Důvodová zpráva k nařízení vlády č. 338/2025 Sb.

Vydání nařízení vlády o stanovení násobku částky životního minima pro účely zákona o podpoře bydlení je umožněno ustanovením § 20 odst. 1 písm. a) zákona č. 175/2025 Sb., o poskytování některých opatření v podpoře bydlení (zákon o podpoře bydlení). Podle tohoto ustanovení může vláda nařízením vlády stanovit, že se pro účely vydání závazného stanoviska Úřadu práce České republiky (dále jen „Úřad práce“) podle § 18 odst. 3 písm. b) zákona o podpoře bydlení použije jiný násobek částky životního minima, a to v rozmezí od 1,3násobku do 1,6násobku částky životního minima.

V rámci řízení o žádosti o zápis údaje o potřebě podpůrného opatření vyhodnocuje kontaktní místo pro bydlení splnění jednotlivých podmínek specifikovaných v § 17 zákona o podpoře bydlení. Jednou z těchto podmínek je vydání souhlasného závazného stanoviska podle § 18 zákona o podpoře bydlení. Kontaktní místo si prostřednictvím informačního systému podpory bydlení vyžádá od Úřadu práce závazné stanovisko, pokud má za to, že jsou u žadatele splněny podmínky pro zápis podle § 17 odst. 1 písm. a) až c) zákona o podpoře bydlení, jejichž součástí je i posouzení příjmů a majetku domácnosti. Úřad práce provádí pomocí závazného stanoviska sekundární příjmový test.⁠‌​​‌​‌​​​‌‌​‌‌‌‌⁠

Podle § 18 odst. 3 písm. b) zákona o podpoře bydlení má Úřad práce vydat souhlasné závazné stanovisko, pokud je reziduální příjem domácnosti nižší než 1,43násobek částky životního minima.

Cílem navrhované právní úpravy je stanovit výši násobku částky životního minima pro účely vydání závazného stanoviska Úřadu práce na 1,6násobek částky životního minima, a to z důvodu nutnosti nevylučovat z okruhu potenciálních příjemců podpůrných opatření v bydlení pracovně aktivní osoby, starobní důchodce a osoby se zdravotním postižením.

Předkládaný návrh nařízení vlády respektuje rozsah a meze zákonného zmocnění podle § 20 odst. 1 písm. a) a § 18 odst. 3 písm. b) zákona o podpoře bydlení.

Co se týče unijní ochrany osobních údajů, tj. zejména souladu navrhované úpravy s nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/679 ze dne 27. dubna 2016 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů a o zrušení směrnice 95/46/ES (tzv. GDPR), návrh nařízení vlády nezakládá žádné nové shromažďování osobních údajů ani nevytváří nové způsoby zpracování u stávajících osobních údajů. Navrhovaný předpis pouze specifikuje hodnotu násobku životního minima pro stanovisko Úřadu práce. Pro toto závazné stanovisko budou kontaktní místa pro bydlení zasílat data sbíraná do evidence podpory bydlení. Pro hlubší rozbor rozsahu a způsobu shromažďování osobních údajů pro účely vedení této evidence, jakož i zhodnocení souladu zákona o podpoře bydlení s právními předpisy o ochraně soukromí a osobních údajů vizte body 5 a 9 obecné části důvodové zprávy zákona o podpoře bydlení.

K souladu navrhované úpravy s unijními předpisy o veřejné podpoře vizte bod 4 obecné části důvodové zprávy.

Návrh nařízení vlády je tedy plně slučitelný s předpisy Evropské unie, judikaturou soudních orgánů EU jakož i obecnými právními zásadami EU.

Návrh nařízení vlády není způsobilý založit veřejnou podporu. Konkrétní výše příspěvků spojených s poskytováním podpůrných opatření bude upravena navrhovaným nařízením vlády o výši příspěvků podle zákona o podpoře bydlení (návrh číslo 2025-0057 v elektronickém systému tvorby právních předpisů).

Navrhovaná právní úprava specifikuje hodnotu násobku částky životního minima, s nímž se porovnávají příjmy domácnosti, kterým má být vydáno závazné stanovisko Úřadu práce pro účely řízení o žádosti o zápis údaje o potřebě podpůrného opatření. Dopady navrhované úpravy na práva a povinnosti fyzických osob tedy spočívají v právu žadatele a členů jeho domácnosti dosáhnout zápisu údaje o potřebě podpůrného opatření v bydlení do evidence podpory bydlení. Pro zápis je nutné obdržet souhlasné závazné stanovisko od Úřadu práce na základě výpočtů porovnávajících reziduální příjem domácnosti s násobkem částky životního minima. Podle § 18 odst. 3 písm. b) zákona o podpoře bydlení má Úřad práce vydat souhlasné stanovisko, pokud je reziduální příjem domácnosti nižší než 1,43násobek částky životního minima. Navrhovaným nařízením vlády se má hranice 1,43násobku částky životního minima posunout na 1,6násobek částky životního minima.

Zvýšením hodnoty násobku částky životního minima se zvýší počet osob, které splní podmínky pro vydání souhlasného závazného stanoviska Úřadu práce, a tím i podmínky pro zápis údaje o potřebě podpůrného opatření. Stávající, zákonná hodnota 1,43násobku částky životního minima je nastavena příliš přísně, neboť vyřazuje z možnosti mít zapsán údaj o potřebě podpůrného opatření práceschopné domácnosti s pracovní aktivitou, seniory a osoby se zdravotním postižením. Díky zvýšení násobku částky životního minima na 1,6 bude rozšířena cílová skupina příjemců podpůrných opatření v bydlení o osoby pracující, ale žijící v nevhodných podmínkách. Jako příklad lze uvést pracující matky samoživitelky, které žijí na ubytovnách; dále se jedná o seniory se starobním důchodem nad 10 000 Kč, či osoby s invalidním důchodem (ve třetím stupni).

Navrhovaná úprava nemá dopady na práva a povinnosti právnických osob.

S poskytováním podpůrných opatření jako takových jsou spojené nároky na státní rozpočet spočívající ve financování příspěvků na poskytování podpůrných opatření a na správu podle zákona o podpoře bydlení. Sledovaný návrh nařízení vlády neovlivňuje výši příspěvků jako takových, neboť ta bude upravena odlišným nařízením vlády, ale pouze rozšiřuje cílovou skupinu osob, kterým mohou být poskytnuta podpůrná opatření (úzké vymezení pomocí 1,43násobku částky životního minima rozšiřuje na 1,6násobek). Nařízení vlády však nenavýší absorpční kapacity systému (zejména počty bytů), proto v důsledku rozšíření této skupiny nedojde k vyššímu čerpání příspěvků, dojde pouze k navýšení počtu osob zapsaných v evidenci podpory bydlení, která v zásadě plní roli pořadníku a ze které si poskytovatelé vybírají domácnosti, kterým poskytnou podpůrné opatření.

Dopad zákona o podpoře bydlení na státní rozpočet primárně závisí na počtu bytů vložených do systému podpory bydlení soukromými vlastníky a obcemi. Tento počet bytů závisí jak na počtu každoročně uvolňovaných bytů v území (v případě obcí je typicky nízký – jedná se o jednotky bytů, maximálně desítky bytů u malého počtu měst), tak na tom, jak napjatý je lokální trh s nájemním bydlením (všude tam, kde je velmi napjatý a poptávka po nájemním bydlení převyšuje nad nabídkou a pronajímatelé si mohou vybírat nájemce, není odůvodněné předpokládat, že se do systému podpory bydlení dostanou významné počty bytů). Současně roli hrají jak implementační limity na straně poskytovatelů bytových podpůrných opatření, tak zejména na straně poskytovatelů asistence v bydlení. Pokud v území nebudou dostatečné kapacity asistence v bydlení (např. kvůli tomu, že budou mít její poskytovatelé obtíže najít dostatek pracovníků), povede to k omezení počtu bytů, u kterých budou poskytovatelé bytových podpůrných opatření ochotni poskytovat své služby (jelikož bez asistence v bydlení není možné poskytovat bytová podpůrná opatření u domácností, které budou mít potřebu asistence zapsanou v evidenci), a limitovat dopady regulace na státní rozpočet.

Zapojením závazného stanoviska Úřadu práce do procesu vyhodnocení žádosti o zápis údaje o potřebě podpůrného opatření (doplněno do textu zákona poslaneckým pozměňovacím návrhem) došlo ke zpřísnění podmínek pro vyhovění žádosti. Stávající, zákonem stanovená hodnota 1,43násobku částky životního minima vyřadila ze systému podpory zákona o podpoře bydlení přibližně třetinu osob v bytové nouzi (přesný dopad není možné kvantifikovat vzhledem k tomu, že nejsou k dispozici úplná data o příjmech domácností v bytové nouzi). S ohledem na vše výše uvedené tedy není odůvodněné předpokládat, že mírné rozšíření cílové skupiny zákona z domácností se zbytkovým příjem do 1,43násobku částky životního minima na domácností s příjmem do 1,6násobku bude mít vliv na státní rozpočet, jelikož potenciální dopady regulace na státní rozpočet zásadně omezují všechny výše uvedené faktory a řada dalších faktorů. I pokud bychom pracovali s velmi optimistickým odhadem, že zvýšením hranice z 1,43násobku částky životního minima na 1,6násobek dojde k zvýšení podílu domácností v bytové nouzi procházejících příjmovým testem z 66 % na 75 %, dojde ke zvýšení počtu oprávněných domácností z přibližně 42 tisíc (66 % z 64 tisíc domácností v bytové nouzi s nárokem na zápis údaje o potřebě bytového podpůrného opatření = 42 tisíc) na přibližně 48 tisíc (75 % z 64 tisíc = 48 tisíc), tedy o přibližně 6 tisíc domácností. Takto omezené rozšíření cílové skupiny může mít jen marginální vliv na rozpočtové dopady.

Při testování, zda domácnost potřebuje pro řešení své situace podpůrné opatření, je vedle testování reziduálního příjmu ověřováno, zda se domácnost skutečně nachází v bytové nouzi. Dle dat specifikovaných v závěrečné zprávě z hodnocení dopadů regulace k zákonu o podpoře bydlení (dále jen „zpráva RIA“) se v České republice v bytové nouzi aktuálně nachází 154 tisíc osob (v 67 500 domácnostech; jde o domácnosti bez střechy, v azylových domech, žijící na ubytovnách, v institucích, domácnosti bydlící bez právního titulu, nedobrovolně přespávající u příbuzných a přátel, domácnosti v nevyhovujícím nebo přelidněném bydlení aj.). Pro možnost získat zápis údaje o potřebě podpůrného opatření je tak nezbytné splnění obou podmínek – domácnost musí projít jak příjmovým testem, tak testem, že se aktuálně nachází v situaci bytové nouze. Velikost cílové skupiny podpůrných opatření tak nikdy nemůže překročit počet domácností v bytové nouzi. Domácnosti, které by splnily pouze příjmový test, ale nesplnily podmínku bytové nouze, nemohou podpůrné opatření získat.

Cílem zákona o podpoře bydlení je snížení rozsahu bytové nouze v České republice, předcházení vzniku bytové nouze a minimalizace doby, po kterou se domácnosti v bytové nouzi nachází. Tím dojde ke snížení celospolečenských nákladů, které existence bytové nouze generuje (úspory 1,4 miliardy Kč ročně po plném náběhu systému zákona v 5. roce). Nejpozději po 5 letech účinnosti má být zákon rozpočtově neutrální, v dalších letech pak předpokládané úspory převyšují předpokládané náklady (pro detailní odůvodnění vizte zprávu RIA).

Výpočty obsažené ve zprávě RIA vyčíslují náklady na bytovou nouzi v přepočtu na jednu domácnost, bez konkrétní specifikace výše příjmů mezi jednotlivými podskupinami osob v bytové nouzi. Náklady bytové nouze činí pro jednu domácnost 61 tis. Kč ročně. Rozšíření cílové skupiny zákona díky využití 1,6násobku částky životního minima tak nemá při spuštění systému dopad ani na úspory v rámci ušetřených nákladů bytové nouze, pouze proměnu toho, u koho z cílové skupiny zákona dojde k eliminaci těchto nákladů po veřejné rozpočty. Dopad na úspory v nákladech bytové nouze bude možné sledovat až v dlouhodobém horizontu aplikace příjmových limitů – pokud budou příliš restriktivní, dojde v určitém okamžiku k uspokojení bytových potřeb dané cílové skupiny omezené příjmovým stropem a dále nebude možné pomáhat dalším osobám v bytové nouzi, pro které by byl příjmový limit příliš restriktivní, a nebude tak možné díky systému nadále šetřit veřejné prostředky tím, že by náklady bytové nouze byly dále eliminovány.

Jak prokázaly pilotní projekty realizované z Operačního programu Zaměstnanost a Operačního programu Zaměstnanost plus zaměřené na nástroje převzaté do zákona o podpoře bydlení, v delším časovém horizontu má odstraňování bytové nouze pozitivní dopady na podnikatelské prostředí. Osoby ve standardním bydlení se snadněji vracejí na pracovní trh, z důvodu lepšího zdravotního stavu jsou na něm stabilnější. Stabilní bydlení rovněž představuje základní předpoklad pro kvalitní vzdělání dětí a jejich přípravu na budoucí povolání.

Náklady na státní příspěvky byly podrobně analyzovány ve zprávě RIA a následně aktualizovány jako podklad k návrhu nařízení vlády o výši příspěvků podle zákona o podpoře bydlení.

Návrh nařízení vlády v souladu s prováděným zákonem zvyšuje hodnotu násobku částky životního minima podle § 18 odst. 3 písm. b) prováděného zákona z 1,43 na 1,6, což rozšíří množství lidí v bytové nouzi, kteří obdrží souhlasné závazné stanovisko od Úřadu práce, a bude jim tak možné zapsat údaj o potřebě podpůrného opatření do evidence podpory bydlení.

Dopady zavedení příjmového stropu, jak v původně navrhované výši 1,43násobku částky životního minima, tak ve výši 1,6násobku, byly propočítány pro 4 nejčastější typy domácností, na 7 úrovních pracovních příjmů (nejčastěji se vyskytujících v případě cílové skupiny zákona) ve třech hlavních velikostních kategoriích obcí. Celkem tedy byly dopady obou variant příjmového stropu kalkulovány pro 84 různých situací domácností s pracujícími členy v rámci cílové skupiny zákona.

Dopady příjmového stropu v jednotlivých velikostních kategoriích obcí se mírně lišily, jak je vidět z Tabulky 1.

Tabulka 1: Zbytkový příjem (pro účely posuzování nároku na zápis údaje o potřebě podpůrného opatření, vyjádřený násobkem částky životního minima) podle hrubých pracovních příjmů, složení domácnosti a obce bydliště

Rozdíly mezi velikostními kategoriemi obcí ovšem nebyly významné, a tudíž je možné dopady možných variant příjmového stropu shrnout, jak je to učiněno v Tabulce 2.

Z Tabulky 2 je zřejmé, že ani navýšení stropu na 1,6násobek částky životního minima neumožní zahrnout do cílové skupiny zákona domácnosti s legálně pracujícími osobami za mzdu vyšší, než je polovina předpokládané minimální mzdy v roce 2026 (respektive těsně nad hranicí minimální mzdy v případě jednotlivce). Zvýšení příjmového stropu na 1,6násobek částky životního minima ale povede k tomu, že domácnosti, kterým se poskytují podpůrná opatření, nebudou tolik demotivovány od zvyšování příjmu z (legální) pracovní aktivity. Zvýšení příjmu z legální pracovní aktivity totiž může kvůli závaznému stanovisku Úřadu práce vést k ukončení poskytování podpůrného opatření po 1 roce až 3 letech, což by pravděpodobně vedlo k opětovnému propadu domácnosti do bytové nouze.

Tabulka 2: Zbytkový příjem (vyjádřený násobkem částky životního minima) uplatňovaný pro účely posuzování nároku na zápis údaje o potřebě podpůrného opatření pro čtyři nejčastější typy domácností s pracujícími členy

Poznámka: V tabulce zmíněná ne/zranitelnost je ne/zranitelností podle zákona o dávce státní sociální pomoci.

Dopady na hlavní typy domácností s pracovně aktivními členy lze shrnout následovně:

I. Nezranitelné samoživitelky s jedním školním dítětem neztratí nárok na zápis údaje o potřebě podpůrného opatření, když začnou pracovat za více než polovinu minimální mzdy, čímž dochází k odstranění překážky v pracovní aktivitě odpovídající věku dítěte, tj. v práci ve větším rozsahu než je poloviční úvazek (která je adekvátní s ohledem na to, že dítě již je školního věku), která byla přítomná u varianty s 1,43násobkem částky životního minima.

II. Zranitelné samoživitelky se dvěma dětmi (jedním školním, jedním předškolním) ztrácejí nárok na zápis údaje o potřebě podpůrného opatření i při variantě 1,6násobku částky životního minima, jakmile jejich pracovní příjem převýší 10 tis. Kč měsíčně. Z toho je zřejmé, že ani vyšší hranice příjmového stropu nastavená na 1,6násobek částky životního minima není optimální, jelikož bude některé typy domácností, jako jsou samoživitelky s dětmi do 7 let, omezovat v pracovní aktivitě, pokud nechtějí ztratit příležitost na poskytnutí, resp. pokračování bytového podpůrného opatření. Do budoucna by bylo vhodné nastavit hranici výše.⁠‌​​‌​‌​​​‌‌​‌‌‌‌⁠

III. V případě úplných rodin se dvěma školními dětmi napravuje navýšení příjmového stropu na 1,6násobek částky životního minima nedostatek přítomný v případě aplikace 1,43násobku částky životního minima jako příjmového stropu, který spočíval ve výrazném omezení pracovní aktivity podporovaných domácností. Při aplikaci 1,43násobku částky životního minima by úplná rodina se 2 práceschopnými rodiči (a dětmi školního věku) ztrácela nárok na zápis údaje o potřebě podpůrného opatření už ve chvíli, kdy by její pracovní příjem dosahoval 25 tisíc Kč měsíčně, tedy už ve chvíli, kdy by jeden z rodičů pracoval za minimální mzdu a druhý měl příjem z brigády vyšší než přibližně 2 tisíce Kč měsíčně. Ani v případě úplných rodin s dětmi nicméně není navýšení příjmového stropu na 1,6násobek částky životního minima zdaleka optimální z hlediska pobídek k pracovní aktivitě, jelikož už ve chvíli, kdy pracovní příjem domácnosti přesáhne 30 tisíc Kč měsíčně, tedy např. když bude jeden rodič pracovat na plný úvazek za minimální mzdu a druhý na poloviční úvazek za minimální mzdu, domácnost již nárok na zápis údaje o potřebě podpůrného opatření ztratí.

IV. V případě jednotlivců (např. mladých lidí opouštějících dětské domovy – prioritní skupiny podle zákona o podpoře bydlení) navýšení příjmového stropu na 1,6násobek částky životního minima umožní, aby tito lidé, pokud žijí v Praze nebo v Brně, kde jsou vyšší náklady na bydlení a mzdy, pracovali za mírně vyšší než předpokládanou minimální mzdu v roce 2026. Pokud nicméně nebude životní minimum navyšováno stejným tempem jako minimální mzda, přestane být relativně brzy 1,6násobek částky životního minima vhodnou hranicí z hlediska pobídek k legální pracovní aktivitě i v případě domácností jednotlivců.

V. V případě seniorů dojde díky navýšení příjmového stropu z 1,43násobku na 1,6násobek částky životního minima k tomu, že ze systému podpory bydlení již nebude vylučováno 95-97 % seniorů, kteří mají důchod vyšší než 10 tis. Kč měsíčně, jak je vidět z Tabulky 3. Příjmový strop na úrovni 1,6násobku částky životního minima ani v případě starobních důchodců není optimální, jelikož vylučuje z podpory všechny důchodce s důchodem blížícím se průměrnému důchodu (20 tis. Kč měsíčně). Tím dojde k omezení účinnosti zákona jako nástroje řešení bytové nouze seniorů, kteří stále častěji končí v bytové nouzi (zpravidla na ubytovnách) ve velkých městech s vysokými náklady na bydlení (Praze, Brně, Plzni), přestože se jejich důchod blíží průměrnému důchodu.

Tabulka 3: Zbytkový příjem (vyjádřený násobkem částky životního minima) uplatňovaný pro účely posuzování nároku na zápis údaje o potřebě podpůrného opatření starobních důchodců podle výše důchodu

VI. Žádaný efekt má navýšení příjmového stropu na 1,6násobek částky životního minima v případě osob se zdravotním postižením (Tabulka 4). V jejich případě vylučuje 1,43násobek částky životního minima ze systému podpory bydlení všechny osoby se třetím stupněm invalidity. Díky navýšení na 1,6násobek částky životního minima tito lidé budou moci podporu v bydlení získat. Může jít například o mladé dospělé se zdravotním postižením, o které již nezvládají pečovat jejich rodiče. Tito mladí lidé mohou buď skončit v nákladné a nevhodné ústavní péči, nejčastěji pobytové sociální službě domov pro osoby se zdravotním postižením (každoročně je do této služby přijímáno více než tisíc nových osob), nebo se mohou přestěhovat do bytu, kde budou žít s podporou terénních sociálních služeb život v běžné společnosti (ne v ústavu), jak jej žili doposud. To bude u řady z nich možné pouze pokud jim bude poskytováno podpůrné opatření (bytová podpůrná opatření a asistence v bydlení poskytované podle zákona o podpoře bydlení jsou důležité pro získání a udržení bydlení pro tuto cílovou skupinu).

Tabulka 4: Zbytkový příjem (vyjádřený násobkem částky životního minima) uplatňovaný pro účely posuzování nároku na zápis údaje o potřebě podpůrného opatření osob se zdravotním postižením podle stupně invalidity

Přes popsané zúžení cílové skupiny, která obdrží podporu v podobě podpůrných opatření, oproti původnímu návrhu zákona, však vzhledem k dosavadní absenci takto komplexní právní úpravy zaměřené na problematiku získání a udržení stabilního vyhovujícího bydlení lze předpokládat významné pozitivní sociální dopady. Krom výše zmíněných obecně vymezených cílových skupin zákon o podpoře bydlení v příloze č. 4 stanoví skupiny zvláště zranitelných osob, jejichž bytovou nouzi je nezbytné řešit prioritně. V důsledku uplatnění těchto nástrojů prostřednictvím sítě kontaktních míst pro bydlení lze předpokládat snížení počtu osob v bytové nouzi, zvýšení kvality života cílové skupiny a s tím spojené pozitivní celospolečenské dopady na sociální smír a veřejné rozpočty.

Návrh nařízení vlády, respektive jím prováděný zákon bude mít oproti současnému stavu významné pozitivní sociální dopady na specifické skupiny obyvatel, na osoby sociálně slabé, osoby se zdravotním postižením, národnostní menšiny, rodiny a ochranu práv dětí.

Návrh nařízení vlády nemá dopady na životní prostředí.

Bytová nouze disproporčním způsobem dopadá na osoby nebo domácnosti, u kterých se vyskytuje jeden nebo více diskriminačních důvodů, a to v důsledku diskriminujícího jednání některých pronajímatelů bytového fondu. Mezi nejčastější diskriminační důvody při hledání bydlení patří etnicita nebo rodinný stav. Absence uceleného systému opatření pro řešení bytové nouze nyní neumožňuje státu naplňovat právo na bydlení diskriminovaných skupin.

V případě Romů, jejichž diskriminace na českém trhu s bydlením byla opakovaně prokázána mnoha výzkumy a potvrzena Veřejným ochráncem práv, je navýšení příjmového stropu na 1,6násobek částky životního minima zásadní pro zmírnění negativního dopadu doplnění kritéria příjmového stropu poslaneckým pozměňovacím návrhem. Kritérium příjmového stropu má totiž zásadní negativní dopad na potenciál zákona o podpoře bydlení jako nástroje zmírňování diskriminace Romů na trhu s bydlením.

Mimo to jsou na trhu s bydlením v nevýhodné situaci často ženy, a to zejména v postavení sólo rodičů, a dále jako seniorky. Ze sociologických výzkumů vyplývá, že z hlediska zakořeněných strukturálních nerovností jsou chudobou a materiálním nedostatkem ohroženy ve všech věkových kohortách především ženy.

Jednou ze zvláště zranitelných (prioritních) skupin vyjmenovaných v příloze č. 4 k zákonu o podpoře bydlení jsou oběti domácího násilí, těmi jsou častěji rovněž ženy. Zákon o podpoře bydlení umožní státu lépe naplňovat závazek k ochraně osob před domácím násilím, neboť systém podpory bydlení může přeživším domácího násilí nabídnout alternativy k bydlení s násilníkem. Ze sociologických průzkumů vyplývá, že absence jiného bydlení je jednou z hlavních překážek odchodu obětí od agresora.

Návrh nařízení vlády není v rozporu se zákazem diskriminace, ani není v rozporu s principem rovnosti mužů a žen. Navrhované nařízení vlády ve spojení s prováděným zákonem má naopak za cíl zmírňovat dopady diskriminace na trhu s bydlením, které čelí např. příslušníci národnostních menšin nebo osoby se zdravotním postižením. Navrhované nařízení vlády ve spojení s prováděným zákonem bude zároveň napomáhat dosažení faktické rovnosti mužů a žen, neboť bytová nouze disproporčně postihuje právě ženy.

Návrh nařízení vlády nezakládá žádné nové shromažďování osobních údajů ani nevytváří nové způsoby zpracování u stávajících osobních údajů. Posouzení dopadů na ochranu soukromí a osobních údajů (DPIA) bylo provedeno již k návrhu zákona o podpoře bydlení. Tento návrh nařízení vlády pouze stanoví násobek částky životního minima uplatňovaný u příjmového testu. Posouzení dopadů včetně nepřímých (DPIA) zpracované k návrhu zákona tak zůstává v plném rozsahu použitelné i pro toto prováděcí nařízení.

U navrhovaného nařízení vlády nebyla po jejím vyhodnocení podle vládní metodiky pro hodnocení korupčních rizik (CIA – Corruption Impact Assessment) korupční rizika zjištěna. Potenciální korupční riziko návrhu zákona prováděného tímto nařízením bylo vyhodnoceno jako nízké. Detaily vizte v bodě 10 důvodové zprávy zákona o podpoře bydlení.

Navrhovaná právní úprava nemá dopady na bezpečnost nebo obranu státu.

12. Zhodnocení dopadů na rodiny, zejména s ohledem na plnění funkcí rodiny, s ohledem na počet vyživovaných členů, na případnou přítomnost hendikepovaných členů a rodiny samoživitelů, rodiny se třemi a více dětmi a další specifické životní situace, dále s ohledem na posílení integrity a stability rodiny a posílení rodinné harmonie, lepší rovnováhy mezi prací a rodinou a na posílení mezigeneračních a širších příbuzenských vztahů

V bytové nouzi vyrůstá přibližně 60 tisíc dětí, což představuje přibližně 40 % všech osob v bytové nouzi. Nejvíce, téměř 14 tisíc z nich, se nachází v silně přelidněných bytech, dalších 13 tisíc vyrůstá v rodinách trpících extrémní nejistotou bydlení, protože mají opakovaně nájemní (či podnájemní) smlouvy pouze na 1 až 3 měsíce. Z hlediska počtu osob tvoří rodiny s dětmi největší skupinu osob v bytové nouzi, 70 % z osob v bytové nouzi jsou členové rodin s dětmi. Seniorské domácnosti, kterých je v bytové nouzi přibližně 8 tisíc, tvoří přibližně 12 % ze všech domácností v bytové nouzi. Největší část z nich žije na ubytovnách (přibližně 20 %). Bytová nouze má přímé dopady na rodiny a zdravotní stav jejich členů. U dětí v bytové nouzi je vyšší výskyt astmatu, respiračních chorob, zranění a předčasných úmrtí v důsledku nevyhovujícího bydlení. V rodinách v bytové nouzi hrozí 2,7krát vyšší riziko odebrání dítěte do náhradní péče. Výskyt závažných duševních onemocnění má 4,5krát vyšší pravděpodobnost u osob v bytové nouzi pečujících o děti. Detailní přehled dopadů včetně odkazů na příslušné studie vizte ve zprávě RIA.

Cílem zákona prováděného tímto nařízením vlády, je snížení počtu osob v bytové nouzi nejméně o 30 % za 10 let a zpomalení nárůstu počtu dětí ve státní péči a snížení počtu dětí znevýhodněných ve vzdělávání, protože se jejich rodina nachází v bytové nouzi. Navrhované nařízení vlády upravuje příjmový limit pro test reziduálního příjmu, a upravuje tak podmínky, za kterých domácnosti mohou dosáhnout zápisu údaje o potřebě podpůrného opatření do evidence podpory bydlení.

Nebyl identifikován žádný dopad.

Zákon prováděný tímto nařízením předpokládá vznik informačního systému podpory bydlení. Navrhované nařízení vlády do této úpravy nijak nezasahuje, a je tak platné zhodnocení obsažené v důvodové zprávě k zákonu o podpoře bydlení.