Důvodová zpráva k zákon č. 105/2013 Sb.

Hodnocení dopadů regulace podle obecných zásad (RIA) nebylo na tento návrh zákona aplikováno na základě bodu 3 části první (procesní pravidla) Obecných zásad pro hodnocení dopadů regulace (RIA), jež byly schváleny usnesením vlády č. 877 ze dne 13. srpna 2007, neboť se jedná o doprovodné změny doplňující obecný procesní právní předpis, pro který je stanovena výjimka.

Předmětný návrh zákona navazuje na návrh zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních a zajišťuje nezbytnou provázanost jiných právních předpisů s tímto návrhem zákona (zejména pokud jde o trestní řízení, evidenci Rejstříku trestů, výkon vazby, azyl, cestovní doklady a policejní předpisy). Změnami jiných právních předpisů se reaguje na skutečnost, že nový zákon o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních upravuje některé instituty odlišně od dosavadní právní úpravy, nebo obsahuje úpravu otázek dosud v právní úpravě komplexně neřešených – např. spolupráce s mezinárodními trestními soudy a tribunály.

Navrhovaná úprava je v souladu s ústavním pořádkem České republiky. Pokud jde o právní akty Evropské unie, dílčí implementaci Rozhodnutí Rady 2002/187/SVV o zřízení Evropské jednotky pro soudní spolupráci (Eurojust) za účelem posílení boje proti závažné trestné činnosti, jakož i Rozhodnutí Rady 2009/426/SVV ze dne 16. prosince 2008 o posílení Eurojustu, které mění Rozhodnutí Rady 2002/187/SVV, zajišťuje novela trestního řádu, zákona o Rejstříku trestů, zákona o státním zastupitelství a zákona o ochraně osobních údajů, v nichž se zakotvují některé dílčí pravomoci národního člena Eurojustu a upravuje se otázka přístupu subjektu údajů k osobním údajům zpracovávaným Eurojustem a procedura zjednání nápravy při jejich nepřesném zpracování.

V zákonu o odpovědnosti za škodu při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a v trestním zákoníku se zajišťuje dílčí implementace Rámcového rozhodnutí Rady 2002/465/SVV ze dne 13. června 2002 o společných vyšetřovacích týmech.

I když nejde přímo o implementační ustanovení, navrhovaný § 76a trestního řádu navazuje na doporučení vyplývající ze Závěrečné zprávy o čtvrtém kole vzájemných hodnocení „Praktické uplatňování evropského zatýkacího rozkazu a odpovídajících postupů předávání mezi členskými státy“ (dokument 8302/4/09 REV 4 CRIMORG 55 COPEN 68 EJN 24 EUROJUST 20) a doporučení č. 19 Hodnotící zprávy o České republice provedené v rámci čtvrtého kola vzájemných hodnocení „Praktické uplatňování evropského zatýkacího rozkazu a odpovídajících postupů předávání mezi členskými státy“ (dokument 15691/2/08 REV CRIMORG 194 COPEN 222 EJN 71 EUROJUST 95).

Pokud jde o mezinárodní smlouvy, skutková podstata trestného činu agrese nově navržená v § 405a trestního zákoníku (jakož i některá další dílčí ustanovení) reaguje na požadavky Římského statutu ze dne 17. 7. 1998, jehož smluvní stranou se Česká republika stala ke dni 1. 10. 2009 a který byl vyhlášen pod č. 84/2009 Sb. m. s. Jiné mezinárodní smlouvy se navrhované právní úpravy přímo netýkají.

S ohledem na skutečnost, že jde o doprovodné změny, nevyplývají z navrhované právní úpravy zvýšené finanční nároky - navrhovaný zákon nebude mít dopad ani na státní rozpočet, ani na ostatní veřejné rozpočty, ani na hospodářské subjekty, zejména malé a střední podnikatele.

Navrhovaná úprava není spojena se sociálními dopady, nedopadá na životní prostředí, nemá bezprostřední nebo sekundární dopady na rovnost mužů a žen a nevede k diskriminaci jednoho z pohlaví.

Jako další důvod nepřípustnosti trestního stíhání v České republice se do § 11 trestního řádu doplňuje skutečnost, že trestní řízení bylo předáno do jiného státu a v tomto předaném řízení byl dotčené osobě cizozemským soudem pravomocně uložen trest nebo ochranné opatření, jejichž výkon byl přinejmenším zahájen, nebo nastala skutečnost, která brání jejich výkonu v cizím státě, anebo pokud bylo cizozemským soudem v předaném řízení pravomocně upuštěno od uložení trestu, anebo bylo pravomocně rozhodnuto o zproštění obžaloby. Tento důvod nepřípustnosti trestního stíhání je doplňován v návaznosti na novou úpravu předání trestního řízení do cizího státu. Jeho znění je inspirováno formulací článku 54 Schengenské prováděcí úmluvy a článku 35 Evropské úmluvy o předávání trestního řízení z 15. 5. 1972 (č. 551/1992 Sb.) a vychází z toho, že mají-li orgány České republiky k cizozemským orgánům takovou důvěru, že jsou ochotny sdílet s nimi odpovědnost za provedení trestního řízení, a předají-li trestní řízení cizozemským orgánům, měly by respektovat výsledek trestního řízení v cizím státě alespoň u zde vymezených typů rozhodnutí a stanovených podmínek.

V návaznosti na článek 50 Listiny základních práv EU, článek 54 Schengenské prováděcí úmluvy a související judikaturu Evropského soudního dvora (rozhodnutí ve věcech C-187/01 a C-385/01 Gözütok a Brügge, C-469/03 Miraglia, C-436/04 Van Esbroeck, C-467/04 Gasparini a další, C-150/05 Van Straaten, C-288/05 Kretzinger, C-367/05 Kraaijenbrink, C-297/07 Bourquain, C-491/07 Turanský) se přesněji vymezuje, kdy se ve vztahu k rozhodnutím jiných členských států EU a tzv. přidružených států, jimiž jsou jiné než členské státy EU, které se mezinárodní smlouvou zavázaly k provádění schengenských předpisů (schengenskými předpisy se rozumí mezinárodní smlouvy o odstraňování kontrol na společných hranicích a s nimi související právní předpisy EU), tj. konkrétně Norsko, Island a Švýcarsko, uplatní důvod nepřípustnosti trestního stíhání spočívající v uplatnění překážky věci rozhodnuté (rei iudicatae). Současné znění § 11 odst. 4 trestního řádu je příliš široké a jeho aplikace může vést k tomu, že pachatelé trestných činů uniknou spravedlnosti (např. oproti článku 54 Schengenské prováděcí úmluvy odsuzující rozhodnutí v jiném členském státu EU vytváří překážku věci pravomocně rozhodnuté bez ohledu na jeho reálnou vykonatelnost, nebo v rozporu se závěry rozhodnutí Evropského soudního dvora ve věci C-469/03 Miraglia může překážku věci pravomocně rozhodnuté vytvořit i rozhodnutí justičního orgánu jiného členského státu EU o zastavení trestního stíhání pro neúčelnost z důvodu řízení vedeného v České republice). Ačkoli článek 58 Schengenské prováděcí úmluvy umožňuje přednostní použití širších vnitrostátních předpisů upravujících překážku věci pravomocně rozhodnuté vůči rozhodnutím cizozemských orgánů, je třeba předmětné ustanovení koncipovat tak, aby více odpovídalo článku 54 Schengenské prováděcí úmluvy a relevantní judikatuře Evropského soudního dvora a nastolilo rovnováhu mezi požadavkem, aby nikdo nebyl stíhán pro stejný skutek v několika státech proto, že využil práva volného pohybu, a požadavkem, aby pachatelé v důsledku využití práva volného pohybu neunikali spravedlnosti. Rozšířen byl též okruh států, na které se toto ustanovení vztahuje (dosavadní § 11 odst. 4 trestního řádu pomíjí přidružené státy).

Jde o legislativně technickou úpravu související s novou úpravou obsaženou v odstavci 2.

Jedním z projevů přenosu pravomocí ve smyslu čl. 10a Ústavy České republiky, k němuž v případě mezinárodních trestních soudů a tribunálů uvedených v § 145 odst. 1 písm. a) zákona o mezinárodní justiční spolupráci v trestních věcech dochází, jsou účinky rei iudicitae, které meritorní rozhodnutí těchto mezinárodních trestních soudů a tribunálů mají i ve vztahu k vnitrostátním jurisdikcím [srov. čl. 20 odst. 2 Římského statutu Mezinárodního trestního soudu (č. 84/2009 Sb. m. s.), čl. 10 odst. 1 Statutu Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii¹, čl. 9 odst. 1 Statutu Mezinárodního trestního tribunálu pro Rwandu² a čl. 7 odst. 1 Statutu Mezinárodního zbytkového mechanismu pro trestní tribunály³]. Protože však mezinárodní trestní soudy a tribunály mají jen dílčí jurisdikci, která je omezena toliko na nejzávažnější zločiny podle mezinárodního práva a pouze na jejich nejvýznamnější pachatele, je nutno tyto účinky vyloučit v případech, kdy rozhodnutí mezinárodního trestního soudu nebo tribunálu je založeno na nedostatečnosti důvodů pro založení jeho jurisdikce (působnosti), včetně nedostatečné závažnosti činu nebo nebezpečnosti pachatele. V těchto případech se nemusí jednat o zločin podle mezinárodního práva, avšak může se jednat o trestný čin podle vnitrostátního práva, jehož vnitrostátní stíhání mezinárodní právo nevylučuje.

Ustanovení vychází z původního stavu před navrhovaným zákonem o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, tj. z používání trestního řádu na postupy mezinárodní justiční spolupráce, neboť právní styk s cizinou upravený v hlavě dvacáté páté trestního řádu byl ve smyslu § 12 odst. 10 trestního řádu považován za trestní řízení, resp. součást trestního řízení. Dochází-li k vyčlenění problematiky právního styku s cizinou z trestního řádu, tj. k úpravě mezinárodní justiční spolupráce v trestních věcech samostatným zákonem, je třeba řízení podle zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních do definice trestního řízení v § 12 odst. 10 trestního řádu doplnit.

Jde o změnu v souvislosti s navrženým § 76a tr.řádu. Vydání příkazu k zadržení by mělo mít podobný dopad ve vztahu k vyloučení soudce jako nařízení domovní prohlídky, vydání příkazu k zatčení nebo rozhodnutí o vazbě.

S ohledem na vyčlenění problematiky mezinárodní justiční spolupráce ve věcech trestních z trestního řádu do samostatného zákona se zrušují ustanovení upravující otázku nutné obhajoby v těchto případech. Případy nutné obhajoby v řízeních ve věcech mezinárodní justiční spolupráce jsou komplexně upraveny v navrhovaném § 14 zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních.

Zakotvení navrhované povinnosti do trestního řádu bude znamenat sjednocení právní úpravy s úpravou obsaženou v zákoně č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.

V návaznosti na požadavek Rozhodnutí Rady 2009/426/SVV ze dne 16. prosince 2008 o posílení Eurojustu, které mění rozhodnutí 2002/187/SVV, aby národní člen působící v Eurojustu požíval všech potřebných pravomocí pro efektivní výkon své činnosti v Eurojustu, se v navrhovaném § 29 zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních výslovně upravuje jeho oprávnění nahlížet pro účely plnění svých úkolů v Eurojustu do trestního spisu. V navrženém ustanovení se zajišťuje provázanost úpravy trestního řádu s tímto oprávněním národního člena a zároveň se předchází výkladovým nejasnostem, zda lze národního člena v Eurojustu podřadit pod pojem „státní orgán“.

S ohledem na vyčlenění problematiky mezinárodní justiční spolupráce ve věcech trestních z trestního řádu do samostatného zákona je třeba doplnit toto ustanovení tak, že ustanovení trestního řádu upravující nejvyšší přípustnou dobu trvání tzv. „vyšetřovací vazby“ se nebude aplikovat na všechny druhy vazeb vykonávané osobou v řízeních podle zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních (tj. zejména na vazbu předběžnou, předávací, vydávací a průvozní). Pokud jde o vazbu vykonanou dotčenou osobou v cizině v souvislosti s úkonem mezinárodní justiční spolupráce požadovaným Českou republikou (vydání, předání), posuzuje se samostatně z povahy věci (nejde o vazbu v České republice podle trestního řádu) a není zapotřebí výslovně stanovit, že se její délka nezapočítává do doby trvání vazby v trestním řízení v České republice.

S ohledem na mimořádně vysokou závažnost trestného činu agrese, jehož skutková podstata se nově upravuje v novele trestního zákoníku (viz níže), se navrhuje vyloučit i ve vztahu k tomuto trestnému činu možnost nahrazení vazby peněžitou zárukou.

Navrhuje se, aby v trestním řízení bylo možné vydat příkaz k zadržení podezřelého, kterému nelze pro jeho nedosažitelnost doručit opis usnesení o zahájení trestního stíhání. Dosavadní právní úprava (§ 76 odst. 1 tr. řádu) vychází z toho, že k zadržení osoby podezřelé dochází typicky na místě činu, nebo sice později, ale taková osoba je bez obtíží k dispozici orgánům činným v trestním řízení. Podmínkou zadržení podezřelé osoby je samozřejmě její fyzická dosažitelnost (ať již na základě předvolání k úkonu, předvedení nebo přistižení při činu). Na rozdíl od osoby obviněné, vůči níž lze za stanovených podmínek uvedených v § 69 vydat příkaz k zatčení, ale trestní řád nezná institut příkazu k zadržení podezřelého, kterého nelze předvolat či jinak zajistit jeho přítomnost při úkonech trestního řízení a u něhož míra důvodnosti podezření ze spáchání trestného činu je natolik vysoká, že je namístě zahájit trestní stíhání. K tomu může dojít až doručením opisu usnesení o zahájení trestního stíhání podle § 160 odst. 2 tr. řádu, pokud nejsou splněny zákonné podmínky pro konání řízení proti uprchlému. Za situace, kdy opis usnesení o zahájení trestního stíhání nelze takové osobě doručit a nelze ji ani předvolat, předvést nebo bez odkladu zadržet, není možné vůči ní provádět úkony trestního stíhání. Po takové osobě lze sice pátrat prostředky uvedenými v zákonu č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, avšak tyto úkony se kvalitativně odlišují od úkonů, které policie provádí při plnění příkazu k zatčení, a tomu zpravidla odpovídá i délka doby, než se podaří takovou osobu zajistit pro trestní řízení.

Z uvedených důvodů se navrhuje, aby v případech, kdy je zcela zřejmé, že takové osobě bude po jejím zadržení sděleno obvinění a bude zahájeno trestní stíhání, bylo možné vydat příkaz k jejímu zadržení. Shodně, jako je tomu u příkazu k zatčení obviněného, bude vydání příkazu k zadržení podezřelého svěřeno do pravomoci soudce působícího v přípravném řízení. Příkaz provedou policejní orgány, stejně jako je tomu v případě vydání příkazu k zatčení obviněného. Ihned po zadržení bude takové osobě doručen opis usnesení o zahájení trestního stíhání a taková osoba bude vyslechnuta.

Absence navrhované úpravy příkazu k zadržení osoby je také velmi výrazně pociťována v oblasti mezinárodní justiční spolupráce ve věcech trestních, a to zejména v následujících třech případech:

Ad a)

V současnosti je prakticky nereálné úspěšně dokončit přeshraniční pronásledování pachatele trestného činu z České republiky do cizího státu – tj. vrátit pachatele do České republiky. Pronásledované osobě přistižené při činu nebylo dosud doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání, takže proti ní není možné vydat evropský zatýkací rozkaz. Tudíž nelze splnit podmínku, že zadržená pronásledovaná osoba je příslušnými orgány České republiky z cizího státu vyžádána cestou justiční spolupráce. Podle dosavadní právní úpravy tak má pachatel trestného činu poměrně snadnou možnost vyhnout se trestní odpovědnosti přejetím hranice, na které již nejsou žádné hraniční kontroly, ani není dána možnost je uzavřít.

Ad b)

Pachatelé závažných zločinů (vražda, loupež, znásilnění apod.) zpravidla nevyčkávají v místě svého trvalého pobytu, až jim policie doručí usnesení o zahájení trestního stíhání. Naopak velice často okamžitě po spáchání zločinu opouštějí území České republiky, neboť jsou si vědomi omezených možností českých orgánu činných v trestním řízení okamžitě reagovat. Přitom policie nezřídka má dostatek indicií k identifikaci konkrétního pachatele, ale nemá potřebné nástroje k tomu, aby osoba, jež uprchla přes hranice, byla navrácena do České republiky. V praxi se někdy tyto případy řeší za pomoci řízení proti uprchlému (v jehož rámci je vydán mezinárodní zatýkací rozkaz či evropský zatýkací rozkaz), nicméně se ukazuje, že jde o řešení, jehož uplatnění trvá nějaký čas, který dává pachateli prostor, aby nalezl úkryt v cizině, nezřídka ve státě s Českou republikou nespolupracujícím. Opatření proti prchajícímu pachateli má přitom smysl pouze, je-li realizováno okamžitě, maximálně v řádu hodin, tj. před tím, než pachatel dosáhne úkrytu (v nespolupracujícím státě).

Ad c)

Dalším případem, kdy je absence příkazu k zadržení osoby pociťována, je případ, kdy se pátrá po osobě důvodně podezřelé ze spáchání trestného činu za účelem jejího omezení na osobní svobodě. Vzhledem k tomu, že se takové osobě, která se úmyslně skrývá v cizím státě, nepodařilo doručit usnesení o zahájení trestního stíhání, nemůže být proti ní vydán příkaz k zatčení, mezinárodní zatýkací rozkaz ani evropský zatýkací rozkaz. Po takové osobě nelze podle dosavadní právní úpravy prakticky pátrat v cizině, neboť účelem pátrání je omezení osoby na svobodě, pro které může být podkladem pouze mezinárodní zatýkací rozkaz nebo evropský zatýkací rozkaz (které v tomto případě nelze vydat). V Schengenském informačním systému je možné pátrat po pobytu osoby pouze pro jiné účely než pro účely jejího vzetí do vazby (např. pro účely doručování), takže jej v tomto případě nelze využít.

Ve všech výše uvedených případech tak navrhovaná úprava příkazu k zadržení usnadní úspěšné vrácení podezřelé osoby do České republiky k trestnímu stíhání, neboť příkaz k zadržení bude podkladem pro vyžádání osoby z cizího státu (§ 79 ZMJS) a pro vydání evropského zatýkacího rozkazu (§ 193 ZMJS).

Navržená úprava odpovídá i většině právních úprav jiných členských států EU, kdy podle informací získaných prostřednictvím Eurojustu lze vydat evropský zatýkací rozkaz (na základě vnitrostátního příkazu k zadržení/zatčení osoby) bez oficiálního sdělení informace podezřelému o zahájení trestního stíhání nejméně v 16 státech (Finsko, Francie, Itálie, Litva, Lotyšsko, Lucembursko, Maďarsko, Malta, Německo, Nizozemí, Portugalsko, Rakousko, Slovensko, Slovinsko, Švédsko, Velká Británie).

Za účelem naplnění nového příkazu k zadržení by měl mít policejní orgán možnost vstoupit do obydlí, jiných prostor a na pozemek shodně jako u osoby, na kterou byl vydán příkaz k zatčení nebo k dodání do výkonu trestu odnětí svobody

Ustanovení upravující některé otázky při přeshraničním sledování zásilky byla z trestního řádu přenesena do navrhovaného § 65 odst. 2 a 3 zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, kam systematicky patří.

Ustanovení upravující některé otázky spojené s přeshraničním použitím agenta bylo z trestního řádu přeneseno do navrhovaného § 60 odst. 7 (skryté vyšetřování) zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, kam systematicky patří.

Jde o legislativně technické úpravy navazující na vložení nového odstavce 2 do § 11.

Na rozdíl od mezinárodních trestních soudů a tribunálů uvedených v § 145 odst. 1 písm. a) zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, u nichž dochází k přenosu pravomocí ve smyslu čl. 10a Ústavy České republiky, a jejich meritorní rozhodnutí tedy mají účinky rei iudicatae, v případě mezinárodních trestních soudů a tribunálů uvedených v § 145 odst. 1 písm. b) a c) zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních k takovému přenosu pravomocí nedochází, a jejich meritorní rozhodnutí proto automatické účinky rei iudicatae nemají (srov. čl. 9 odst. 1 Statutu Zvláštního soudu pro Sierra Leone⁴ nebo čl. 5 odst. 1 Statutu Zvláštního tribunálu pro Libanon⁵). K meritorním rozhodnutím těchto mezinárodních trestních soudů a tribunálů je proto nutno přistupovat obdobně jako k meritorním rozhodnutím cizích států a v každém jednotlivém případě posoudit, zda dané rozhodnutí lze považovat za postačující (a to nejen formálně, ale i z hlediska faktického vykonání případně uloženého trestu). Zejména rozhodnutí založená na nedostatečnosti důvodů pro založení jurisdikce (působnosti) mezinárodního trestního soudu nebo tribunálu, včetně nedostatečné závažnosti činu nebo nebezpečnosti pachatele, v praxi nebude možné považovat za dostačující.

Navržená změna navazuje na vytvoření nového institutu dočasného upuštění od trestního stíhání v navrhovaném § 108 zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních. V případě, že justiční orgán požádá cizí stát o převzetí trestního řízení, nově již nebude přerušovat trestní stíhání, ale rozhodne o dočasném upuštění od trestního řízení pro skutek, který je předmětem žádosti o převzetí trestního stíhání.

Jde o legislativně technickou úpravu navazující na vložení nového odstavce 2 do § 11.

Navrhovaná úprava sjednotí rozhodování o upuštění od výkonu trestu odnětí svobody nebo jeho zbytku podle § 327 v případech, kdy má být odsouzený vydán do cizího státu, předán jinému členskému státu Evropské unie na základě evropského zatýkacího rozkazu nebo předán do Norska či Islandu na základě zatýkacího rozkazu, s rozhodováním v případech, kdy má být odsouzený vyhoštěn. Současně rozhodování o upuštění od výkonu trestu odnětí svobody nebo jeho zbytku svěřuje v souladu s čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod soudu.

Zavedení nového institutu přerušení výkonu trestu vyhoštění je navrhováno na základě poznatků z praxe, podle kterých trest vyhoštění v některých případech brání úspěšnému předvolání svědků z ciziny, pokud tito byli z České republiky vyhoštěni, a souvisí s navrhovaným ustanovením § 44 odst. 4 zákona o mezinárodní justiční spolupráci v trestních věcech. Ve výroku usnesení o přerušení výkonu trestu vyhoštění bude vždy nutno specifikovat dobu, na kterou se výkon trestu vyhoštění přerušuje.

Navrhované doplnění § 364a navazuje na navrhované změny § 4 zákona o Rejstříku trestů, které upravují podmínky a postup pro zápis rozhodnutí mezinárodních trestních soudů a tribunálů do evidence Rejstříku trestů. Bude-li možné tato rozhodnutí do evidence Rejstříku trestů zapisovat, je nutno umožnit i jejich zahlazení, neboť jinak by byli pachatelé trestných činů podle mezinárodního práva, jejichž stíhání a trestání je v působnosti mezinárodních trestních soudů a tribunálů, neodůvodněně znevýhodněni oproti pachatelům jiných trestných činů.

S ohledem na vyčlenění problematiky mezinárodní justiční spolupráce ve věcech trestních z trestního řádu do samostatného zákona se příslušná ustanovení hlavy dvacáté páté trestního řádu upravující tuto problematiku zrušují.

Ustanovení § 3 odst. 4 písm. d) zákona č. 586/1992 Sb. a obdobně i § 18 odst. 2 písm. d) tohoto zákona vymezují, co není předmětem té či oné daně z příjmu, a konkrétně že jím nejsou plnění z rozsudků ESLP a ze smírných urovnání stížností před ESLP. Od doby, kdy byla tato ustanovení doplněna, však vznikla třetí možnost uzavření věci před ESLP s finančním plněním ze strany státu, a sice tzv. jednostranné prohlášení vlády. Pamatuje na ně již Statut vládního zmocněnce pro zastupování ČR před ESLP, schválený usnesením vlády ze dne 17. srpna 2009 č. 1024 (čl. 6 odst. 4 statutu). Je proto vhodné upřesnit zmíněná ustanovení zákona č. 586/1992 Sb. tak, aby výslovně pamatovala i na jednostranná prohlášení vlády a vylučovala tak případné výkladové problémy

Nad rámec mezinárodněprávních závazků se vstřícně k mezinárodním trestním soudům a tribunálům, resp. k obětem zločinů, jejichž stíhání a trestání je v působnosti mezinárodních trestních soudů a tribunálů, navrhuje vyloučit z předmětu daně z příjmů fyzických osob příjmy z odškodnění, o kterých rozhodly mezinárodní soudy nebo tribunály, s nimiž Česká republika spolupracuje. Zařazení mezi příjmy, které nejsou předmětem daně fyzických osob, vyplývá z určité podobnosti se spravedlivým zadostiučiněním přiznaným Evropským soudem pro lidská práva ve smyslu § 3 odst. 4 písm. d), byť v případě Evropského soudu pro lidská práva se navrhuje z předmětu daně vyloučit pouze zadostiučinění hrazená Českou republikou, zatímco v případě odškodnění přiznaných mezinárodními trestními soudy a tribunály se bude jednat o odškodnění hrazené buď přímo odsouzenými pachateli zločinů, jejichž stíhání a trestání je v působnosti těchto mezinárodních trestních soudů a tribunálů, anebo z příslušných fondů (např. Svěřenecký fond podle čl. 79 Římského statutu). Nejeví se totiž vhodným, aby Česká republika jakýmkoli způsobem snižovala odškodnění obětí nejzávažnějších zločinů podle mezinárodního práva.

Jde o změny navazující na úpravu působení národního člena v Eurojustu obsaženou v navrhované hlavě II části druhé zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních.

V návaznosti na požadavek Rozhodnutí Rady 2009/426/SVV ze dne 16. prosince 2008 o posílení Eurojustu, které mění rozhodnutí 2002/187/SVV, aby národní člen působící v Eurojustu požíval všech potřebných pravomocí pro efektivní výkon své činnosti v Eurojustu, se v navrhovaném doplnění § 12i odst. 1 výslovně upravuje jeho oprávnění nahlížet do centrální evidence stíhaných osob (CESO) pro účely plnění úkolů v Eurojustu. I když národní člen působící v Eurojustu využívá svého postavení státního zástupce, není orgánem činným v trestním řízení a jeho oprávnění získávat údaje z CESO je třeba výslovně zakotvit.

Stejně tak je v praxi zapotřebí, aby údaje z CESO bylo možné poskytnout rovněž Ministerstvu spravedlnosti, které je potřebuje při plnění úlohy ústředního orgánu podle zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, např. pokud jde o závazky vyplývající ze zásady speciality (při vyžádání osoby z ciziny), anebo při vyslovování souhlasu s předáním odsouzené osoby do ciziny (tj. aby předáním odsouzené osoby nedošlo ke ztížení jejího trestního stíhání v České republice v jiné trestní věci).

V navržené změně § 19a se přizpůsobuje nejvyšší délka dočasného přidělení státního zástupce k Eurojustu délce funkčního období národního člena, které činí 4 roky, může však být ještě delší v případě, že je národní člen zvolen prezidentem nebo viceprezidentem Eurojustu (národní člen je k Eurojustu vysílán v režimu dočasného přidělení). Upravuje se i způsob rozhodování o dočasném přidělení státního zástupce k Eurojustu způsobu jmenování státního zástupce národním členem tak, aby za účelem dosažení stejného cíle nemusely probíhat dvě odlišné procedury.

Pokud jde o zákon o výkonu vazby, který upravuje podmínky výkonu vazby v trestním řízení, uplatní se i na vazby vykonávané podle zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, neboť podle výkladové pravidla obsaženého v navrhovaném § 3 uvedeného zákona se řízení podle zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních považuje za trestní řízení.

V navrženém ustanovení § 14 odst. 3 upravujícím režim návštěv osob nacházejících se ve výkonu vazby podle zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních se nově sjednocuje povolovací režim návštěv v takových případech tak, že o nich zásadně rozhoduje předseda senátu, pouze v případě předběžné vazby v předběžném šetření nebo vazby v rámci dočasného převzetí osoby za účelem provedení úkonu přípravného řízení se toto oprávnění přiznává státnímu zástupci. Tím je respektován požadavek, aby o návštěvách rozhodoval ten justiční orgán, který je příslušný k vedení řízení (či jeho části) nebo k provedení úkonu v oblasti mezinárodní justiční spolupráce v trestních věcech, v jehož rámci byla osoba vzata do vazby.

V odstavci 1 písm. a) se přebírá dosavadní právní úprava, pouze se upravuje odkaz s ohledem na skutečnost, že problematika mezinárodní justiční spolupráce ve věcech trestních byla vyčleněna z trestního řádu do samostatného zákona.

Písmena b) a c) navazují na novou úpravu spolupráce s mezinárodními soudy a tribunály v části čtvrté zákona o mezinárodní justiční spolupráci. S ohledem na navrhované rozšíření možností spolupráce s mezinárodními trestními soudy a tribunály, včetně přebírání odsouzených osob, i na mezinárodní trestní soudy a tribunály podle § 145 odst. 1 písm. b) a c) zákona o mezinárodní justiční spolupráci v trestních věcech je zapotřebí rozhodnutí těchto mezinárodních trestních soudů a tribunálů, pokud byla na území České republiky uznána českým soudem, zapsat do evidence Rejstříku trestů stejně, jako je tomu v případě odsouzení cizozemskými soudy uznanými na území České republiky. V případě mezinárodních trestních soudů a tribunálů uvedených v § 145 odst. 1 písm. a) zákona o mezinárodní justiční spolupráci v trestních věcech, tj. mezinárodních trestních soudů a tribunálů, ohledně nichž došlo k přenosu pravomocí ve smyslu čl. 10a Ústavy České republiky, se navrhuje automaticky, tj. bez návrhu Ministerstva spravedlnosti a rozhodnutí českého soudu, zaznamenávat v evidenci Rejstříku trestů jak odsouzení, která jsou vykonávána v České republice (v případě převzetí odsouzeného podle § 174 a násl. zákona o mezinárodní justiční spolupráci v trestních věcech), tak odsouzení občanů České republiky a osob bez státní příslušnosti s trvalým pobytem v České republice těmito mezinárodními trestními soudy a tribunály. Díky přenosu pravomocí podle čl. 10a Ústavy České republiky zvláštní rozhodování o zápisu do evidence Rejstříku trestů totiž není zapotřebí.

Navrhované nové znění odstavce 3 doplňuje možnost zápisu do evidence Rejstříku trestů rovněž cizozemských odsouzení osob bez státní příslušnosti, které mají na území České republiky trvalý pobyt. Tato možnost dosud chyběla, přestože jinak je s těmito osobami v trestním právu zacházeno v mnoha ohledech obdobně, jako s českými státními příslušníky (srov. § 6 a § 7 odst. 2 trestního zákoníku), a je tedy i zájem na soustředění informací o trestní minulosti takových osob v České republice. Vzhledem k novému zákonu o trestní odpovědnosti právnických osob se doplňují i právnické osoby, které mají sídlo v České republice nebo na území české republiky mají umístěn podnik nebo organizační složku, anebo zde alespoň vykonávají svojí činnost nebo zde mají svůj majetek.. Dále se s ohledem na navrhované rozšíření možností spolupráce s mezinárodními trestními soudy a tribunály i na mezinárodní trestní soudy a tribunály podle § 145 odst. 1 písm. b) a c) zákona o mezinárodní justiční spolupráci v trestních věcech navrhuje v evidenci Rejstříku trestů zaznamenávat rovněž odsouzení občanů České republiky a osob bez státní příslušnosti s trvalým pobytem na území České republiky těmito mezinárodními trestními soudy a tribunály, avšak na rozdíl od mezinárodních trestních soudů a tribunálů uvedených v § 145 odst. 1 písm. a) zákona o mezinárodní justiční spolupráci v trestních věcech [srov. výše k odstavci 1 písm. c)] pouze na návrh Ministerstva spravedlnosti, o kterém rozhodne Nejvyšší soud, neboť v případě mezinárodních trestních soudů a tribunálů podle § 145 odst. 1 písm. b) a c) zákona o mezinárodní justiční spolupráci v trestních věcech k přenosu pravomocí podle čl. 10a Ústavy nedošlo, a zvláštní rozhodnutí českého soudu je proto nezbytné.

Oproti stávající úpravě se v odstavci 4 navrhuje s ohledem na navrhované změny v možnosti zaznamenávat do evidence Rejstříku trestů rovněž odsouzení mezinárodními trestními soudy a tribunály rozšířit ustanovení o účincích cizozemských rozhodnutí zaznamenaných v evidenci Rejstříku trestů i na odsouzení mezinárodními trestními soudy a tribunály. Navrhovaný odstavec 4 je ve srovnání s dosavadním zněním rovněž formulován jednodušeji a jasněji.

V návaznosti na navrhované nahrazení hlavy XXV. trestního řádu zákonem o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních se navrhuje zrušit též poznámky pod čarou č. 2 a 2a, které odkazují na ustanovení hlavy XXV. trestního řádu.

Jedná se o legislativně technicko změnu, která novelizuje§ 4a odst. 3, aby byla užita shodná formulace jako v nově formulované § 4 odstavce 2 a 3.

Navrhovaná změna souvisí s novelizačním bodem č. 1. Navrhuje se výslovně stanovit, jakým způsobem Rejstřík trestů získá údaje nezbytné pro provedení zápisu do evidence odsouzení, jde-li o odsouzení mezinárodním soudem nebo tribunálem, které nebylo v České republice uznáno, ale zapisuje se buď ze zákona [navrhované ustanovení § 4 odst. 1 písm. c), tj. jde-li o mezinárodní trestní soud nebo tribunál podle § 145 dost. 1 písm. a) zákona o mezinárodní justiční spolupráci v trestních věcech], anebo na návrh Ministerstva spravedlnosti (navrhované ustanovení § 4 odst. 2, tj. jde-li o mezinárodní trestní soud nebo tribunál podle § 145 odst. 1 písm. b) nebo c) zákona o mezinárodní justiční spolupráci v trestních věcech].

Vzhledem k navrhovanému přesunu oprávnění ministra spravedlnosti upustit podle § 327 odst. 1 trestního řádu od výkonu trestu odnětí svobody nebo jeho zbytku i v případech, kdy má být odsouzený vydán do cizího státu nebo předán cizímu státu podle části páté hlavy druhé zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, na soud nebude ustanovení § 10 odst. 1 písm. b) nadále zapotřebí.

Jde o opravu odkazu v návaznosti na vyčlenění problematiky mezinárodní justiční spolupráce ve věcech trestních z trestního řádu do samostatného zákona.

V návaznosti na požadavek Rozhodnutí Rady 2009/426/SVV ze dne 16. prosince 2008 o posílení Eurojustu, které mění rozhodnutí 2002/187/SVV, aby národní člen působící v Eurojustu požíval všech potřebných pravomocí pro efektivní výkon své činnosti v Eurojustu, se v navrhovaném § 29 zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních výslovně upravuje jeho oprávnění požadovat pro účely plnění svých úkolů v Eurojustu opis z evidence z Rejstříku trestů. V navrženém ustanovení se zajišťuje provázanost úpravy zákona o Rejstříku trestů s tímto oprávněním národního člena a zároveň se předchází výkladovým nejasnostem, zda lze národního člena v Eurojustu podřadit pod pojem „orgán“.

Nad rámec mezinárodněprávních závazků se vstřícně k mezinárodním trestním soudům a tribunálům uvedeným v § 145 odst. 1 písm. a) zákona o mezinárodní justiční spolupráci v trestních věcech navrhuje umožnit ve vztahu k těmto mezinárodním trestním soudům a tribunálům přímý styk, pokud jde o získávání informací z evidence Rejstříku trestů.

Jde o legislativně technické úpravy v návaznosti na nový zákon o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních.

Navržená změna reaguje na oprávnění národního člena působícího v Eurojustu požadovat opisy z evidence Rejstříku trestů (srov. bod 8) a upravuje způsob, jakým způsobem jsou mu opisy zasílány – jedním z preferovaných způsobů je jejich zaslání v elektronické podobě opatřené zaručeným elektronickým podpisem.

Navržená změna implementuje čl. 3 Rámcové rozhodnutí Rady 2002/465/SVV ze dne 13. června 2002 o společných vyšetřovacích týmech, podle něhož „pokud jsou úředníci některého členského státu nasazeni v jiném členském státě, odpovídá jejich členský stát za jakoukoli škodu, kterou způsobí při své činnosti, v souladu s vnitrostátními právními předpisy členského státu, v němž jsou nasazeni. Členský stát, na jehož území je škoda uvedená v odstavci 1 způsobena, nahradí tuto škodu za podmínek platných pro škodu způsobenou jeho vlastními úředníky.“

V návaznosti na požadavky uvedeného článku je tak třeba rozšířit působnost tohoto zákona tak, aby bylo možné podle něj nahradit i škodu způsobenou úředními osobami jiného členského státu EU, pokud taková škoda vznikla při jejich působení ve společném vyšetřovacím týmu, pokud splňuje podmínky uvedené v § 127 trestního zákoníku – tj. pokud plní úkoly státu nebo společnosti a používá při tom svěřené pravomoci pro plnění těchto úkolů a se souhlasem orgánů České republiky působí na území České republiky. Povinnost jiného členského státu k regresní úhradě vyplacené náhrady škody je upravena v navrhovaném § 188 zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních.

Mezinárodní trestní soud nebo tribunál nemůže být původcem pronásledování ve smyslu § 2 odst. 9 zákona o azylu, v zájmu právní jistoty je nicméně žádoucí výslovně v zákonu o azylu uvést, že k prohlášení o úmyslu požádat o mezinárodní ochranu, pokud směřuje vůči mezinárodnímu trestnímu soudu nebo tribunálu, s nímž Česká republika spolupracuje podle zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, se nepřihlíží a že případný statut žadatele o udělení mezinárodní ochrany nebrání provedení předání této osoby mezinárodnímu trestnímu soudu nebo tribunálu.

Navrhovaná změna souvisí s možností vydat v určitých případech náhradní cestovní doklad i bez žádosti (novelizační bod č. 2).

V praxi se vyskytují případy, kdy občané České republiky, kteří mají být Policií České republiky eskortováni z cizího státu na území České republiky v rámci vydání (extradice), předání podle evropského zatýkacího rozkazu nebo převzetí (transfer) odsouzeného, nebo kteří mají být z cizího státu vyhoštěni do České republiky (zejména je-li na takové občany v České republice vydán příkaz k zatčení či příkaz k dodání do výkonu trestu) a kteří nemají platný cestovní doklad, odmítají spolupracovat se zastupitelským úřadem při vydávání náhradního cestovního dokladu (cestovního průkazu), zejm. odmítají podepsat žádost o vydání cestovního průkazu. Je proto žádoucí upravit možnost vydat takový náhradní cestovní doklad i bez žádosti občana, pouze na základě žádosti Policie České republiky zaslané zastupitelskému úřadu.

Navrhovaná změna souvisí s možností vydat v určitých případech náhradní cestovní doklad i bez žádosti (novelizační bod č. 2).

V souvislosti s rozšířením možností spolupráce s mezinárodními trestními soudy a tribunály podle zákona o mezinárodní justiční spolupráce v trestních věcech i na mezinárodní trestní soudy a tribunály uvedené v § 145 odst. 1 písm. b) a c), s nimiž dosud spolupráce možná nebyla, se navrhuje rozšířit tyto možnosti i v oblasti zvláštní ochrany svědka a dalších osob. Jedná se pouze o rozšíření okruhu mezinárodních trestních soudů a tribunálů, na jejichž žádost lze takovou ochranu v České republice poskytovat, přičemž na postupech při posuzování těchto žádostí se nic nemění (tj. zejména nevzniká žádný závazek ochranu poskytnout).

V souvislosti se zrušením dosavadního § 435 trestního řádu je vhodné upravit subsidiárně institut přeshraničního pronásledování. Přestože je tento institut v převážné míře upraven Schengenskou prováděcí úmluvou, jakož i bilaterálními smlouvami se sousedními státy o policejní spolupráci, je vhodné zapracovat do zákona o Policii ČR subsidiární úpravu z následujících důvodů: Případné změny Schengenské prováděcí úmluvy mohou v post-lisabonském režimu práva EU změnit dosavadní postavení této úmluvy jako mezinárodní smlouvy, která je součástí právního řádu. Subsidiární úprava také může vyřešit některé otázky, které byly doposud dovozovány především výkladem. Jde zejména o možnost vést pronásledování i ze třetího státu (§ 92 odst. 5 termín „pokračovat“) – takže např. polská policie pronásledující pachatele z místa činu v Bogatynii (PL) přes Zittau (DE) bude výslovně oprávněna pokračovat v pronásledování do Hrádku nad Nisou (CZ).

Pronásledující příslušník zahraničního bezpečnostního sboru je oprávněn přiměřeně omezit osobní svobodu pronásledované osoby, pokud ji dopadne za nepřítomnosti českého policisty. Dále je oprávněn prohlédnout osobu kvůli zjištění, zda u sebe nemá zbraň, a zbraň jí odejmout. Je také oprávněn v odůvodněných případech odejmout jinou věc (například nebezpečnou látku jako je výbušnina nebo jed, nebo například věc, která by mohla být důležitá pro trestní řízení a kterou se osoba snaží zničit nebo znehodnotit). Tato oprávnění trvají do okamžiku převzetí této osoby českým policistou. K tomu by mělo dojít typicky ihned po příjezdu policie na místo dopadení, nebo po dopravení pronásledované osoby na místo označené policejním funkcionářem, který pronásledujícímu příslušníkovi zahraničního bezpečnostního sboru vydává pokyny. Policista může následně situaci řešit v rámci pravomocí stanovených zákonem o policii nebo trestním řádem (omezení osobní svobody, odnětí věci, odnětí zbraně atd.).

Dále se jednoznačně vymezuje právní titul k omezení svobody osoby dopadené na českém území v § 26 odst. 1 písm. i). Je nutné vycházet z toho, že přeshraniční pronásledování lze provést jak za účelem dopadení pachatele trestného činu, tak za účelem dopadení osoby, která porušila jiné předpisy, například neuposlechla pokyn k zastavení vozidla. Proto byla zvolena obecná úprava zajištění osoby podle zákona o Policii ČR. Zajištěním se stále rozumí pouze činnost českého policisty (příslušník zahraničního bezpečnostního sboru má pouze oprávnění přiměřeně omezit osobní svobodu dopadené osoby). V souladu s mezinárodní praxí trvá zajištění maximálně šest hodin, přičemž noční hodiny (ve kterých je snížena schopnost cizího státu požádat o vydání nebo předání osoby) se nezapočítávají.

Pronásledující příslušníci zahraničního bezpečnostního sboru musí informovat policistu určeného policejním prezidentem. Vzhledem k operativní a neplánované povaze pronásledování je nezbytné, aby policejní prezident určil příslušné policisty dlouhodobým pověřením (například vedoucí centra pro policejní spolupráci nebo jejich zástupce). Informování lze samozřejmě provést i cestou standardních kontaktních míst pro zajištění mezinárodní policejní spolupráce.

Kromě toho se nově mezi způsoby nasazení, které vyžadují stanovení řídícího policisty, zařazuje v zájmu právní jistoty také nasazení podle § 92 odst. 3 zákona o Policii ČR. Toto ustanovení reflektuje posílenou policejní spolupráci v rámci EU. Relevantní předpisy, například rozhodnutí Rady č. 615/2008/SVV o posílení přeshraniční spolupráce, zejména v boji proti terorismu a přeshraniční trestné činnosti, v současnosti samozřejmě standardně vyžadují, aby cizí policista působil pod vedením policisty územního státu (srov. čl. 17 odst. 2 tohoto rozhodnutí). Jeví se ovšem vhodnější toto pravidlo vyjádřit výslovně, již proto, že tento způsob nasazení není vázán na existenci nějakého předpisu EU o policejní spolupráci. (Naopak zcela jiným případem je nasazení podle § 93 odst. 4, kdy je nutno vyjít vstříc dalším mezinárodním závazkům, kdy se například jurisdikce na palubě letadla mění před odletem, během letu a po přistání).

Navrhuje se výslovně upravit postup policie při vracení věcí vydaných či odňatých v souvislosti s přestupky podle § 34. Navrhovaná úprava vracení věci je daleko stručnější, což odpovídá povaze vnitrostátního řízení o přestupcích. Vychází se proto z úpravy již platné pro vracení věci správním orgánem rozhodujícím o přestupku, tedy z § 75 odst. 2 zákona č. 200/1991 Sb., o přestupcích, ve znění dalších předpisů. Postup policie při vracení věcí by neměl být svázán přísnějšími pravidly, než je postup správního orgánu, který ve věci následně rozhoduje.

V souvislosti se zrušením § 441a trestního řádu je namístě upravit postup policie při nalezení věci, po které je vyhlášeno mezinárodní pátrání nebo u které lze jinak důvodně předpokládat zájem cizího státu o její zajištění a případně vydání. Tento vnitrostátní postup totiž není upraven mezinárodními smlouvami nebo právními předpisy EU, závaznými pro Českou republiku. Například článek 100 odst. 2 Schengenské prováděcí úmluvy (v rámci Schengenského informačního systému se provádí nejvíce pátrání) stanoví pouze, že orgán, který věc nalezl, se spojí s orgánem, který zadal její hledání, a dohodnou se na nezbytných opatřeních, která musí být v souladu s vnitrostátními předpisy státu, jehož orgán věc nalezl.

Ze zásady, že stát může zasahovat do práv osob jen v případech a způsobem, který mu zákony dovolují, tak vyplývá potřeba explicitní úpravy v českém právu. Zjistí-li podle dosavadní právní úpravy policejní orgán, že se po určité věci (zpravidla odcizené vozidlo) mezinárodně pátrá – zejména prostřednictvím SIS nebo Interpolu, provede předběžné zajištění podle § 441a tr. řádu. Jinak by mohl takovou věc zajistit pouze, pokud je zároveň vedeno trestní řízení v České republice, nebo pokud dotčený cizí stát předem zašle justičním orgánům ČR žádost o právní pomoc směřující k zajištění této věci, nebo požádá o uznání vydaného příkazu k zajištění této věci jako důkazního prostředku nebo za účelem jejího propadnutí či zabrání. Bez těchto podmínek je policejní orgán nucen na zajištění věci rezignovat. Tento závěr je podpořen i judikaturou Ústavního soudu (nález ÚS 87/97). Jinými slovy, zrušením § 441a tr. řádu by policejní orgán přišel o jediný fungující nástroj pro zajišťování věcí, po kterých se mezinárodně pátrá, protože souvisí s trestnou činností.

Úprava podává ucelený postup při předběžném zajištění věci. Pouhé použití českých procesních pravidel (např. ve vztahu k věci důležité pro české trestní řízení) by totiž nebylo bez problémů. V případě, že po věci vyhlásily v minulosti pátrání cizí orgány, je totiž často nutné zjistit dodatečné informace (zdali je věc skutečně odcizená, kdo je vlastník, zdali pátrání nebylo odvoláno atd.) a teprve potom zvolit příslušný postup. Činnost policie bude mít v prvé řadě povahu provizorní a zajišťovací, zákon ovšem upravuje i možnost definitivního rozhodnutí v případech, kdy o vlastnictví zajištěné věci nebudou pochybnosti. Nové ustanovení řeší pouze oprávnění k předběžnému zajištění věci a související postup Policie. Naopak beze změny zůstává úprava pátrání po věcech, včetně pravomocí k tomu používaných. Pouhý fakt, že věc je důležitá pro cizí stát (který po ní zpravidla vyhlásil pátrání), neodůvodňuje jinou úpravu oprávnění policie oproti případům vnitrostátního pátrání. Policie se o skutečnostech, které odůvodňují očekávání, že cizí stát požádá o zajištění a předání určité věci, zpravidla dozvídá z mezinárodních pátracích systémů. Mezi nimi hrají hlavní úlohu pátrací systémy Interpolu a SIS (Schengenský informační systém). „Věcí“ v mezinárodní policejní praxi zpravidla bývá vozidlo, ale není to jediný případ. Mezinárodní pátrání lze vyhlásit:

V maximální míře, umožněné systematikou a terminologií zákona, se přebírá obecné znění dosavadního § 441a tř. řádu, jakož i věcně podobných ustanovení zákona o policii (zejm. § 34 a 37). Předpokládá se sice, že ve většině případů budou zajišťovány věci, po kterých se již pátrá (na základě záznamu v SIS nebo v informačním systému Interpolu nebo kvůli přímé žádosti zahraničního bezpečnostního sboru), nelze ale vyloučit ani případy, kdy bude možno zájem cizího státu na věci odůvodněně předpokládat na základě jiných okolností (např. při nálezu pozměněného nebo poškozeného dokladu vydaného cizím státem – kdy nemusí jít ani o podezření z trestného činu podle českého právního řádu, protože cizím dokladům se ochrana podle § 348 trestního zákoníku neposkytuje). Při zjištění okolností odůvodňujících očekávání, že o konkrétní věc bude mít zájem cizí stát, policie tuto věc zajistí. Přitom jejího držitele poučí podle § 13 zákona o policii o všech právech a povinnostech plynoucích z úpravy § 34a. O zajištění věci vyrozumí policie cizí stát (například při využívání Schengenského informačního systému se tak stane v souladu s příslušnými předpisy schengenského acquis prostřednictvím Národní centrály SIRENE). V informaci též oznámí lhůtu podle odstavce 4 s ohledem na možnosti uplatnění nároků na věc. V závislosti na důvodu, pro který se po věci pátrá, může cizí stát reagovat žádostí o právní pomoc (ve formě zajištění důkazu nebo ve formě zajištění majetku s cílem umožnit uložení nebo vykonání majetkového trestu), nebo tím, že uvědomí vlastníka věci nebo jeho totožnost oznámí české policii. Potřebné informace lze se zahraničním bezpečnostním sborem vyměnit vhodným způsobem v rámci policejní spolupráce (§ 80 zákona o Policii ČR).

Pokud byla v 60denní lhůtě podána žádost o právní pomoc, bude další právní režim vozidla upraven příslušnými trestněprávními předpisy pro poskytování právní pomoci. Pokud byl cizími orgány informován vlastník věci, musí uplatnit na věc nárok v téže lhůtě. Pokud byla totožnost vlastníka cizími orgány pouze sdělena policii, a orgány cizího státu nepožádaly o právní pomoc, policie požádá cizí stát o informování vlastníka vhodným způsobem (v rámci policejní spolupráce). V případě souběhu žádosti o právní pomoc a žádosti vlastníka o předání věci má samozřejmě přednost žádost o právní pomoc. To je dáno jak mezinárodně právními závazky České republiky, tak systematickým výkladem tohoto institutu jako potenciálního předstupně právní pomoci v trestních věcech - orgány cizího státu by mohly na svém území vlastníkovi věc, které je třeba pro trestní řízení, stejně odejmout, v mezidobí by ovšem hrozilo narušení důkazní hodnoty věci, její ztráta apod. Účelem ustanovení je umožnit vlastníkovi uplatnění nároku na věc právě v případech, kdy věc nepožadují cizí orgány činné v trestním řízení. Účelem rozhodně není trestní řízení narušovat například tím, že se věc použitá při trestném činu vrátí pachateli.

Lhůta, ve které musí cizí stát doručit žádost o právní pomoc směřující k zajištění (za účelem využití jako důkazu nebo za účelem propadnutí nebo zabrání) nebo předání věci podle právních předpisů o mezinárodní justiční spolupráci, je stanovena na 60 dnů. Tato délka je odůvodněna praktickými zkušenostmi - dosavadní lhůta 10 dnů je v praxi pro většinu států nepřiměřeně krátká. Pro prodloužení lhůty hovoří i systematické srovnání – lhůta, ve které musí cizí stát doručit žádost o vydání osoby, je 40 dnů. Zbavení osobní svobody je přitom nepoměrně větší zásah do lidských práv než omezení práva nakládat s věcí. Z dostupných informací plyne, že pokud jiné státy EU uplatňují lhůtu pro žádost o právní pomoc, pohybuje se zpravidla mezi 30 dny a 90 dny. Stejná lhůta je stanovena vlastníkovi věci, po které se pátrá za účelem jejího navrácení. Na tyto souvislosti a lhůtu podle odstavce 4 policie cizí orgán upozorní. Pokud se cizí stát ani osoba o věc ve stanovené lhůtě 60 dnů podle odstavce 4 nepřihlásí, lze věc vrátit tomu, u koho byla zajištěna, nebrání-li tomu nějaký právní důvod (například není-li věci potřeba pro trestní řízení v České republice nebo nejde-li o věc, jejíž držení je zakázáno). Jde o princip převzatý z § 37 odst. 3 zákona o policii.

Policie podle odstavce 7 zvažuje, zda o právu na vydání věci není pochyb, pouze pokud na věc uplatnila nárok osoba jiná, než ten, u něhož byla věc zajištěna. To plyne z předběžné povahy tohoto institutu, který není primárně určen k řešení vlastnických vztahů, ale k uplatnění zajišťovacích opatření z důvodů vzniklých v cizině, které bez následného vyjádření příslušných orgánů cizího státu české orgány ani nemusí v podrobnostech a v úplnosti znát. Vydání věci osobě, o jejímž právu na věc není pochyb, je institutem převzatým analogicky z ustanovení § 75 odst. 2 zákona č. 200/1991 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů. Pokud o věc nepožádá cizí stát formou právní pomoci, ale na věc uplatní právo více osob, přičemž o oprávněnosti jejich nároků jsou pochybnosti, předběžně zajištěná věc se svěřuje do úschovy soudu, který rozhodne v civilním řízení.

Osobu, která se má předběžně zajištěná věc vydat, ať již podle odstavce 6 nebo podle odstavce 7, policie vyzve k převzetí věci. Pokud k převzetí nedojde ani přes opakovanou výzvu (tj. osoba je vyzvána nejméně dvakrát), předběžně zajištěná věc přechází do režimu věci opuštěné a vztahuje se na ni úprava podle občanského zákoníku (§ 135 zákona č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Policie v takovém případě předběžně zajištěnou a nyní opuštěnou věc předá podle odstavce 8 příslušnému obecnímu úřadu. Doručení výzvy osobě, která se má věc vydat podle odstavce 6 nebo 7, bude možno v odůvodněných případech provést i vyhlášením na úřední desce.

V návaznosti na požadavek Rozhodnutí Rady 2009/426/SVV ze dne 16. prosince 2008 o posílení Eurojustu, které mění rozhodnutí 2002/187/SVV, aby národní člen působící v Eurojustu požíval všech potřebných pravomocí pro efektivní výkon své činnosti v Eurojustu, se v navrhovaném doplnění § 78 odst. 1 výslovně upravuje povinnost Policie ČR předávat národnímu členovi pro účely plnění jeho úkolů v Eurojustu potřebné informace, zejména z policejních databází. Dále se doplňuje Národního bezpečnostní úřad mezi orgány, kterým policie předává informace, které jsou nezbytné pro výkon jejich působnosti.

V souvislosti s rozšířením možností spolupráce s mezinárodními trestními soudy a tribunály podle zákona o mezinárodní justiční spolupráce v trestních věcech i na mezinárodní trestní soudy a tribunály uvedené v § 145 odst. 1 písm. b) a c), s nimiž dosud spolupráce možná nebyla, se navrhuje na tyto mezinárodní trestní soudy a tribunály rozšířit i možnost poskytnutí mezinárodní policejní spolupráce.

V zájmu předcházení pochybnostem, k nimž v praxi v současnosti v některých případech dochází, se navrhuje v písmenu b) výslovně uvést, že uplatnění zásady subsidiární univerzality přichází v úvahu pouze v případě, že vydávací nebo předávací řízení skutečně proběhlo a že se nemuselo jednat pouze o vydání k trestnímu stíhání, ale rovněž o vydání k výkonu trestu odnětí svobody, pokud pachatel byl pro daný trestný čin již odsouzen. Navrhované znění tak lépe vyjádří subsidiaritu této zásady, kdy se nejedná o subsidiaritu vůči ostatním jurisdikčním zásadám, nýbrž o subsidiaritu vůči vydání (extradici), resp. předání podle evropského zatýkacího rozkazu. V případě, že pachatel byl v cizím státě již odsouzen, a cizí stát tedy původně žádal o vydání k výkonu trestu, není uplatnění zásady subsidiární univerzality v rozporu se zásadou ne bis in idem, neboť k výkonu toho trestu dosud nedošlo (právě proto cizí stát žádal o vydání) – srov. navrhované nové znění § 11 odst. 2 písm. a) trestního řádu.

Dále se s ohledem na obtíže, které se v praxi vyskytují při shromažďování materiálů nezbytných pro zahájení trestního stíhání, kdy cizí stát, pokud sám o provedení trestního stíhání v České republice nepožádal a úkony trestního řízení jsou činěny z úřední povinnosti v souladu se zásadou legality, ne vždy poskytne nezbytnou součinnosti (tj. cizozemskými orgány již shromážděné důkazy a další spisový materiál), navrhuje nově podmínit uplatnění subsidiární zásady univerzality rovněž žádostí cizího státu o provedení trestního stíhání v České republice (poté, co osoba nebyla vydána nebo předána). Navrhovanou změnou se nejen předejde marně činěným úkonům trestního řízení, které bez spolupráce cizího státu nemají naději na vyústění v zahájení trestního stíhání, ale zejména se předejde konfliktům jurisdikcí, pokud by osoba byla současně trestně stíhána ve více státech. Žádost cizího státu o provedení trestního stíhání v České republice může být současně žádostí o převzetí trestního řízení z cizího státu do České republiky, nikoli však nezbytně (ne všechny cizí státy institut předávání trestního řízení znají), a v praxi bude proto nutné každou takovou žádost pečlivě vyhodnotit podle jejího obsahu a případně mezi takovými žádostmi i rozlišovat.

Dosavadní ustanovení § 10 trestního zákoníku, přestože tradičně bylo obsaženo v trestním právu hmotném (srov. § 21 odst. 1 a 2 trestního zákona), je ve skutečnosti z hlediska svého obsahu ustanovením ryze procesně-právním, neboť se jedná o důvody nepřípustnosti vydání. Jeho zařazení do trestního zákoníku tedy není systematické [a je navíc duplicitní k § 393 písm. a) a § 411 odst. 6 písm. e), odst. 7 trestního řádu], a proto se navrhuje jeho přesun do návrhu zákona o mezinárodní justiční spolupráci v trestních věcech [srov. § 91 odst. 1 písm. a) a § 205 odst. 2 písm. a), b)].

V souvislosti s navrhovanou úpravou subsidiární zásady univerzality podle § 8 odst. 1 se navrhuje rovněž nově upravit i otázku plynutí promlčecí doby v případech trestního stíhání na základě této zásady, neboť v praxi dochází k tomu, že trestní stíhání nelze provést, protože promlčecí doba již uplynula v době před podáním extradiční žádosti a v průběhu extradičního řízení v České republice, tj. v době, kdy se působnost trestního zákoníku na daný trestný čin ještě ani nevztahovala.

Stejně tak je zapotřebí zohlednit navrhovaný nový institut příkazu k zadržení (§ 76a trestního řádu) a skutečnost, že opis usnesení o zahájení trestního stíhání bude podezřelé osobě doručován až po jejím zadržení.

Dále se navrhuje účinky stavění běhu promlčecí doby logicky spojit i s navrženým novým institutem dočasného upuštění od některých úkonů trestního řízení podle § 108 zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních (tedy zjednodušeně řečeno, s předáním trestního řízení do ciziny).

Navrhovaná změna souvisí se změnou koncepce vyžádání z ciziny a nahrazení dosavadního institutu mezinárodního zatýkacího rozkazu žádostí podle § 79 zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních.

Navrhované změny souvisí se zavedením nového trestného činu agrese (novelizační bod č. 7).

Dojde-li k pravomocnému odsouzení osoby v České republice k nepodmíněnému trestu odnětí svobody pro trestný čin, který byl v České republice stíhán na základě subsidiární zásady univerzality (§ 8 odst. 1) - tj. poté, co v České republice proběhlo vydávací nebo předávací řízení, a tato osoba nebyla vydána, resp. předána - měla by být předběžná, vydávací nebo předávací vazba vykonaná v takovém řízení v České republice, započtena do výkonu trestu, neboť se jedná o vazbu vykonanou pro týž skutek.

Navrhovaná změna souvisí se zavedením nového institutu přerušení výkonu trestu vyhoštění (§ 350h trestního řádu).

Navrhované doplnění definice úřední osoby implementuje článek 2 Rámcového rozhodnutí Rady 2002/465/SVV ze dne 13. června 2002 o společných vyšetřovacích týmech, podle něhož se po dobu působení ve společném vyšetřovacím týmu na území České republiky úředníci jiného členského státu EU považují s ohledem na trestné činy spáchané proti těmto úředníkům nebo těmito úředníky za úředníky České republiky. Vzhledem k tomu, že v tomto případě přiznává statut úřední osoby těmto úředníkům rámcové rozhodnutí a nikoli mezinárodní smlouva, je třeba v tomto smyslu doplnit § 127 odst. 3 trestního zákoníku. Navržené rozšíření definice úřední osoby se vztahuje i na další případy, jako je například nasazení příslušníka zahraničního bezpečnostního sboru na českém území podle zákona o Policii České republiky i v případech, kdy toto nasazení není upraveno mezinárodní smlouvou. Tito příslušníci nepochybně nepůsobí na českém území méně významně než zahraniční členové společného vyšetřovacího týmu.

Definice úřední osoby je dále modifikována ve vztahu k úředním osobám mezinárodních soudů a tribunálů. Protože úředními osobami mezinárodní organizace jsou i úřední osoby mezinárodních soudů a tribunálů uvedených v § 145 odst. 1 písm. a) zákona o mezinárodní justiční spolupráci v trestních věcech, které mohou za určitých okolností působit na území České republiky i samostatně a bez souhlasu orgánů České republiky [srov. § 148 odst. 2, čl. 54 odst. 2, čl. 57 odst. 3 písm. d), čl. 99 odst. 4 Římského statutu a čl. 115 Jednacího a důkazního řádu Mezinárodního trestního soudu], je nezbytné podmínku souhlasu ohledně těchto úředních osob vyloučit.

Nová skutková podstata trestného činu agrese reaguje na přijetí definice tohoto zločinu podle mezinárodního práva v rámci revizní konference Římského statutu Mezinárodního trestního soudu, která se konala ve dnech 31. 5. až 11. 6. 2010 v ugandské Kampale. Navrhované znění je oproti definici schválené na revizní konferenci zjednodušené a namísto obsáhlého, kazuistického výčtu jednání, kterými se lze zločinu agrese dopustit, blanketně odkazuje na mezinárodní právo, podobně jako tomu je např. ve skutkových podstatách trestných činů použití zakázaného bojového prostředku a nedovolené vedení boje (§ 411), válečná krutost (§ 412) nebo zneužití mezinárodně uznávaných a státních znaků (§ 415). Oproti dosavadním skutkovým podstatám trestných činů přípravy útočné války (§ 406), podněcování útočné války (§ 407) a styků ohrožujících mír (§ 409) se jedná o ustanovení širší, které nevyžaduje účast České republiky na útočné válce. Na rozdíl od trestných činů přípravy útočné války (§ 406), podněcování útočné války (§ 407) a styků ohrožujících mír (§ 409), které lze stíhat na základě zásady ochrany (§ 7 odst. 1), se nicméně nenavrhuje umožnění stíhání agrese na základě zásady univerzality (rovněž § 7 odst. 1), čímž bude šíře této skutkové podstaty vyvážena; mezinárodní právo ostatně státy k aplikaci zásady univerzality na zločin agrese nezavazuje.

Navrhovaná změna souvisí se zavedením nového trestného činu agrese (novelizační bod č. 7).

Novelizace zákona o životním a existenčním minimu je vyvolána změnami provedenými v § 3 odst. 4 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů.

Tato změna souvisí s navrženým zákonem o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních. Nestanoví–li zákon o trestní odpovědnosti právnických osob jinak, použije se trestní zákoník nebo jiný zákon vymezující trestné činy a odpovědnost za ně, v řízení proti právnické osobě trestní řád a v řízení o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních přiměřeně zákon o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních.

Jde o legislativně technickou změnu, a to s ohledem na vyčlenění problematiky mezinárodní justiční spolupráce ve věcech trestních z trestního řádu do samostatného zákona.

Jde o legislativně technickou změnu, a to s ohledem na vyčlenění problematiky mezinárodní justiční spolupráce ve věcech trestních z trestního řádu do samostatného zákona.

Datum nabytí účinnosti předmětného zákona je stanoveno shodně s datem nabytí účinnosti návrhu zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních.