Důvodová zpráva k vyhlášce č. 106/2026 Sb.

Ustanovení vymezuje základní strukturu vzdělávacího programu prostřednictvím stanovení jeho jednotlivých částí, jejichž obsah a rozsah upravují další ustanovení vyhlášky. Pojem „vzdělávací program“ se zavádí jako legislativní zkratka pro vzdělávací program, který je jednou z podmínek odborné způsobilosti k poskytování poradenské psychoterapie podle živnostenského zákona.

Tato podmínka se nevztahuje pouze na osobu, která živnost provozuje, ale na všechny osoby, které v rámci této vázané živnosti poradenskou psychoterapii fakticky poskytují, tedy i na zaměstnance nebo jiné fyzické osoby vykonávající činnost jménem podnikatele. Vyplývá to z § 6 odst. 6 živnostenského zákona, podle něhož musí podnikatel zajistit, aby činnosti obsažené ve vázaných živnostech byly vykonávány výlučně fyzickými osobami splňujícími požadavky odborné způsobilosti stanovené v příloze živnostenského zákona. Odborné požadavky stanovené v této příloze jsou přitom shodné s požadavky kladenými na osobu provozující živnost.

Ustanovení upravuje požadavky na nezbytný teoretický základ pro výkon poradenské psychoterapie. Pojem „poradenská psychoterapie“ se zároveň zavádí jako legislativní zkratka pro zkrácené označení živnosti s předmětem podnikání „Poskytování služeb v oblasti poradenské psychoterapie“ podle živnostenského zákona.

Znalost teorie je podmínkou odborného rozhodování, včasného rozpoznání rizikových stavů a interdisciplinární spolupráce. Jejím účelem je zajistit, aby účastníci vzdělávání získali znalosti potřebné pro bezpečnou, etickou a odborně podloženou psychoterapeutickou praxi v souladu s požadavky odborné péče a s mezinárodními standardy (standardy EAP).

Jednotlivé oblasti teoretické přípravy stanovené v návrhu vyhlášky zohledňují skutečnost, že podle živnostenského zákona se může pro výkon poradenské psychoterapie kvalifikovat absolvent magisterského stupně vzdělání bez ohledu na to, v které oblasti vzdělání získal. Vedle oborů humanitních, které budou pravděpodobně mezi poradenskými psychoterapeuty převažovat, je třeba zohlednit i možnost účasti absolventů jiného nebo zcela odlišného zaměření, včetně např. oborů technických. I z tohoto důvodu vyhláška uvádí celkem osmnáct oblastí a oborů, které musí teoretická výuka obsáhnout. Uvedené oblasti teoretické výuky tvoří vzájemně provázaný rámec, který zajišťuje odbornou správnost poskytované psychoterapie, bezpečnost klientů, etickou a právní bezchybnost výkonu profese, kompatibilitu vzdělávání s evropskými standardy EAP a schopnost absolventa vzdělávání poskytovat službu v souladu s požadavky odborné péče.

Uvedení těchto oblastí nebrání vzdělávacímu zařízení rozšířit výuku o další oblasti a obory, ani sloučit některé z nich do jednoho tematického celku.

Tato oblast je nezbytná pro porozumění profesní identitě poradenského psychoterapeuta, jeho způsobilosti, vymezení činností, k nimž je oprávněn, a jeho role v systému poradenských psychologických služeb. V tomto ustanovení se zároveň zavádí legislativní zkratka „poradenský psychoterapeut“ pro zkrácené označení osoby způsobilé k výkonu poradenské psychoterapie a poradenskou psychoterapii vykonávající podle živnostenského zákona.

Psychoterapeutická práce zahrnuje významnou asymetrii moci mezi psychoterapeutem a klientem, a proto je součástí teoretické přípravy také porozumění profesním hranicím, etickým nárokům a osobnostním předpokladům, které ovlivňují průběh terapeutického vztahu. Znalost těchto skutečností umožňuje účastníkům vzdělávání bezpečně a eticky nakládat s odbornou autoritou, předcházet rizikům spojeným s nevhodným užitím moci a poskytovat služby v souladu s požadavky odborné péče. Současně je nezbytné, aby absolventi dokázali rozlišovat mezi poradenskou psychoterapií a jinými psychologickými nebo psychoterapeutickými službami, včetně psychoterapie jako zdravotní služby, a tím zajišťovali poskytování péče pouze v mezích své odborné způsobilosti.

Tyto oblasti představují základní teoretický rámec, který je nezbytný pro porozumění lidskému prožívání a chování. Znalost vývojové psychologie, kognitivních procesů, emocí, motivace a dynamiky osobnosti umožňuje účastníkům vzdělávání správně rozumět souvislostem klientových obtíží, posuzovat jejich vývojový a situační kontext a volit adekvátní terapeutické intervence. Tyto poznatky tvoří koncepční základ psychoterapeutické práce, bez něhož není možné bezpečně interpretovat klientovy reakce, plánovat terapeutický postup ani posoudit indikace či rizikové faktory. Zahrnutí této oblasti do teoretické přípravy je proto nezbytné pro odbornou a bezpečnou praxi poradenské psychoterapie.

Znalost psychopatologie je nezbytná pro rozpoznání příznaků duševních poruch, posouzení závažnosti stavu a vyhodnocení vhodnosti poradenské psychoterapie. Umožňuje účastníkům vzdělávání odlišovat psychické obtíže, které lze bezpečně řešit v rámci poradenské psychoterapie, od stavů vyžadujících jiný typ odborné pomoci, zejména zdravotní péči. Schopnost identifikovat rizikové stavy, včetně akutního ohrožení, je základním předpokladem prevence poškození klienta. Absence znalostí psychopatologie představuje významné riziko nesprávné volby vhodné služby, a může tak ohrozit zdraví a bezpečnost klienta.

Tato oblast poskytuje účastníkům vzdělávání teoretické základy potřebné k plánování, vedení a průběžnému řízení psychoterapeutického procesu. Znalost metodologie umožňuje strukturovat terapeutickou práci, volit vhodné intervence, sledovat jejich dopady a včas reagovat na změny v klientově stavu. Zahrnuje také schopnost rozpoznat situace, kdy je vhodné terapii upravit, ukončit nebo doporučit jiný typ odborné pomoci. Tato oblast je nezbytná pro poskytování poradenské psychoterapie v souladu s požadavky odborné péče a pro prevenci nepříznivých důsledků spojených s neadekvátním postupem.

Psychoterapie zahrnuje řadu teoretických směrů, které se liší koncepcí osobnosti, pojetím psychické změny, terapeutickými postupy i způsobem vedení terapeutického vztahu. Znalost teoretického rámce zvoleného teoretického směru a základní orientace v dalších přístupech umožňuje účastníkům vzdělávání kriticky hodnotit vlastní práci, rozumět možnostem i omezením zvoleného směru a volit postupy odpovídající potřebám klienta. Cílem není vyžadovat vyčerpávající seznámení se všemi existujícími psychoterapeutickými směry ani stanovovat jednotné kurikulum určující konkrétní školy či metody; smyslem je zajistit orientaci v hlavních teoretických proudech, porozumění jejich východiskům, rozdílům a souvislostem a schopnost zasadit zvolený přístup do širšího odborného kontextu, včetně základního porozumění procesům integrace v psychoterapii. Navržený výčet reprezentuje hlavní psychoterapeutické směry, včetně systemického a strategického přístupu, aniž by předjímal jednoznačnou odbornou shodu na jejich hierarchii či úplnosti. Tato oblast zajišťuje odbornou, vědeckou a metodologickou ukotvenost praxe poradenské psychoterapie a přispívá k bezpečnosti a kvalitě poskytovaných služeb.

Každý teoretický směr pracuje s určitým souborem technik, postupů a intervencí, které jsou v daném směru specificky ukotveny, interpretovány a používány, i když jednotlivé techniky mohou být společné různým psychoterapeutickým přístupům. Teoretické porozumění těmto technikám je nezbytné k tomu, aby účastníci vzdělávání chápali jejich účel, předpoklady, možnosti a limity v rámci zvoleného teoretického směru a dokázali je odborně a bezpečně využívat. Znalost teoretického rámce umožňuje posoudit vhodnost techniky pro konkrétního klienta, rozpoznat rizika jejího nesprávného použití a pracovat v mezích daného směru a požadavků odborné péče. Tato oblast tvoří základ pro kvalitní, koncepčně ukotvenou a bezpečnou aplikaci psychoterapeutických postupů.

Tato oblast se zaměřuje na systematické porozumění tomu, jak zvolený teoretický směr vysvětluje vznik a udržování psychických obtíží a jakými mechanismy dochází k jejich zmírnění nebo odstranění. Zahrnuje práci s konceptualizací případu, porozumění mechanismům účinku jednotlivých intervencí, jejich vhodnosti a omezením, včetně indikací a kontraindikací v rámci daného směru, a roli terapeutického vztahu ve změně. Znalost teorie změny umožňuje účastníkům vzdělávání promyšleně volit a zdůvodnit postupy, propojit klinickou práci s konceptualizací případu, vyhodnocovat průběh a výsledky terapie vzhledem k předpokládaným mechanismům změny a rozlišovat zvolený směr od jiných přístupů.

Psychoterapie může být poskytována v individuální, párové, rodinné nebo skupinové formě. Obtíže, s nimiž klienti přicházejí, však často vznikají nebo se udržují v širším systémovém kontextu, a proto je nezbytné, aby účastníci vzdělávání rozuměli principům práce s rodinou, páry a skupinou. Tato oblast zahrnuje základní orientaci v dynamice mezilidských systémů, komunikaci v systému a specifických rizicích a možnostech jednotlivých forem práce. Znalost systémových přístupů zvyšuje odbornost a bezpečnost psychoterapeutické praxe v situacích, kdy individuální forma práce není postačující nebo není vhodná.

Psychoterapeutická práce probíhá v sociálním a kulturním prostředí, které významně ovlivňuje prožívání klientů, vznik a projevy jejich obtíží i možnosti jejich řešení. Účastníci vzdělávání proto musí rozumět tomu, jak sociální, kulturní, náboženské a spirituální faktory utvářejí klientovy zkušenosti a jak mohou ovlivňovat proces psychoterapie. Součástí sociálních a kulturních specifik uvedených ve vyhlášce jsou také genderová, jazyková a etnická specifika a další faktory spojené s různými sociálními a kulturními skupinami. Znalost těchto kontextů podporuje citlivou, nediskriminační a bezpečnou praxi a umožňuje poskytovat poradenskou psychoterapii s ohledem na individuální podmínky a životní situaci klienta.

Znalost principů krizové intervence a specifik práce s rizikovými klienty představuje minimální bezpečnostní standard poradenské psychoterapie. Tato oblast směřuje k tomu, aby účastníci vzdělávání dokázali včas rozpoznat rizikové situace (např. akutní zátěž, zásadní destabilizaci, ohrožení sebe či druhých), provést základní stabilizační postupy přiměřené jejich roli a zvolenému teoretickému směru a zajistit adekvátní návaznost – od doporučení další odborné pomoci až po přivolání zdravotnické záchranné služby nebo Policie České republiky v případech bezprostředního ohrožení, kdy může být na místě i úvaha o hospitalizaci bez souhlasu podle příslušných právních předpisů. Zahrnuje také porozumění faktorům, které riziko zvyšují či snižují, a schopnost přizpůsobit postupy kontextu klienta, tak aby byla zachována bezpečnost klienta i psychoterapeuta a respekt k mezím odborné způsobilosti.

Vzhledem k tomu, že poradenská psychoterapie je součástí širšího systému služeb v oblasti duševního zdraví, účastníci vzdělávání musí porozumět tomu, jaké odborné profese se podílejí na péči o duševní zdraví, jaké mají kompetence, způsobilost a odpovědnost, a kde leží hranice jejich vlastní odborné působnosti. Tato oblast proto zahrnuje základní orientaci v rolích a rozsahu odborné způsobilosti zdravotnických pracovníků působících v systému péče o duševní zdraví. Součástí orientace v kompetencích profesí uvedených ve vyhlášce je i porozumění činnostem psychologů poskytujících psychologické poradenství a diagnostiku mimo oblast zdravotních služeb, mezi něž typicky patří psychologové působící v pedagogicko‑psychologických poradnách, školských poradenských zařízeních a školách, psychologové rodinných a manželských poraden a dopravní psychologové či psychologové bezpečnostních sborů. Znalost těchto rolí umožňuje zajistit bezpečnou praxi, adekvátní návaznost služeb a mezioborovou spolupráci v souladu s požadavky odborné péče.

Práce s klientem může vyžadovat komplexní přístup, který přesahuje rámec psychoterapie a zahrnuje také sociální, vzdělávací nebo komunitní podporu. Pro bezpečný a odborně odpovídající výkon poradenské psychoterapie je proto nezbytné orientovat se v síti dostupných sociálních a zdravotních služeb, porozumět jejich poslání, vstupním podmínkám a možnostem spolupráce a vědět, kdy je vhodné klienta na tyto služby odkázat. Součástí této oblasti je také orientace v individuálně volených zdrojích podpory, které mohou klienti využívat mimo rámec sociálních a zdravotních služeb. Tyto zdroje mají různorodý charakter a jejich výčet není uzavřený; může jít například o školní psychology či speciální pedagogy, pracovníky v sociálních službách, duchovní nebo pastorační službu, komunitní a dobrovolnické organizace či jiné osoby nebo instituce, které mohou přispět ke stabilizaci klienta nebo k řešení jeho obtíží. Cílem je, aby poradenský psychoterapeut uměl společně s klientem aktivně vyhledávat vhodné zdroje podpory podle jeho individuální situace a spolupracoval se službami a odborníky, kteří mohou klientovi zajistit potřebnou péči, stabilizaci či sociální oporu.

Psychoterapie pracuje s vysoce citlivými informacemi a s klienty, kteří mohou být ve zranitelném postavení. Ačkoli poradenská psychoterapie není zdravotní službou, představuje péči o zdraví ve smyslu občanského zákoníku; proto je nezbytné, aby účastníci vzdělávání rozuměli etickým zásadám profese i základním právům a povinnostem obou smluvních stran. Etická rovina zahrnuje zejména principy respektu k autonomii, neškodění a prospěšnosti, spravedlnosti a nediskriminace, důvěrnosti/mlčenlivosti a profesních hranic (včetně práce s mocenskou asymetrií). Právní rovina se týká zejména orientace v relevantních částech občanského práva (ochrana osobnosti a péče o zdraví), právní úpravě zdravotních a sociálních služeb (pro vymezení hranic poradenské psychoterapie a návaznou spolupráci) a ochraně osobních údajů. Patří sem porozumění povinnosti mlčenlivosti a jejímu prolomení, informovanému souhlasu a zákonným výjimkám, dále vedení a uchovávání záznamů o poskytnuté péči a nakládání s osobními údaji v souladu s právními předpisy.

Tato oblast rozvíjí výzkumnou gramotnost potřebnou pro odbornou, bezpečnou a informovanou praxi poradenské psychoterapie. Cílem není připravovat účastníky na vědeckou roli, ale vybavit je schopností porozumět a kriticky hodnotit vědecké poznatky a uvážlivě je vztahovat k praxi. Znalost metodologie umožňuje účastníkům vzdělávání rozumět závěrům výzkumných studií, rozlišovat kvalitu důkazů a limity jejich zobecnitelnosti a odborně argumentovat při volbě postupů v rámci svého teoretického směru.

Účelem této oblasti je seznámit účastníky vzdělávání s tím, jak se hodnotí dopady psychoterapie a jakými způsoby se posuzuje účinnost psychoterapeutických přístupů, včetně způsobů zjišťování úrovně jejich důkazní podloženosti. Okruh směřuje k tomu, aby účastníci vzdělávání rozuměli principům evaluace zejména na úrovni jednotlivého klienta (např. průběžné sledování cílů, klientem hodnocené výstupy, rutinní monitoring výsledků a bezpečnosti). Součástí je i porozumění postupům, jak vyhodnocovat dopady tam, kde nejsou k dispozici vysoce kvalitní důkazy, ať již prostřednictvím praxí podložených přístupů (practice‑based evidence), jednopřípadových časových řad, klinicky významné změny nebo jiných vhodných metod. Cílem je umožnit kvalifikované, transparentní a bezpečné rozhodování v mezích zvoleného teoretického směru a schopnost rozlišovat, co je prokázáno, co je podpořeno indiciemi a kde je třeba volit jiné přiměřené způsoby posouzení.

Tato oblast se zaměřuje na odborné požadavky spojené s vedením dokumentace při poskytování poradenské psychoterapie. Vedení stručné, věcně podložené a odborně relevantní dokumentace je nezbytné pro zajištění návaznosti práce, sledování průběhu a výsledků psychoterapie, reflexi terapeutického procesu, využití ve supervizi a pro předcházení rizikům plynoucím z nejasného nebo nesystematického postupu. Teoretické porozumění zásadám vedení dokumentace zahrnuje zejména orientaci v tom, jaké odborné informace mají být zachyceny, jak pracovat s jejich uspořádáním a jak dokumentaci využívat k plánování, hodnocení a ukončování terapeutické práce. Součástí je také základní orientace v tom, jak s dokumentací nakládat v odborném kontextu, například při návazné spolupráci s dalšími odborníky či při supervizi.

Zařazení oblasti zaměřené na práci s traumatizovaným klientem vychází z významu traumatu pro psychický vývoj jedince, jeho vztahové vzorce i schopnost regulace emocí. Trauma se podílí na vzniku a průběhu širokého spektra psychických obtíží, a jeho základní porozumění proto tvoří standardní součást odborné přípravy napříč psychoterapeutickými směry. Výuka zahrnuje zejména seznámení s problematikou vývojového traumatu, mezigeneračního přenosu traumatu a specifiky práce s traumatizovaným klientem. Tematicky navazuje na oblasti psychopatologie, krizové intervence a teorie psychického vývoje a přispívá k porozumění souvislostem mezi životní zkušeností jedince a jeho psychickým fungováním. Zařazení tohoto tématu sleduje posílení schopnosti budoucích poskytovatelů rozpoznat situace vyžadující zvýšenou odbornou pozornost a zajistit klientovi odpovídající návaznost péče. Nezakládá oprávnění k léčbě traumatických poruch ani k terapeutickému zpracování traumatu, které náleží do oblasti zdravotních služeb.

Součástí teoretické výuky je i nácvik základních postupů, technik a způsobu práce v modelových situacích bez přímého kontaktu s klientem. Jde o pedagogický prostředek, který umožňuje účastníkům vzdělávání osvojit si základní dovednosti odpovídající jejich teoretickému směru a bezpečně je vyzkoušet ještě před tím, než je budou aplikovat v praxi v kontaktu s klientem.

Takto pojatý nácvik je integrální součástí teoretické výuky, nikoli samostatnou formou praxe. Umožňuje vhodné propojení teorie a dovedností tam, kde to obsah výuky vyžaduje, aniž by stanovoval zvláštní hodinové rozsahy nebo formální organizační požadavky. Je ponecháno na odborném uvážení vzdělávacího zařízení, v jakém rozsahu a s jakými metodami bude tento nácvik do jednotlivých tematických bloků zařazen. Cílem je zajistit, aby účastníci vzdělávání byli po teoretické stránce lépe připraveni na psychoterapeutickou praxi, nikoli nahrazovat praxi samotnou.

Sebezkušenost je jedním ze základních pilířů psychoterapeutického vzdělávání napříč psychoterapeutickými směry a představuje nezbytnou součást národních i mezinárodních standardů (např. EAP). Její nezbytnost vychází z toho, že psychoterapeutická práce je založena na vztahové dynamice a na schopnosti terapeuta rozumět vlastním emočním reakcím, slepým místům a komunikačním vzorcům, které ovlivňují průběh terapeutické práce. Sebezkušenost tak přispívá k bezpečnosti a profesionalitě výkonu poradenské psychoterapie a k prevenci selhání hranic, etických pochybení nebo jiných situací, které mohou klienta poškodit.

Sebezkušenost umožňuje uvědomění si přenosových a protipřenosových procesů, podporuje autenticitu terapeuta, práci s vlastními limity a integraci teorie a osobního prožitku. Současně napomáhá prevenci vyčerpání a syndromu vyhoření v psychicky náročné profesi.

Sebezkušenost nelze zaměňovat s osobní psychoterapií účastníka vzdělávacího programu. Ta totiž naplňuje zcela odlišný účel: osobní terapie je zaměřena na řešení individuálních obtíží, avšak nikoli na to, aby se klient učil pracovat se svými reakcemi v budoucí profesní roli. Sebezkušenost je naproti tomu cíleně orientována na profesní růst, pochopení vlastních intrapsychických procesů v kontextu práce s klienty a na rozvoj odborných kompetencí. Záměna těchto procesů by vedla ke střetu rolí a narušení výcvikového rámce, což mezinárodní standardy výslovně nedoporučují.

Sebezkušenost je integrální součást výcvikového programu, spojená s určitým teoretickým směrem a jeho metodami a stylem práce. Je úzce navázána na teoretickou a supervizní část přípravy.

Sebezkušenost může probíhat individuální či skupinovou formou, která je přizpůsobena charakteru zvoleného psychoterapeutického směru. Skupinová forma vyžaduje podmínky zajišťující bezpečnou a smysluplnou účast všech účastníků a uplatnění individuálního přístupu ze strany vedení.

Sebezkušenost může podle potřeb zvoleného psychoterapeutického směru zahrnovat rovněž další formy práce založené na prožitku a sebereflexi, jako je práce v komunitě, cvičná analýza nebo jiné přístupy odpovídající teoretickému a metodologickému zázemí daného směru. Úprava reflektuje různorodost nástrojů využívaných v jednotlivých psychoterapeutických přístupech a umožňuje jejich přiměřené zohlednění ve vzdělávacích programech.

Psychoterapeutická praxe představuje základní část odborné přípravy budoucích poradenských psychoterapeutů, jejímž účelem je osvojit si praktické dovednosti potřebné pro výkon poradenské psychoterapie v reálném kontextu. Navazuje na teoretickou výuku a umožňuje postupné zapojení frekventantů do dílčích činností, které tvoří obsah poradenské psychoterapie, pod vedením odborně způsobilé osoby.

Vzhledem k tomu, že osoby nesplňující odbornou způsobilost stanovenou v příloze č. 5 živnostenského zákona nemohou poradenskou psychoterapii vykonávat, je nezbytné vymezit rámec činností osob připravujících se na její výkon. Praxe proto probíhá formou dílčího zapojení do odborných činností pod odborným dohledem. Tento pojem je v ustanovení vymezen jako průběžná kontrola činností vykonávaných účastníkem vzdělávání a dostupnost dohlížející osoby pro poskytnutí rady nebo pomoci. Účelem odborného dohledu je zajistit bezpečné a metodicky vedené zapojení frekventanta do procesu poradenské psychoterapie, aniž by byla ohrožena kvalita poskytované péče nebo bezpečí klientů.

Odborný dohled může vykonávat poradenský psychoterapeut nebo psychoterapeut. Pojem „psychoterapeut“ je pojmem již zavedeným právním řádem a označuje zdravotnického pracovníka s označením odbornosti psycholog ve zdravotnictví (§ 22 zákona č. 96/2004 Sb.), který získal specializovanou způsobilost v oboru psychoterapie podle nařízení vlády č. 31/2010 Sb. Z tohoto vymezení vyplývá, že psychoterapeutická praxe nebo její část může probíhat i ve zdravotnickém zařízení.

I v takovém případě se na praxi v plném rozsahu vztahují požadavky této vyhlášky, zejména obsahové vymezení praxe a požadavky na odborný dohled podle tohoto ustanovení.

Psychoterapeutická praxe je zaměřena na rozvoj praktických psychoterapeutických dovedností a na schopnost integrovat teoretické poznatky do konkrétní práce s klienty v různých situacích. Nesmí být obsahově totožná s výkonem poradenské psychoterapie nebo psychoterapie; nejde o samostatný výkon odborné činnosti, ale musí být jasně odlišeno, že jde o účast na praktické výuce, tedy řízený proces učení, který účastník vzdělávání absolvuje pod vedením kvalifikované osoby.

Vzhledem k tomu, že psychoterapeutická praxe zpravidla zahrnuje kontakt s klientem v rámci péče o zdraví (popřípadě s pacientem v rámci poskytování zdravotních služeb), je nezbytné, aby zapojení účastníka vzdělávání do těchto činností probíhalo výhradně s výslovným souhlasem klienta (pacienta), a to podle právních předpisů upravujících souhlas: u péče o zdraví mimo zdravotní služby podle § 2644 občanského zákoníku a u poskytování zdravotních služeb zejména podle § 28 a § 34 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách; vždy též v souladu s čl. 6 obecného nařízení o ochraně osobních údajů (GDPR).

Stanovují se základní okruhy činností, které psychoterapeutická praxe může zahrnovat. Jde o klíčové dovednosti nezbytné pro výkon poradenské psychoterapie, jako je práce s dokumentací, vedení rozhovoru a získávání informací od klientů, plánování terapeutického postupu, aplikace technik odpovídajících zvolenému psychoterapeutickému směru, vyhodnocování průběhu a dopadů práce či reflexe vztahových a procesních aspektů terapeutického vztahu. Výčet činností je koncipován jako příkladmý; jeho účelem je vymezit okruhy praktických dovedností, jejichž osvojení je nezbytné pro bezpečné poskytování poradenské psychoterapie. Konkrétní podoba a uspořádání praxe je ponechána na vzdělávacích programech tak, aby odpovídala metodám a charakteru zvoleného psychoterapeutického směru.

Supervize psychoterapeutické praxe je řízený a systematický proces odborného vedení, který představuje profesní podporu rozvoje psychoterapeutických dovedností. Jejím cílem je reflexe průběhu psychoterapeutické praxe účastníka vzdělávání, rozbor etických otázek a vlastních profesních reakcí a podpora rozvoje terapeutických kompetencí. Supervize tak navazuje na psychoterapeutickou praxi podle § 4, protože zpracovává její konkrétní průběh a umožňuje propojení praktické zkušenosti s teoretickými východisky a profesními standardy.

Supervize se od odborného dohledu liší svou povahou a účelem: dohled zajišťuje bezpečné provádění dílčích činností v reálném čase, zatímco supervize je reflexivní a rozvojový proces, který umožňuje účastníkovi vzdělávání analyzovat vlastní práci, rozpoznat technická nebo etická rizika a integrovat získané poznatky do další praxe.

Součástí supervize je též práce s důvěrnými informacemi o klientech, které jsou sdíleny v rámci odborného vzdělávání. Při supervizi se proto uplatňují pravidla mlčenlivosti, souhlasu klienta a ochrany osobních údajů, jak vyplývají z občanského zákoníku, zákona o zdravotních službách a GDPR. Supervizní proces musí být veden tak, aby byla zachována ochrana osobnosti klienta, minimalizace identifikačních údajů a bezpečné nakládání s citlivými informacemi.

Supervize může probíhat individuální nebo skupinovou formou. Skupinová supervize vyžaduje podmínky umožňující aktivní zapojení všech účastníků vzdělávání, uplatnění individuálního přístupu osoby vedoucí supervizi a bezpečný průběh supervizního procesu; tyto podmínky se nastavují s ohledem na charakter zvoleného psychoterapeutického směru.

Závěrečné zpracování případu představuje samostatnou odbornou práci účastníka vzdělávání, která navazuje zejména na psychoterapeutickou praxi a supervizi. Jeho účelem je umožnit účastníkovi prokázat praktické i teoretické znalosti a dovednosti získané v předchozích částech výuky, zejména schopnost samostatné, strukturované a odborně podložené analýzy konkrétního případu z vlastní psychoterapeutické praxe absolvované v rámci vzdělávacího programu a na tomto případu ilustrovat i porozumění psychoterapeutickým teoriím a postupům. Současně slouží k ověření schopnosti odborného uvažování, propojení teoretických východisek s praktickou zkušeností a kritické práce s použitými terapeutickými postupy. Závěrečné zpracování případu tak představuje finální komplexní prověření odborných kompetencí získaných ve výcviku.

Stěžejní částí závěrečného zpracování případu je vlastní samostatná práce účastníka vzdělávání na písemné kazuistice. Ta slouží jako hlavní nástroj pro ověření schopnosti analyzovat vlastní psychoterapeutickou práci, zdůvodnit zvolené postupy a reflektovat profesní reakce i procesní souvislosti případu. Minimální rozsah stanovený vyhláškou vytváří rámec umožňující dostatečnou hloubku a ucelenost odborného zpracování.

Součástí závěrečného zpracování případu je také prezentace písemné kazuistiky před odborníky, která umožňuje ověřit schopnost účastníka formulovat a zdůvodnit své odborné úvahy, reflektovat zpětnou vazbu a prokázat orientaci v souvislostech vlastní práce. Prezentace probíhá za přítomnosti alespoň dvou odborníků, a to psychoterapeuta nebo poradenského psychoterapeuta, který je zástupcem osoby uskutečňující vzdělávací program, a dále psychoterapeuta nebo poradenského psychoterapeuta, který není v pracovněprávním ani obdobném vztahu k osobě uskutečňující vzdělávací program ani k osobám podílejícím se na zajištění praxe. Toto rozlišení rolí zajišťuje jak odbornou návaznost na průběh vzdělávání, tak nezávislost posouzení. Zapojení nezávislého odborníka přispívá k objektivitě hodnocení a minimalizaci střetu zájmů při ověřování odborné způsobilosti účastníka vzdělávání.

Stanovuje se minimální rozsah vzdělávacího programu, a to jak z hlediska celkového počtu výukových hodin, tak i z hlediska celkové minimální délky vzdělávání. Obě podmínky musí být splněny kumulativně.

Požadavek na rozsah nejméně 1 450 výukových hodin odpovídá minimálním standardům EAP a dalším profesním standardům uplatňovaným v zemích EU pro kombinaci vysokoškolského vzdělání a psychoterapeutického výcviku. Tento rozsah je odborně nezbytný k zajištění dostatečného objemu teoretických znalostí, osvojení komplexních psychoterapeutických dovedností, postupného a bezpečného zapojení do práce s klienty a rozvoje osobnostní způsobilosti terapeuta. Výzkumné poznatky i mezinárodní evaluace profesní způsobilosti ukazují, že výcviky s nižším rozsahem neumožňují plně rozvinout kompetence nezbytné pro výkon psychoterapie.

Minimální délka vzdělávacího programu v trvání alespoň pěti let zohledňuje jak požadavek EAP, aby postgraduální psychoterapeutické vzdělávání trvalo minimálně čtyři roky, tak odborné důvody vyplývající z dlouhodobého charakteru profesního růstu terapeuta. Odborná způsobilost vyžaduje nejen znalosti a dovednosti získané během výuky, ale také osobnostní zrání, rozvoj sebereflexe a bezpečné zacházení s terapeutickým vztahem — procesy, které není možné urychlit. Pětiletá délka výcviku umožňuje kontinuální supervidovanou práci s klienty, navazující osobnostní rozvoj a integraci teorie a praxe, a zároveň poskytuje záruky ochrany klientů před riziky spojenými se zkráceným nebo zrychleným výcvikem.

Ustanovení dále stanoví minimální rozsah jednotlivých částí vzdělávacího programu, a to v souladu s požadavky EAP a dalšími mezinárodními standardy, které považují teoretickou výuku, sebezkušenost, psychoterapeutickou praxi, supervizi a závěrečné zpracování případu za základní pilíře psychoterapeutického vzdělávání.

Výuková hodina je pro účely vyhlášky definována pro teoretickou část výuky jako časový úsek 45 minut, což odpovídá obvyklému způsobu výpočtu výukové zátěže v odborných vzdělávacích programech. Délka výukové hodiny pro praktickou část výuky je pak stanovena na 60 minut. Rozdílná časová dotace vychází ze zavedené praxe odpovídající přístupu zakotvenému v § 26 školského zákona. Důvodem této úpravy je rovněž potřeba sjednocení požadavků na kvalifikační kurzy akreditované MPSV.

Kontaktní výuková hodina označuje takový druh výuky, který probíhá za přítomnosti osoby odborně zajišťující příslušnou část vzdělávání – tedy vyučujícího v rámci teoretické výuky, osoby vedoucí supervizi v rámci supervize psychoterapeutické praxe, nebo psychoterapeuta či poradenského psychoterapeuta vykonávajícího odborný dohled v rámci psychoterapeutické praxe. V rámci psychoterapeutické praxe může kontaktní výuková hodina probíhat také pouze za přítomnosti klienta nebo pacienta, pokud jde o činnosti, které se v rámci odborného dohledu uskutečňují v přímém kontaktu s nimi.

Úprava kontaktní výukové hodiny slouží k odlišení těch částí vzdělávání, které vyžadují přímou interakci s odborně způsobilou osobou nebo s klientem, od částí, které probíhají formou samostudia či jiných forem nepřímé výuky. Umožňuje tak přesné stanovení minimálního rozsahu jednotlivých částí výcviku a podporuje jednotnost při hodnocení splnění požadavků kladených na vzdělávací program.

Navrhovaná vyhláška nabývá účinnosti dnem 1. července 2026, a to s ohledem na nabytí účinnosti zákona č. 360/2025 Sb.