Nejvyšší správní soud

7 Afs 98/2012

I. Společný slovník pro veřejné zakázky (CPV) podporuje transparentnost zadávání veřejných zakázek. Zásadně by nemělo docházet k situaci, kdy předmět veřejné zakázky nelze podřadit pod žádný z CPV kódů. Ačkoliv v některých případech může nastat situace, kdy je třeba vybírat z více kódů, je důležité, aby si zadavatel pro název oznámení o zakázce zvolil pouze jeden [§ 47 zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, a příloha I nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 2195/2002 o společném slovníku pro veřejné zakázky (CPV)]. II. Vadný není postup, který opomíjí některý z nepodstatných prvků zakázky. Za diskriminační pro uchazeče je však třeba považovat takový postup, který rezignuje na označení podstatného, zpravidla převažujícího, znaku veřejné zakázky [§ 47 zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, a příloha I nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 2195/2002 o společném slovníku pro veřejné zakázky (CPV)].

4 Ads 55/2013

O služební pohotovost vykonávanou na jiném místě než ve vojenských objektech dle § 30 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, se může jednat i v případech, kdy služební orgán v rozkaze nařídí vojáku „dosažitelnost

8 As 119/2012

Nikoli každé podání žádosti o udělení víza k pobytu nad 90 dní za účelem strpění pobytu podle § 33 odst. 1 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, zakládá možnost legálně setrvat na území. Domněnka, že nebylo-li o uvedené žádosti rozhodnuto v době platnosti oprávnění k pobytu cizince na území, považuje se jeho další pobyt na území za pobyt na toto vízum, a to až do rozhodnutí o žádosti (§ 60 odst. 7 téhož zákona), se uplatní pouze tehdy, pokud je cizinec v okamžiku podání žádosti o toto vízum držitelem platného oprávnění k pobytu. Pokud žádost podává cizinec, který pobývá na území České republiky na základě výjezdního příkazu, tato domněnka se neuplatní.

1 Aos 2/2013

I. Index podlažní plochy je obecným regulativem prostorového uspořádání území, tj. limitem jeho využití, jehož vymezení je závazné; na tom nic nemění ani to, že tento index byl nesprávně zařazen do směrné části územního plánu (§ 29 odst. 1 stavebního zákona z roku 1976). II. Má-li být v platném územním plánu nově zaveden limit využití území mj. indexem podlažní plochy či změněny hodnoty již existující regulace, je nutno postupovat dle § 188 odst. 3 věty prvé stavebního zákona z roku 2006, tedy přijmout takovou změnu formou opatření obecné povahy; věta druhá a třetí citovaného ustanovení se pro tyto případy neuplatní. III. Obsahuje-li územní plán obce či jeho změny nesprávně obecný regulativ prostorového uspořádání území stanovený indexem podlažní plochy ve své směrné části, lze je napadnout návrhem na zrušení opatření obecné povahy podle § 101a a násl. s. ř. s. IV. Osobou pasivně procesně legitimovanou v řízení o zrušení úpravy směrné části územního plánu podle § 101a a násl. s. ř. s. je orgán, který ji přijal, tedy obecní úřad, případně úřad územního plánování.

5 Azs 13/2013

Otázku, zda je důvodné se domnívat, že zajištěný cizinec, který učinil prohlášení o mezinárodní ochraně v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců, by mohl představovat nebezpečí pro veřejný pořádek, je při rozhodování správního orgánu o povinnosti tohoto cizince setrvat v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců [§ 46a odst. 1 písm. c) a odst. 2 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu] nutno posuzovat tak jako obdobný důvod pro vyhoštění cizince [§ 119 odst. 2 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky]. Takovým důvodem tedy může být jen jednání, které bude představovat skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti. Bude-li pojem „nebezpečí pro veřejný pořádek

5 As 124/2011

I. Povinný subjekt, a případně ani právnická osoba, jejíž je povinný subjekt součástí, nejsou legitimovány k podání žaloby proti rozhodnutí správního orgánu podle § 65 a násl. s. ř. s., která by směřovala proti úkonu nadřízeného orgánu, jímž bylo rozhodnuto podle § 16a odst. 7 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, o stížnosti žadatele o informaci týkající se požadované úhrady za poskytnutí informace. Takovou žalobu krajský soud odmítne podle § 46 odst. 1 písm. c) s. ř. s. jakožto návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou. II. Stanovisko nadřízeného orgánu, který rozhodl podle § 16a odst. 7 písm. b) nebo c) zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, o stížnosti žadatele o informaci týkající se požadované úhrady za poskytnutí informace, je pro povinný subjekt závazné, pokud jde o podmínky, za nichž má požadovanou informaci poskytnout. Nesouhlasí-li však povinný subjekt s výší úhrady, jak vyplynula ze stanoviska nadřízeného orgánu, má tento povinný subjekt, případně právnická osoba, jejíž je součástí, možnost následně se domáhat na žadateli v občanském soudním řízení zaplacení příslušné zbývající částky úhrady, která povinnému subjektu dle jeho přesvědčení náleží.

22A 66/2013

Zvažuje-li soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení dle § 60 s. ř. s. otázku, zda náklady spojené se zastupováním advokátem lze považovat za náklady účelně vynaložené, neměl by pouštět ze zřetele i samotný účel procesu jako takového. Jeho účelem je poskytování ochrany porušeným nebo ohroženým skutečným subjektivním hmotným právům a právem chráněným zájmům. V souladu s tímto vymezením účelu soudního procesu nejsou situace, kdy se řízení vede nikoliv kvůli věci samé, ale kvůli částce, která může být přiznána na náhradě nákladů řízení; nelze připustit, aby soudní řízení bylo odtrženo od jeho skutečného společenského poslání a aby se místo poskytování ochrany stalo výlučně nástrojem sloužícím k vytváření snadného a nijak neodůvodněného zisku na úkor protistrany.

2 Aps 7/2012

Správa národního parku vystupuje při ochraně přírody a krajiny v trojím postavení. Je orgánem státní správy národního parku (§ 78 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny), odbornou organizací ochrany přírody (§ 78 odst. 7 citovaného zákona), ale i subjektem hospodařícím se státními lesy na území národního parku (§ 22 odst. 3 téhož zákona). Při výkonu posledně zmiňované pravomoci nevystupuje jako správní orgán, ale jako jakýkoli vlastník lesa v národním parku; proti opatřením vyplývajícím z výkonu této pravomoci se tak nelze bránit žalobou dle § 82 a násl. s. ř. s.

7 As 46/2013

k § 45 odst. 2, § 46 odst. 2 a § 58 odst. 3 a odst. 4 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách), ve znění zákonů č. 147/2001 Sb. a č. 552/2005 Sb.*) I. Poplatek za delší studium (§ 58 odst. 3 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách) a poplatek za další studium (§ 58 odst. 4 téhož zákona) jsou ústavně přípustnými omezeními základního práva podle čl. 33 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. II. Pravidlo zakotvené v § 58 odst. 3 v části věty za středníkem zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách, jež stanoví, že „do doby studia se započtou též doby všech předchozích studií v bakalářských a magisterských studijních programech, které byly ukončeny jinak než řádně podle § 45 odst. 3 nebo § 46 odst. 3, přičemž období, ve kterém student studoval v takovýchto studijních programech a v aktuálním studijním programu souběžně, se do doby studia započítávají pouze jednou III. Vyměřuje-li veřejná vysoká škola absolventovi poplatek za studium, musí postupovat podle § 58 odst. 4 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách, a vyměřit poplatek za další studium, bez ohledu na to, že existuje v matrice studenta záznam o předchozích studiích ukončených jinak než řádně, v nichž studoval před řádným ukončením svého předchozího studia. Až v případě, kdy celková doba studia absolventa v dalším studiu přesáhne standardní dobu studia podle § 45 odst. 2 nebo § 46 odst. 2 zákona o vysokých školách, lze postupovat podle § 58 odst. 3 citovaného zákona a vyměřit absolventovi poplatek za delší studium.

7 Afs 77/2012

Smyslem a účelem § 26 odst. 5 a 6 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, je zajistit, že odepisován bude pouze majetek již skutečně pořízený a způsobilý k užívání za účelem dosahovat, udržovat nebo zajišťovat zdanitelný příjem. Uznatelnost odpisů nelze vyloučit jen proto, že poplatník majetek skutečně pořízený a způsobilý k užívání eviduje (a tedy nevyvstávají pochyby o tom, kdy byl pořízen a že je způsobilý užívání), avšak nesprávným způsobem, a v souvislosti s tím jej jako daňový náklad nesprávně uplatnil.

3 Ads 95/2012

Jestliže pojištěnec pobíral sirotčí důchod i poté, co mu vznikl pracovní poměr, odpovídá za vrácení takto přijatých částek sirotčího důchodu, neboť věděl či musel z okolností předpokládat, že mu důchod již nenáleží. Na vzniku povinnosti vrátit částky neprávem přijatého sirotčího důchodu nic nemění ani skutečnost, že pojištěnec splnil svou oznamovací povinnost v zákonem stanovené lhůtě, ani skutečnost, že důchod pobíral formou výplaty na svůj bankovní účet.

8 Afs 30/2012

I. Ustanovení zákona o daních z příjmů [§ 29 odst. 1 písm. c) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění účinném k 1. 1. 1993] a zákona o účetnictví [§ 25 odst. 4 písm. b) zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění účinném k 1. 1. 1993] o reprodukční pořizovací ceně je třeba vykládat tak, aby pomocí nich byla určena co možná nejpřesněji taková cena (částka vyjádřená v penězích), za niž by poplatník v daném místě a v dané době pořídil hmotný majetek o stejných rozhodných vlastnostech, jaký měl v oné době on sám. Reprodukční pořizovací cena tedy odpovídá ceně, za kterou by si poplatník svůj vlastní hmotný majetek mohl ve stavu, v němž se tento majetek tehdy nacházel, pořídit za stavu trhu s daným hmotným majetkem (nemovitostmi) v rozhodné době, tedy obecné ceně tohoto majetku v rozhodné době. II. V reprodukční pořizovací ceně činžovního domu se musí projevit všechny jeho rozhodné vlastnosti v rozhodné době, které tak či onak ovlivňují jeho cenu, tedy zejména v jaké se nachází lokalitě, jak je využitelný, v jakém je technickém stavu a především jaký je zájem na trhu o nemovitosti tohoto druhu. Je velmi dobře možné, že na cenu domu v rozhodné době může mít mnohem větší vliv jeho poloha než skutečnost, jak starý a jak opotřebený v této době dům byl. Naopak v jiné lokalitě a u jiného druhu nemovitosti by mohl být určující jiný její rys, třeba právě stav opotřebení. Je na znalci, aby při určení ceny příslušné nemovitosti vzal v úvahu všechny rozhodné okolnosti a použil některou z dostupných metod určení obecné ceny (typicky srovnávací, výnosovou, nákladovou) nebo jejich kombinaci takovým způsobem, aby cena byla určena co nejpřesněji.

2 As 134/2011

Soudy a soudci: postih jednání soudce ve výkonu funkce Aplikace zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích [v daném případě § 49 odst. 1 písm. a) a § 68 citovaného zákona], na jednání soudce, kterého se dopustil při vlastním výkonu své funkce, je vyloučena. Na tyto případy dopadá režim kárné odpovědnosti soudců (§ 87 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů).

8 As 37/2013

I. Ustanovení § 25 odst. 6 vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území, se vztahuje pouze na „rodinný dům, garáž a další stavby a zařízení související s užíváním rodinného domu II. Pro posouzení odstupových vzdáleností staveb podle § 25 vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území, je rozhodná povaha daného objektu jako stavby ve smyslu stavebního práva (§ 2 odst. 3 stavebního zákona z roku 2006), nikoliv občanského práva. III. Skutečnost, že parkoviště není považováno za stavbu ve smyslu občanského práva, nebrání závěru, že parkoviště může být stavbou pro účely stavebního práva, pokud splňuje předpoklady § 2 odst. 3 stavebního zákona z roku 2006.

8 As 70/2011

Nejbližší stav techniky pro účely posouzení vynálezecké činnosti (§ 6 zákona č. 527/1990 Sb., o vynálezech a zlepšovacích návrzích) může být určen na základě kombinace znaků více než jednoho dokumentu, pokud nejsou tyto dokumenty rozporné.

5 Afs 83/2012

I. Předložil-li žalobce při jednání na podporu svých tvrzení soudu rozsudek Soudního dvora EU, tím spíše jednalo-li se o skutkově i právně obdobnou věc s věcí právě projednávanou, bylo povinností soudu se s názorem v tomto rozsudku uvedeným argumentačně vypořádat, případně i tak, že vysvětlí a odůvodní, proč jej nepovažuje pro danou věc za relevantní II. Skutečnost, že pořizovatel zboží nepodal v jiném členském státě daňové přiznání, nemůže být bez dalšího určujícím důkazem o tom, že tam zboží skutečně přepraveno nebylo (§ 64 odst. 5 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty). III. Důkazní břemeno daňového subjektu není bezbřehé (§ 92 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, a § 64 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty); naopak je omezeno principy fungování jednotného trhu. Stejně jako si daňový subjekt, jakožto dodavatel, nemůže při svých obchodních aktivitách počínat neopatrně, neboť by pak nebyl schopen prokázat dobrou víru, resp. musí přijmout „všechna opatření, která po něm mohou být rozumně požadována, aby zajistil, že operace, kterou provádí, jej nepovede k účasti na daňovém podvodu

1 As 67/2013

I. Při časově omezeném vyslání cizince k výkonu práce mimo místo výkonu práce uvedené v povolení k zaměstnání není třeba žádat o nové povolení k zaměstnání (§ 145 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění zákona č. 382/2008 Sb.). II. Argument obcházením zákona, zastíráním jiného právního jednání nebo zneužitím práva nemůže v obecné rovině vyloučit uplatnění celého jinak dovoleného institutu, jako je pracovní cesta nebo přeložení dle zákoníku práce z roku 2006 (§ 42 a § 43).

9 A 9/2010

Přihláška ochranné známky, která nebyla podána v dobré víře [§ 7 odst. 1 písm. k) zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách], splňuje podmínku neplatnosti zápisu v případě, kdy přihlašovatel je autorem označení tvořícího ochrannou známku, avšak toto označení vytvořil úplatně na základě zadání a ve prospěch jiného subjektu (uživatele označení) a při přihlášce ochranné známky věděl, že označení vešlo ve známost ve spojení s charitativní činností uživatele. Úřad průmyslového vlastnictví prohlásí ochrannou známku za neplatnou (§ 32 odst. 3 zákona o ochranných známkách) na základě námitek uživatele označení tvořícího ochrannou známku, který prokázal, že toto označení získal úplatně na základě smluvního ujednání pro účely své charitativní činnosti, a jím užívané označení nemá jen místní dosah [§ 7 odst. 1 písm. g) zákona o ochranných známkách].

Aprk 40/2013

I. Smysl prohlášení navrhovatele, že trvá na návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu (§ 174a odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů), spočívá v tom, aby mohl příslušný soud posoudit, zda bylo navrhovateli provedením procesních úkonů ze strany soudu, vůči němuž jsou průtahy v řízení namítány, beze zbytku vyhověno a zda tak byl navrhovatel plně uspokojen v případě nejednotnosti náhledu na danou otázku ze strany navrhovatele a soudu, který úkony provedl. II. Při posuzování důvodnosti návrhu na určení lhůty, u něhož soud, vůči němuž jsou namítány v řízení průtahy, má za to, že provedl všechny navrhované procesní úkony, se v první řadě zkoumá, zda bylo návrhu postupem tohoto soudu plně vyhověno. Až v případě, že by tomu tak nebylo a veškeré navrhované úkony provedeny nebyly, je namístě posuzovat, zda ve vztahu k nim dochází k průtahům. Nemá význam zkoumat, zda dochází k průtahům u procesního úkonu, který již byl proveden. III. Pokud navrhovatel v jediném podání prohlásí, že trvá na návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu a zároveň jej v tom samém podání vezme zpět, Nejvyšší správní soud takový návrh věcně projedná. Trvání na návrhu a jeho současné zpětvzetí jsou objektivně vzájemně se vylučující úkony, při jejichž hodnocení je třeba akcentovat základní smysl řízení o daném návrhu, jímž je ochrana před případnými průtahy v soudním řízení. Taková ochrana přitom může být efektivně poskytnuta jen při meritorním projednání návrhu.

4 As 28/2013

I. Audiovizuální záznam pořízený policistou ve službě o průběhu úředního úkonu je záznamem pořízeným orgánem veřejné moci, nikoli záznamem soukromým, a to i přesto, že byl záznam pořízen na soukromý mobilní telefon policisty, jehož záměrem bylo použít záznam pouze pro svou vlastní potřebu, a nebyl tedy po jeho pořízení úředně evidován a archivován. II. Ustanovení § 60 a § 62 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, obsahují dostatečnou právní úpravu zmocňující policii k pořizování audiovizuálních záznamů dokumentujících průběh úředního úkonu. Pokud audiovizuální záznam zasahující do práva na soukromí fyzické osoby (čl. 10 Listiny základních práv a svobod) pořízený policií o průběhu úředního úkonu nebyl dle § 60 zákona o Policii České republiky pořízen a zpracován tak, aby byl zabezpečen proti neoprávněnému přístupu, změně, zničení, zneužití nebo neoprávněnému zpracování, jedná se o záznam, který nebyl pořízen v souladu se zákonem, a proto jej nelze dle § 51 odst. 1 správního řádu z roku 2004 použít jako důkaz ve správním řízení. III. Je-li ve správním řízení použit důkaz získaný v rozporu se zákonem (§ 51 odst. 1 správního řádu z roku 2004), nemusí to být vždy bez dalšího důvodem pro zrušení rozhodnutí správního orgánu pro vady řízení dle § 76 odst. 1 s. ř. s. Žaloba může být nedůvodná, pokud lze i při odhlédnutí od nezákonného důkazu z ostatních důkazů provedených ve správním řízení učinit jednoznačný závěr, že skutkový stav, který vzal správní orgán za základ napadeného rozhodnutí, obstojí.

4 Ads 44/2013

Ustanovení § 81 odst. 3 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění účinném do 31. 12. 2011, neumožňovalo organizačním složkám státu a dalším státem zřízeným zaměstnavatelům dobrovolně si zvolit plnění povinnosti zaměstnávat osoby se zdravotním postižením formou odvodu do státního rozpočtu. Zmíněné ustanovení však nebránilo úřadu práce, aby takovému zaměstnavateli stanovil povinnost poukázat odvod do státního rozpočtu podle § 82 odst. 3 téhož zákona.

7 As 90/2012

I. Katastrální úřad může v řízení o opravě chyby katastru činit jen základní a jednoduché právní úvahy vycházející z obsahu jím zkoumaných listin a nemůže řešit sporné právní otázky (§ 8 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky). II. K posouzení právní otázky, zda podle § 151p odst. 4 občanského zákoníku z roku 1964 ve znění zákona č. 443/2006 Sb. věcné břemeno zřízené ve prospěch určité právnické osoby zaniklo v důsledku jejího zániku i tehdy, šlo-li o zánik v důsledku fúze, tedy s právním nástupnictvím, anebo zda v takovém případě věcné břemeno přešlo na nástupnickou právnickou osobu i přesto, že původní právnická osoba fúzí zanikla a její majetek přešel na jejího právního nástupce, není oprávněn katastrální úřad v řízení o opravě chybného údaje v katastru. Je tedy na dotčených subjektech, aby se s touto právní otázkou obrátily na příslušný soud, který o ní v občanskoprávním řízení rozhodne.

17A 10/2012

Okolnost, zda řidič má český řidičský průkaz nebo je držitelem řidičského průkazu vydaného cizím státem, je právně irelevantní ve fázi záznamu bodů v registru řidičů (pro obě kategorie řidičů platí stejný režim taxativního výčtu protiprávních jednání a počtů bodů, které za tato jednání budou zaznamenány), nikoliv ve fázi dosažení celkového počtu 12 bodů, v níž každá kategorie řidičů má vlastní, specifický režim právních důsledků. Řidič „český

7 Azs 19/2013

Rozhodnutí podle § 46a odst. 1 písm. a) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, o povinnosti žadatele o udělení mezinárodní ochrany setrvat v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců až do vycestování, se týká zbavení (osobní) svobody ve smyslu čl. 5 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.), a nikoli pouze omezení svobody pohybu ve smyslu čl. 2 Protokolu č. 4 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Ve své podstatě jde o zajišťovací institut, který umožňuje pro případ, že by skutečná identita žadatele o udělení mezinárodní ochrany, která vyjde šetřením najevo, neodpovídala tomu, co o sobě žadatel tvrdí či je o něm jinak známo, správnímu orgánu adekvátně reagovat. Česká republika zakotvením tohoto institutu ve svém právním řádu ústavně konformním způsobem využila opce

7 Afs 64/2011

Nebyly-li daňové pohledávky za dlužníkem podle § 40a odst. 1 písm. b) a c) zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, včas, tedy do jejich přezkumu v přezkumném jednání, uhrazeny zvláštní formou „započtení

7 As 17/2013

I. Vymezení okruhu účastníků územního řízení (§ 85 stavebního zákona z roku 2006) vyžaduje s ohledem na konkrétní okolnosti případu komplexní posouzení situace v území a zohlednění nejrůznějších vlivů, neboť v úvahu přichází u vlastníků sousedních staveb a pozemků dotčení nejrůznějšího druhu. II. Umožňuje-li situace v terénu zhotovit přístup k umísťované stavbě více způsoby (po různých komunikacích), pak v zásadě každý z vlastníků pozemku nebo stavby, jehož práva budou zasažena provozem po těchto komunikacích, může být účastníkem územního řízení (§ 85 stavebního zákona z roku 2006). Rozhodné je, zda intenzita zásahu do jeho vlastnického práva představuje přímé dotčení. Určujícím měřítkem může být intenzita zvýšení dopravy a míra negativních efektů s tím spojených, ale i povaha provozu umísťované stavby a vlastnosti přilehlých komunikací. Pokud je možné vyloučit, že tyto komunikace budou v souvislosti s provozem stavby využívány více než doposud, pak lze zpravidla vyloučit i přímé dotčení vlastníků pozemků, přes které má být příjezd k umísťované stavbě umožněn.

4 As 11/2013

Vyměření poplatku za delší studium podle § 58 odst. 3 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách, je odvozeno od trvání standardní doby studia. Standardní doba studia podle § 61 téhož zákona počíná dnem zápisu do studia, kdy se z dané osoby stává student, a končí dnem ukončení studia podle § 55 odst. 1 (absolvování studia) nebo § 56 odst. 1 a 2 (jiné způsoby ukončení studia), kdy osoba přestává být studentem. Dojde-li k přerušení studia podle § 54 citovaného zákona, pak ode dne přerušení do dne opětovného zápisu do studia osoba není studentem, a neběží tak ani standardní doba studia. Pokud standardní doba studijního programu studovaného stěžovatelem (magisterský studijní program Právo a právní věda) činí pět let a stěžovatel tuto dobu překročil o více než jeden rok (tedy studoval déle), je povinen nést negativní následek v podobě poplatku za delší studium.

1 As 90/2011

I. Pokud cizinec zajištěný za účelem správního vyhoštění podle § 124 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, požádá o udělení mezinárodní ochrany, avšak tato žádost je podána pouze s cílem pozdržet nebo zmařit výkon rozhodnutí o správním vyhoštění a pokračování zajištění je objektivně nutné, vydá policie nové rozhodnutí o správním zajištění podle § 124 uvedeného zákona. Ve výroku tohoto rozhodnutí uvede, že důvody k zajištění daného cizince dle původního rozhodnutí o zajištění (případně rozhodnutí o prodloužení zajištění) nadále trvají. Nebudou-li splněny uvedené podmínky a zároveň nebude možné rozhodnout o povinnosti cizince setrvat v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců až do vycestování podle § 46a zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, musí být zajištění bez zbytečného odkladu ukončeno dle § 127 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců na území České republiky. II. Při posuzování existence reálného předpokladu výkonu správního vyhoštění v době, během níž může být cizinec dle § 125 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, je třeba brát v potaz i to, zda je cizinec žadatelem o udělení mezinárodní ochrany. V konkrétním případě může tato skutečnost vést k závěru o nutnosti ukončit jeho zajištění, neboť naplnění účelu zajištění se bude jevit nepravděpodobným. Pokud však řízení ve věci mezinárodní ochrany není v době rozhodování o prodloužení zajištění ještě skončeno, nelze zpravidla předjímat, jak Ministerstvo vnitra v tomto řízení rozhodne a zda žaloba proti eventuálnímu negativnímu rozhodnutí ministerstva bude mít odkladný účinek.

9 As 131/2011

Podle § 118 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění účinném od 24. 11. 2005 do 31. 12. 2011 byl správní orgán oprávněn stanovit ve výroku rozhodnutí o správním vyhoštění počátek doby, po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území, i tak, že se tato doba počítá ode dne, kdy se rozhodnutí o správním vyhoštění stane vykonatelným, a byl oprávněn stanovit celkovou délku této doby. Nebyl však oprávněn tuto dobu rozdělovat do více časových úseků např. tím, že by stanovil, že je shodná s dobou vykonatelnosti rozhodnutí, a tedy předpokládal, že již započatá doba, po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území, nebude běžet v období, kdy dojde v jejím průběhu k odkladu vykonatelnosti rozhodnutí o správním vyhoštění.

4 As 97/2013

Požadavek žalobkyně, aby vlastník sousední nemovitosti odstranil (§ 129 odst. 3 stavebního zákona z roku 2006) stavební úpravy (zde terasu), jež umožňují ve vysoké míře zasahovat do dlouhodobě zavedené úrovně soukromí v daném místě, je oprávněný bez ohledu na to, zda došlo ke konkrétním zásahům do práva žalobkyně na soukromí, či nikoliv. Rozhodující je skutečnost, že stavba terasy svým vysokým potenciálem způsobovat zásahy nad míru přiměřenou poměrům narušila zavedený a žalobkyní legitimně očekávaný rozsah soukromí.

8 As 8/2011

I. Rozhodnutí o výjimce z obecných požadavků na výstavbu zpravidla nezakládá práva a povinnosti fyzických a právnických osob samo o sobě, ale až ve spojení s navazujícím aktem správního orgánu, kterým je rozhodováno o celém předmětu řízení. Takové rozhodnutí lze proto soudně přezkoumat pouze v režimu § 75 odst. 2 s. ř. s. II. Samostatně soudně přezkoumatelným ve smyslu § 65 s. ř. s. by bylo rozhodnutí o výjimce z obecných požadavků na výstavbu pouze v případě, pokud by po jeho vydání nebylo k uskutečnění příslušného stavebního záměru zapotřebí žádného navazujícího úkonu stavebního úřadu.

6 As 48/2013

Za vážnou újmu pro účely zjišťování důvodů znemožňujících vycestování cizince (§ 179 odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky) nutno považovat nucenou sterilizaci, tj. mutilační (mrzačící) zákrok na jinak zdravém reprodukčním orgánu. Nucená sterilizace porušuje zákaz mučení a krutého, nelidského nebo ponižujícího zacházení nebo trestu podle čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.), resp. čl. 7 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a právo na respektování soukromého a rodinného života podle čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, resp. čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

9 As 48/2013

Cizince pracujícího na základě povolení k zaměstnání (§ 92 odst. 1 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti) lze vyslat na pracovní cestu. Takový výkon práce mimo sjednané (a povolené) místo výkonu práce, nelze bez dalšího považovat za práci v rozporu s platným povolením k zaměstnání. Vyslání cizince na pracovní cestu ale musí být časově omezené (§ 42 zákoníku práce z roku 2006) a nesmí znamenat dlouhodobou (fakticky trvalou) změnu místa výkonu práce.

4 As 79/2013

Povinnost prokázání původu zvlášť chráněného živočicha dle § 54 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, se vztahuje k individualizovaným jedincům chráněného druhu (zde papoušek kakadu palmový). Individualizace exemplářů je zajištěna jejich nezaměnitelným a nesnímatelným označením v souladu s právními předpisy. V případě ptáků čl. 36 odst. 1 písm. b) nařízení Komise (ES) č. 1808/2001 stanoví povinnost označení jedinců čipy (nepozměnitelnými mikročipovými transpondéry), ve výjimečných případech nezbytných z důvodu ochrany těchto jedinců je možné označení nesnímatelnými kroužky s jedinečným kódem složeným z písmen a číslic. Nejsou-li ptáci takto označeni, není zpravidla možné ověřit, zda se předložené doklady o původu vztahují k zadrženým jedincům nebo k jiným jedincům.

9 Afs 5/2013

Rozhodnutí o námitkách proti vyloučení uchazeče o veřejnou zakázku je úkonem zadavatele, který nepodléhá soudnímu přezkumu ve správním soudnictví. Nejde totiž o rozhodnutí správního orgánu vydané v oblasti veřejné správy ve smyslu § 4 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Žalobu podanou proti tomuto úkonu zadavatele soud podle § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. odmítne.

1 Afs 61/2013

Rozhodnutí Státního zemědělského intervenčního fondu o ukončení administrace žádosti o poskytnutí dotace

9Ca 430/2009

Podstatou řízení o námitkách uplatněných podle § 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, je výlučně posouzení střetu mezi přihlašovaným označením a starší namítanou ochrannou známkou, která patří subjektu, jenž námitky podal. V tomto námitkovém řízení proto Úřad průmyslového vlastnictví nemůže jakkoliv přihlížet k jiným ochranným známkám ve vlastnictví přihlašovatele, neboť ty nemohou nijak ovlivnit jeho závěr o existenci či neexistenci pravděpodobnosti záměny mezi přihlašovaným označením a namítanou starší ochrannou známkou na straně veřejnosti.

7 As 49/2013

Pokud správní orgán shledal více skutkových důvodů pro existenci bezpečnostního rizika (§ 14 odst. 3 zákona č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti), musí být z jeho rozhodnutí patrné, zda závěr o bezpečnostním riziku obstojí ve vztahu ke každému skutkovému důvodu, nebo alespoň některým z nich, samostatně, takže případné odpadnutí části z nich na celkovém závěru nic nezmění, anebo zda uvedené skutkové důvody, resp. část z nich, tvoří bezpečnostní riziko pouze proto, že existují současně a jsou provázány skutkově (např. navazují jeden na druhý v podobě soustavného rizikového jednání účastníka bezpečnostního řízení, jež vylučuje, že by se jednalo o izolované, svojí povahou omezené, a tedy z bezpečnostního hlediska eventuálně nerizikové jevy v chování účastníka), svými účinky (současnou existencí opravňují závěr o nadkritické míře rizikovosti, nespolehlivosti či jinak problematického chování účastníka bezpečnostního řízení) či jiným relevantním způsobem.

7 As 41/2013

I. Ustanovení § 58 odst. 6 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách, požaduje, aby byla výše poplatků spojených se studiem stanovena přímo ve statutu veřejné vysoké školy. Nepostačuje proto pouhé stanovení rozsahu poplatků ve statutu s tím, že konkrétní výši stanoví jiný orgán (zde děkan fakulty). II. Rozhodnutí o přezkoumání rozhodnutí o vyměření poplatku spojeného se studiem je oprávněn vydat jménem rektora v zastoupení prorektor, pokud bylo takové zastoupení určeno rektorem v souladu s § 10 odst. 4 zákona o vysokých školách. Jelikož zákon nespecifikuje formu tohoto určení, může být obsaženo i ve vnitřním předpise vydávaném rektorem (zde v Organizačním řádu Masarykovy univerzity).

1 Ans 9/2013

Rozhodnutí o žádosti o nové posouzení důvodů neudělení víza dle § 180e odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, představuje opětovné posouzení důvodů neudělení víza, proto stejně jako rozhodování o udělení víza správním orgánem prvního stupně zasahuje do veřejných subjektivních práv cizince, a je tak rozhodnutím ve smyslu § 65 s. ř. s.

1 Afs 50/2013

Peněžité paušalizované plnění vyplácené zaměstnavatelem zaměstnanci za účelem pořízení pracovního oděvu a obuvi nespadá pod § 6 odst. 7 písm. b) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů.

15Af 24/2011

Z § 60 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, vyplývá, že samotné povolení splátek není spojeno přímo ze zákona s konkrétními podmínkami, jejichž porušení by znamenalo automatickou ztrátu výhody splátek. Zákon pouze umožňuje správci daně podmínit povolení splátek podmínkami, které musí být specifikovány v samotném rozhodnutí o povolení splátek. Ze skutečnosti, že se nejedná o podmínky vyplývající přímo ze zákona, ale o podmínky, které správce daně stanovuje až v samotném rozhodnutí o povolení splátek, jednoznačně vyplývá, že tyto podmínky nabývají účinnosti až současně s právní mocí daného rozhodnutí o povolení splátek. Před právní mocí rozhodnutí o povolení splátek nemůže tedy dojít k porušení těchto podmínek.

3 Ads 84/2012

Žadateli o mimořádnou okamžitou pomoc na úhradu nezbytného jednorázového výdaje je možno na základě dostatečně odůvodněného správního uvážení přiznat dávku po zohlednění příjmů a celkových sociálních a majetkových poměrů až do výše tohoto prokázaného výdaje. Dávka tedy nemusí být přiznána vždy ve výši prokázaného výdaje, je-li zřejmé, že mohlo být sledovaného účelu dosaženo vynaložením menšího objemu finančních prostředků [§ 2 odst. 5 písm. a) a § 37 odst. 1 písm. c) zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi].

5 Afs 60/2011

I. Podle čl. 6 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 1383/2003 je majitel práv k duševnímu vlastnictví povinen hradit náklady spojené s tím, že celní orgány na jeho žádost zadržely a udržovaly pod celním dohledem zboží podezřelé z porušení jeho práv k duševnímu vlastnictví, a to ve všech případech, kdy zákon č. 191/1999 Sb. neukládá v mezích čl. 15 citovaného nařízení tuto povinnost jinému subjektu. II. K přezkoumání rozhodnutí celního orgánu, jímž se podle čl. 6 nařízení Rady (ES) č. 1383/2003 a podle § 13 odst. 1 zákona č. 191/1999 Sb. ve spojení s § 95 zákona č. 13/1993 Sb., celní zákon, ukládá majiteli práv k duševnímu vlastnictví povinnost uhradit paušální částkou náklady spojené s udržováním zboží podezřelého z porušení jeho práv k duševnímu vlastnictví pod celním dohledem, jsou příslušné soudy rozhodující ve správním soudnictví.

78 Ad 12/2011

Správní orgány při zjišťování příjmů společně posuzovaných osob v rámci své rozhodovací činnosti o nárocích na výplatu dávek státní sociální podpory v případě fyzických osob, na jejichž majetek byl prohlášen konkurs, nemohou bez dalšího vycházet z údajů ohledně výše dosažených příjmů, které jim poskytnou příslušné finanční úřady. Tyto příjmy v plné výši spadají do konkursní podstaty jako její příjem a z hlediska dávek státní sociální podpory nemohou být započteny do příjmů úpadce jakožto společně posuzované osoby, neboť se nejedná o úpadcův příjem, nýbrž toliko o příjem do jeho majetkové podstaty, s nímž úpadce nemůže jakkoliv disponovat.

Konf 17/2013

Spor o uhrazení ceny za dobití SIM karty na základě tarifního vyúčtování představuje spor o plnění povinností uložených na základě zákona o elektronických komunikacích, k jehož projednání a rozhodnutí je dána pravomoc Českého telekomunikačního úřadu (§ 129 odst. 1 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích).

7 A 86/2011

Pro vydání usnesení dle § 156 odst. 2 správního řádu z roku 2004, jímž se ruší vyjádření, osvědčení nebo sdělení správního orgánu, které je v rozporu s právními předpisy, neplatí lhůty pro zahájení a vydání rozhodnutí v přezkumném řízení uvedené v § 96 odst. 1 a § 97 odst. 2 citovaného zákona.

9 A 66/2010

Neplnění účelu předchozího pobytu (faktické nevykonávání podnikatelské činnosti) po převážnou část doby, na kterou bylo cizinci uděleno vízum k pobytu za účelem podnikání, je závažnou překážkou pobytu cizince na území, která je podle § 56 odst. 1 písm. k) zákona č. 326/1999 Sb., zákona o pobytu cizinců na území České republiky, ve spojení s § 46 odst. 1 téhož zákona důvodem pro nevydání povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky.

1 Afs 7/2009

I. Sama skutečnost, že se úřední osoba zná se zástupcem účastníka řízení nebo se zástupcem osoby, na jejíž podnět bylo řízení zahájeno, či si s nimi dokonce tyká, neznamená, že lze důvodně pochybovat o její nepodjatosti ve smyslu § 14 odst. 1 správního řádu z roku 2004. II. Podmínkou pro určení soutěžitele jako poskytovatele služby obecného hospodářského významu ve smyslu § 1 odst. 3 zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, je existence veřejnoprávního aktu (rozhodnutí), který jej takovou službou pověřil. Zákonem užitý pojem „rozhodnutí III. Vynětí soutěžitele z působnosti zákona o ochraně hospodářské soutěže podle § 1 odst. 3 zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, je omezeno pouze na jednání soutěžitele spojené s poskytováním služeb obecného hospodářského významu a současně je toto vynětí omezeno jen na ta pravidla hospodářské soutěže, která by předmětnému jednání (a tudíž i poskytování služeb obecného hospodářského významu) bránila. IV. Součástí zvláštní odpovědnosti soutěžitele, který má na trhu dominantní postavení, je povinnost oznámit přerušení dodávek služeb svým odběratelům v přiměřené lhůtě předem (§ 10 odst. 1 a § 11 odst. 1 zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže).

6 Ans 5/2013

Protože zvláštní zákon (zákon č. 111/1998 Sb., o vysokých školách, a podle § 68 odst. 1 věty první tohoto zákona ani správní řád z roku 2004) nestanoví rektorovi vysoké školy lhůtu pro vydání rozhodnutí o odvolání proti rozhodnutí děkana o ukončení studia, je posledním procesním úkonem ve smyslu § 80 odst. 1 věty poslední s. ř. s., za situace kdy i nadřízený správní orgán – Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy – zůstává nečinný, žádost účastníka řízení o uplatnění opatření proti nečinnosti vůči nadřízenému správnímu orgánu (Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy). Od jeho uplatnění se odvíjí roční lhůta pro podání správní žaloby na ochranu proti nečinnosti.