Důvodová zpráva k zákon č. 341/2015 Sb.

Ministerstvo pro místní rozvoj předkládá „Návrh zákona, kterým se mění zákon č. 159/1999 Sb., o některých podmínkách podnikání a o výkonu některých činností v oblasti cestovního ruchu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů a zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů.

Návrh zákona je předkládán v souladu s Plánem legislativních prací vlády na zbývající část roku 2014, schváleným vládou České republiky usnesením č. 165, ze dne 12. března 2014.

Návrh zákona je, s výjimkou níže uvedeného, totožný s návrhem zákona, který již byl schválen usnesením vlády ze dne 15. května 2013 č. 334 (dále jen „vládní návrh zákona z roku 2013“) a postoupen Poslanecké sněmovně, která jej projednala v prvním čtení (sněmovní tisk 1042). K dalšímu projednání vládního návrhu zákona v Poslanecké sněmovně již nedošlo v důsledku jejího rozpuštění. Na rámec vládního návrhu zákona z roku 2013 byla do Návrhu zákona začleněna úprava spočívající ve sjednocení terminologie s občanským zákoníkem (např. smlouva o zájezdu, smlouva o pojištění záruky pro případ úpadku). S ohledem na změnu živnostenského zákona provedenou zákonem č. 309/2013 Sb., která zasáhla do úpravy překážek provozování živnosti, byla oproti vládnímu návrhu zákona z roku 2013 vypuštěna ustanovení upravující překážky provozování živnosti provozování cestovní kanceláře a ustanovení upravující překážku udělení koncese pro provozování cestovní kanceláře, v souvislosti s tím byla též provedena úprava podmínek pro vydání nesouhlasného stanoviska Ministerstvem pro místní rozvoj v § 5.

Jiří Dienstbier, ministr pro lidská práva, rovné příležitosti a legislativu a předseda Legislativní rady vlády dne 4. dubna 2014 pod Č.j.: 4807/2014-0VL povolil, aby k návrhu novely zákona nebylo provedeno připomínkové řízení.

Zákon č. 159/1999 Sb., o některých podmínkách podnikání a o výkonu některých činností v oblasti cestovního ruchu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů a zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), (dále jen „Zákon“), nabyl účinnosti 1. října 2000 a do současné doby prošel několika dílčími novelizacemi. Novela Zákona publikovaná pod č. 301/2009 Sb. s účinností 1. ledna 2010 zapracovala do Zákona obsah a výkon činnosti horské služby a v souvislosti s tím změnila název Zákona.

Přijetím Zákona Ministerstvo pro místní rozvoj (dále jen „MMR“) zajistilo implementaci Směrnice Rady 90/314/EHS ze dne 13. června 1990 o souborných službách pro cesty, pobyty a zájezdy (dále jen „Směrnice“) do českého práva. „Notifikace směrnice proběhla dne 11. 2. 2004 bez připomínek EK. Dále Komise v rámci tzv. „pre-infringementového“ řízení zaslala v lednu r. 2009 České republice otázky, které se týkaly některých, z pohledu Komise, sporných ustanovení zákona č. 159/1999 Sb. Komise, ani tehdy, nezpochybnila úpravu zajištění povinného pojištění záruky pro případ úpadku cestovní kanceláře, obsaženou v § 6 až 8 zákona č. 159/1999 Sb. Komise aktivně prověřuje transpoziční úpravu v členských státech.“ Při těchto kontrolách Evropská komise nezjistila žádné nedostatky, které by jí vedly k zahájení řízení o porušení práva EU ze strany ČR. Přes tuto skutečnost však v praxi dochází k určitým nejasnostem při aplikaci Zákona a k pokusům o různý výklad právní úpravy pojištění cestovních kanceláří proti úpadku. Různé výklady se týkají především nedostatečnosti výše pojistného limitu pro uspokojení zákonných nároků zákazníků v případě úpadku cestovní kanceláře v plné výši a v plném rozsahu, jak stanoví Zákon. Podle eurokonformního výkladu, který zastává též MMR, Zákon zajišťuje v ustanoveních o povinném pojištění záruky pro případ úpadku uspokojení zákazníků v plné výši a v plném rozsahu. Přesto v zájmu jednoznačného výkladu se MMR rozhodlo předložit novelu Zákona, která zpřesní ustanovení o povinném pojištění záruky pro případ úpadku cestovní kanceláře tak, aby byla beze zbytku zajištěna ochrana zákazníků odpovídající Směrnici a nemohlo docházet k různým výkladům v neprospěch zákazníka. Jediným možným výkladem bude v duchu předkládané novely Zákona to, že pojistná smlouva musí zajistit v případě úpadku cestovní kanceláře, aby byly splněny veškeré zákonné nároky zákazníků, a to v plném rozsahu bez jakéhokoli krácení. S tímto cílem souvisejí i téměř všechny další navrhované úpravy v novele Zákona.

Na základě novely živnostenského zákona č. 286/1995 Sb. došlo od 1. 1. 1996 na základě obecného požadavku „liberalizace přístupu k podnikání“ k radikálnímu snížení počtu živností koncesovaných a na základě této skutečnosti se stala z původní koncesované živnosti „cestovní kancelář“ živnost volná. Tato skutečnost sice na jedné straně způsobila, že došlo k rozvoji v tomto směru podnikání, na straně druhé však zkušenosti ukázaly, že naprostá deregulace a volnost podnikání má závažné negativní důsledky. Počet cestovních kanceláří neúměrně narůstal a jejich podnikání ve formě živnosti volné sebou neslo značné problémy spojené s případnou repatriací zákazníků cestovních kanceláří, ponechaných bez pomoci a prostředků v zahraničí cestovní kanceláří nebo případným vrácením peněžních prostředků zaplacených zákazníkem za účelem zakoupení zájezdů a jeho následnou derealizací. K těmto problémům docházelo v důsledku platební neschopnosti cestovní kanceláře. V souvislosti s tím, co je uvedeno, je potřeba si dále uvědomit, že občané České republiky nebyli a nejsou ve většině případů natolik solventní, aby byli schopni sami ze svých prostředků uhradit repatriaci a teprve následně vymáhat finanční náhradu a dosud většinou neexistující „podnikatelskou etiku“, která ve vyspělých zemích hraje významnou pozitivní roli.

Z výše uvedených důvodů bylo nutné živnost cestovních kanceláří vrátit do živností koncesovaných a ještě přijmout samostatnou právní úpravu, která bude komplexně řešit podmínky provozování této živnosti. Touto komplexní právní úpravou činnosti cestovních kanceláří a cestovních agentur byl zákon č. 159/1999 Sb., o některých podmínkách podnikání a o výkonu některých činností v oblasti cestovního ruchu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů a zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů, který měl při svém přijetí naplnit tři základní požadavky:

V podstatě tedy Zákon zapracoval příslušný předpis Evropské unie a upravil podmínky, za kterých mohou provozovatelé cestovních kanceláří a agentur poskytovat své služby veřejnosti, upravil další povinnosti provozovatelů cestovních kanceláří a agentur, podmínky vydání koncesní listiny, podmínky povinného pojištění záruky pro případ úpadku cestovní kanceláře. V další části po novelizaci provedené zákonem č. 301/2009 Sb. upravil tento Zákon obsah činnosti horské služby a její výkon.

Na základě úpadku cestovní kanceláře v roce 2011, a následného krácení zákonných nároků jejích klientů pojišťovnou pouze na 58% výše všech nároků, s ohledem na nízkou výši pojistného limitu cestovní kanceláře, nechalo MMR zpracovat dvě odborné analýzy.

První zadaná analýza se zabývala porovnáním vzájemného vztahu Zákona a zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě. Výstupem zpracované analýzy je komplexní právní rozbor týkající se porovnání obou výše uvedených zákonů. Z tohoto rozboru vyplývá, že pokud Zákon upravuje právní vztahy účastníků pojistné smlouvy jinak než zákon o pojistné smlouvě, má úprava těchto vztahů podle Zákona přednost. Pojistná smlouva, která se řídí zákonem o pojistné smlouvě, musí být sjednána tak, aby její obsah odpovídal požadavkům Zákona, jakožto zákona zvláštního. Výstupem zadané analýzy je konstatování, že účelem úpravy povinného pojištění pro případ úpadku podle zákona je ochrana spotřebitele. To je zřejmé ze Zákona, z ustanovení občanského zákoníku a Směrnice. Směrnice v článku 7 hovoří o předložení dostatečných záruk pro zajištění vrácení vložených prostředků a pro návrat spotřebitele v případě platební neschopnosti nebo úpadku. Zákon, který implementuje ustanovení této směrnice do právního řádu České republiky, pak zavedl jako odpovídající záruku povinné pojištění. Zákon sice předpokládá sjednání pojistné částky jako horní hranice pojistného plnění, avšak současně z jeho ustanovení vyplývá, že pojistná částka má být sjednána tak, aby byly vytvořeny dostatečné předpoklady pro plnění každému oprávněnému zákazníkovi ve výši celé ceny neuskutečněného zájezdu nebo zálohy na jeho úhradu.

Druhá zadaná analýza se zabývala otázkou úplnosti a správnosti implementace Směrnice do českého právního řádu. Z této analýzy vyplývá, že podle eurokonformně (v souladu s transponovanou Směrnicí) vykládané úpravy povinného pojištění pro případ úpadku v Zákoně pojišťovna je povinna poskytnout plnění v plném rozsahu ustanovení § 6 Zákona. Zákon nelze aplikovat izolovaně od Směrnice jakkoliv zužujícím způsobem, To je v analýze dokladováno na příkladech rozhodovací praxe Soudního dvora Evropské unie.

Přestože, jak je výše uvedeno, musí být pojištění sjednáno tak, aby pojistné plnění bylo zákazníkovi vyplaceno v plném rozsahu bez omezení, předkládá MMR v rámci návrhu zpřesňující ustanovení týkající se pojištění pro případ úpadku cestovní kanceláře, aby bylo v nejvyšší možné míře vyloučeno podpojištění a krácení nároků zákazníků jako zcela nepřípustné (viz příloha č. 3 – Přehled úpadků CK v letech 2012 a 2013 v případech, kdy nebylo uskutečněno pojistné plnění ve výši 100%).

Vzhledem ke skutečnosti, že povinné pojištění záruky pro případ úpadku cestovních kanceláří nabízí na českém trhu několik pojišťoven, požádalo MMR Českou národní banku o spolupráci při kontrole pojistných podmínek jednotlivých pojišťoven. MMR požaduje, aby pojišťovny v případech povinného pojištění záruky pro případ úpadku cestovní kanceláře plnily pojistné plnění vůči klientům v plném rozsahu jejich nároků uvedených v Zákoně tak, aby ochrana klientů v tomto případě odpovídala beze zbytku Směrnici.

Některé případy úpadků v letech 2012 a 2013 ukazují na úmyslné páchání protiprávních činů provozovateli cestovních kanceláří. V jednom případě MMR podalo trestní oznámení na podnikající fyzickou osobu pro podezření z podvodu, případně pojistného podvodu. MMR se domnívá, že tato osoba prodávala zájezdy za situace, kdy již věděla o finančních obtížích své cestovní kanceláře, přičemž hrubě zkreslila údaje o počtu plánovaných zájezdů při uzavírání pojistné smlouvy. Dalším případem je úpadek cestovní kanceláře, kde byla sice pojistná smlouva uzavřena a platná, ale její účinnost byla podmíněna zaplacením první splátky pojistného, k čemuž však nedošlo. Tento případ vedl předkladatele novely k návrhu změny Zákona, podle kterého bude povinností cestovních kanceláří předkládat k žádosti o koncesi pojistnou smlouvu včetně dokladu o zaplacení pojistného oproti stávajícímu stavu, kdy Zákon uváděl „platnou“ pojistnou smlouvu bez stanovení povinnosti zaplacení pojistného v době podání žádosti (viz příloha č. 4 – Finanční ukazatelé související s úpadky CK).

V souvislosti s předkládanou novelizací právní úpravy činnosti cestovních kanceláří a cestovních agentur uvádíme vybraná data z této oblasti cestovního ruchu, týkající se počtu subjektů na trhu, jejich formy, tržby a počty pracovníků včetně mezd (čerpáno z materiálu „Hodnocení a predikace vývoje cestovního ruchu ČR – III. Etapa do září 2012“, zpracovala firma Magconsulting s. r. o. v září 2012):

Níže uvedená data dále ukazují počty podniků a podnikatelské struktury cestovních kanceláří a agentur (včetně jiných rezervačních a souvisejících činností) podle nové klasifikace CZ NACE N 79 k poslednímu dni v měsíci červnu 2012. V meziročním srovnání se ukazuje mírné snižování počtu firem a jejich zaměstnanců.

Pramen: RES ČSÚ

Pramen: RES ČSÚ

K ekonomickým výsledkům NACE 79 uvádíme níže porovnání údajů vždy za první čtvrtletí běžného roku, od roku 2008. Celkové tržby za prodané zájezdy se za první čtvrtletí zvýšily o 756 mil. (+ 9,9 %). Ze souhrnného přehledu vyplývá mírně navyšující se stav počtu zaměstnanců a rostoucí průměrná hrubá měsíční mzda na jednu fyzickou osobu. Ta se v prvním kvartálu letošního roku v meziročním srovnání zvýšila o cca 2 045 Kč. Taktéž ostatní ekonomické ukazatele v meziročním srovnání rostou.

Pramen: ČSÚ

Pramen: ČSÚ

Přehled o aktivních cestovních kancelářích, přerušeném podnikání, zrušených koncesích, kladných stanoviscích vydaných MMR k žádostem o koncesi, záporných stanoviscích vydaných MMR k žádostem o koncesi a o úhrnu kladných stanovisek od roku 2000 do příslušného roku, (2009 až 2013):

Pramen: MMR

V roce 2013 bylo evidováno 1040 „aktivních“ cestovních agentur, resp. 1218 provozoven.

Subjekty dotčenými navrhovanou novelou jsou spotřebitelé (klienti cestovních kanceláří a cestovních agentur). Navrženými opatřeními dojde k posílení jejich ochrany v případě úpadku cestovní kanceláře, zlepšení jejich informovanosti a to jak v případě uvedení informace zprostředkování zájezdu prostřednictvím cestovní agentury, kdy musí být informace týkající se toho, kdo je organizátorem zájezdu (tj. o jakou cestovní kancelář se jedná), jakož i další podstatné informace o zájezdu, zřetelně uvedena na stejné úrovni internetové stránky v  případě prodeje zájezdu prostřednictvím internetu.

Dalšími dotčenými subjekty jsou provozovatelé cestovních kanceláří a provozovatelé cestovních agentur. Pro provozovatele cestovních kanceláří se zavádí rozšíření jejich povinností vůči ministerstvu (např. nově se zavádí povinnost předložit originál či úředně ověřenou kopii platné pojistky). Ministerstvo následně tuto pojistku uveřejní v seznamu cestovních kanceláří veřejně přístupném na svých internetových stránkách. Dle § 2777 odst. 2 občanského zákoníku uvede pojistitel v pojistce alespoň následující údaje: číslo smlouvy, určení pojistitele a pojistníka, určení oprávněné osoby nebo způsobu, jakým bude určena, pojistnou událost a pojistné nebezpečí a pojistnou dobu. Dalším zásadním rozšířením povinností pro provozovatele cestovních kanceláří je např. povinnost vést za každý kalendářní měsíc průkaznou evidenci o prodaných zájezdech včetně výše tržeb za tyto jednotlivé zájezdy a poukazy na zájezd a povinnost předložit ministerstvu novou pojistnou smlouvu. Novou pojistnou smlouvou se rozumí i její prodloužení na další pojistné období. Cestovní agentura je nově povinna v případě nabízení zájezdu prostřednictvím internetových stránek uvést informaci pro kterou cestovní kancelář je prodej zprostředkováván na stejné úrovni internetové stránky jako podstatné informace o prodávaném zájezdu.

Do výčtu dotčených subjektů navrhovanou novelou patří i pojišťovny poskytující pojistný produkt povinného pojištění záruky pro případ úpadku cestovní kanceláře. Povinnosti pojišťoven rozšiřuje dále novela o povinnosti vůči ministerstvu, zejména se jedná o doručení nové pojistné smlouvy či doručení změny pojistné smlouvy.

Hlavním cílem Návrhu zákona je uvedení terminologie Zákona do souladu s občanským zákoníkem, zejména části týkající se povinného pojištění záruky, a zajištění zvýšené ochrany a jistoty zákazníka v případě úpadku cestovní kanceláře v plném rozsahu jeho nároků tak, jak je definuje Směrnice. Návrh Zákona proto obsahuje zpřesňující ustanovení o povinném pojištění cestovní kanceláře proti úpadku tak, aby byla jednoznačně, transparentně a beze zbytku zajištěna ochrana zákazníků odpovídající Směrnici a byly tak co možná nejvíce eliminovány snahy o výklad Zákona v neprospěch samotných zákazníků.

Návrh zákona předkládá MMR především na základě vyhodnocení současného stavu v oblasti podnikání cestovních kanceláří a cestovních agentur po řadě konzultací se zástupci odborné veřejnosti (zástupci asociací cestovních kanceláří a agentur, asociace pojišťoven, spotřebitelských organizací a dalších) jako i konzultací se zástupci Ministerstva spravedlnosti, Ministerstva financí a Ministerstva průmyslu a obchodu.

Dalším impulzem k předložení novely je skutečnost, že se zpozdila revize Směrnice, na kterou MMR čekalo, aby mohlo do případné novely Zákona již implementovat prvky z provedené revize Směrnice.

Nejednotnost, byť v praxi ojedinělá, výkladu konkrétních ustanovení o povinném pojištění záruky pro případ úpadku může vést ke vzniku rizika pro zákazníky cestovních kanceláří. S tím souvisí i nebezpečí nesplnění jejich případných nároků pojišťovnami v případě úpadku cestovní kanceláře v plné výši a rozsahu stanoveném Zákonem. Jde především o odpovědnost pojišťovny, aby touto zárukou pokrývala všechny sjednané smlouvy o zájezdu tak, aby zákazníci byli v každém okamžiku v plné výši chráněni před důsledky jejího úpadku. Pojišťovna nese riziko realizace této záruky.

Ministerstvo se zaměřilo na provedení zejména takových úprav v zákoně, které budou mít preventivní účinek, budou eliminovat vznik podmínek pro případné podvodné jednání a zamezí různému výkladu ustanovení týkajících se zejména povinného pojištění záruky pro případ úpadku cestovní kanceláře.

Pro lepší ilustraci možných rizik je k Důvodové zprávě přiložena Příloha č. 1 - Přehled úpadků cestovních kanceláří od roku 2002.

V rámci zhodnocení rizik dodatečné regulace pro cestovní kanceláře a pojišťovny zpracovatel Hodnocení dopadů regulace (RIA) zastává názor, že v souvislosti s navrhovanou právní úpravou dojde k zátěži cestovních kanceláří a pojišťoven. Jedná se však o zátěž v podobě zejména časových nákladů. Nově zaváděná povinnost cestovních kanceláří předkládat originál či ověřenou kopii platné pojistky ministerstvu a případně mu poskytovat další informace související s uzavřením pojistné smlouvy je založena na výstupech z existujících údajů a informací, které cestovní kancelář běžně vytváří a jsou u ní k dispozici. Tato povinnost tudíž neznamená nepřiměřenou zátěž ani překážku v podnikání, byť určité mírné zatížení těmto cestovním kancelářím zřejmě přinese. Vzhledem k dosavadním zkušenostem v souvislosti s úpadky cestovních kanceláří zejména v posledních dvou letech je však toto nepatrné zvýšení administrativního zatížení cestovních kanceláří zcela zanedbatelné s ohledem na hlavní cíl novely Zákona, kterým je dosažení vyšší jistoty spotřebitele ve smluvním vztahu, založeném  smlouvou o zájezdu v případě úpadku cestovní kanceláře.

Zpracovatel se domnívá, že pojistné v rámci povinného pojištění záruky pro případ úpadku cestovní kanceláře nebude podstatně zvýšeno, nicméně otázka nastavení výše pojistného je čistě bilaterálním vztahem mezi pojišťovnou a cestovní kanceláří.

Ve vztahu k zákazu diskriminace nevykazuje platný právní stav nutnost úprav.

Nulová varianta znamená ponechání současného stavu, kdy cena zaplacená za platební prostředek vydaný cestovní kanceláří k zaplacení zájezdu (poukaz na zájezd) není zahrnutý do pojištění pro případ úpadku.

Varianta 1 spočívá v přijetí ustanovení, dle kterého se cenou zájezdu rozumí rovněž cena zaplacená za platební prostředek vydaný cestovní kanceláří k zaplacení zájezdu. Tyto platební prostředky v praxi bývají označovány nejčastěji jako „poukaz na zájezd“ nebo „dárkový poukaz na zájezd“. Vzhledem k tomu byla zavedena legislativní zkratka „poukaz na zájezd“. Oprávněným k pojistnému plnění pojišťovnou v případě úpadku cestovní kanceláře je držitel tohoto poukazu na zájezd.

Nulová varianta znamená ponechání současného stavu, kdy provozovatel cestovní agentury není povinen uvést informaci o tom, kdo je organizátor zájezdu (tj. cestovní kancelář) v případě elektronických forem na stejné úrovni internetové stránky jako další informace o zájezdu. Tato informace pak může být uvedena v dalších vrstvách internetové prezentace a zanikne tím její důležitost pro zákazníka. Ponechání tohoto stavu vede k nedostatečnému nebo nepřehlednému informování spotřebitele o tom, kdo zájezd organizuje a kdo je zprostředkovatelem, zákazník tak nemá mnohdy možnost regulérního výběru cestovní kanceláře.

Tato varianta spočívá v přijetí navrhované změny v tom smyslu, že informace o tom, kdo organizuje zájezd (cestovní kancelář organizující zájezd), kdo je zprostředkovatel zájezdu (cestovní agentura) a další informace o zájezdu musí být zřetelně uvedeny na stejné úrovni internetové stránky jako podstatné informace o zájezdu. Pakliže jsou podstatné informace o zájezdu (např. cena zájezdu, místo pobytu, termín zahájení a ukončení zájezdu) uvedeny na různých úrovních internetových stránek, pak informace o tom, kdo organizuje zájezd, musí být uvedena na každé této úrovni. Potenciální klient se tak nemusí zdlouhavě „proklikávat“ různými vrstvami internetové stránky za účelem zjištění toho, kdo organizuje zájezd. Toto opatření přispěje k vyšší ochraně spotřebitele (klienta cestovní kanceláře), ke zvýšení jeho informovanosti a orientaci na trhu cestovního ruchu.

Nulová varianta ponechá pojem koncesní listina, který však není v souladu s terminologií zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů. Tento nesoulad v terminologii by mohl vést k nejasnostem ve výkladu zákona.

Varianta 1 zavádí pojem „koncese“, čímž bude zajištěn soulad s terminologií zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů.

Nulová varianta znamená ponechání stávajícího ustanovení § 5 odst. 2 písm. a) Zákona č. 159/1999 Sb. beze změn. To znamená, že žadatel o koncesi přikládá k žádosti „platnou“ pojistnou smlouvu.

Varianta 1 představuje doplnění ustanovení § 5 odst. 2 písm. a) o předložení dokladu o zaplacení pojistného, pojistky a platných pojistných podmínek. Tato úprava reaguje na konkrétní případ úpadku podnikající fyzické osoby, kdy tato měla uzavřenu platnou smlouvu o pojištění záruky pro případ úpadku, avšak nezaplatila pojišťovně pojistné ani spoluúčast a účinnost smlouvy tedy nikdy nenastala, tudíž pojišťovna neposkytla při úpadku cestovní kanceláře pojistné plnění zákazníkům. Zavedení povinnosti předložit doklad o zaplacení pojistného bude sloužit jako preventivní opatření, aby bylo podobným situacím v budoucnu zamezeno. Účelem zpřísnění podmínek pro vydání koncese je zvýšení ochrany klientů cestovní kanceláře.

Nulová varianta by znamenala ponechání současného stavu, to znamená nevedení ministerstvem žádného veřejně přístupného seznamu cestovních kanceláří.

Varianta 1 představuje doplnění § 5 o nový odstavec 5, podle kterého ministerstvo povede na svých internetových stránkách veřejně přístupný seznam cestovních kanceláří. Z daného seznamu se spotřebitel zejména dozví, zda a u jaké pojišťovny je cestovní kancelář pojištěna proti úpadku. V tomto seznamu bude též zveřejněn údaj o tom, zda cestovní kancelář má zákaz uzavírat smlouvy o zájezdu a rozšiřovat smlouvy již uzavřené na základě pravomocného rozhodnutí ministerstva podle § 10a odst. 2 písm. b).

Nulová varianta spočívá v nezahrnutí ceny zaplacené za poukazy na zájezd do pojistného plnění, na které má zákazník právo v případě úpadku cestovní kanceláře.

Tato varianta spočívá v doplnění § 6 odst. 1 písm. b), na základě kterého zákazníkovi cestovní kanceláře vzniká právo na pojistné plnění, i v případě, že cestovní kancelář z důvodu svého úpadku, mu nevrátí cenu zaplacenou za poukaz na zájezd.

Nulová varianta spočívá v ponechání ne zcela přesného stávajícího ustanovení § 6 odstavce 3 ohledně dopadu nové pojistné smlouvy na zájezdy prodané v době platnosti staré pojistné smlouvy.

Nový odstavec 4 v § 6 zpřesňuje a zpřehledňuje stávající znění ustanovení § 6 odst. 3. Zpřesnění spočívá v tom, že je výslovně uvedeno, že pojištění pro případ úpadku se vztahuje rovněž na zaplacené poukazy na zájezd. Rovněž se stanoví, že pojistná smlouva musí být sjednána tak, aby se pojištění vztahovalo na veškeré prodané v době platnosti této smlouvy, ledaže cestovní kancelář uzavře novou pojistnou smlouvu, která se vztahuje i na smlouvy o zájezdu, uzavřené před jejím uzavřením (včetně zaplacených poukazů na zájezd). Cílem navrhovaného upřesnění je, aby každý jednotlivý zájezd byl vždy kryt pojištěním, a to buď starou pojistnou smlouvou, anebo novou pojistnou smlouvou.

Nulová varianta by znamenala nedoplnění stávajícího § 6 o nový odstavec 4, kdy by nebylo zahrnuto pojistné plnění v případě, že úpadek cestovní kanceláře byl způsoben úmyslně.

Varianta 1 stanoví, že ve smlouvě o pojištění pro případ úpadku nesmí být vyloučeno pojistné plnění pojišťovnou v případě, že úpadek byl způsoben úmyslně. Navrhovaná úprava reaguje na rozhodnutí SD EU ve věci C-134/11 Blödel-Pawlik ukládá sjednat pojistnou smlouvu tak, aby pojistitel byl povinen plnit i v případě, že úpadek cestovní kanceláře bude způsoben úmyslně.

Nulová varianta by znamenala ponechání stávajícího znění § 8, ve kterém je konkrétní právní úprava pojištění záruky pro případ úpadku cestovní kanceláře beze změn. V praxi dochází k pokusům o nesprávný výklad stávajícího znění Zákona. To v některých případech úpadku cestovních kanceláří ztěžuje zákazníkům těchto zkrachovalých cestovních kanceláří účinné domožení se svých práv předvídaných Směrnicí. Předkladatel novely Zákona, jak je již uvedeno výše v Důvodové zprávě, zastává stanovisko, že Směrnice je v současné době plně Zákonem implementována.

Zákon stanoví povinnost pojištění záruky pro případ úpadku jako podmínku, bez které cestovní kancelář nemůže vykonávat svou činnost. Doposud platné znění Zákona bylo založeno na předpokladu, že smluvní strany pojistné smlouvy budou spolupůsobit k tomu, aby sjednané pojištění v případě úpadku cestovní kanceláře bylo pro zákazníka dostatečnou zárukou repatriace či vrácení vložených prostředků v případě, že cestovní kancelář nesplní své závazky ze smlouvy o zájezdu (dříve z cestovní smlouvy). Z tohoto důvodu také Zákon založil povinnost cestovní kanceláře poskytnout pojišťovně potřebné podklady, zavedl povinný rozsah pojistného plnění, povinnou minimální pojistnou částku a počítal, byť to nebylo explicitně upraveno, s aktivní rolí pojišťoven při posuzování podmínek pro sjednání pojistné smlouvy, určování pojistných podmínek, sjednávání konkrétní pojistné částky atd. Vzhledem k tomu, že tato úprava zapracovává Směrnici, zůstávají základní principy v návrhu novely Zákona zachovány. Návrh zákona tak v oblasti definování dostatečné záruky repatriace či vrácení vložených prostředků pro zákazníka pouze upřesňuje v § 6 až § 8 požadavky na pojistnou smlouvu o povinném pojištění záruky pro případ úpadku a výslovně upravuje úlohu pojistitelů včetně následků, pokud pojistitel této úloze nedostojí. Zpracovatel Hodnocení dopadů regulace (RIA) dospěl k závěru, že je žádoucí učinit patřičné kroky k větší informovanosti klientů (zákazníků) cestovních kanceláří tak, aby tito měli možnost na veřejně přístupné databázi zjistit, zda konkrétní cestovní kancelář je pojištěna pro případ úpadku, u jaké pojišťovny, a pro jaké období. Tím, že zákazník bude mít do této databáze přístup, bude se moci informovaně rozhodnout (učinit informované rozhodnutí) – vybrat si pro sebe vhodnou cestovní kancelář.

Návrh zákona stanoví v souladu s ustanovením § 2779 a násl. občanského zákoníku přímo zákonem některé požadavky na obsah, pojistné smlouvy o povinném pojištění záruky pro případ úpadku cestovní kanceláře. Podle platné úpravy Zákona nesmí být limit pojistného plnění zásadně nižší než 30% plánovaných tržeb z prodeje zájezdů. Nově se stanoví, že je-li ujednán limit pojistného plnění, musí tento činit minimálně 4 000 000,- Kč v případě, že cestovní kancelář organizuje, nabízí a prodává zájezdy, jejichž součástí je letecká nebo námořní lodní doprava, a 1 000 000,- Kč v případě, že cestovní kancelář organizuje, nabízí a prodává pouze zájezdy, jejichž součástí není letecká nebo námořní lodní doprava. Cestovní kancelář a pojišťovna jsou povinny zvýšit dohodnutý limit pojistného plnění, pokud okolnosti nasvědčují tomu, že dohodnutý limit pojistného plnění by vedl k omezení rozsahu práva na pojistné plnění vyplývajícího z § 6 odst. 1.

Na základě požadavku Ministerstva financí byla do § 8 odst. 2 doplněna následující věta: „Musela-li si být pojišťovna při uzavírání pojistné smlouvy nebo v průběhu trvání pojištění vědoma, že ujednaný limit pojistného plnění nezajišťuje rozsah pojistné ochrany podle věty první, nemůže v případě pojistné události omezit pojistné plnění ujednaným limitem.“ Jde o zmírnění odpovědnosti pojišťovny za sjednaný limit pojistného plnění v případech, kdy ani při vynaložení veškerého úsilí nemůže ovlivnit jednání cestovní kanceláře. Je především na její odpovědnosti, aby touto zárukou pokrývala všechny sjednané smlouvy o zájezdu tak, aby zákazníci byli v každém okamžiku v plné výši chráněni v důsledku jejího úpadku.

Z hlediska platné právní úpravy pojištění tak nadále platí, že pojistník a pojistitel (cestovní kancelář a pojišťovna) sjednají pojistnou smlouvu na základě kvalifikovaného posouzení pojistného nebezpečí (pojistným nebezpečím se rozumí možná příčina vzniku pojistné události, tedy např. nedostatek obezřetnosti při provozování cestovní kanceláře, vývoj situace v destinacích, úpadek smluvního partnera apod., ale v krajním případě též úmyslné jednání provozovatele cestovní kanceláře), pojistného rizika (pojistným rizikem se rozumí míra pravděpodobnosti vzniku pojistné události vyvolané pojistným nebezpečím, tedy nakolik je možné, aby nastalé pojistné nebezpečí vyvolalo pojistnou událost), popř. na základě dalších skutečností, a k tomu dohodnou konkrétní výši pojistného plnění – minimálně 30% z plánovaných tržeb za zájezdy, popř. z tržeb za zájezdy v loňském roce, je-li plán nižší, nejméně však výše uvedené minimální absolutní hodnoty (4 mil., 1 mil. Kč), a výši pojistného. Limit pojistného plnění musí být sjednán vždy tak, aby pojišťovna poskytla dostatečné záruky vyplývající z § 6 odst. 1, (tzn. pro zajištění navrácení vložených prostředků a pro návrat spotřebitele z místa pobytu v zahraničí do České republiky). Resp. pojišťovna nesmí omezit plnění ani v důsledku nedostatečně sjednaného pojistného limitu.

Dohled nad dodržováním Zákona pojišťovnami včetně ukládání sankcí přísluší České národní bance podle zákona č. 277/2009 Sb., o pojišťovnictví, ve znění pozdějších předpisů (§ 84 a násl.). Pojištění záruky pro případ úpadku lze sjednat pouze u pojišťovny, která je oprávněna provozovat na území České republiky pojišťovací činnost a provozovat pojištění záruky (kauce) podle přílohy č. 1 bodu 15 tohoto zákona.

Dle nulové varianty není povinností cestovní kanceláře vést průkaznou evidenci o počtu prodaných zájezdů včetně výše tržeb za tyto zájezdy za každý kalendářní měsíc.

Varianta 1 stanoví povinnost pro cestovní kancelář vedení za každý kalendářní měsíc průkazné (prokazatelné) evidence o počtu prodaných zájezdů a o výši tržeb za tyto zájezdy včetně tržeb za poukazy za zájezd. Za nesplnění této povinnosti je možno uložit pokutu do výše 500 tis. Kč. Účelem zavedení této povinnosti je zvýšení spolehlivosti údajů, které cestovní kancelář poskytuje pojišťovně.

Varianta 0 znamená ponechání stávající právní úpravy, podle které výše částky, jíž se cestovní kancelář podílí na pojistné události (spoluúčast) nesmí být nižší než 2% ročních plánovaných tržeb z prodeje zájezdů.

Podle § 2815 občanského zákoníku lze v pojistné smlouvě dohodnout, že osobě, které vzniká právo na pojistné plnění, půjde k tíži část škody (spoluúčast). Podle Zákona však má podíl pojištěné cestovní kanceláře na pojistné události zvláštní funkci – je zdrojem prostředků na úhradu repatriace, kterou pojišťovna zajišťuje obvykle ještě v době, kdy nemusí být zcela zřejmé, že nastala pojistná událost, a že bude tedy povinna plnit. Návrh zákona obsahuje ustanovení § 8 odst. 5, které zní „Je-li v  pojistné smlouvě ujednáno, že se cestovní kancelář podílí na pojistném plnění (spoluúčast), nesmí být tato ujednaná spoluúčast k tíži zákazníka. Plnění v rozsahu a výši stanovené v § 6 odst. 1 poskytuje zákazníkům vždy pojišťovna.“

Účelem navrhované úpravy je vyloučit, aby v případě sjednání spoluúčasti, byl dotčen zákazník. Návrh výslovně stanoví, že tím, kdo se podílí na pojistném plnění v případě sjednané spoluúčasti, je cestovní kancelář (nikoliv tedy obecně „oprávněná osoba“, v níž by bylo možné výkladem hledat i zákazníka) s tím, že zákazník bez ohledu na sjednanou spoluúčast obdrží celé plnění od pojišťovny, a pojišťovna se případně vypořádá s pojistníkem, tedy s cestovní kanceláří. Tím je eliminována možnost obvyklého postupu, totiž započtení spoluúčasti proti pojistnému plnění.

Dne 7. 11. 2012 proběhlo jednání s MF ČR k uplatněným připomínkám v rámci meziresortního připomínkového řízení. MMR ČR prosazuje smluvní volnost pro pojišťovnu a CK při sjednání spoluúčasti a její výše. Po vysvětlení MF stanovisko předkladatele přijalo. Do § 8 odst. 3 byla na základě doporučující připomínky MS doplněna věta: „Případná sjednaná spoluúčast nesmí být k tíži zákazníka cestovní kanceláře.“

Varianta 0 znamená nerozšířit novelu zákona o ustanovení vymezující informační povinnosti cestovní kanceláře a pojišťovny.

Zpracovatel Hodnocení dopadů regulace (RIA) dospěl k závěru, že je žádoucí učinit patřičné kroky k větší informovanosti klientů (zákazníků) cestovních kanceláří tak, aby tito měli možnost na veřejně přístupné databázi zjistit, zda konkrétní cestovní kancelář je pojištěna pro případ úpadku, u jaké pojišťovny a pro jaké období. Tím, že zákazník bude mít do této databáze přístup, bude se moci informovaně rozhodnout (učinit informované rozhodnutí). V Návrhu zákona se nově navrhuje upravit povinnost pojišťovny informovat ministerstvo o změně pojistné smlouvy v souvislosti s nárůstem tržeb za zájezdy a o odmítnutí uzavřít pojistnou smlouvu a dále povinnost pojišťovny poskytnout ministerstvu podrobnější informace a údaje na vyžádání. Dále se navrhuje stanovit pojišťovně povinnost informovat ministerstvo nejméně pět pracovních dnů předem o okamžiku zániku pojištění, pokud je výpovědní doba kratší, než deset pracovních dnů, nebo o konci lhůty, kterou stanovila cestovní kanceláři v upomínce k zaplacení pojistného nebo jeho části. Pojištění zaniká podle § 2802 až § 2807 občanského zákoníku zejména uplynutím doby, nezaplacením pojistného, dohodou, nebo výpovědí. Ustanovení § 2790 a násl. občanského zákoníku upravují dále práva pojistitele  pro případ, že se v době trvání pojištění pojistné riziko podstatně zvýší do té míry, že by pojistitel uzavřel smlouvu za jiných podmínek, pokud by pojistné riziko existovalo ve zvýšené míře již při uzavírání smlouvy, popř. že by smlouvu neuzavřel za takových podmínek vůbec. S výjimkou zániku pojištění dohodou a výpovědí do dvou měsíců od uzavření smlouvy (výpovědní doba osm dní) zná pojišťovna okamžik zániku smlouvy v zásadě nejméně jeden měsíc předem. Cílem navrhovaného ustanovení je zajistit včasnou informovanost ministerstva o blížícím se zániku povinného pojištění záruky cestovní kanceláře, aby případně mohlo lépe využít svých dozorových oprávnění a přispět tak k tomu, aby na ukončené pojištění navazovalo nové odpovídající pojištění. Pokud jde o zánik pojištění dohodou, aby pojišťovna mohla své povinnosti podle navrhovaného ustanovení dostát, nezbývá, než aby v dohodě byl sjednán jako den zániku pojištění takový den, který bude následovat po uplynutí uvedené lhůty, popř. aby si při sjednávání pojištění vymínila, že návrh na ukončení pojištění dohodou jí musí být cestovní kanceláří doručen nejméně tolik dnů před zamýšleným dnem zániku pojištění, aby byla schopna uvedenou povinnost splnit. Pojišťovna oznamuje očekávaný zánik pojištění; jestliže bude před koncem pojištění uzavřen dodatek k pojistné smlouvě, jímž bude sjednáno nové pojištění na další období, popř. bude uzavřena nová pojistná smlouva, dozví se to ministerstvo podle § 8a odst. 3 a 4. V případě, že poslední informací, kterou ministerstvo získá, bude informace o dni zániku pojištění, může nejpozději v následující den konat, ověřit stav pojištění a případně přijmout odpovídající opatření

Zpracovatel Hodnocení dopadů regulace (RIA) dospěl při zpracování k závěru, že řádně zpracovaný podnikatelský záměr je nezbytnou podmínkou takové pojistné smlouvy, která uspokojí v případě pojistného plnění všechny oprávněné klienty (zákazníky) cestovní kanceláře, která je v úpadku.

Nulová varianta představuje ponechání stávající právní úpravy, podle které MMR pouze vydává stanovisko k žádosti žadatele o vydání koncese pro příslušný živnostenský úřad a dále jako orgán vydávající toto stanovisko má možnost v souladu s § 58 odst. 2 živnostenského zákona pouze podat příslušnému živnostenskému úřadu návrh na zrušení, případně pozastavení koncese na provozování živnosti cestovní kanceláře v případě, že podnikatel závažným způsobem porušuje podmínky stanovené rozhodnutím o udělení koncese, živnostenským zákonem nebo Zákonem. Jinou ingerenci v oblasti dozoru nad cestovními kancelářemi Zákon MMR neumožňuje.

Varianta 1 představuje doplnění ustanovení o dozoru nad plněním jednotlivých povinností zakotvených v Zákoně cestovními kancelářemi a cestovními agenturami. Dozor nad jednotlivými povinnostmi uloženými Zákonem cestovní kanceláři nebo cestovní agentuře vykonávají příslušné živnostenské úřady s výjimkou některých povinností, kdy dozor vykonává MMR. Jedná se o dozor nad plněním povinností cestovních kanceláří usazených na území ČR, dále pak dozor nad tím, aby byla cestovní kancelář pojištěna proti úpadku po celou dobu provozování živnosti, aby nezprostředkovávala prodej zájezdu pro subjekt, který není cestovní kanceláří, měla v souladu se Zákonem označenou provozovnu a všechny propagační materiály a poskytovala na žádost MMR nezbytné doklady a informace k výkonu jeho dozoru. Za tímto účelem se navrhuje doplnění a upřesnění informačních povinností cestovních kanceláří a pojišťoven.

Varianta nulová ponechává stávající stav beze změn. V současném znění Zákona není upraveno vydání rozhodnutí, jímž by se pozastavilo oprávnění cestovní kanceláře prodávat nové zájezdy nebo rozšiřovat smlouvy o zájezdech již uzavřených, v případě zjištění ministerstva při výkonu dozoru, že cestovní kancelář vůči pojišťovně nesplnila některou z povinností uložených ji zákonem (zejména zvýšení tržeb z prodeje zájezdu).

Nedostatečné pojištění záruky pro případ úpadku cestovní kanceláře je podle dosavadních zkušeností s prováděním zákona č. 159/1999 Sb. zřejmě nejvýznamnějším rizikem pro zákazníka; opatření podle odstavce 2 představuje tomu odpovídající významný zásah do práv cestovní kanceláře. Aby tohoto opatření nebylo možno použít v jiných případech, navrhuje se, aby důvodem jeho uplatnění mohlo být výlučně porušení povinnosti cestovní kanceláře vůči pojišťovně, a to výlučně porušení takové povinnosti, kterou jí ukládá Zákon, nikoliv tedy např. povinnosti smluvně převzaté.

Na řízení o vydání rozhodnutí, jímž se pozastavuje oprávnění cestovní kanceláře prodávat nové zájezdy nebo rozšiřovat smlouvy o zájezdech již uzavřené (tedy např. rozšiřovat okruh osob pod jednou smlouvou o zájezdu apod.), se obecně vztahuje formální řízení podle správního řádu. Jestliže však má být opatření dostatečně účinné, je třeba v případě, že byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, umožnit, aby zahájení řízení bylo spojeno s vydáním rozhodnutí obdobně, jako v případě příkazu (§ 150 správního řádu), aniž by však bylo možné podáním opravného prostředku rozhodnutí od počátku zrušit, popř. podáním opravného prostředku dosáhnout odkladu vykonatelnosti rozhodnutí. Návrh směřuje k tomu, aby rozhodnutí o pozastavení uvedeného oprávnění cestovní kanceláře působilo tak dlouho, dokud nebude zjednána náprava zjištěného nedostatku, tedy dokud nebude doloženo odpovídající pojištění. Návrh předpokládá, že ministerstvo je dostatečně limitováno v užívání tohoto institutu odpovědností za škodu, kterou by mohlo nesprávným rozhodováním cestovní kanceláři způsobit, proto další podmínky návrh nepředpokládá.

Varianta nulová ponechává stávající stav beze změn. V současném znění Zákona nejsou upraveny správní delikty.

Varianta 1Varianta 1 nově vkládá do Zákona komplexně zpracovanou část o správních deliktech, ve kterých jsou vydefinovány skutkové podstaty deliktů, pokuty u konkrétních deliktů a doplněna společná část o posuzování závažnosti spáchaných deliktů, lhůt pro zánik odpovědnosti a stanovení, že pokuty jsou příjmem státního rozpočtu. Výše pokut byla stanovena ve výši odpovídající pokutám za spáchání správních deliktů podle živnostenského zákona. Současně se vkládá ustanovení o oprávnění MMR zakázat v případě podezření na podpojištění cestovní kanceláři prodej dalších zájezdů nebo rozšiřování platných smluv na dobu do odstranění zjištěných nedostatků. Zákon neupravuje uložení sankcí pojišťovnám, neboť tyto sankce v případě porušení právních předpisů České republiky jsou upraveny v zákoně o pojišťovnictví, přičemž orgánem příslušným sankce ukládat je ČNB.

Varianta nulová nechává stávající stav beze změn. V současném znění Zákona dochází v praxi ke spornému výkladu, neboť lyžařský areál nemusí mít vždy (a nemá) zároveň sjezdové a běžecké tratě a ostatní specifické tratě (např. snowpark, freeride, dětské parky).

Zpracovatel Hodnocení dopadů regulace (RIA) při rozboru ustanovení § 11c dospěl k závěru, že toto ustanovení je legislativně technicky nepřesné. Variantou 1 se navrhuje vyloučit nepřesnost výkladu, neboť slovo „a“ je spojkou slučovací. Navrhovanou úpravou se dosáhne shody významu pojmu „lyžařský areál“ se skutečností. Na tuto významovou nepřesnost zpracovatele upozornil i Svaz provozovatelů vleků a lanovek. Zpracovatel doporučuje využít otevření zákona k odstranění této legislativně technické nepřesnosti.

Varianta nulová nepředpokládá přechodná ustanovení.

Vzhledem k tomu, že navrhovaná úprava nepřináší zásadní změny, ale pouze upřesnění dosavadního textu, navrhuje se pouze 15 dní doby legisvakance, avšak zároveň se navrhuje přechodné ustanovení.

Návrh zákona si nevyžádá žádné zvýšené náklady na státní správu, MMR zajistí nově upravený výkon dozoru nad činností cestovních kanceláří v rámci reorganizace stávajících personálních i finančních kapacit odboru cestovního ruchu. Většina navrhované správní agendy bude vedena v elektronické podobě. Finanční prostředky na elektronizaci agendy budou čerpány ze stávající rozpočtové kapitoly MMR (nebudou navyšovány požadavky navýšení státního rozpočtu).

Realizací novely Zákona v praxi nedojde ani k žádnému, vyčíslitelnému zvýšení administrativní zátěže podnikatelských subjektů, v tomto případě cestovních kanceláří, případně cestovních agentur. Veškeré nově definované podklady a informace, které je cestovní kancelář povinna poskytovat pojišťovně při sjednání povinného pojištění záruky pro případ úpadku si pojišťovny vyžadovaly i za současné právní úpravy s ohledem na riziko, které podstupují v souvislosti s uzavíráním pojistných smluv. Jedinou povinností cestovních kanceláří navíc oproti stávající právní úpravě je povinné předkládání kopie uzavřené pojistné smlouvy MMR (periodicita této povinnosti je v praxi jednak při zahájení podnikání a potom obvykle 1x za rok při sjednání, resp. prodloužení pojistné smlouvy). Nové informační povinnosti pojišťoven vůči MMR jsou jednak v zájmu samotných pojišťoven a jednak plně korespondují se zásadním cílem předkládané novely Zákona a jejím hlavním přínosem, kterým je zpřehlednění podmínek uzavírání pojistné smlouvy a s tím související zvýšení ochrany spotřebitele, resp. zákazníka cestovní kanceláře, v souladu se Směrnicí. Novela nepřináší do praxe novou právní úpravu, pouze jde o transparentnější a přesnější formulování stávajících podmínek pojištění pro případ úpadku cestovní kanceláře tak, aby nemohlo docházet k různým výkladům konkrétních ustanovení o pojištění. Zásadní změnou je v této souvislosti zavedení absolutních hodnot s cílem zásadně omezit možnost podpojištění (viz příloha č. 4 – Srovnávací analýza pojistného plnění u zkrachovalých CK). Tím se ČR chrání jako členský stát EU, který je odpovědný za úplnou implementaci Směrnice a nesl by případné následky nesprávné nebo neúplné implementace. Doplnění a zpřesnění některých povinností cestovních kanceláří v Zákoně má svůj odůvodněný základ ve snaze zajistit zcela jednoznačnou implementaci Směrnice a nedat již v budoucnu možnost různým výkladům konkrétních ustanovení Zákona. Hlavním a jediným cílem předkládané novely je zvýšit ochranu a jistotu zákazníků cestovních kanceláří. Jak je vidět z přehledu úpadků z poslední doby (viz Příloha č. 1 - Přehled úpadků cestovních kanceláří od roku 2002) mělo by naplnění tohoto cíle v co nejkratší době být zájmem všech zainteresovaných subjektů.

S odkazem na přílohu č. 4 (Finanční ukazatele související s úpadky cestovních kanceláří v období od 2004 do roku 2013), ve které jsou uvedena data oznámená pojišťovnami, předkladatel poukazuje na jednotlivé úpadky cestovních kanceláří v minulém období, u kterých nedošlo k plnému pojistnému plnění poškozeným zákazníkům ze strany pojišťoven. Jedná se o následující úpadky:

Vzhledem ke všem skutečnostem uvedeným výše v Důvodové zprávě není Varianta 0 (ponechání stávajícího znění Zákona a nepředložení jeho zpřesňující novely) možná. Důvodem je možné ohrožení zákonných práv zákazníků cestovních kanceláří, kdy by zákazníkům zkrachovalých cestovních kanceláří nebyly navráceny vložené prostředky v plné výši.

Státním orgánem odpovědným za implementaci evropského práva v oblasti služeb cestovních kanceláří je předkladatel novely – MMR. Doporučená varianta nepředpokládá novelizaci dalších předpisů. Dozorová činnost nad dodržováním povinností cestovních kanceláří v Zákonu je rozdělena mezi živnostenské úřady a nově plnění některých povinností dozoruje MMR, jako ústřední orgán ve věcech cestovního ruchu. K vynucování plnění povinností uložených Zákonem cestovním kancelářím budou dozorové orgány využívat nově nastavená ustanovení o správních deliktech právnických a podnikajících fyzických osob včetně jejich skutkových podstat a výše pokut za jejich spáchání, jakož i opatření k omezení možnosti prodávat nedostatečně pojištěné zájezdy.

Vzhledem ke zkušenostem z předchozích let, kde byl konstatován nárůst úpadků cestovních kanceláří (viz Příloha - Přehled úpadků cestovních kanceláří od roku 2002) a s tím souvisejících problémů předkladatel předpokládá přezkum účinnosti regulace maximálně do 1 roku od nabytí účinnosti. V rámci přezkumu provede MMR jednak vyhodnocení účinnosti nové právní úpravy a jednak detailní rozbor případných úpadků cestovních kanceláří po nabytí účinnosti nové právní regulace.

Dne 29. 9. 2010 proběhlo pracovní jednání k případné novele zákona č. 159/1999 Sb., jednání se zúčastnili zástupci MMR, Asociace cestovních kanceláří ČR (dále jen „ACK ČR“), Asociace českých cestovních kanceláří a agentur (dále jen „AČCKA“), České národní banky (dále jen „ČNB“), a České asociace pojišťoven.(dále jen „ČAP“) Účelem jednání byla diskuse ohledně ne zcela standardní transformace cestovní kanceláře na cestovní agenturu u právnické osoby. V rámci diskuze, ve které se měli jednotliví účastníci jednání vyjádřit, jakých ustanovení by se měla novela týkat, byly následující: zavedení dalších alternativ v případě pojištění či zajištění proti úpadku, možné zavedení pojištění proti úpadku u leteckých společností, atd. Všichni účastníci mohli své návrhy zaslat písemně. Ze závěrů jednání vyplynulo, že zatím není třeba novelizace stávající zákon č. 159/1999 Sb. a že připravovaná novela se spojí v rámci tzv. „velké“ novely zákona č. 159/1999 Sb. v souvislosti s připravovanou revizí evropské Směrnice Rady EU č. 90/314/EHS.

Dne 18. 1. 2012 proběhlo jednání zástupců MMR ČR a pojišťovny ohledně problematiky pojistného plnění pojišťovny vůči klientům v případě úpadku CK. Proběhla diskuse ohledně zavedení možných nástrojů řešení dané problematiky, kdy jedním z těchto nástrojů by mohla být i připravovaná novela zákona č. 159/1999 Sb.

Dne 15. 2. 2012 proběhlo jednání mezi zástupci MMR a ČAP. Jednání bylo uskutečněno v souvislosti s představením závěrů zpracovaných dvou odborných analýz, které si MMR nechalo zpracovat. První zadaná analýza se zabývala porovnáním vzájemného vztahu zákona č. 159/1999 Sb. a zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě. Druhá zadaná analýza se zabývala otázkou, zda je podle úpravy povinného pojištění záruky v zákoně č. 159/1999 Sb., pojišťovna oprávněna omezit pojistné plnění sjednanou částkou. Závěrem se strany dohodly na návrhu některých legislativních změn zákona č. 159/1999 Sb.

Dne 16. 5. 2012 proběhlo pracovní jednání se zástupci MMR, ACK ČR, AČCKA, ČAP a Sdružení ochrany spotřebitele (dále jen „SOS“) k připravované novele zákona č. 159/1999 Sb. Jednání navázalo na předešlá jednání v minulém období týkající se této problematiky. Byla zde představena prezentace pracovní verze připravované tzv. „dílčí“ novely. Byly prezentovány hlavní legislativní změny v rámci připravované novely, legislativní postup, atd. Jedním z diskutovaných témat bylo zavedení systému bankovní záruky u produktu pojištění pro případ úpadku u cestovních kanceláří. Na základě jednání a konzultace se zástupci bankovní asociace, bylo původním záměrem ministerstva, že by se Česká republika inspirovala systémem bankovní záruky na Slovensku. Následně však bylo zjištěno, že na Slovensku se takto nastavený systém neosvědčil.

Data týkající se činnosti cestovních kanceláří v minulém období, která byla využita k analýze problému, zpracování RIA a následně k přípravě legislativního návrhu novely Zákona byla čerpána jednak z externích zdrojů, kterými jsou Český statistický úřad, ČTK, hromadné sdělovací prostředky, a jednak z vlastní činnosti odboru cestovního ruchu MMR, případně z analýz, které si ke konkrétním problémům tento odbor nechal zpracovat.

Ačkoliv k návrhu zákona nebylo provedeno připomínkové řízení, uskutečnily se k návrhu zákona konzultace s Ministerstvem spravedlnosti, Ministerstvem průmyslu a obchodu a Ministerstvem financí.

Návrh zákona byl projednán pracovními komisemi Legislativní rady vlády pro právo správní, pro právo finanční a pro právo soukromé. Návrh zákona byl rovněž projednán pracovní komisí Legislativní rady vlády pro hodnocení dopadů regulace (RIA).

Odbor cestovního ruchu na MMR ČR

Předkládaný návrh nemá vliv na státní rozpočet ani na další veřejné rozpočty. To znamená, že s návrhem nejsou spojeny žádné výdaje ani žádné úspory. Perspektivně by však tento návrh měl preventivně chránit zákazníky zkrachovalých cestovních kanceláří před případnými finančními ztrátami a nebyly jim vzhledem k nízkému pojistnému limitu přiznány zákonné nároky v plné výši.

Předkládaný návrh by kromě hlavního cíle, kterým je ochrana zákazníků a zvýšení jejich jistot v případě úpadku cestovní kanceláře, měl přispět i ke kultivaci podnikatelského prostřední na úseku podnikání cestovních kanceláří a cestovních agentur. Jinak návrh nemá žádné dopady na oblasti uvedené v nadpise.

Předkládaný návrh je v souladu s ústavním pořádkem České republiky, zejména s čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky uveřejněné ve Sbírce zákonů České republiky pod č. 1/1993 Sb., (Státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon.), čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod uveřejněné ve Sbírce zákonů ČR pod č. 2/1993 Sb., (Státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví.) a s jejím čl. 4 odst. 1 (Povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod.). Navrhovaná právní úprava plně respektuje obecné zásady ústavního pořádku České republiky.

Rozdílová tabulka k návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 159/1999 Sb., o některých podmínkách podnikání a o výkonu některých činností v oblasti cestovního ruchu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů, je připojena.

Základním dokumentem Evropské Unie pro činnost cestovních kanceláří je Směrnice 90/314/EHS přijatá v roce 1990. Obsahuje souhrn minimálních požadavků zejména vůči podnikatelům a členským státům, jejichž plnění je z hlediska potřeby Evropská unie, resp. deklarované ochrany spotřebitele, považované za vhodné a žádoucí. Současně členským státům uložila promítnout tyto požadavky do jejich právních řádů nejpozději do konce roku 1992 takovým způsobem, aby byl zajištěn základní smysl a cíl Směrnice – ochrana spotřebitele. Ochrana spotřebitele je jednou z prioritních oblastí Evropské unie, takže na implementaci této Směrnice byl, zejména pokud šlo o státy ucházející se o členství v Evropské unii, kladen velký důraz. Důvody, které vedly Evropskou unii k přijetí Směrnice upravující specifický druh podnikání v oblasti cestovního ruchu, jsou obsaženy v preambuli této Směrnice a lze je rozdělit do dvou skupin:

První skupinu tvoří obecné důvody vyplývající z podstaty existence Evropské unie, tj. vytvoření vnitřního trhu Společenství, jehož stále důležitější součástí je i oblast cestovního ruchu. Jednou z překážek svobody poskytování služeb v různých členských státech Evropské unie byly rozdíly vyplývající z odlišností národních právních úprav této problematiky. Sjednocení právních úprav by mělo přispět k zajištění společného trhu, což přineslo a přinese výhody jak podnikatelům, kteří mohou nabízet své služby i v jiných členských státech Evropské unie, tak spotřebitelům, kteří mohou využívat porovnatelných podmínek při kupování zájezdů v kterémkoli členském státě.

Druhou skupinou jsou důvody, které vedly ke stanovení jednotlivých požadavků. Jedná se zejména o základní definice, ustanovení o ceně a její změně, ustanovení o základních náležitostech smlouvy o zájezdu, o povinnostech organizátora zájezdu jako i prodejce či zprostředkovatele zájezdu, jejich odpovědnosti a o záruce v případě platební neschopnosti.

S ohledem na různorodost právních systémů v jednotlivých členských státech Směrnice striktně nestanovila způsob a formu právní úpravy, ale pouze cíl, jehož má být dosaženo, a konkrétní právní úpravu ponechala na členských státech. To se projevuje zejména v oblastech formy záruky pro případ platební neschopnosti, ale i např. ve stanovení míry odpovědnosti jednotlivých podnikatelů, kteří se na organizování, prodeji a realizaci zájezdů podílejí.

Jak již bylo řečeno výše v Důvodové zprávě MMR Směrnici implementovalo Zákonem. Vzhledem k objevujícím se různým výkladů konkrétních ustanovení o pojištění záruky pro případ úpadku cestovní kanceláře MMR uvažovalo o upřesňující novelizaci Zákona již v minulém roce, ale vzhledem k probíhající revizi Směrnice ze strany Evropské komise a jejímu očekávanému brzkému schválení doposud novelu Zákona nepředložilo. MMR předpokládalo, že bude implementovat v novele i případná revidovaná ustanovení Směrnice. Původní záměr Evropské komise byl předložit první legislativní návrh revize Směrnice začátkem roku 2011. Evropská komise dne 9. července 2013 po 23 letech publikovala dlouho připravovaný návrh Směrnice o souborných službách a cestách s asistovanou přípravou, kterou bude zrušena stávající směrnice Rady 90/314/EHS (dále jen „návrh Směrnice“). Návrh směrnice je obsáhlejší než platná směrnice, obsahuje téměř třicet článků namísto původních deseti. Směrnice by měla významným způsobem přispět ke zvýšení ochrany spotřebitele a dosažení cílů, které si Unie vytyčila v článku 114 Smlouvy o fungování Evropské unie, kterými mj. jsou fungující vnitřní trh a vysoký standard ochrany spotřebitele. Již proběhlo první čtení návrhu textu Směrnice, bude následovat řádný legislativní postup – přijetí Radou a Evropským parlamentem. Jednotlivé členské státy se mohou vyjádřit k návrhu během projednávání v Radě EU. Konečné znění novely musí být následně implementováno do národních legislativ členských států EU (odhad pro termín implementace v letech 2015 až 2016). Implementace Směrnice do českého právního řádu si vyžádá rozsáhlá opatření v příslušných českých právních předpisech (bude třeba zpracovat novelu, případně nový zákon č. 159/1999 Sb., novelu Občanského zákoníku, změny v předpisech o živnostenském podnikání, a další). Vzhledem k této skutečnosti se MMR rozhodlo předložit návrh zpřesňující novely Zákona tak, aby byla možná jeho aplikace pro letní sezonu 2015.

Článek 7 Směrnice uvádí, že Článek 7 „Organizátor nebo prodejce, který je stranou smlouvy, předloží dostatečné záruky pro zajištění vrácení vložených prostředků a pro návrat spotřebitele v případě platební neschopnosti nebo úpadku.“ Právě tento článek je zásadní evropskou úpravou pro přípravu předkládané novely, která má zajistit jednotný výklad implementace tohoto článku do Zákona.

Erich Dillenkofer, Christian Erdmann, Hans-Jürgen Schulte, Anke Heuer, Werner Knor, Ursula Knor a Trosten Knor v. Německo, Sbírka rozhodnutí 1996, str. I-04845

Walter Rechberger, Renate Greindl, Hermann Hofmeister a ostatní v. Rakousko, Sbírka rozhodnutí 1999, str. I-03499

Z výše uvedených dvou vybraných judikátů Soudního dvora EU vyplývá, že stát je plně odpovědný za implementaci Směrnice, resp. jejího čl. 7 a odpovídá za újmu a škodu, kterou utrpěli jednotlivci nedostatečnou transpozicí Směrnice, a není zajištěna jejich ochrana proti nebezpečí platební neschopnosti cestovní kanceláře. Transpozice čl. 7 Směrnice musí zaručit účastníkům zájezdu v případě úpadku cestovní kanceláře vrácení všech zaplacených peněz a zajistit jejich repatriaci. Stejné podmínky ochrany se vztahují i na zaplacené zálohy na zájezd. Ochrana proti úpadku z pohledu Směrnice se netýká účastníků zájezdu, kteří si škodu nebo újmu způsobili vlastní nedbalostí.

Jürgen Blödel-Pawlik v. HanseMerkur Reiseversicherung AG, Sbírka rozhodnutí 2012 – dosud nezveřejněno

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu článku 7 směrnice Rady 90/314/EHS ze dne 13. června 1990 o souborných službách pro cesty, pobyty a zájezdy.

Článek 7 směrnice Rady 90/314/EHS ze dne 13. června 1990 o souborných službách pro cesty, pobyty a zájezdy je nutno vykládat v tom smyslu, že do jeho rozsahu působnosti spadá situace, v níž je platební neschopnost organizátora cesty způsobena jeho podvodným jednáním.

Erich Dillenkofer a ostatní v. Německo, Sbírka rozhodnutí 1996, str. I-04845.

Verein für Konsumenteninformation proti Österreichische Kreditversicherungs AG, Sbírka rozhodnutí 1998, str. I – 2949

Trestní řízení proti André Ambrymu, Sbírka rozhodnutí 1998, str. I-07875.

Simone Leitner v. Německo, Sbírka rozhodnutí 2002, str. I-02631

Club – Tour, Viagens e Turismo SA v. Albert Carlos Lobo Goncalves Garrido, Sbírka rozhodnutí 2002, str. I-04051

Článek 7 směrnice musí být vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, jejíž pravidla neposkytují spotřebiteli účinné zajištění vrácení veškerých jím vložených prostředků a jeho návrat v případě platební neschopnosti organizátora cesty. Je věcí národních soudů, aby určily, zda národní pravidla mají za následek omezení rozsahu rizika, které záruka musí pokrývat.

Problematika podnikání na úseku cestovních kanceláří, respektive cestovních agentur, která je předmětem návrhu novely Zákona, není zakotvena v žádné mezinárodní smlouvě, kterou je ČR vázána. Předkládaný návrh není tudíž v rozporu s mezinárodními smlouvami, jimiž je ČR vázána.

Předkládaný Návrh zákona nemá přímý dopad na ochranu soukromí a osobních údajů. Možné malé riziko předkladatel návrhu vidí v rámci předávání údajů v souvislosti vedením evidence cestovních kanceláří ministerstvem a v souvislosti se zveřejňováním pojistek cestovních kanceláří na internetových stránkách ministerstva.

Předkládaný návrh nepředstavuje riziko korupce.

Mezi zásadní úpravy a změny posilující ochranu spotřebitele v návrhu zákona patří: zpřesnění informovanosti spotřebitele o tom, kdo organizuje zájezd, jehož prodej zprostředkovává cestovní agentura, zahrnutí poukazu na zájezd do povinného pojištění pro případ úpadku, zřízení veřejně přístupného seznamu cestovních kanceláří vedený ministerstvem, z kterého se spotřebitel dozví, zda a u jaké pojišťovny je cestovní kancelář pojištěna pro případ úpadku, a zpřesnění ustanovení týkající se pojištění pro případ úpadku cestovní kanceláře.

S ohledem na přijetí zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, se mění název zákona tak, že se vypouští odkaz na zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Dále se vypouští odkaz na zákon č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů.

Zákon je homogenní normou veřejného práva, která uceleným způsobem upravuje podnikání cestovních kanceláří a cestovních agentur. Definice zájezdu (jak pozitivní tak negativní) je stěžejní pro hodnocení protiprávnosti jednání podnikatelů (i nepodnikatelů) podle tohoto zákona. Nová definice zájezdu je věcně totožná s definicí zájezdu, která je uvedena v § 2522 a 2548 občanského zákoníku.

Jedná se o legislativně technickou změnu, na základě níž budou zrušeny odkazy na poznámku pod čarou č. 3, které jsou uvedeny v § 2 odst. 1 a § 3 odst. 1.

Jedná se o legislativně technickou změnu spočívající v uvedení do souladu s občanským zákoníkem a živnostenským zákonem. Dále se zavádí legislativní zkratka „koncese“.

Shodně se stávající právní úpravou platí, že prodávat zájezd je podle tohoto zákona oprávněn jen podnikatel, který je oprávněn organizovat, nabízet a prodávat zájezdy na základě státního povolení k provozování živnosti, jímž je koncese pro provozování cestovní kanceláře. Tento podnikatel musí mít sjednáno povinné pojištění záruky pro případ úpadku. Spotřebitel by si ve svém vlastním zájmu před zakoupením zájezdu měl zjistit, zda zájezd organizuje držitel platné koncese pro provozování cestovní kanceláře a zda tento je pojištěn pro případ úpadku, neboť v případě úpadku cestovní kanceláře plnění v rozsahu podle § 6 odst. 1 poskytne zákazníkům pojišťovna.

Jiné subjekty, např. provozovatelé cestovních agentur, nemají ze Zákona povinnost mít ujednáno pojištěni záruky pro případ úpadku (na tyto subjekty se však vztahuje § 2523 odst. 2 občanského zákoníku).

Jedná se o zpřesnění terminologie textu.

Doplnění povinnosti cestovní agentury v tom smyslu, že v případě elektronických forem propagace musí být informace o tom, kdo organizuje zájezd a kdo je zprostředkovatel zájezdu uvedena zřetelně na stejné úrovni internetové stránky jako jsou uvedeny podstatné informace o zájezdu. Spotřebitel se tak nebude muset za účelem zjištění subjektu pořádajícího zájezd složitě „proklikávat“ mnoha vrstvami internetové stránky cestovní agentury, která prodej zájezdu zprostředkovává, aby zjistil, kdo je organizátorem zájezdu (kdo zájezd pořádá). Zjištění organizátora zájezdu je pro spotřebitele zásadní, neboť jen tak si může následně ověřit, že organizátor zájezdu (cestovní kancelář) je řádně pojištěn pro případ úpadku.

Jedná se o zpřesnění terminologie textu a legislativně technickou úpravu spočívající v uvedení do souladu s občanským zákoníkem.

Jedná se o zahrnutí ceny zaplacené za platební prostředek vydaný cestovní kanceláří k zaplacení zájezdu (dále jen „poukaz na zájezd“) do ceny zájezdu. V praxi bývají tyto platební prostředky nejčastěji označovány jako „poukaz na zájezd“, proto předkladatel navrhl zavedení legislativní zkratky právě tohoto znění. V praxi je možné se setkat i s následujícími označeními daného platebního prostředku (např. „dárkový poukaz na zájezd“, „voucher na zájezd“, atd.). V době nákupu poukazu na zájezd ještě není uzavřena smlouva o zájezdu, proto je oprávněnou osobou k pojistnému plnění v případě úpadku cestovní kanceláře držitel tohoto platebního prostředku.

Jedná se o zpřesnění formulace ustanovení a uvedení do souladu s živnostenským zákonem.

Stanoví se, že žadatel je povinen předložit kromě stejnopisu nebo úředně ověřené kopie smlouvy o pojištění záruky pro případ úpadku též platné pojistné podmínky, doklad o zaplacení pojistného a platnou pojistku vydanou na základě této pojistné smlouvy.

Jedná se o zpřesnění terminologie ustanovení a uvedení do souladu s živnostenským zákonem.

V zájmu informovanosti spotřebitelů a pro účely řádného plnění dohledových povinností ministerstvem se stanoví, že ministerstvo vede seznam cestovních kanceláří.

Tento seznam je veden na internetových stránkách ministerstva a je veřejně přístupný. Z daného seznamu se spotřebitel zejména dozví, zda a u jaké pojišťovny je cestovní kancelář pojištěna pro případ úpadku. V tomto seznamu bude také případně zveřejněn údaj o tom, zda cestovní kancelář má zákaz uzavírat smlouvy o zájezdu a rozšiřovat smlouvy již uzavřené.

Jedná se o zpřesnění terminologie textu.

Jedná se o zahrnutí ceny zaplacené za poukaz na zájezd do povinného pojištění záruky pro případ úpadku cestovní kanceláře.

Ustanovení je uvedeno do souladu s občanským zákoníkem.

Písemná forma smlouvy o pojištění záruky pro případ úpadku je s ohledem na koncepci Zákona nezbytná.

V zájmu ochrany zákazníků cestovní kanceláře jsou v tomto ustanovení upraveny některé obsahové náležitosti smlouvy o pojištění záruky pro případ úpadku. Ustanovení, že právo na plnění musí vzniknout i v případě, že úpadek cestovní kanceláře byl způsoben úmyslně, reaguje kromě jiného na rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-134/11 Blödel-Pawlik.

Jedná se o legislativně technickou změnu – provázanost s  občanským zákoníkem.

Jedná se o zpřesnění terminologie textu.

Cílem úpravy ustanovení je zajistit, aby pojišťovna plnila i v situacích, kdy cestovní kancelář poskytla nepravdivé nebo neúplné podklady vědomě. Předkládaná novela dává pojišťovně nástroje, na základě kterých má možnost si důkladně prověřit cestovní kancelář a touto poskytované údaje již při sjednání pojistné smlouvy, případně i v průběhu pojistného období.

Jedná se o zpřesnění tohoto ustanovení v návaznosti na § 6. Zachovává se povinnost sjednat pojištění záruky pro případu úpadku výhradně s pojišťovnou, která je oprávněna provozovat v souladu se zvláštním zákonem pojišťovací činnost na území České republiky a provozovat pojištění záruky (kauce) podle zákona č. 277/2009 Sb., o pojišťovnictví, ve znění pozdějších předpisů (příloha č. 1, bod 15).

Navrhuje se stanovit, že bude-li ujednán v pojistné smlouvě limit pojistného plnění, nesmí být tento limit nižší než 4 000 000 Kč v případě, že cestovní kancelář organizuje, nabízí a prodává zájezdy, jejichž součástí je letecká nebo námořní lodní doprava, a 1 000 000 Kč v případě, že cestovní kancelář organizuje, nabízí a prodává pouze zájezdy, jejichž součástí není letecká nebo námořní lodní doprava, přičemž cestovní kancelář a pojišťovna jsou povinny postupovat při sjednání pojištění s odbornou péčí a sjednat pojištění v rozsahu § 6 tedy tak, aby v případě pojistné události, jíž je úpadek cestovní kanceláře, byly uspokojeny všechny oprávněné nároky zákazníků. Pakliže okolnosti nasvědčují tomu, že dohodnutý limit pojistného plnění by vedl k omezení rozsahu práva na pojistné plnění vyplývajícího z § 6 odst. 1, jsou cestovní kancelář a pojišťovna povinny zvýšit dohodnutý limit pojistného plnění. Musela-li si být pojišťovna při uzavírání pojistné smlouvy nebo v průběhu trvání pojištění vědoma, že ujednaný limit pojistného plnění nezajišťuje rozsah pojistné ochrany podle věty první, nemůže v případě pojistné události omezit pojistné plnění ujednaným limitem.

Cestovní kanceláři je uložena povinnost vedení průkazné (prokazatelné) evidence o prodaných zájezdech a o výši tržeb za tyto jednotlivé zájezdy a o výši tržeb za prodané poukazy na zájezd za každý kalendářní měsíc. Jde o povinnost směřující ke zvýšení spolehlivosti údajů, které cestovní kancelář poskytuje pojišťovně.

Jedná se o sjednocení terminologie s terminologií občanského zákoníku.

Ustanovení zohledňuje možnost sjednání spoluúčasti cestovní kanceláře na pojistném plnění. V zájmu prevence vzniku případných pochybností je výslovně stanoveno, že zákazník obdrží pojistné plnění v zákonném rozsahu od pojišťovny. Pokud tedy bude spoluúčast sjednána, jde o vztah výlučně mezi cestovní kanceláří a pojišťovnou a spoluúčast tak musí být vypořádána výhradně mezi těmito subjekty. O spoluúčast nelze snížit plnění zákazníkovi. Zákazník nemůže být odkázán s částí svého nároku přímo na cestovní kancelář.

Jedná se o legislativně technickou úpravu textu s ohledem na nový § 8a.

Jedná se o zavedení informačních povinností jak pro cestovní kancelář, tak pro pojišťovnu. Zpřesňuje se povinnost cestovní kanceláře před uzavřením pojistné smlouvy, jakož i v průběhu trvání pojištění předkládat pojišťovně údaje týkající se hospodaření cestovní kanceláře, druhů a počtů zájezdů a další údaje související s pojištěním zájezdů. Dále se zavádí povinnost v průběhu trvání pojištění bez zbytečného odkladu oznámit pojišťovně změnu pojistného rizika, zejména zvýšení tržeb z prodeje zájezdů. Zavádí se povinnost cestovní kanceláře předložit ministerstvu platnou pojistku, a to ve lhůtě do 10 pracovních dnů ode dne uzavření smlouvy o pojištění záruky pro případ úpadku. Dle § 2777 odst. 2 občanského zákoníku uvede pojistitel v pojistce alespoň následující údaje: číslo smlouvy, určení pojistitele a pojistníka, určení oprávněné osoby nebo způsobu, jakým bude určena, pojistnou událost a pojistné nebezpečí a pojistnou dobu. Ministerstvo následně tuto pojistku uveřejní na svých internetových stránkách.

Zákon stanoví minimální výčet údajů, které je cestovní kancelář povinna sdělovat pojišťovně. V případě, že pojišťovna uzná za nutné sdělení dalších údajů, je věcí smluvního vztahu mezi pojišťovnou a cestovní kanceláří stanovení případného širšího rozsahu těchto povinně sdělovaných údajů cestovní kanceláří pojišťovně.

Zavádí se dále povinnost pojišťovny informovat ministerstvo o změně pojištění v souvislosti s nárůstem tržeb za zájezdy oproti plánovaným tržbám uváděným cestovní kanceláří při sjednání původního pojištění. Další povinností pojišťovny je informovat ministerstvo bez zbytečného odkladu o odmítnutí uzavřít pojištění pro případ úpadku a o důvodech tohoto odmítnutí. Dále se navrhuje stanovit pojišťovně povinnost informovat ministerstvo do pěti pracovních dnů o okamžiku zániku pojištění nebo o konci lhůty, kterou stanovila cestovní kanceláři v upomínce k zaplacení pojistného nebo jeho části. Pojištění zaniká podle § 2802 až § 2807 občanského zákoníku zejména uplynutím doby, nezaplacením pojistného, dohodou, nebo výpovědí. S výjimkou zániku pojištění dohodou a výpovědí do dvou měsíců od uzavření smlouvy (výpovědní doba osm dní) zná pojišťovna okamžik zániku pojištění v zásadě nejméně jeden měsíc předem. Cílem ustanovení je zajistit včasnou informovanost ministerstva o blížícím se zániku povinného pojištění záruky cestovní kanceláře, aby případně mohlo lépe využít svých dozorových oprávnění a přispět tak k tomu, aby na ukončené pojištění navazovalo nové odpovídající pojištění. Pokud jde o zánik pojištění dohodou, aby pojišťovna mohla své povinnosti podle navrhovaného ustanovení dostát, nezbývá, než aby v dohodě byl sjednán jako den zániku pojištění takový den, který bude následovat po uplynutí uvedené lhůty, popř. aby si při sjednávání pojištění vymínila, že návrh na ukončení pojištění dohodou jí musí být cestovní kanceláří doručen nejméně tolik dnů před zamýšleným dnem zániku pojištění, aby byla schopna uvedenou povinnost splnit. Pojišťovna oznamuje očekávaný zánik pojištění; jestliže bude před koncem pojištění uzavřen dodatek k pojistné smlouvě, jímž bude sjednáno nové pojištění na další období, pojišťovna je povinna na výzvu ministerstva do pěti pracovních dnů předložit kopii smlouvy o pojištění pro případ úpadku uzavřené s cestovní kanceláří. Dále je pojišťovna povinna informovat ministerstvo bez zbytečného odkladu o vzniku pojistné události a o poskytnutém pojistném plnění.

O zániku pojištění jsou pak povinny jak cestovní kancelář, tak ministerstvo informovat ministerstvo do pěti pracovních dnů ode dne zániku pojištění. V případě, že poslední informací, kterou ministerstvo získá, bude informace o dni zániku pojištění, bude moci co nejdříve konat, to znamená ověřit stav pojištění a případně přijmout odpovídající opatření.

Jedná se o zpřesnění terminologie, uvedení do souladu s občanským zákoníkem a živnostenským zákonem.

Cestovní kanceláři se zakazuje uzavřít smlouvu o zájezdu, pokud by jejím uzavřením došlo k překročení limitu pojistného plnění sjednaného v pojistné smlouvě.

Jedná se o zpřesnění terminologie, uvedení do souladu s občanským zákoníkem a živnostenským zákonem.

Doplňuje se hmotněprávní povinnost statutárního orgánu (typicky jednatele), nebo členů statutárního orgánu (typicky členů představenstva) zajistit dodržení povinnosti cestovní kanceláře neprodávat zájezdy, v důsledku kterých by došlo k překročení limitu pojistného plnění sjednaného v pojistné smlouvě o pojištění záruky pro případ úpadku.

Jedná se o zpřesnění terminologie, uvedení do souladu s občanským zákoníkem.

Podle platné právní úpravy MMR pouze vydává stanovisko k žádosti žadatele o vydání koncese pro příslušný živnostenský úřad a dále jako orgán vydávající toto stanovisko má možnost v souladu s § 58 živnostenského zákona pouze podat příslušnému živnostenskému úřadu návrh na zrušení, případně pozastavení koncese pro provozování živnosti cestovní kanceláře zjistí-li, že podnikatel závažným způsobem porušuje podmínky stanovené rozhodnutím o udělení koncese, živnostenským zákonem nebo Zákonem. Samotný dozor nad plněním zákonných povinností cestovními kancelářemi a cestovními agenturami vykonávají příslušné živnostenské úřady v souladu se živnostenským zákonem. Novela navrhuje, aby MMR dozorovalo některé povinnosti, které mají plnit cestovní kanceláře podle Zákona. Jedná se o plnění povinností uložených cestovním kancelářím usazeným na území ČR. Dále by MMR mělo dozorovat to, aby byla cestovní kancelář pojištěna proti úpadku po celou dobu provozování živnosti, aby nezprostředkovala prodej zájezdu pro subjekt, který není cestovní kanceláří.

Navrhuje se stanovit, že pokud ministerstvo při výkonu dozoru zjistí, že cestovní kancelář nesplnila vůči pojišťovně, s níž uzavřela smlouvu o povinném pojištění záruky, některou z povinností uložených jí Zákonem uloží cestovní kanceláři odstranit zjištěné nedostatky a stanoví k tomu přiměřenou lhůtu, nebo zakáže cestovní kanceláři uzavírat smlouvy o zájezdu a rozšiřovat smlouvy již uzavřené, pokud by nesplnění takové povinnosti mohlo ohrozit zájmy zákazníků cestovní kanceláře, a to na dobu do předložení upravené pojistné smlouvy nebo jiného odstranění zjištěných nedostatků. Cílem opatření je zabránit zvyšování počtu zákazníků, ohrožených v případě, že cestovní kancelář nebude schopna dostát svým závazkům, a dále zvyšování počtu zákazníků, kteří by se podíleli na pojistném plnění podle platné pojistné smlouvy.

Na řízení o vydání rozhodnutí, jímž se pozastavuje oprávnění cestovní kanceláře prodávat nové zájezdy nebo rozšiřovat smlouvy o zájezdech již uzavřené (tedy např. rozšiřovat okruh osob pod jednou smlouvou o zájezdu apod.), se obecně vztahuje správní řád. Jestliže však má být opatření dostatečně účinné, je třeba v případě, že byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, umožnit, aby zahájení řízení bylo spojeno s vydáním rozhodnutí obdobně, jako v případě příkazu (podle § 150 správního řádu), aniž by však bylo možné podáním opravného prostředku rozhodnutí od počátku zrušit, popř. podáním opravného prostředku dosáhnout odkladu vykonatelnosti rozhodnutí. Návrh směřuje k tomu, aby rozhodnutí ministerstva působilo tak dlouho, dokud nebude ze strany cestovní kanceláře zjednána náprava zjištěného nedostatku (nejčastěji tak dlouho, dokud nebude doloženo odpovídající pojištění pro případ úpadku). Návrh předpokládá, že ministerstvo je dostatečně limitováno v užívání tohoto institutu odpovědností za škodu, kterou by mohlo nesprávným rozhodováním cestovní kanceláři způsobit, proto další podmínky návrh nepředpokládá.

Dohled nad dodržováním Zákona pojišťovnami včetně ukládání sankcí přísluší České národní bance podle zákona č. 277/2009 Sb., o pojišťovnictví, ve znění pozdějších předpisů (§ 84 a násl.).

Novelou se do Zákona vkládají ustanovení o správních deliktech. Jsou definovány skutkové podstaty deliktů právnických a podnikajících fyzických osob (§ 10b) a skutková podstata přestupku (§10c). V souvislosti s tím jsou stanoveny pokuty a jsou upravena společná ustanovení ke správním deliktům (§ 10d). Pokuty vybírá místně příslušný celní úřad. Pokuty jsou příjmem rozpočtu, ze kterého je hrazena činnost orgánu, který pokutu uložil. Výše pokut byla odvozena od výše pokut za spáchání správních deliktů podle živnostenského zákona.

Jedná se o zpřesnění výčtu povinností, jejichž porušení se považuje za závažný způsob porušení podmínek stanovených zvláštním právním předpisem ve smyslu živnostenského zákona.

Jedná se pouze o zpřesnění formulace zabraňující nesprávnému výkladu.

Tento zákon nabývá účinnosti patnáctým dnem po jeho vyhlášení. Vzhledem k tomu, že navrhovaná úprava nepřináší zásadní změny, ale pouze upřesnění dosavadního textu, navrhuje se 15 dní doby legisvakance, přičemž se navrhují přechodná ustanovení.

Přehled úpadků cestovních kanceláří od roku 2002

Tisková zpráva České obchodní inspekce

(Dílčí zpráva za 1. pol. 2012 - výsledky kontrol cestovních kanceláří a agentur)

V období od 1. 1. 2012 do 30. 6. 2012 bylo v rámci kontrolní akce provedeno celkem 174 kontrol, při nichž byly ověřovány podmínky poskytování služeb spotřebitelům ze strany cestovních kanceláří a cestovních agentur. Zvláštní důraz byl kladen na odhalování používání nekalých obchodních praktik a kontrolu dodržování informačních povinností, stanovených zákonem o ochraně spotřebitele. Z celkového počtu kontrol bylo zjištěno porušení závazných právních předpisů při 63 kontrolách, tj. ve 36,2 % případů.

Na základě zjištěných porušení obecně závazných právních předpisů bylo dosud v rámci kontrolní akce uloženo za 1. pololetí celkem 32 pokut v celkové hodnotě 232 500 Kč. Ostatní kontroly nebyly ukončeny nebo rozhodnutí o pokutě nenabyla právní moci. Členění pokut podle inspektorátů, které je uložily, a způsobu jejich uložení, je uvedeno v následující tabulce.

Nejčastějším zjištěným porušením tohoto zákona v průběhu kontrolní akce zaměřené na činnost cestovních kanceláří a agentur bylo neposkytnutí řádných informací o rozsahu, podmínkách a způsobu uplatnění odpovědnosti za vady (reklamace) – to bylo zjištěno v 30 případech, tj. 47,6 % všech zjištění. Ve 23 případech (tj. 36,5 %) bylo kontrolovaným osobám prokázáno užívání nekalých obchodních praktik. V 11 případech zjistili inspektoři porušení povinností při přijímání a vyřizování reklamací a s cenou nabízených služeb nebyli seznámeni při 10 kontrolách (15,9 %).

Dalších 12 zjištění (16,7 %), kdy byl kontrolovanou cestovní kanceláří nebo agenturou porušen zákon o některých podmínkách podnikání v oblasti cestovního ruchu (zák. č. 159/1999 Sb.), bylo postoupeno příslušnému orgánu dozoru k dalšímu šetření.

Z výsledků kontrol ČOI za 1. pololetí 2012 vyplývá, že dodržování právních předpisů podnikateli v oblasti cestovního ruchu nelze pokládat za uspokojivé, neboť poměr zjištění – více než ve třetině kontrolovaných subjektů, poukazuje na řadu nedostatků, které mohou mít původ v malé míře odpovědnosti nebo nízké odborné úrovni prodávajících. Spotřebitelé nejsou dostatečně informováni o svých právech, jsou klamáni neúplnými nebo nepravdivými informacemi o podmínkách, rozsahu nebo ceně poskytovaných služeb.

Také z podnětů přijatých Českou obchodní inspekcí lze soudit, že ani reklamace, s nimiž se spotřebitelé obracejí po návratu na cestovní kancelář nebo agenturu, nejsou vždy vyřizovány k jejich spokojenosti. V těchto případech však nespokojeným spotřebitelům nezbývá nic jiného, než se domáhat svých nároků soudní cestou. Proto Česká obchodní inspekce opakovaně doporučuje, aby pečlivému výběru cestovní kanceláře věnovali spotřebitelé více času. O co lépe si prověří vybranou kancelář nebo agenturu, rozsah a úroveň jimi nabízených služeb, včetně reakcí jejich zákazníků, o to méně nepříjemných problémů budou řešit v průběhu pobytu nebo po návratu.

Dle výstupů a informací jedné z pojišťoven, která poskytuje v ČR pojištění záruky pro případ úpadku CK, za období 2004-2011, by nastavení limitu pojistného plnění 4 000 000,- Kč v 94% bylo dostačující, pouze u 1 CK ze 17 by výše limitu pojistného plnění nestačila (jednalo se o jednu CK z 10 největších na trhu).

Porovnání úpadků cestovních kanceláří, v jejichž případech nebylo poskytnuto 100% pojistné plnění v roce 2012:

Na základě dostupných dat dle kvalifikovaného odhadu v případě nastavení absolutní hodnoty minimálního pojistného plnění ve výši 4 000 000,- Kč, který odpovídá plánovaným tržbám z prodeje zájezdů, by tyto podmínky mohlo splnit 80% cestovních kanceláří působících na trhu. Tímto opatřením chce ministerstvo předejít možnému podpojištění cestovní kanceláře, a tedy situaci, kdy zákazníkovi nebudou v případě úpadku cestovní kanceláře vráceny zaplacené prostředky.

* vyplacená částka poškozeným klientům ještě není konečná

*Balkan Travel  = Etics ITP;

Zdroj: Pojišťovny