Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

Důvodová zpráva k zákonu č. 182/2006 Sb.

Vl.n. insolvenčního zákona - EU

Původ dokumentu

Zákon
č. 182/2006 Sb.
Sněmovní tisk
č. 1120, 4. volební období

OBECNÁ ČÁST

Hlava I

Základní ustanovení⁠‌​​‌​​​​‌​​‌​​​‌⁠

§ 

Předmět úpravy

Tento zákon upravuje a) řešení úpadku a hrozícího úpadku dlužníka soudním řízením některým stanovených způsobů tak, aby došlo k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem nebo hrozícím úpadkem a k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů, b) oddlužení dlužníka.

§

Vymezení některých základních pojmů

Pro účely tohoto zákona se rozumí

  • a) insolvenčním řízením soudní řízení, jehož předmětem je dlužníkův úpadek nebo hrozící úpadek a způsob jeho řešení,

  • b) insolvenčním soudem soud, před nímž probíhá insolvenční řízení,

  • c) insolvenčním návrhem u insolvenčního soudu podaný návrh na zahájení insolvenčního řízení,

  • d) incidenčním sporem spory vyvolané insolvenčním řízením, o kterých tak stanoví tento zákon, projednávané v rámci insolvenčního řízení,

  • e) majetkovou podstatou majetek určený k uspokojení dlužníkových věřitelů,

  • f) zajištěným věřitelem věřitel, jehož pohledávka je zajištěna majetkem, který náleží do majetkové podstaty, a to zástavním právem, zadržovacím právem, omezením převodu nemovitosti, zajišťovacím převodem práva nebo postoupením pohledávky k zajištění anebo obdobným právem podle zahraniční právní úpravy,

  • g) přihláškou pohledávky procesní úkon, kterým věřitel uplatňuje uspokojení svých práv v insolvenčním řízení,

  • h) insolvenčním rejstříkem informační systém, který obsahuje údaje podle tohoto zákona,

  • i) společným zájmem věřitelů zájem nadřazený jejich jednotlivým zájmům, je-li jeho cílem, aby zvolený způsob řešení úpadku byl pro ně spravedlivý a výnosnější než ostatní způsoby řešení úpadku; tím není dotčeno zákonem zaručené zvláštní postavení některých věřitelů,

  • j) finanční institucí banka, spořitelní a úvěrní družstvo, instituce elektronických peněz1), pojišťovna a zajišťovna, a za dále stanovených podmínek tohoto zákona i některé další osoby.

§

Úpadek

  • k) více věřitelů a

  • l) peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a

  • m) tyto závazky není schopen plnit (dále jen „platební neschopnost“).

  • a) je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, nebo

  • b) není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo

  • c) nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1, kterou mu uložil insolvenční soud.

§

Způsob řešení úpadku

Způsobem řešení úpadku nebo hrozícího úpadku dlužníka v insolvenčním řízení (dále jen „způsob řešení úpadku“) se rozumí

  • a) konkurs,

  • b) reorganizace,

  • c) oddlužení a

  • d) zvláštní způsoby řešení úpadku, které tento zákon stanoví pro určité subjekty nebo pro určité druhy případů.

§

Zásady insolvenčního řízení

§

Výjimky z působnosti zákona

  • a) stát,

  • b) územní samosprávný celek2),

  • c) Českou národní banku,

  • d) Všeobecnou zdravotní pojišťovnu České republiky,

  • e) Fond pojištění vkladů,

  • f) Garanční fond obchodníků s cennými papíry,

  • g) Zajišťovací fond družstevních záložen,

  • h) veřejnou vysokou školu, nebo

  • i) právnickou osobu, jestliže stát nebo vyšší územní samosprávný celek2) před zahájením insolvenčního řízení převzal všechny její dluhy nebo se za ně zaručil.

  • a) finanční instituci, po dobu, po kterou je nositelem licence nebo povolení podle zvláštních právních předpisů, upravujících její činnost,

  • b) zdravotní pojišťovnu zřízenou podle zvláštního právního předpisu3), po dobu, po kterou je nositelem povolení k provádění veřejného zdravotního pojištění,

  • c) politickou stranu nebo politické hnutí v době vyhlášených voleb podle zvláštního právního předpisu.

§

Použití občanského soudního řádu

§

Ustanovení části první a třetí až páté tohoto zákona se použijí, jen nestanoví-li zákon ohledně některého ze způsobů řešení úpadku jinak.

Hlava II

Procesní subjekty

Díl 1

Procesní subjekty

§

Procesními subjekty podle tohoto zákona jsou

  • a) insolvenční soud,

  • b) dlužník,

  • c) věřitelé, kteří uplatňují svá práva vůči dlužníku,

  • d) insolvenční správce popřípadě další správce,

  • e) státní zastupitelství, které vstoupilo do insolvenčního řízení nebo do incidenčního sporu a

  • f) likvidátor dlužníka.

§

Insolvenční soud

Insolvenční soud v insolvenčním řízení

  • a) vydává rozhodnutí, jejichž vydání zákon ukládá nebo předpokládá,

  • g) průběžně vykonává dohled nad postupem a činností ostatních procesních subjektů a rozhoduje o záležitostech s tím souvisejících (dále jen „dohlédací činnost“).

§

§

§

Asistent soudce insolvenčního soudu

Asistent soudce insolvenčního soudu činí jednotlivé úkony insolvenčního řízení z pověření soudce insolvenčního soudu.

Díl 2

Účastníci řízení

§

§

Nejde-li o přihlášené věřitele, jsou jiné osoby uplatňující své právo v insolvenčním řízení účastníky tohoto řízení jen po dobu, po kterou insolvenční soud o tomto právu jedná a rozhoduje.

§

§

Vstup do řízení7) a záměna účastníka řízení8) nejsou v insolvenčním řízení přípustné.

§

§

Nabyvatel pohledávky se stává účastníkem insolvenčního řízení, jakmile insolvenční soud podle § 18 rozhodne o jeho vstupu do insolvenčního řízení, a platí pro něj stav insolvenčního řízení v době, kdy se stal jeho účastníkem. Nabyvatel takto vstupuje na místo původního věřitele i do incidenčních sporů, které se týkají jím nabyté pohledávky.

§

Díl 3

Insolvenční správce a další správci

§

  • a) fyzickou osobu, která je bezúhonná a způsobilá k právním úkonům, má vysokoškolské vzdělání právnického nebo ekonomického směru a prokáže odbornou způsobilost v insolvenčním právu,

  • b) veřejnou obchodní společnost, která bude činnost insolvenčního správce vykonávat prostřednictvím svých společníků, o kterých prokáže, že jako fyzické osoby splňují podmínky zapsání do seznamu.

§

§

Insolvenční správce uzavře na svůj náklad smlouvu o pojištění odpovědnosti za škodu, která by mohla vzniknout v souvislosti s výkonem jeho funkce nebo s činností jeho zaměstnanců pro celou dobu trvání jeho funkce; uzavření této smlouvy je podmínkou pro zápis do seznamu podle § 21 odstavce 1 a pro ustanovení insolvenčního správce podle § 22 odst. 2.

§

§

§

Proti rozhodnutí o ustanovení insolvenčního správce je odvolání přípustné. V odvolání lze však namítat pouze to, že ustanovený insolvenční správce nesplňuje podmínky pro ustanovení nebo že není nepodjatý. Ke skutečnostem, které nastaly nebo vznikly po vydání rozhodnutí soudu prvního stupně, se v odvolacím řízení nepřihlíží.

§

§

Za podmínek stanovených tímto zákonem rozhodují o změně v osobě insolvenčního správce i věřitelské orgány; pro jejich rozhodnutí platí § 21 až 24 obdobně.

§

§

§

Odvolání insolvenčního správce

§

Zproštění insolvenčního správce

§

Zástupce insolvenčního správce

Je-li to účelné, může insolvenční soud ustanovit insolvenčnímu správci zástupce pro případ, že by ze závažných důvodů nemohl přechodně svou funkci vykonávat. Pro zástupce insolvenčního správce platí § 29 až 31 přiměřeně.

§

Oddělený insolvenční správce

Je-li insolvenční správce vyloučen z některých úkonů pro svůj poměr jen k některému z dlužníkových věřitelů nebo jen k některému ze zástupců dlužníkových věřitelů a není-li se zřetelem k charakteru pohledávky dlužníkova věřitele a jeho postavení v insolvenčním řízení důvod pochybovat, že tento vztah ovlivní celkový způsob výkonu práv a povinností insolvenčního správce, může insolvenční soud ustanovit pro tyto úkony odděleného insolvenčního správce.

§

Zvláštní insolvenční správce

§

§

§

§

§

Úvěrové financování

§

§

§

§

  • a) osoby vedoucí evidenci cenných papírů sdělí insolvenčnímu správci údaje o tam evidovaných cenných papírech, které náleží do majetku dlužníka,

  • b) banky, spořitelní a úvěrní družstva a pobočky zahraničních bank sdělí insolvenčnímu správci čísla dlužníkových účtů, informují jej o stavech těchto účtů a pohybech peněžních prostředků na nich a podají mu informace o dlužníkových úschovách a vkladních knížkách,

  • c) provozovatelé poštovních služeb a jiné osoby, které se zabývají přepravou zásilek, informují insolvenčního správce o dlužníkových doručovacích místech, rozsahu a povaze doručovaných zásilek a úhrnu peněžních prostředků, které dlužník přijímá jejich prostřednictvím,

  • d) poskytovatelé služeb elektronických komunikací oznámí insolvenčnímu správci údaje o dlužníkových telefonních, dálnopisných, telefaxových a jiných elektronických stanicích a adresách, které nejsou uvedeny v dostupných seznamech,

  • e) pojišťovny sdělí insolvenčnímu správci údaje o dlužníkových pojistných smlouvách a pojistných plněních,

  • f) vydavatelé tisku sdělí insolvenčnímu správci údaje o inzerci, která se týká majetkové podstaty,

  • g) dopravci sdělí insolvenčnímu správci údaje o přepravovaných dlužníkových věcech a jejich příjemci.

§

Insolvenční správce zachovává mlčenlivost o skutečnostech, o kterých zvláštní právní předpis stanoví povinnost mlčenlivosti, pokud se o nich dozvěděl při výkonu své funkce, a to i po jejím skončení; této mlčenlivosti jej v rozsahu výkonu této funkce může zprostit ten, v jehož zájmu ji má, nebo insolvenční soud. Totéž platí pro třetí osoby, vykonávající činnosti, ke kterým je povinen insolvenční správce.

CELEX: 32001L0024

Díl 4

Věřitelské orgány

§

Schůze věřitelů, věřitelský výbor a zástupce věřitelů

§

Schůze věřitelů

§

Hlasovací právo

§

§

§

§

§

Nejde-li o volbu věřitelského výboru, nesmí žádný z věřitelů hlasovat ve vlastní věci nebo ve věci osoby jednající s ním ve shodě podle zvláštního právního předpisu133).

§

Postup insolvenčního soudu

§

Věřitelský výbor

§

§

§

  • a) dohlíží na činnost insolvenčního správce,

  • b) poskytuje insolvenčnímu správci podporu při jeho činnosti,

  • c) uděluje insolvenčnímu správci souhlas k uzavírání smluv o úvěrovém financování,

  • d) schvaluje průběžně výši a správnost hotových výdajů insolvenčního správce a nákladů spojených s udržováním a správou majetkové podstaty,

  • e) může nahlížet do dlužníkova účetnictví nebo evidence vedené podle zvláštního právního předpisu144),

  • f) může rozhodnout o ověření řádné účetní uzávěrky nebo mimořádné účetní závěrky auditorem,

  • g) může nahlížet do dlužníkových písemností ve stejném rozsahu jako insolvenční správce,

  • h) plní úkoly stanovené tímto zákonem nebo uložené mu insolvenčním soudem,

  • i) je oprávněn podávat insolvenčnímu soudu návrhy týkající se průběhu insolvenčního řízení, včetně návrhů na uložení procesních sankcí.

§

§

§

§

§

§

§

§

Insolvenční soud jako věřitelský výbor

§

Účast odborové organizace ve věřitelském výboru

Má-li dlužník zaměstnance, má právo zúčastnit se jednání věřitelského výboru nebo prozatímního věřitelského výboru s hlasem poradním také odborová organizace, která u dlužníka působí. Působí-li u dlužníka vedle sebe více odborových organizací, má toto právo pouze zástupce, na kterém se odborové organizace dohodnou.

§

Zástupce věřitelů

Díl 5

Další procesní subjekty

§

Státní zastupitelství

Státní zastupitelství, které vstoupilo do insolvenčního řízení nebo do incidenčního sporu166), může podat opravný prostředek proti rozhodnutí insolvenčního soudu, jen mají-li toto právo všichni účastníci řízení.

§

Likvidátor dlužníka

Hlava III

Ustanovení o insolvenčním řízení

Doručování

§

§

§

§

§

§

§

§

§

§

Osoba, které bylo rozhodnutí insolvenčního soudu doručeno vyhláškou nebo které bylo doručeno pouze zkrácené znění takového rozhodnutí, má právo na bezplatné vyhotovení stejnopisu rozhodnutí. Insolvenční soud tak učiní na její žádost.

§

Pořádková pokuta

§

Předběžné opatření v insolvenčním řízení může insolvenční soud nařídit i bez návrhu. Předběžným opatřením může insolvenční soud také ustanovit předběžného správce.

§

Prominutí zmeškání lhůty v insolvenčním řízení není přípustné; totéž platí, jde-li o zmeškání soudního jednání, včetně zmeškání schůze věřitelů nebo přezkumného jednání.

§

§

Jednání

Dokazování

§

V insolvenčním řízení je insolvenční soud povinen provést i jiné důkazy potřebné k osvědčení dlužníkova úpadku nebo jeho hrozící platební neschopnosti, než byly účastníky navrhovány.

§

Rozhodnutí

§

§

§

Ustanovení občanského soudního řádu o odkladu vykonatelnosti rozhodnutí se pro rozhodnutí insolvenčního soudu vydaná v insolvenčním řízení nepoužijí.

Opravné prostředky

§

Proti rozhodnutím, která insolvenční soud učinil při výkonu dohlédací činnosti včetně předběžných opatření, není odvolání přípustné, pokud zákon nestanoví jinak.

§

Odvolací soud je povinen projednat a rozhodnout odvolání proti rozhodnutím insolvenčního soudu vydaným v insolvenčním řízení přednostně a s nejvyšším urychlením a to nejprve odvolání proti rozhodnutí o nařízení předběžného opatření, proti rozhodnutí o úpadku a proti rozhodnutí o způsobu řešení úpadku.

§

§

  • a) se odmítá odvolání;

  • b) se zastavuje nebo přerušuje odvolací řízení;

  • c) odvolání směřuje proti rozhodnutí insolvenčního soudu, které se podle zákona vydává bez nařízení jednání nebo kterým nebylo rozhodnuto ve věci samé

  • d) se zrušuje rozhodnutí podle § 219a odst. 1 občanského soudního řádu;

  • e) odvolání se týká toliko nákladů řízení, lhůty k plnění nebo předběžné vykonatelnosti.

§

Rozhodnutí vydaná v insolvenčním řízení, proti kterým je odvolání přípustné, může na jeho základě změnit také soud prvního stupně, pokud odvolání v celém rozsahu vyhoví; to neplatí, jde-li o odvolání proti rozhodnutí o nařízení předběžného opatření nebo o odvolání proti rozhodnutí ve věci samé.

§

Obnova insolvenčního řízení není přípustná.

Hlava IV

Projednání úpadku a rozhodnutí o něm

Díl 1

Zahájení insolvenčního řízení

§

§

§

§

§

Oznámení o zahájení insolvenčního řízení

  • a) označení soudu, který je vydal,

  • b) označení insolvenčního navrhovatele,

  • c) označení dlužníka,

  • d) okamžik jeho vložení do insolvenčního rejstříku,

  • e) jméno a příjmení soudce, který je vydal,

  • f) den vydání.

§

  • a) finanční úřad v jehož obvodu má dlužník sídlo, je-li dlužníkem právnická osoba, jinak finanční úřad, v jehož obvodu má dlužník své bydliště,

  • b) celní úřad v jehož obvodu má dlužník sídlo, je-li dlužníkem právnická osoba, jinak celní úřad, v jehož obvodu má dlužník své bydliště,

  • c) úřad práce, v jehož obvodu má dlužník, který je zaměstnavatelem, sídlo, je-li dlužníkem právnická osoba, nebo místo podnikání, je-li dlužníkem fyzická osoba, anebo bydliště, je-li dlužníkem fyzická osoba, která nemá místo podnikání,

  • d) příslušnou okresní správu sociálního zabezpečení,

  • e) obecný soud dlužníka,

  • f) soud, správce daně, soudního exekutora nebo jiný orgán, u kterého podle údajů obsažených v insolvenčním návrhu a listinách k němu připojených probíhá řízení o výkon rozhodnutí nebo exekuce na majetek dlužníka,

  • g) Českou národní banku, je-li dlužník účastníkem platebního systému uvedeného v seznamu České národní banky podle zvláštního právního předpisu1),

  • h) Komisi pro cenné papíry, je-li dlužník účastníkem vypořádacího systému podle zvláštního právního předpisu18).

Díl 2

Insolvenční návrh

§

§

  • a) seznam svého majetku včetně svých pohledávek s uvedením svých dlužníků,

  • b) seznam svých závazků s uvedením svých věřitelů,

  • c) seznam svých zaměstnanců,

  • d) listiny, které dokládají úpadek nebo hrozící úpadek.

§

Podá-li insolvenční návrh věřitel, je povinen doložit, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku a k návrhu připojit její přihlášku.

§

§

§

Záloha na náklady insolvenčního řízení

Díl 3

Účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení

§

  • a) pohledávky a jiná práva týkající se majetkové podstaty nemohou být uplatněny žalobou, lze-li je uplatnit přihláškou,

  • b) právo na uspokojení ze zajištění, které se týká majetku ve vlastnictví dlužníka nebo majetku náležejícího do majetkové podstaty, lze uplatnit a nově nabýt jen za podmínek stanovených tímto zákonem, to platí i pro zřízení soudcovského zástavního práva na nemovitostech, které bylo navrženo po zahájení insolvenčního řízení,

  • c) výkon rozhodnutí či exekuci, která by postihovala majetek ve vlastnictví dlužníka, jakož i jiný majetek, který náleží do majetkové podstaty, lze nařídit, nelze jej však provést.

§

Nakládání s majetkovou podstatou

§

§

§

  • a) uplynutím doby, po kterou mělo trvat,

  • b) vydáním rozhodnutí o úpadku,

  • c) vydáním jiného rozhodnutí, jímž se řízení o insolvenčním návrhu končí, neurčí-li insolvenční soud v takovém rozhodnutí, že předběžné opatření zanikne až právní mocí rozhodnutí,

  • d) účinností moratoria, ledaže insolvenční soud určil v rozhodnutí o vyhlášení moratoria jinak,

  • e) vydáním rozhodnutí, kterým se předběžné opatření zruší, jakmile pominou důvody, pro které bylo nařízeno.

§

Jestliže osoba, která má závazek vůči dlužníkovi, plní tento závazek po zahájení insolvenčního řízení dlužníku, ačkoliv podle předběžného opatření má plnění poskytnout předběžnému správci a plnění se nedostane do majetkové podstaty, není tím svého závazku zproštěna, ledaže prokáže, že o předběžném opatření nemohla vědět.

Díl 4

Moratorium

§

Dlužník, který je podnikatelem, může do 7 dnů od podání insolvenčního návrhu, a jde-li o insolvenční návrh věřitele, do 15 dnů od jeho doručení insolvenčním soudem, navrhnout insolvenčnímu soudu vyhlášení moratoria; toto právo nemá právnická osoba v likvidaci.

Návrh na moratorium

§

§

Rozhodnutí o návrhu na moratorium

O návrhu na moratorium rozhodne insolvenční soud do konce pracovního dne nejblíže následujícího po dni, kdy mu takový návrh došel; § 43 občanského soudního řádu se nepoužije.

§

Vyhlášení moratoria

§

Účinnost moratoria

Účinky moratoria

§

§

§

Nakládání s majetkovou podstatou po dobu trvání moratoria

§

§

Zánik moratoria

  • a) na návrh většiny dlužníkových věřitelů, počítané podle výše jejich pohledávek, uvedené v seznamu dlužníkových závazků,

  • b) i bez návrhu jestliže dlužník uvedl v návrhu na moratorium nepravdivé údaje, nebo vyjde-li za trvání moratoria najevo, že dlužník vyhlášením moratoria sledoval nepoctivý záměr, zejména přednostní uspokojení jen některých jeho věřitelů.

§

Dlužník uvedený v § 115 může u insolvenčního soudu podat návrh na moratorium i před zahájením insolvenčního řízení. Není-li dále stanoveno jinak, platí pro řízení o tomto návrhu obdobně § 115 až 124.

§

§

Díl 5

Projednání insolvenčního návrhu a rozhodnutí o něm

§

§

§

§

Skutečnosti, na jejichž základě insolvenční soud rozhoduje, musí být v rámci projednání insolvenčního návrhu osvědčeny.

§

§

  • a) insolvenční soud plně vyhoví návrhu, kterému nikdo neodporoval, nebo

  • b) o něm lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí.

§

Insolvenční soud je povinen učinit do 10 dnů od podání insolvenčního návrhu úkony směřující k rozhodnutí věci. O insolvenčním návrhu rozhodne bez zbytečného odkladu, v případě uvedeném v § 132 odst. 1 nejpozději do 15 dnů od jeho podání; je-li vyhlášeno moratorium, neskončí tato lhůta dříve než uplynutím 10 dnů od zániku moratoria.

§

Při projednávání insolvenčního návrhu podaného jinou osobou než dlužníkem, mají jiní účastníci insolvenčního řízení než dlužník stejná práva a povinnosti jako insolvenční navrhovatel; jednají však pouze sami za sebe. Odporují-li jejich úkony úkonům insolvenčního navrhovatele, posoudí je insolvenční soud po uvážení všech okolností.

Rozhodnutí o úpadku

§

  • a) výrok o tom, že se zjišťuje úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek,

  • b) výrok, jímž insolvenční soud ustanovuje insolvenčního správce,

  • c) údaj o tom, kdy nastávají účinky rozhodnutí o úpadku,

  • d) výzvu, aby věřitelé, kteří dosud nepřihlásili své pohledávky, tak učinili ve stanovené lhůtě, s poučením o následcích jejího zmeškání,

  • e) výzvu, aby osoby, které mají závazky vůči dlužníkovi, napříště plnění neposkytovaly dlužníkovi, ale insolvenčnímu správci,

  • f) výzvu, aby věřitelé insolvenčnímu správci neprodleně sdělili, jaká zajišťovací práva uplatní na dlužníkových věcech, právech, pohledávkách nebo jiných majetkových hodnotách, s poučením o následcích nesplnění této povinnosti,

  • g) výrok, jímž se určí místo a termín konání schůze věřitelů a přezkumného jednání,

  • h) výrok, jímž se uloží dlužníku, který tak dosud neučinil, aby ve stanovené lhůtě sestavil a odevzdal insolvenčnímu správci seznamy svého majetku a závazků s uvedením svých dlužníků a věřitelů,

  • i) označení hromadných sdělovacích prostředků, ve kterých bude insolvenční soud zveřejňovat svá rozhodnutí.

§

§

§

Oznámení o vydání rozhodnutí o úpadku

  • a) orgán, který vede obchodní nebo jiný rejstřík, v němž je dlužník zapsán,

  • b) finanční úřad, v jehož obvodu má dlužník sídlo, je-li právnickou osobou, jinak finanční úřad, v jehož obvodu má dlužník bydliště; místo toho vyrozumí jiný finanční úřad, o němž je mu známo, že je správcem daně dlužníka,

  • c) úřad práce, v jehož obvodu má dlužník, který je zaměstnavatelem, sídlo; místo podnikání, je-li dlužníkem fyzická osoba, která nemá sídlo nebo bydliště, je-li dlužníkem fyzická osoba, která nemá ani místo podnikání,

  • d) příslušnou okresní správu sociálního zabezpečení,

  • e) obecný soud dlužníka,

  • f) soud, správce daně, soudního exekutora nebo jiný orgán, u kterého podle dosavadních výsledků insolvenčního řízení probíhá řízení o nárocích, které se týkají majetkové podstaty nebo které mají být uspokojeny z majetkové podstaty, včetně řízení o výkon rozhodnutí nebo exekuce na majetek dlužníka,

  • g) Českou národní banku, je-li dlužník účastníkem platebního systému uvedeného v seznamu České národní banky podle zvláštního právního předpisu1),

  • h) Komisi pro cenné papíry, je-li dlužník účastníkem vypořádacího systému podle zvláštního právního předpisu18),

  • i) orgán nebo osobu, která vede veřejný či neveřejný seznam, který podle zvláštního právního předpisu osvědčuje vlastnictví dlužníka k majetkové podstatě nebo existenci práva dlužníka náležejícího do majetkové podstaty, zejména katastrální pracoviště, která v katastru nemovitostí evidují majetek, o němž je insolvenčnímu soudu známo, že náleží dlužníkovi; Notářskou komoru České republiky, která v Rejstříku zástav eviduje majetek, o němž je insolvenčnímu soudu známo, že náleží dlužníkovi; Středisko cenných papírů, které eviduje zaknihované cenné papíry dlužníka.

§

Účinnost rozhodnutí o úpadku

§

Po rozhodnutí o úpadku až do rozhodnutí o způsobu jeho řešení trvají účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, s vydáním předběžných opatření insolvenčním soudem a s rozhodnutím o úpadku. Insolvenční soud však může i bez návrhu změnit své rozhodnutí o předběžném opatření i tak, že rozšíří povinnosti v něm stanovené.

Jiná rozhodnutí o insolvenčním návrhu

§

Jinými rozhodnutími o insolvenčním návrhu jsou

  • a) odmítnutí insolvenčního návrhu pro vady,

  • b) zastavení řízení pro nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit nebo který se nepodařilo odstranit, nebo pro zpětvzetí insolvenčního návrhu,

  • c) zamítnutí insolvenčního návrhu.

§

§

Insolvenční návrh nelze zamítnout proto, že majetek dlužníka nebude postačovat k úhradě nákladů insolvenčního řízení, i když je to zřejmé.

§

§

§

Díl 6

Stanovení způsobu řešení úpadku

§

§

§

  • a) pro ně hlasovala nejméně polovina všech přítomných zajištěných věřitelů počítaná podle výše jejich pohledávek a nejméně polovina všech přítomných nezajištěných věřitelů počítaná podle výše jejich pohledávek, nebo

  • b) pro ně hlasovalo nejméně 90% přítomných věřitelů, počítáno podle výše pohledávek.

§

Přijme-li schůze věřitelů usnesení podle § 150, rozhodne insolvenční soud o způsobu řešení úpadku podle tohoto usnesení. To neplatí, je-li v době přijetí usnesení o způsobu řešení úpadku dlužníkem osoba, u které zákon tento způsob řešení úpadku vylučuje nebo je-li přijaté usnesení v rozporu s reorganizačním plánem přijatým všemi skupinami věřitelů, který dlužník předložil insolvenčnímu soudu po rozhodnutí o úpadku; § 54 odst. 1 se nepoužije.

§

§

§

§

§

Jestliže schůze věřitelů znalecký posudek neschválí, může přijmout usnesení, kterým určí osobu nového znalce; ustanovení § 153 až 155 platí obdobně.

§

Díl 7

Rozhodnutí o tom, že dlužník není v úpadku

§

  • a) ani po rozhodnutí o úpadku nebyl osvědčen dlužníkův úpadek, nebo

  • b) zde není žádný přihlášený věřitel a všechny pohledávky za majetkovou podstatou a pohledávky jim postavené na roveň jsou uspokojeny.

Díl 8

Incidenční spory

§

  • a) spory o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek,

  • b) spory o vyloučení věci, práva, pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty z majetkové podstaty nebo o vydání výtěžku zpeněžení podle § 225 odst. 5,

  • c) spory o vypořádání společného jmění dlužníka a jeho manžela,

  • d) spory na základě odpůrčí žaloby,

  • e) spory o náhradu škody na majetkové podstatě vzniklé porušením povinností insolvenčním správcem,

  • f) další spory, které zákon označí jako spory incidenční.

§

§

Insolvenční soud projedná incidenční spor při jednání, pro které neplatí ustanovení o jednání v insolvenčním řízení. K tomuto jednání předvolá účastníky a osoby, jejichž účasti je třeba. Od jednání může soud upustit v případech, kdy to připouští občanský soudní řád.

§

§

O nákladech incidenčního sporu a jejich náhradě rozhodne insolvenční soud v rozhodnutí o incidenčním sporu, a to podle ustanovení občanského soudního řádu, není-li v tomto zákoně stanoveno jinak. Náhrada nákladů incidenčního sporu je zvláštní pohledávkou, na kterou se nevztahuje § 170 písm. f).

§

Pravomocný rozsudek, vydaný v incidenčním sporu, je závazný pro všechny procesní subjekty.

Hlava V

Věřitelé a uplatňování pohledávek

Díl 1

Postavení věřitelů a jejich pohledávek

§

§

Zajištění věřitelé uplatňují své pohledávky přihláškou pohledávky, v níž se musí dovolat svého zajištění, uvést okolnosti, které je osvědčují a připojit listiny, které se toho týkají. To platí i tehdy, jde-li o zajištěné věřitele, kteří mohou pohledávku vůči dlužníku uspokojit pouze z majetku poskytnutého k zajištění.

§

§

  • a) náhrada nutných výdajů a odměna předběžného správce a správce podniku dlužníka za součinnost poskytnutou předběžnému správci nebo insolvenčnímu správci,

  • b) náhrada nutných výdajů a odměna členů a náhradníků věřitelského výboru,

  • c) náhrada zálohy na náklady insolvenčního řízení, jestliže ji v souladu s rozhodnutím insolvenčního soudu zaplatila jiná osoba než dlužník,

  • d) pohledávky věřitelů vzniklé za trvání moratoria ze smluv podle § 122 odst. 2.

  • a) hotové výdaje a odměna insolvenčního správce,

  • b) náklady spojené s udržováním a správou majetkové podstaty dlužníka,

  • c) náhrada nutných výdajů a odměna likvidátora, osoby v postavení obdobném postavení likvidátora a odpovědného zástupce za činnost prováděnou po rozhodnutí o úpadku,

  • d) náhrada hotových výdajů a odměna znalce ustanoveného insolvenčním soudem za účelem ocenění majetkové podstaty,

  • e) daně, poplatky, cla, pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti a pojistné na veřejné zdravotní pojištění,

  • f) pohledávky věřitelů ze smluv uzavřených insolvenčním správcem,

  • g) pohledávky věřitelů ze smluv, jejichž splnění insolvenční správce povolil, jakož i ze smluv, které insolvenční správce nevypověděl,

  • h) pohledávky věřitelů odpovídající právu na vrácení plnění ze smluv, od nichž bylo odstoupeno nebo které insolvenční správce vypověděl,

  • i) náhrada hotových výdajů osob, které poskytly insolvenčnímu správci součinnost,

  • j) další pohledávky, o nichž tak stanoví tento zákon.

§

Pohledávky postavené na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou

  • a) pracovněprávní pohledávky dlužníkových zaměstnanců, které vznikly v posledních 3 letech před rozhodnutím o úpadku nebo po něm, pokud zákon ohledně některých z nich nestanoví jinak,

  • b) pohledávky věřitelů na náhradu škody způsobené na zdraví,

  • c) pohledávky státu – úřadů práce za náhradu mzdy vyplacené zaměstnancům a za prostředky odvedené podle zvláštních právních předpisů,

  • d) pohledávky účastníků z penzijního připojištění se státním příspěvkem,

  • e) pohledávky věřitelů na výživném ze zákona,

  • f) náhrada nákladů, které třetí osoby vynaložily na zhodnocení majetkové podstaty, mají-li z toho důvodu proti dlužníku pohledávku z bezdůvodného obohacení,

  • g) pohledávky věřitelů vzniklé za trvání moratoria vyhlášeného před zahájením insolvenčního řízení ze smluv podle § 122 odst. 2, bylo-li insolvenční řízení zahájeno ve lhůtě 1 roku od zániku moratoria,

  • h) další pohledávky, o kterých tak stanoví tento zákon.

§

V insolvenčním řízení se neuspokojují žádným ze způsobů řešení úpadku, není-li dále stanoveno jinak,

  • a) úroky, úroky z prodlení a poplatek z prodlení z pohledávek přihlášených věřitelů, vzniklých před rozhodnutím o úpadku, pokud přirostly až v době po tomto rozhodnutí;

  • b) úroky, úroky z prodlení a poplatek z prodlení, z pohledávek věřitelů, které se staly splatné až po rozhodnutí o úpadku,

  • c) pohledávky věřitelů z darovacích smluv,

  • d) mimosmluvní sankce postihující majetek dlužníka, s výjimkou penále za nezaplacení daní, poplatků, cla, pojistného na sociální zabezpečení, příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a pojistného za veřejné zdravotní pojištění, pokud povinnost zaplatit toto penále vznikla před rozhodnutím o úpadku,

  • e) smluvní pokuty, pokud právo na jejich uplatnění vzniklo až po rozhodnutí o úpadku,

  • f) náklady účastníků řízení vzniklé jim účastí v insolvenčním řízení.

§

§

CELEX: 32000L0012,31993L0006

Díl 2

Přihlášky pohledávek a jejich přezkoumání

§

Podání přihlášky

Náležitosti přihlášky

§

§

Pohledávku je nutné vždy vyčíslit v penězích, i když jde o pohledávku nepeněžitou. Pohledávka v cizí měně musí být přepočítána na českou měnu podle kurzu devizového trhu vyhlášeného Českou národní bankou v den zahájení insolvenčního řízení a stala-li se pohledávka splatnou dříve, podle kurzu vyhlášeného v den její splatnosti. Pro přepočet pohledávek v cizích měnách, pro něž Česká národní banka nevyhlašuje kurz devizového trhu, se použije střední kurz centrální banky příslušné země, popřípadě aktuální kurz mezibankovního trhu k americkému dolaru nebo k euru. Jde-li o pohledávku nepeněžitou nebo pohledávku neurčité výše, musí být vyjádřena v penězích na základě odhadu její hodnoty.

§

Za správnost údajů uvedených v přihlášce jeho pohledávky odpovídá věřitel. Přihlášku pohledávky lze podat pouze na formuláři; náležitosti formuláře stanoví prováděcí právní předpis. Podobu formuláře zveřejní ministerstvo způsobem umožňujícím dálkový přístup; tato služba nesmí být zpoplatněna.

§

K přihlášce pohledávky je nutné připojit listiny, kterých se přihláška dovolává. Vykonatelnost pohledávky se prokazuje veřejnou listinou.

§

Bude-li po přezkoumání postupem podle tohoto zákona přihlášená pohledávka zjištěna tak, že skutečná výše přihlášené pohledávky činí méně než 50% přihlášené částky, k přihlášené pohledávce se nepřihlíží ani v rozsahu, ve kterém byla zjištěna. Věřiteli, který takovou pohledávku přihlásil, insolvenční soud uloží, aby ve prospěch majetkové podstaty zaplatil částku, o kterou přihlášená pohledávka převýšila rozsah, ve kterém byla zjištěna.

§

Bude-li po přezkoumání postupem podle tohoto zákona přihlášená pohledávka zjištěna tak, že věřitel má právo na právo na uspokojení ze zajištění přihlášené pohledávky v rozsahu menším než 50% hodnoty zajištění uvedené v přihlášce nebo že má právo na uspokojení ze zajištění v pořadí horším, než uvedl v přihlášce pohledávky, k jeho právu na uspokojení této pohledávky ze zajištění se v insolvenčním řízení nepřihlíží; ustanovení § 299 odst. 2 tím není dotčeno. Věřiteli, který takovou pohledávku přihlásil, insolvenční soud uloží, aby ve prospěch zajištěných věřitelů, kteří přihlásili pohledávku se zajištěním ke stejnému majetku, zaplatil částku, o kterou hodnota zajištění uvedená v přihlášce převýšila hodnotu zjištěného zajištění.

§

Povinnost zaplatit částku podle § 178 nebo 179 nelze uložit věřiteli, který v přihlášce pohledávky uvede, že se do doby jejího zjištění vzdává práv v insolvenčním řízení s ní spojených.

§

Osoby, které přihlášku pohledávky podepsaly, ručí za splnění povinnosti zaplatit částku podle § 178 nebo 179 společně a nerozdílně s přihlášeným věřitelem; v případě, že jde o zástupce na základě plné moci, však za splnění této povinnosti ručí osoby, které zástupce k takovému úkonu zmocnily.

§

Jestliže na základě přihlášky pohledávky zjištěné v rozsahu uvedeném v § 178 nebo 179 učinil věřitel v insolvenčním řízení úkon, který zhoršil nebo mohl zhoršit postavení jiného věřitele nebo vyjde-li v průběhu insolvenčního řízení najevo, že tento věřitel nepřihlásil pohledávku v dobré víře, nemá skutečnost, že věřitel vzal přihlášku pohledávky zpět, žádný vliv na rozhodnutí insolvenčního soudu o uložení povinnosti zaplatit částku podle § 178 nebo 179.

§

§

Věřitel, který podal přihlášku pohledávky nebo na něhož se hledí jako na věřitele přihlášeného, může kdykoli v průběhu insolvenčního řízení vzít přihlášku pohledávky zpět. Insolvenční soud vezme zpětvzetí přihlášky na vědomí rozhodnutím, které se zvlášť doručuje věřiteli, dlužníku a insolvenčnímu správci; odvolání proti němu může podat jen věřitel. Právní mocí tohoto rozhodnutí věřitelova účast v řízení končí.

§

Jestliže v průběhu insolvenčního řízení nastala skutečnost, na základě které se podle tohoto zákona k přihlášce pohledávky nebo k přihlášené pohledávce nepřihlíží, insolvenční soud odmítne přihlášku rozhodnutím, proti kterému je odvolání přípustné a které se doručuje zvlášť přihlášenému věřiteli, dlužníku a insolvenčnímu správci; odvolání proti němu může podat jen přihlášený věřitel. Právní mocí takového rozhodnutí účast tohoto věřitele v insolvenčním řízení končí; o tom insolvenční soud přihlášeného věřitele uvědomí ve výroku rozhodnutí.

§

§

Pro část přihlášené pohledávky platí postup podle § 184 až 186 obdobně.

§

Přezkoumání přihlášek insolvenčním správcem

§

Seznam přihlášených pohledávek

Přezkoumání přihlášených pohledávek

§

Přezkumné jednání

§

Přezkoumání pohledávek při přezkumném jednání se děje podle seznamu přihlášených pohledávek.

§

Popření přihlášených pohledávek

§

Popření pravosti pohledávky

O popření pohledávky co do její pravosti jde tehdy, je-li namítáno, že pohledávka nevznikla nebo že již zcela zanikla anebo že se zcela promlčela.

§

Popření výše pohledávky

O popření pohledávky co do její výše jde tehdy, je-li namítáno, že dlužníkův závazek je nižší než přihlášená částka. Ten, kdo popírá výši pohledávky musí současně uvést, jaká je ve skutečnosti výše pohledávky.

§

Popření pořadí pohledávky

O popření pohledávky co do jejího pořadí jde tehdy, je-li namítáno, že pohledávka má méně výhodné pořadí než je pořadí uvedené v přihlášce pohledávky, nebo je-li popíráno právo na uspokojení pohledávky ze zajištění. Ten, kdo popírá pořadí pohledávky, musí současně uvést, v jakém pořadí má být pohledávka uspokojena.

§

Účinky popření pohledávky

§

§

§

§

Popření pohledávky dlužníkem

Není-li dále stanoveno jinak, nemá popření pohledávky dlužníkem vliv na její zjištění; jeho účinkem však vždy je, že pro takovou pohledávku není upravený seznam přihlášených pohledávek exekučním titulem.

§

  • a) jestliže ji nepopřel insolvenční správce ani žádný z věřitelů,

  • b) jestliže osoba, která ji popřela, vezme své popření zpět, ledaže tuto pohledávku popřela i jiná osoba, nebo

  • c) rozhodnutím insolvenčního soudu ve sporu o určení její pravosti, výše nebo pořadí.

§

Díl 3

Jiné způsoby uplatňování pohledávek

§

§

Hlava VI

Majetková podstata

§

Pojem a rozsah majetkové podstaty

Obsah majetkové podstaty

§

  • a) peněžní prostředky,

  • b) věci movité a nemovité,

  • c) podnik,

  • d) soubor věcí a věci hromadné,

  • e) vkladní knížky, vkladní listy a jiné formy vkladů,

  • f) akcie, směnky, šeky nebo jiné cenné papíry anebo jiné listiny, jejichž předložení je nutné k uplatnění práva,

  • g) obchodní podíl,

  • h) dlužníkovy peněžité i nepeněžité pohledávky, včetně pohledávek podmíněných a pohledávek, které dosud nejsou splatné,

  • i) dlužníkova mzda nebo plat, jeho pracovní odměna jako člena družstva a příjmy, které dlužníkovi nahrazují odměnu za práci, zejména důchod, nemocenské, peněžitá pomoc v mateřství, stipendia, náhrady ucházejícího výdělku, náhrady poskytované za výkon společenských funkcí a hmotné zabezpečení uchazeče o zaměstnání,

  • j) další práva a jiné majetkové hodnoty, mají-li penězi ocenitelnou hodnotu.

§

§

Do majetkové podstaty nepatří též majetek, se kterým lze podle zvláštního právního předpisu naložit pouze způsobem, k němuž byl určen, zejména účelové dotace a návratné výpomoci ze státního rozpočtu, z Národního fondu, z rozpočtu územního samosprávního celku nebo státního fondu, finanční rezervy vytvářené podle zvláštních právních předpisů311), majetek České národní banky, který byl na základě zvláštních dohod svěřen do správy jiné osobě, zboží propuštěné celním úřadem k dočasnému použití a majetek státu v rozsahu stanoveném zvláštním právním předpisem322).

Zjišťování majetkové podstaty

§

§

§

§

§

Ten, kdo má u sebe dlužníkův majetek náležející do majetkové podstaty, je povinen to oznámit insolvenčnímu správci nebo předběžnému správci, jakmile se dozví o vydání rozhodnutí o úpadku a uvést právní důvod, na jehož základě má tento majetek u sebe. Na výzvu insolvenčního správce nebo předběžného správce mu musí umožnit prohlídku tohoto majetku a jeho ocenění.

§

§

  • a) plátce mzdy dlužníka nebo jiného jeho příjmu postižitelného srážkami ze mzdy a výši této pohledávky,

  • b) banky, pobočky zahraničních bank a spořitelní a úvěrní družstva, u kterých má dlužník účty, výši pohledávek a čísla účtů,

  • c) dlužníky, u nichž má dlužník jiné peněžité pohledávky, důvod a výši těchto pohledávek,

  • d) osoby, vůči nimž má dlužník jiná majetková práva nebo majetkové hodnoty, jejich důvod a hodnotu,

  • e) movité věci dlužníka nebo spoluvlastnický podíl na nich a kde, popřípadě u koho se nacházejí; totéž platí o vkladních knížkách, vkladních listech a jiných formách vkladů, akciích, směnkách, šecích nebo jiných listinných cenných papírech anebo o jiných listinách, jejichž předložení je nutné k uplatnění práva, jakož i o zaknihovaných a imobilizovaných cenných papírech dlužníka,

  • f) nemovitosti dlužníka nebo spoluvlastnický podíl na nich,

  • g) podnik dlužníka a jeho části a kde se nachází,

  • h) další práva a jiné majetkové hodnoty, mají-li penězi ocenitelnou hodnotu.

§

Soupis majetkové podstaty

§

Pořízení soupisu

Soupis majetkové podstaty (dále jen „soupis“) je listinou, do níž se zapisuje majetek náležející do majetkové podstaty. Jakmile dojde k zápisu do soupisu, lze se zapsanými majetkovými hodnotami nakládat jen způsobem stanoveným tímto zákonem. Soupis provádí a soustavně doplňuje insolvenční správce v průběhu insolvenčního řízení, a to podle pokynů insolvenčního soudu a za součinnosti věřitelského výboru. Tato jeho povinnost nezaniká uplynutím doby.

§

Označení majetku v soupisu

§

Ocenění položek soupisu

§

Důvod soupisu

Vedle označení sepisovaného majetku, jeho ocenění a uvedení dne, kdy byla příslušná položka sepsána, musí být v soupisu vždy uveden i důvod soupisu, případně den a důvod vyloučení sepsaného majetku ze soupisu. V pochybnostech se má za to, že insolvenční správce příslušnou položku sepsal nebo ji ze soupisu vyloučil v den, kdy tuto skutečnost oznámil insolvenčnímu soudu.

§

Prohlášení o správnosti soupisu

Jestliže o to insolvenční správce požádá, je dlužník povinen písemně potvrdit úplnost a správnost soupisu. Prohlášení o správnosti soupisu nebo jeho části může dlužník písemně odmítnout, jen jestliže současně písemně uvede důvody, pro které soupis nebo jeho část nepovažuje za správný.

§

Zveřejnění soupisu

Soupis a doplněný soupis zveřejní insolvenční soud v insolvenčním rejstříku neprodleně po jeho sestavení nebo doplnění.

§

Upuštění od soupisu nebo ocenění

V případech stanovených zákonem lze na základě rozhodnutí insolvenčního soudu upustit od soupisu nebo od ocenění sepsaného majetku. Po právní moci takového rozhodnutí insolvenční správce předloží insolvenčnímu soudu zprávu o stavu majetku náležejícího do majetkové podstaty.

§

Vyrozumění o soupisu

Vyloučení a vynětí z majetkové podstaty

§

§

§

Insolvenční správce může z majetkové podstaty kdykoli v průběhu insolvenčního řízení vyjmout věci, práva, pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty, které nemohou sloužit k uspokojení věřitelů, zejména neprodejné věci a nedobytné pohledávky. Učiní tak po předchozím souhlasu věřitelského výboru a insolvenčního soudu.

Nakládání s majetkovou podstatou a její správa

§

Nakládáním s majetkovou podstatou se rozumí zejména

  • a) právní úkony, které se týkají majetku náležejícího do majetkové podstaty,

  • b) výkon práv a povinností akcionáře ohledně akcií zahrnutých do majetkové podstaty, včetně práva hlasovat na valné hromadě akciové společnosti,

  • c) výkon práv a povinností společníka jiné obchodní společnosti spojených s obchodním podílem dlužníka zahrnutým do majetkové podstaty, včetně práva hlasovat na valné hromadě obchodní společnosti355),

  • d) výkon členských práv a povinností člena družstva,

  • e) rozhodování o výrobních, provozních a obchodních záležitostech podniku v majetkové podstatě, včetně úvěrového financování a jiných úkonů potřebných k zajištění financování podniku,

  • f) výkon práv a povinností zaměstnavatele ohledně zaměstnanců dlužníka,

  • g) výkon průmyslových práv,

  • h) rozhodování o obchodním tajemství a jiné povinnosti mlčenlivosti,

  • i) plnění povinností podle předpisů o daních, poplatcích a clech, jakož i podle předpisů o sociálním zabezpečení a veřejném zdravotním pojištění,

  • j) vedení účetnictví,

  • k) plnění evidenčních povinností,

  • l) výkon dalších práv a povinností, jestliže se týkají majetkové podstaty.

§

§

Správou majetkové podstaty se rozumí zejména činnost, jakož i právní úkony a opatření z ní vyplývající, pokud směřuje k tomu, aby

  • a) nedocházelo ke znehodnocení majetkové podstaty, zejména aby nedošlo k odstranění, zničení, poškození nebo odcizení majetku, který do ní náleží,

  • b) majetek náležející do majetkové podstaty byl využíván v souladu se svým určením, pokud tomu nebrání jiné okolnosti,

  • c) se majetková podstata rozmnožila, lze-li takovou činnost rozumně očekávat se zřetelem ke stavu majetkové podstaty a obvyklým obchodním příležitostem,

  • d) byly vymoženy pohledávky dlužníka včetně plnění z neplatných a neúčinných právních úkonů.

Hlava VII

Neplatnost a neúčinnost právních úkonů a odporovatelnost právním úkonům

Díl 1

Neplatnost právních úkonů

§

§

Byla-li neplatnost právního úkonu zjištěna rozhodnutím soudu, které nabylo právní moci před zahájením insolvenčního řízení, považuje se právní úkon, jehož se rozhodnutí týká, za neplatný i v insolvenčním řízení.

§

§

Byla-li zjištěna neplatnost právního úkonu, který lze současně považovat za neúčinný, postupuje se podle § 233.

Díl 2

Neúčinnost právních úkonů

§

  • a) zkracuje možnost uspokojení věřitelů, nebo

  • b) zvýhodňuje věřitele na úkor jiných.

§

§

§

Proti pohledávce, která se zakládá na neúčinném právním úkonu, nelze započíst vzájemnou pohledávku dlužníka.

§

Neúčinnost ze zákona

Díl 3

Odporovatelnost právním úkonům

§

§

  • a) zkrátil věřitele v úmyslu tak učinit,

  • b) zkrátil věřitele, došlo-li k nim mezi ním a osobami jemu blízkými nebo osobami jednajícími s ním ve shodě podle zvláštního právního předpisu13) anebo k nim došlo ve prospěch těchto osob, pokud tyto osoby neprokáží, že o zkrácení věřitelů nemohly vědět,

  • c) mrhal svým majetkem, s výjimkou případů, kdy to druhá strana nemohla při náležité pečlivosti poznat,

  • d) neoprávněně poskytl někomu jinému majetkový prospěch, zejména bezúplatným právním úkonem,

  • e) neoprávněně zvýhodnil určitého věřitele.

§

§

Jestliže dlužníkův věřitel dosáhl na základě své odpůrčí žaloby4) rozhodnutí o neúčinnosti právního úkonu, které nabylo právní moci před právní mocí rozhodnutí o úpadku, může se domáhat toho, aby mu do výše jeho pohledávky bylo vydáno plnění z tohoto neúčinného právního úkonu; toto plnění nemusí předat do majetkové podstaty.

ČÁST DRUHÁ

ZPŮSOBY ŘEŠENÍ ÚPADKU

Hlava I

Konkurs

Díl 1

Prohlášení konkursu a jeho účinky

§

Konkurs je způsob řešení úpadku nebo hrozícího úpadku spočívající v tom, že zjištěné pohledávky věřitelů jsou zásadně poměrně uspokojeny z výnosu zpeněžení majetkové podstaty s tím, že neuspokojené pohledávky nebo jejich části nezanikají, pokud zákon nestanoví jinak.

§

§

§

O prohlášení konkursu vyrozumí insolvenční soud současně se zveřejněním usnesení v insolvenčním rejstříku

  • a) Českou národní banku, je-li dlužník účastníkem platebního systému uvedeného v seznamu České národní banky podle zvláštního právního předpisu1),

  • b) Komisi pro cenné papíry, je-li dlužník účastníkem vypořádacího systému uvedeného v seznamu Komise pro cenné papíry podle zvláštního právního předpisu18).

§

§

§

§

Započtení

  • a) se ohledně své započitatelné pohledávky nestal přihlášeným věřitelem, nebo

  • b) získal započitatelnou pohledávku neúčinným právním úkonem, nebo

  • c) v době nabytí započitatelné pohledávky věděl o dlužníkově úpadku, anebo

  • d) dosud neuhradil splatnou pohledávku dlužníka v rozsahu, v němž převyšuje započitatelnou pohledávku tohoto věřitele.

§

§

§

Fixní smlouvy

§

Výpůjčka

Uzavřel-li dlužník smlouvu o výpůjčce, je insolvenční správce po prohlášení konkursu oprávněn požadovat vrácení věci i před skončením stanovené doby zapůjčení.

Nájemní a podnájemní smlouvy

§

§

Nájemní nebo podnájemní smlouvu, kterou dlužník uzavřel jako nájemce nebo podnájemce, nemůže druhý účastník smlouvy po rozhodnutí o úpadku vypovědět nebo od ní odstoupit pro prodlení dlužníka s placením nájemného nebo jiné úhrady, ke kterému došlo před rozhodnutím o úpadku, anebo pro zhoršení majetkové situace dlužníka.

§

Nebyl-li v době prohlášení konkursu ještě předán předmět nájmu, podnájmu nebo výpůjčky, může insolvenční správce i druhý účastník smlouvy od smlouvy odstoupit; učiní-li tak insolvenční správce, může se druhý účastník smlouvy domáhat náhrady škody způsobené předčasným ukončením smlouvy přihláškou pohledávky. Každá ze smluvních stran je povinna druhému účastníku smlouvy do 10 dnů poté, co k tomu byla vyzvána, sdělit, zda od smlouvy odstupuje.

§

Leasingové smlouvy

Ustanovení § 256 až 258 platí přiměřeně i pro leasingové smlouvy a smlouvy o koupi najaté věci.

§

Výhrada vlastnictví

§

  • a) prodejem podniku jednou smlouvou v rámci zpeněžení majetkové podstaty,

  • b) rozhodnutím insolvenčního soudu vydaným na návrh insolvenčního správce po vyjádření věřitelského výboru, byl-li již zvolen jmenován; rozhodnutí se doručuje insolvenčnímu správci, dlužníku a věřitelskému výboru a zveřejňuje se vyhláškou; odvolání proti němu není přípustné.

§

Zvláštní právní předpisy stanoví další účinky prohlášení konkursu v souvislosti s předmětem jejich úpravy377).

Díl 2

Účinky prohlášení konkursu na probíhající řízení

§

§

§

§

  • a) trestní řízení,

  • b) řízení o přestupcích a jiných správních deliktech,

  • c) daňové řízení,

  • d) dědické řízení,

  • e) řízení o vypořádání společného jmění dlužníka a jeho manžela,

  • f) řízení o výživném nezletilých dětí bez zřetele k tomu, zda v něm dlužník vystupuje jako osoba oprávněná nebo jako osoba povinná,

  • g) řízení ve věcech ochrany osobnosti podle občanského zákoníku, není-li dlužník podnikatelem nebo není-li požadováno peněžité plnění,

  • h) řízení ve věcech ochrany názvu a dobré pověsti právnické osoby, není-li dlužník podnikatelem nebo není-li požadováno peněžité plnění,

  • i) řízení ve věcech obchodního rejstříku, rejstříku obecně prospěšných společností, nadačního rejstříku a rejstříku společenství vlastníků jednotek, v těchto řízeních však nelze po prohlášení konkursu vydat rozhodnutí o změně obchodní firmy nebo názvu dlužníka,

  • j) řízení ve věcech kapitálového trhu,

  • k) řízení o výkon rozhodnutí nebo exekuce,

  • l) řízení, ve kterých je dlužník jediným účastníkem,

  • m) řízení ve věcech vkladu práva k nemovitostem; vklady do katastru nemovitostí však mohou být po prohlášení konkursu povoleny a zapsány, jen řídí-li se pořadí zápisu dnem, který předchází prohlášení konkursu nebo jde-li o zajištění poskytnuté podle § 41,

  • n) řízení u úřadu práce o dlužných mzdových nárocích zaměstnanců dlužníka podle zvláštního právního předpisu400),

  • o) řízení o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti411).

§

Díl 3

Účinky prohlášení konkursu na společné jmění manželů

§

  • a) zaniklo podle odstavce 1,

  • b) do prohlášení konkursu zaniklo, ale nebylo vypořádáno, nebo

  • c) bylo zúženo smlouvou nebo rozhodnutím soudu a do prohlášení konkursu nebylo vypořádáno.

§

  • a) smlouvy o zúžení rozsahu společného jmění manželů,

  • b) smlouvy o rozšíření rozsahu společného jmění manželů, jestliže se na jejich základě stal součástí společného jmění manželů majetek do té doby náležející jen dlužníku,

  • c) smlouvy o rozšíření rozsahu společného jmění manželů, jestliže se na jejich základě staly součástí společného jmění manželů závazky náležející do té doby jen manželu dlužníka,

  • d) dohody o vypořádání společného jmění manželů včetně soudem schváleného smíru.

§

§

§

§

§

Nelze-li provést vypořádání společného jmění manželů proto, že závazky dlužníka, které z něj mohou být uspokojeny, jsou vyšší než majetek, který náleží do společného jmění manželů, zahrne se celý majetek náležející do společného jmění manželů do majetkové podstaty.

§

Pohledávka manžela dlužníka vzniklá po prohlášení konkursu vypořádáním společného jmění manželů, se považuje za přihlášenou pohledávku a uspokojí se stejně jako tyto pohledávky.

§

Díl 4

Procesní úkony navazující na prohlášení konkursu

§

§

§

§

Nestanoví-li tento zákon jinak, je soupis listinou, která insolvenčního správce v rámci konkursu opravňuje ke zpeněžení zapsaného majetku.

§

§

Díl 5

Zpeněžení majetkové podstaty

§

§

Předkupní právo

§

  • a) účinky nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce,

  • b) věcná břemena, která zatěžují zpeněžovaný majetek a která jsou podle ustanovení tohoto zákona v insolvenčním řízení neúčinná.

§

  • a) veřejnou dražbou podle zvláštního právního předpisu433),

  • b) prodejem movitých věci a nemovitostí podle ustanovení občanského soudního řádu o výkonu rozhodnutí,

  • c) prodejem majetku mimo dražbu.

§

§

§

§

§

§

Ustanovení § 290 a 291 platí obdobně, je-li je jedinou smlouvou zpeněžována celá majetková podstata nebo část dlužníkova podniku.

§

Zvláštní insolvenční správce ustanovený podle § 35 odst. 2 zpeněží věc, právo, pohledávku nebo jinou majetkovou hodnotu zajišťující pohledávku zástavního věřitele, podle pokynů tohoto věřitele; ustanovení § 286 až 289 tím nejsou dotčena, souhlas insolvenčního soudu nebo věřitelského výboru se zpeněžením se však nevyžaduje.

§

§

  • a) vedoucí zaměstnance dlužníka, jejichž pracovní poměr se zakládá volbou nebo jmenováním15) a osoby jim blízké,

  • b) osoby, které vykonávaly v posledních 3 letech před zahájením insolvenčního řízení nebo po jeho zahájení, rozhodující vliv na provoz dlužníkova podniku nebo podstatnou měrou ovlivňovaly jeho jinou majetkovou činnost,

  • c) společníky dlužníka, je-li jím jiná obchodní společnost než akciová,

  • d) akcionáře dlužníka, kterým je akciová společnost, pokud jim patří akcie odpovídající více než desetině základního kapitálu.

  • e) prokuristy dlužníka,

  • f) členy a náhradníky věřitelského výboru, kterým schůze věřitelů neudělila souhlas s nabytím majetku z majetkové podstaty.

Díl 6

Nakládání s výtěžkem zpeněžení

§

§

§

§

§

Insolvenční správce podává insolvenčnímu soudu a věřitelskému výboru dílčí zprávy o průběhu zpeněžení majetkové podstaty a o nakládání s výtěžkem tohoto zpeněžení. Tyto zprávy podává z vlastního podnětu nebo na základě rozhodnutí soudu anebo žádosti věřitelského výboru. O zpeněžení majetkové podstaty vyrozumí insolvenční správce neprodleně také soud, správce daně, soudního exekutora nebo jiný orgán, u kterého podle dosavadních výsledků insolvenčního řízení probíhá řízení týkající se zpeněženého majetku, včetně řízení o výkon rozhodnutí nebo exekuce na majetek dlužníka.

§

Díl 7

Konečná zpráva a rozvrh

§

  • a) dosud nejsou ukončeny incidenční spory, pokud jejich výsledek nemůže podstatně ovlivnit závěr konečné zprávy,

  • b) se nepodařilo zpeněžit všechen majetek náležející do majetkové podstaty, pokud dosud nezpeněžený majetek může být z majetkové podstaty vyňat.

  • a) přehled pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek jim na roveň postavených, které insolvenční správce již uspokojil a které ještě uspokojit zbývá,

  • b) přehled výdajů, vynaložených v souvislosti se správou majetkové podstaty se zdůvodněním výdajů, které nejsou obvyklé,

  • c) přehled zpeněžení majetkové podstaty s výsledkem, jehož bylo dosaženo,

  • d) uvedení majetku, který nebyl zpeněžen s odůvodněním, proč k tomu došlo,

  • e) výsledky částečného rozvrhu, pokud k němu došlo,

  • f) přehled plnění zajištěným věřitelům s promítnutím do rozvrhu,

  • g) přehled jednání a právních úkonů, významných pro průběh insolvenčního řízení.

§

§

  • a) schválí předloženou konečnou zprávu a vyúčtování, nejsou-li námitky vůči nim důvodné,

  • b) nařídí doplnění nebo změnu konečné zprávy nebo vyúčtování, jestliže shledá, že některé z námitek proti nim jsou důvodné, avšak nemění její základní obsah,

  • c) odmítne přijmout konečnou zprávu, shledá-li že námitky proti ní vznesené důvodně zpochybňují zprávu jako celek; v tomto případě uloží insolvenčnímu správci, aby předložil novou konečnou zprávu ve lhůtě, kterou určí.

§

§

  • a) kterých se týká odvolání proti konečné zprávě,

  • b) ohledně kterých dosud nebyl skončen incidenční spor, nebo

  • c) vázané na odkládací podmínku.

§

Díl 8

Zrušení konkursu

§

  • a) zjistí-li, že nebyl ani dodatečně osvědčen dlužníkův úpadek; to neplatí došlo-li již ke zpeněžení podstatné části majetkové podstaty,

  • b) zjistí-li, že zde není žádný přihlášený věřitel a všechny pohledávky za majetkovou podstatou a pohledávky jim postavené na roveň jsou uspokojeny,

  • c) po obdržení zprávy insolvenčního správce o splnění rozvrhového usnesení,

  • d) zjistí-li, že pro uspokojení věřitelů je majetek dlužníka zcela nepostačující; přitom se nepřihlíží k věcem, právům a jiným majetkovým hodnotám vyloučeným z majetkové podstaty.

§

§

§

Dojde-li v důsledku zrušení konkursu podle § 308 odst. 1 písm. c) a d) ke zrušení a zániku dlužníka, který je právnickou osobou, bez právního nástupce podle zvláštního právního předpisu, neuspokojené pohledávky nebo jejich neuspokojené části zanikají, pokud nebudou uspokojeny ze zajištění.

§

§

Díl 9

Zvláštní ustanovení o nepatrném konkursu

§

  • a) dlužníkem je fyzická osoba, která není podnikatelem, nebo

  • b) celkový obrat dlužníka podle zvláštního právního předpisu444) za poslední účetní období předcházející prohlášení konkursu nepřesahuje 2 000 000 Kč a dlužník nemá více než 50 věřitelů.

§

  • a) místo věřitelského výboru mohou věřitelé ustanovit zástupce věřitelů,

  • b) k účinnosti dohody o vypořádání společného jmění manželů není potřeba schválení insolvenčním soudem ani souhlasu věřitelského orgánu,

  • c) k vyloučení nedobytných pohledávek a věcí, práv nebo jiných majetkových hodnot, které není možné prodat, není nutný souhlas insolvenčního soudu ani věřitelského orgánu,

  • d) o včasných námitkách proti konečné zprávě a vyúčtování lze rozhodnout i bez nařízení jednání,

  • e) při přezkumném jednání lze současně projednat všechny otázky, o kterých by jinak byla oprávněna rozhodnout pouze schůze věřitelů a je-li to účelné, lze přednést také konečnou zprávu a vyúčtování a projednat námitky proti nim.

Hlava II

Reorganizace

Díl 1

Přípustnost reorganizace

§

Díl 2

Návrh na povolení reorganizace

§

§

§

  • a) označení dlužníka a osob oprávněných za něho jednat,

  • b) dlužníkovi známé údaje o kapitálové struktuře a majetku osob, které dlužníka ovládají nebo které dlužník ovládá20), včetně údaje o tom, zda ohledně některé z těchto osob neprobíhá insolvenční řízení, anebo prohlášení, že není takových osob,

  • c) údaj o způsobu navrhované reorganizace,

  • d) údaje svědčící o tom, že zde není nepoctivý záměr.

  • a) nebyl v posledních 5 letech před zahájením insolvenčního řízení vydán pravomocný rozsudek, odsuzující je pro trestný čin majetkové nebo hospodářské povahy,

  • b) v posledních 5 letech neprobíhalo insolvenční řízení nebo jiné řízení, řešící úpadek a s jakým výsledkem,

  • c) nenastala v minulosti překážka výkonu funkce orgánu právnické osoby, případně jak zanikla.

  • a) seznam svého majetku a seznam svých věřitelů, popřípadě prohlášení o změnách, ke kterým v mezidobí došlo v porovnání se seznamy, které v insolvenčním řízení již dříve předložil,

  • b) výpis z rejstříku trestů osob uvedených v odstavci 2, který není starší 3 měsíců.

§

§

§

§

§

Díl 3

Rozhodnutí o návrhu na povolení reorganizace

§

Při projednání návrhu na povolení reorganizace postupuje insolvenční soud podle § 148 až 152.

§

  • a) lze-li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že jím je sledován nepoctivý záměr, nebo

  • b) který znovu podala osoba, o jejímž návrhu na povolení reorganizace bylo již dříve rozhodnuto, anebo

  • c) který podal věřitel, jestliže jej neschválí schůze věřitelů.

§

§

Nedojde-li ke zpětvzetí návrhu na povolení reorganizace ani k jeho odmítnutí nebo zamítnutí, insolvenční soud reorganizaci povolí. Rozhodnutí o povolení reorganizace se doručuje dlužníku, navrhovateli, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání proti němu není přípustné.

§

  • a) výrok o povolení reorganizace,

  • b) informaci o tom, kdo je insolvenčním správcem, a nebyl-li dosud ustanoven, výrok o jeho ustanovení,

  • c) výzvu, aby dlužník ve lhůtě 120 dnů předložil reorganizační plán nebo aby bez zbytečného odkladu insolvenčnímu soudu sdělil, že jej předložit nehodlá,

  • d) informaci o tom, za jakých podmínek mohou předložit reorganizační plán další osoby.

§

§

Insolvenční správce vykonává dohled nad činností dlužníka s dispozičními oprávněními, zajišťuje dohled nad zjišťováním a soupisem majetkové podstaty, sestavuje a doplňuje seznam věřitelů a podává zprávy věřitelskému výboru. Kromě toho plní i další úkoly a provádí další činnosti, které mu uložil insolvenční soud.

§

§

Rozhodnutím o povolení reorganizace se pozastavuje výkon funkce valné hromady nebo členské schůze dlužníka, je-li dlužník právnickou osobou s tímto orgánem; místo valné hromady nebo členské schůze dlužníka rozhoduje v její působnosti insolvenční správce.

Díl 4

Věřitelé při reorganizaci

§

Reorganizace se účastní přihlášení věřitelé, jakož i věřitelé s pohledávkami za majetkovou podstatou a věřitelé jim na roveň postavení.

§

§

§

  • a) zajištění věřitelé,

  • b) nezajištění věřitelé,

  • c) věřitelé uvedení v § 335,

  • d) věřitelé, jejichž pohledávky nejsou reorganizačním plánem dotčeny.

  • a) stanoví splatnost jistiny včetně úroků stejně jako před prodlením dlužníka,

  • b) nemění žádná další práva spojená s pohledávkou, s výjimkou práv věřitele spojených s účinky zahájení insolvenčního řízení nebo s již nastalým prodlením dlužníka, a

  • c) stanoví, že všechny splátky jistiny a úroku, které měl dlužník zaplatit před svým prodlením do dne účinnosti reorganizačního plánu, budou uhrazeny neprodleně po účinnosti reorganizačního plánu.

Díl 5

Reorganizační plán

§

§

§

  • a) rozdělení věřitelů do skupin, s určením, jak bude nakládáno s pohledávkami věřitelů v jednotlivých skupinách,

  • b) určení způsobu reorganizace,

  • c) určení opatření k plnění reorganizačního plánu, zejména z hlediska nakládání s majetkovou podstatou, a s určením osob, které s ní mohou nakládat, včetně rozsahu jejich práv k nakládání s ní,

  • d) údaj o tom, zda bude pokračovat provoz dlužníkova podniku nebo jeho části a za jakých podmínek,

  • e) uvedení osob, které se budou podílet na financování reorganizačního plánu nebo převezmou některé dlužníkovy závazky anebo zajistí jejich splnění, včetně určení rozsahu, v němž jsou ochotny tak učinit,

  • f) údaj o tom, zda a jak reorganizační plán ovlivní zaměstnanost v dlužníkově podniku a o opatřeních, která mají být v tomto směru uskutečněna,

  • g) údaj o tom, zda a jaké závazky vůči věřitelům bude mít dlužník po skončení reorganizace.

§

  • a) restrukturalizací pohledávek věřitelů, spočívající v prominutí části dluhů dlužníka včetně jejich příslušenství nebo v odkladu jejich splatnosti,

  • b) prodejem celé majetkové podstaty nebo její části anebo prodejem dlužníkova podniku,

  • c) vydáním části dlužníkových aktiv věřitelům nebo převodem těchto aktiv na nově založenou právnickou osobu, ve které mají věřitelé majetkovou účast,

  • d) fúzí dlužníka - právnické osoby s jinou osobou nebo převodem jeho jmění na společníka se zachováním nebo změnou práv třetích osob, připouštějí-li to právní předpisy o hospodářské soutěži455),

  • e) vydáním akcií nebo jiných cenných papírů dlužníkem nebo novou právnickou osobou podle písmene c) nebo d),

  • f) zajištěním financování provozu dlužníkova podniku nebo jeho části,

  • g) změnou zakladatelského dokumentu nebo stanov anebo jiných dokumentů upravujících vnitřní poměry dlužníka.

§

K reorganizačnímu plánu musí být v závislosti na navrhovaném typu reorganizace připojeny tyto doklady:

  • a) nové znění zakladatelského dokumentu nebo stanov anebo jiného dokumentu upravujícího vnitřní poměry dlužníka, má-li podle reorganizačního plánu dojít k jeho změně,

  • b) prohlášení osob ochotných financovat provedení reorganizačního plánu nebo převzít některé z dlužníkových závazků anebo je zajistit, s uvedením rozsahu, jehož se prohlášení týká; prohlášení musí být vlastnoručně podepsáno a pravost podpisu na něm úředně ověřena,

  • c) není-li předkladatelem reorganizačního plánu dlužník, prohlášení dlužníka – fyzické osoby nebo prohlášení neomezeně ručících společníků dlužníka - právnické osoby o ochotě pokračovat v provozu podniku, který předpokládá reorganizační plán; prohlášení musí být vlastnoručně podepsáno a pravost podpisu na něm úředně ověřena,

  • d) aktualizované seznamy majetku a závazků dlužníka ke dni předložení reorganizačního plánu, mají-li být věřitelé uspokojováni z provozu dlužníkova podniku,

  • e) smlouvy uzavřené s odkládací podmínkou váznoucí na schválení reorganizačního plánu insolvenčním soudem,

  • f) seznam a popis významných smluv, které mají být podle reorganizačního plánu po jeho schválení insolvenčním soudem uzavřeny.

§

Zpráva o reorganizačním plánu

§

§

§

Hlasování mimo schůzi věřitelů

  • a) insolvenční správce, jde-li o hlasování po zahájení insolvenčního řízení,

  • b) dlužník, jde-li o hlasování před zahájením insolvenčního řízení.

§

§

  • a) je v souladu s tímto zákonem a jinými právními předpisy,

  • b) lze-li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že jím není sledován nepoctivý záměr,

  • c) jej každá skupina věřitelů přijala nebo se podle § 347 odst. 4 považuje za skupinu, která jej přijala,

  • d) každý věřitel podle něj získá plnění, jehož celková současná hodnota je ke dni účinnosti reorganizačního plánu stejná nebo vyšší, než hodnota plnění, které by zřejmě obdržel, kdyby dlužníkův úpadek byl řešen konkursem, ledaže přijímající věřitel souhlasí s nižším plněním,

  • e) pohledávky za majetkovou podstatou a pohledávky jim na roveň postavené byly uhrazeny nebo mají být podle reorganizačního plánu uhrazeny ihned poté, co se reorganizační plán stane účinným, ledaže bylo mezi dlužníkem a příslušným věřitelem dohodnuto jinak.

§

§

§

Díl 6

Provádění reorganizačního plánu

§

§

§

§

§

§

§

§

Pohledávky, které se v insolvenčním řízení neuspokojují (§ 170), přijetím reorganizačního plánu zanikají, nejde-li o mimosmluvní sankce postihující majetek dlužníka nebo není-li v reorganizačním plánu uvedeno jinak. Odchylná úprava pohledávek podle věty první v reorganizačním plánu se může týkat krácení jejich výše, odkladu jejich splatnosti nebo jiného zásahu do práv věřitelů; odchylná úprava těchto pohledávek musí být v reorganizačním plánu uvedena výslovně, s přesným vymezením rozsahu a podmínek jejich uspokojení.

§

§

  • a) všech skupin původních věřitelů,

  • b) většiny nových věřitelů, jejichž pohledávky jsou podle reorganizačního plánu zajištěny,

  • c) většiny nových věřitelů, jejichž pohledávky podle reorganizačního plánu nejsou zajištěny, a

  • d) většiny společníků dlužníka nebo jiné právnické osoby, na kterou podle reorganizačního plánu přešel majetek dlužníka.

Ustanovení § 347 se použije obdobně.

Díl 7

Skončení reorganizace

§

§

  • a) reorganizace byla povolena na návrh dlužníka a ten její přeměnu v konkurs po tomto povolení navrhl,

  • b) oprávněná osoba nesestaví ve stanovené lhůtě reorganizační plán ani po jejím případném prodloužení soudem nebo předložený reorganizační plán vezme zpět,

  • c) insolvenční soud neschválil reorganizační plán a oprávněným osobám uplynula lhůta k jeho předložení,

  • d) v průběhu provádění reorganizačního plánu dlužník neplní své podstatné povinnosti stanovené tímto plánem nebo ukáže-li se, že podstatnou část tohoto plánu nebude možné plnit,

  • e) dlužník neplatí řádně a včas úroky podle § 171 odst. 3, nebo v podstatném rozsahu neplní své jiné splatné peněžité závazky, nebo

  • f) dlužník po schválení reorganizačního plánu přestal podnikat, ačkoli podle reorganizačního plánu podnikat měl.

§

Hlava III

Zvláštní ustanovení o vyloučení účinků zákona

§

  • a) před účinností rozhodnutí o úpadku,

  • b) v okamžiku účinnosti rozhodnutí o úpadku a po účinnosti tohoto rozhodnutí, jestliže byly příkazy provedeny v den vydání rozhodnutí o úpadku, a to jen tehdy, prokáží-li osoby uvedené ve zvláštním právním předpisu466), že jim rozhodnutí o úpadku nebylo známo, a to ani z oznámení podle zvláštního právního předpisu477),

§

  • a) dlužníka, který je účastníkem platebního systému uvedeného v seznamu České národní banky podle zvláštního právního předpisu1), a to v souvislosti s účastí dlužníka v tomto platebním systému,

  • b) dlužníka, který je účastníkem vypořádacího systému uvedeného v seznamu Komise pro cenné papíry podle zvláštního právního předpisu18), a to v souvislosti s účastí dlužníka v tomto vypořádacím systému,

  • c) zajištění poskytnuté České národní bance, Evropské centrální bance, centrální bance členského státu Evropské unie nebo centrální bance státu patřícího do Evropského hospodářského prostoru,

  • d) finanční zajištění podle zvláštního právního předpisu nebo podle obdobného právního vztahu podle zahraniční právní úpravy.

CELEX: 31998L0026 a 32002L0047

Hlava IV

Úpadek finančních institucí

Díl 1

Úpadek bank, spořitelních a úvěrních družstev, institucí elektronických peněz a osob oprávněných vydávat elektronické peněžní prostředky a dále některých zahraničních bank, institucí elektronických peněz a osob oprávněných vydávat elektronické peněžní prostředky

Oddíl 1

Obecná ustanovení

§

  • a) banky, spořitelního a úvěrního družstva nebo instituce elektronických peněz1), poté, kdy jim byla odejmuta licence nebo povolení podle zvláštních právních předpisů upravujících jejich činnost,

  • b) zahraniční banky nebo instituce elektronických peněz podnikající na území České republiky na základě jednotné licence podle zvláštního právního předpisu500),

  • c) osoby se sídlem nebo místem podnikání na území České republiky oprávněné vydávat elektronické peníze na základě povolení podle zvláštního právního předpisu1),

  • d) osoby se sídlem nebo místem podnikání na území Evropské unie nebo Evropského hospodářského prostoru oprávněné vydávat elektronické peníze na základě povolení podle zvláštního právního předpisu1), jiné než podle písmene c),

  • e) osoby se sídlem nebo místem podnikání mimo území Evropské unie nebo Evropského hospodářského prostoru oprávněné vydávat elektronické peníze na základě povolení podle zvláštního právního předpisu1),

  • f) pobočky zahraniční banky, jiné než uvedené v písmenu b).

  • a) kolektivní řízení zahájené a sledované správními nebo soudními orgány členského státu Evropské unie nebo jiného státu tvořícího Evropský hospodářský prostor, jehož cílem je prodej majetku pod dozorem nebo dohledem těchto orgánů, včetně případů, kdy jsou řízení ukončena oddlužením nebo jiným obdobným opatřením,

  • b) opatření, jehož účelem je uchovat nebo obnovit zdravou finanční situaci osoby a které může mít vliv na již existující práva třetích osob, včetně opatření zahrnujícího možnost pozastavení plateb, pozastavení vymahatelnosti pohledávek, odložení opatření souvisejících s výkonem rozhodnutí nebo exekucí nebo krácení pohledávek.

CELEX: 32001L0024

Oddíl 2

Úpadek banky, spořitelního a úvěrního družstva nebo instituce elektronických peněz po odnětí licence nebo povolení, úpadek osoby se sídlem nebo místem podnikání na území České republiky nebo mimo území Evropské unie nebo Evropského hospodářského prostoru oprávněné vydávat elektronické peníze a úpadek pobočky zahraniční banky uvedené v § 367 odst. 1 písm. f)

§

Insolvenční návrh

§

  • a) právo zpeněžit majetek nebo nechat jej zpeněžit a uspokojit se z výnosu nebo příjmu plynoucího z tohoto majetku, zejména na základě zástavního práva,

  • b) výhradní právo na plnění, zejména při zajištění zástavním právem k pohledávce nebo postoupením pohledávky,

  • c) právo požadovat vydání majetkové hodnoty nebo náhrady od kohokoli, kdo majetkovou hodnotu drží nebo užívá proti vůli oprávněné osoby,

  • d) právo požívat plody.

  • a) nemá vliv na práva prodávajícího plynoucí z výhrady vlastnického práva vůči dlužníkovi jako kupujícímu, pokud se v okamžiku prohlášení konkursu majetek, jehož se výhrada týká, nachází na území jiného členského státu Evropské unie nebo státu tvořícího Evropský hospodářský prostor,

  • b) není důvodem pro odstoupení od kupní smlouvy, u níž je dlužník prodávajícím a zboží již bylo dodáno kupujícímu, nebo pro ukončení takové kupní smlouvy, a nebrání kupujícímu v nabytí vlastnického práva, pokud se v okamžiku prohlášení konkursu na majetek, který je předmětem prodeje, nachází na území jiného členského státu Evropské unie nebo dalšího státu tvořícího Evropský hospodářský prostor,

  • c) nemá vliv na právo věřitele požadovat započtení proti pohledávce dlužníka, pokud toto započtení povoluje právo, kterým se řídí pohledávka dlužníka.

CELEX: 32001L0024⁠‌​​‌​​​​‌​​‌​​​‌⁠

§

Informování orgánů dozoru nebo dohledu a veřejnosti

  • a) označení dlužníka údaji potřebnými k jeho identifikaci,

  • b) informaci o tom, že insolvenční soud podle českého práva zjistil úpadek dlužníka a prohlásil konkurs na majetek dlužníka

  • c) den vydání rozhodnutí o úpadku a o prohlášení konkursu,

  • d) v případě úpadku banky nebo spořitelního a úvěrního družstva informaci o tom, že pohledávky věřitelů vyplývající z účetnictví dlužníka se považují za přihlášené, o čemž budou věřitelé jednotlivě informováni do 60 dnů od prohlášení konkursu, a informaci o možnosti postupu podle § 374 odst. 4 a 5 včetně uvedení lhůt a dne, kterým lhůty uplynou,

  • e) v případě úpadku instituce elektronických peněz výzvu, aby věřitelé, kteří chtějí své pohledávky uplatnit v insolvenčním řízení, podali přihlášku pohledávky u insolvenčního soudu, včetně uvedení lhůty pro podání přihlášky a dne, kterým lhůta uplyne,

  • f) označení sídla insolvenčního soudu,

  • g) označení insolvenčního správce údaji potřebnými k jeho identifikaci.

  • a) vydal rozhodnutí o úpadku a o prohlášení konkursu na majetek pobočky zahraniční banky uvedené v § 367 odst. 1 písm. f), nebo

  • b) vyhlásil moratorium, vydal rozhodnutí o úpadku nebo rozhodnutí o způsobu řešení úpadku, osoby se sídlem nebo místem podnikání na území České republiky nebo mimo území členských států Evropské unie a Evropského hospodářského prostoru oprávněné vydávat elektronické peníze na základě povolení podle zvláštního právního předpisu, informuje prostřednictvím orgánu dozoru nebo dohledu o takovém rozhodnutí orgány dozoru nebo dohledu v členských státech Evropské unie a dalších státech tvořících Evropský hospodářský prostor, ve kterých má dlužník organizační složku, a to před zveřejněním příslušného rozhodnutí v insolvenčním rejstříku, a není-li to možné, neprodleně poté; tato informace obsahuje i upozornění na možné důsledky přijatého rozhodnutí.

CELEX: 32001L0024

§

Zpráva o postupu insolvenčního řízení

Insolvenční správce je povinen pravidelně, nejméně však jednou ročně, uveřejňovat vhodným způsobem zprávu pro věřitele a veřejnost o postupu insolvenčního řízení. Zpráva musí být odsouhlasena věřitelským výborem.

CELEX: 32001L0024

§

Insolvenční správce

CELEX: 32001L0024

§

Zjištění pohledávek a závazků z účetnictví dlužníka

  • a) že na majetek osoby uvedené v odstavci 1 byl prohlášen konkurs,

  • b) výši pohledávky dotčeného věřitele za touto osobou, skutečnost, že do této výše se jeho pohledávka považuje za přihlášenou a případně charakter jeho pohledávky, především, zda jde o věřitele s pohledávkou za majetkovou podstatou (§ 168), věřitele s pohledávkou na roveň postavenou pohledávce za majetkovou podstatou (§ 169), věřitele s pohledávkou s právem na uspokojení se zajištění (§ 2 písm. f/), věřitele s pohledávkou jinak zajištěnou, věřitele s podřízenou pohledávkou (§ 172 odst. 2) nebo zda je pohledávka spojena s výhradou vlastnictví k předmětu plnění ze závazkového vztahu; do výše pohledávky se nezapočítává nárok věřitele na náhradu za pojištěnou pohledávku z Fondu pojištění vkladů, z Garančního fondu obchodníků s cennými papíry, ze Zajišťovacího fondu družstevních záložen podle zvláštního právního předpisu nebo od jiné osoby plnící obdobný účel; výše nároku věřitele vůči těmto osobám však musí být z oznámení zřejmá, i když k výplatě náhrady již došlo,

  • c) jakým způsobem, v jaké lhůtě a u koho lze uplatnit námitku proti výši pohledávky, jaké jsou následky marného uplynutí této lhůty a informaci o postupu pro případ, že nedojde k dohodě o výši nebo charakteru pohledávky,

  • d) místo a termín konání schůze věřitelů,

  • e) způsob, jakým budou věřitelé dále informováni,

  • f) případná další opatření.

CELEX: 32001L0024 a 31994L0019

§

Přihlašování pohledávek

  • a) že bylo vydáno rozhodnutí o úpadku nebo rozhodnutí o způsobu řešení úpadku dlužníka,

  • b) že z účetnictví dlužníka vyplývá pohledávka věřitele a v jaké výši, jakého je pohledávka charakteru, především, zda jde o věřitele s pohledávkou za majetkovou podstatou (§ 168), věřitele s pohledávkou na roveň postavenou pohledávce za majetkovou podstatou (§ 169), věřitele s pohledávkou s právem na uspokojení se zajištění (§ 2 písm. f/), věřitele s pohledávkou jinak zajištěnou, věřitele s , věřitele s podřízenou pohledávkou (§ 172 odst. 2) nebo zda je pohledávka spojena s výhradou vlastnictví k předmětu plnění ze závazkového vztahu,

  • c) jakým způsobem, v jaké lhůtě a u koho lze přihlásit pohledávku a jaké jsou následky marného uplynutí lhůty,

  • d) místo a termín konání schůze věřitelů,

  • e) způsob, jakým budou věřitelé dále informováni,

  • f) případná další opatření.

CELEX: 32001L0024

§

Hypotéční podstata

CELEX: 32000L0012

§

Soudní nebo správní orgán členského státu Evropské unie nebo jiného státu tvořícího Evropský hospodářský prostor, na jehož území banka, spořitelní a úvěrní družstvo, instituce elektronických peněz nebo osoba se sídlem nebo místem podnikání na území České republiky oprávněná vydávat elektronické peníze na základě povolení podle zvláštního právního předpisu vykonává svou činnost, může přijmout opatření podle § 367 odst. 2 písm. b) pouze s účinky na území svého státu.

CELEX: 32001L0024

Oddíl 3

Úpadek zahraniční banky nebo instituce elektronických peněz podnikající na území České republiky na základě jednotné licence a úpadek osoby se sídlem nebo místem podnikání na území jiného členského státu Evropské unie nebo jiného státu tvořícího Evropský hospodářský prostor, oprávněné vydávat elektronické peníze na základě povolení podle zvláštního právního předpisu

§

Přijmout opatření podle § 367 odst. 2 může pouze příslušný orgán státu Evropské unie nebo jiného státu tvořícího Evropský hospodářský prostor, ve kterém zahraniční banka nebo instituce elektronických peněz obdržela oprávnění, na jehož základě vykonává svou činnost na území České republiky, nebo na jehož území má sídlo nebo místo podnikání osoba oprávněná vydávat elektronické peníze na základě povolení podle zvláštního právního předpisu. Účinky opatření, včetně účinků na práva a povinnosti třetích osob, se uznávají od okamžiku, kdy nabyly účinnosti ve státě, ve kterém bylo opatření přijato, bez ohledu na splnění případných informačních povinností.

CELEX: 32001L0024

§

CELEX: 32001L0024

Díl 2

Úpadek pojišťoven a tuzemských zajišťoven provozujících svoji činnost na území České republiky

Oddíl 1

Obecná ustanovení

§

  • a) tuzemské pojišťovny a tuzemské zajišťovny poté, co jim bylo odejmuto povolení podle zvláštních právních předpisů upravujících jejich činnost,

  • b) pobočky pojišťovny z třetího státu poté, co jí bylo odejmuto povolení podle zvláštního právního předpisu533),

  • c) pobočky pojišťovny z jiného členského státu Evropské unie provozující pojišťovací činnost na území České republiky na základě práva zřizovat své pobočky v rozsahu, v jakém jí bylo uděleno povolení k provozování pojišťovací činnosti ve státě jejího sídla544).

  • a) kolektivní řízení, jehož součástí je prodej majetku pojišťovny a rozdělení výnosu z prodeje mezi věřitele, akcionáře nebo společníky, zahrnující nevyhnutelně jakoukoliv intervenci správních nebo soudních orgánů členského státu Evropské unie nebo jiného státu tvořícího Evropský hospodářský prostor, včetně případů, kdy je kolektivní řízení ukončeno oddlužením nebo jiným obdobným opatřením, bez ohledu na to, zda je či není způsobeno platební neschopností nebo zda je dobrovolné nebo povinné,

  • b) opatření, zahrnující jakoukoliv intervenci správních nebo soudních orgánů členského státu Evropské unie nebo jiného státu tvořícího Evropský hospodářský prostor, jehož účelem je uchovat nebo obnovit zdravou finanční situaci osoby a které může mít vliv na již existující práva třetích osob, včetně opatření zahrnujícího možnost pozastavení plateb, pozastavení vymahatelnosti pohledávek, odložení opatření souvisejících s výkonem rozhodnutí nebo exekucí nebo krácení pohledávek.

CELEX: 32001L0017

Oddíl 2

Úpadek tuzemské pojišťovny nebo tuzemské zajišťovny a pobočky pojišťovny z třetího státu po odnětí povolení

§

(1) Insolvenční návrh ohledně osob uvedených v § 379 odst. 1 písm. a) a b) podává orgán dozoru, který uděluje povolení k provozování činnosti podle zvláštního právního předpisu555) (dále jen „orgán dozoru“). Tím není dotčeno ustanovení § 97. V návrhu orgán dozoru uvede rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka, a k návrhu připojí listiny k doložení svých tvrzení.

(2) Záloha na náklady insolvenčního řízení se orgánu dozoru neukládá.

§

  • a) právo zpeněžit majetek nebo nechat jej zpeněžit a uspokojit se z výnosu nebo příjmu plynoucího z tohoto majetku, zejména na základě zástavního práva,

  • b) výhradní právo na plnění, zejména při zajištění zástavním právem k pohledávce nebo postoupením pohledávky,

  • c) právo požadovat vydání majetkové hodnoty nebo náhrady od kohokoli, kdo majetkovou hodnotu drží nebo užívá proti vůli oprávněné osoby,

  • d) právo požívat plody.

  • a) nemá vliv na práva prodávajícího plynoucí z výhrady vlastnického práva vůči dlužníkovi jako kupujícímu, pokud se v okamžiku prohlášení konkursu majetek, jehož se výhrada týká, nachází na území jiného členského státu Evropské unie nebo státu tvořícího Evropský hospodářský prostor,

  • b) není důvodem pro odstoupení od kupní smlouvy, u níž je dlužník prodávajícím a zboží již bylo dodáno kupujícímu, nebo pro ukončení takové kupní smlouvy, a nebrání kupujícímu v nabytí vlastnického práva, pokud se v okamžiku prohlášení konkursu majetek, který je předmětem prodeje, nachází na území jiného členského státu Evropské unie nebo dalšího státu tvořícího Evropský hospodářský prostor,

  • c) nemá vliv na právo věřitele požadovat započtení proti pohledávce dlužníka, pokud toto započtení povoluje právo, kterým se řídí pohledávka dlužníka.

CELEX: 32001L0017

§

Informování orgánu dozoru a veřejnosti

  • a) označení dlužníka údaji potřebnými k jeho identifikaci,

  • b) informaci o tom, že insolvenční soud podle českého práva zjistil úpadek dlužníka a prohlásil konkurs na majetek dlužníka,

  • c) den vydání rozhodnutí o úpadku a o prohlášení konkursu,

  • d) označení sídla insolvenčního soudu,

  • e) označení insolvenčního správce údaji potřebnými k jeho identifikaci.

CELEX: 32001L0017

§

Zpráva o postupu insolvenčního řízení

CELEX: 32001L0017

§

Insolvenční správce

CELEX: 32001L0017

§

Zjištění pohledávek a závazků z účetnictví dlužníka

  • a) že na majetek osoby uvedené v § 379 odst. 1 písm. a) nebo b) byl prohlášen konkurs,

  • b) výši pohledávky dotčeného věřitele za touto osobou, skutečnost, že do této výše se jeho pohledávka považuje za přihlášenou a případně charakter jeho pohledávky, především, zda jde o věřitele s pohledávkou za majetkovou podstatou (§ 168), věřitele s pohledávkou na roveň postavenou pohledávce za majetkovou podstatou (§ 169), věřitele s pohledávkou s právem na uspokojení se zajištění (§ 2 písm. f/), věřitele s pohledávkou jinak zajištěnou, věřitele s podřízenou pohledávkou (§ 172 odst. 2) nebo zda je pohledávka spojena s výhradou vlastnictví k předmětu plnění ze závazkového vztahu,

  • c) jakým způsobem, v jaké lhůtě a u koho lze uplatnit námitku proti výši pohledávky, jaké jsou následky marného uplynutí této lhůty a informaci o postupu pro případ, že nedojde k dohodě o výši nebo charakteru pohledávky,

  • d) v případě pohledávky z pojištění účinky insolvenčního řízení na pojistnou smlouvu, na jejímž základě tato pohledávka vznikla, zejména datum zániku účinnosti pojistné smlouvy, včetně práv a povinností vyplývajících pojištěné osobě nebo pojištěným osobám z této smlouvy,

  • e) místo a termín konání schůze věřitelů,

  • f) způsob, jakým budou věřitelé dále informováni,

  • g) případná další opatření.

§

Zvláštní ustanovení o rozvrhu

Uspokojení pohledávek z pojištění má přednost před jakýmikoli jinými nároky vůči dlužníku, s výjimkou hotových výdajů a odměny insolvenčního správce a náhrady nutných výdajů a odměny likvidátora za činnost prováděnou po rozhodnutí o úpadku.

CELEX: 32001L0017

Oddíl 3

Úpadek pojišťovny z jiného členského státu provozující svoji činnost na území České republiky na základě práva zřizovat své pobočky

§

Opatření podle § 379 odst. 2 může přijmout pouze příslušný orgán státu, v němž osoba uvedená v § 379 odst. 1 písm. c) obdržela oprávnění, na jehož základě provozuje svojí činnost na území České republiky. Účinky opatření včetně účinků na práva a povinnosti třetích osob se uznávají od okamžiku, kdy nabyly účinnosti ve státě, ve kterém bylo opatření přijato.

CELEX: 32001L0017

§

CELEX: 32001L0017

Hlava V

Oddlužení

§

§

§

Návrh na schválení plánu oddlužení podaný opožděně nebo někým, kdo k tomu nebyl oprávněn, insolvenční soud odmítne rozhodnutím, které doručí dlužníku, navrhovateli, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání proti němu může podat pouze navrhovatel.

§

  • a) označení dlužníka a osob oprávněných za něho jednat,

  • b) údaje svědčící o tom, že zde není nepoctivý záměr,

  • c) údaje o očekávaných příjmech dlužníka - fyzické osoby v následujících 5 letech po schválení plánu oddlužení,

  • d) plán oddlužení.

  • a) nebyl v posledních 5 letech před zahájením insolvenčního řízení vydán pravomocný rozsudek, odsuzující je pro trestný čin majetkové nebo hospodářské povahy,

  • b) v posledních 5 letech neprobíhalo insolvenční řízení nebo jiné řízení, řešící úpadek a s jakým výsledkem,

  • c) nenastala v minulosti překážka výkonu funkce orgánu právnické osoby, případně jak zanikla.

§

  • a) seznam svého majetku a seznam svých věřitelů, popřípadě prohlášení o změnách, ke kterým v mezidobí došlo v porovnání se seznamy, které v insolvenčním řízení již dříve předložil,

  • b) výpis z rejstříku trestů osob uvedených v § 392 odst. 2, který není starší 3 měsíců.

§

Plán oddlužení může mít podobu návrhu jednorázového vyrovnání (dále jen „vyrovnání“) a v případě dlužníka - fyzické osoby též podobu návrhu splátkového kalendáře.

§

Dlužník může věřitelům navrhnout vyrovnání

  • a) peněžitou formou tím, že složí ve prospěch věřitelů určitý obnos v určené lhůtě, případně několik takových obnosů,

  • b) zpeněžením věcí z majetku dlužníka.

§

Dlužník - fyzická osoba, který navrhuje schválení plánu oddlužení formou splátkového kalendáře, musí v plánu oddlužení uvést, jaké částky a do kdy nabízí věřitelům k uspokojení jejich pohledávek, s tím že doba splácení jednotlivých pohledávek nesmí překročit 5 let. V plánu oddlužení též uvede, jak budou částky, které věřitelům nabízí, získány.

§

Dlužník může měnit plán oddlužení kdykoli až do doby jeho schválení insolvenčním soudem; souhlas tohoto soudu s těmito změnami se nevyžaduje. Ke změnám, ke kterým došlo po zahájení hlasování věřitelů o původním plánu oddlužení, insolvenční soud přihlédne jen tehdy, jde-li o změny ve prospěch věřitelů; podle povahy těchto změn a výsledku hlasování může insolvenční soud v takovém případě rozhodnout též o svolání nové schůze věřitelů k projednání změněného plánu oddlužení.

§

§

§

§

§

Má-li insolvenční správce za to, že zde jsou důvody, pro které lze pochybovat o poctivém záměru dlužníka nebo že zde jsou skutečnosti dokládající dosavadní lehkomyslný nebo nedbalý přístup dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení, anebo že dlužník má majetek, který může použít k úhradě svých dluhů, aniž by ohrozil uspokojování základních potřeb své rodiny, upozorní na ně před rozhodnutím schůze věřitelů o tom, zda souhlasí s plánem oddlužení.

§

  • a) plán oddlužení je v rozporu se zásadami insolvenčního řízení, nebo

  • b) lze-li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že jím je sledován nepoctivý záměr, nebo

  • c) dosavadní výsledky řízení dokládají lehkomyslný nebo nedbalý přístup dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení, nebo

  • d) hodnota majetku určená plánem oddlužení k uspokojení pohledávky nezajištěného věřitele je nižší než částka, které by se nezajištěnému věřiteli zřejmě dostalo, kdyby dlužníkův úpadek byl řešen konkursem, nebo

  • e) hodnota majetku určená plánem oddlužení k uspokojení pohledávky zajištěného věřitele je nižší než hodnota zajištění určená ve znaleckém posudku, anebo

  • f) plánem oddlužení jsou dotčena práva věřitelů vůči spoludlužníkům a ručitelům dlužníka nebo jiná práva zajišťující jejich pohledávku vůči dlužníku, ledaže s jejich omezením tito věřitelé souhlasí.

§

  • a) hodnota majetku určená plánem oddlužení k uspokojení pohledávky takového věřitele není menší než výše jeho pohledávky, nebo

  • b) podle plánu oddlužení formou splátkového kalendáře bude veškerý dlužníkův předpokládaný příjem s výjimkou toho, který nepodléhá výkonu rozhodnutí či exekuci, během následujících 5 let, počínaje datem splatnosti první splátky, použit k uspokojení pohledávek věřitelů způsobem určeným v plánu oddlužení.

§

§

Jestliže insolvenční soud po rozhodnutí o úpadku rozhodne o návrhu na schválení plánu oddlužení jinak než tak, že jej schvaluje, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem.

§

§

Od účinnosti plánu oddlužení má právo nakládat majetkovou podstatou dlužník. Toto jeho oprávnění může být omezeno ve prospěch jiných osob pouze plánem oddlužení; jiná omezení, ke kterým došlo ze zákona nebo rozhodnutím insolvenčního soudu v dosavadním průběhu insolvenčního řízení, účinností plánu oddlužení zanikají. Dlužník, který vede účetnictví nebo evidenci podle zvláštního právního předpisu14), sestaví ke dni předcházejícímu dni účinnosti plánu oddlužení mezitímní účetní uzávěrku.

§

§

  • a) vykonávat přiměřenou výdělečnou činnost a v případě, že je nezaměstnaný, o získání příjmu usilovat; nesmí rovněž odmítat splnitelnou možnost si příjem obstarat,

  • b) hodnoty získané dědictvím a darem zpeněžit a jejich výtěžek, stejně jako jiné své mimořádné příjmy, použít k mimořádným splátkám nad rámec plánu oddlužení,

  • c) bez zbytečného odkladu oznámit insolvenčnímu soudu, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru každou změnu svého bydliště a zaměstnání,

  • d) nezatajovat žádný ze svých příjmů a na žádost insolvenčního soudu, insolvenčního správce nebo věřitelského výboru předložit k nahlédnutí svá daňová přiznání za období trvání plánu oddlužení,

  • e) neposkytovat nikomu z věřitelů žádné zvláštní výhody,

  • f) nepřijímat na sebe nové závazky, které by nemohl v době jejich splatnosti splnit.

§

§

Jestliže dlužník neuhradil ve lhůtě a ve výši určené plánem oddlužení formou splátkového kalendáře všechny splátky, může insolvenční soud po slyšení dlužníka a insolvenčního správce dlužníku přesto přiznat osvobození od placení pohledávek zahrnutých do plánu oddlužení, v rozsahu, ve kterém dosud nebyly uspokojeny. Učiní tak jen na návrh dlužníka a za předpokladu, že dlužník prokáže, že nedokončení splátek bylo způsobeno okolnostmi, které nezavinil, a zároveň, že částka, kterou dosud podle plánu uhradil na uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů, není nižší než částka, které by se nezajištěným věřitelům dostalo, kdyby dlužníkův úpadek byl řešen konkursem. Ustanovení § 411 odst. 3 platí obdobně.

§

Osvobození podle § 411 a 412 se nedotýká peněžitého trestu nebo jiné majetkové sankce, která byla dlužníku uložena v trestním nebo správním řízení.

§

Rozhodnutí insolvenčního soudu o návrhu dlužníka na přiznání osvobození podle § 411 a 412, se doručuje vyhláškou; zvlášť se doručí dlužníku, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Proti rozhodnutí, jímž insolvenční soud takový návrh zamítl, se může odvolat pouze dlužník. Proti rozhodnutí, jímž insolvenční soud přizná dlužníku osvobození podle § 411 a 412 se může odvolat pouze věřitel, jehož pohledávka vůči dlužníku nebyla v insolvenčním řízení zcela uspokojena. Odvoláním však lze namítat pouze to, že nebyly splněny předpoklady pro přiznání osvobození dlužníku.

§

§

§

Jestliže insolvenční soud zamítne návrh na změnu plánu oddlužení formou splátkového kalendáře podaný podle § 416 odst. 1, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem. Věřitelé mohou v takovém případě po dlužníku požadovat úplné uspokojení svých nároků.

§

  • a) dlužník neplní podstatné povinnosti stanovené mu tímto plánem nebo

  • b) se ukáže, že podstatnou část tohoto plánu nebude možné plnit a dlužník nepodal návrh na změnu plánu oddlužení, nebo

  • c) vyjdou najevo skutečnosti týkající se schválení a plnění plánu oddlužení, uvedené v § 392 odst. 2, anebo

  • d) to navrhne dlužník.

ČÁST TŘETÍ

SPOLEČNÁ USTANOVENÍ

Hlava I

Insolvenční rejstřík

§

§

§

  • a) rozhodnutí insolvenčního soudu vydaná v insolvenčním řízení a v incidenčních sporech,

  • b) veškerá podání, která se vkládají do soudního spisu vedeného insolvenčním soudem ohledně dlužníka, nestanoví-li tento zákon jinak,

  • c) další informace, o kterých tak stanoví tento zákon.

§

§

Do insolvenčního rejstříku se nevkládají podání či jiné písemnosti, které podléhají utajení podle zvláštního právního předpisu. Skutečnost, že se v soudním spisu nachází podání, které z uvedeného důvodu nebylo zveřejněno v insolvenčním rejstříku, však musí být v insolvenčním rejstříku vyznačena společně s údaji o charakteru podání; to před zahájením insolvenčního řízení neplatí pro řízení o návrhu na vyhlášení moratoria.

§

§

Hlava II

Vztah ke státům Evropské unie

§

§

Zastavení insolvenčního řízení

Vyjde-li v průběhu insolvenčního řízení najevo, že podle přímo použitelného právního předpisu Evropských společenství57) byly ke dni zahájení insolvenčního řízení hlavní zájmy dlužníka soustředěny v některém z členských států Evropské unie s výjimkou Dánska a že dlužník k tomuto dni neměl ani provozovnu na území České republiky, insolvenční soud insolvenční řízení zastaví.

§

Insolvenční správce

Insolvenční správce ustanovený do funkce rozhodnutím příslušného soudu některého z členských států Evropské unie s výjimkou Dánska, se na území České republiky prokazuje úředně ověřenou kopií rozhodnutí o svém ustanovení; je-li o to požádán, je povinen předložit úředně ověřený překlad této kopie do českého jazyka.

§

Zveřejnění některých rozhodnutí

Rozhodnutí o zahájení insolvenčního řízení a rozhodnutí o ustanovení insolvenčního správce vydané v členském státě Evropské unie s výjimkou Dánska podle přímo použitelného předpisu práva Evropských společenství57) vůči dlužníku, který má na území České republiky provozovnu, musí být zveřejněno v České republice. Insolvenční soud v jehož obvodu je umístěna provozovna, rozhodnutí cizího orgánu zveřejní vyhláškou, neprodleně poté, co mu bude doručeno insolvenčním správcem nebo jakýmkoliv jiným orgánem k tomu zmocněným v členském státě Evropské unie, v němž bylo rozhodnutí vydáno.

§

Známí věřitelé

Hlava III

Závěrečná ustanovení

§

Zmocňovací ustanovení

Ministerstvo stanoví vyhláškou:

  • a) náležitosti výzvy k podávání přihlášek pohledávek, soupisu, seznamu přihlášených pohledávek, formuláře přihlášek pohledávek, manipulace s přihláškami pohledávek, pravidla pro jejich úschovu a nahlížení do nich, náležitosti hlasovacích lístků, náležitosti písemného podání, kterým se popírá pohledávka v reorganizaci, náležitosti zprávy o reorganizačním plánu a formuláře návrhu na schválení plánu oddlužení,

  • b) náležitosti seznamu insolvenčních správců a údajů do něj zapisovaných, způsob jeho členění a vedení a podmínky zápisu do seznamu insolvenčních správců a vyškrtnutí z něj,

  • c) způsob určení odměny a některých hotových výdajů insolvenčního správce, jejich nejvyšší přípustnou výši a podmínky a rozsah hrazení odměny a hotových výdajů státem,

  • d) způsob určení nutných výdajů a odměny členů a náhradníků věřitelského výboru a jejich nejvyšší přípustnou výši,

  • e) jednací řád pro insolvenční řízení,

  • f) formuláře elektronických podání.

§

Přechodné ustanovení

Pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona se použijí dosavadní právní předpisy.

§

Zrušovací ustanovení

Zrušuje se:

  • 1. Zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání.

  • 2. Zákon č. 122/1993 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání.

  • 3. Zákon č. 12/1998 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů.

  • 4. Zákon č. 214/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů.

  • 5. Zákon č. 368/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 530/1990 Sb., o dluhopisech, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů.

  • 6. Vyhláška č. 476/1991 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání.

§

Účinnost

Tento zákon nabývá účinnosti dnem 1. ledna 2006.

INSOLVENČNÍ ZÁKON

OBSAH

ČÁST PRVNÍ

OBECNÁ ČÁST

Hlava I. Základní ustanovení (§ 1 – 8)

Hlava II. Procesní subjekty (§ 9 – 70)

Díl 1: Procesní subjekty (§ 9 – 13)

Díl 2: Účastníci řízení (§ 14 – 20)

Díl 3: Insolvenční správce a další správci (§ 21 – 45)

Díl 4: Věřitelské orgány (§ 46 – 68)

Díl 5: Další procesní subjekty (§ 69 – 70)

Hlava III. Ustanovení o insolvenčním řízení (§ 71 – 96)

Hlava IV. Projednání úpadku a rozhodnutí o něm (§ 97 – 164)

Díl 1: Zahájení insolvenčního řízení (§ 97 – 102)

Díl 2: Insolvenční návrh (§ 103 – 108)

Díl 3: Účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení (§ 109 – 114)

Díl 4: Moratorium (§ 115 – 127)

Díl 5: Projednání insolvenčního návrhu a rozhodnutí o něm (§ 128 – 147)

Díl 6: Stanovení způsobu řešení úpadku (§ 148 – 157)

Díl 7: Rozhodnutí o tom, že dlužník není v úpadku (§ 158)

Díl 8: Incidenční spory (§ 159 – 164)

Hlava V. Věřitelé a uplatňování pohledávek (§ 165 – 204)

Díl 1: Postavení věřitelů a jejich pohledávek (§ 165 –172)

Díl 2: Přihlášky pohledávek a jejich přezkoumání (§ 173 – 202)

Díl 3: Jiné způsoby uplatňování pohledávek (§ 203 – 204)

Hlava VI. Majetková podstata (§ 205 – 230)

Hlava VII. Neplatnost a neúčinnost právních úkonů a odporovatelnost právním úkonům (§ 231 – 243)

Díl 1: Neplatnost právních úkonů (§ 231 – 234)

Díl 2: Neúčinnost právních úkonů (§ 235 – 239)

Díl 3: Odporovatelnost právním úkonům (§ 240 – 243)

ČÁST DRUHÁ

ZPŮSOBY ŘEŠENÍ ÚPADKU

Hlava I. Konkurs (§ 244 – 315)

Díl 1: Prohlášení konkursu a jeho účinky (§ 244 – 262)

Díl 2: Účinky prohlášení konkursu na probíhající řízení (§ 263 – 267)

Díl 3: Účinky prohlášení konkursu na společné jmění manželů (§ 268 – 276)

Díl 4: Procesní úkony navazující na prohlášení konkursu (§ 277 – 282)

Díl 5: Zpeněžení majetkové podstaty (§ 283 – 295)

Díl 6: Nakládání s výtěžkem zpeněžení (§ 296 – 301)

Díl 7: Konečná zpráva a rozvrh (§ 302 – 307)

Díl 8: Zrušení konkursu (§ 308 – 313)

Díl 9: Zvláštní ustanovení o nepatrném konkursu (§ 314 – 315)

Hlava II. Reorganizace (§ 316 – 364)

Díl 1: Přípustnost reorganizace (§ 316)

Díl 2: Návrh na povolení reorganizace (§ 317 – 324)

Díl 3: Rozhodnutí o návrhu na povolení reorganizace (§ 325 – 333)

Díl 4: Věřitelé při reorganizaci (§ 334 – 337)

Díl 5: Reorganizační plán (§ 338 – 351)

Díl 6: Provádění reorganizačního plánu (§ 352 – 361)

Díl 7: Skončení reorganizace (§ 362 – 364)

Hlava III. Zvláštní ustanovení o vyloučení účinků zákona (§ 365 - 366)

Hlava IV. Úpadek finančních institucí (§ 367 – 388)

Díl 1:Úpadek bank, spořitelních a úvěrních družstev, institucí elektronických peněz a osob oprávněných vydávat elektronické peněžní prostředky a dále některých zahraničních bank, institucí elektronických peněz a osob oprávněných vydávat elektronické peněžní prostředky (§ 367 – 378)

Oddíl 1: Obecná ustanovení (§ 367)

Oddíl 2: Úpadek banky, spořitelního a úvěrního družstva nebo instituce elektronických peněz po odnětí licence nebo povolení, úpadek osoby se sídlem nebo místem podnikání na území České republiky nebo mimo území Evropské unie nebo Evropského hospodářského prostoru oprávněné vydávat elektronické peníze a úpadek pobočky zahraniční banky uvedené v § 367 odst. 1 písm. f) (§ 368 – 376)

Oddíl 3: Úpadek zahraniční banky nebo instituce elektronických peněz podnikající na území České republiky na základě jednotné licence a úpadek osoby se sídlem nebo místem podnikání na území jiného členského státu Evropské unie nebo jiného státu tvořícího Evropský hospodářský prostor, oprávněné vydávat elektronické peníze na základě povolení podle zvláštního právního předpisu (§ 377 – 378)

Díl 2: Úpadek pojišťoven a tuzemských zajišťoven provozujících svoji činnost na území České republiky (§ 379 – 388)

Oddíl 1: Obecná ustanovení (§ 379)

Oddíl 2: Úpadek tuzemské pojišťovny nebo tuzemské zajišťovny a pobočky pojišťovny z třetího státu po odnětí povolení (§ 380 – 386)

Oddíl 3: Úpadek pojišťovny z jiného členského státu provozující svoji činnost na území České republiky na základě práva zřizovat své pobočky (§ 387 – 388)

Hlava V. Oddlužení (§ 389 – 418)

ČÁST TŘETÍ

SPOLEČNÁ USTANOVENÍ

Hlava I. Insolvenční rejstřík (§ 419 – 425)

Hlava II. Vztah ke státům Evropské unie (§ 426 – 430)

Hlava III. Závěrečná ustanovení (§ 431 – 434)

D Ů V O D O V Á Z P R Á V A

OBECNÁ ČÁST

  • a) Zhodnocení platného právního stavu, odůvodnění hlavních principů a vysvětlení nezbytnosti navrhované právní úpravy.

I. Řešení dlužníkova úpadku zvláštním soudním řízením je nezbytné proto, že v krizové úpadkové situaci nelze porušení práv či neplnění povinností postihnout standardními procesními prostředky. Brání tomu okolnost, že při mnohosti dlužníkových závazků a nedostatku prostředků k jejich krytí, by použitím obvyklých právních prostředků byli někteří věřitelé vůči ostatním zvýhodněni, ať již proto, že splatnost jejich pohledávek nastává dříve nebo z jiných důvodů. Cílem řešení úpadku zvláštní právní úpravou proto je vyloučit preference věřitelů, pokud nejsou věcně odůvodněny jejich postavením nebo povahou jejich pohledávky. To vede k tomu, že výsledkem řízení je mnohostranné uspořádání, při němž lze vzít v úvahu i další aspekty, např. sociální. Řešení úpadku proto nemůže být pouze dvoustrannou záležitostí; nemůže tudíž fungovat např. jako alternativa postupu při vymáhání pohledávek ve dvoustranných sporech.

V předpisech mezinárodních, evropských i ústavních, je vymezeno právo na spravedlivý proces a jeho náležitosti. Toto právo se vztahuje především k dvoustrannému procesu a v řízeních, která tuto povahu nemají (k nimž patří i soudní řešení dlužníkova úpadku) se principy spravedlivého procesu mohou uplatnit do jisté míry jen omezeně. Obecně se připouští, že to je přípustné za předpokladu, že je vyloučena dvoustrannost řízení.

Řešení úpadku probíhá ve většině právních řádů soudním řízením, které je zvláštním druhem civilního procesu (jen výjimečně je procesní řešení pojato jinak, např. ve Švýcarsku správním řízením). Tato úprava tradičně existuje i u nás a přidržuje se jí i předkládaný návrh. Navrhovaný zákon proto navazuje na zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), s jehož subsidiárním použitím počítá.

II. Právní úprava úpadku a jeho řešení konkursem a vyrovnáním má u nás dlouhou tradici. Začíná Josefinským konkursním řádem z roku 1781 a pokračuje přes konkursní řád z roku 1868 (č. 1/1869 ř. z.), přes nařízení z roku 1914 (č. 337/1914 ř. z.) a přes řády konkursní, vyrovnací a odpůrčí z roku 1931 (zákon č. 64/1931 Sb.). Tento vývoj byl přerušen v roce 1951 tím, že občanský soudní řád (zákon č. 142/1950 Sb.) zrušil zákon z roku 1931, aniž by jej nahradil jinou odpovídající úpravou. Direktivní plánované hospodářství instituty typu konkursu a vyrovnání nepotřebovalo a instituty, které zavedlo (likvidace socialistických právnických osob, exekuční likvidace a likvidace majetku), měly jinou povahu i funkci.

K obnovení insolvenčního práva dochází až po čtyřicetileté přestávce, a to zákonem č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), přijatým v souvislosti s odstraňováním legislativních překážek, bránících tržnímu hospodářství. Svým pojetím má tento zákon inspirační zdroj v zákonu z roku 1931, ale je zasazen do zcela jiného právního prostředí. Vzhledem k přerušení kontinuálního vývoje, také nová úprava nemohla navázat na praktické aplikační zkušenosti, ani na řešení opírající se o výsledky právní nauky. Při vydání zákona o konkursu a vyrovnání nadto panovala obava, aby vzájemná provázanost tehdejších hospodářských subjektů nevyvolala při úpadku jednoho z nich druhotnou platební neschopnost, vedoucí k dalším úpadkům; řada ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání se snažila hrozbě takového „dominového efektu“ čelit, což se v něm odrazilo negativně.

Nedostatky zákona o konkursu a vyrovnání se projevovaly postupně při jeho uplatňování, a to jak v souvislosti s nárůstem krizových situací, tak i v důsledku postupujícího hospodářského vývoje. Z těchto příčin došlo k četným novelizacím zákona (celkem jich bylo 21 a naposledy se tak stalo zákonem č. 179/2005 Sb.). Jejich smyslem a cílem nebylo jen řešit výkladové problémy, ale pokusit se i o „modernizaci“ zákona.

Cesta novel se však pro zásadní potřebné změny zákona ukázala nepostačující. Novely se vesměs týkaly pouze dílčích (v některých případech i jen okrajových) otázek, aniž by zasahovaly do koncepčních řešení. V důsledku toho nesplnily očekávání, která provázela jejich přijetí, anebo měly jen omezené pozitivní důsledky. Podoba zákona o konkursu a vyrovnání doznala změn i v důsledku 3 nálezů Ústavního soudu, jenž některá jeho novelizovaná ustanovení shledal neústavními.

Vysoký počet novel, spolu s tím, že i další zákonné normy (v počtu kolem 90) reagovaly na souvislosti jejich úpravy s konkursem a vyrovnáním, způsobuje nepřehlednost současné úpravy úpadkového práva; tato okolnost se v právní praxi projevuje jednoznačně negativně.

III. Přerušení plynulého právního vývoje konkursního práva v období totalitního státu (od roku 1951) způsobilo i to, že nová úprava (z roku 1991) je výrazem určité stagnace, neboť obecný vývoj této právní oblasti vůbec nezasáhl náš právní řád. Přitom právě v období tohoto přerušení došlo k tomu, že z hlediska obecného vývoje byl jeden vývojový stupeň vystřídán dalším, takže změny úprav konkursního práva měly zásadní, koncepční povahu. Tyto změny měly širší společenské a ekonomické příčiny.

Právní úpravy, patřící k předchozímu vývojovému stupni, vycházely z toho, že typickým úpadcem je malý podnikatel (obchodník, živnostník), který má jen omezený počet věřitelů. Ti se většinou mohli konkursního řízení přímo zúčastnit a jejich optimálního uspokojení bylo možné dosáhnout zpeněžením úpadcova majetku „kus po kuse“ a to nejlépe dražbou (teoreticky poskytující nejvyšší výtěžek). Vedle konkursu, který spočívá na likvidačním principu, bylo možné úpadek řešit i sanačním způsobem, a to vyrovnáním, které bylo v popsaných podmínkách funkční. Úpadky drobných podnikatelů také neměly makroekonomické nebo sociální důsledky, a to ani v obdobích jejich častějšího výskytu (např. v dobách hospodářských krizí).

Nový vývojový stupeň konkursního práva, který se začal uplatňovat ve druhé polovině 20. století, vychází z toho, že typickým úpadcem se stal střední podnikatel, a že úpadky se nevyhýbají ani velkým obchodním společnostem. Tito úpadci mají obvykle několik set nebo i několik tisíc věřitelů, kteří se mohou řízení účastnit jen zprostředkovaně, takže tzv. věřitelské orgány jsou zde nezbytností. Dražební prodej majetku podstaty „kus po kuse“ buď vůbec nepřichází v úvahu nebo je krajně neefektivní. Hledal se proto jiný způsob uspokojení věřitelů, přičemž v úvahu přicházelo zejména pokračování v provozu úpadcova podniku za současné realizace určitých opatření. Uplatňoval se tím sanační princip, avšak jinými formami než vyrovnáním, které se v nových hospodářských podmínkách již neosvědčovalo. Širší uplatnění sanačního principu umožnilo, aby byl vzat zřetel i na sociální aspekty, které při úpadcích větších podnikatelů rovněž vyžadují řešení.

Další společenskou skutečností ovlivňující moderní úpravy konkursního práva je značný nárůst úpadků, které se netýkají podnikatelů (tzv. spotřebitelské úpadky). Dochází k němu v souvislosti s rozvojem splátkových (či obecněji úvěrových) obchodů. Tyto úpadky představují (při jejich větším počtu) sociální problém. Je tomu tak proto, že možnosti uspokojení věřitelů jsou (se zřetelem k osobám dlužníků a jejich typových majetkových poměrech) při nich omezené, zvláště však proto, že v konkursu neuspokojenými pohledávkami jsou spotřebitelé (úpadci) po skončení konkursu nepřiměřeně a dlouhodobě zatěžováni.

Nové vývojové tendence se poprvé objevily v zákoně zvaném Bankruptcy Law, vydaném v roce 1978 v USA. Tento zákon se stal více či méně vzorem i pro úpravu konkursního práva v jiných státech. Principy této úpravy ovlivnily i evropské právo, zejména nařízení Rady (ES) č. 1346/2000, ze dne 29. května 2000, o úpadkovém řízení.

Náš právní řád mohl reagovat na moderní trendy vývoje konkursního práva jen zcela omezeně. Umožnil vytváření věřitelských orgánů, úprava vztahů těchto orgánů k jiným procesním subjektům však kolísala. Umožnil dále, aby prohlášením konkursu nekončil provoz úpadcova podniku, aniž by ovšem šlo o samostatný způsob řešení úpadku; úprava této otázky pouze v rámci konkursu naopak vedla k preferenci pohledávek, souvisejících s provozem úpadcova podniku (jako pohledávek za majetkovou podstatou) a působila proti uspokojování pohledávek ostatních (konkursních) věřitelů. Nové způsoby řešení úpadku na základě sanačního principu nebyly do našeho právního řádu promítnuty. Tím, že naše konkursní právo dostatečně nereagovalo na moderní vývojové trendy, docházelo k určitému zaostávání za potřebami hospodářského vývoje, jakož i k odchylkám oproti srovnatelným právním řádům.

IV. Nepřizpůsobení se obecnému vývoji zpočátku bylo podmíněno objektivními faktory, zejména faktory ekonomické povahy. Také mnohé z nedostatků právní úpravy byly tehdy vysvětlitelné přetržením kontinuity v právním vývoji. V současné době je však úprava obsažená v zákonu o konkursu a vyrovnání, ve znění jeho novel, právem považována za úpravu nedostatečnou, nereagující odpovídajícím způsobem na ekonomické a společenské požadavky, nedokonalou - a v některých ohledech problematickou - i po právní stránce.

Za zcela základní nedostatek dnešní úpravy je třeba považovat naprostou převahu likvidační formy nad formou sanační. Zatímco konkursů ročně napadá kolem 4 tisíc, roční nápad vyrovnání představuje jen několik desítek (a to i po zmírnění požadavků na nabídku vyrovnání podle novely zákona o konkursu a vyrovnání provedené zákonem č. 105/2000 Sb.). Poukazuje se na to, že tento jev je objektivně podmíněn změnami ve složení typických úpadců. Jeho působení je však po mnohých stránkách negativní, mimo jiné i v tom, že dlužníci se brání řešení svého úpadku.

Naše úprava zcela nedostatečně diferencuje mezi způsoby řešení úpadku. Zde nejde jen o naprostou převahu konkursů nad vyrovnáními, ale i o to, že kromě konkursu a vyrovnání tato úprava jiné způsoby řešení úpadku nezná. Proto též nejsou respektovány některé situace vyžadující zvláštní přístup; jde zejména o úpadky, které mají hromadné účinky (zejména o úpadky bank a jiných finančních institucí), dále o úpadky nepodnikatelů (spotřebitelské úpadky) a o zvláštní řešení nepatrných konkursů. S tím souvisí i to, že nedostatečné rozlišování způsobů řešení úpadku neumožňuje ochranu tzv. poctivého dlužníka (tj. dlužníka, který si úpadek sám nepřivodil, a který k řešení úpadku přistoupil včas a náležitě, čímž svým věřitelům poskytl šanci dosáhnout vyšší míry uspokojení jejich pohledávek). Stav a vývoj konkursní a vyrovnací agendy v České republice dokládá následující tabulka:

Vyřizování věcí konkursu a vyrovnání v ČR v letech 1992 až 2003

(krajské soudy a /do konce roku 2000/ krajské obchodní soudy) tabulka č. 1

Agenda konkursů a vyrovnání (souhrnná čísla)
nápadvyřízenonevyřízeno*)prohlášeno konkursů
Rok 19923531232341
Rok 1993110541892966
Rok 199418269211864294
Rok 1995240011173179727
Rok 1996299617164575808
Rok 19973311204760271251
Rok 19984306241880872022
Rok 19994339296497062000
Rok 200046504087105602491
Rok 200140364539103872473
Rok 200240024229102172155
Rok 20033918463997441728

*) Jako nevyřízené jsou v této rubrice vykázány jak případy, kdy o návrhu na zahájení řízení dosud nebylo rozhodnuto, tak případy, kdy již byl prohlášen konkurs na majetek dlužníka, avšak konkursní řízení dosud nebylo ukončeno.

Jak se podává z uvedené tabulky, v letech 1992 až 2000 (včetně) měl počet zahájených řízení ve věci úpadku dlužníka neustále stoupající tendenci, přičemž konkursním soudům se nedařilo průběžně vyřizovat počet věcí napadlých v průběhu daného ročního období. V letech 2001 až 2003 vykazují statistická čísla příznivější tendence, neboť z nich plyne, že počet podaných návrhů klesá a v roce 2003 se (poprvé od roku 1998) dostal pod číslo 4 000. V letech 2002 a 2003 se konkursním soudům také podařilo ukončit více konkursních a vyrovnacích řízení, než kolik jich bylo zahájeno.

Stále ovšem přetrvává hrubý nepoměr mezi konkursním řízením (coby likvidační formou úpadku) a řízením vyrovnacím, o čemž svědčí další tabulka (k dispozici jsou statistická čísla od roku 1998):

Vyřizování věcí vyrovnání v ČR v letech 1998 až 2003

(krajské soudy a /do konce roku 2000/ krajské obchodní soudy) tabulka č. 2

nápad návrhů / na vyrovnánívyřízenonevyřízeno
Rok 1998172112
Rok 1999172110
Rok 2000322023
Rok 2001203217
Rok 2002172413
Rok 2003272420

Další okruh nedostatků platné úpravy se týká postavení věřitelů. Patří sem především okolnost, že věřitelé nemají vliv na volbu způsobu řešení úpadku, která zcela závisí na dlužníkovi. Dále sem patří okolnost, že věřitelé nemají dostatečný vliv na výběr osoby správce konkursní podstaty (dále též jen „správce“) a že věřitelský výbor má jen omezené možnosti kontroly činnosti správce Skutečnost, že většina věřitelů (těch, kteří nejsou navrhovateli konkursu) se řízení účastní až od přihlášení své pohledávky, k čemuž může dojít až po prohlášení konkursu, prakticky omezuje jejich vliv na řízení. Zvláštním problémem českého konkursního práva je i okolnost, že oddělení (tj. zajištění) věřitelé se v konkursním řízení uspokojují jen do výše 70% výtěžku zpeněžení majetku, který zajišťuje jejich pohledávku; dochází tím k oslabení zajišťovacích institucí, které má zpětně negativní vliv na úvěrovou praxi bank.

Úprava postavení správců konkursní podstaty není rovněž bez nedostatků. Po procesní stránce k nim patří potřeba přesnějšího vymezení vztahu správců k jiným procesním subjektům, zejména k věřitelskému výboru. Přezkoumání vyžaduje i způsob výběru osoby správce, zejména z hlediska zajištění jeho nepodjatosti. Rovněž kvalifikační požadavky pro výkon funkce správce jsou stanoveny velmi benevolentně a vyžadují zpřísnění. Všechny tyto skutečnosti oslabují důvěru věřitelů v osobu správce, z čehož pramení spory mezi věřiteli nebo jejich orgány na straně jedné a správcem na straně druhé.

Konečně zásadní význam mají i nedostatky procesní povahy. Jde zejména o vliv legislativní úpravy na nepřiměřenou délku řízení, neboť stávající úprava usiluje o zkrácení řízení převážně formálními prostředky (např. pořádkovými lhůtami). Negativně působí i přílišná stručnost, a kusost procesní úpravy, vedoucí k řadě výkladových problémů.

V. Navrhovaná úprava usiluje především o to, aby naše insolvenční právo přizpůsobila vývojovým trendům; jinak řečeno, jde o modernizaci naší úpravy. Současně se snaží překonat nedostatky, které charakterizují platnou úpravu a podává v tomto směru řadu nových řešení. Zásady, na nichž je vybudována, lze shrnout takto:

1/ Nová úprava insolvenčního práva je úpravou komplexní, obdobně jako úprava obsažená v kodexech. To především znamená, že již nejde o další (byť rozsáhlou) novelizaci úpravy dosud platné, ale o novou souhrnnou úpravu, která stojí na vlastních zásadách, jež se od zásad, na nichž spočívá dosavadní úprava často odlišují anebo tyto zásady modifikují. Nová úprava se proto snaží obsáhnout co nejširší záběr problematiky úpadkového práva a jeho souvislostí. To však neznamená, že by tato úprava v sobě soustředila všechny projevy a důsledky úpadku, vyžadující právní úpravu. Určitá jejich část bude i nadále řešena ve zvláštních zákonech; je to nezbytné proto, že u určitých speciálních otázek je třeba respektovat jejich souvislosti a je proto třeba upravit je v jiném rámci (např. v rámci předpisů daňových, trestních, obchodních a živnostenských, apod.).

Pro vztah komplexní úpravy úpadkového práva ke zvláštním zákonům, které se dotýkají této problematiky, však platí, že tyto zákony musí respektovat zásady, na nichž stojí úprava úpadkového práva, a že v případě rozporu mezi zákonem o úpadku způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem) a některým jiným zákonem, je při aplikaci třeba dát přednost insolvenčnímu zákonu. Vyplývá to z toho, že úpadek je ekonomicky i právně určitou mezní situací, která je specifickou vůči všem ostatním situacím řešeným právně a jeho úprava má proto vždy povahu úpravy zvláštní, mající prioritu. Je to ostatně nutné i proto, že při řešení úpadku dochází i k modifikaci nebo sistaci právních principů obecně platných.

2/ Místo řízení konkursního a řízení vyrovnacího jako dvou samostatných řízení, ovládaných různými principy, zavádí nová úprava jednotné insolvenční řízení. V první fázi tohoto řízení jde především o to, zda existuje úpadek a jak ho řešit. Teprve po rozhodnutí o úpadku se toto řízení diferencuje, a to tak, že pro každý ze způsobů řešení úpadku je zvolen různý postup. Některá ustanovení insolvenčního zákona jsou však nadále společná všem způsobům řešení úpadku a mezi jednotlivými způsoby řešení není nepřekročitelná hranice, protože některé způsoby řešení úpadku se mohou (nejsou-li úspěšné) přeměnit v konkurs.

Tomuto procesnímu pojetí odpovídá i systematika nového zákona. Zákon se člení na 3 části, při čemž část první, nazvaná „Obecná ČÁST“, obsahuje (v celkem 7 hlavách) úpravu jednotné fáze řízení od podání návrhu na zahájení řízení po rozhodnutí soudu o tomto návrhu a instituty společné všem způsobům řešení úpadku. Ve druhé části, nazvané „ZPŮSOBY ŘEŠENÍ ÚPADKU“, jsou (v celkem 5 hlavách) obsažena zvláštní ustanovení, věnovaná jednotlivým způsobům řešení úpadku (Hlavy I., II. IV. a V.) a specifickým výlukám z působnosti zákona (Hlava III.) . Ve třetí části, pojmenované „SPOLEČNÁ USTANOVENÍ“ jsou pak (v celkem 3 hlavách) upraveny některé zvláštní otázky, které jsou zásadně společné všem způsobům řešení úpadku. Pro vztah jednotlivých částí platí, že ustanovení části první a třetí se aplikují (jen) tehdy, jestliže zvláštní úprava části druhé nestanoví pro určitý způsob řešení úpadku něco jiného.

3/ Za zásadní novum je třeba považovat, že navrhovaná úprava zařazuje mezi způsoby řešení úpadku tzv. reorganizaci. Úprava reorganizace v návrhu insolvenčního zákona svědčí o tom, že vedle konkursu je tento způsob řešení úpadku považován za základní. Řešení úpadku reorganizací spočívá na sanačním principu a jeho zavedení vyrovnává nepoměr mezi likvidačním a sanačním principem, který je charakteristický pro platnou právní úpravu a který se nepovedlo změnit ani novelizacemi ustanovení o vyrovnání. Zavedení reorganizace má zásadní význam i v řadě dalších aspektů, např. z pohledu aktivní(a zcela zásadní) role věřitelů, jakož i v řadě aspektů ekonomických. Významné je i to, že zavedením reorganizace se právní úprava českého úpadkového práva přizpůsobuje celosvětovým trendům.

4/ Kromě konkursu a reorganizace, coby institutů základních, upravuje zákon ještě další způsoby řešení úpadku. Jejich zavedení dovoluje volbu nejvhodnějšího způsobu řešení úpadku s přihlédnutím ke specifickým zvláštnostem určitých typů úpadku.

Samostatně jsou řešeny úpadky finančních institucí (pro účely insolvenčního zákona je tento pojem definován). Důvodem, pro který se tak děje, jsou hromadné účinky úpadku těchto institucí, pro které není přiměřené použít standardní způsoby řešení úpadku.

Novým (v podstatě sanačním) způsobem řešení úpadku je tzv. oddlužení. Bude přicházet v úvahu jako řešení úpadku nepodnikatelských subjektů (a to jak fyzických osob, tak i osob právnických) a dále i u některých drobných podnikatelů - fyzických osob. Přitom bude mít dvě formy a to 1) oddlužení jednorázovým vyrovnáním, navazujícím volně na institut vyrovnání, známý z dosavadní úpravy a dále 2) oddlužení formou splátkového kalendáře, určené fyzickým osobám s pravidelným příjmem (velmi zjednodušeně, terminologií daňových právních předpisů, lze říci, že tato forma oddlužení se uplatní především u fyzických osob s příjmy ze závislé činnosti a funkčních požitků).

Konečně je možné považovat za do jisté míry samostatný způsob řešení úpadku i tzv. nepatrný konkurs. Jeho prostřednictvím budou řešeny případy, kdy dlužník nemá dostatečný majetek.

5/ Zákon rovněž vytváří dlužníku, který spolupracuje na překonání hrozícího úpadku se svými věřiteli, prostor pro překonání krizového stavu mimo insolvenční řízení a to v rámci tzv. moratoria vyhlášeného na základě návrhu podaného dlužníkem před zahájením insolvenčního řízení.

6/ Návrh insolvenčního zákona rovněž usiluje o odstranění těch nedostatků platné úpravy, která dává věřitelům v řízení jen omezený prostor.

Za tím účelem osnova nehledá řešení jen v kvantitativním rozšíření oprávnění věřitelů, ale především ve změně celkové koncepce jejich účasti na řízení. Především je zapojuje do insolvenčního řízení již od jeho počátku (stávající zákon o konkursu a vyrovnání dovoluje většině věřitelů aktivní účastna řízení až po skončení fáze „nalézání úpadku“). Ještě významnější změnou je přímý vliv věřitelů na výběr způsobu řešení dlužníkova úpadku, což má při rozšíření těchto způsobů zásadní význam. Dále budou mít věřitelé přímý vliv na výběr osoby správce a bude posílena kontrolní funkce věřitelských orgánů.

7/ Cílem osnovy je docílit rychlosti a efektivnosti řízení.

Docílit rychlosti a efektivnosti řízení je snahou a cílem snad každé procesní úpravy. Praxí ověřenou skutečností však zůstává, že tohoto cíle nelze téměř nikdy dosáhnout pouhým zavedením formálních pořádkových lhůt.

Návrh insolvenčního zákona zavádí formální pořádkové lhůty na řadě míst (v porovnání se stávající úpravou častěji), vychází však z koncepce, podle které se tyto lhůty prosadí jen ve spojení s dalšími opatřeními (dalšími zákonnými ustanoveními), jež umožňují příslušnou pořádkovou lhůtu skutečně dodržet. V návaznosti na tento záměr vytváří osnova prostor pro diferencované přístupy, zjednodušuje řízení tím, že odstraňuje jeho fáze a odstraňuje některé instituty, které umožňovaly protahování řízení. Jde např. o opuštění institutu ochranné lhůty v platném pojetí, o jehož nefunkčnosti svědčí, že v letech 1998 až 2003 včetně bylo povoleno pouze 8 ochranných lhůt. Návrh též umožňuje zkrácená řízení a postupy a vytváří podmínky pro reálné uplatňování procesních sankcí a pro majetkovou odpovědnost osob, které v řízení postupují způsobem, jenž je v rozporu s jeho účelem. Značný význam z tohoto hlediska má i začlenění incidenčních sporů do rámce insolvenčního řízení. Obecně ovšem platí, že žádný procesní zákon (byť by byl sebedokonalejší) nezajistí rychlost a hospodárnost řízení sám od sebe (již tím, že existuje), nýbrž, že taková norma pouze poskytuje (má poskytovat) nástroje, jichž procesní subjekty mohou využít k účinné a rychlé ochraně práv. V této souvislosti je třeba konstatovat, že řada nedostatků dnešního konkursního řízení tkví v aplikační praxi zejména soudů a správců, kteří nevyužívají nebo jen z části využívají možností, které jim i dnešní úprava dává. Navrhovaná úprava se snaží těmto nedostatkům předejít i tím, že klade důraz na co nejvyšší míru předvídatelnosti kroků všech subjektů podílejících se na chodu insolvenčního řízení a na co nejvyšší míru transparentnosti, tak aby pro všechny subjekty bylo seznatelné, jaká práva a povinnosti v té které fázi insolvenčního řízení mají.

8/ Zákon dále zavádí instituci insolvenčního rejstříku. Má jít o informační systém veřejné správy, jehož správcem bude Ministerstvo spravedlnosti (dále též jen „ministerstvo“), který má zajistit informovanost o insolvenčním řízení a který plní i další funkce (např. při doručování písemností).

9/ Navrhovaná právní úprava nebude mít dopady na životní prostředí a nepředpokládají se sociální dopady.

  • b) Zhodnocení současného stavu a dopadů navrhovaného řešení ve vztahu k rovnosti mužů a žen.

Současná platná právní úprava a navrhované řešení nemá vliv na rovné postavení mužů a žen.

  • c) Zhodnocení souladu navrhované právní úpravy s ústavním pořádkem České republiky.

Navrhovaná právní úprava je v souladu s Ústavou založeným ústavním pořádkem České republiky.

  • d) Zhodnocení souladu navrhované právní úpravy s mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána, její slučitelnost s akty práva Evropské unie.

Návrh zákona respektuje požadavky vyhlášených mezinárodních smluv, jimiž je Česká republika vázána a je slučitelný s akty Evropské unie.

Úprava především odpovídá principům, z nichž vychází „Evropská dohoda zakládající přidružení mezi Českou republikou na jedné straně a Evropskými společenstvími a jejich členskými státy na straně druhé“, publikovaná ve Sbírce zákonů České republiky pod č. 7/1995.

Ze směrnic EU a dalších dokumentů, jichž se navrhovaná úprava dotýká, jde zejména o:

  • 1) Směrnici Rady 80/987/EHS ze dne 20. října 1980, o sbližování právních předpisů členských států týkajících se ochrany zaměstnanců v případě platební neschopnosti,

  • 2) Směrnici Rady 93/22/ES, ze dne 10. května 1993, o investičních službách v oblasti cenných papírů.

Tato směrnice určuje, že vlastnická práva majitelů cenných papírů musí být chráněna i za situace, kdy osoba, která zajišťuje investiční služby pro majitele cenných papírů je insolventní, vymezuje kontrolu solventnosti firmy,

  • 3) Směrnici Rady 93/36/EHS, ze dne 14. června 1993, o koordinaci postupu při zadávání veřejných zakázek na dodávky,

  • 4) Směrnici Rady 93/37/EHS, ze dne 14. června 1993, o koordinaci postupu při zadávání veřejných zakázek na stavební práce,

  • 5) Směrnici Evropského parlamentu a Rady 98/26/ES, ze dne 19. května 1998, o neodvolatelnosti vypořádání v platebních systémech a v systémech vypořádání obchodů s cennými papíry.

Tato směrnice obsahuje samostatnou definici konkursního řízení a speciálně upravuje postupy v případech, kdy je v průběhu obchodu s cennými papíry prohlášen konkurs na některého z účastníků, např. stanoví vynutitelnost převodních příkazů a kompenzací v průběhu konkursu.

  • 6) Směrnici Evropského parlamentu a Rady 2001/17/ES, ze dne 19.března 2001, o reorganizaci a likvidaci pojišťoven,

Obsah této směrnice se podává z jejího názvu.

  • 7) Směrnici Evropského parlamentu a Rady 2000/12/ES, o přístupu k činnosti úvěrových institucí a o jejím výkonu,

  • 8) Směrnici Evropského parlamentu a Rady 2000/28/ES, ze dne 18. září 2000, kterou se mění směrnice 2000/12/ES, o přístupu k činnosti úvěrových institucí a o jejím výkonu,

  • 9) Směrnici Evropského parlamentu a Rady 2000/46/ES, ze dne 18. září 2000, o přístupu k činností institucí elektronických peněz, o jejím výkonu a o obezřenostním dohledu nad touto činností,

  • 10) Směrnici Evropského parlamentu a Rady 2001/24/ES, ze dne 4. dubna 2001, o reorganizaci a likvidaci úvěrových institucí,

Tato směrnice blíže stanoví podmínky a průběh reorganizace a likvidace úvěrových institucí, konkrétně povinnost informovat věřitele o finanční situace instituce a přijatých opatřeních, o způsobu uplatňování pohledávek, dále určuje podmínky pro odnětí povolení úvěrové instituci.

  • 11) Směrnici Evropského parlamentu a Rady 2002/47/ES, ze dne 6. června 2002, o dohodách o finančním zajištění,

  • 12) Směrnici Evropského parlamentu a Rady 2002/47/ES, ze dne 23. září 2002, kterou se mění směrnice Rady 80/987/EHS, o sbližování právních předpisů členských států týkajících se ochrany zaměstnanců v případě platební neschopnosti,

  • 13) Směrnici Evropského parlamentu a Rady 2004/18/ES, ze dne 31. března 2004, o koordinaci postupu při zadávání veřejných zakázek na stavební práce, dodávky a služby,

  • 14) Směrnici Evropského parlamentu a Rady 2004/39/ES, ze dne 21. dubna 2004, o trzích finančních nástrojů, kterou se mění směrnice Rady 85/611/EHS a 93/6/EHS a směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/12/ES a zrušuje směrnice Rady 93/22/EHS,

  • 15) nařízení Rady (ES) č. 1346/2000, o úpadkovém řízení.

Předmětné nařízení sjednocuje nejdůležitější kroky a postupy v průběhu insolvenčního řízení, určuje, který členský stát bude příslušný pro zahájení řízení, stanoví jaké právní předpisy budou v konkrétních případech aplikovány, vymezuje základní principy na ochranu věřitelů (postupy pro uplatňování pohledávek, právo na informace, výkon věřitelských práv) atd.

S těmito dokumenty práva EU je navrhovaná úprava v souladu.

  • e) Předpokládaný hospodářský a finanční dosah navrhované právní úpravy

Navrhovaná úprava si nevyžádá zvýšení počtu soudců, předpokládá však (v § 13), že každý z „insolvenčních soudců“ bude mít svého asistenta. Počet těchto asistentů je dán současným počtem 71 „konkursních“ soudců. Dále se pro krajské soudy počítá s 10 funkčními místy pro zaměstnance – informatiky k obsluze insolvenčních rejstříků a na Ministerstvu spravedlnosti se 4 funkčními místy pro zaměstnance – informatiky, kteří budou „řídit“ datový (počítačový) systém insolvenčních rejstříků. Zvýšené výdaje v souvislosti se zvýšením počtu zaměstnanců o 85 osob budou činit v prostředcích na platy včetně pojistného a přídělu do FKSP 45 065 tis.Kč ročně, provozní věcné výdaje 2 550 tis.Kč ročně a jednorázové věcné výdaje na vybavení 12 070 tis.Kč, celkem 59 685 tis.Kč.

Osnova dále počítá s vytvořením insolvenčního rejstříku coby informačního systému veřejné správy spravovaného ministerstvem. Insolvenční rejstřík má obsahovat informace o insolvenčních řízeních, jakož i seznam insolvenčních správců a seznam dlužníků. Odhady nákladů na vybudování tohoto informačního systému činí (po přihlédnutí k tomu, že existence insolvenčního rejstříku přinese úspory v doručování písemností a že se sníží počet písemně vyhotovovaných listin) 100 000 tis.Kč.

Navržená úprava dále předjímá (v ustanovení § 38 odst. 2) možnost uspokojení odměny a náhrady hotových výdajů správce státem, není-li je možné uspokojit z majetkové podstaty nebo ze zálohy na náklady insolvenčního řízení. Předpokládá rovněž (v § 38 odst. 4 a v §  431 písm. c/, že prováděcí právní předpis vydaný ministerstvem pro tento případ určí maximální výši odměny správce (počítá se s částkou 50 000 Kč) a v některých případech též bude paušalizovat výši jeho hotových výdajů. Ve srovnání se stávající právní úpravou tím však nedojde ke zvýšení výdajů ze státního rozpočtu, jelikož stejným způsobem soudní praxe již dnes postupuje (v reakci na nález Ústavního soudu č. 403/2002 Sb.). S přihlédnutím k tomu, že institut zálohy na náklady insolvenčního řízení má být v insolvenčním řízení přiměřeně uplatňován i v dalších procesních situacích spojovaných s osobou předběžného insolvenčního správce (srov. § 84 odst. 2, a 123 odst. 2 osnovy), lze naopak očekávat, že státní rozpočet bude takovými výdaji v porovnání se stávající úpravou zatěžován méně než dosud.

Přínos do státního rozpočtu se očekává v souvislosti se zavedením soudního poplatku (ve výši 50 000 Kč) z návrhu na vyhlášení moratoria podaného před zahájením řízení (§ 125 až 127 osnovy). Odhad částky, o niž se tímto způsobem zvýší příjmy státního rozpočtu však se zřetelem k povaze daného institutu nelze odhadnout.

Vzhledem k výše kvantifikovaným položkám by výdaje ze státního rozpočtu měly celkově vzrůst o 159 685 tis.Kč, přičemž resort Ministerstva spravedlnosti zřejmě nebude schopen zvýšené výdaje pokrýt z vlastního rozpočtu.

B/ ZVLÁŠTNÍ ČÁST

Část první (OBECNÁ ČÁST)

K § 1 až 8 (Hlava I. Základní ustanovení)

V první hlavě (Základní ustanovení) je tradičně vymezen Předmět zákonné úpravy (§ 1). Dále se sem zařazují definice základních pojmů (§ 2 až 4), výčet zásad, na nichž spočívá insolvenční řízení v novém pojetí (§ 5), ustanovení o vynětí (o výjimkách) z působnosti zákona (§ 6) a základní ustanovení o řízení (§ 7 a 8).

K § 1:

Oproti stávající úpravě se jako účel zákona nově ohlašuje (§ 1 písm. a/) možnost řešit jeho prostřednictvím i hrozící úpadek dlužníka, s tím, že řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku má kromě uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem nebo hrozícím úpadkem vyústit v maximální možné a zásadně poměrné uspokojení dlužníkových věřitelů. Zákon rovněž upravuje (při splnění zákonných předpokladů formulovaných ve zvláštní části zákona upravující způsoby řešení dlužníkova úpadku) možnost oddlužení dlužníka od závazků, které nebyly plně uspokojeny v průběhu insolvenčního řízení (§ 1 písm. b/).

K § 2:

Vymezení některých základních pojmů obsažené v § 2 je motivováno především zavedením relativně nové (jelikož teorií, jinými právními předpisy nebo zahraničními úpravami používané) terminologie. Účelem této úpravy přitom nebylo (jak se podává přímo z nadpisu pod označením § 2) soustředit v jediném ustanovení všechny nové pojmy nebo všechny pojmy, pro něž se v dalším textu zákona zavádí legislativní zkratka, nýbrž vymezit na tomto místě ty ze základních pojmů, které se v zákonu vyskytují nejčastěji a od samého počátku.

Idea jednotného soudního řízení, v němž se řeší dlužníkův úpadek nebo hrozící úpadek, si vynutila opuštění dosavadní terminologie spojené pouze s konkrétními způsoby řešení úpadku, podle které bylo takové soudní řízení označováno jako „konkursní řízení“ nebo „vyrovnací řízení“ a v osnově se projevila zavedením pojmu „insolvenční řízení“ (§ 2 písm. a/). Od tohoto termínu se pak odvozují i další v osnově často užívané pojmy jako insolvenční soud (§ 2 písm. b/), insolvenční návrh (§ 2 písm. c/), jakož i označení nově zřízeného institutu insolvenčního rejstříku (§ 2 písm. h/). Stejný původ má ostatně i samotný zkrácený název zákona (insolvenční zákon). Z týchž příčin není majetek určený k uspokojení věřitelů v návrhu insolvenčního zákona označován (jako dosud) jako „konkursní podstata“ nebo „vyrovnací podstata“, nýbrž (coby název společný mase takového majetku bez zřetele ke zvolenému způsobu řešení úpadku) jako „majetková podstata“ (§ 2 písm. e/ osnovy).

Pojem „incidenční spor“, je běžně známý právní teorii a používá se i v soudní praxi pro označení sporů vyvolaných konkursem nebo vyrovnáním (srov. např. § 9 odst. 3 písm. t/ o. s. ř. ve stávajícím znění). Se zřetelem k rozšíření způsobů řešení úpadku, k obsahové změně co do náplně tohoto pojmu (srov. § 159 odst. 1 osnovy) a k výraznému významovému posunu, danému tím, že oproti stávající úpravě se předepisuje projednání těchto sporů v rámci insolvenčního řízení, se jevilo vhodným zavést „incidenční spor“ jako zákonný pojem (§ 2 písm. d/).

S přihlédnutím k tomu že zajištění věřitelé (terminologií stávajícího zákona oddělení věřitelé) tvoří v insolvenčním řízení skupinu, která se svým postavením a svými zájmy výrazně odlišuje od jiných skupin věřitelů a která s ohledem na práva ze zajištění nabytá před zahájením insolvenčního řízení může výrazně ovlivnit chod insolvenčního řízení již v jeho nejrannější fázi, bylo nezbytné je pojmenovat (obsahově tuto skupinu vymezit) rovněž v úvodních ustanoveních zákona (§ 2 písm. f/). Osnova zde upouští od dosavadního termínu „oddělení věřitelé“, který již neodpovídá existující právní úpravě (původně byli uspokojováni ze zvláštní podstaty a jejich označení bylo od toho odvozeno). Z obsahového hlediska definice zajištěného věřitele odpovídá stávající úpravě (srov. § 28 odst. 1 ZKV), s nezbytným (novým) dodatkem, podle kterého je zajištěným věřitelem i ten věřitel, který je nositelem práva obdobného právům vyjmenovaným v § 2 písm. f/ osnovy podle zahraniční právní úpravy. Vymezení termínu „přihláška pohledávky“ (v § 2 písm. g/ osnovy) je toliko obměnou dosavadního pojmu v novém pojetí).

Pojem „společný zájem věřitelů“ (§ 2 písm. i/) zná i stávající právní úprava, aniž by jej ovšem dále vymezovala (srov. § 40 odst. 1 písm. d/ ZKV). Se zřetelem k významu postupů, které se s uplatněním tohoto pojmu pojí v návrhu insolvenčního zákona (srov. jeho § 36 odst. 1 věta druhá, 54 odst. 1, 58 odst. 1, 60 odst. 1 věta druhá), bylo žádoucí i jej definovat v úvodních ustanoveních zákona.

Pojem „finanční instituce“ (§ 2 písm. f/) se pro účely zákona zavádí pro subjekty, jež jsou v rámci nové úpravy úpadkového práva podrobeny zvláštnímu režimu (§ 6 odst. 2 písm. a/, § 377 až 388).

K § 3:

Definici úpadku je při vymezení základních pojmů je věnována zvláštní pozornost v § 3 osnovy. Návrh v zásadě vychází z dosavadních forem úpadku (z úpadku pro platební neschopnost a z úpadku pro předlužení) a v tomto rámci z definic, které jsou již vžité a judikatorně prověřené. Tyto definice však v některých směrech významně mění a doplňuje. Předpokladem obou forem úpadku zůstává existence více (to jest nejméně dvou) dlužníkových věřitelů, s tím, že tam, kde taková podmínka není splněna, je jedinému věřiteli stejně jako dosud k dispozici případný výkon rozhodnutí (exekuce). To se promítá i v textu § 143 odst. 2; smyslem věty druhé tohoto ustanovení je (na základě zkušeností nabytých při aplikaci stávající úpravy) předejít šikanózním postupům věřitelů. K pluralitě věřitelů se proto nepřihlíží, jestliže způsob a doba vzniku pohledávky druhého věřitele naznačují, že byla vytvořena „uměle“.

Úpadek formou platební neschopnosti definuje ustanovení § 3 odst. 1 osnovy, jež je záměrně strukturováno tak, aby při praktické aplikaci nedocházelo k záměně nebo opomenutí některého ze 3 základních znaků této formy úpadku.

První znak, již výše zmíněný požadavek mnohosti (nejméně dvou) dlužníkových věřitelů, vystihuje ustanovení § 3 odst. 1 písm. a/ osnovy.

Druhý znak úpadku formou platební neschopnosti je dán časovým faktorem (délkou) platební neschopnosti (§ 3 odst. 1 písm. b/ osnovy). Nová úprava již nepřebírá spojení „po delší dobu“ (srov. § 2 odst. 1 větu první ZKV) a nahrazuje je konkrétním časovým úsekem, totiž dobou delší 30 dnů po lhůtě splatnosti peněžité pohledávky. Doba 30 dnů nebyla vybrána náhodně; navazuje na ustanovení § 369a zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „obch. zák.“), které s obdobně konstruovanou lhůtou (ve vazbě na tam popsané skutečnosti) váže (v obchodně právních vztazích) vznik práva na zaplacení úroku z prodlení. Důvodem změny časového faktoru u platební neschopnosti je, aby k řešení krizových situací docházelo co nejdříve a aby bylo zcela jednoznačné, kdy vzniká povinnost podat insolvenční návrh. Tím se současně posiluje právní jistota v právních vztazích věřitelů a dlužníků co do vyšší předvídatelnosti rozhodování insolvenčního soudu při řešení otázky, zda dlužník je v úpadku formou platební neschopnosti.

Obavám, aby takto stanovená - relativně krátká - lhůta nevedla k řetězovým úpadkům, lze předejít poukazem na nutnost současného naplnění třetího znaku této formy úpadku, formulovaného v § 3 odst. 1 písm. c/ osnovy. Z tohoto ustanovení se totiž podává, že zjištění, že dlužník má nejméně dva věřitele s peněžitými pohledávkami, které jsou déle než 30 dnů po lhůtě splatnosti, vede k závěru, že tím byl osvědčen úpadek dlužníka, jen ve spojení se zjištěním, že dlužník k úhradě těchto závazků (objektivně vzato) „není  schopen“.

Přitom případné tvrdosti plynoucí z této úpravy je možné řešit návrhem na vyhlášení moratoria (podle § 115 a násl. osnovy v průběhu insolvenčního řízení a podle § 125 a násl. osnovy v době před zahájením insolvenčního řízení). Půjde-li o návrh věřitele, nebude takto stanovená doba prodlení s placením peněžitých závazků podkladem pro závěr, že dlužník je v úpadku pro platební neschopnost, ani v případě uvedeném v § 143 odst. 3 (srov. důvodovou zprávu k tomuto ustanovení).

V případě úpadku pro platební neschopnost dlužníka se nově (při prodlení dlužníka s placením nejméně dvou peněžitých závazků dvěma různým věřitelům delším 3 měsíců) přenáší na dlužníka (formou vyvratitelné právní domněnky) břemeno tvrzení a břemeno důkazní co do jeho schopnosti tyto závazky plnit (§ 3 odst. 2 písm. a/ osnovy). Praxí je totiž osvědčeno, že značnou vypovídací hodnotu o platební (ne)schopnosti dlužníka má právě doba, po kterou je dlužník s placením svých závazků v prodlení. Ani v takovém případě sice nelze vyloučit, že dlužník k úhradě těchto splatných závazků nepřistupuje z jiných příčin než proto, že toho „není schopen“, jde však o situaci, kdy po něm lze spravedlivě žádat, aby v takovém případě nesl břemeno tvrzení a břemeno důkazní o tom, že závazky, s jejichž úhradou je v prodlení, schopen platit je. Pozitiva této úpravy se projeví, půjde-li o návrh věřitele, který by příslušné skutečnosti v dotčeném směru musel jinak tvrdit a osvědčovat sám. Obdobná konstrukce nově platí, nemohl-li alespoň jeden z dlužníkových věřitelů dosáhnout uspokojení některé z vykonatelných pohledávek za dlužníkem výkonem rozhodnutí nebo exekucí (§ 3 odst. 2 písm. b/) nebo jestliže dlužník nepředložil 1) seznam svého majetku včetně svých pohledávek s uvedením svých dlužníků, 2) seznam svých závazků s uvedením svých věřitelů a 3) seznam svých zaměstnanců (srov. § 104 odst. 1 písm. a/ až c/ osnovy), ač mu tuto povinnost uložil insolvenční soud (§ 3 odst. 2 písm. c/, § 128 odst. 3 osnovy). Obě popsané situace zvyšují míru pravděpodobnosti dlužníkova úpadku (a posilují tak postavení navrhujícího věřitele); ve druhém z popsaných případů se tak děje proto, že nepodrobení se příkazu insolvenčního soudu signalizuje neochotu dlužníka podrobit se pravidlům insolvenčního řízení a že tato nečinnost dlužníka ztěžuje (se zřetelem k povaze seznamů) insolvenčnímu soudu prověření majetkové situace dlužníka a tím zasahuje do práv a právem chráněných zájmů dlužníkových věřitelů (§ 2 o. s. ř.).

V této souvislosti je nutno zdůraznit, že na podmínku nejméně dvou věřitelů dlužníka s peněžitými pohledávkami vůči dlužníku nemá ustanovení § 3 odst. 2 osnovy vliv (i v této situaci musí být osvědčena existence druhého věřitele s peněžitým závazkem, který je déle než 30 dnů po lhůtě splatnosti).

Ačkoliv návrh v daném kontextu výslovně neuvádí, že břemeno tvrzení a důkazní břemeno k vyvrácení popsané domněnky nese dlužník (podobná formulace by nežádoucím způsobem, v rozporu s legislativními zvyklostmi a bez skutečné potřeby takového kroku činila součástí zákona teoretické pojmy), to, že toto břemeno spočívá právě na dlužníku, plyne z faktu, že dlužník, který oponuje věřitelskému návrhu, je jedinou osobou, v jejímž zájmu je vyvrácení takto koncipované domněnky. Uvedená formulace odpovídá tomu, jak s vyvratitelnými domněnkami nakládá občanský soudní řád coby norma, která je ve smyslu § 7 odst. 1 návrhu přiměřeně použitelná pro insolvenční řízení a incidenční spory (srov. § 133 a § 133a o. s. ř.).

Úpadek formou předlužení (§ 3 odst. 3) je i nadále (stejně jako v zákoně o konkursu a vyrovnání) omezen jen na fyzické osoby - podnikatele a na právnické osoby; jeho rozšíření tak, aby platil obecně (i na fyzické osoby, které nejsou a nikdy nebyly podnikateli), by nemělo praktický význam, protože z definice předlužení vyplývá, že může jít jen o osoby, které mají povinnost vést účetnictví.

U definice předlužení se také stále počítá se zohledněním budoucích očekávaných výnosů dlužníka, a to jednak ve vazbě na další správu jeho majetku, jednak ve vazbě na další provozování jeho podniku. V porovnání se stávající úpravou se při úvaze o tom, zda dlužník je předlužen, přihlíží k souhrnu všech (nikoli jen splatných) závazků dlužníka. Jde o změnu vycházející z ekonomických modelů fungování podnikatelských subjektů. Na jedné straně se předpokládá se, že tato změna nepovede k četnějšímu výskytu návrhů podávaných věřiteli (ti zpravidla nemají k dispozici dostatek informací, na jejichž základě by byli schopni tvrdit a osvědčit úpadek dlužníka v této formě), na druhé straně se očekává, že takto bude možné detekovat včas (dříve, než by to bylo možné čekávat na základě stávající zákonné definice předlužení - srov. § 1 odst. 3 věta první ZKV) krizové stavy dlužníka (se zřetelem k požadavkům kladeným na něj ustanovením § 98 osnovy).

Nově se zavádí pojem „hrozící úpadek“ (§ 3 odst. 4), při němž je rovněž možné podat insolvenční návrh. Obsahové vymezení tohoto pojmu odpovídá srovnatelným zahraničním úpravám, jakož i tomu, že pro hrozící úpadek může podat návrh pouze dlužník (srov. § 97 odst. 2 a důvodovou zprávu k němu).

K § 4:

Způsob řešení úpadku je coby další ze základních pojmů insolvenčního zákona vymezen v § 4. Vedle tradičního řešení úpadku konkursem (písmeno a/) se jako způsob řešení úpadku nově konstruuje reorganizace (písmeno b/) coby soubor sanačních opatření, jež mají vést - ku prospěchu věřitelů - k ozdravení dlužníkova podniku. Jako způsob řešení úpadku nepodnikatelských subjektů se zavádí oddlužení (písmeno c/), jež v sobě vedle splátkového kalendáře určeného fyzickým osobám zahrnuje i pozměněný institut vyrovnání známý z dosavadního zákona o konkursu a vyrovnání. Zvláštními způsoby řešení úpadku (písmeno d/) se rozumí ve zvláštní části zákona upravený nepatrný konkurs (§ 314 - 315) a dále úpadek finančních institucí (§ 367 - 388).

K § 5:

Zásady insolvenčního řízení formulované v § 5 slouží jako významné interpretační vodítko pro zodpovězení otázky, zda ten či onen procesní úkon některého z procesních subjektů neodporuje cíli a  účelu insolvenčního řízení.

Zásada uvedená v odstavci 1 navazuje na text § 1 písm. a/ osnovy a akcentuje záměr, jehož naplnění sleduje každá úprava úpadkového práva.

V odstavci 2 osnova výslovně definuje zásadu rovných možností věřitelů („par conditio creditorum“), jejíž vyjádření přímo v zákoně je důležitým interpretačním pravidlem. Tento princip však nelze vykládat jako protikladný nebo odporující dalším zásadám promítnutým v textu zákona ať již výslovně (coby další „obecná zásada“) nebo formulací určitého věcného řešení. Zejména nesmí být přehlédnuto, že zásada rovných možností věřitelů se prosazuje v rámci jejich poměrného uspokojování (§ 1 písm. a/ osnovy) a v mezích dané skupiny věřitelů (věřitelů stejného nebo obdobného postavení).

Působení zásady uvedené v odstavci 2 významně ovlivňuje zásada formulovaná v odstavci 3, jejíž uplatnění předpokládá, že určitá skupina věřitelů může být v důsledku práv nabytých v dobré víře před zahájením insolvenčního řízení v insolvenčním řízení zvýhodněna (zákonem dovoleným způsobem) před věřiteli jinými. Typickým příkladem takové skupiny věřitelů jsou zajištění věřitelé.

Zásada vyjádřená v odstavci 4 zakazuje věřitelům chování, jež by mohlo ohrozit společný zájem věřitelů a naplnění cíle a  účelu insolvenčního řízení. Porušení takto formulovaného zákazu ve svém důsledku postihovalo i účinné naplnění ostatních principů insolvenčního řízení.

K § 6:

Výjimky z působnosti zákona upravené v § 6 zčásti navazují na stávající úpravu (srov. § 1a a 12a odst. 3 písm. a/ ZKV a § 6 odst. 1 písm. b/ a odst. 2 písm. c/ osnovy). Okruh subjektů, které jsou z této účinnosti vyňaty zcela, je popsán v odstavci 1. Výčet takto vyňatých subjektů se přitom (v porovnání s dosavadní právní úpravou) rozšiřuje jen dílčím způsobem. Ačkoliv porovnání s úpravou obsaženou ve stávajícím zákonu o konkursu a vyrovnání může svádět k závěru, že počet zaváděných výjimek z působnosti zákona vzrostl, ve skutečnosti byl (jak rozvedeno níže) toliko akceptován dosavadní stav založený jinými zákonnými úpravami. Záměrem naopak bylo koncipovat výjimky z působnosti zákona jen nezbytně nutné míře, když zahraniční z zkušenosti dokládají že s nárůstem mnohdy nahodile zaváděných výjimek z působnosti úpadkového práva klesá i účinnost úpadkového práva jako celku.

S vynětím územního samosprávného celku (odstavec 1 písm. b/) počítá (jak odkazem zmíněno výše) i dosud platný zákon o konkursu a vyrovnání. Výslovně je nyní z působnosti zákona vyloučen (odstavec 1 písm. a/) stát (podle stávající úpravy se totéž dovozuje výkladem).

Vynětí České národní banky (odstavec 1 písm. c/), Všeobecné zdravotní pojišťovny (odstavec 1 písm. d/), Fondu pojištění vkladů (odstavec 1 písm. e/), Garančního fondu obchodníků s cennými papíry (odstavec 1 písm. f/), Zajišťovacího fondu družstevních záložen (odstavec 1 písm. g/) a veřejných vysokých škol (odstavec 1 písm. h/) je dáno specifickým postavením a úkoly, které tyto subjekty zřízené zákonem plní. Jde přitom o subjekty, jejichž majetek nemohl být (se zřetelem k zákonům upravujícím majetkové postavení a činnost těchto osob) postižen konkursem ani podle stávající úpravy (srov. článek 98 Ústavy České republiky a zákon č. 6/1993 Sb. ve znění pozdějších předpisů, dále § 3 zákona č. 551/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů, § 41a násl zákona č. 21/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů, § 128 a násl. zákona č. 256/2004 Sb. ve znění pozdějších předpisů, § 14 a násl. zákona č. 87/1995 Sb. ve znění pozdějších předpisů a § 101 odst. 6 zákona č. 111/1998 Sb. ve znění pozdějších předpisů).

Vynětí z působnosti zákona se rovněž vztahuje (podle odstavce 1 písm. i/) na právnické osoby, jejichž dluhy převzal nebo se za ně zaručil stát a nově též na právnické osoby, jejichž dluhy převzal nebo se za ně zaručil některý vyšší územní samosprávný celek (jímž je podle článku 99 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky, ve znění ústavního zákona č. 347/1997 Sb., kraj).

Výluka z působnosti zákona za pomocí státních záruk je založena na samozřejmém předpokladu, že půjde o státní pomoc dovolenou, zvláště pak slučitelnou s akty práva Evropské unie. Z týchž důvodů, tedy proto, že to současné právní předpisy nedovolují, nepočítá zákon s možností vyloučit jeho účinky prostřednictvím státních záruk u dlužníka - fyzické osoby.

Rozšíření okruhu z působnosti zákona vyňatých osob o právnické osoby se zárukami vyšších územních samosprávných celků má stejnou logiku jako v případě státních záruk. U státu i u krajů, které jsou samy z působnosti zákona vyloučeny, lze totiž očekávat, že jimi poskytnuté garance povedou k plnému uspokojení dlužníkových věřitelů. Omezení dikce odstavce 1 písm. e) jen na vyšší územně samosprávné celky (ačkoliv podle odstavce 1 písm. b/ osnovy jsou z působnosti zákona vyňaty i obce jako základní územní samosprávné celky) je dáno tím, že záruky poskytnuté jen obcí by v případě některých obcí objektivně vzato nemohly vést k plnému zajištění pohledávek věřitelů; naopak by v takovém případě nebylo možné vyloučit účelové manipulace se zárukami poskytovanými obcemi. Logikou věci je dáno, že úprava formulovaná v odstavci 1 písm. e/ se týká jen právnických osob, jimž byly příslušné garance poskytnuty před zahájením insolvenčního řízení; stane-li se tak později, nelze účinky zákona na tyto subjekty beze zbytku vyloučit a takovou situaci je pak nutno řešit jiným způsobem (srov. dále § 143 odst. 4).

Dalšího vynětí z osobní působnosti zákona není zapotřebí mimo jiné i proto, že účelově určený majetek nelze zahrnout do majetkové podstaty (§ 208).

Odstavec 2 upravuje časově omezené výluky z působnosti zákona. Tato úprava platí především pro finanční instituce (odstavec 2 písm. a/), a to se zřetelem ke zvláštnímu způsobu řešení jejich úpadku, dále pak pro zdravotní pojišťovny zřízené podle zákona č. 280/1992 Sb., o resortních, oborových, podnikových a dalších zdravotních pojišťovnách, ve znění pozdějších předpisů (odstavec 2 písm. b/) a konečně pro politické strany a hnutí, u kterých stávající zákon o konkursu a vyrovnání v podobné situaci konstruoval (jak odkazem zmíněno výše) zákaz prohlášení konkursu.

U zdravotních pojišťoven je jejich podřazení účinkům zákona až po ztrátě povolení k provádění veřejného zdravotního pojištění dáno jejich specifickým postavením a úkoly, které plní.

Jako věcně neopodstatněná se (a to i se zřetelem k institutu moratoria) nepřebírá úprava vylučující dočasně z působnosti zákona (pro určité roční období) subjekty provozující zemědělskou prvovýrobu (srov. § 67c ZKV).

K § 7:

Ustanovení o jen „přiměřené“ použitelnosti občanského soudního řádu (§ 7 odst. 1) tam, kde tento zákon nestanoví jinak, se přebírá z dosavadní úpravy (§ 66a odst. 1 ZKV), kde se osvědčilo a vychází též z toho, že jinak než formou „přiměřené“ použitelnosti pojatý vztah mezi stávajícím zákonem o konkursu a vyrovnání a občanským soudním řádem vedl v minulosti vždy k praktickým obtížím (srov. § 3 odst. 2 ZKV v době od 1. října 1991 do 31. května 1996 a text zákona o konkursu a vyrovnání v době od 1. května 2000 do 20. července 2000). Nově se možnost přiměřeného použití občanského soudního řádu omezuje i požadavkem, aby takový postup nebyl v rozporu se zásadami insolvenčního řízení. Jinak řečeno, přiměřené použití občanského soudního řádu bude vyloučeno, jestliže by uplatnění příslušného ustanovení občanského soudního řádu mělo vést k popření zásad, na kterých insolvenční řízení spočívá.

Text § 7 odst. 2 odráží skutečnost, že občanský soudní řád se věcnou a místní příslušností soudu pro insolvenční řízení zabývá výslovně (takže o „jen přiměřeném“ použití občanského soudního řádu nemá smysl hovořit).

K § 8:

V tomto ustanovení je formulováno interpretační pravidlo, podle kterého ustanovení druhé části zákona (ZPŮSOBY ŘEŠENÍ ÚPADKU) upravující jednotlivé způsoby řešení úpadku, mají v případě odchylek od obecné úpravy obsažené v části první (OBECNÁ ČÁST) a třetí (SPOLEČNÁ USTANOVENÍ) přednost.

K § 9 až 70 (Hlava II. Procesní subjekty)

K § 9 až 13 (Díl 1: Procesní subjekty)

K § 9:

Procesní subjekty podle insolvenčního zákona vypočtené v tomto ustanovení odpovídají procesním subjektům podle stávající úpravy.

K § 10 až 13:

Insolvenční soud jako procesní subjekt plní z věcného hlediska obdobné úkoly jako podle stávající úpravy. Dochází však k formulačnímu zpřesnění jeho postavení, které se snaží co nejvýstižněji postihnout dvojí roli kterou tento soud v insolvenčním řízení plní. Jde o rozhodovací činnost na straně jedné a o dohled nad dalšími procesními subjekty na straně druhé.

V § 11 odst. 2 se výslovně zakotvuje též oprávnění insolvenčního soudu nahlížet do účtů insolvenčního správce vedených v souvislosti s insolvenčním řízením. Zachovává se princip rozhodování v prvním stupni jediným soudcem (§ 12 odst. 1). Kromě toho osnova počítá s tím, že může být stanoveno zvláštním právním předpisem, že jménem insolvenčního soudu jednají i jiné osoby než soudci (§ 12 odst. 2 a § 13). Úpravou postavení asistentů soudce se vychází vstříc i obavám, že soudci nebudou mít k dispozici dostatečný odborný aparát, s jehož pomocí by měli podle nové úpravy činit některá rozhodnutí mající výrazně ekonomický přesah.

K § 14 až 20 (Díl 2: Účastníci řízení)

K § 14:

Účastníky insolvenčního řízení osnova definuje (v § 14 odst. 1) jako dlužníka a věřitele, kteří vůči dlužníku uplatňují v insolvenčním řízení své právo (a to nejen přihláškou pohledávky), vycházeje (stejně jako stávající úprava a ve shodě s pojetím účastenství v občanském soudním řádu) z procesního vymezení účastenství. Na tom nic nemění skutečnost, že v dalších částech zákona se oba pojmy v některých případech prosazují i v hmotněprávním pojetí.

Dlužník jako účastník insolvenčního řízení musí být právním subjektem. Proto osnova nepřipouští insolvenční řízení proti majetkovým hodnotám, které právní subjektivitu nemají.

S přihlédnutím ke zvláštnostem úpravy účastenství v insolvenčním řízení zakazuje osnova výslovně vedlejší účastenství v insolvenčním řízení, nikoli však v incidenčních sporech vedených v rámci insolvenčního řízení (§ 14 odst. 2).

K § 15:

Postavení věřitelů za majetkovou podstatou (a dalších věřitelů s obdobnou pozicí) je v § 15 řešeno tak, že jde o účastníky jen pro určitý úsek řízení. Toto řešení je v souladu s civilněprocesní naukou, která tento typ účastenství připouští a používá i v jiných druzích civilního procesu.

K § 16:

Incidenční spory - ač mají být podle osnovy projednány v rámci insolvenčního řízení - vyžadují i s přihlédnutím k mechanismu, jakým vznikají, samostatnou úpravu (samostatnou definici) účastenství. Vzhledem k tomu, že jde zásadně o spory dvoustranné, vychází se (stejně jako u stávající úpravy) z označení známého pro účastníky sporného řízení (odstavec 1), přičemž se výslovně postihuje i skutečnost, že účastníkem takového sporu je zásadně též správce (odstavec 2). V rámci těchto sporů se výslovně shledává přípustným i vedlejší účastenství (odstavec 3).

K § 17 až 19:

Tato ustanovení upravují situace, v nichž z titulu procesního nástupnictví formou singulární sukcese dochází ke změnám věcné legitimace v průběhu insolvenčního řízení (např. v důsledku postoupení pohledávky). Jelikož úprava obsažená v občanském soudním řádu je z tohoto pohledu pro insolvenční řízení, jež se vyznačuje vysokým počtem účastníků, značně těžkopádná, osnova její použití vylučuje (§ 17) a zavádí (v 18) zjednodušený postup rozhodování insolvenčního soudu (bez opravných prostředků).

K posílení právní jistoty o tom, že v průběhu insolvenčního řízení vskutku nastala skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod přihlášené pohledávky z původního dlužníkova věřitele na nabyvatele pohledávky, má přispět požadavek, aby taková skutečnost byla doložena (neplyne-li přímo z právního předpisu) veřejnou listinou nebo alespoň listinou, na které budou úředně ověřeny podpisy osob, jež ji podepsaly (§ 18 odst. 1), případně, aby byla uvedená skutečnost učiněna „nespornou“ souhlasným prohlášením dlužníkova věřitele a nabyvatele jeho pohledávky učiněným do protokolu u insolvenčního soudu (§ 18 odst. 3). Možná chybná rozhodnutí jsou eliminována úpravou, podle které insolvenční soud není rozhodnutím vázán (vyjde-li v průběhu řízení najevo, že tomu je se změnou v osobě účastníků jinak, vydá nové rozhodnutí). Jinak řečeno, osnova přiznává uvedenému rozhodnutí v zájmu ochrany věřitele stejnou závaznost jako usnesení, kterým se upravuje vedení řízení (srov. § 170 odst. 2 o. s. ř.).

Se zřetelem k tomu, že ani podle úpravy obsažené v § 107a o. s. ř. se (podle výkladu podávaného právní teorií i soudní praxí) nerozhoduje o tom, zda právo či povinnost skutečně přešla (to se posuzuje až při rozhodování o uspokojení nároku), nedochází touto úpravou k zásahu do hmotněprávního vztahu dlužníka a jeho věřitele.

Pro případ nečinnosti soudu ve lhůtě určené k rozhodnutí o změně v osobě věřitele (§ 18 odst. 2 část věty před středníkem), se zavádí fikce rozhodnutí (§ 18 odst. 2 část věty za středníkem). I takové rozhodnutí však insolvenční soud musí - poté, co nastane fikce jeho vydání - písemně vyhotovit (§ 18 odst. 4).

Ustanovení § 19 zakotvuje jako důsledek rozhodnutí podle § 18 účinky shodné s těmi, jež se ve sporném řízení prosazují při rozhodnutí soudu podle § 107 a § 107a o. s. ř. (srov. § 107 odst. 4 a § 107a odst. 3 o. s. ř.). Se zřetelem k povaze incidenčních sporů, jejichž existence je závislá na insolvenčním řízení, se zavádí pravidlo, podle kterého se změna v osobě účastníka insolvenčního řízení automaticky projeví i jeho změnou v incidenčním sporu.

K § 20:

Ustanovení § 20 odst. 1 akcentuje pro insolvenční řízení a incidenční spory přímou (a nikoli jen přiměřenou) použitelnost ustanovení občanského soudního řádu o jednání za právnickou osobu, za stát a územní samosprávné celky (§ 21 až 21b o. s. ř.), jakož i ustanovení o zastupování účastníků řízení (§ 22 a násl. o. s. ř.). Ustanovení § 20 odst. 2 pak možnost zastoupení dlužníkova zaměstnance odborovou organizací při uplatňování pracovně právních pohledávek rozšiřuje oproti občanskému soudnímu řádu (srov. § 26 odst. 1 o. s. ř.) i na zastoupení těch dlužníkových zaměstnanců, kteří nejsou členy odborové organizace. Opodstatnění takového kroku je dáno postavením odborů při ochraně práv zaměstnanců, jež nabývá na významu právě v průběhu insolvenčního řízení.

K § 21 až 45 (Díl 3: Insolvenční správce a další správci)

K § 21:

Postavení a činnost insolvenčních správců upravuje osnova převážně jen po procesní stránce. Mimoprocesním otázkám (organizaci správců, kvalifikačním požadavkům, vedení jejich seznamu, kárnému řízení apod.) věnuje pozornost jen ve zcela nezbytné míře (srov. k tomu i § 420 odst. 5). Předpokládá přitom, že jim bude věnován samostatný zákon (zákon o insolvenčních správcích a o Asociaci insolvenčních správců České republiky /zákon o insolvenčních správcích/ je v současné době projednáván v Legislativní radě vlády). Do doby, než bude takový zákon vydán, se počítá s úpravou některých otázek v prováděcím právním předpisu (§ 21 odst. 3, § 431 písm. b/).

K nejdůležitějším mimoprocesním požadavkům na správce, stanoveným osnovou, patří důraz na jejich kvalifikaci (§ 21 odst. 2). V porovnání se stávající úpravou se zpřísňují požadavky na vzdělání správců (vysokoškolské vzdělání právnického nebo ekonomického směru); cílem tohoto zpřísnění je dosáhnout vyšší kvality činnosti správců. Ustanovení § 21 odst. 1 pak (ve spojení s ustanovením § 419 odst. 2) počítá s celostátním a elektronicky vedeným seznamem insolvenčních správců (dále též jen „seznam“).

K § 22:

Toto ustanovení jednak stanoví podmínky, za nichž může správce zapsaný do seznamu své ustanovení do funkce odmítnout (odstavec 1), jednak formuluje předpoklady, za kterých lze ustanovit správcem i fyzickou osobu, která není zapsána v seznamu.

K § 23:

S přihlédnutím k tomu, že na správce jeho ustanovením do funkce zásadně přechází oprávnění nakládat s majetkovou podstatou dlužníka, je nezbytné zajistit (stejně jako podle stávající úpravy), aby správce byl pojištěn pro případ odpovědnosti za škodu, která by mohla vzniknout výkonem jeho funkce nebo činností osob, za které při výkonu funkce odpovídá (zaměstnanců správce). Proto osnova vyžaduje, aby správce byl proti těmto rizikům pojištěn již při svém zápisu do seznamu a jde-li o osobu stojící mimo seznam, při svém ustanovení do funkce.

K § 24:

V tomto usnesení osnova zpřesňuje otázky týkající se nepodjatosti správce, vycházeje výslovně z toho, že důvody podjatosti správce se mohou týkat i účastníků řízení (tedy nejen dlužníka, nýbrž i jeho věřitelů).

K § 25:

Způsob ustanovení správce - oproti dosud platné koncepci - významně posiluje vliv věřitelů na osobu správce co do možnosti jeho výměny a současně oslabuje roli soudce, který insolvenční řízení vede, při výběru správce. Nebyly převzaty dva vyhraněné názory; podle prvního by ustanovení správce bylo zcela v rukou soudu, podle druhého by jej měli volit (bez zákonných omezení a bez ingerence soudu) věřitelé. Smyslem navržené úpravy je na jedné straně předejít tomu, aby věřitelé byli vyloučeni z možnosti účinným způsobem kontrolovat činnost správce, na druhé straně pak zabránit tomu, aby osoba správce byla v insolvenčním řízení ovládnuta jen určitou skupinou věřitelů k prosazování partikulárních zájmů neslučitelných se zásadami insolvenčního řízení a se společným zájmem věřitelů.

V zájmu zvýšení objektivity postupu soudu se určení konkrétní osoby správce svěřuje předsedovi insolvenčního soudu (půjde tedy o předsedy 8 krajských soudů). Ustanovení § 25 odst. 1, v němž se tato úprava promítá, tedy počítá s tím, že jakmile insolvenční soudce dospěje k závěru o potřebě ustanovení insolvenčního správce pro konkrétní insolvenční řízení, požádá o určení konkrétní osoby (o její výběr ze seznamu) předsedu svého soudu, který tak neprodleně učiní opatřením, jež nepodléhá opravným prostředkům. Na tomto základě pak insolvenční soudce vydá rozhodnutí o ustanovení insolvenčního správce. Rozhodovací pravomoc insolvenčního soudce bude oslabena potud, že na něm sice bude řešení otázky, zda procesní situace vyžaduje ustanovení insolvenčního správce, případně (tam kde to zákon dovoluje) též řešení otázky, jaké pravomoci insolvenčnímu správci svým rozhodnutím svěří, při svém rozhodnutí však nebude mít co do úsudku o tom, kdo má funkci insolvenčního správce v dané věci vykonávat, jinou volbu, než se řídit určením osoby správce obsaženým v opatření předsedy insolvenčního soudu. Ustanovení § 25 odst. 2 pak pojmenovává kriteria, k nimž by měl předseda soudu při výběru konkrétní osoby správce přihlížet.

K § 26:

Prostřednictvím tohoto ustanovení osnova zachovává možnost napadnout rozhodnutí insolvenčního soudu o ustanovení správce odvoláním, odvolací důvody však omezuje způsobem, který zabraňuje tomu, aby se odvolací soud zabýval skutečnostmi, jež nastaly až po ustanovení správce do funkce. Vychází se z toho, že neadekvátní činnost insolvenčního správce v době po jeho ustanovení do funkce má být řešena rozhodnutím o zproštění výkonu funkce insolvenčního správce (§ 32), nikoli doplňováním odvolání o skutečnosti, jež nastaly nebo vznikly až jako důsledek výkonu funkce správcem (což coby jev známý z působení stávající úpravy vede k prodlužování odvolacího řízení a ve svém důsledku k jednoinstančnímu rozhodování odvolacího soudu o skutečnostech, jež soudem prvního stupně objektivně nemohly být vzaty v úvahu při ustanovení správce).

K § 27:

Toto ustanovení jednak vymezuje (v odstavci 1) nejzazší okamžik soudu pro ustanovení insolvenčního správce, jednak upravuje institut předběžného insolvenčního správce (dále též jen „předběžný správce“), jenž byl s určitým rozšířením a upřesněním převzat z dosavadní úpravy. Nově se zavádí povinnost soudu ustanovit tohoto správce v souvislosti s nečinností soudu v případě uvedeném v § 84 odst. 2, v souvislosti s předběžným opatřením, jímž dlužníka omezuje v nakládání s majetkem podstaty nad rámec omezení uvedených v § 111 (§ 112 odst. 1) a v souvislosti s vyhlášením moratoria v případě podle § 123 odst. 1.

K § 28 až 30:

Práva věřitelů při ustanovení správce do funkce posiluje osnova tím, že v § 28 předjímá možnost, aby za dále stanovených podmínek rozhodly o změně v osobě správce věřitelské orgány. Správce přitom i nadále zůstává zvláštním procesním subjektem, jenž není ani zástupcem dlužníka ani zástupcem věřitelů.

Úprava obsažená v § 28 se dále promítá v § 29, z nějž plyne právo věřitelů se na schůzi nejblíže následující po ustanovení insolvenčního správce soudem usnést, že dosavadního správce odvolávají z funkce a na tom, že ustanovují správcem jinou osobu. Možnost insolvenčního soudu toto usnesení schůze věřitelů odklidit (nepotvrdit je), je omezena jen na tu část, která se týká ustanovení nového správce a v tomto rámci jen na poukaz, že jde o osobu která nesplňuje podmínky uvedené v ustanovení § 21 až 24 (nemá odpovídající předpoklady pro výkon funkce nebo není nepodjatá). Tato úprava se přitom prosadí i při změnách v osobě správců v průběhu řízení a pro tento případ se zavádí zvláštní kvóta věřitelů při hlasování (§ 29 odst. 1 věta druhá).

Práva věřitelů se v této souvislosti posilují (oproti stávající úpravě) i potud, že se nově připouští možnost, aby rozhodnutí, kterým insolvenční soud nepotvrdil usnesení schůze věřitelů o ustanovení nového správce, oponovali za předem určených podmínek (daných potřebou co nejvíce urychlit průběh řízení) odvoláním (§ 29 odst. 3).

Osnova rovněž předpokládá (v § 30), že usnesení schůze věřitelů se může omezit jen na rozhodnutí o odvolání dosavadního správce z funkce - otázky uvedené v § 29 odst. 1 mohou být řešeny dvěma samostatnými usneseními, z nichž přijetí prvního (o odvolání ustanoveného insolvenčního správce) je podmínkou přijetí druhého (o ustanovení nového insolvenčního správce). Ustanovení § 30 odst. 1 řeší problém, který může vzniknout, přijme-li schůze věřitelů platně jen usnesení o odvolání ustanoveného insolvenčního správce. Ustanovení § 30 odst. 2 se zabývá řešením situace, kdy k výměně insolvenčního správce došlo na základě hlasu věřitele, jehož pohledávka nebyla v insolvenčním řízení v konečném důsledku zjištěna vůbec nebo byla zjištěna v jiné výši. Pro tento případ dovoluje schůzi věřitelů při nejbližší možné příležitosti po tomto zjištění hlasovat o výměně správce znovu.

K § 31 a 32:

Ustanoveními § 31 a 32 se v textu osnovy prosazuje záměr odlišit napříště institut odvolání insolvenčního správce z funkce (§ 31) z důležitých důvodů, jež nemají původ v pochybeních správce, od institutu zproštění výkonu funkce insolvenčního správce (§ 32), kterým má být sankcionován správce neplnící řádně své povinnosti. Uvedená ustanovení upravují také procesní postup soudu při přijímání takových rozhodnutí.

K § 33:

Institut zástupce insolvenčního správce se zachovává ve stávající podobě.

K § 34:

Toto ustanovení zavádí - v souvislosti s úpravou (ne)podjatosti správce obsaženou v § 24 - i novou instituci tzv. odděleného insolvenčního správce, ustanovovaného v případech, kdy správce je v insolvenčním řízení vyloučen pouze z některých (a nepočetných) úkonů.

K § 35:

Zcela nove je pojat institut zvláštního insolvenčního správce (terminologicky známý i ze stávající úpravy). Podle § 35 odst. 1 napříště nemá jít o správce pro určitý obor správy, ale o správce ustanovovaného k řešení otázek vyžadujících specializace (např. pro obor autorského práva). Jelikož dosavadní zkušenosti s fungováním tohoto institutu ukazují potřebu jasného vymezení hranic mezi oprávněními insolvenčního správce a zvláštního insolvenčního správce (tak, aby bylo jasné, zda a v jakém směru může insolvenční správce zasahovat do činnosti zvláštního insolvenčního správce a aby bylo jasné, jak postupovat činí-li tito správci v řízení protichůdné úkony) ukládá ustanovení § 35 odst. 1 návrhu insolvenčnímu soudu, aby v rozhodnutí, kterým ustanovuje zvláštního insolvenčního správce, upravil vztah tohoto správce k insolvenčnímu správci.

Zvláštní postavení zajištěného věřitele se pak promítá v úpravě obsažené v § 35 odst. 2 osnovy, jež soudu ukládá, aby na základě návrhu zajištěného věřitele ustanovil zvláštního insolvenčního správce, jenž bude zvlášť spravovat předmět zajištění. Tato možnost však nebude zajištěnému věřiteli dána, jestliže podle znaleckého posudku bude hodnota zajištění než zajišťovaná pohledávka (tím by totiž vznikl ke škodě ostatních věřitelů nepoměr mezi spravovanou hodnotou a výší pohledávky, jež takový postup dovoluje).

Výhoda vzniklá zajištěnému věřiteli ustanovením zvláštního správce podle § 35 odst. 2 je vyvažována povinností tohoto věřitele nést (platit) náklady s tím spojené, včetně odměny a výdajů zvláštního správce (§ 35 odst. 3). Střet více věřitelů se zajišťovacími právy na stejném předmětu zajištění řeší pro případ postupu podle § 35 odst. 2 ustanovení § 35 odst. 4.

K § 36 a 37:

Ustanovení § 36 výslovně formuluje obecné požadavky na činnost správce při výkonu funkce. Přitom se (v § 36 odst. 1 větě druhé) výslovně formuluje zásada, podle které společnému zájmu věřitelů je správce povinen dát při výkonu funkce přednost před zájmy vlastními i před zájmy jiných osob. Ustanovení § 36 odst. 2 pak formuluje základní požadavky na míru součinnosti správce s věřitelským orgánem.

V ustanovení § 37 je nově koncipována odpovědnost správce (na principu obdobném tomu, jakým odpovídají statutární orgány obchodních společností) za škody a jiné újmy způsobené porušením povinností správce. Zvláštní skutková podstata je věnována újmám vzniklým tím, že nemohla být uspokojena pohledávka za majetkovou podstatou (§ 37 odst. 3). V § 37 odst. 4 pak osnova formuluje subjektivní i objektivní promlčecí lhůty k uplatnění práva na náhradu škody proti insolvenčnímu správci, přičemž co do délky těchto lhůt si bere za vzor občanskoprávní úpravu.

K § 38 a 39:

Úprava odměňování správců, vtělená do textu § 38, výslovně ohlašuje, že při řešení dlužníkova úpadku konkursem bude výše odměny závislá na výtěžku zpeněžení určeného k rozdělení věřitelům a řeší též otázku, zda správcům, kteří jsou plátci daně z přidané hodnoty, náleží k odměně a k náhradě hotových výdajů též částka odpovídající této dani (odstavec 1). Nové řešení obsahuje odstavec 2, který stanoví, že nároky insolvenčního správce (odměna a náhrada výdajů) hradí stát, nelze-li je uhradit ani z majetkové podstaty, ani ze zálohy na náklady. K úhradě státem by mělo docházet jen zcela výjimečně, za podmínek stanovených prováděcím předpisem (odstavec 4). Předpokládá se, že výše odměny i některých hotových výdajů může být v takovém případě limitována (a to nejvýše částkou 50 000 Kč, tj. částkou odpovídající maximální výši zálohy na náklady insolvenčního řízení). Toto řešení je nutné pro případy, kdy řešení úpadku určitého subjektu je nezbytné nebo obecně žádoucí, ale neexistují k tomu finanční prostředky, a to například i proto, že nemohla být vybrána záloha na náklady insolvenčního řízení (§ 108 odst. 1 věta druhá, § 368 odst. 2, § 380 odst. 2). Uvedená úprava odpovídá závěrům formulovaným v nálezu Ústavního soudu vyhlášeného pod č. 403/2002 Sb. i tomu, jak soudní praxe po účinnosti tohoto nálezu postupuje.

Ustanovení § 39 odst. 1 upravuje stejně jako ve stávajícím zákoně o konkursu a vyrovnání možnost poskytnout správci zálohu. Ustanovení 39 odst. 2 osnovy postihuje (jako obecně nežádoucí) praxi, kterou správce přenáší za úplatu na jiné osoby výkon těch činností, pro jejichž zvládání byl do funkce ustanoven, přičemž tak činí nikoli na úkor své odměny, nýbrž na úkor majetkové podstaty a tudíž v konečném důsledku na úkor věřitelů. S dílčími zpřesněními jde o obdobu stávajícího § 8 odst. 3 poslední věty ZKV.

K § 40:

V ustanovení § 40 je popsán způsob, kterým insolvenční správce, na kterého přešla dispoziční oprávnění k majetkové podstatě, činí právní a procesní úkony týkající se majetkové podstaty, s tím, že ve shodě s dosavadní výkladovou praxí je mu v obecné poloze přičítáno postavení komisionáře. Jedná svým jménem na účet dlužníka, takže např. při zpeněžování majetkové podstaty kupní smlouvou vystupuje jako prodávající, což platí i pro právní úkony týkající se majetku ve vlastnictví jiných osob, jestliže se na něj pro účely zpeněžení pohlíží jako na majetek dlužníka (§ 205 odst. 4).

K § 41 a 42:

Ustanovení § 41 upravuje postup správce při tzv. úvěrovém financování, jež slouží k zajištění dalšího provozu dlužníkova podniku. Jeho prostřednictvím se řeší i letitý problém smluv týkajících se dodávek energií nezbytných k zachování provozu dlužníkova podniku.

K § 43 až 45:

V zásadě převzata (s dílčími doplněními) jsou ustanovení o součinnosti orgánů veřejné správy a jiných orgánů, jakož i dalších institucí se správci (§ 43 a 44) a o mlčenlivosti správců (§ 45). Tato ustanovení se osvědčují a není důvodu je měnit.

K § 46 až 68 (Díl 4: Věřitelské orgány)

K § 46:

Zcela zásadní změny doznává v osnově úprava postavení věřitelských orgánů. Výslovně se především upravují vztahy mezi jednotlivými věřitelskými orgány a jejich působnost (§ 46).

K § 47 až 54:

V těchto ustanoveních se upravuje postavení schůze věřitelů jako základního věřitelského orgánu. Ustanovení známá z dosavadní úpravy zpřesňují a rozvádějí, což se vzhledem k řadě praktických potíží a nejednotnému postupu soudů jeví praktickým. Obecně se přitom vychází z principu, že věřitelé mají mít možnost se k důležitým otázkám v řízení vyslovit, přičemž to, že tak neučiní, ač k tomu mají příležitost, jde v dalším postupu řízení k jejich tíži.

K § 47:

V § 47 odst. 1 se nově zavádí povinnost soudu svolat schůzi věřitelů, žádají-li o její svolání správce, věřitelský výbor (zástupce věřitelů) nebo nejméně dva věřitelé, jejichž pohledávky činí (v souhrnu) alespoň desetinu přihlášených pohledávek. Pro tento případ se soudu tamtéž předepisuje i lhůta, ve které má být schůze svolána. Ustanovení § 47 odst. 2 formuluje právo účasti na schůzi věřitelů, přičemž zvláštní pozornost je věnována i zastoupení odborové organizace působící u dlužníka.

K § 48:

Ustanovení § 48 upravuje podrobnosti o způsobu svolání chůze věřitelů a o předmětu jejího jednání. Ve vazbě na očekávaný průběh insolvenčního řízení se vymezuje též povinný předmět jednání první schůze věřitelů (§ 48 odst. 2). Úprava obsažená v § 48 odst. 3 sankcionuje věřitele, který opakovaně bezdůvodně podal návrh na svolání schůze věřitelů.

K § 49:

Jde o základní ustanovení týkající se hlasovacího práva věřitelů. Úprava obsažená v § 49 odst. 2 řeší situace, kdy se dlužník zavázal více věřitelům uhradit peněžitou pohledávku společně a nerozdílně a tito věřitelé nejednají ve shodě a každý z nich v insolvenčním řízení uplatňuje pohledávku svým jménem v nominální hodnotě. Kdyby každá z těchto osob hlasovala nominální výší pohledávky, došlo by zjevně ke zkreslení výsledků hlasování.

K § 50:

Toto ustanovení nově zavádí (v odstavci 2) možnost korespondenčního hlasování věřitelů na schůzi věřitelů, přičemž podrobnosti týkající se hlasovacího lístku svěřuje odstavec 3 prováděcímu právnímu předpisu (srov. i § 431).

K § 51:

Toto ustanovení vychází stejně jako dosavadní úprava z předpokladu, že hlasovací právo náleží bez dalšího věřitelům, jejichž pohledávka byla zjištěna.

Pro dobu po přezkumném jednání (v jehož důsledku byly některé pohledávky popřeny) se rozhodnutí o hlasovacím právu věřitelů s popřenými pohledávkami nově svěřuje (v § 51 odst. 1) schůzi věřitelů. Se zřetelem k tam obsažené úpravě to znamená, že zjištění věřitelé se mohou usnést na tom, že věřitelé, jejichž pohledávky byly popřeny, mohou v rozsahu popření hlasovat (o hlasovacím právu věřitelů se rozhoduje jednotlivě). Vydá-li schůze věřitelů usnesení, že věřitelé, jejichž pohledávky byly popřeny, mohou v rozsahu popření hlasovat, soud již o hlasovacím právu nerozhoduje (vychází z toho, že podle usnesení schůze tito věřitelé hlasovací právo mají). Jestliže však schůze věřitelů takové usnesení nevydá (usnesení není přijato nebo je dokonce přijato usnesení opačné), je namístě postup dle § 51 odst. 1 věty druhé. V odstavci 3 se řeší situace, kdy pohledávka nebyla zjištěna proto, že dosud nedošlo k jejímu přezkoumání. Zmínka o sporných pohledávkách pak odpovídá tomu, že (ve shodě s právní teorií i soudní praxí) se může v průběhu řízení stát spornou (např. tím, že v souladu se zákonem zanikne uspokojením jinak než z majetkové podstaty) i zjištěná pohledávka.

K § 52:

V tomto ustanovení se výslovně zakotvuje pravidlo, které platí i pro stávající úpravu, a podle kterého hlasovací právo zkoumá soud u každého z věřitelů jednotlivě (odstavec 1). Úprava obsažená v odstavci 2 je rovněž výslovným pojmenováním zásady platné i v zákoně o konkursu a vyrovnání.

K § 53:

Toto ustanovení formuluje pro věřitele zákaz hlasovat (s tam popsanou výjimkou) ve vlastní věci nebo ve věci osoby jednající s ním ve shodě. Se zřetelem k variabilitě případů, o které může jít, se vymezení pojmu „vlastní věc“ ponechává judikatuře.

K § 54 a 55:

Zásadní změnou v porovnání se stávající úpravou je v § 54 popsaná možnost insolvenčního soudu zrušit usnesení schůze věřitelů, pokud odporuje společnému zájmu věřitelů (srov. definici tohoto pojmu v § 2 písm. i/). Jde o úpravu chránící věřitele před prosazováním partikulárních a cíli a účelu insolvenčního řízení odporujících zájmů jen některých věřitelů. Věřitelům se na druhé straně dává možnost (v § 55) rozhodnutí soudu o zrušení usnesení jejich schůze napadnout opravným prostředkem, za předem určených podmínek (daných potřebou co nejvíce urychlit průběh řízení).

K § 56 až 67:

Ustanovení osnovy o věřitelském výboru jsou obecně charakterizována rovněž rozvedením a zpřesněním dosavadní úpravy. Dochází však i k některým zásadním změnám, posilujícím operativnost, kontrolní mechanismy a rozhodovací pravomoci tohoto orgánu. Terminologicky se přitom rozlišuje mezi ustanovením věřitelského výboru (jako kolektivního orgánu) a procesem jeho utváření prostřednictvím volby jeho členů a náhradníků.

K § 56:

Povinnost ustanovit věřitelský výbor se - jako doposud - váže k počtu více než 50 přihlášených věřitelů (§ 56 odst. 1). Maximální počet členů věřitelského výboru je však ustanovením § 56 odst. 2 omezen na 7 (místo dosavadních 9), což má přispět k větší akceschopnosti tohoto orgánu. Ve větě druhé tohoto ustanovení se nově konstruuje možnost schůze věřitelů určit každému z členů věřitelského výboru více než 1 náhradníka.

K § 57:

Zásadním problémem při úpravě věřitelského výboru je otázka jeho složení. Osnova požaduje (§ 57 odst. 1), aby ve věřitelském výboru byly zastoupeny všechny skupiny věřitelů podle povahy pohledávek a aby nezajištění věřitelé v něm měli početně alespoň takové zastoupení jako věřitelé zajištění.

Účast zajištěných věřitelů v tomto orgánu do jisté míry problematizují výhody, které mají oproti jiným věřitelům; ani uspokojení těchto věřitelů však není automatické (závisí na průběhu insolvenčního řízení), takže úprava, která jejich účast ve věřitelském výboru připouští, má své opodstatnění. Ve vztahu ke věřitelskému výboru volenému schůzí věřitelů má popsaná úprava ten dopad, že o obsazení věřitelského výboru budou věřitelé - v intencích § 57 odst. 2 - rozhodovat po skupinách (budou rozděleni na nezajištěné věřitele a věřitele zajištěné).

K § 58:

Působnost věřitelského výboru je upravena (v § 58) výčtem jeho činností; tento výčet  jakkoli významný - však není taxativní a v dalších ustanoveních zákona je rozmnožen. Předseda věřitelského výboru zvolený postupem podle § 58 odst. 3 je pojistkou proti situaci, kdy počet členů věřitelského výboru bude sudý (při nerozhodném hlasování rozhoduje právě hlas předsedy); proto se v případě, že věřitelský výbor nezvolí svého předsedu ani při opakované volbě, svěřuje právo určit předsedu z řad členů věřitelského výboru insolvenčnímu soudu.

K § 59:

Toto ustanovení formuluje předpoklady pro účast věřitele ve věřitelském výboru. Ustanovení § 59 odst. 2 nově a podrobně pojmenovává osoby, jež nemohou vykonávat funkci člena (náhradníka) věřitelského výboru. Zachováno zůstává oprávnění soudu nepotvrdit (z taxativně určených důvodů) volbu věřitelského výboru nebo některého z jeho členů či náhradníků (§ 59 odst. 3); práva věřitelů však jsou posílena potud, že za předem určených podmínek (daných potřebou co nejvíce urychlit průběh insolvenčního řízení) mohou proti takovému rozhodnutí insolvenčního soudu podat odvolání (§ 59 odst. 4).

K § 60:

Ustanovení § 60 odst. 1 formuluje obecné požadavky na činnost členů a náhradníků věřitelského výboru. Přitom se (v § 60 odst. 1 větě druhé) výslovně formuluje zásada, podle které společnému zájmu věřitelů je člen nebo náhradník věřitelského výboru povinen dát při výkonu funkce přednost před zájmy vlastními i před zájmy jiných osob. Omezuje se i právo členů a náhradníků věřitelského výboru nabývat majetek z majetkové podstaty (§ 60 odst. 1 věta třetí, § 295 odst. 2 písm. f/). Návrh, aby členům (náhradníkům) věřitelského výboru byla uložena obdobná mlčenlivost jako správci, nebyl přijat. Členové (náhradníci) věřitelského výboru jsou jedněmi z účastníků řízení. Nemají-li povinnost mlčenlivosti účastníci obecně (což ani není možné pro jejich angažovanost), nelze ji vyžadovat od některých z nich.

Vedle úpravy týkající se náhrady nutných výdajů a přiměřené odměny člena nebo náhradníka věřitelského výboru (§ 60 odst. 2), známé i z dosud platného zákona, je výslovně zmíněna (v § 60 odst. 3) možnost věřitelského výboru při své činnosti využívat služeb auditorů, daňových poradců a jiných specializovaných odborníků. Určuje se však také, že náklady, které tím vzniknou, je možné hradit z majetkové podstaty jen se souhlasem insolvenčního soudu, jenž při udělené souhlasu zkoumá jejich účelnost a rozsah. Tím ovšem není dotčeno právo věřitelského výboru schválit insolvenčnímu správci využití služeb těchto odborníků na náklady majetkové podstaty, je-li to účelné (§ 39 odst. 3). Podrobnější úpravu náhrady nutných výdajů a přiměřené odměny člena nebo náhradníka věřitelského výboru svěřuje zákon prováděcímu právnímu předpisu (§ 60 odst. 4, § 431).

K § 61:

Zásadní změna spočívá v oprávnění soudu ustavit prozatímní věřitelský výbor do doby, než dojde k volbě věřitelského výboru (§ 61); toto ustanovení nahrazuje nepraktické ustanovení o působnosti schůze věřitelů v tomto období a pokrývá právní vakuum pro dobu, po kterou se schůze věřitelů v určitých fázích insolvenčního řízení fakticky ani sejít nemůže.

K § 62:

Toto ustanovení je věnováno složení prozatímního věřitelského výboru, jež by mělo odrážet všechny skupiny věřitelů. V § 62 odst. 2 se zakotvuje právo první schůze věřitelů rozhodnout o osudu prozatímního věřitelského výboru. V § 62 odst. 3 je popsán okamžik, ke kterému končí činnost prozatímního věřitelského výboru.

K § 63:

Nově se v § 63 odst. 2 konstruuje přechod členství ve věřitelském výboru na nabyvatele pohledávky člena věřitelského výboru. Tato úprava (jež je motivována snahou zabezpečit akceschopnost věřitelského výboru a přesvědčením, že členství ve věřitelském výboru může být specifickou hodnotou, která zvyšuje obecnou hodnotu pohledávky úplatně postupované v průběhu insolvenčního řízení a může rovněž vést k žádoucímu zmenšení počtu věřitelů) se však prosadí jen nabyl-li tímto způsobem pohledávku dosavadního člena věřitelského výboru jediný věřitel.

Oprávnění soudu odvolat věřitelský výbor nebo některého z jeho členů (náhradníků) zůstává v podstatě zachováno (§ 63 odst. 3), posiluje se však role schůze věřitelů, jejímuž návrhu v dotčeném směru musí soud vyhovět, odpovídá-li zákonu.

K § 64:

Odvolaným členům nebo náhradníkům věřitelského výboru přiznává osnova v § 64 právo se proti takovému rozhodnutí odvolat.

K § 65:

Toto ustanovení upravuje ukončení účasti člena nebo náhradníka ve věřitelském výboru na základě jeho jednostranného úkonu (odstoupení) a mechanismus doplňující nebo nové volby věřitelského výboru.

K § 66:

Nebyl přijat návrh, aby rozhodnutí věřitelského výboru bylo možné při jeho pasivitě nahradit rozhodnutím insolvenčního soudu. Soud a věřitelský výbor jsou odlišné procesní subjekty a mají v procesu rozdílné funkce; soud tudíž nemůže nahradit věřitelský výbor ani při jeho nečinnosti (tu je třeba řešit jinými prostředky). Výjimku v dotčeném směru opodstatňuje situace řešená v § 66 osnovy. Ustanovení § 66 odst. 1 vychází ze stavu, kdy schůze věřitelů sice ustanoví věřitelský výbor, avšak pasivita věřitelského výboru při doplňující volbě nebo neochota některého z členů či náhradníků věřitelského výboru tuto funkci vykonávat vede k poklesu počtu členů pod zákonem stanovené minimum. Ačkoliv § 65 odst. 2 návrhu ukládá v takovém případě insolvenčnímu soudu svolat schůzi věřitelů za účelem nové volby nebo doplňující volby, logikou věci je dáno, že dokud se schůze nesejde, nemůže ani reálně vykonávat působnost věřitelského výboru (§ 46 odst. 2 poslední věta). Nelze ovšem ani vyloučit, že pasivita věřitelů nebo rozložení jejich hlasů povede k tomu, že řádně svolaná schůze věřitelů se vůbec nesejde nebo že příslušnou volbu neprovede. V takovém případě se okamžik, kdy zaniká výkon funkce věřitelského výboru soudem posouvá až k okamžiku, kdy tento soud jmenuje chybějící členy a jejich náhradníky sám (§ 66 odst. 2).

K § 67:

Ustanovení § 67 návrhu přiznává odborové organizaci, která působí u dlužníka, právo účasti ve věřitelském výboru s hlasem poradním. Stejně jako v případě uvedeném v § 20 odst. 2 je tato úprava dána postavením odborů při ochraně práv zaměstnanců; přitom není významné, kolik dlužníkových zaměstnanců je členy této odborové organizace. Uvedené ustanovení řeší také možný střet více odborových organizací působících u dlužníka.

K § 68:

Ustanovení § 68 pojednává o zástupci věřitelů, který může být zvolen, není-li ustanovení věřitelského výboru povinné; ustanovení o věřitelském výboru platí pro něj obdobně. Zákaz jmenování zástupce věřitelů a jeho náhradníka insolvenčním soudem je dán negativními zkušenostmi s institutem opatrovníka věřitelů, který byl součástí stávajícího zákona o konkursu a vyrovnání (jako § 11a) v době od 16. dubna 1993 do 30. dubna 2000. Ustanovení opatrovníka soudním rozhodnutím vedlo ve svých důsledcích začasté k podstatnému umenšení vzájemné kontroly mezi procesními subjekty (jež se prostřednictvím kolektivního orgánu prosazuje účinněji) a tím i k výraznému oslabení práv věřitelů. Obdobných účinků by bylo možné se obávat, kdyby osnova dovolovala soudu jmenování (jediného) zástupce věřitelů.

K § 69 a 70 (Díl 5: Další procesní subjekty)

Jako jiné procesní subjekty pojmenovává osnova státní zastupitelství (§ 69) a likvidátora a osoby v postavení obdobném postavení likvidátora (§ 70). Co do účasti státního zastupitelství se vychází z úpravy obsažené v občanském soudním řádu, přičemž nad její rámec upravuje osnova legitimaci státního zastupitelství k podání opravného prostředku, jež byla ve stávající úpravě zdrojem výkladových potíží. Přitom bylo přihlédnuto k tomu, že státní zastupitelství jako účastník řízení nemá na průběhu a výsledku insolvenčního řízení přímý ekonomický zájem (a tam, kde má tento zájem stát, uplatňuje stát v tomto řízení svá práva jako každý jiný věřitel).

Postavení likvidátora (a osoby v postavení obdobném) muselo být upraveno zvláště, jelikož likvidátor - ač není statutárním orgánem - v určitém rozsahu jedná za dlužníka; kromě toho plní v řízení i některé další úkoly nezbytné především k zajištění součinnosti dlužníka s věřitelskými orgány, insolvenčním správcem a insolvenčním soudem.

K § 71 - 96 (Hlava III. Ustanovení o insolvenčním řízení)

Insolvenční řízení je jedním z druhů civilního procesu, takže přiměřené použití občanského soudního řádu je zcela přirozené (srov. § 7 odst. 1 a důvodovou zprávu tamtéž). Hlavní odchylky osnovy od občanského soudního řádu jsou uvedeny v této hlavě, nejde však o odchylky jediné; v dalších ustanovení zákona jsou jako odchylky uvedeny např. institut přistoupení k řízení (§ 107), jakož i řada zvláštností týkajících se opravných prostředků, doručování, účinků procesních úkonů apod. Struktura odchylek popsaných v této hlavě opisuje z hlediska systematického členění systematiku právního předpisu, vůči kterému se vymezují, tedy občanského soudního řádu.

K § 71 až 80:

Ustanovení § 71 až 80 se zabývají úpravou doručování. Tato úprava je zásadně konformní s novými úpravami v jiných procesních předpisech (zejména odpovídá posledním legislativním změnám promítnutým v této oblasti do občanského soudního řádu jeho novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2005 zákonem č. 555/2004 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů). Úprava doručování však obsahuje i některé zvláštnosti charakteristické pro insolvenční řízení. K nejpodstatnějším z nich patří tzv. doručení vyhláškou, které se provádí zveřejněním písemnosti na úřední desce insolvenčního soudu a současným zveřejněním v insolvenčním rejstříku (§ 71 odst. 1); za den doručení písemnosti se v takovém případě pokládá den jejího zveřejnění v insolvenčním rejstříku; má-li zákon pro doručení písemnosti za rozhodný okamžik zveřejnění písemnosti (jako je tomu např. v § 109 odst. 4), míní se tím den, hodina a minuta jejího zveřejnění v insolvenčním rejstříku (§ 71 odst. 2).

Vedle doručení vyhláškou se doručuje i tradičními způsoby, ukládá-li to zákon nebo stanoví-li tak soudce. Tento způsob doručení označuje zákon za „zvláštní způsob doručení“ (vzhledem k omezenosti jeho použití) a upravuje jej v § 75. Tímto způsobem se podle § 75 odst. 2 pravidelně doručuje dlužníku, správci, věřitelskému výboru tomu, o jehož podání soud rozhoduje a státnímu zastupitelství, je-li na řízení účastno. Používá se jej i v dalších případech, zejména ukládá-li soud někomu v insolvenčním řízení něco osobně vykonat (např. znalci podat znalecký posudek apod.) nebo má-li jít podle ustanovení zvláštního právního předpisu o doručení orgánu, který vede obchodní nebo jiný rejstřík, ve kterém je dlužník zapsán. Účelem tohoto způsobu doručování však není zajistit informovanost účastníků nebo dalších osob. Proto byly odmítnuty požadavky, aby se tímto způsobem doručovalo i některým státním orgánům nebo jiným institucím (nehledě k tomu, že toto duplicitní doručování by zbytečně zatěžovalo soudy).

Jestliže se písemnost doručuje nejen vyhláškou, nýbrž i zvlášť, platí, že pokud se tyto úkony časově rozcházejí, je pro zjištění dne nebo okamžiku doručení zásadně relevantní den nebo okamžik zveřejnění v insolvenčním rejstříku. Má-li však v důsledku doručení písemnosti osobě, které se písemnost doručuje zvlášť, začít běžet lhůta k podání opravného prostředku nebo k jinému procesnímu úkonu, platí, že tato lhůta začíná běžet až od doručení zvláštního (§ 74). Výhodou tohoto řešení je sjednocení doby doručení písemnosti.

Ustanovení § 80 návrhu pak úpravu doručování vyhláškou, jakož i úpravu možnosti doručit jen zkrácené znění rozhodnutí doplňuje způsobem, z nějž plyne, že účastníku zůstává zachováno právo na bezplatné vydání písemné podoby (stejnopisu) soudního rozhodnutí.

Zvláštní úprava je věnována postupu správce, doručuje-li písemnosti on sám; při osobním doručování písemností osnova správci přiznává postavení soudního doručovatele (§ 76). Úprava doručování písemnosti insolvenčnímu správci (§ 77 a 78) a věřitelskému výboru (§ 79) vychází z ustanovení o doručování písemností v občanském soudním řádu.

K § 81:

Procesní sankce formou pořádkové pokuty odpovídají v podstatě platné úpravě. Přísnější odpovědnost správce (pořádková pokuta do částky 200 000 Kč) je plně odůvodněna jeho procesním postavením. Nové je ustanovení o tom, že pořádková pokuta může být insolvenčnímu správci uložena i opakovaně (tedy za každé jeho procesní provinění), úhrn takto uložených pokut však nesmí převýšit částku 200 000 Kč (vychází se z předpokladu, že neplní-li insolvenční správce své povinnosti přes takto uložené pokuty, je důvod jej výkonu funkce zprostit (srov. § 32).

K § 82:

Úprava předběžných opatření se od úpravy obsažené v občanském soudním řádu liší především možností nařídit předběžné opatření i bez návrhu a v jeho rámci ustanovit i předběžného insolvenčního správce. K dalším odchylkám co do předběžných opatření srov. dále § 112 a 113 a důvodovou zprávu tamtéž.

K § 83:

Stejně jako v dosavadní úpravě se pro insolvenční řízení konstruuje nepřípustnost prominutí zmeškání lhůty.

K § 84:

Zákaz přerušení řízení formulovaný tomto ustanovení se přebírá z dosavadního zákona o konkursu a vyrovnání; v situaci popsané v odstavci 1 části věty za středníkem (dané úpravou obsaženou ve zvláštním právním předpisu) se však konstruuje požadavek, aby soud nevydával rozhodnutí o úpadku dlužníka - podnikatele. Pro tento případ se přihlášenému věřiteli otevírá v odstavci 2 možnost docílit ustanovení předběžného správce.

K § 85:

Požadavek rozhodování po jednání je ustanovením § 53 odst. 1 pro insolvenční řízení uplatňován jen stanoví-li tak zákon nebo pokládá-li to insolvenční soud za nezbytné; tato odchylka je motivována především zvláštnostmi insolvenčního řízení, v němž se vůle zúčastněných stran utváří jiným způsobem a rozhodnutí insolvenčního soudu zakládají z větší části na jiných skutečnostech než těch, které lze získat dokazováním při soudním jednání.

K § 86:

Ustanovení § 86 je zvláštním ustanovením o zjišťování skutkového stavu. Především je zde výslovně zmíněno „osvědčení“, aniž by však bylo definováno; i nadále pro tuto formu zjišťování, která se uplatňuje i v občanském soudním řádu v souvislosti s předběžnými opatřeními, bude použitelná její charakteristika podle teorie civilního procesu, tj., že postačí pouze pravděpodobnost zjištění a že nemusí být zachován postup stanovený pro jednotlivé důkazní prostředky. Dále je stanoveno, že důkazy k osvědčení dlužníkova úpadku lze provádět i bez návrhu, čímž se insolvenční řízení pro tuto jeho fázi přiřazuje k řízením uvedeným v § 120 odst. 2 o. s. ř.

K § 87:

V § 87 řeší osnova otázku, kdy lze v insolvenčním řízení rozhodnout bez slyšení dlužníka a to tak, že tento postup lze výjimečně uplatnit jen zdržuje-li se dlužník v cizině a současně je zde nebezpečí nepřiměřeného prodlení nebo je-li dlužník neznámého pobytu; obdobná úprava se pojí s postavením osob oprávněných jednat za dlužníka - právnickou osobu.

K § 88:

Ustanovení § 88 stejně jako v dosavadní úpravě konstruuje (v odstavci 1) coby formu rozhodování insolvenčního soudu v insolvenčním řízení usnesení. Odstavec 2 pak zavádí odchylky (v porovnání s ustanovením § 169 odst. 1 o. s. ř.) pro náležitosti usnesení vydaného v insolvenčním řízení, vynucené především množstvím účastníků insolvenčního řízení.

K § 89:

Ustanovení § 89 jako obecnou zásadu pro insolvenční řízení zavádí v odstavci 1 (není-li stanoveno jinak) bezprostřední účinnost rozhodnutí, jež insolvenční soud vydá v insolvenčním řízení (dnem jejich zveřejnění v insolvenčním rejstříku). Odstavec 2 pak konstruuje účinnost rozhodnutí vydaného v průběhu jednání insolvenčního nebo ihned po jeho skončení vůči přítomným účastníkům a insolvenčnímu správci, jakmile jim je vyhlášeno.

K § 90:

Toto ustanovení v souladu s logikou úpravy účinnosti rozhodnutí vydaných insolvenčním soudem vylučuje možnost odložit vykonatelnost rozhodnutí vydaného v insolvenčním řízení podle ustanovení občanského soudního řádu.

K § 91 až 96:

Také úprava opravných prostředků (§ 91 až 96) obsahuje v insolvenčním řízení významné odchylky. Ustanovení § 92 má přispět k urychlení řízení o opravných prostředcích proti rozhodnutím insolvenčního soudu, se zvláštním akcentem na přednostní projednání odvolání proti rozhodnutí o nařízení předběžného opatření, proti rozhodnutí o úpadku a proti rozhodnutí o způsobu řešení úpadku.

Obecně formulovaný požadavek na projednání odvolání „přednostně a s nejvyšším urychlením“ doplňuje úprava obsažená v § 93, jež v odstavci 2 zakotvuje dvouměsíční pořádkovou lhůtu k rozhodnutí o odvolání proti rozhodnutí o nařízení předběžného opatření, proti rozhodnutí o úpadku a proti rozhodnutí o způsobu řešení úpadku. Zavedení této lhůty je dáno významem přijímaných rozhodnutí. v § 93 odst. 1 se vytvářejí nezbytné předpoklady pro to, aby dodržení lhůty bylo plně v rukou odvolacího soudu.

Ustanovení § 94 vylučuje přiměřené použití § 214 o. s. ř., přičemž text § 94 odst. 2 písm. c/ osnovy je vědomou odchylkou (danou mnohostí účastníků insolvenčního řízení) od ustanovení § 214 odst. 2 písm. c/ o. s. ř.

Podstatné je rovněž posílení principu autoremedury (§ 95), jež má přispět k vyšší operativnosti soudního rozhodování a ke zrychlení insolvenčního řízení.

Ustanovení § 96 pak stejně jako dosud vylučuje ze systému mimořádných opravných prostředků pro insolvenční řízení (a nově i pro incidenční spory konané v jeho rámci) obnovu řízení.

K § 97 až 164 (Hlava IV. Projednání úpadku a rozhodnutí o něm)

Ve čtvrté hlavě upravuje osnova první etapu insolvenčního řízení, která je společná všem způsobům řešení úpadku (srov. Obecná část důvodové zprávy V,2). Jde o zásadní změnu oproti platné úpravě, která se projeví v několika směrech. Především je odstraněna procesní dualita řešení úpadku, spočívající v tom, že konkursní řízení a vyrovnací řízení byla řízeními samostatnými (navzájem neprovázanými) a ovládanými různými zásadami. Jednotnost insolvenčního řízení podle nové úpravy umožní i odstranění procesních fází, které se projevovaly v tom, že některé procesní úkony bylo možné provést až v určitém sledu (např. až po prohlášení konkursu). Osnova zásadně umožňuje, aby již v návaznosti na zahájení řízení uplatňovali věřitelé své nároky přihláškami pohledávek, aby fungoval insolvenční správce (jako předběžný správce) a aby byl ustaven prozatímní věřitelský výbor; ve svém souhrnu tato ustanovení umožňují, aby se prakticky všichni účastníci mohli podílet na řízení téměř od jeho počátku a ovlivňovat tak jeho průběh. Zahájení řízení má rovněž významné hmotněprávní a procesní účinky, zejména omezuje dlužníka v dispozici s jeho majetkem a umožňuje provést potřebné kroky ke zjišťování majetkové podstaty. Tato etapa insolvenčního řízení vrcholí rozhodnutím o tom, zda existuje úpadek dlužníka; v případě jeho zjištění rozhodne soud o způsobu jeho řešení, buď současně anebo v návaznosti na toto rozhodnutí.

K § 97 až 102 (Díl 1: Zahájení insolvenčního řízení)

K § 97:

V § 97 odst. 1 se především formuluje zásada, podle které se insolvenční řízení zahajuje výlučně na návrh a za zahájené se pokládá dnem, kdy insolvenční návrh došel věcně příslušnému soudu. To mimo jiné znamená, že podáním insolvenčního návrhu u jiného než krajského soudu, který je podle občanského soudního řádu v prvním stupni soudem věcně příslušným k projednání tohoto návrhu a rozhodnutí o něm, insolvenční řízení zahájeno není.

Oprávnění podat insolvenční návrh svěřuje osnova (stejně jako stávající zákon) dlužníku nebo jeho věřiteli (§ 97 odst. 2); nově je toto oprávnění na stejném místě doplněno tím, že v případě hrozícího úpadku může insolvenční návrh podat jen dlužník, neboť jen on může odpovědně tuto situaci posoudit. Kdyby tak mohli učinit i věřitelé, bylo by nutno se obávat toho, že budou podávat insolvenční návrhy v širší míře coby způsob nátlaku vůči svým dlužníkům, sledujíce účely, jež jsou s principy insolvenčního řízení v rozporu.

Nebyly přijaty požadavky, aby zvláštní zákony mohly rozšířit legitimaci k podání insolvenčního návrhu; takové ustanovení by totiž připouštělo nepřímou novelizaci. Dosavadní zkušenosti nadto ukazují (typicky ve vazbě na osobu správce podniku coby navrhovatele konkursu podle § 4b ZKV), že standardní průběh řízení, v němž je řešen dlužníkův úpadek a aktivní roli účastníků v něm lze očekávat, jen je-li zahájeno osobami, které mají ekonomický zájem na jeho výsledku (dlužník, dlužníkovi věřitelé).

K § 98 až 100:

Povinnost podat insolvenční návrh je v zásadě upravena stejně jako dosud (§ 98 odst. 1). Zachována zůstává (v § 98 odst. 2) úprava, podle níž v případě, že dlužník je právnickou osobou, tuto povinnost mají osoby, jejichž jednání je jednáním dlužníka (zejména statutární orgány); tato povinnost není rozšířena i na dlužníkovy zástupce na základě plné moci (např. prokuristy), protože jde o subjekty od dlužníka odlišné (byť mohou jednat jeho jménem).

Po obsahové stránce však dochází ke změnám co do sankcí za porušení této povinnosti. Souběžně se totiž navrhuje změna zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „tr. zák.“), konkrétně vypuštění ustanovení § 126 odst. 2 tr. zák., jež postihovalo nepodání návrhu na prohlášení konkursu jako trestný čin. Z pohledu doby, která uplynula od zavedení tohoto trestního postihu (od 1. května 2000), jej lze hodnotit jako bezzubý (chování podnikatelských subjektů v krizi neovlivnil a v praxi je uplatňován jen ojediněle). V pojetí nové úpravy nadto působí proti tendenci motivovat dlužníka ke včasnému řešení krizové situace především pozitivně.

Namísto trestní sankce zavádí nabízí nová úprava věřitelům dlužníka, kteří jsou porušením povinnosti podat návrh zpravidla postiženi nejvíce, možnost zhojit se na osobách, které povinnost podat návrh na straně dlužníka porušily (§ 99).

Osnova tedy přináší zcela novou úpravu odpovědnosti za škodu a jinou újmu při nesplnění povinnosti podat návrh. Změny, které osnova přináší, spočívají za prvé v tom, že vznikající škoda nebo jiná újma je přesně definována (§ 99 odst. 2), za druhé v tom, že důkaz o liberačních důvodech je uložen (v § 99 odst. 3) odpovídající osobě (nikoli poškozenému) a konečně v tom, že podstatnou část náhrady škody umožňuje osnova složit do soudní úschovy (u okresního soudu) již v průběhu insolvenčního řízení (§ 100).

K § 101:

Ustanovení § 101 upravuje způsob, jakým se oznamuje zahájení insolvenčního řízení; tento způsob předurčuje okamžik, ke kterému nastávají účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení (§ 109 a násl.). Insolvenční soud oznamuje zahájení řízení tím, že o tom vydá usnesení, které zveřejní vyhláškou a které má předepsány náležitosti, jimiž se zajišťuje, aby bylo zveřejněno vše podstatné. Svou podstatou je toto usnesení usnesením, jímž se upravuje vedení řízení; i proto je k jeho zveřejnění vyhláškou soudu stanovena velmi krátká lhůta. Neprodleně poté vyrozumí soud orgány a instituce uvedené v § 102. Okruh těchto orgánů a institucí není zvolen náhodně. Klíčovým pro jejich výběr byla snaha s co nejmenší administrativní zátěží kladenou na splnění této informační povinnosti především zajistit, aby nedocházelo ke zmenšení majetkové podstaty neúmyslnými a obtížně reparovatelnými zásahy provedenými orgány stojícími mimo insolvenční řízení. Z tohoto pohledu se jevilo nezbytným vyrozumět především ty orgány, u kterých má insolvenční soud povědomost o probíhajícím výkonu rozhodnutí nebo exekuci již z insolvenčního návrhu (§ 102 odst. 1 písm. f/) a příslušné správce daně (finanční úřad, celní úřad) oprávněné vést daňovou exekuci na majetek dlužníka (§ 102 odst. 1 písm. a/ a b/). Logikou věci je dáno, že ačkoliv mezi správce daně patří též orgány obcí, jejich počet znemožňuje splnění informační povinnosti i ve vztahu k nim; proto do uvedeného výčtu nebyly zahrnuty. Stejný účel (tedy zabránit poté, co nastanou účinky zahájení insolvenčního řízení, nežádoucím a nechtěným exekucím na majetek dlužníka) sleduje plnění informační povinnosti vůči příslušné okresní správě sociálního zabezpečení (§ 102 odst. 1 písm. d/) a obecnému soudu dlužníka (§ 102 odst. 1 písm. e/), který je zásadně příslušný i k nařízení a provedení výkonu rozhodnutí na majetek dlužníka - povinného (§ 252 odst. 1 o. s. ř.). Oslovení obecného soudu dlužníka plní i ten účel, aby u tohoto soudu, u kterého by měl být soustředěn největší počet sporů proti dlužníku jako žalovanému, neprobíhala řízení i poté, co nastanou účinky předjímané ustanovením § 109 odst. 1). Adresné vyrozumění odpovídajícího úřadu práce (§ 102 odst. 1 písm. c/) odpovídá specifickým úkolům, které tento orgán plní na úseku zaměstnanosti, zvláště pak úkolům plynoucích pro něj z ustanovení zákona č. 118/2000 Sb., o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele a o změně některých zákonů, ve znění zákona č. 436/2004 Sb. Obdobnou logikou se řídí povinnost vyrozumět Českou národní banku potažmo Komisi pro cenné papíry v případě dlužníka, který je účastníkem platebního systému eventuálně vypořádacího systému podle zvláštních právních předpisů. Postavení těchto orgánů a institucí předurčuje též zjednodušený způsob vyrozumění (§ 102 odst. 5).

K § 103 až 108 (Díl 2: Insolvenční návrh)

K § 103 a 104:

Ustanovení § 103 a 104 vymezují náležitosti insolvenčního návrhu a jeho příloh. Pokud jde o náležitosti insolvenčního návrhu, jejich úprava vychází z toho, jak tyto náležitosti podle dosavadní úpravy (založené z větší části na přiměřené aplikaci § 79 o. s. ř.) pojímala praxe. Je přitom činěn rozdíl mezi návrhem, který podává dlužník, a návrhem věřitele. Ukládá-li ustanovení § 103 odst. 2 jiné osobě než dlužníku, která podala insolvenční návrh, aby uvedla skutečnosti, z nichž vyplývá, že je osobou k podání návrhu oprávněnou, pak tím pro návrh věřitele vyslovuje požadavek, aby tento věřitel v návrhu uvedl skutečnosti, z nichž plyne, že on sám má pohledávku za dlužníkem.

Ustanovení § 103 odst. 3 osnovy rozptyluje (a to i v souvislosti s úpravou doručování insolvenčního návrhu obsaženou v § 103 odst. 4) možné pochybnosti o potřebném počtu stejnopisů insolvenčního návrhu, a to u vědomí, že tyto pochybnosti by mohla vyvolat změněná koncepce účastenství. Text tohoto ustanovení rovněž výslovně zdůrazňuje, že z hlediska náležitostí insolvenčního návrhu nelze se zákonem předepsanými přílohami tohoto návrhu nakládat jako se „součástmi“ návrhu.

Ustanovení § 104 předepisuje, jaké přílohy mají být připojeny k insolvenčnímu návrhu dlužníka. Obsahovým náležitostem těchto listin je věnována zvláštní pozornost, a to především proto, že při poctivém přístupu dlužníka při jejich vyhotovování mohou být významným zdrojem informací ovlivňujícím rychlý a účinný postup insolvenčního soudu při řešení krizové situace dlužníka. Předložení seznamu závazků a věřitelů dlužníkem pak má význam i z hlediska pozdější fáze insolvenčního řízení, které je vyhrazeno popírání přihlášených pohledávek. Dlužníku se totiž na jedné straně ukládá, aby do uvedeného seznamu zařadil i pohledávku, jejíž uplatnění věřitelem pokládá za nedůvodné, na druhé straně je však po něm žádáno, aby se výslovně vyjádřil k tomu, které z pohledávek věřitelů zařazených na seznam popírá a proč; obdobně to platí pro právo na uspokojení ze zajištění. Požadavek, aby dlužník předložené seznamy podepsal a tímto podpisem stvrdil povinné prohlášení o jejich správnosti a úplnosti má svůj průmět i do trestněprávní oblasti. Porušení této povinnosti totiž může být postiženo jako trestný čin poškozování věřitele ve smyslu § 256 odst. 1 písm. d) tr. zák.

K § 105:

V § 105 osnovy se věřiteli, který podal insolvenční návrh, ukládá (obdobně jako v § 4 odst. 2 ZKV), aby doložil, že má proti dlužníku splatnou pohledávku. V tomto rámci již nejde o splnění povinnosti tvrzení (příslušné tvrzení v uvedeném směru je věřitel povinen uvést již na základě textu § 103 odst. 2 – srov. důvodovou zprávu tamtéž), nýbrž o splnění povinnosti důkazní. Nově se tamtéž pro návrh věřitele vyžaduje, aby k němu byla připojena i přihláška věřitelovy pohledávky; umožněno je to tím, že přihlášky pohledávek je možné podat již po zahájení řízení (§ 110 odst. 1). Jako povinnost věřitele je uvedený požadavek formulován proto, že v insolvenčním řízení uplatňují věřitelé pohledávky právě přihláškou a věřitel, který podá insolvenční návrh, aniž se domáhá (přihláškou) uspokojení své pohledávky, ve skutečnosti osvědčuje, že nemá ekonomický zájem na řízení.

Nepředložení zákonem předepsaných příloh může v konečném důsledku vést k odmítnutí insolvenčního návrhu (§ 128 odst. 2 návrhu) a k majetkovému postihu nedbalého insolvenčního navrhovatele (§ 147 návrhu).

K § 106:

V § 106 osnova dále připouští, aby již s insolvenčním návrhem byly spojeny návrhy na reorganizaci nebo oddlužení. Skutečnost, že se tak nestalo, však nebrání tomu, aby tyto návrhy byly podány později, až do doby, kdy jsou přípustné.

K § 107:

Ustanovení § 107 osnovy o dalším insolvenčním návrhu (přistoupení k řízení) navazují na platnou úpravu, kterou rozvádějí a zpřesňují v intencích judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu.

K § 108:

Ustanovení § 108 návrhu, o záloze na náklady insolvenčního řízení doznalo (v porovnání se stávající úpravou, jež tento institut též zná – srov. § 5 ZKV) některých změn, které vyplynuly z aplikačních zkušeností. Zaplacení zálohy není již uloženo přímo zákonem, ale bude záviset na úvaze soudu (odstavec 1). S náhradou zaplacené zálohy pak nebude nutné vyčkat rozvrhu, ale bude ji možné uplatnit jako pohledávku za majetkovou podstatou (odstavec 4). Výše zálohy se nezměnila (50 000 Kč), nepřebírá se však ustanovení o možnosti soudu žádat o složení zálohy opakovaně. Toto ustanovení se v praxi neosvědčilo. Jeho důsledky byly nejasné (nebylo zřejmé, zda řízení bylo možné zastavit, jestliže navrhovatel sice zaplatil první zálohu na náklady konkursu, leč odmítl zaplatit zálohu „opakovanou“), zhusta se nevyužívalo a v situaci, kdy se dalšími ustanoveními osnovy sleduje výrazné zkrácení doby rozhodnutí o insolvenčním návrhu, není ani věcně opodstatněné. Proto osnova tuto úpravu nepřebírá. Jelikož insolvenční navrhovatel může mít reálný vliv na dalších průběh insolvenčního řízení jen do doby rozhodnutí o insolvenčním návrhu, je povinnost zaplatit zálohu limitována právě tímto okamžikem. Po rozhodnutí o úpadku by záloha sloužící především ke krytí výdajů insolvenčního správce měla být získána od věřitelů postupem podle § 39 odst. 1 osnovy a v případě jiného rozhodnutí o insolvenčním návrhu není postup podle § 108 již věcně podložený.

S insolvenčním zákonem je úzce provázán zákon č. 118/2000 Sb., o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele, ve znění zákona č. 436/2004 Sb.,  a to proto, že článek 2 odst. 1 písm. a) směrnice č. 80/987/EHS stanoví právní domněnku, že stav insolvence zaměstnavatele pro účely ochrany zaměstnanců nastává podáním návrhu na zahájení řízení, v němž se řeší dlužníkův úpadek. Věřitelé - zaměstnanci, kteří takový návrh podali, by proto měli být zproštěni povinnosti zálohu zaplatit. Zejména ti zaměstnanci, kterým zaměstnavatel již po delší dobu nevyplácí mzdu, na zaplacení zálohy nemají prostředky. Zároveň tím bude lépe proveden čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 90 věta první Ústavy, jimiž je upraveno právo na soudní ochranu.

Ustanovení § 368 odst. 2 a 380 odst. 2 zbavují povinnost platit zálohu na náklady insolvenčního řízení též insolvenčního navrhovatele, kterým je v těchto ustanoveních vymezený orgán dozoru nebo dohledu.

Sankcí za nezaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení jako doposud zůstává zastavení řízení o insolvenčním návrhu (§ 108 odst. 3). Nově se však připouští, aby v případě, že řízení zastaveno nebude, insolvenční soud přikročil k vymáhání zálohy (cestou výkonu rozhodnutí, jímž insolvenčnímu navrhovateli zaplacení zálohy uložil).

K § 109 až 114 (Díl 3: Účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení)

K § 109 a 110:

Úprava účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení je jedním ze základních stavebních kamenů nové koncepce jednotného insolvenčního řízení, založené na jednotném insolvenčním návrhu.

Pro dobu od podání insolvenčního návrhu do rozhodnutí insolvenčního soudu o tomto návrhu byla zvažována dvě koncepční východiska.

První koncepce vycházela z dosavadní úpravy, která nikterak nepodporuje zveřejnění informací o tom, že probíhá konkursní či vyrovnací řízení týkající se toho kterého dlužníka a vychází z názoru (jemuž ve stávajících poměrech nelze upřít částečnou opodstatněnost), že návrhem věřitele mohou být sledovány i cíle neslučitelné s cíli a účelem řízení (může jít o návrh sledující přednostní uspokojení navrhovatelovy pohledávky dlužníkem, o návrh mající za cíl poškodit dlužníka jako soutěžitele apod.). Na tomto základě pak byl vznášen požadavek, aby osnova u insolvenčních návrhů podaných věřiteli posunula okamžik zveřejnění informace o existenci návrhu a další účinky vyjmenované v § 109 a násl. až k době rozhodnutí insolvenčního soudu o takovém návrhu. Úskalí takového přístupu jsou zjevná. V první řadě již podle stávající právní úpravy platí, že dlužník je i v případě věřitelského návrhu na prohlášení konkursu na jeho majetek omezován v nakládání s majetkem, jakmile je mu takový návrh doručen (§ 4a odst. 1 písm. a/ ZKV), aniž by přesný okamžik takového zákazu (závislý na mnohdy obtížném prokazování doručení návrhu dlužníku) a jeho samotnou existenci znaly třetí osoby, jež mohou být jednáním dlužníka, který zákaz poruší, poškozeny. Skutečností rovněž zůstává, že reálný stav podnikatelského prostředí v České republice poskytuje velmi malou šanci na utajení informace o tom, že vůči konkrétnímu dlužníku bylo zahájeno insolvenční řízení. Posunutí popsaných účinků, které mají především za cíl zajistit dlužníkův majetek způsobem využitelným pro všechny věřitele a tím též umožnit co nejefektivnější řešení dlužníkova úpadku, by ve svém důsledku vedlo jen k tomu, že věřitelé s vykonatelnými pohledávkami by se co nejrychleji snažili postihnout dlužníkův majetek výkonem rozhodnutí, dokud je existence exekučního titulu favorizuje před věřiteli, kteří si takový titul dosud nezajistili. Vyloučit nelze ani riziko, že spor o úpadek by byl veden, aniž by se do něj před rozhodnutím o úpadku jakkoli mohli zapojit (pro absenci dostupných informací) věřitelé, jejichž vliv na další průběh insolvenčního řízení by naopak měl být rozhodující. Dočasné utajení (nebo prosté nezveřejňování) informací o zahájení insolvenčního řízení k návrhu věřitele, také posiluje nebezpečí podvodných úpadků.

Druhá koncepce, ze které vychází osnova, je založena na přesvědčení, že rizika spojená s neprodleným zveřejněním informace o zahájení insolvenčního řízení na základě insolvenčního návrhu věřitele, jsou vyvážena jednak postihy, s nimiž osnova pro věřitele, kteří podáním insolvenčního návrhu sledují nepoctivé cíle, počítá (§ 147), dále tím, že možnost zapojit se do řízení již ve fázi nalézání úpadku tím bude dána všem dlužníkovým věřitelům, jakož i tím, že dlužníkův majetek bude až do rozhodnutí o insolvenčním návrhu chráněn před hromadným a nekoordinovaným atakem věřitelů s vykonatelnými pohledávkami tak, aby v insolvenčním řízení posléze vydaná rozhodnutí mohla zajistit spravedlivé zacházení s pohledávkami všech dlužníkových věřitelů. Významným faktorem pro přijetí druhé koncepce byla též transparentnost a předvídatelnost takto nastaveného procesu.

Ustanovení § 109 připíná k okamžiku zveřejnění usnesení o zahájení insolvenčního řízení v insolvenčním rejstříku řadu nových hmotněprávních i procesních účinků. Jak rozvedeno výše, smyslem tohoto rozšíření je docílit, aby zde po celou dobu trvání řízení existoval právní režim umožňující co nejefektivnější uspokojení věřitelů.

Tomu odpovídá především zákaz podávání žalob pro pohledávky, které lze (jak plyne z § 110 návrhu) již přihlásit v insolvenčním řízení (§ 109 odst. 2 písm. a/) a zákaz uplatňování a nabývání práv na uspokojení ze zajištění, které náleží do majetkové podstaty (§ 109 odst. 2 písm. b/) a zákaz dalšího provádění výkonu rozhodnutí nebo exekuce postihující majetkovou podstatu (§ 69 odst. 2 písm. c/).

Důvodem pro úpravu, která váže popsané účinky na zveřejnění zmíněného usnesení v insolvenčním řízení, je skutečnost, že není objektivně stanovena možnost dozvědět se o zahájení řízení dříve.

K § 111 až 114:

Důležitým účinkem spojeným se zahájením insolvenčního řízení je omezení dlužníkových dispozic s jeho majetkem (§ 111 – 114). Zůstává obecné omezení ze zákona (§ 111), dále zde však jsou zmíněna zvláštní omezení, která může soud nařídit předběžným opatřením (§ 112 a 113). Proti platné úpravě jsou tato ustanovení rozvedena a zpřesněna. Se zřetelem k povinnostem, které mohou být uloženy dlužníku předběžným opatřením nařízeným podle § 112 a 113, je ustanovení § 111 odst. 3 návrhu významnou odchylkou od obecné úpravy. Ta totiž porušení zákazu stanoveného vykonatelným předběžným opatřením sankcionuje neplatností příslušného právního úkonu; v rovině insolvenčního řízení však jde toliko o právní úkon neúčinný. Zvláštní důsledky pak osnova (v § 114) připíná k porušení příkazu, aby dlužníkovi dlužníci plnili své závazky k rukám předběžného insolvenčního správce.

K  výjimkám z účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení srov. dále § 365 a 366 a důvodovou zprávu tamtéž.

K § 115 až 127 (Díl 4: Moratorium)

Institut moratoria je v osnově institutem novým, jenž má do jisté míry nahradit dosavadní úpravě známý institut ochranné lhůty. Vzhledem k odlišnému pojetí moratoria (které je do značné míry dáno vazbami na odlišně konstruované definice úpadku a nově zavedený pojem hrozícího úpadku) a celkově v českém konkursním prostředí zprofanovanému (jelikož pro svou složitost a špatnou provázanost s jinými částmi stávajícího zákona prakticky neupotřebitelnému) institutu ochranné lhůty, bylo záměrně zvoleno i odlišné názvosloví. Tento institut má zajistit ochranu dlužníka - podnikatele, ohledně kterého již probíhá insolvenční řízení, po dobu (3 měsíce), po kterou lze očekávat, že stav úpadku nebo hrozícího úpadku překoná vlastními silami. Potud jde rovněž o nezbytný doplněk definice úpadku dlužníka pro platební neschopnost, v novém pojetí (srov. § 3 odst. 1 písm. b/ osnovy a důvodovou zprávu tamtéž).

K § 115:

Logikou věci je dáno, že možnost těžit z dobrodiní moratoria není (podle § 115 návrhu) dána dlužníku, který již nepodniká (právnické osobě v likvidaci). Uvedené ustanovení dále vymezuje lhůty, ve kterých lze návrh na moratorium podat.

K § 116:

Toto ustanovení formuluje náležitosti návrhu na moratorium, přičemž pro případ, že insolvenční řízení bylo zahájeno na základě insolvenčního návrhu věřitele, § 116 odst. 2 osnovy dlužníku ukládá, aby k návrhu na moratorium připojil listiny podle § 104 odst. 1 návrhu. Jde o požadavek, jehož splnění dokládá poctivost dlužníkových úmyslů, stejně jako tamtéž vyžadované písemné prohlášení většiny věřitelů dlužníka.

K § 117:

Uvedené ustanovení stanoví lhůtu pro rozhodnutí o návrhu na moratorium. S přihlédnutím k tomu, že jde o velmi omezený časový úsek, je u tohoto podání vyloučen postup podle § 43 o. s. ř.; tím se pro vady návrhu na moratorium zavádí stejný režim jako v případě předběžných opatření (srov. § 75a odst. 1 o. s. ř.).

K § 118:

Toto ustanovení vymezuje formy rozhodnutí o návrhu na moratorium a možnost opravného prostředku. S přihlédnutím k tomu, že úvaha soudu je omezena jen na prověření náležitostí návrhu na moratorium a jeho předepsaných příloh a na prověrku toho, zda návrh podala osoba oprávněná a zda jde o návrh včasný, přichází vedle rozhodnutí o vyhlášení moratoria v úvahu již jen odmítnutí návrhu (jako postrádajícího předepsané náležitosti, jako podaného někým, kdo k tomu nebyl oprávněn nebo jako opožděného).

K § 119:

Ustanovení § 119 upravuje okamžik, kdy nastávají účinky vyhlášeného moratoria, dobu jeho trvání (3 měsíce) a možnost jeho výjimečného prodloužení (nejdéle o 30 dnů), a to opět na základě souhlasu odpovídajícího kvóra dlužníkových věřitelů.

K § 120:

V tomto ustanovení o účincích moratoria se především postuluje požadavek zákazu rozhodnutí o úpadku v průběhu moratoria (odstavec 1) I v průběhu trvání moratoria jsou pak v zásadě zachovány (podle odstavce 2) účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení (§ 109 a násl.).

K § 121:

Ustanovení § 121 pak pro trvání moratoria zakotvuje (co do nakládaní s majetkovou podstatou) specifické (povahou moratoria dané) odchylky od účinků zahájení insolvenčního řízení. Coby krok nezbytný k naplnění účelu moratoria se v § 122 osnovy připouští, aby dlužník hradil závazky bezprostředně souvisící se zachováním provozu podniku (typicky jde o hrazení dodávek energií) před jinými dříve splatnými závazky. Tato úprava není - z pohledu věřitelů - prosta rizika, nicméně vychází z úvahy, že jinak by institut moratoria ztratil smysl a že věřitelé, kteří se takového účinku moratoria obávají, nemusí s návrhem na moratorium souhlasit.

K § 123:

Jestliže soud vyhlásí moratorium (§ 78 odst. 1), vyvstává současně potřeba zajistit v případě potřeby účinnou kontrolu dlužníkových věřitelů v průběhu trvání moratoria. Tomu odpovídá v § 123 odst. 1 návrhu upravená možnost ustanovení předběžného správce.

Nejeví se účelným, aby činnost předběžného správce po dobu trvání moratoria financovaly jiné osoby než ty, které požadavek na ustanovení předběžného správce vznesly. dlužník; tomu odpovídá možnost žádat po těchto osobách (za přiměřeného použití § 108) složení odpovídající zálohy (§ 123 odst. 2 osnovy).

K § 124:

V § 124 osnovy jsou upraveny důvody zániku moratoria,

K § 125 a 126:

Ustanovení § 125 osnovy dovoluje vyhlášení moratoria i na základě návrhu podaného před zahájením insolvenčního řízení. Tato úprava vychází z myšlenky, že přímé zahájení insolvenčního řízení by samo o sobě mohlo vést k poklesu hodnoty dlužníkova majetku. Proto zákon připouští na přechodnou dobu řešit hrozící majetkovou krizi dlužníka jiným způsobem. Pro naplnění uvedeného účelu se pak přijímají opatření, která poskytují dostatečnou ochranu dlužníku i jeho věřitelům.

Od návrhu na moratoria podaného po zahájení insolvenčního řízení se tato úprava liší především v tom, že:

  • - návrh na moratorium může podat (výlučně) dlužník,

  • - do rozhodnutí o vyhlášení moratoria insolvenční soud nezveřejňuje informace o průběhu řízení a omezuje se i právo nahlížet do spisu a činit si z něj výpisy a opisy (§ 126 odst. 1 osnovy).

Skutečnost, že soud rozhoduje o moratoriu, aniž by zde byl insolvenční návrh, vyvolává potřebu specifické (úpravě obsažené v § 109 a násl. korespondující) úpravy účinků moratoria (srov. § 126 odst. 2 osnovy). Jako důvod zániku tohoto typu moratoria pak ustanovení § 126 odst. 3 návrhu uvádí i skutečnost, že dlužník v jeho průběhu podal insolvenční návrh. Jinak je tato úprava srovnatelná s institutem moratoria po zahájení insolvenčního řízení, na jehož ustanovení se odkazuje.

K § 127:

Tímto ustanovením je sankcionováno porušení povinností dlužníka za trvání moratoria, a to i ve vztahu ke statutárním orgánům dlužníka.

K § 128 – 147 (Díl 5: Projednání insolvenčního návrhu a rozhodnutí o něm)

K § 128:

Ustanovení § 128 návrhu se zabývá vadami insolvenčního návrhu z pohledu důsledků, jež to může mít pro další průběh insolvenčního řízení. Tím, že v odstavci 1 zapovídá postup podle § 43 o. s. ř., zavádí stejný režim nakládání s vadami insolvenčního návrhu jako v případě předběžných opatření (srov. § 75a odst. 1 o. s. ř.). Vychází se z přesvědčení, že zahájení insolvenčního řízení (lhostejno, zda se k němu připínají účinky popsané v § 109 a násl. osnovy) je tak závažným zásahem do postavení dlužníka, že je rozumné očekávat, že insolvenční navrhovatel bude při jeho podání postupovat s náležitou pečlivostí. Jde-li o osobu natolik nedbalou, že není způsobilá podat projednatelný insolvenční návrh, je plně opodstatněné na danou situaci neprodleně reagovat odmítnutím takového návrhu tak, aby újma způsobená podáním vadného návrhu byla co nejmenší. Osobě, která vadný insolvenční návrh podala, pak nic nebrání v tom, aby řádný návrh podala znovu. Jako důvod odmítnutí insolvenčního návrhu se v odstavci 2 zavádí i nepředložení zákonem předepsaných příloh, jež mají v nové koncepci nezastupitelnou roli.

K § 129 a 130:

Ustanovení § 129 a 130 návrhu, jež pojednává o zpětvzetí insolvenčního návrhu, vychází z dosavadní úpravy, s dílčími zpřesněními danými vývojem judikatury.

K § 131:

V § 131 osnovy se - ve shodě s dosavadní úpravou - formuluje požadavek osvědčení skutečností rozhodných pro kladné rozhodnutí o insolvenčním návrhu. K pojmu „osvědčení“ srov. § 86 a důvodovou zprávu tamtéž.

K § 132 a 133:

Z hlediska toho, jaké skutečnosti a jakým způsobem se osvědčují pro účely rozhodnutí o insolvenčním návrhu osnova diferencuje mezi návrhem dlužníkovým (§ 132) a návrhem podávaným jinou osobou (§ 133). Z důkazního hlediska je významné především ustanovení § 132 odst. 1 věty druhé, jež pro insolvenční návrh dlužníka konstruuje (nejde-li o návrh pro hrozící úpadek) vyvratitelnou domněnku dlužníkova úpadku. Ustanovení § 132 odst. 2 návrhu odstraňuje letitý judikatorní problém daný tím, že podáním návrhu jsou v některých případech řešeny vnitřní rozpory společníků a statutárních orgánů dlužníka.

Ačkoliv ustanovení stávajícího zákona o konkursu a vyrovnání umožňují soudu rozhodnout o návrhu na prohlášení konkursu zásadně bez jednání, což má vést k větší pružnosti řízení a rychlejšímu rozhodování soudu, v praxi je výsledek mnohdy právě opačný. Je tomu tak především proto, že ne každý návrh věřitele na prohlášení konkursu na majetek dlužníka je motivován snahou naplnit účel a cíl konkursu a že i tam, kde jde o návrh opodstatněný, s nímž však dlužník nesouhlasí, má tato fáze konkursního řízení velmi výrazný charakter „sporu o úpadek“. Projednává-li soud takový návrh na prohlášení konkursu bez nařízení jednání, vede to k zahlcování spisového materiálu opakovaným vyjádřením stran, aniž by se tím ovšem vyjasnily (a k určitému okamžiku v řízení soustředily) procesní postoje a námitky účastníků. Ačkoli nařízení jednání je v takové situaci zpravidla vhodné, obecně se tak neděje, což ve svém výsledku vede k tomu, že je-li po takto vedeném řízení konkurs prohlášen, snižuje se tím míra přesvědčivosti rozhodnutí konkursního soudu a zvyšuje se četnost opravných prostředků (jež jsou se zřetelem k bezprostředním účinkům konkursu obecně nežádoucím jevem). Uvedený postup nadto nikterak výrazně nezkracuje délku řízení o věřitelském návrhu a v mnoha případech naopak - paradoxně - vede k prodloužení řízení. Úpravou obsaženou v § 133 se osnova snaží těmto situacím předejít. Přitom:

  • - zachovává pozitiva stávající úpravy v případech, kdy dlužník věřitelskému návrhu neoponuje nebo dokonce zůstává při projednání věřitelského návrhu zcela nečinným (§ 133 odst. 1 písm. a/);

  • - umožňuje rozhodnout o věřitelském návrhu na základě předložených listin, jestliže s tím účastníci souhlasí (zde se předpokládá i přiměřená aplikace § 101 odst. 4 o. s. ř.) nebo se práva účasti na projednání věci vzdají (§ 133 odst. 1 písm. b/).

Způsob projednání dlužníkova insolvenčního návrhu se zjednodušuje (a tím i zrychluje) též výše zmíněnou, v § 132 odst. 1 zaváděnou domněnkou úpadku a tamtéž  zavedením pravidla, že rozhodné skutečnosti lze mít za osvědčené jen údaji uvedenými v insolvenčním návrhu dlužníka a v jeho přílohách.

Naopak tam, kde se vede „spor o úpadek“ a kde jsou sporné skutkové okolnosti případu (nikoli tedy tam, kde se „spor o úpadek“ vede na základě toho, že účastnící si po právní stránce rozdílně vykládají shodná skutková tvrzení), se předpokládá nařízení jednání vždy.

Ke zpřehlednění procesních pravidel a tím i k rychlejšímu projednání návrhu má vést i v § 133 odst. 3 návrhu formulovaná zásada, že dlužník nemusí být slyšen vždy, že však musí mít vždy možnost se k návrhu jiné osoby vyjádřit. Tam, kde se slyšení dlužníka zpravidla (nikoli vždy) předpokládá, nelze tuto povinnost bez dalšího zaměňovat s nutností nařízení jednání (lze tak učinit i při jiném soudním roku). Toto pravidlo je pak nutno vnímat v rovině příležitosti dlužníka být slyšen (k povinnosti vypovídat ve vlastní věci nelze dlužníka nutit). Termín „slyšení“ dlužníka není sice blíže vymezen, odpovídá však civilněprocesní nauce a byl vědomě zvolen coby výraz zahrnující širší škálu případů, než kterou by vystihoval pojem „výslech“ dlužníka (srov. dále též § 87 a důvodovou zprávu k němu).

K § 134:

V souladu s logikou věci a ve shodě s požadavkem rozhodování po jednání není projednání insolvenčního návrhu věřitele vázáno na striktní pořádkovou lhůtu; její účel plní ustanovení o tom, že soud musí do 10 dnů učinit úkony směřující k rozhodnutí a rozhodnout bez zbytečného odkladu. Pro rozhodnutí o insolvenčním návrhu dlužníka (kde je „spor o úpadek“ pojmově vyloučen) je jako nejzazší stanovena lhůta 15 dnů, modifikovaná jen pro případ moratoria (§ 134 návrhu).

K § 135:

Ustanovení § 135 osnovy pro účely „sporu o úpadek“ řeší otázku postavení těch účastníků insolvenčního řízení, kteří nejsou insolvenčními navrhovateli.

K § 136 až 147:

Ustanovení § 136 až 147 osnovy se zabývají vlastním rozhodnutím o insolvenčním návrhu.

Rozhodnutím, jímž se insolvenčnímu návrhu vyhovuje, je rozhodnutí o úpadku (§ 136). Úprava tohoto rozhodnutí v osnově představuje novou koncepci. Až dosud byl buď prohlášen konkurs nebo povoleno vyrovnání, tedy rozhodnuto o způsobu řešení úpadku, přičemž existence úpadku byla pro toto rozhodnutí otázkou předběžnou. Osnova naproti tomu považuje zjištění úpadku nebo hrozícího úpadku za základní otázku; tomuto zjištění musí být věnován výrok rozhodnutí. Touto novou koncepcí je podmíněna další úprava rozhodnutí o úpadku, tedy předpoklady jeho vydání (§ 136 odst. 1), obsah rozhodnutí o úpadku (§ 136 odst. 2), jeho doručování (§ 138), vyrozumívání o rozhodnutí o úpadku (§ 139), účinnost tohoto rozhodnutí (§ 140) a jeho účinky (§ 141). Okruh osob, jež insolvenční soud zvláště vyrozumívá o rozhodnutí o úpadku a způsob tohoto vyrozumění byl vymezen obdobně jako okruh osob vyrozumívaných o zahájení insolvenčního řízení podle § 102 návrhu (srov. i důvodovou zprávu tamtéž).

Specifický problém spočívá v tom, že na základě odvolání může dojít ke zrušení nebo změně rozhodnutí o úpadku, ačkoli je už (jako usnesení) vykonatelné a řešení úpadku již podle něho probíhá. Souběžně s odvolacím řízením, které (někdy z objektivních, jindy ze subjektivních příčin) může (z pohledu záměru zákona vyjádřeného v § 93 odst. 2 osnovy výjimečně) trvat i delší dobu, tedy postupuje další fáze insolvenčního řízení. V praxi dochází i k tomu, že věřitel, který podal insolvenční návrh po rozhodnutí o úpadku, avšak ještě před právní mocí takového rozhodnutí (odloženou dlužníkovým odvoláním), z rozličných příčin ztratí ekonomický zájem na průběhu řízení (jeho pohledávku např. uhradí ručitel, pohledávka se vzhledem ke stavu majetkové podstaty jeví nedobytnou, apod.). Sám může dokonce v průběhu odvolacího řízení zaniknout bez právního nástupce. Na procesní aktivitě tohoto věřitele je přitom založeno i postavení přihlášených věřitelů. Těmto nežádoucím situacím předchází navržený § 140 odst. 3 podložený logickým úsudkem, že je-li zde i tak úpadek dlužníka, nehraje pohledávka takového věřitele pro rozhodnutí žádnou roli.

Jiná rozhodnutí o insolvenčním návrhu než je rozhodnutí o úpadku jsou zmíněna v § 142 až 145 osnovy. Nově je v této souvislosti upraveno (k dosažení souladu s občanským soudním řádem) odmítnutí insolvenčního návrhu.

Zamítnutím insolvenčního návrhu se podrobněji zabývá § 143 návrhu. K úpravě obsažené v odstavci 2 srov. § 3 osnovy a důvodovou zprávu k tomuto ustanovení. Odstavec 3 pak doplňuje úpravu obsaženou v § 3 odst. 1 a 2 (co do definice platební neschopnosti) potud, že insolvenční návrh věřitele podaný pro úpadek formou platební neschopnosti nebude úspěšný, jestliže dlužník jednající v dobré víře v insolvenčním řízení osvědčí, že:

  • - jeho platební neschopnost nastala protiprávním jednáním třetí osoby, a zároveň

  • - lze zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že ji odvrátí v době do 3 měsíců po splatnosti jeho peněžitých závazků.

Oproti institutu moratoria je uvedené ustanovení použitelné pro všechny kategorie dlužníků. Logikou věci je dáno, že má-li dlužník ke dni podání insolvenčního návrhu alespoň 2 věřitele se splatnými pohledávkami, lze zamítavé rozhodnutí podle tohoto ustanovení vydat nejpozději do 3 měsíců od podání insolvenčního návrhu.

Jelikož úprava obsažená v § 6 odst. 1 písm. i/ návrhu se týká jen právnických osob, jimž byly příslušné garance poskytnuty před zahájením insolvenčního řízení (srov. i důvodovou zprávu k uvedenému ustanovení), zabývá se ustanovení § 143 odst. 4 návrhu i situací, která nastane, jsou-li příslušné záruky dlužníku poskytnuty po zahájení insolvenčního řízení, avšak ještě před rozhodnutím o úpadku. Účinky zákona na takového dlužníka již (oproti stavu podle § 6 odst. 1 písm. i/) beze zbytku vyloučit nelze (insolvenční řízení již probíhá a jeho účinky se v tom či onom směru již musely projevit), poskytnutí záruk je však relevantním důvodem pro zamítnutí insolvenčního návrhu.

Výslovně (a nově) se zapovídá (v § 144) zamítnutí insolvenčního návrhu jen proto, že majetek dlužníka nebude postačovat k úhradě nákladů insolvenčního řízení. Dosavadní úprava, jež takový postup dovolovala (v § 12a/ odst. 4 ZKV), byla nesystémová z těchto důvodů:

  • - konkurs byl na místě, poklesl-li majetek dlužníka tak, že ten nemohl dostát svým závazkům, ale pokud šlo o majetek zcela nedostatečný, návrh se přesto zamítal;

  • - soud musel činit závěry o rozsahu konkursní podstaty ještě před prohlášením konkursu, ačkoli k tomu neměl adekvátní právní prostředky;

  • - nedostatečnost majetku byla vágním pojmem a vedla k nejednotnosti v rozhodování.

Napříště by konkursy s nedostatečným majetkem měly být řešeny podle ustanovení § 314 a 315 o nepatrném konkursu.

Obavám se, že náklady vynaloženými na další vedení insolvenčního řízení, u kterého je od počátku zřejmo, že zde není dostatečný majetek, bude zatěžován stát, lze předejít poukazem na institut zálohy na náklady insolvenčního řízení, z nějž plyne, že až na zákonem odůvodněné výjimky (jež nejsou nikterak četné a statisticky významné) postihuje případná povinnost k úhradě zálohy na náklady insolvenčního řízení každého insolvenčního navrhovatele. Logicky lze pak usuzovat, že zaplatí-li insolvenční navrhovatel zálohu na náklady insolvenčního řízení, má právo požadovat, aby při splnění zákonných předpokladů bylo vydáno rozhodnutí o úpadku dlužníka s tím, že tato záloha bude v další fázi řízení spotřebována především na prověření majetkových poměrů dlužníka též z hlediska institutů odporovatelnosti, neúčinnosti a neplatnosti právních úkonů.

Podrobnější a přesnější úprava je věnována případům, kdy lze pro neúspěšnost insolvenčního návrhu požadovat náhradu škody nebo jiné újmy (§ 147).

K § 148 – 157 (Díl 6: Stanovení způsobu řešení úpadku)

K § 148:

Stanovení způsobu řešení úpadku je nezbytným důsledkem rozhodnutí o úpadku, ale rozhodnutí o něm může i nemusí být spojeno s rozhodnutím o úpadku. Koncepce osnovy nově vychází z myšlenky, že na rozhodnutí o způsobu řešení dlužníkova úpadku by se výraznou měrou měli podílet dlužníkovi věřitelé, s tím, že chybný úsudek věřitelů v dotčeném směru jde „na jejich účet“. Současně se tím posiluje tendence, aby dlužník přistupoval k řešení svého úpadku co nejotevřeněji a aby věřitelům poskytoval co nejúplnější informace pro jejich správné rozhodnutí tak, aby se spoluprací s věřiteli vyhnul řešením úpadku, jež jsou z jeho pohledu nevhodná. Tomu odpovídá především ustanovení § 148 osnovy, jež v odstavci 1 bez dalšího připouští, aby insolvenční soud spojil s rozhodnutím o úpadku i rozhodnutí o způsobu jeho konkursem, jestliže příslušná ustanovení zákona bezvýjimečně zapovídají jiný způsob řešení úpadku (srov. např. § 367 odst. 3 a § 379 odst. 3 osnovy). V odstavci 2 se pak preferuje okamžité rozhodnutí o způsobu řešení úpadku formou reorganizace, dojednaném s věřiteli (srov. § 346 osnovy).

K § 148 až 152:

Ustanovení § 149 návrhu pak pro další případy předepisuje insolvenčnímu soudu, aby o způsobu řešení úpadku rozhodl (nejpozději do 3 měsíců po rozhodnutí o úpadku) až po schůzi věřitelů, na které se věřitelé mohou k řešení dlužníkova úpadku závazně vyslovit (§ 150 odst. 1). Pro tento účel ze zavádí speciální kvórum (150 odst. 2), jež odpovídá významu schůzí přijímaného usnesení. Důvody, pro které insolvenční soud nemusí rozhodnout o způsobu řešení úpadku podle takto přijatého usnesení schůze věřitelů, jsou taxativně (v souladu s logikou věci) vypočteny v § 151 návrhu.

K § 153:

Ustanovení § 153 návrhu dovoluje schůzi věřitelů, která rozhodla o způsobu řešení úpadku reorganizací nebo konkursem, přijmout i rozhodnutí o ustanovení znalce za účelem ocenění majetkové podstaty nebo rozhodnutí, jímž doporučuje zpeněžení majetkové podstaty jedinou smlouvou. Jde opět o výrazné posílení vlivu věřitelů na řízení.

K § 154 až 157:

Tato ustanovení upravují podrobnosti procesního postupu při vydání rozhodnutí podle § 153; v § 157 osnovy se část nákladů vynaložených na ustanovení znalce schůzí věřitelů přenáší na zajištěné věřitele.

K § 158 (Díl 7: Rozhodnutí o tom, že dlužník není v úpadku)

Ustanovení § 158 návrhu řeší situaci, kdy ještě před rozhodnutím o způsobu řešení úpadku, ale již po rozhodnutí o úpadku, vyjde najevo, že dlužník v úpadku není. V takovém případě již není účelné rozhodovat o některém ze způsobů řešení úpadku. Toto ustanovení pak vychází (s nezbytnými modifikacemi danými tím, o jakou fázi řízení jde) z úpravy obdobné té, jež se zabývá zrušením konkursu (§ 308 a násl. osnovy). Pro tento případ tedy zákon dovoluje insolvenčnímu soudu přijmout rozhodnutí o tom, že dlužník v úpadku (podle toho, co nastalo nebo vyšlo najevo po rozhodnutí o úpadku) není.

K § 159 – 164 (Díl 8: Incidenční spory)

Osnova především upravuje obecně incidenční spory po jejich procesní stránce, zatímco až dosud byla jejich úprava roztříštěná podle jednotlivých jejích druhů. V tomto rámci podává osnova i jejich základní výčet (§ 159 odst. 1). Tento výčet není taxativní; některé spory jsou za incidenční prohlášeny i v dalších ustanoveních v souvislosti s úpravou věcné problematiky, jíž se týkají.

Rozšíření režimu incidenčních sporů neznamená, že jimi jsou všechny spory vedené insolvenčním správcem, probíhající v době trvání insolvenčního řízení (§ 159 odst. 2). Typicky jimi nejsou např. spory, kterými správce vymáhá zaplacení dlužníkových pohledávek ve prospěch majetkové podstaty. Ohledně těchto a dalších sporů platí obecná úprava podle občanského soudního řádu s tím, že jde o samostatné právní věci.

Základní změna zavedená osnovou pro projednání incidenčního sporu spočívá v tom, že se tento spor projednává v rámci insolvenčního řízení, i když pro něj platí řada zvláštností (uvedených zejména v § 160 až 164 návrhu). Až dosud byl incidenční spor samostatnou právní věcí, která jako taková mohla, ale nemusela, být projednávána tímtéž soudem (věcně příslušným byl krajský soud podle § 9 odst. 3 písm. t/ o. s. ř., jehož místní příslušnost se řídila obecným soudem účastníka podle § 85a o. s. ř.). Oddělené projednání incidenčního sporu (až dosud tradiční) bylo zdůvodňováno jeho samostatným skutkovým základem (obvykle sporným), procesním postupem sporného řízení, rozdílným okruhem účastníků a dalšími skutečnostmi. Osnova přistupuje k zařazení incidenčního sporu do rámce insolvenčního řízení (ve shodě s některými cizími úpravami, zejména americkou) na základě požadavku hospodárnosti, vyžadující určitého soustředění projednání všech otázek, týkajících se řešení úpadku (srov. § 109 odst. 1 i § 4 písm. d/ návrhu). Současně tím bude nepochybně dosaženo větší rychlosti při řešení úpadku, protože projednání incidenčních sporů jinými soudy nebo soudci je notoricky zdrojem podstatných průtahů.

Projednání a rozhodnutí incidenčního sporu s urychlením je žádoucí z toho důvodu, že jím může být ovlivněn další průběh insolvenčního řízení. Kromě zařazení incidenčního sporu do rámce insolvenčního řízení nemá osnova v obecné části další ustanovení zajišťující urychlené projednání takového sporu. Vychází se z toho, že ustanovení občanského soudního řádu o koncentraci řízení (zejména § 118b o. s. ř. ), která zde platí přiměřeně, slouží tomuto účelu dostatečně. Další odlišnosti se však prosazují v úpravě incidenčních sporů podle § 159 odst. 1 písm. a/ (srov. § 198 odst. 2 a § 199 odst. 2 osnovy).

K § 165 - 204 (Hlava V. Věřitelé a uplatňování pohledávek)

K § 165 – 172 (Díl 1: Postavení věřitelů a jejich pohledávek)

Základní změnou v úpravě postavení věřitelů je soustředění ustanovení o nich (v § 165 až 172 osnovy). To umožňuje, aby bylo legislativně vyjádřeno i základní členění věřitelů.

Jsou jimi především věřitelé, kteří podávají přihlášku anebo na něž se tak hledí (§ 165); tito věřitelé bývali označováni jako věřitelé konkursní (v novém pojetí jde spíše o „insolvenční“ věřitele). V jejich rámci tvoří zvláštní skupinu tzv. zajištění věřitelé (§ 2 písm. f/, § 166 a 167).

Další skupinou věřitelů jsou věřitelé pohledávek za majetkovou podstatou (§ 168) a věřitelé jim postavení na roveň (§ 169). Jejich výčet je rozšířen a zpřesněn.

K rozšíření dochází především u pohledávek, které jsou postaveny na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou. Mezi tyto pohledávky byly zahrnuty téměř všechny pracovněprávní nároky (včetně příspěvků poživatelům některých důchodů a výsluhových přídavků poskytovaných ve smyslu čl. VII. zákona č. 235/1992 Sb. zrušení pracovních kategorií a o některých dalších změnách v sociálním zabezpečení, ve znění zákona č. 155/1994 Sb.), což souvisí s tím, že se do této kategorie zahrnují i pracovněprávní nároky, které byly dříve uspokojovány jako pohledávky první třídy (zákon toto zvýhodnění vylučuje jen u některých pohledávek, např. u mzdových nároků řídících pracovníků); tím současně odpadla potřeba toho, aby sem náležící pracovněprávní nároky byly stanoveny výčtem (jak tomu je v § 31 odst. 3 ZKV). Nová je též kategorie věřitelů s pohledávkami na náhradu škody způsobené na zdraví (§ 169 odst. 1 písm. b/). Další rozšíření se vztahuje na pohledávky státu za mzdové nároky, které proplatil podle zvláštního zákona (zákona č. 118/2000 Sb., ve znění zákona č. 436/2004 Sb.). Rozšíření podle § 169 odst. 1 písm. f/ vyplňuje legislativní mezeru (ve srovnání s dříve platnou úpravou i úpravami jiných států). Úprava obsažená v §ů 169 odst. 1 písm. g/ je důsledkem úpravy formulované v § 122 osnovy.

Specifické postavení těchto pohledávek se projevuje i zvláštní úpravou jejich uplatňování (srov. § 203 a důvodovou zprávu k němu).

Výčet věřitelů, jejichž pohledávky se v insolvenčním řízení neuspokojují, odpovídá v podstatě platné úpravě (§ 170). Nově jsou do zákona zařazeny a definovány pohledávky, které lze uhradit až po úplném uspokojení všech ostatních pohledávek (§ 172); jsou jimi tzv. pohledávky podřízené a tzv. pohledávky zůstatkové.

Zajištěným věřitelům se po rozhodnutí o způsobu řešení úpadku poskytuje (podle § 171 osnovy) jako protihodnota za to, že nemohou okamžitě realizovat právo na uspokojení ze zajištění, úročení jejich pohledávek (coby zásadní výjimka z pravidla zakotveného v § 170).

K § 173 – 202 (Díl 2: Přihlášky pohledávek a jejich přezkoumání)

Úprava přihlášek pohledávek a jejich zkoumání (obsažená v § 173 až 202 osnovy) navazuje v zásadě na platnou právní úpravu. Koncepčně je s ní ve shodě a přináší většinou jen drobné změny, které představují zpřesnění, vyplývající z aplikační praxe.

K § 173 až 175:

Přihlášku pohledávky musí každý věřitel podat jen za sebe (individuálně). Osnova nepřipouští (srov. § 173) skupinové nebo hromadné přihlášky, které v některých právních řádech mohou podávat věřitelé pohledávek stejného nebo obdobného skutkového základu (např. zaměstnanci dlužníka). V našem právním řádu nejsou dosud upraveným institutem skupinové žaloby; protože přihláška je zvláštním případem uplatnění práva (ve srovnání se žalobou), není zřejmě na místě zavádět hromadný způsob uplatňování nároku jejím prostřednictvím.

Vzhledem k tomu, že osnova počítá se zveřejňováním informací o zahájení insolvenčního řízení a jeho dalším průběhu již v nejrannějších stadiích insolvenčního řízení, včetně možnosti věřitelů uplatnit své právo přihláškou již před rozhodnutím o úpadku (srov. § 110 a důvodovou zprávu k němu), opouští se napříště úprava obdobná § 22 odst. 2 ZKV s tím, že konečnou propadnou lhůtou k podání přihlášek je lhůta určená insolvenčním soudem (v zákonem stanoveném rozmezí) v rozhodnutí o úpadku (srov. § 136 odst. 2 písm. d/ a odst. 3 ve spojení s § 173 odst. 1 osnovy).

Z hlediska režimu přihlašování pohledávek popsaného v § 173 návrhu stojí dále za zmínku (jako odchylka od dosavadní úpravy) úprava obsažená v odstavci 4 větě druhé, z níž plyne, že podání přihlášky u jiného než insolvenčního soudu může mít pro věřitele fatální důsledky spočívající v tom, že takovým úkonem není zachována lhůta k podání přihlášky. Uvedená úprava je však nezbytná pro posílení právní jistoty v řešení otázky účasti věřitelů na insolvenčním řízení.

Z ustanovení § 174 odst. 3 i § 183 osnovy nyní jednoznačně plyne, že povinnost přihlásit pohledávku mají i zajištění věřitelé (jinak riskují, že ze zajištění uspokojeni nebudou).

Nestala-li se pohledávka v cizí měně splatnou již před zahájením insolvenčního řízení, provede se (podle § 175 návrhu) její přepočet podle kurzu platného v den zahájení insolvenčního řízení. Při dřívější splatnosti takové pohledávky je (stejně jako v klasickém sporném řízení) rozhodný kurz v době splatnosti.

K § 176 až 182:

Ustanovení § 176 věty druhé osnovy zakotvuje nově pravidlo, podle které přihlášku bude možné podat jen na předepsaném formuláři, jehož konečnou podobu upraví prováděcí právní předpis (srov. i § 431). V návaznosti na pravidlo formulované v § 176 větě první osnovy upravují ustanovení § 178, 179, 181 a 182 osnovy postupy stíhající uplatňování přehnaných (neopodstatněných) pohledávek v insolvenčním řízení nebo neopodstatněný pokus o uspokojení pohledávky v lepším pořadí, včetně ručení osob, které za věřitele takovou přihlášku podepsaly. Snahou této úpravy je předejít (na základě zkušeností s podobnými postupy v konkursním řízení podle stávajícího zákona) účelovým manipulacím s přihláškami za účelem posílení vlivu věřitelů na schůzi věřitelů a ve věřitelských orgánech. Ustanovení § 180 pak v této souvislosti nově upravuje možnost věřitele vzdát se do doby zjištění přihlášené pohledávky výkonu práv v insolvenčním řízení s ní spojených a tím předejít z možným sankcím plynoucím ze zákonu neodpovídajícího (a k tíži tohoto věřitele jdoucího) uplatnění pohledávky v insolvenčním řízení.

K § 183:

Za podstatnou změnu je třeba považovat ustanovení § 119 návrhu. Toto ustanovení rozšiřuje na další případy zajištění režim, který dosud platil jen pro ručení (§ 20 odst. 4 ZKV). V zájmu zvýšení ochrany věřitelů umožňuje osnova, aby věřitelé své pohledávky ze zajištění mohli uplatňovat mimo insolvenční řízení, jde-li o zajištění z majetku třetích osob. V důsledku toho osoby, od nichž lze toto plnění požadovat, mohou přihlásit podmíněně pohledávku, která jim proti dlužníku vznikne, jestliže budou plnit místo něho. Přihlásil-li pohledávku zajištěný věřitel, vstupují tyto osoby v rozsahu uspokojení pohledávky do řízení na jeho místo (za přiměřeného užití § 18). Povinnosti plnit ze zajištění se tedy tyto osoby podle nové úpravy zprostí tím, že budou plnit i v průběhu insolvenčního řízení přímo zajištěnému věřiteli. Správce již nebude mít možnost vymáhat toto plnění ve prospěch majetkové podstaty. S touto změnou souvisí i to, že osnova nepřebírá dnešní (všeobecně kritizovanou) úpravu, obsaženou v § 27 odst. 5 ZKV.

K § 184:

Toto ustanovení nabízí řešení situací (textem stávajícího zákona opomíjených), kdy přihlášení věřitelé z rozličných důvodů od vymáhání pohledávky v insolvenčním řízení upouštějí a pro tento případ jim umožňuje vzít přihlášku zpět (odstavec 1).

K § 185:

Ustanovení § 185 se zabývá situacemi, kdy je nutné navenek deklarovat ukončení účasti věřitele v insolvenčním řízení, jelikož nastala skutečnost, na jejímž základě se podle zákona nepřihlíží k přihlášce pohledávky (srov. např. § 173 odst. 1) nebo k přihlášené pohledávce (srov. např. § 198 odst. 1 poslední větu). Tím se odstraňuje nejistota v okruhu účastníků řízení a vydáním rozhodnutí předjímaného tímto ustanovením se dotčenému věřiteli současně otevírá možnost prověřit správnost úsudku soudu o této skutečnosti odvoláním.

K § 186:

Ustanovení § 186 se vypořádává s problémem vyvolaným tím, že přihlášený věřitel v řízení setrvává přesto, že jeho zjištěná pohledávka v dalším průběhu řízení v souladu se zákonem zanikla (např. tím, že ji uspokojil dlužníkův ručitel). Se zřetelem k tomu, že usnesení, jímž insolvenční soud účast takového věřitele v řízení ukončuje, je usnesením jen procesní povahy, jehož prostřednictvím konečný závěr o existenci pohledávky přihlášeného věřitele učinit nelze (to by ve svém důsledku zakládalo stav, kdy věřiteli bylo upřeno právo na spravedlivý proces), přiznává ustanovení § 186 odst. 2 věřiteli právo domoci se (v zákonem stanovené hmotněprávní propadné lhůtě) žalobou podanou u insolvenčního soudu určení existence pohledávky, které by účinky usnesení vydaného podle odstavce 1 zvrátilo.

K § 187:

Toto ustanovení vztahuje postupu podle § 184 až 186 obdobně též na část přihlášené pohledávky.

K § 188:

Jelikož chybné nakládání s přihláškou ze strany insolvenčního správce by v konečném důsledku mohlo způsobit řadu praktických potíží v dalším postupu insolvenčního řízení, přenechává se konečné rozhodnutí o nepřezkoumatelných přihláškách insolvenčnímu soudu (srov. § 188 odst. 2 ve spojení s § 185 osnovy).

K § 189:

Toto ustanovení se zabývá náležitostmi a zveřejněním seznamu přihlášených pohledávek, jenž na základě výsledku vlastního přezkoumání pohledávek sestavuje správce.

K § 190 a 191:

Přezkoumání přihlášek insolvenčním soudem je i nadále vyhrazeno přezkumné jednání (§ 190) a děje se podle seznamu přihlášených pohledávek (§ 191).

K § 192:

Toto ustanovení vymezuje stejně jako dosud okruh subjektů způsobilých popřít přihlášenou pohledávku (odstavec 1) a vymezuje nejzazší okamžik ke kterému může přihlášený věřitel měnit důvod vzniku, výši a pořadí přihlášené pohledávky (odstavec 2).

K § 193 až 196:

Tato ustanovení pojmenovávají jednotlivé způsoby popření pohledávek v § 193 až 195; § 196 pak vymezuje účinky jež se s jednotlivými způsoby popření pohledávky pojí.

K § 197:

Toto ustanovení upravuje postup, kterým jsou zachycovány a zpřístupněny výsledky přezkumného jednání.

K § 198 a 199:

V § 198 je upraven další postup pro případ popření nevykonatelné pohledávky správcem nebo některým z přihlášených věřitelů, včetně posílení koncentrace řízení (§ 198 odst. 2).

V § 199 osnova výrazně omezuje právo správce nebo věřitelů popírat vykonatelné pohledávky. Vykonatelná pohledávka může vzniknout (i účelově být „vyrobena“), aniž by proběhlo jakékoli (soudní či jiné) řízení (např. prostřednictvím notářského nebo exekutorského zápisu se svolením k vykonatelnosti), jež by ústilo v rozhodnutí o této pohledávce; vykonatelné rozhodnutí též může být přijato, aniž by mu předcházelo jakékoli důkazní řízení opodstatňující závěr o existenci a správnosti výše této pohledávky (může jít např. o platební rozkaz, o rozsudek pro zmeškání nebo o rozsudek pro uznání). To je důvod pro zachování práva popřít i takovou pohledávku. Nadto musí být k dispozici i prostor pro uplatnění zcela základních námitek proti vykonatelné pohledávce, jež by dlužníku příslušely i ve vykonávacím řízení (srov. § 268 o. s. ř.). Na druhé straně však nelze přehlédnout, že nejde-li o shora popsané případy, lze mít vysokou míru jistoty o opodstatněnosti vykonatelné pohledávky uplatněné přihláškou. Tomu odpovídá znění § 199 odst. 2 návrhu, které důvody popření vykonatelné pohledávky přiznané rozhodnutím omezuje (jestliže tuto pohledávku nepopřel správce) jen na skutečnosti, které jsou důvodem zastavení výkonu rozhodnutí nebo exekuce proto, že pohledávka zanikla nebo je promlčená. Nejde-li o případ podle tohoto ustanovení lze jako důvod popření vykonatelné pohledávky založené rozhodnutím uplatnit (podle § 199 odst. 3) jen skutečnosti, které v řízení, jež předcházelo vykonatelnému rozhodnutí, neuplatnil dlužník; současně se zapovídá popření takové pohledávky jen pro jiné právní posouzení věci popírajícím (potud osnova vychází z toho, že chyb v právním posouzení věci se nelze nikdy beze zbytku vyvarovat). Jelikož smyslem sporu o pravost, výši nebo pořadí pohledávky není spor o to, zda jde o pohledávku vykonatelnou, řeší osnova (v § 198 odst. 3) i možný problém plynoucí z toho, že v průběhu sporu o popřenou nevykonatelnou pohledávku vyjde najevo, že pohledávka ve skutečnosti byla vykonatelná. Pro ten případ se - v souladu s úpravou popírání vykonatelných pohledávek (§ 199) - přenáší břemeno tvrzení a břemeno důkazní na žalovaného.

K § 200:

Popření pohledávky dlužníkem má v nové koncepci zákona i nadále jen omezené uplatnění, jde-li o konkurs. Toto popření je však s výraznějšími důsledky možné v jiných způsobech řešení úpadkem, zejména v reorganizaci a ve vyrovnání. Úprava obsažená v § 200 návrhu s tím počítá.

K § 201 a 202:

Ustanovení § 201 navazuje na režim popírání pohledávek určením, kdy se pohledávka pokládá za zjištěnou. Ustanovení § 202 pak specifickým způsobem upravuje otázku nákladů řízení ve sporech vyvolaných popřením pohledávek.

K § 203 – 204 (Díl 3: Jiné způsoby uplatňování pohledávek)

Pohledávky za majetkovou podstatou a pohledávky jim postavené na roveň se v insolvenčním řízení uplatňují vůči insolvenčnímu správci (§ 203 návrhu). Ohledně pohledávek postavených na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou (§ 169) jde o významný posun v porovnání s dosavadní úpravou, jež u těchto pohledávek (pokud vznikly před prohlášením konkursu) vyžadovala jejich přihlášení. Specifický postup se pojí s uplatňováním pracovně právních nároků dlužníkových zaměstnanců, kterým zákon (v § 203 odst. 2) přiznává (bez ohledu na jejich vlastní procesní aktivitu v řízení) postavení osob, které pohledávku uplatnily vždy minimálně ve výši plynoucí z účetnictví dlužníka nebo z evidence, kterou vede podle zvláštního právního předpisu.

Zákon dosud neřešil případy, kdy správce takové pohledávky neproplatí (pro jejich spornost, pro nedostatek prostředků či z jiných důvodů). Řešení tohoto problému podává osnova v § 203 odst. 4 a 5. Jde o ustanovení, která vyplňují citelnou mezeru dnešní úpravy.

V rámci jiných způsobů uplatňování pohledávek upravuje osnova (v § 204 odst. 1) i postup zajištěných věřitelů, jimž insolvenční správce neuspokojil jejich pohledávku v průběhu řízení.

Dále osnova uvádí v rámci jiných způsobů uplatňování pohledávek i tzv. vylučovací věřitele (§ 204 odst. 2). Bližší úprava jejich postupu je upravena v § 225.

K § 205 - 230 (Hlava VI. Majetková podstata)

Termín „majetková podstata“, který osnova zavádí, není jen pouhou terminologickou změnou (místo termínu „konkursní podstata“). Vyplývá to z toho, že při koncepci nové úpravy již nejde jen o majetek, který je určen k realizaci konkursu, ale který má vztah i k jiným způsobům řešení úpadku. Podle těchto způsobů se úprava majetkové podstaty liší, zejména pokud jde o oprávnění nakládat s ní. Naproti tomu však existují ustanovení o majetkové podstatě společná všem způsobům řešení úpadku; právě ta tvoří obsah hlavy VI. To znamená, že při uplatňování ustanovení o majetkové podstatě je třeba brát v úvahu tato obecná ustanovení a kromě toho i ustanovení týkající se jen některých způsobů řešení úpadku, která jako ustanovení zvláštní mají přednost.

K § 205:

Rozsah majetkové podstaty z hlediska časového je v § 205 odst. 1 a 2 řešen diferencovaně (v porovnání se současným stavem), a to v závislosti na tom, zda návrh podal dlužník nebo věřitel. Osnova dále jednoznačně řeší i případy, kdy do podstaty patří i majetek třetích osob (§ 205 odst. 4), a to tak, že k tomu je třeba výslovného ustanovení zákona s tím, že při zpeněžení se na tento majetek pohlíží jako na dlužníkův.

K § 206:

Novým ustanovením je výčet hodnot, které patří do majetkové podstaty (§ 206). I když nejde o výčet taxativní, spočívá jeho význam v tom, že čelí chápání majetkové podstaty zúženě jen na některé hodnoty.

K § 207 a 208:

Při úpravě majetku, který nepatří do podstaty, jsou rozlišeny případy, kdy určité hodnoty do podstaty nepatří jako ty, jež nejsou (za žádných podmínek) postižitelné výkonem rozhodnutí nebo exekucí (§ 207 návrhu), od případů, kdy určitý majetek nenáleží do majetkové podstaty pro své účelové určení (§ 208). Tím jsou kryty i případy, ohledně nichž bylo navrhováno omezení osobní působnosti zákona v § 6 (jde např. o majetek státu spravovaný příspěvkovými organizacemi). Další rozšíření majetku, který nepatří do podstaty (např. o majetek zabavený při výkonu rozhodnutí nebo exekuci) však není na místě, protože by tím neúměrně klesala možnost uspokojení věřitelů.

K § 209 až 216:

Zjišťování majetkové podstaty je upraveno (v § 209 až 216 návrhu) komplexně. Zahrnuje jednotlivé způsoby i metody tohoto zjišťování, s určením subjektů, které je provádí, a se stanovením oprávnění, která při tom mají. Oprávnění přiznaná insolvenčnímu správci v § 212 osnovy jsou srovnatelná s těmi, jež se podle ustanovení § 325a a 325b o. s. ř. přiznávají soudnímu vykonavateli.

Samostatná ustanovení jsou věnována prohlášení o majetku (§ 214 až 216); tato ustanovení nahrazují pro insolvenční řízení úpravu obsaženou v § 260a až 260k o. s. ř.

K § 217:

Cílem zjišťování majetkové podstaty je sestavení jejího soupisu (§ 217); jde o činnost, která probíhá v průběhu řízení a s výjimkou popsanou v § 239 odst. 3 návrhu není časově limitována.

K § 218:

Toto ustanovení se zabývá označováním majetku v soupisu a jeho smysl tkví v tom, předejít sporům o to, zda určitý majetek byl vskutku seznatelným způsobem sepsán.

K § 219:

Osnova upravuje i ocenění hodnot pojatých do soupisu (§ 219), včetně povinného ohodnocení zajištění znalcem, a řeší v této souvislosti pochybnosti, které existovaly ohledně vztahu tohoto ocenění a účetnictví dlužníka. Z ustanovení § 46 odst. 2 a 3 návrhu plyne, že povinnost provést znalecké ocenění podle § 216 odst. 2 návrhu může (pakliže si tuto otázku vyhradí) namísto věřitelského výboru uložit insolvenčnímu správci schůze věřitelů. Touto úpravou též není dotčen postup podle § 153 a násl. osnovy.

K § 220 až 224:

V § 220 až 224 se osnova podrobně vyjadřuje k náležitostem soupisu a k jeho změnám. Pro případ soupisu majetku uvedeného v § 224 odst. 3 se insolvenčnímu správci ukládá oznamovací povinnost ve vztahu k ministerstvu kultury tak, aby bylo možné co nejlépe zajistit realizaci případného předkupního práva státu k těmto hodnotám.

K § 225:

Vyloučení z majetkové podstaty je tradičně pojato jako excindační žaloba třetí osoby (§ 225). Její úprava byla doplněna ustanovením, podle něhož má vlastník právo na výtěžek zpeněžení (aniž by tím bylo dotčeno jeho právo na náhradu škody), jestliže věc nebyla do soupisu pojata právem (§ 225 odst. 6).

Účelovému protahování řízení o vylučovací žalobě a škodám na majetkové podstatě má za cíl zabránit úprava předjímaná v § 225 odst. 5 osnovy, dovolující za tam stanovených předpokladů zpeněžit sepsaný majetek i v průběhu řízení o vylučovací žalobě; ustanovení § 225 odst. 6 tím však není dotčeno

K § 226 a 227:

Novou úpravu představuje vynětí majetku z majetkové podstaty (§ 226), jehož se může domáhat dlužník, byla-li do soupisu pojata hodnota, která do podstaty nepatří proto, že nepodléhá výkonu rozhodnutí (§ 207) nebo pro své účelové určení (§ 208). Tato záležitost není řešena excindační žalobou, ale úpravou postupu v insolvenčním řízení. Kromě toho existuje i vynětí z důvodů vhodnosti (§ 227), k němuž je za stanovených podmínek oprávněn insolvenční správce.

K § 228 až 230:

V § 228 stanoví osnova, co se rozumí nakládáním s majetkovou podstatou a v § 230 co se rozumí její správou. Oba výčty nejsou sice taxativní, ale čelí se jimi pochybnostem při výkladu těchto pojmů. Jde o vymezení obecné povahy, když kasuistický výčet činností, jež lze těmto pojmům přiřadit, by nutně též musel být demonstrativní. Proto se nepřebírá např. ustanovení obdobné tomu, jež se dosud nacházelo v ustanovení § 8 odst. 3 větě druhé ZKV, ve znění zákona č. 499/2004. Plněním povinností ve smyslu ustanovení § 228 písm. i/ osnovy není plnění uhrazovacích povinností, neplyne–li takový postup z ustanovení, jež se týkají uspokojování pohledávek věřitelů v průběhu insolvenčního řízení. Ustanovení o nakládání s majetkovou podstatou je dále doplněno ustanovením § 229, které obecně charakterizuje dispoziční oprávnění a možnost jejich omezení.

K § 231 - 243 (Hlava VII. Neplatnost a neúčinnost právních úkonů a odporovatelnost právním úkonům)

K § 231 – 234 (Díl 1: Neplatnost právních úkonů)

Platná právní úprava konkursu a vyrovnání nemá zvláštní ustanovení o neplatnosti právních úkonů, které mají vliv na řešení úpadku. Používá se proto obecných ustanovení o neplatnosti podle občanského zákoníku. Podle těchto ustanovení má zjištění neplatnosti deklaratorní povahu, a to i v případě relativní neplatnosti, neboť ta je specifická pouze zúžením žalobní legitimace. Deklaratornost těchto zjištění umožňuje, aby neplatnost byla uznána i mimo soudní řízení (dohodou účastníků nebo i jednostranným úkonem). Pro řešení úpadku má deklaratorní povaha neplatnosti negativní vliv, neboť umožňuje, aby se určité hodnoty dostaly mimo insolvenční řízení, ačkoli do něho patří.

Osnova proto zařazuje ustanovení § 231 až 234, která je třeba považovat za ustanovení zvláštní (vůči obecným ustanovením o neplatnosti právních úkonů). Jejich cílem je řešit zjištění neplatnosti takovým způsobem, který by vylučoval neodůvodněné zkracování majetkové podstaty. Tato zvláštní ustanovení, obsažená v osnově, rovněž vycházejí z toho, že neplatnost se zjišťuje (deklaruje), avšak vyžadují, aby toto zjištění provedl jedině insolvenční soud, a to buď rozhodnutím v incidenčním sporu, jehož předmětem je jen tato otázka, nebo jako řešení předběžné otázky v insolvenčním řízení anebo v jakémkoli jiném incidenčním sporu (§ 231 odst. 2). Jakékoli jiné zjištění neplatnosti v průběhu insolvenčního řízení není pro řešení úpadku relevantní a insolvenční soud jím není vázán (§ 231 odst. 1). Zjištěním neplatnosti pravomocným rozhodnutím před zahájením insolvenčního řízení však insolvenční soud vázán je (§ 232).

Ustanovení § 233 je dalším zvláštním ustanovením, které se týká neplatnosti právních úkonů. Připouští výjimku z obecné úpravy podle § 451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „obč. zák.“) o vydání majetkového prospěchu z bezdůvodného obohacení a to v tom směru, že rozhodující je, zda došlo k obohacení majetkové podstaty. Sporné záležitosti je třeba řešit excindační žalobou, protože pokud insolvenční správce majetkový prospěch nevydá, musí jej zahrnout do majetkové podstaty. Došlo-li však již ke zpeněžení plnění, lze podle § 233 odst. 3 osnovy napadnout tento postup jen po dobu trvání insolvenčního řízení (potud jde o postup srovnatelný se zpochybněním zpeněžení prodejem mimo dražbu, k němuž dochází v rámci konkursu - srov. § 289 odst. 3).

K § 235 – 239 (Díl 2: Neúčinnost právních úkonů) a k § 240 – 243 (Díl 3: Odporovatelnost právním úkonům)

Institut neúčinnosti právních úkonů v průběhu právního vývoje vznikl na půdě insolvenčního práva (teprve následně byl převzat i obecnou úpravou) a má v něm stále široké uplatnění. Právní úprava z roku 1931 (Řády konkursní, vyrovnací a odpůrčí, zákon č. 64/1931 Sb.), která jej spojovala s odpůrčí žalobou, mu věnovala značnou pozornost (jak ostatně vyplývá již z jejího názvu), a to zcela důvodně, protože efektivnost každého konkursu spočívala do značné míry na tom, jak dalece se podařilo odporovat dlužníkovým úkonům, jimiž zkracoval věřitele. Platná právní úprava převzala neúčinnost zprvu jen jako důsledek odporovatelnosti avšak novelou z roku 1996 (zákon č. 94/1996 Sb.) byla zavedena i neúčinnost ze zákona. Obě tyto formy neúčinnosti se liší tím, že neúčinnost na základě odporovatelnosti se zakládá na soudním rozhodnutí, které má konstitutivní povahu, kdežto neúčinnost na základě zákona se zjišťuje, deklaruje. Nevýhodou platné právní úpravy je její přílišná stručnost, pro kterou je dosažení neúčinnosti chápáno jako určitá možnost, které však není důsledně a náležitě využíváno.

Při úpravě neúčinnosti právních úkonů usiluje osnova o využití všech pozitiv, které tento institut poskytuje pro řešení úpadku, se současným překonáním zmíněných nedostatků platné právní úpravy. To znamená, že základní koncepce institutu je zachována, ale jeho úprava je blíže rozvinuta a zpřesněna.

Osnova zásadně vychází z rozlišení neúčinnosti ze zákona (§ 239) a neúčinnosti na základě odporovatelnosti (§ 240 a násl.) nejen pokud jde o její vznik, ale i o důsledky, které z toho vyplývají. Proto je v § 239 odst. 3 stanoveno, že plnění z právních úkonů neúčinných ze zákona zahrne správce bez dalšího do soupisu majetkové podstaty a bránit se tomu lze jen vylučovací žalobou; naproti tomu při neúčinnosti na základě odporovatelnosti lze příslušný majetek zahrnout do podstaty (vzhledem ke konstitutivní povaze tohoto rozhodnutí) až po právní moci rozhodnutí o neúčinnosti (§ 240 odst. 3). Jako nevhodné bylo odmítnuto řešení, podle kterého by insolvenční správce byl oprávněn plnění z neúčinného právního úkonu sepsat do majetkové podstaty vždy až po právní moci rozhodnutí o neúčinnosti; tím by se totiž ve skutečnosti dosavadní neúčinnost ze zákona změnila (bez věcného opodstatnění takového kroku) v pouhou odporovatelnost.

Z dalších upřesnění (popř. doplnění) platné právní úpravy je třeba uvést především ustanovení o tom, že povinnost vydat plnění do majetkové podstaty nemají jen účastníci neúčinného úkonu, ale všichni, kdož z něj měli prospěch (§ 237 odst. 1); povinnost dědiců nabyvatele je však limitována rozsahem jejich odpovědnosti za dluhy. Obdobně se řeší odúmrť. Doplněním platné úpravy je i výslovné ustanovení o zákazu kompenzace vůči nároku, který se zakládá na neúčinném úkonu (§ 238). Ustanovení § 239 odst. 2 upravuje též výjimku pro právní úkony, jež dlužník činil za trvání moratoria.

Ustanovení o případech, se v zásadě omezuje na úpravu, podle které neúčinnými jsou všechny dlužníkovy úkony, kterými v insolvenčním řízení překročil svá dispoziční oprávnění (§ 239 odst. 1). Dosavadní vymezení skutkových podstat obsažené v § 15 ZKV bylo opuštěno jako nadbytečné se zřetelem k tomu, že v zájmu posílení právní jistoty třetích osob časová hranice pro ze zákona neúčinné právní úkony již nepředchází okamžiku účinků zahájení řízení (§ 239 odst. 1).

Legitimaci k podání odpůrčí žaloby osnova svěřuje výlučně správci (§ 240 odst. 1); rozšíření této legitimace na další osoby, např. na všechny věřitele, není na místě především pro možné duplicity a jiné komplikace, ale i proto, že neúčinnost působí vůči všem věřitelům. Proto se přerušují i již probíhající řízení o neúčinnosti (podle občanského zákoníku).

Při úpravě případů odporovatelnosti vychází osnova z mezinárodních doporučení, přičemž sjednocuje i podmínky a lhůty, za nichž lze odpor uplatnit. Zásadní rozdíl mezi případem podle § 241 odst. 1 písm. a/ a případem podle § 241 odst. 1 písm. b/ spočívá v tom, že pouze ohledně prvního z nich je třeba prokazovat subjektivní stránku (úmysl).

Ustanovení § 241 odst. 3 pak (obdobně jako je tomu v § 155 odst. 2) upravuje výjimku pro právní úkony, jež dlužník činil za trvání předběžného moratoria nebo po zahájení insolvenčního řízení v souladu s příslušnými ustanoveními insolvenčního zákona.

Uplatnění neúčinnosti ze zákona insolvenčním správcem je (v zájmu zachování právní jistoty třetích osob) vázáno v ustanovení § 239 odst. 3 na subjektivní lhůtu 6 měsíců (počítanou od doby, kdy se insolvenční správce o důvodu neúčinnosti dozvěděl nebo při náležité pečlivosti měl dozvědět). Později již plnění, které třetí osoba z neúčinného právního úkonu nabyla, do majetkové podstaty sepsat nelze. Pro uplatnění odpůrčího nároku osnova (rovněž nově) určuje objektivní lhůtu 1 roku, počítanou od právní moci rozhodnutí o úpadku (§ 240 odst. 2). Rozdíl ve lhůtách je opodstatněn povahou neúčinnosti ze zákona. Tato neúčinnost by se proto měla prosadit vždy, když vyjde v řízení najevo, a jejímu uplatnění by neměla překážet lhůta určená (pro odpůrčí žalobu) způsobem, který by nebyl vázán na informace, jež závěr o neúčinnosti právního úkonu (ze zákona) dovolují vyslovit. Na druhé straně osoby, jejichž majetku se neúčinnost ze zákona týká, mají právo očekávat, že insolvenční správce závěr o neúčinnosti ze zákona přijme (majetek do majetkové podstaty zahrne) v určité lhůtě vázané na jeho vědomost o takovém úkonu. Případy, kdy se v důsledku neúčinného právního úkonu ocitne v majetkové podstatě majetek, který byl v mezidobí zhodnocen, řeší § 169 odst. 1 písm. f/ Vzájemností plnění z neúčinného právního úkonu se zabývá § 237 odst. 5 osnovy.

Část druhá (ZPŮSOBY ŘEŠENÍ ÚPADKU)

K § 244 - 315 (Hlava I. Konkurs)

Navrhovaná úprava konkursu navazuje na platnou právní úpravu, jejímž základem bylo právě konkursní řízení. Osnova reaguje na její legislativní vývoj, na ustálenou judikaturu i na řešení, která podávala nauka civilního procesu. Většina změn, které přináší, má proto jen dílčí význam a většinou vyplývá z předchozího vývoje.

Základní změna se však podává z koncepce nové úpravy. Konkurs je podle ní jen jedním ze způsobů řešení úpadku, nikoli uceleným, samostatným řízením, jakým byl dosud. Před prohlášením konkursu probíhá dosud nediferencované insolvenční řízení, avšak procesní úkony v něm učiněné a jejich účinky mají zásadní význam pro vlastní konkursní řízení (tj. pro řízení po prohlášení konkursu jako způsobu řešení úpadku). V důsledku toho pro konkursní řízení platí a uplatňují se nejen ustanovení věnovaná konkursu jako takovému, ale i ustanovení obecné části, věnovaná procesním subjektům, projednání úpadku, uplatňování nároků, majetkové podstatě apod. Úprava konkursu podle osnovy se proto zakládá jak na těchto obecných ustanoveních, tak i na zvláštních ustanoveních podle této hlavy.

K § 244 – 262 Díl 1: Prohlášení konkursu a jeho účinky)

K § 244 a 245:

Úprava prohlášení konkursu je v podstatě v souladu s platnou právní úpravou. V § 245 odst. 1 jsou účinky prohlášení konkursu spojeny se zveřejněním rozhodnutí o něm, neboť dříve zde není objektivní možnost jeho znalosti. Osnova upouští od toho, aby dlužníka po prohlášení konkursu označovala jako „úpadce“. Toto označení nemělo vliv na postavení a způsobilost dlužníka. Lze je vysvětlit jen jako reziduum dříve platné úpravy, kdy prohlášení konkursu mělo dehonestující účinky.

Jednotlivé účinky prohlášení konkursu jsou v navrhované úpravě blíže rozvedeny a upřesněny. K podstatným změnám dochází jen v některých případech.

K § 246:

Základním účinkem konkursu zůstává podle § 246 prakticky úplný přechod dispozičních oprávnění ohledně majetkové podstaty na insolvenčního správce. Insolvenční správce vykonává i některé další činnosti, i když nejde o majetkové dispozice. Nově je v § 246 odst. 3 stanovena domněnka ve prospěch přechodu dispozic na správce.

K § 247:

Toto ustanovení upravuje specifickou povinnost soudu (danou zvláštními právními předpisy) vyrozumět tam označené subjekty o prohlášení konkursu.

K § 248:

Účinky prohlášení konkursu na věřitele dlužníka jsou v § 248 rovněž pojaty v podstatě shodně s platnou úpravou, která je pouze zpřesněna.

K § 249:

Úprava vymáhání dlužníkových pohledávek je v § 249 výslovně doplněna ustanovením, podle kterého návrh, kterým tuto pohledávku uplatňuje jiná osoba než insolvenční správce, soud zamítne. V § 249 odst. 2 se nově řeší případ, kdy dlužníkův dlužník plní svůj závazek i po prohlášení konkursu přímo dlužníku, ač tak má činit k rukám insolvenčního správce.

K § 250:

Ustanovení o splatnosti pohledávek proti dlužníku (§ 250) bylo doplněno o úpravu týkající se pohledávek, vázaných na rozvazovací podmínku; hledí se na ně jako na nepodmíněné, ovšem jen do doby splnění této podmínky (takto formulovaná úprava má význam např. pro výkon hlasovacích práv věřitelů s těmito pohledávkami).

K § 251:

Zásadní význam mezi jednotlivými účinky prohlášení konkursu má úprava započtení v § 251. Osnova stanoví zásadní zákaz započtení, pokud podmínky pro ně nebyly splněny před prohlášením konkursu. Některé zvláštní zákony mají úpravu odchylnou, pokud by však zákaz započtení v konkursu neměl obecně platit, efektivita řešení úpadku by poklesla natolik, že by to problematizovalo účelnost nové úpravy insolvenčního práva. Ustanovení osnovy o započtení a jeho promítnutí do právního řádu se z tohoto hlediska stává principiálním. Ustanovení § 251 odst. 2 písm. d/ upravuje zákaz započtení způsobem, který je sankcí vůči věřiteli, jehož započitatelná pohledávka je nižší, než splatná pohledávka dlužníka za tímto věřitelem. Touto úpravou je sledováno, aby se insolvenční řízení zbytečně neprodlužovalo o dobu, po kterou insolvenční správce vymáhá v soudních a jiných řízeních splatné pohledávky dlužníka za jeho dlužníky (kteří své závazky řádně a včas neplní). Dlužníkův věřitel tedy bude moci těžit z dobrodiní zápočtu jen v případě, že předtím, než provede započtení, uhradí do majetkové podstaty částku, o kterou dlužníkova splatná pohledávka převyšuje započitatelnou pohledávku tohoto věřitele.

K § 252:

Toto ustanovení upravuje na principech obdobných stávající úpravě, leč podrobněji, zánik jednostranných právních úkonů dlužníka, a dosud nepřijatých dlužníkových návrhu smluv.

K § 253:

Toto ustanovení řeší problematiku smluv o vzájemném plnění, jež nebyly ke dni prohlášení konkursu splněny.

K § 254:

Jde o úpravu nároků z tzv. fixních smluv, kde prodleva s plněním smlouvy znemožňuje její uskutečnění.

K § 255 až 259:

Ustanovení § 255 se zabývá ukončením výpůjčky. Problém spočívající v tom, že insolvenční správce má možnost vypovědět termínovanou nájemní smlouvu (popř. další obdobné smlouvy), řeší osnova nově v 256. Podle platné úpravy mohlo dojít k poškození nájemců, kteří v dobré víře uzavřeli takovou smlouvu na delší dobu a investovali do předmětu nájmu. Podle § 256 odst. 2 je možné za stanovených podmínek tuto výpověď zrušit. Ustanovení § 257 a 258 se pak zabývají možností ukončení tam popsaných smluv a nároky z tohoto vznikajícími. Ustanovení § 259 se pak zabývá dopadem konkursu do poměrů leasingových smluv

K § 260:

V tomto ustanovení je nově je řešena otázka výhrady vlastnictví.

K § 261:

Osnova zachovává v § 261 možnost, aby v rámci konkursu pokračoval provoz dlužníkova podniku. To souvisí s možností prodeje dlužníkova podniku jedinou smlouvou (§ 290 odst. 1). Ustanovení o provozu podniku je přizpůsobeno změnám v nové úpravě.

K § 263 – 267 (Díl 2: Účinky prohlášení konkursu na probíhající řízení)

Jako zásada (v platné i v navrhované úpravě) se uplatňuje, že prohlášením konkursu se přerušují všechna řízení (soudní, správní i jiná), pokud se týkají majetku v podstatě. Tato zásada má však řadu výjimek či modifikací a s jejím uplatněním bývají spojeny důsledky, které vyžadují legislativní úpravu. Platná právní úprava je v tomto směru kusá. Osnova proto přerušení řízení prohlášením konkursu upravuje daleko podrobněji v § 263 až 267.

Mezi řízeními, která jsou z hlediska přerušení řízení výjimkou, patří i výkon rozhodnutí či exekuce, postihující majetek v podstatě. Výkon rozhodnutí nebo exekuci však nelze po prohlášení konkursu provést (§ 267 odst. 1), protože je vyloučeno, aby při konkursu existoval dvojí režim uspokojování. Zákaz realizace se týká všech druhů vykonávacích řízení, tedy jak soudního výkonu, tak řízení správního (včetně daňového), jakož i exekucí podle exekučního řádu (zákona č. 120/2001 Sb. ve znění pozdějších předpisů)

Podstatnou změnou proti současnému stavu je § 266 odst. 1 písm. m/. Podle tohoto ustanovení se nepřerušuje katastrální řízení o vkladu práva k nemovitostem, pokud se pořadí zápisu řídí dnem, který předchází prohlášení konkursu. Tato změna znamená posílení právní jistoty v důležité právní oblasti.

K § 268 - 276 (Díl 3: Účinky prohlášení konkursu na společné jmění dlužníka a jeho manžela)

V ustanoveních § 268 až 276 upravuje osnova vliv konkursu na společné jmění dlužníka a jeho manžela podle § 143 až 151 obč. zák. Zásadní koncepce této úpravy navazuje na koncepci platné úpravy, dochází však k řadě drobných změn, upřesnění a doplnění. Platná právní úprava totiž zprvu reagovala na jiný právní stav (bezpodílové spoluvlastnictví manželů), čímž bylo znesnadněno její přizpůsobení dnešní úpravě majetkového práva manželů. Osnova proto důsledněji a podrobněji promítá do konkursu ustanovení o společném jmění manželů.

Z nových ustanovení je nutné upozornit na § 274. Toto ustanovení řeší případ, kdy společné jmění manželů je menší, než závazky dlužníka (včetně společných závazků dlužníka a jeho manžela), jež z něho mají být uspokojeny. V takovém případě se vypořádání neprovádí a celé společné jmění manželů se zahrne do majetkové podstaty.

K § 277 – 282 (Díl 4: Procesní úkony navazující na prohlášení konkursu)

Ustanovení § 277 až 282 představují promítnutí řady ustanovení obecné části do procesního postupu v konkursu. Nově se vyžaduje, aby správce sestavil i zprávu o hospodářské situaci dlužníka, kterou projednává schůze věřitelů (§ 281 a 282). Tato zpráva je žádoucí z hlediska zpeněžení majetkové podstaty.

K § 283 – 295 (Díl 5: Zpeněžení majetkové podstaty)

Při úpravě zpeněžení majetkové podstaty bylo možné navazovat na platnou úpravu, která je v podstatě vyhovující a vžitá i v judikatuře soudů. Přes to však dochází k některým dílčím změnám a doplněním.

K § 283:

Významnou změnu přináší § 283 odst. 2, podle něhož lze ke zpeněžení přikročit zásadně až po právní moci rozhodnutí o prohlášení konkursu. Tím se brání tomu, aby změna nebo zrušení tohoto rozhodnutí nevedla k těžko řešitelným situacím, takovým zpeněžením vyvolaným.

K § 284:

Toto ustanovení je věnováno předkupnímu právu v konkursu. V odstavci 1 se nově zavádí zákonné předkupní právo státu k nemovitostem, které tvoří část veřejného přístavu.

K § 285:

Praktickým potížím, jejichž znalost plyne z dopadů stávající úpravy, čelí nové ustanovení § 285 odst. 1, jež jako důsledek zpeněžení odklizuje (v rozsahu týkajícím se předmětu zpeněžení) účinky nařízených výkonů rozhodnutí a exekucí a práva odpovídající věcným břemenům, na něž se v insolvenčním řízení pohlíželo jako na neúčinná.

Nové ustanovení § 285 odst. 2 a 3 umožňuje, aby dlužníku byla (v omezeném rozsahu) poskytnuta bytová náhrada v případě, že je zpeněžen jeho byt nebo jiná nemovitost, kterou užívá k bydlení. Vzhledem k rozmanitosti těchto případů přenechává zákon určení náhrady na rozhodnutí soudu, s tím, že se postupuje stejně jako při výpovědi z nájmu bytu podle § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák. Na dlužníka se tedy pro tyto účely hledí jako na osobu, které coby bytová náhrada náleží toliko přístřeší, které však lze (v případném sporu o vyklizení podle § 285 odst. 2) přiznat právo na náhradní ubytování nebo dokonce na náhradní byt, jestliže má rodinu s nezletilými dětmi a zároveň jsou pro takový postup dány důvody zvláštního zřetele hodné (§ 712 odst. 5 obč. zák.). Tím se současně odstraňuje nejistota v právním postavení nabyvatelů takového majetku.

K § 286 až 289:

Způsoby zpeněžení vymezuje osnova v § 286 a jednotlivě se jimi dále zabývá v § 287 až 289. Po obsahové stránce zásadní změnou (jež má opět za cíl posílení vlivu věřitelů) je skutečnost, že o volbě způsobu zpeněžení majetkové podstaty rozhoduje insolvenční správce se souhlasem věřitelského výboru, jakož i skutečnost, že ingerence věřitelského výboru se prosadí i v rámci již zvoleného způsobu zpeněžení )srov. § 287 odst. 2, § 288 odst. 2 a § 289 odst. 1 osnovy).

Úprava zpeněžení prodejem mimo dražbu je nově doplněna o ustanovení (§ 289 odst. 3), podle něhož lze napadnout platnost smluv, uzavřených při zpeněžení mimo dražbu. Děje se tak žalobou, která se projedná jako incidenční spor; podat ji je možné jen do skončení insolvenčního řízení. Tato úprava je nezbytná již proto, že řízení o takové žalobě podané po skončení insolvenčního řízení vyvolává ztěží reparovatelné důsledky.

Osnova nepřebírá dnešní ustanovení § 27 odst. 5 ZKV. Význam a smysl této změny byl odůvodněn v souvislosti s § 183.

K § 290 až 292:

Zpeněžení dlužníkova podniku jedinou smlouvou je v § 290 je přizpůsobeno změnám, které přináší osnova (srov. zdůvodnění § 261). Účinky takového zpeněžení zmiňuje § 291. Podle ustanovení § 292 se pak postup podle § 290 a 291 uplatní i tehdy, je-li jedinou smlouvou zpeněžena celá majetková podstata nebo část podniku.

K § 293:

Jde o zvláštní úpravu navazující na úpravu obsaženou v § 35 odst. 2 až 4 osnovy a podtrhující v daném směru výlučné postavení zajištěného věřitele.

K § 294:

Toto ustanovení se zabývá povinností správce vymáhat do majetkové podstaty dlužníkovy pohledávky.

K § 295:

Konečně osnova doplňuje úpravu zpeněžení o ustanovení § 295, kterým zakazuje (pod sankcí neplatnosti), aby při zpeněžení nabývali majetek dlužník a osoby jemu blízké nebo s ním jinak majetkové propojené anebo (bez odpovídajícího souhlasu schůze věřitelů) členové nebo náhradníci věřitelského výboru.

K § 296 – 301 (Díl 6: Nakládání s výtěžkem zpeněžení)

Ustanovení § 296 až 301 v podstatě obsahově odpovídá platné úpravě. Podrobně se osnova (v § 298) zabývá uspokojením pohledávek zajištěných věřitelů. Ke zpřesnění dochází mimo jiné v tom, že náklady zpeněžení a správy zajištění nesmějí přesáhnout dvacetinu výtěžku zpeněžení. Výjimka platí pro zajištěné věřitele při zpeněžení podle § 293 (srov. § 298 odst. 5).

Podrobněji je upraven také částečný rozvrh (§ 301), jehož dosavadní úprava je kusá.

K § 302 – 307 (Díl 7: Konečná zpráva a rozvrh)

Ustanovení o konečné zprávě, jejím obsahu a projednání odpovídají současnému stavu. Jejich úprava je však upřesněna.

Také v úpravě pohledávek, které je třeba uspokojit před rozvrhem, nedochází prakticky ke změnám.

Podstatná změna se však týká rozvrhu (§ 306 a 307). Podle osnovy již při rozvrhu neexistují žádné třídy pohledávek. Původní tři třídy omezila novela stávajícího zákona z roku 2000 (zákon č. 105/2000 Sb.) pouze na dvě. Osnova převádí pohledávky, které se dosud nacházely v první třídě, mezi pohledávky uspokojované v průběhu řízení, čímž rozlišování na třídy ztrácí opodstatnění. Samostatnou třídu netvoří ani pohledávky uvedené v § 172 (podřízené a zůstatkové), protože se uspokojí až po všech ostatních pohledávkách, tedy vlastně mimo rozvrh. Precizněji jsou též formulována pravidla uspokojení těch pohledávek, jež mají být zapraveny v průběhu insolvenčního řízení a jejichž plná úhrada není ani tak možná (srov. § 305).

K § 308 – 313 (Díl 8: Zrušení konkursu)

Ustanovení § 308 až 313 osnovy vycházejí z institutu zrušení konkursu známého z dosavadní úpravy, významně jej však zpřesňují a doplňují. Především se formulací § 308 dává jednoznačně najevo, že tento institut není náhradou opravných prostředků proti rozhodnutím o úpadku a o prohlášení konkursu. Postup podle odstavce 1 písm. a) má být reakcí na skutečnost, že ani následně (po rozhodnutí o prohlášení konkursu) nebyl osvědčen dlužníkův úpadek nebo že zde není přihlášených věřitelů a pohledávky uvedené v § 168 a 169 jsou uspokojeny (srov. obdobně § 158). Zrušení konkursu z tohoto důvodu však nebude možné, jestliže již byla zpeněžena podstatná část majetkové podstaty.

K § 314 – 315 (Díl 9: Zvláštní ustanovení o nepatrném konkursu)

Nepatrný konkurs (§ 314 a 315) lze považovat za samostatný způsob řešení úpadku jen v určité míře. Jde o zvláštní případ konkursu, ustanovení týkající se konkursu jsou proto použitelná i při nepatrném konkursu. Kromě toho zde jako zvláštní ustanovení platí výjimky uvedené v § 315, jejichž použití znamená podstatné zjednodušení řízení. Možností schůze věřitelů vyloučit některé z účinků nepatrného konkursu, se opět posiluje postavení věřitelů v řízení.

Jelikož osnova nepřejímá úpravu týkající se možnosti zamítnout insolvenční návrh pro nedostatek majetku (srov. důvodovou zprávu k § 144), napříště by tyto situace měly být řešeny podle ustanovení tohoto dílu; tato ustanovení však nelze použít v případě řešení úpadku jiným způsobem než konkursem (ani při oddlužení).

K § 316 - 364 (Hlava II. Reorganizace)

Zařazení reorganizace mezi způsoby řešení úpadku má zásadní význam a patří mezi hlavní změny, které zavádí osnova (srov. Obecná část důvodové zprávy, V.3). Jde o institut, který je v našem právním řádu zcela nový. Nebylo možné navázat na předchozí legislativní úpravu, ani na soudní judikaturu. Za těchto okolností se vzorem pro novou úpravu staly úpravy obsažené v jiných právních řádech, které již určitou dobu platí a s jejichž aplikací jsou již zkušenosti. Základním vzorem byla úprava platná v USA (Bankruptcy Law z roku 1978), doplňovaná některými úpravami evropskými (zejména německou a rakouskou). Je samozřejmé, že cizí úpravy sloužily pro naši úpravu jako vzor jen po věcné, obsahové stránce; po stránce legislativní techniky a metodiky se vycházelo z našich zvyklostí.

K § 316 (Díl 1: Přípustnost reorganizace)

Reorganizace není obecným způsobem řešení úpadku. Ve smyslu § 316 návrhu je přípustná jen tehdy, je-li dlužník podnikatelem a není v likvidaci nebo nejde-li o obchodníka s cennými papíry anebo o osobu oprávněnou k obchodování na komoditní burze podle zvláštního právního předpisu. Zda jde o osobu právnickou nebo fyzickou, není relevantní. Toto omezení vyplývá z toho, že reorganizace jako způsob řešení úpadku se vždy týká podniku.

Dalším omezením přístupu k tomuto institutu pro dlužníky - podnikatele je kvantitativní kritérium obsažené v § 316 odst. 4 (nedosahuje-li výše ročního obratu dlužníka za poslední účetní období 100 mil. Kč nebo zaměstnává-li dlužník v hlavním pracovním poměru méně než 100 zaměstnanců). Takto nastavené kritérium má za cíl omezit uplatnění tohoto institutu na subjekty, u kterých lze - i s přihlédnutím k zahraničním zkušenostem - nejspíše očekávat zdárný průběh reorganizace.

Tomu, aby nešlo o nepřekročitelnou bariéru pro podnikatele, kterým by uvedená formální hlediska mohla v reorganizaci zabránit, ač na ni jsou dobře připraveni, odpovídá ustanovení § 316 odst. 5 návrhu, jež podmínku stanovenou odstavcem 4 dovoluje překonat souhlasem odpovídajícího počtu věřitelů s již připraveným reorganizačním plánem podnikatele.

K § 317 – 324 (Díl 2: Návrh na povolení reorganizace)

K podání návrhu na povolení reorganizace je bez dalšího legitimován dlužník. Tento návrh může podat i přihlášený věřitel, avšak schválit jej v tomto případě musí schůze věřitelů (§ 318, § 323).

Ustanovení § 319 rozlišuje mezi reorganizací v případě, že dlužník podal insolvenční návrh pro hrozící úpadek, a v ostatních případech. Pro hrozící úpadek (kdy dlužník má čas reorganizaci připravit před podáním insolvenčního návrhu, k němuž není ze zákona povinován) lze návrh podle osnovy podat nejpozději do rozhodnutí o úpadku. V ostatních případech je možné návrh na povolení reorganizace podat (především proto, že v takové situaci nelze očekávat, že by dlužník měl čas reorganizaci připravit) nejpozději 10 dnů před termínem první schůze věřitelů svolané po rozhodnutí o úpadku (§ 318 odst. 1). Důvodem možnosti podat návrh na reorganizaci i po rozhodnutí o úpadku je okolnost, že při reorganizaci má značnou působnost první schůze věřitelů, takže je účelné, aby návrh na reorganizaci mohl být podán ještě před jejím konáním.

Náležitostem návrhu a prokázání údajů v návrhu věnuje osnova značnou pozornost zejména v ustanoveních § 319 až 321. Důvodem k tomu je zajištění možnosti rychlého a kvalitního posouzení přípustnosti návrhu.

Ustanovení § 322 se zabývá dispozicemi s tímto návrhem a ustanovení § 324 pokrývá (z hlediska výkonu dispozičních oprávnění) období mezi rozhodnutím o úpadku a rozhodnutím o již podaném návrhu na povolení reorganizace.

K § 325 – 333 (Díl 3: Rozhodnutí o návrhu na povolení reorganizace)

K § 325 až 328:

Pokud soud rozhodne o návrhu jinak než meritorně (případy uvedené v § 328), pokračuje v insolvenčním řízení. To znamená, že posoudí možnost vydání rozhodnutí o úpadku, nebylo-li ještě vydáno, anebo (není-li na místě postup podle § 149 a násl.) řeší úpadek konkursem.

Meritorními rozhodnutími jsou jednak zamítnutí návrhu, jsou-li zde důvody stanovené v § 326 odst. 1, a povolení reorganizace.

Zaviněná odpovědnost za neúspěšný návrh na povolení se podle § 327 odst. 2 posuzuje přiměřeně podle § 147 osnovy.

Nerozhodne-li insolvenční soud současně s povolením reorganizace nebo i později o omezení dispozičních oprávnění dlužníka (§ 332), je dlužník v průběhu reorganizace dlužníkem s plnými dispozičními oprávněními (§ 330 odst. 1). To znamená, že tento dlužník je zásadně oprávněn k právním úkonům, které se týkají majetkové podstaty, právní úkony, které mají zásadní význam však může provádět jen se souhlasem věřitelského výboru (§ 330 odst. 3 a 4).

Výkon funkce valné hromady dlužníka přechází rozhodnutím o povolení reorganizace na insolvenčního správce (§ 333). Nebyl akceptován návrh, aby i v průběhu reorganizace zůstal výkon funkce valné hromady nebo členské schůze dlužníka v rukou jeho společníků nebo členů (za současného podmínění účinnosti rozhodnutí těchto orgánů souhlasem věřitelského výboru). Ponechá-li se výkon funkce valné hromady dlužníka v rukou společníků (akcionářů), může se jakékoli smysluplné řešení dlužníkova úpadku zablokovat (přes souhlas věřitelského výboru) prostřednictvím žalob na neplatnost usnesení valných hromad podávaných společníky (§ 131 obch. zák.) Věřitelský výbor může též zabránit jmenování jakéhokoli nového statutárního orgánu dlužníka tím, že k tomu valné hromadě nedá souhlas. V tomto směru je nezávislejší postavení insolvenčního správce, který v reorganizaci zásadně vykonává jen dozorovou funkci a prostřednictvím jehož osoby odpadají (ve značném rozsahu) problémy s aplikací § 131 obch. zák.

K § 334 – 337 (Díl 4: Věřitelé při reorganizaci)

Reorganizace se účastní prakticky všechny druhy věřitelů bez ohledu na to, zda jsou účastníky řízení anebo jen účastníky pro určitý úsek řízení (§ 334), popřípadě i další věřitelé (§ 335). Odchylkou od obecné úpravy popírání pohledávek (§ 190) je možnost písemného popření pohledávky (§ 336 odst. 4). Odchylkou od úpravy obsažené v § 200 je i úprava popírání pohledávek v reorganizaci dlužníkem (§ 336 odst. 2 a 3).

Zvláštností reorganizace je rozdělení věřitelů do skupin podle jejich právního postavení a hospodářských zájmů (§ 337). Toto rozdělení má zásadní význam, protože věřitelé při reorganizaci hlasují podle těchto skupin; přitom nejde o rozdělení libovolné, neboť musí splňovat určité zákonné požadavky a musí být schváleno soudem.

K § 338 – 351 (Díl 5: Reorganizační plán)

Reorganizační plán charakterizovaný v § 338 má v rámci reorganizace zásadní význam. Na jeho tvorbě se podílejí všechny procesní subjekty. Návrh tohoto plánu předkládá soudu přednostně dlužník (§ 239 odst. 1), ale předkladatelem může být i jiný subjekt (věřitel). Reorganizační plán projednává schůze věřitelů a schvaluje jej soud.

Obsah reorganizačního plánu vymezuje § 340. Plán může mít i další údaje a opatření. Nejdůležitější součástí jeho obsahu je určení způsobu reorganizace (§ 340 odst. 1 písm. b/, § 341). Reorganizace totiž nepředstavuje jednotný procesní postup, ale liší se podle povahy opatření, jimiž je uskutečňována. Vedle dlouhodobého trvání, které je spojeno se zajištěním dalšího chodu dlužníkova podniku po stránce finanční i organizační (§ 341 odst. 1 písm. f/), může být reorganizace provedena i způsoby, které mají jednorázovou nebo krátkodobou povahu (§ 341 odst. 1 písm. a/ až e/ a g/), které spočívají v opatřeních kapitálových a v právních úkonech ohledně obchodní společnosti. Povaha opatření pojatých do reorganizačního plánu určuje další průběh reorganizace.

Postavení věřitelů závisí na typu reorganizace. Souhrnně lze ovšem konstatovat, že ze všech způsobů řešení úpadku mají věřitelé při reorganizaci nejvíce oprávnění, jimiž je zajišťován jejich vliv na reorganizační plán i další průběh řízení. Mezi tato oprávnění patří i požadavek jejich výslovného souhlasu s některými opatřeními. Nejvýznamnější jsou ustanovení § 344 až 347, podle nichž věřitelé hlasují o přijetí reorganizačního plánu, a to podle skupin, do nichž jsou v něm rozděleni. Jestliže alespoň jedna ze skupin, jejichž pohledávky jsou omezeny, reorganizační plán schválí, může být souhlas dalších skupin nahrazen při splnění zákonných podmínek rozhodnutím soudu (§ 348 odst. 2); jde o tzv. test nejlepšího zájmu (§ 349), známý ze zahraničních úprav, jímž se čelí tomu, aby reorganizace nemohla být neodůvodněně mařena. Reorganizační plán schvaluje soud samostatným rozhodnutím. Jsou-li splněny stanovené podmínky (§ 348 odst. 1), soud plán schválí, jinak jej zamítne. Zamítnutí nebrání tomu, aby byl předložen nový reorganizační plán.

Významné je též ustanovení § 346, jež dovoluje věřitelům za tam určených podmínek hlasovat o přijetí reorganizačního plánu i mimo schůzi věřitelů, a to jak po zahájení insolvenčního řízení (odstavec 1) tak i před tímto okamžikem (odstavec 2).

K § 352 - 361 (Díl 6: Provádění reorganizačního plánu)

Další průběh insolvenčního řízení je určován reorganizačním plánem (§ 352 až 361). Jakékoli odchylky od něj vyžadují změnu reorganizačního plánu (§ 361).

Dlužník má od účinnosti reorganizačního plánu plná dispoziční oprávnění, která mohou být omezena pouze reorganizačním plánem; v důsledku toho zanikají všechna omezení dlužníkových dispozic (o nichž bylo rozhodnuto dříve) - srov. § 353 odst. 1. Úloha insolvenčního správce se omezuje zásadně na dohled (§ 354). Dohled vykonává i věřitelský výbor, který je k tomu nadán oprávněními uvedenými v § 355.

Zásadní význam má § 356, podle něhož účinností reorganizačního plánu zanikají práva věřitelů i práva třetích osob s tím, že se nahrazují oprávněními obsaženými v reorganizačním plánu. Jde vlastně o obdobu tzv. „novace“ podle § 570 obč. zák. s tím rozdílem, že se neopírá o dohodu, ale o zákon.

K § 362 – 364 (Díl 7: Skončení reorganizace)

Reorganizace může podle osnovy skončit trojím způsobem. Pravidelným způsobem skončení bude splnění reorganizačního plánu, které soud svým rozhodnutím pouze bere na vědomí (§ 364). Dále soud může rozhodnout, že reorganizace se přeměňuje v konkurs, jsou-li splněny podmínky uvedené v § 363 odst. 1, jimž je společné to, že reorganizace se stala neúspěšnou. Konečně soud může zrušit rozhodnutí o schválení reorganizačního plánu, jsou-li splněny podmínky podle § 362, svědčící o nepoctivém jednání.

K § 365 - 366 (Hlava III. Zvláštní ustanovení o vyloučení účinků zákona)

Ve shodě s právem EU (jde především o směrnici Evropského parlamentu a Rady 98/26/ES, ze dne 19. května 1998, o neodvolatelnosti vypořádání v platebních systémech a v systémech vypořádání obchodů s cennými papíry a o směrnici Evropského parlamentu a Rady 2002/47/ES, ze dne 6. června 2002, o dohodách o finančním zajištění) a našimi zákony, do nichž bylo promítnuto (zákon č. 124/2002 Sb., o převodech peněžních prostředků, elektronických platebních prostředcích a platebních systémech /zákon o platebním styku/, ve znění pozdějších předpisů a zákon 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, ve znění pozdějších předpisů) se z účinků tohoto zákona vyjímají některá dlužníkova plnění a některé zajišťovací instituty definované v ustanoveních § 365 a 366 osnovy.

K § 367 – 388 (Hlava IV. Úpadek finančních institucí)

Hlava čtvrtá upravující úpadek institucí poskytujících finanční služby je do zákona vkládána k zajištění implementace směrnic Evropské unie. Jsou zde upraveny zvláštní požadavky vyplývající z práva EU ohledně úpadku tzv. úvěrových institucí (Díl 1) a pojišťoven a zajišťoven (Díl 2).

K § 272 – 283 (Díl 1:Úpadek bank, spořitelních a úvěrních družstev, institucí elektronických peněz a osob oprávněných vydávat elektronické peněžní prostředky a dále některých zahraničních bank, institucí elektronických peněz a osob oprávněných vydávat elektronické peněžní prostředky)

V § 367 osnovy jde o transpozici článků 1 a 2 pododst. 7 a 9 směrnice 2001/24/ES. Zákon musí transponovat jak ustanovení směrnice o úpadku úvěrových institucí se sídlem v České republice (tedy bank, spořitelních a úvěrních družstev, institucí elektronických peněz a osob oprávněných vydávat elektronické peněžní prostředky), tak i to, co se z účinků úpadku úvěrových institucí se sídlem v jiných státech EU projeví na území České republiky. Pojem pobočka zahraniční banky s jednotnou licencí, tak jak je definován v zákoně o bankách (z čehož vychází i zákon o spořitelních a úvěrních družstvech), zahrnuje i pobočky „zahraničních spořitelních a úvěrních družstev“. Odkaz na jednotnou licenci podle zvláštního zákona zajišťuje, že bude plně respektována definice úvěrové instituce, kterou směrnice 2001/24/ES převzala odkazem ze směrnice 2000/12/ES, včetně výjimek obsažených v článku 2 odst. 3 směrnice 2000/12/ES.

Definice úpadku zahraniční banky s jednotnou licencí je nutná proto, aby došlo k transpozici směrnice i v těch případech, kdy je české právo povinno se vyrovnat s účinky úpadku zahraniční instituce, který může být řešen např. reorganizačními opatřeními s účinky erga omnes, které české právo nezná.

Protože zákon umožňuje rozhodnout o úpadku organizační složky osoby, která nemá na území České republiky sídlo, a směrnice 2001/24/ES s touto skutečností spojuje významné povinnosti vůči orgánům států, v nichž tato osoba také působí, bylo třeba mnohá ustanovení návrhu vztáhnout i na pobočky zahraničních bank, které na území České republiky působí na základě licence udělené ČNB (nejde tedy o banky působící na základě jednotné evropské licence).

Je vhodné, aby orgán dozoru a dohledu měl také oprávnění (s ohledem na svá práva a zejména též povinnosti) podat insolvenční návrh ohledně jím dozorovaných osob. Výslovné zakotvení tohoto práva (v § 368) je pak nezbytné k zajištění souladu s  článkem 2 odst. 3 Ústavy České republiky.

V § 369 osnovy jde také o transpozici článků 21, 22 směrnice 2001/24/ES, jež stanoví, které právní vztahy mají zůstat nedotčeny úpadkovým řízením.

Vzhledem k ustálenému výkladu, že pozastavení nakládání s vklady v rámci nucené správy podle zákona o bankách výše uvedené následky nemá, nebyla tato pasáž směrnice transponována do pasáže o nucené správě v zákoně o bankách.

Ustanovení § 370 osnovy je transpozicí článku 9 odst. 2, čl. 13, 17 a 19 směrnice 2001/24/ES. Celá informační procedura musí být součástí insolvenčního zákona. Informaci je nutno ve lhůtě „pokud je to možné před vydáním rozhodnutí“ dostat „všemi dostupnými prostředky“ až k jejímu zahraničnímu příjemci. Navazující povinnosti orgánu dozoru nebo dohledu (pro banky jde o ČNB) jsou stanoveny v příslušném zvláštním zákoně (zákon o bankách).

V § 371 jde o transpozici článku 18 směrnice 2001/24/ES.

Ustanovení § 372 je pak transpozicí článků 9, 28 a 29 směrnice 2001/24/ES. Insolvenčnímu správci se ukládá, aby své pravomoci vykonával i na území jiných členských států EU v rozsahu daném směrnicí. Ve vztahu k ostatním státům se mu tato povinnost klade „podle možností“.

V  ustanoveních § 373 a 374 se transponují články 14, 16 a 17 směrnice 2001/24/ES. Směrnice neurčuje způsob přihlašování pohledávek, zakotvuje nicméně rovnost postavení českých věřitelů a věřitelů z ostatních zemí EU a způsob komunikace s nimi. Odstavec 2 písm. b) vychází z čl. 11 směrnice 1994/19/ES, která již byla transponována do zákona o bankách, v souladu s touto směrnicí však musí být i insolvenční zákon.

Dosavadní úprava přednostního postavení majitelů hypotéčních zástavních listů není plně v souladu s požadavky, které právo ES (článek 43/1/c/1 druhý odstavec směrnice 2000/12/ES o úvěrových institucích, odkazem pak i směrnice 93/6/ES o kapitálové přiměřenosti úvěrových institucí a obchodníků s cennými papíry) klade na bezpečnost těchto instrumentů, aby jim mohla být přiznána snížená riziková váha pro účely kapitálové přiměřenosti. Tzv. „mortgage backed“ cenný papír má být z hlediska rizika ekvivalentní zástavě nemovitostí. Navržená změna § 375 osnovy těmto kritériím odpovídá.

V § 376 osnovy se transponují zásady vyjádřené v článcích 3 a 9 směrnice 2001/24/ES a v článku 5 směrnice – orgán členského státu EU nebo státu tvořícího EHP může přijmout vůči úvěrovým institucím se sídlem v ČR pouze opatření podle § 367 odst. 2 písm. b) a to pouze s účinky na území svého státu.

V ustanoveních § 377 a 378 osnovy jde o úpravu úpadku zahraniční banky nebo osoby oprávněné vydávat elektronické peněžní prostředky podnikající na území České republiky na základě jednotné licence a úpadek osoby se sídlem nebo místem podnikání na území jiného členského státu EU nebo jiného členského státu tvořícího EHP, která má oprávnění vydávat elektronické peníze podle zákona o platebním styku. Jde o transpozici dvou klíčových zásad (článků 3 a 9) směrnice 2001/24/ES ve vztahu k zahraničním bankám se sídlem v zemích EU, které mají na území České republiky pobočku. Úpadek smí prohlásit pouze orgán země jejich sídla, reorganizační opatření vůči pobočkám těchto bank by sice český orgán vyhlásit mohl (článek 5 směrnice), český zákon však toto opatření nezná (resp. podobná opatření jsou předmětem zákona o bankách, nikoli tohoto zákona). Není tedy třeba ani transponovat související ustanovení směrnice (informační povinnosti, koordinace se zahraničními partnerskými orgány). V souladu s právem EU se vymezuje postavení zahraničního insolvenčního správce.

K § 379 – 388 (Díl 2: Úpadek pojišťoven a tuzemských zajišťoven provozujících svoji činnost na území České republiky)

Ustanovení § 379 až 388 obsahují obdobnou úpravu jako v případě transpozice směrnice 2001/24/ES upravující úpadek finančních institucí, s tou změnou, že zde jde o úpravu úpadku pojišťoven a zajišťoven v souladu se směrnicí.

K § 389 – 418 (Hlava V. Oddlužení)

Oddlužení, které je upraveno v § 389 až 418 osnovy, je dalším způsobem řešení úpadku. Oddlužení podle § 389 se může týkat jen nepodnikatelů (lhostejno, zda jde o fyzickou nebo právnickou osobu) nebo fyzických osob, které jsou drobnými podnikateli (podle definice v § 389 odst. 1). Z obsahu úpravy oddlužení je zřejmé, že praktické bude jeho použití zejména u dlužníků - fyzických osob, kteří mají pravidelný příjem, z něhož mohou plnit splátky svých dluhů. Pro tyto osoby počítá osnova s tzv. oddlužením formou splátkového kalendáře (§ 394). Tamtéž je upravena i druhá forma oddlužení formou jednorázového vyrovnání, zahrnující (ve výrazně modernizované a zjednodušené podobě) ze stávající úpravy dosud známý a v praxi zcela nefunkční institut vyrovnání. Problém, zda institut vyrovnání má být alespoň v této podobě zachován, řešila osnova ve prospěch vyrovnání, neboť za určitých okolností může poskytnout efektivní řešení. Kromě toho vyrovnání existuje téměř ve všech právních řádech a kdyby je osnova neupravila, mohlo by být (z důvodů reciprocity) problematické, zda se naši věřitelé mohou účastnit vyrovnání v cizině. Pro obě formy oddlužení se v zájmu co nejjednoduššího způsobu podávání návrhu na schválení plánu oddlužení a usnadnění tohoto postupu osobám, od nichž se očekává využití tohoto způsobu řešení úpadku, zavádí povinnost podat tento návrh na formuláři, jehož konečnou podobu stanoví prováděcí právní předpis (srov. § 392 odst. 3 i § 431).

Oddlužení formou splátkového kalendáře je zcela novým institutem, při jehož úpravě nebylo možné navázat na předchozí legislativní a aplikační zkušenosti; řešení, které se blíží oddlužení, mohlo být dosud provedeno formou vyrovnání, ale jde spíše o teoretickou úvahu, protože nemělo zvláštní úpravu a nejsou s ním ani praktické zkušenosti. Z toho důvodu bylo při návrhu úpravy čerpáno ze zahraničních právních řádů.

Možnost oddlužit se (kterou dosavadní úprava přiznává dlužníku jen v souvislosti s vyrovnáním nebo nuceným vyrovnáním a která je osnovou založena u obou forem institutu oddlužení), poskytuje „druhou šanci“ především dlužníku - fyzické osobě „odsouzenému“ (jinak často i v mladém věku) k celoživotnímu splácení dluhů. Předchází se tím tomu, aby se dlužník začal pohybovat v zóně stínového hospodářství, přijímal práci načerno atd. Osvobození od zbytku dluhu dlužníka též motivuje k tomu, aby usiloval o co nejvyšší míru uspokojení věřitelů, čímž je naplňován i účel insolvenčního řízení. Zahraniční zkušenosti rovněž potvrzují, že oddlužení je v konečném důsledku i ku prospěchu věřitelů; pro ty je zpravidla výhodnější obdržet v kratším časovém rámci část pohledávky, než v dlouhodobé perspektivě (mnohdy s vysokými náklady na realizaci) vymoci pohledávku celou. Věřitelé - podnikatelé spoléhají též na budoucí spotřebu takového dlužníka (na obnovení jeho koupěschopnosti).

Koncepce úpravy oddlužení obsahuje (pro obě své formy) prvky charakteristické úpravě reorganizace, přizpůsobené povaze subjektů, jichž se oddlužení týká. Jde zejména o včasné podání návrhu (§ 390 odst. 1), předložení a schválení plánu oddlužení (§ 392 a násl.), většinový souhlas věřitelů s plánem (§ 403), omezení majetkových dispozic dlužníka (§ 408) a dodržování určitých pravidel z jeho strany (§ 410 odst. 1), kontrola ze strany insolvenčního správce (§ 410 odst. 2), osvobození dlužníka od neuspokojených pohledávek při splnění plánu oddlužení (výjimečně i za jiných podmínek) - § 411 a transformaci oddlužení v konkurs (§ 417). V porovnání s dosavadní úpravou se pak úprava oddlužení formou vyrovnání liší od dosavadního institutu vyrovnání v tom, že při splnění vyrovnání nezaniká neuhrazený zbytek pohledávek zahrnutých do vyrovnání automaticky, nýbrž (obdobně jako u oddlužení formou splátkového kalendáře) rozhodnutím insolvenčního soudu vydaným na návrh dlužníka (§ 411 odst. 1).

V § 403 je upraveno hlasování věřitelů o plánu oddlužení. K jeho přijetí se zásadně vyžaduje většinový souhlas věřitelů. V zásadě ovšem platí, že plán oddlužení nesmí být přijat jen tehdy, jestliže se proti jeho přijetí vyslovili všichni hlasující věřitelé (srov. § 403 odst. 1 na straně jedné a § 404 odst. 1 písm. b/ na straně druhé). Odchylkou od obecné úpravy popírání pohledávek dlužníkem obsažené v § 200 je ustanovení § 409 odst. 2 a 3 návrhu.

Část třetí (SPOLEČNÁ USTANOVENÍ)

K § 419 – 425 (Hlava I. Insolvenční rejstřík)

Zavedení insolvenčního rejstříku patří mezi základní změny, které přináší osnova. Insolvenční rejstřík je veden v informačním systému veřejné správy a jeho správcem je ministerstvo (§ 419). Zápisy do insolvenčního rejstříku nemají konstitutivní povahu. Nejde tedy o obdobu obchodního rejstříku. Prostřednictvím insolvenčního rejstříku se zveřejňují písemnosti určené tímto zákonem (§ 421), přičemž toto zveřejnění je časově rozhodující i pro doručení písemností, není-li stanoveno jinak (§ 424). Insolvenční rejstřík má též funkci informativní, protože se do něho vkládají všechna podání a listiny, takže je jeho prostřednictvím možné seznámit se se soudním spisem (§ 421 odst. 1 písm. b/); zahrnuje též seznam dlužníků a seznam insolvenčních správců (§ 419 odst. 2). V ustanovení § 420 jsou pojmenovány údaje o dlužníku a jeho insolvenčním správci zapisované do insolvenčního rejstříku (tak, aby byla zajištěna řádná identifikace uvedených osob). Ustanovení § 422 a 423 se pak zabývají podáními a údaji, která se v insolvenčním rejstříku nezobrazují nebo se do něj vůbec nevkládají.

K § 426 - 430 (Hlava II. Vztah ke státům Evropské unie)

Ve vztahu ke státům Evropské unie je přímo aplikovatelné Nařízení Rady (ES) č. 1346/2000, ze dne 29. května 2000, o úpadkovém řízení. Osnova (v § 426 až 430) na uvedené nařízení odkazuje a řeší i některé dílčí otázky souvisící s jeho použitím.

K § 431 – 434 (Hlava III. Závěrečná ustanovení)

V § 431 - 434 jsou uvedena zmocňovací, přechodná a zrušovací ustanovení.

Ustanovení § 431 předpokládá vydání tam popsaných prováděcích právních předpisů, včetně jednacího řádu pro insolvenční řízení a formulářů elektronických podání.

Povahou věci je dáno, že novou úpravu nelze bez dalšího uplatnit v probíhajících řízeních. Proto se zakotvuje pravidlo, podle kterého řízení zahájená před účinností tohoto zákona se dokončí podle dosavadních právních předpisů (§ 432). Nebyl přijat návrh na úpravu některých výjimek z tohoto pravidla, a to zejména s přihlédnutím k provázanosti s implementací některých směrnic EU, které se projevují rozdílně v nové a staré úpravě.

Poznámky

  1. 1 1) Zákon č. 124/2002 Sb., o převodech peněžních prostředků, elektronických platebních prostředcích a platebních systémech (zákon o platebním styku), ve znění zákona č. 257/2004 Sb. a zákona č……/… Sb., o finančních konglomerátech

  2. 2 2) Čl. 99 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění ústavního zákona č. 347/1997 Sb.

  3. 3 3) Zákon č. 280/1992 Sb., o resortních, oborových, podnikových a dalších zdravotních pojišťovnách, ve znění pozdějších předpisů.

  4. 4 4) Občanský soudní řád..

  5. 5 5) § 9 odst. 4, § 11, § 84 až 89a. občanského soudního řádu.

  6. 6 6) Zákon č. 189/1994 Sb., o vyšších soudních úřednících, ve znění pozdějších předpisů.

  7. 7 7) § 92 odst. 1 občanského soudního řádu.

  8. 8 8) § 92 odst. 2 občanského soudního řádu.

  9. 9 9) § 134 občanského soudního řádu.

  10. 10 10) Zákon č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů.

  11. 11 11) Například zákon č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), ve znění pozdějších předpisů.

  12. 12 12) Občanský zákoník.

  13. 13 13) § 66b obchodního zákoníku.

  14. 14 14) Zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů.

  15. 15 15) § 9 odst. 3 a § 27 odst. 3 až 5 zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění zákona č. 188/1988 Sb., zákona č. 3/1991 Sb., zákona č. 72/1994 Sb. a zákona č. 220/2000 Sb.

  16. 16 16) § 35 občanského soudního řádu.

  17. 17 17) Například § 38i odst. 1 písm. h) obchodního zákoníku, ve znění zákona č. 216/2005 Sb. a zákona č. .../… Sb..

  18. 18 18) § 53 občanského soudního řádu.

  19. 19 19) Zákon č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, ve znění pozdějších předpisů.

  20. 20 20) § 76 odst. 1 písm. d) občanského soudního řádu.

  21. 21 21) § 42 odst. 4 občanského soudního řádu.

  22. 22 22) § 66a obchodního zákoníku.

  23. 23 23) Například § 6 odst. 1 zákona č. 61/1988 Sb., o hornické činnosti, výbušninách a o státní báňské správě, ve znění zákona č. 542/1991 Sb. a zákona č. 206/2002 Sb.

  24. 24 24) § 29 vyhlášky č. 37/1967 Sb., k provedení zákona o znalcích a tlumočnících, ve znění vyhlášky č. 77/1993 Sb.

  25. 25 25) § 79 odst. 1 občanského soudního řádu.

  26. 26 26) § 43 občanského soudního řádu.

  27. 27 27) Zákon č. 190/2004 Sb., o dluhopisech.

  28. 28 28) Například § 76 odst. 1 obchodního zákoníku.

  29. 29 29) Například § 321, § 322 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu.

  30. 30 30) § 279 odst. 2 občanského soudního řádu.

  31. 31 31) Například § 31 odst. 6 a § 37a zákona č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon), ve znění zákona č. 541/1991 Sb. a zákona č. 168/1993 Sb.

  32. 32 32) Zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů.

  33. 33 33) § 5 obchodního zákoníku.

  34. 34 34) § 2 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči.

  35. 35 35) § 58 obchodního zákoníku.

  36. 36 36) Například § 7b odst. 1 písm. e) a f) zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění zákona č. 210/1999 Sb. a zákona č. …/… Sb.

  37. 37 37) Například § 8 zákona č. 455/1991Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění zákona č. 286/1995 Sb., zákona č. 94/1996 Sb. a zákona č. 356/1999 Sb.

  38. 38 38) § 91 odst. 2 občanského soudního řádu.

  39. 39 39) § 93 občanského soudního řádu.

  40. 40 40) Zákon č. 118/2000 Sb., o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele a o změně některých zákonů, ve znění zákona č. 436/2004 Sb.

  41. 41 41) Zákon č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů.

  42. 42 42) § 8 zákona č. 114/1995 Sb., o vnitrozemské plavbě. § 28 vyhlášky č. 222/1995 Sb., o vodních cestách, plavebním provozu v přístavech, společné havárii a dopravě nebezpečných věcí.

  43. 43 43) Zákon č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění pozdějších předpisů.

  44. 44 44) Zákon č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů.

  45. 45 45) Například zákon č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, ve znění pozdějších předpisů.

  46. 46 46) § 24 odst. 2 písm. a) až c) zákona o platebním styku.

  47. 47 47) § 29 odst. 4 písm. b) a odst. 5 zákona o platebním styku.

  48. 48 48) § 197 zákona č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu.

  49. 49 49) Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/24/ES ze dne 4. dubna 2001 o reorganizaci a likvidaci úvěrových institucí.

  50. 50 50) § 5a až 7a zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění zákona č. 16/1998 Sb., zákona č. 165/1998 Sb., zákona č. 126/2002 Sb. a zákona č. 257/2004 Sb.

  51. 51 51) Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/12/ES ze dne 20. března 2000, o přístupu k činnosti úvěrových institucí a o jejím výkonu.

  52. 52 52) Směrnice Evropské parlamentu a Rady 2001/17/ES ze dne 19. března 2001 o reorganizaci a likvidaci pojišťoven.

  53. 53 53) § 5c zákona č. 363/1999 Sb., o pojišťovnictví a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojišťovnictví), ve znění zákona č. 39/2004 Sb.

  54. 54 54) § 5a odst. 1 zákona č. 363/1999 Sb., o pojišťovnictví a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojišťovnictví), ve znění zákona č. 39/2004 Sb.

  55. 55 55) Zákon č. 363/1999 Sb., o pojišťovnictví a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojišťovnictví), ve znění pozdějších předpisů.

  56. 56 56) Zákon č. 499/2004 Sb., o archivnictví a spisové službě a o změně některých zákonů.⁠‌​​‌​​​​‌​​‌​​​‌⁠

  57. 57 57) Nařízení Rady (ES) č. 1346/2000 ze dne 29. května 2000, o úpadkovém řízení.

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací