

Dále je třeba připomenout zákon č. 241/1992 Sb., o Státním fondu České republiky pro podporu a rozvoj české kinematografie, (dále jen ”Fond”), který upravuje podmínky podpory české kinematografie, postavení Fondu, působnost jeho řídících orgánů, způsob jejich rozhodování. Dále upravuje zdroje Fondu a způsob jejich rozdělování, proceduru rozhodování a způsob zacházení s finančními prostředky, které do Fondu plynou. Tento zákon bude rovněž novelizován,v souvislosti s novelou zákona č. 239/1992 Sb., o Státním fondu kultury. ⁠​‌‌‌‌‌​​‌​‌‌‌‌​​⁠

V souvislosti s právní úpravou oblasti audiovize je třeba ještě zmínit dekret prezidenta republiky č. 50/1945 Sb., o opatřeních v oblasti filmu, ve znění zákona č. 273/1993 Sb. Dekret prezidenta republiky z roku 1945 svým obsahem již není aktuální. Byla z něj vypuštěna ustanovení o státním monopolu v oblasti kinematografie a v platnosti zůstávají pouze ustanovení týkající se majetku filmových podniků.

Vedle výše zmíněných právních předpisů se na oblast audiovize vztahují další obecně závazné právní předpisy (živnostenský zákon, zákon o státní statistické službě, zákon o regulaci reklamy, autorský zákon, zákon o provozování rozhlasového a televizního vysílání a další).

Zákon č. 273/1993 Sb., o některých podmínkách výroby, šíření a archivování audiovizuálních děl, o změně a doplnění některých zákonů a některých dalších předpisů, je charakterizován již svým názvem. Vymezuje definice základních používaných pojmů jako je audiovizuální dílo, české audiovizuální dílo a charakterizuje osoby vykonávající některé činnosti v audiovizuální oblasti. Stanoví podmínky evidence subjektů činných v oblasti audiovize, označování audiovizuálních děl a omezení přístupnosti těchto děl pro nezletilé. Řeší některé aspekty reklamy při audiovizuální produkci, upravuje postavení a úkoly Národního filmového archivu (dále jen ”Archiv”) a jeho funkce, nabídkovou povinnost výrobců děl vůči Archivu. Dohled nad dodržováním zákona je svěřen Ministerstvu kultury (dále jen ”ministerstvo”), které rovněž ukládá sankce za porušení povinností uložených zákonem. Zákon dále upravuje režim obchodního využívání filmových děl, která vznikla v letech 1965-1990.

Zákon č. 273/1993 Sb., o některých podmínkách výroby, šíření a archivování audiovizuálních děl, o změně a doplnění některých zákonů a některých dalších předpisů, vznikl v době, kdy bylo nutné urychleně reagovat na změnu společensko-politických poměrů, zejména zrušit státní monopol v oblasti výroby, dovozu a distribuce audiovizuálních děl a vytvořit alespoň základní nástroje pro vznik konkurenčního prostředí v dané oblasti. Zákon svou úlohu v zásadě splnil a lze říci, že z hlediska koncepce se osvědčil. Dostatečný časový odstup od přijetí tohoto zákona, spolu se zkušenostmi z jeho uplatňování v praxi, však prokázal, že v platné úpravě je nezbytné provést nejen určitá zpřesnění, nýbrž i řadu podstatnějších změn, spočívajících v přesnějším vymezení práv a povinností subjektů v působících v oblasti audiovize, zakotvení některých dalších nezbytných institutů, jakož i v nové a efektivnější konstrukci postihu porušení povinností a kontrolních mechanismů.

Za nejzávažnější lze označit následující nedostatky platné právní úpravy:

Vzhledem k tomu, že zákon o audiovizi je třeba z důvodů shora uvedených upravit tak, aby odrážel současné požadavky a potřeby, jeví se jako účelné zpracování novely tohoto zákona.

Navrhovaná právní úprava představuje novelu zákona č. 273/1993 Sb., o některých podmínkách výroby, šíření a archivování audiovizuálních děl, o změně a doplnění některých zákonů a některých dalších předpisů, ve znění zákona č. 40/1995 Sb.

Návrh nově vymezuje řadu pojmů, které v dosavadní právní úpravě buď definovány nejsou, nebo jsou definovány nedostatečně a jejich zavedení či zpřesnění se ukázalo potřebným. Významná je zejména změna definice českého audiovizuálního díla, která je koncipována tak, aby byla v souladu s definičním aparátem Úmluvy Rady Evropy o filmové koprodukci. Nově se zavádí definice dovozce audiovizuálního díla.

Do navrhované úpravy evidence subjektů působících v oblasti audiovize a evidence audiovizuálních děl byly promítnuty dosavadní zkušenosti. Evidence bude vedena i nadále Ministerstvem kultury, budou se však evidovat nejen osoby podnikající v oblasti audiovize, ale nově také audiovizuální díla, a to na základě evidenčních listů.

Novelizovaný zákon by měl vytvořit takovou strukturu evidence a statistiky, která by zabezpečila přehled o všech subjektech, účastnících se na tvorbě audiovizuálních děl, jejich distribuci a dovozu. Navržené zavedení evidence má význam rovněž pro účinnější postih neoprávněného nakládání s díly a dalšími předměty ochrany podle autorského zákona.

Významným předpokládaným důsledkem zavedení přesnější evidence v oblasti audiovize bude možnost lepšího přístupu České republiky k evropským audiovizuálním podpůrným programům, perspektivně zejména účasti České republiky v programu MEDIA.

Program MEDIA je dlouhodobou součástí audiovizuální politiky Evropské unie. Cílem tohoto programu je především připravit a vyškolit profesionály v audiovizuálním sektoru. Program se zaměřuje na různé formy vzdělávání audiovizuálních profesionálů, přípravu a rozvoj evropské filmové produkce a mezinárodní filmovou a televizní distribuci. Má pomoci odborníkům zvládnout nové technologie, aby mohli vytvářet pořady, které jsou na výši z hlediska uměleckého i komerčního. Dalším cílem programu MEDIA je podpora spolupráce a výměny zkušeností v oblasti audiovize, budování kontaktů mezi jednotlivými členskými státy a další rozvoj oblasti..Možnost vstupu České republiky do programu MEDIA se jeví strategicky i politicky jako velmi důležitá. Členství v programu MEDIA je pro českou národní kinematografii a její rozvoj jako specifického a perspektivního průmyslového odvětví výhodné i z hlediska finančního. České republice by byl takto umožněn přístup ke znalostem a dovednostem v oblasti špičkových technologií, k evropským a světovým trhům audiovizuálního průmyslu a byly by zde vytvořeny možnosti pro nové pracovní příležitosti. Přijetím nového zákona o rozhlasovém a televizním vysílání i novelizací zákonů vztahujících se k oblasti audiovizi(včetně novelizace zákona č. 241/1992 Sb.) odpadne podle stanoviska deklarovaného Evropskou komisí důležitá překážka vstupu do programu MEDIA, která spočívala v nekompatibilitě právních předpisů ČR s právem Evropských společenství.

Nově se v zákoně stanovují kompetence v oblasti dohledu a sankcí. Výkon dohledu nad dodržováním povinností podle tohoto zákona a sankční pravomoci jsou rozděleny mezi orgány krajů a orgány obcí. Jednotlivé obce zajistí tuto činnost v rámci přenesené působnosti efektivněji, při zjištěném porušení povinnosti bude možný okamžitý sankční postih.

Účinnější dohled s možností sankcí v oblasti audiovize bude významný zejména z hlediska kontroly dodržování věkové přístupnosti audiovizuálních děl v kinech a prodejnách a půjčovnách videokazet.

Při stanovení data účinnosti novely bylo přihlédnuto k účinnosti zákonů souvisejících s reformou veřejné správy.

Při přípravě novely zákona bylo přihlíženo i k úpravám této oblasti v členských státech Evropské unie, jejímž členem se Česká republika hodlá stát.

Navrhovaná novela zákona je v souladu s požadavkem na svobodu projevu a svobodné vyhledávání, přijímání a rozšiřování idejí a informací bez ohledu na hranice státu, jakož i s požadavkem nepřípustnosti cenzury podle Čl. 17 Listiny základních práv a svobod (dále jen ”Listina”). V zájmu ochrany zdravého fyzického i psychického vývoje dětí a mládeže je uložena povinnost stanovit omezenou přístupnost audiovizuálních děl, která by mohla negativně působit na děti a mladistvé.

Dále je v souladu se svobodou vědeckého bádání a umělecké tvorby podle Čl. 15 Listiny, právem podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost podle Čl. 25 Listiny a s právem přístupu ke kulturnímu bohatství zaručenému za podmínek stanovených zákonem v Čl. 34 Listiny.

Oblast audiovize upravovaly v rámci Evropské unie čtyři směrnice, a to:

Tyto směrnice patřily mezi tzv. dočasné směrnice, neboť byly vypracovány pro přechodné období. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 1999/42/ES formálně potvrdila s účinností od 31. 7. 1999 ukončení platnosti těchto směrnic. Základním pilířem při zpracování nového zákona o audiovizi z hlediska harmonizace národního práva s právem Evropské unie jsou proto články 43 (52) a 49 (59) Smlouvy o založení Evropského společenství, které byly aktualizovány Maastrichtskou smlouvou (1992) a Amsterodamskou smlouvou (1997). Tyto články zaručují občanům členských zemí rovné podmínky při podnikání a při poskytování služeb na území kteréhokoli členského státu. Jde o situace, kdy podnikatel má své sídlo, resp. trvalý pobyt, na území druhého smluvního státu, v němž také podniká či poskytuje služby, a o případy, kdy podnikatel má své sídlo, trvalý pobyt nebo trvalý pobyt na území jiného smluvního státu, než ve kterém podniká a poskytuje služby. V obou případech je jejich právo na rovné podmínky zaručeno.

Evropská dohoda o přidružení České republiky k Evropské unii a k jejím členským státům obsahuje zmínku o audiovizi ve svém čl. 97 nazvaném Kulturní spolupráce. Zde se stanoví, že strany budou spolupracovat při podpoře audiovizuálního průmyslu v Evropě a že se audiovizuální sektor v České republice bude podílet na programu MEDIA I pro roky 1991-95.

Návrh novely je v souladu s výše uvedenými předpisy Evropských společenství.

Navrhovaná úprava je v souladu s Úmluvou Rady Evropy o filmové koprodukci, kterou Česká republika podepsala. Tato Úmluva upravuje vztahy mezi smluvními stranami v oblasti mnohostranných koprodukcí vznikajících na území členských států. Úmluva obsahuje některé definice, m.j. evropského filmového díla.

Česká republika podepsala rovněž Úmluvu o mezinárodním zápisu audiovizuálních děl (publikována ve Sbírce zákonů pod č. 74/1992.), která sjednocuje podmínky mezinárodního zápisu audiovizuálních děl do Mezinárodního filmového rejstříku, sazebník poplatků, rejstřík vzorů formulářů k mezinárodnímu zápisu. Platná i navrhovaná právní úprava je v souladu s touto Úmluvou.

Česká republika je dále mezinárodněprávně vázána Mezinárodní úmluvou ze dne 4. května 1910 o tom, kterak potírati rozšiřování necudných publikací. Publikována byla v zákoníku říšském pro království a země v radě říšské zastoupené č. 116/1912. Tato úmluva podle vyhlášky ministerstva zahraničních věcí č. 184/1922 Sb., nabyla mezinárodní působnosti pro Československou republiku 8.12.1921. Mezinárodní úmluva z roku 1927, o potlačování obchodu s necudnými publikacemi a jejich rozšiřováním (částka 45 Sbírky zákonů z roku 1927), jejímž je Česká republika členským státem, se vztahuje rovněž na kinematografické filmy a zavazuje smluvní strany k tom, aby přijaly opatření proti šíření pornografie. Navrhovaná právní úprava s těmito dokumenty v souladu.

Navrhovaná novela zákona je v souladu s Čl. 19 Všeobecné deklarace lidských práv, který stanoví právo na svobodu přesvědčení a projevu , jež zahrnuje i právo vyhledávat, přijímat a šířit informace a myšlenky jakýmikoliv prostředky a bez ohledu na hranice. Limity tohoto práva jsou uvedeny v Čl. 20 Deklarace.

Rovněž Čl. 10 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod z roku 1950, jejímž je Česká republika signatářem, zřetelně vyjadřuje právo na svobodu projevu a informací, zahrnující svobodu zastávat názory a přijímat a rozšiřovat informace nebo myšlenky bez zasahování státních orgánů a bez ohledu na hranice. Připouští však, aby státy vázaly činnost rozhlasových, televizních nebo filmových společností na udělení zvláštního oprávnění. Možnost udělovat oprávnění k činnosti filmovým společnostem je poznamenána dobou vzniku Úmluvy. V dnešní době se toto povolení v západoevropských státech nevyžaduje a nevyžaduje je ani předkládaný návrh novely zákona.

Problematice audiovize se věnuje dále řada směrnic, rozhodnutí, doporučení a rezolucí Rady Evropy a Evropské unie , příkladmo Rozhodnutí Rady č. 95/563/ES ze dne 10. července 1995 o realizaci programu na podporu rozvoje a distribuce evropských audiovizuálních děl (Media II - rozvoj a distribuce) - 1996-2000, Rozhodnutí Rady č. 95/564/ES z 22. prosince 1995 o realizaci tréninkového programu pro profesionály v evropském audiovizuálním průmyslu (Media II - trénink), Doporučení Rady z 24. září 1998 k rozvoji soutěživosti evropského audiovizuálního průmyslu a průmyslu informačních služeb formou propagace národních systémů zaměřených k dosažení srovnatelné a efektivní úrovně při ochraně dětí a lidské důstojnosti.

Stanovisko orgánů Rady Evropy a Evropského soudního dvora v některých případech z oblasti audiovize ilustrují následující příklady:

Evropský soudní dvůr v Lucemburku rozhodl rozsudkem ze dne 4. května 1993 v případu C-17/92 žalobce Federace filmových distributorů proti Španělskému království a Unii filmových a televizních producentů, že ustanovení smlouvy o založení ES týkající se svobody poskytování služeb mají přednost před národními předpisy, které vyhrazují oprávnění k dabování filmů z třetích zemí do národního jazyka jen pro distributory, kteří distribuují národní filmy.

Evropská komise pro lidská práva (bývalý orgán Rady Evropy ve Štrasburku) se zabývala stížností švýcarských občanů W. a K. na postih ze strany Švýcarského státu za prodej a pronájem videokazet obscénního charakteru. Stížnost se odvolávala na Čl. 10 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních lidských svobod. Tato stížnost byla Rozhodnutím Rady Evropy č. 16564/90 zamítnuta.

Rozbor finančního dosahu novely zákona v oblasti mzdových nákladů vychází ze zákona č. 143/1992 Sb., o platu a odměně za pracovní pohotovost v rozpočtových a v některých dalších organizacích a orgánech, ve znění pozdějších předpisů, z nařízení vlády č. 251/1992 Sb., o platových poměrech zaměstnanců rozpočtových a některých dalších organizací, ve znění pozdějších předpisů.

Půjde o mzdové náklady, tj. rozšíření počtu pracovníků příslušného úseku o 1 pracovníka (tř.10) s náplní zaměřenou na evidenci v oblasti audiovize - cca 270.000,- Kč/ročně.

Návrh novely zákona předpokládá, že dohled a následné ukládání sankcí budou provádět orgány krajů a obcí v přenesené působnosti.

Počítá se s tím, že v rámci kraje by výkon této činnosti vyžadoval 0,5 zaměstnance, tj. při předpokládaném počtu 14 krajů celkem 7 osob. Náplň činnosti odpovídá platovému zařazení v 7. - 8. platové třídě, což vyjádřeno v Kč představuje částku 1.295.000,- až 1.449.000,- (včetně dalšího platu a plateb sociálního a zdravotního pojištění).

Na úrovni obcí (pověřených obecních úřadů) lze předpoklad celkového počtu zaměstnanců pověřených dohledem těžko odhadnout s ohledem na diferencovanou situaci v jednotlivých obcích pokud jde o vybavení provozovnami, které v působnosti příslušného pověřeného obecního úřadu jsou. Je zřejmé, že jiná bude situace v Praze a jiná v obci, kde např. existuje jedna provozovna (prodejna nebo půjčovna videokazet, event. jiných videonosičů) a/nebo jedno kino. Předpokládá se, že tato kontrolní činnost nebude vyžadovat navýšení pracovních sil a že ji bude možné připojit k činnosti zaměstnance na odboru (referátu) kultury, popř. odboru kontroly, finančního nebo ekonomického odboru.

Náklady na zajištění dohledu celkem představují částku 1.295.000 až 1.449.000,- Kč.

III.

V souvislosti se vstupem České republiky do programu MEDIA je nutno počítat s členským příspěvkem. Za předpokladu, že zůstane zachována praxe částečného financování z fondu PHARE (do výše 50%), náklady na členství v této organizaci by se pohybovaly v hodnotě do 20 mil. Kč. Lze však očekávat, že stejně jako v případě jiných podpůrných programů Evropské unie dotace poskytnuté z programu podstatně převýší náklady s členstvím spojené.

Zákon č. 273/1993 Sb., o některých podmínkách výroby, šíření a archivování audiovizuálních děl, o změně a doplnění některých zákonů a některých dalších předpisů, byl novelizován zákonem č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy a změně a doplnění zákona č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů. Dále se předpokládá jeho novelizace v souvislosti s novým autorským zákonem. Vládní návrh nového autorského zákona obsahuje v části sedmé i novelu zákona č. 273/1993 Sb., v níž se navrhuje změna definice výrobce uvedené v § 1 odst. 2 písm. a). Návrh nového autorského zákona však dosud nebyl schválen Parlamentem a tedy ani publikován ve Sbírce zákonů České republiky. V úvodu čl. I , kde je uveden výčet novel zákona č. 273/1993 Sb., se proto nový autorský zákon zmiňuje bez čísla ve Sbírce zákonů.

Návrh nového znění § 1 vychází ze stávajících formulací definic jednotlivých pojmů užitých v zákoně a tuto již existující úpravu upřesňuje a doplňuje. Vymezení jednotlivých pojmů se od obdobných pojmů používaných v autorském zákoně odchyluje v míře, v jaké to vyžaduje specifika právní reglementace oblasti audiovize.

Definice audiovizuálního díla je upřesněna ve vazbě na terminologii nového autorského zákona, k posunu v jejím věcném obsahu nedochází. Vymezení pojmu audiovizuálního díla i nadále odpovídá definici v Úmluvě o mezinárodním zápisu děl.

Vymezení pojmu výrobce audiovizuálního díla je, kromě drobných upřesnění vázaných opět na nový autorský zákon, doplněno též negativním vymezením ve vztahu k subjektu, který v praxi zajišťuje výrobu audiovizuálního díla.

Pojem české audiovizuální dílo, definovaný pro účely stanovení zvláštních povinností a oprávnění při jeho využívání již ve stávajícím znění zákona, se doplňuje o další charakteristiku. Výrobcem, popřípadě za určitých podmínek koproducentem, českého audiovizuálního díla musí být fyzická nebo právnická osoba vázaná k území České republiky bydlištěm nebo sídlem. České audiovizuální dílo může být částečně financováno i zahraničními osobami. Stanoví se proto minimální podíl na výrobních nákladech ze strany českých osob za podmínky současné tvůrčí nebo technické participace na výrobě díla v určeném minimálním rozsahu.

Pojem audiovizuální představení se formulačně upravuje ve vazbě na terminologii návrhu nového autorského zákona a návrhu zákona o rozhlasovém a televizním vysílání.⁠​‌‌‌‌‌​​‌​‌‌‌‌​​⁠

Nově se zavádí definice pojmu dovozce audiovizuálního díla. Za dovozce díla se považuje pouze osoba, která audiovizuální dílo do České republiky doveze za účelem jeho veřejného šíření a nikoliv jen pro soukromé užití

V definicích pojmů pořadatel audiovizuálního představení, distributor audiovizuálního díla dochází pouze k drobným formulačním upřesněním.

Ustanovení o evidenci v § 2 zákona se doplňují o nové § 2a, § 2b a § 2c, které povinnosti subjektů působících v oblasti audiovize na úseku evidence týkající se evidence podrobněji rozvádějí.

Dosavadní evidence výrobců audiovizuálních děl a dalších osob podnikajících v oblasti audiovize se ponechává na centrální úrovni, mění se pouze způsob získávání podkladů do evidence. Povinnost hlásit nezbytné údaje v zákonem stanoveném rozsahu se ukládá přímo evidovaným osobám. Tato evidence je nezbytná zejména pro účely vnitrostátní i mezinárodní informovanosti. Evidenční povinnosti podléhají pouze osoby, které v audiovizuální oblasti podnikají. Příležitostné aktivity v oblasti audiovize evidenci nepodléhají, pokud nejsou z komerčního hlediska relevantní.

Evidence se bude týkat českých audiovizuálních děl a děl dovezených do České republiky za účelem jejich veřejného šíření. Pro audiovizuální díla se zavádějí evidenční listy, které budou obsahovat všechny potřebné údaje týkající se audiovizuálního díla. Stanoví se postup vůči výrobci nebo dovozci, který dodá neúplný nebo jinak vadný evidenční list, popřípadě, nedodá-li evidenční list vůbec.

Evidenci osob a audiovizuálních děl povede ministerstvo, které bude spolupracovat s krajskými úřady při dohledu a ukládání sankcí za porušování povinností souvisejících s evidencí.

Upřesnění a doplnění formulace § 3 se ukázalo potřebným na základě zkušeností z praxe s prováděním platného zákona. Účelem tohoto ustanovení je identifikace jednotlivých titulů děl a odpovědných osob, umožňující nejen kontrolu dodržování povinností stanovených tímto zákonem, ale např. také autorským zákonem a jinými právními předpisy. Uvedená identifikace je potřebná i pro řešení případů porušování práv a právem chráněných zájmů třetích osob. Evidované údaje budou rovněž využity při zpracování statistických informací na vnitrostátní i mezinárodní úrovni.

U vyznačovaného omezení přístupnosti audiovizuálních děl pro děti a mladistvé bude třeba povinně uvádět, z jakého důvodu se přístupnost omezuje (násilné, erotické scény, nevhodné výrazy a pod). Jde o součást ochrany spotřebitele a ochrany dětí a mladistvých. Výrobce bude povinen zajistit připojení požadovaných údajů k originálu díla (tzv.titulky), distributor bude povinen zajistit, aby tyto údaje byly uvedeny na obalech distribuovaných videokazet, popřípadě v průvodním listu kinematografických filmů. Ve znění § 3 byly dále provedeny formulační změny související s novým zněním § 1 a se zněním návrhu nového autorského zákona.

Kromě formulačních změn promítajících změny dalších ustanovení zákona, dochází k posunu v úpravě určování hranice věkové přístupnosti u audiovizuálních děl dovezených do České republiky, kterou bude namísto distributora bude určovat dovozce. Tuto povinnost nebude mít pouze dovozce českého audiovizuálního díla vytvořeného v zahraničí, u něhož hranici přístupnosti již stanovil jeho výrobce, popřípadě výrobce, který se na jeho vytvoření podílel.

Česká republika je dosud mezinárodněprávně vázána Mezinárodní úmluvou ze dne 4. května 1910 o tom, kterak potírati rozšiřování necudných publikací. Publikována byla v zákoníku říšském pro království a země v radě říšské zastoupené č. 116/1912. Tato úmluva podle vyhlášky ministerstva zahraničních věcí č. 184/1922 Sb., nabyla mezinárodní působnosti pro Československou republiku 8.12.1921. Mezinárodní úmluva z roku 1927, o potlačování obchodu s necudnými publikacemi a jejich rozšiřováním (částka 45 Sbírky zákonů z roku 1927), jejímž je Česká republika členským státem, se vztahuje rovněž na kinematografické filmy a zavazuje smluvní strany k tom, aby přijaly opatření proti šíření pornografie.

Ustanovení § 4 navrhované úpravy týkající se věkové hranice přístupnosti audiovizuálních děl za účelem ochrany dětí a mladistvých je proto nově a přesněji formulováno. Povinnost respektovat omezenou přístupnost audiovizuálních děl se logicky vztahuje také na prodej a půjčování videokazet. Při tomto prodeji, resp. půjčovaní, musí být dodržena pravidla pro omezení přístupnosti i vlastního přístupu nezletilých osob k těmto výrobkům.

Zákon č. 273/1993 Sb., o některých podmínkách výroby, šíření a archivování audiovizuálních děl, o změně a doplnění některých zákonů a některých dalších předpisů, byl přijat ještě před tím, než byla schválena obecná úprava regulace reklamy, kterou představuje zákon č. 40/1995 Sb. Tento zákon proto obsahoval novelu zákona č. 273/1993 Sb., která zrušila ustanovení upravující obsahová omezení reklamy pro oblast audiovize. V zákoně č. 273/1993 Sb. po jeho novelizaci zákonem č. 40/1995 Sb. zůstala pouze úprava povinnosti pořadatele zajistit, aby reklama uveřejňovaná v rámci audiovizuální produkce byla jako reklama označena a oddělena od ostatního obsahu produkce (v § 5 platného zákona) a úprava dohledu nad jejím dodržováním a sankce za její porušení. Za účelem sjednocení úpravy regulace reklamy do jednoho obecného předpisu se proto ustanovení § 5 ze zákona č. 273/1993 Sb. vypouští. Úprava reklamy při audiovizuálních představeních, včetně dohledu a sankcí za porušení povinností uložených zákonem, bude napříště ponechána zcela v režimu zákona č. 40/1995 Sb.

Provádí se upřesnění formulací zejména s ohledem na terminologii zaváděnou návrhem nového autorského zákona a na změny dalších ustanovení zákona.

Vzhledem k tomu, že porušování povinností uložených zákonem má být postihováno, stanoví se povinnost Archivu informovat sankční orgány o porušení povinností, které se týkají nabídkové povinnosti a poskytovat jim potřebnou součinnost.

Dochází k upřesnění znění § 8 v důsledku nové formulace definic v § 1.

Platná úprava, podle níž má na dodržování zákona dohlížet Ministerstvo kultury, se ukázala jako zcela nevhodná. Ministerstvo kultury nemůže dohlížet na stovky kin a stovky či spíše tisíce prodejen a půjčoven videokazet v celé republice. Dohled musí v takovém případě vykonávat orgány, které mají ke kontrolovaným subjektům blíže, jako jsou nižší články veřejné správy, a to buď orgány krajů nebo orgány obcí. Předpokládá se, že orgánům krajů bude v přenesené působnosti svěřen dohled nad dodržováním povinností vyplývajících z ustanovení o evidenci osob podnikajících v audiovizuální oblasti, evidenci audiovizuálních děl, označování audiovizuálních děl a o nabídkové povinnosti. Orgány obcí budou dohlížet nad dodržováním povinností týkajících se omezení přístupnosti audiovizuálních děl v prodejnách a půjčovnách videokazet a při audiovizuálních představeních.

Pověření pracovníci musí mít oprávnění nutná ke své činnosti v rozsahu obdobném jako u jiných kontrolních orgánů. Současně musí mít povinnost mlčenlivosti o některých skutečnostech, které se při své kontrolní činnosti dozvědí. Režim kontroly by proto měl podléhat zákonu č. 552/1991 Sb., o státní kontrole, ve znění pozdějších předpisů.

Návrh novely zákona stanoví peněžité sankce (pokuty) za porušení povinností podle tohoto zákona. Úprava postihuje osoby podnikající v oblasti audiovize, kterým zákon ukládá určité povinnosti.

Ukládání pokut ministerstvem podle platné právní úpravy se ukázalo jako nefunkční. Ústřední orgán státní správy není vhodným orgánem pro vedení řízení o uložení sankce v prvním stupni. Proto se navrhuje přenést tuto pravomoc na nižší stupně veřejné správy obdobně jako je tomu u dohledu nad dodržováním povinností podle tohoto zákona. Zvyšuje se pokuta za porušení ustanovení o ochraně dětí a mladistvých, kdy dosavadní výše neodpovídala nebezpečnosti takových jednání pro společnost. Výše sankcí v ostatních případech zůstává beze změny. Sankce bude možno zvýšit na dvojnásobek v případě opakovaného porušení povinnosti, aby bylo možno postihnout osoby notoricky porušující ustanovení zákona. Předpokládá se, že sankční orgány budou využívat celé rozpětí sankcí k postižení okolností každého jednotlivého případu.

.

Vkládá se nový § 10a, který stanoví další podmínky ukládání jednotlivých sankcí. Výnos z pokut bude příjmem rozpočtu orgánu, který pokutu uložil.

Možnost uložení sankce je limitována subjektivní i objektivní lhůtou obdobně jako u jiných právních předpisů. Uložení sankce nebude mít vliv na plnění povinností podle tohoto nebo podle jiného zákona.

Vkládá se nový § 14a, podle kterého jsou z působnosti zákona vyňata audiovizuální díla vyrobená či dovezená za účelem šíření televizním vysíláním a audiovizuální díla šířená prostřednictvím telekomunikační sítě. Na tato díla se vztahuje jiný režim upravený příslušnými zákony.

Je třeba v přiměřené lhůtě doplnit dosavadní evidenci osob působících v oblasti audiovize o nové údaje vyžadované novelou. Pro tento účel se vkládá nový § 14a. V zájmu právní jistoty se řeší případ, kdy byla podle platného zákona započata řízení o sankcích, která nebyla do účinnosti novely nebyla ukončena pravomocným rozhodnutím. Tato řízení se dokončí podle dosavadní úpravy.

Účinnost zákona je třeba sladit s účinností zákonů o reformě veřejné správy, protože se zde ukládají povinnosti orgánům veřejné správy, které by měly být zřízeny k 1.lednu 2001.