Důvodová zpráva k zákon č. 205/2019 Sb.

Návrh zákona, kterým se mění zákon č. 153/1994 Sb., o zpravodajských službách České republiky, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 154/1994 Sb., o Bezpečnostní informační službě, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 289/2005 Sb., o Vojenském zpravodajství, ve znění pozdějších předpisů

Při aplikaci zákona č. 153/1994 Sb., o zpravodajských službách České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 154/1994 Sb., o Bezpečnostní informační službě, ve znění pozdějších předpisů, se projevuje potřebnost reagovat na vývoj úpravy v jiných oblastech práva. Jde o problémy, které jsou dílčí, vzájemně různorodé.

V zákoně č. 153/1994 Sb. jde konkrétně o tyto problémy:

V § 11 odst. 1 citovaného zákona je stanoveno oprávnění zpravodajských služeb žádat od orgánů veřejné správy nezbytnou pomoc a informace uchovávané těmito orgány v souvislosti s plněním úkolů státní správy. Ze znění citovaného ustanovení plyne, že orgány samosprávné poskytují informace, které uchovávají v souvislosti s plněním úkolů v přenesené působnosti. Toto omezení však není důvodné: stav, kdy zpravodajské služby mohou žádat od orgánů veřejné správy pouze údaje uchovávané v souvislosti s výkonem státní správy a nikoli správy veřejné, nemá opodstatnění.

V uvedeném ustanovení není dále výslovně stanovena povinnost orgánu žádosti vyhovět. V tom je současná úprava odlišná od úpravy platné pro Bezpečnostní informační službu České republiky do 31. července 1994, která v § 29 ukládala státním orgánům povinnost požadovanou spolupráci a informace poskytnout. Ze srovnání s touto starší úpravou plyne problém v praxi, kdy je někdy uplatňován výklad, že orgány, od nichž jsou pomoc a informace žádány, nemají povinnost zpravodajské službě vyhovět.

Podle zákona č. 153/1994 Sb. a podle zákona č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti, ve znění pozdějších předpisů, jsou zpravodajské služby oprávněny požadovat údaje pro provádění opatření k evidenční ochraně. Tato oprávnění jsou podle zákona č. 153/1994 Sb. omezena pouze na informační systémy, evidence a registry taxativně vyjmenované (v § 11 odst. 3 a 4), zatímco v zákoně č. 412/2005 Sb. takovéto omezení uvedeno není. Z hlediska provádění evidenční ochrany údajů je omezení uvedené v zákoně č. 153/1994 Sb. neodůvodněné.

Účelem evidenční ochrany údajů je ochrana před jejich neoprávněným zneužitím. Spočívá v poskytování provozních údajů; tyto údaje jsou však podle různých zákonů pojímány různě. Pro evidenční ochranu údajů je důležité, aby na základě poskytovaných údajů bylo možno ztotožnit konkrétního pracovníka, který evidenčně chráněný údaj využil. Protože však zákonná terminologie není jednotná, není v praxi jednoznačně přijímáno, že „záznamy o poskytnutí a využití údajů", což je termín, jímž poskytované záznamy definuje § 11 odst. 7 zák. č. 153/1994 Sb., pokrývá také tyto údaje.

Dalším problémem, s nímž se má navrhovaná úprava vypořádat, je poskytování údajů bankami a družstevními záložnami zpravodajským službám (§ 11a zák. č. 153/1994 Sb.). Konkrétně jde jednak o to, aby bylo možno před bankami, resp. družstevními záložnami, uchovat v tajnosti skutečnost, že je to právě zpravodajská služba, která informace požaduje. Tato okolnost navíc činí z žádosti zpravodajské služby o poskytnutí údajů utajovanou informaci, což v případech, kdy banka nebo družstevní záložna není oprávněna utajované informace zpracovávat, položení dotazu znemožňuje.

V zákoně č. 154/1994 Sb. byly identifikovány tyto problémy:

Podle zákona č. 154/1994 Sb., je Bezpečnostní informační služba oprávněna zřizovat nebo vydávat krycí prostředky a krycí doklady nebo k jejich zřízení nebo vydání dát podnět (§ 13). Za tím účelem je oprávněna požadovat patřičnou součinnost od orgánů poříslušných k vedení informačních systémů; tato součinnost však není vymezena stejně jako u novějších úprav (např. v § 75 odst. 3 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky), což je nedostatkem ve vztahu k povinnosti těchto orgánů postupovat tak, aby nedošlo k vyzrazení činnosti Bezpečnostní informační služby.

S elektronizací veřejné správy dále dochází k negativním dopadům na problematiku krycích prostředků a krycích dokladů, které se projevují zejména při porovnávání údajů vedených informačními systémy veřejné správy s informačními systémy provozovanými na základě jiných právních předpisů.

Konečně, v zákoně č. 154/1994 Sb. přetrvává neopodstatněný rozdíl ve vztahu k trestnímu řádu spočívající v tom, že použití zpravodajské techniky je omezeno obdobím 3 měsíců, zatímco trestní řád (§ 88 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním) obdobné oprávnění použití odposlechů omezuje dobou měsíců čtyř.

V České republice působí tři zpravodajské služby: Bezpečnostní informační služba, Vojenské zpravodajství a Úřad pro zahraniční styky a informace. Otázky jejich právního postavení, působnosti a pravomocí, které jsou jim společné, jsou upraveny v zákoně č. 153/1994 Sb., o zpravodajských službách České republiky, ve znění pozdějších předpisů. Tato úprava je doplněna zákonem č. 154/1994 Sb., o Bezpečnostní informační službě, ve znění pozdějších předpisů, a zákonem č. 289/2005 Sb., o Vojenském zpravodajství, ve znění pozdějších předpisů, v nichž jsou upravena specifika těchto služeb; specifika Úřadu pro zahraniční styky a informace jsou upravena ve zvláštních ustanoveních zákona č. 153/1994 Sb.

Zpravodajské služby jsou oprávněny získávat informace nejen tradičním zpravodajským postupem, tedy prostřednictvím osob jednajících v jejich prospěch, odposlechů a záznamů zpráv, sledováním apod., ale také činností typickou pro státní úřad, tedy vyžadováním informací. Toto oprávnění mají jednak vůči orgánům veřejné správy (je upraveno v § 11 zákona č. 153/1994 Sb.), jednak vůči soukromým subjektům (jde o banky včetně zahraničních bank a spořitelní a úvěrní družstva podle § 11a zák. č. 153/1994 Sb. a o provozovatele sítí elektronických komunikací, kteří jsou povinni poskytnout součinnost při odposleších a poskytování provozních a lokalizačních údajů; tato oprávnění mají Bezpečnostní informační služba podle § 8a zák. č. 154/1994 Sb. a Vojenské zpravodajství podle § 9 odst. 5 zákona č. 289/2005 Sb.).

Aplikace dosavadní právní úpravy vyvolává jisté výkladové nejasnosti, které pramení z jisté míry neurčitosti obecných pojmů použitých při formulaci oprávnění zpravodajských služeb. Ty se vztahují k evidenční ochraně údajů, tedy k institutu, který umožňuje zpravodajské službě ochraňovat před zneužitím údaje o jejích příslušnících, osobách jednajících v její prospěch, údaje vztahující se ke krycím dokladům i k osobám, které jsou předmětem zájmu zpravodajské služby, pokud jsou vedeny v informačních systémech veřejné správy. Dále se v oblasti evidenční ochrany údajů objevuje jev, který spočívá v tom, že také soukromé subjekty jsou oprávněny zpracovávat ve svých vlastních systémech údaje, které mají původ v informačních systémech veřejné správy.

Kromě toho dochází v dalších právních oblastech k vývoji, na který úprava v obou předmětných zákonech dosud nereagovala. Jde o oprávnění zpravodajských služeb žádat informace a pomoc od orgánů veřejné správy, které však neodpovídá povinnost těchto orgánů žádosti zpravodajské služby vyhovět, což je rozdíl proti obdobné úpravě v § 66 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky.

Ve vztahu k poskytování zpráv bankami a spořitelními a úvěrními družstvy, které se týkají jejich klientů, zpravodajským službám, pak podle současného stavu platí, že zpravodajská služba předkládá spolu s žádostí o poskytnutí zprávy výpis ze soudního rozhodnutí, kterým je zpravodajské službě povoleno takovýto prostředek získání informace použít. Tento výpis je utajovaný, ačkoli v něm jsou uvedeny jen nejnutnější údaje nutné k tomu, aby banka nebo družstevní záložna mohla požadovanou zprávu poskytnout, a to proto, že z tohoto výpisu je patrné, kdo žádost předkládá. Zároveň podle současného právního stavu nejsou banky ani družstevní záložny povinny přijmout opatření k tomu, aby byly oprávněny seznamovat se s utajovanými informacemi, což v praxi značně ztěžuje využitelnost tohoto institutu.

Zatímco zákon č. 153/1994 Sb. obsahuje úpravu společnou všem zpravodajským službám, zákon č. 154/1994 Sb. obsahuje úpravu specifickou pouze pro Bezpečnostní informační službu. Zde je také obsažena úprava použití zpravodajské techniky, která představuje - spolu s poskytováním zpráv chráněných bankovním tajemstvím a mlčenlivostí pracovníků družstevních záložen - nejzávažnější zásah do základních lidských práv a svobod. Tato úprava byla vytvořena poměrně izolovaně ve vztahu k právním úpravám opravňujícím jiné orgány k odbobně závažným zásahům. Ve srovnání s trestním řádem vynikne to, že pro zpravodajskou techniku je povolení k jejímu použití omezeno délkou tří měsíců, odposlechy podle trestního řádu jsou povolovány na měsíce čtyři a v případě například prostorových odposlechů, které jsou používány v rámci sledování osob a věcí podle trestního řádu (§ 158d) dokonce na měsíců šest.

Dalším důležitým zpravodajským prostředkem upraveným v zákoně č. 154/1994 Sb. jsou krycí prostředky a krycí doklady. Tato úprava je v zásadě vyhovující. Kromě oprávění Bezpečnostní informační služby krycí prostředky a krycí doklady pořizovat a vydávat obsahuje také povinnost správců příslušných informačních systémů poskytnout potřebnou součinnost při vložení potřebných údajů do těchto systémů; tato povinnost se však nevztahuje na správce těch informačních systémů, které nejsou informačními systémy veřejné správy, kteří ale využívají údaje v těchto informačních systémech vedené. Navíc není v zákoně upravena povinnost poskytovatelů součinnosti postupovat tak, aby nedošlo k vyzrazení činnosti Bezpečnostní informační služby; to je rozdíl od novějších úprav např. v zákoně č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, nebo v zákoně č. 17/2012 Sb., o Celní správě České republiky. Totéž platí také pro úpravu v zákoně č. 289/2005 Sb., o Vojenském zpravodajství, ve znění pozdějších předpisů. Co se týče Úřadu pro zahraniční styky a informace, také tento úřad je oprávněn při ochraně činností, které zpravodajská služba koná na území České republiky a jestliže je to nezbytné pro plnění úkolů v jeho působnosti, používat krycí doklady; toto oprávnění plyne ze zvláštních ustanovení o Úřadu pro zahraniční styky a informace v zákoně č. 153/1994 Sb. (§ 17 až 19). Chybí však možnost provést hloubkové krytí dokladu, tedy vložit, změnit nebo zrušit údaje vedené v informačních systémech veřejné správy tak, aby doklad nebyl při lustraci v nich odhalen.

Dotčeným subjektem budou vždy zpravodajské služby.

Navrhovanou úpravou budou také orgány veřejné samosprávy, které budou povinny poskytovat údaje z evidencí jimi vedených, pokud zvláštní zákon nestanoví něco jiného.

U poskytování údajů, na něž se vztahuje bankovní tajemství a mlčenlivost pracovníků družstevních záložen, to budou také subjekty, které jsou na základě jiného právního předpisu oprávněny vyžádat si od banky údaje, které jsou předmětem bankovního tajemství, zejm. Česká národní banka nebo Finančně analytický úřad.

Ve vztahu k poskytování součinnosti při evidenční ochraně údajů, při vydávání krycích dokladů a poskytování informací z informačních systémů veřejné správy to budou orgány veřejné správy, které tyto informační systémy spravují, a dále správci informačních systémů využívajících údaje z informačních systémů veřejné správy.

Cílem návrhu je stanovit, že zpravodajská služba je oprávněna žádat poskytnutí informací uchovávaných orgány veřejné správy v souvislosti s výkonem veřejné správy a zároveň stanovit, že orgány veřejné správy jsou povinny žádosti zpravodajské služby vyhovět, pokud tomu nebrání zvláštní úprava. Lze sice dovodit z principu řádné správy, že orgán veřejné správy nemůže bezdůvodně odmítnout poskytnutí informace jinému státnímu orgánu; toto odmítnutí musí být odůvodněno, např. úpravou mlčenlivosti apod., navrhuje se však, aby tato povinnost plynula přímo ze zákonného textu. Bezproblémovému průběhu vyřizování žádostí zpravodajských služeb však brání výše uvedené historické srovnání se starší úpravou.

Ve vztahu k poskytování informací vedených v souvislosti s celou šíří veřejné správy, nikoli jen správy státní, je nutno konstatovat, že potřebné informace lze v zásadě zjistit jinými prostředky získávání informací, avšak nákladnějším způsobem.

Cílem je dále upravit evidenční ochranu údajů v zákoně č. 153/1994 Sb. tak, aby pokrývala poskytování údajů ze všech informačních systémů, evidencí a registrů, které jsou buď samy vedeny veřejnou správou, nebo využívají údajů v informačních systémech veřejné správy na základě zákona, a to způsobem umožňujícím dálkový přístup, je-li to technicky možné, a dále tak, aby bylo nesporné, že zpravodajské služby jsou oprávněny získat údaj o skutečné totožnosti osoby, která přístup k údajům vedeným v informačních systémech provedla, což je nezbytné pro účinné provádění evidenční ochrany údajů.

Dalším cílem je umožnit zpravodajským službám žádat o poskytnutí informací od bank a družstevních záložen prostřednictvím jiného subjektu, který je sám oprávněn poskytnutí takových informací vyžadovat. Důvodem pro navrhovaný postup je, že před konkrétní bankou, resp spořitelním nebo úvěrním družstvem, bude zakryta skutečnost, že dotaz klade zpravodajská služba. Přínosem navrhovaného řešení také je, že až do doby přijetí úpravy, která nahradí ochranu informace o předmětu zájmu zpravodajské služby prostřednictvím utajení podle zákona o ochraně utajovaných informací, jiným typem ochrany, bude usnadněno získávání informací od bank. (Informace o zájmu zpravodajské služby je ve výpisu soudního rozhodnutí nezbytně obsažena; v současné době je vládě předložen návrh novely zákona o bankách a zákona o spořitelních a úvěrních družstvech, který obsahuje povinnost mlčenlivosti pro pracovníky banky, resp. družstevních a úvěrních družstev.)

Riziko spojené s nepřijetím navržené úpravy lze popsat jako riziko nejednotného výkladu zákonných ustanovení v důsledku neustálené terminologie v zákonech upravujících vedení evidencí, registrů a informačních systémů. Dále by nepřijetí navrhovaných změn znamenalo, že by nebylo možno vyloučit, že část objemu dat bude poskytována způsobem nikoli dálkovým, což znamená sníženou účinnost evidenční ochrany v důsledku vyšší časové náročnosti takovéhoto způsobu. Ve vztahu k povinnosti orgánů veřejné správy poskytnout požadovanou informaci lze dovodit z principu řádné správy, že tento orgán nemůže bezdůvodně odmítnout poskytnutí informace jinému státnímu orgánu; toto odmítnutí musí být odůvodněno, např. úpravou mlčenlivosti apod. Vynutitelnost takové povinnosti je však nedostatečná. Bezproblémovému průběhu vyřizování žádostí zpravodajských služeb navíc brání výše uvedené historické srovnání se starší úpravou. Ve vztahu k poskytování informací vedených v souvislosti s celou šíří veřejné správy, nikoli jen správy státní, je nutno konstatovat, že potřebné informace lze v zásadě zjistit jinými prostředky získávání informací, avšak zdlouhavým způsobem.

Dále poněkud zastaralá úprava krycích prostředků a krycích dokladů skrývá riziko takové své aplikace, která by mohla vést k prozrazení těchto prostředků a dokladů.

Nepřijetí návrhu by také znamenalo, že by povolení k použití zpravodajské techniky bylo neodůvodněně zkráceno vůči úpravě v trestním řádu; znamená zbytečné zvýšené zatěžování jak Vrchního soudu v Praze, tak i Bezpečnostní informační služby a Vojenského zpravodajství.

Byly zvažovány varianta nulová a varianta přijetí předkládaného návrhu. Řešení problémů, které spočívají, stručně řečeno, v terminologické nejasnosti a problematické proveditelnosti oprávnění zpravodajských služeb, což je důsledkem rychlého vývoje právní úpravy informačních systémů, se další možná řešení nenabízejí; evidenční ochrana údajů se buďto bude, nebo nebude týkat všech záznamů o poskytnutí a využití údajů z informačních systémů veřejné správy a o přístupu do příslušných systémů.

Co se týče poskytování zpráv chráněných bankovním tajemstvím nebo mlčenlivostí pracovníků družstevních záložen zpravodajským službám, bylo by možno problém spočívající v nemožnosti předat utajovanou písemnost bankám, resp. záložnám, teoreticky řešit také uložením povinnosti bankám a družstevním a úvěrním družstvům přijmout opatření k tomu, aby byly oprávněny zpracovávat utajované informace, ale toto řešení bylo již odmítnuto ze strany Ministerstva financí, České národní banky i Národního bezpečnostního úřadu.

Ve vztahu k prodloužení doby povolení pro použití zpravodajské techniky se nabízí varianta prodloužení na šest měsíců místo navrhovaných čtyř, po vzoru úpravy sledování podle § 158d trestního řádu (toto ustanovení obsahuje také použití prostředků, které jsou zpravodajské technice obdobné, například prostorové odposlechy), vzhledem k tomu však, že legislativní návrhy v oblasti vnitřní bezpečnosti (usnesení vlády č. 779 ze dne 31. 8. 2016) předpokládají, že zpravodajské informace by měly být použitelné také v rámci trestního řízení, čemuž podle Ústavního soudu dosud brání mj. nedostatek garančních kvalit při povolování zpravodajských odposlechů ve srovnání s odposlechy v rámci trestního řízení (nález I. ÚS 3038/07), přizpůsobuje se předkládaný návrh přísnější úpravě v trestním řádu pro odposlechy telefonních hovorů.

Přínosem navrhované úpravy je odstranění výkladových nejasností, na něž poukázala dosavadní praxe, ve vztahu k poskytování údajů orgány veřejné správy sladění úpravy týkající se zpravodajských služeb s úpravou pro Policii České republiky, ve vztahu k získávání údajů od bank a družstevních záložen je přínosem zvýšená schopnost zpravodajských služeb utajit svou činnost a zvýšení efektivity a standardu utajení činnosti také v případě využívání krycích prostředků a krycích dokladů zpravodajskou službou.

Na nákladové straně stojí u navrhované varianty zvýšená administrativní zátěž pro orgány veřejné správy, soukromé subjekty, pokud využívají údaje vedené orgány veřejné správy v informačních systémech, a případně také pro orgány oprávněné požadovat informace chráněné bankovním tajemstvím (např. pro Českou národní banku) při poskytování součinnosti.

Náklady budou spojeny také se získáváním záznamů o přístupech do informačních systémů, které využívají údaje z informačních systémů veřejné správy, a záznamech o poskytnutí a využití údajů z těchto systémů.

Pokud zpravodajské služby využívají jako informačního zdroje informační systémy vedené orgány veřejné správy, postupují zejména podle § 11 odst. 3 zákona č. 153/1994 Sb. Vzhledem k charakteru systémů taxativně vyjmenovaných v tomto ustanovení má získávání informací postupem podle § 11 odst. 1 doplňkovou roli. Na tom se nic zásadního nezmění ani po přijetí navrhované novely.

Ve vztahu k evidenční ochraně údajů platí, že navrhovaná úprava zpřesňuje dosavadní znění zákona, u něhož se projevilo, že je různými správci informačních systémů veřejné správy interpretováno různě. Potud tedy neznamená nijak významný nárůst agendy orgánů veřejné správy, které tyto systémy spravují. Určitý nárůst nákladů lze očekávat ve vztahu k získávání záznamů o poskytnutí nebo využití údajů z informačních systémů, které využívají údaje z informačních systémů veřejné správy, a záznamů o přístupu do těchto systémů. Vzhledem k různorodosti těchto systémů a následné rozdílné složitosti jejich předpokládaných úprav však není možno výši nákladů určit na základě objektivních kritérií; ceny hrazené dodavatelům potřebných informačních systémů se značně liší nejen v závislosti na komplikovanosti systémů, ale i v závislosti na výsledcích konkrétního obchodního jednání s dodavatelem. Na základě poznatků z dosavadní praxe dodávání informačních systémů orgánům veřejné správy u systémů veřejné správy lze nicméně dojít k závěru, že jde o částku v řádech až milionů korun na jeden systém.

Získávání údajů chráněných bankovním tajemstvím nebo jiným druhem mlčenlivosti pracovníků družstevních záložen není novou kompetencí: lze předpokládat, že zvýší administrativní agendu u orgánů, které budou zpravodajskou službou žádány o poskytnutí součinnosti, ale půjde o zvýšení pouze nepatrné: celkový počet případů, kdy zpravodajské služby využívají tohoto institutu, se pohybuje v řádu jednotek ročně, a počet těch případů, kdy zpravodajské služby využijí prostřednictví jiného orgánu, bude maximálně shodný, pravděpodobně však spíše nižší.

Rovněž u změny úpravy krycích dokladů Bezpečnostní informační služby lze předpokládat nárůst výdajů v důsledku získávání údajů ze systémů, které využívají údaje ze systémů veřejné správy. Také v tomto případě platí, co bylo řečeno výše u evidenční ochrany - výše nákladů je značně různorodá podle povahy toho kterého informačního systému. Rovněž zde lze nicméně odhadnout na základě poznatků z dosavadní praxe, že náklady mohou dosáhnout řádově milionů korun.

Ohledně nově zavedené povinnosti mlčenlivosti v souvislosti se součinností při vložení, vymazání, změně nebo blokování údajů v informačních systémech, které se vztahují ke krycím dokladům, žádné náklady nepřinese.

Přínosem v případě přijetí předkládaného návrhu je:

1. eliminace možnosti, že účinnost evidenční ochrany údajů bude snížena v tom smyslu, že zpravodajská služba neobdrží veškeré relevantní údaje o přístupech k chráněným údajům, zejm. o totožnosti osoby, která přístup provedla,

3. možnost zpravodajských služeb utajit před bankou nebo družstevní záložnou svůj zájem v případě získávání údajů o klientech bank a družstevních záložen a umožnění tohoto postupu v případech, kdy výpis ze soudního rozhodnutí, kterým se použití tohoto postupu povoluje, je utajovaný a banka nebo družstevní záložna není oprávněna nakládat s utajovanými informacemi,

4. zvýšenou ochranu krycích dokladů stanovením povinnosti správců systémů, kteří jsou povinni poskytnout součinnost při vkládání, vymazání, změně nebo blokování těchto údajů, postupovat tak, aby nedošlo k vyzrazení činnosti Bezpečnostní informační služby.

3.4. Vyhodnocení variant

Přínosy navrhované úpravy nelze vzhledem k jejich povaze kvantifikovat. Lze je zobecnit jako zvýšenou schopnost zpravodajských služeb využívat dosavadních nástrojů zabezpečování informací a ochrany svých zájmů (konkrétně prostřednictvím jasného nastavení procesu poskytování údajů týkajících se datových schránek, poskytování zpráv chráněných bankovním tajemstvím, využívání krycích prostředků a krycích dokladů Bezpečnostní informační službou a využívání evidenční ochrany údajů).

Nulová varianta znamená setrvání na současném stavu, kdy protivník zpravodajských služeb České republiky získává nelegálně informace z informačních systémů veřejné správy, popřípadě z informačních systémů, které využívají údajů v informačních systémech obsažených, aniž se o tom zpravodajská služba dozví, nemožnost propojení krycích prostředků a krycích dokladů Bezpečnostní informační služby s těmito systémy, dále přetrvávání potíží spojených s vyžadováním údajů chráněných bankovním tajemstvím a mlčenlivostí zaměstnanců družstevních záložen a přetrvávání dosavadního rozdílu pro platnost povolení odposlechů u Bezpečnostní informační služby a Policie České republiky.

Nevhodnost zmíněných podvariant týkajících se využívání údajů od bank a družstevních záložen byla vysvětelena výše (sub 2.).

Z vyhodnocení variant vyplývá jako nejvhodnější varianta přijetí předkládaného návrhu.

Implementace doporučeného řešení bude různá podle jednotlivých změn.

Žádná zvláštní opatření si nevyžádá navrhované zprostředkování získávání údajů od bank a družstevních záložen: subjekt oprávněný k takovému postupu podle zvláštních předpisů využije tohoto svého oprávnění standardním způsobem a předá informaci zpravodajské službě v rámci běžného písemného styku.

Přezkum účinnosti novely zákona č. 153/1994 Sb., o zpravodajských službách České republiky, ve znění pozdějších předpisů, bude probíhat průběžně spolu s účinností dalších ustanovení citovaného zákona a budou ho provádět zpravodajské služby; účinnost a potřebnost jednotlivých metod získávání informací upravených tímto zákonem přezkoumávají také vláda a Parlament České republiky (resp. jeho komise pro kontrolu Bezpečnostní informační služby a Vojenského zpravodajství), jež jsou nadány pravomocí kontrolovat činnost zpravodajských služeb podle § 12 zákona č. 153/1994 Sb., o zpravodajských službách České republiky, a orgán nezávislé kontroly zpravodajských služeb (§ 12e/ až 12i/ zák. č. 153/1994 Sb.).

Konzultace proběhly s Českou národní bankou.

Konzultace s Českou národní bankou se týkaly možného prostřednictví České národní banky při vyžadování údajů od bank a úvěrních a spořitelních družstev. Navrhované znění § 11 odst. 6 zákona č. 153/1994 Sb. (část I bod 8 předkládaného návrhu novely) je výsledkem dohody s Českou národní bankou.